Osudy z bojišť u Eggmühlu a Řezna aneb „Krásný obraz“
Josef Brtek
Naposledy praveno: 04.06.2012
Za války r. 1809, kdy rakouské síly vpadly na území Napoleonova spojence Bavorska, snažil se arcivévoda Karel Habsburský s císařskými voji odříznout armádní sbor maršála Davouta, vyklidivšího Řezno, a zaskočit jej obchvatem od jihu, jímž by ho přitiskl k Dunaji. Zatímco maršálovi se na ústupu podařilo síly zkoncentrovat a mít k boji cca 55 000 mužů, princi, jenž své sbory roztáhl, se povedlo soustředit jen asi 26 000 mužů. V pátek 21. a v sobotu 22. dubna 1809 poté došlo mezi Davoutem a jedním ze sborových velitelů Karlových sil podmaršálem Rosenbergem k bitvě u Eggmühlu a 22. 4. opodál též k obrovské jezdecké srážce u Alteglofsheimu, největší v onom tažení. V obou se vrtkavé válečné štěstí k císařským kvůli chybám jejich velitelů obrátilo zády. V krvavých, neobyčejně úporných bojích oněch studených dubnových dní obratněji vedení Francouzi a Bavoři (Napoleonem ocenění „bravoure Baviere“) zvítězili.
„Maršál Davout se tu vyznamenal tak, že mu to vyneslo později titul knížete z Eckmühlu,“ užívá pofrancouzštělou podobu toponyma účastník oněch bojů, pobočník maršála Lannese a důstojník napoleonské kavalerie Marcellin Jean Antoine de Marbot (1782-1854) a dodává: „Započatá bitva u Eckmühlu pokračovala v nerovném terému, pokrytém pahorky a remízky celý den. Jak jsme však postupovali k Dunaji, krajina se rozvírala a přecházela do roviny, až jsme konečně vstoupili na rozlehlou pláň, táhnoucí se až k Řeznu.“
Napoleon před Řeznem. Obraz Albrechta Adama, 1840
Do divokých řeží se zapojily desetitisíce vojáků; krutá válka se citelně dotkla jejich osudů. Z Wessingu u Kelheimu (tj. asi 20 km JZ od Řezna a cca 25 km západně od Eggmühlu) pocházející bavorský pěšák Josef Deifl se bojů onoho krvavého dne v oblasti, kterou velmi dobře znal, zúčastnil rovněž. Ve svých vlastnoručně psaných pamětech nám zanechal vzpomínku na svého druha ve zbrani a kamaráda, bavorského infanteristu, pocházejícího z městečka Schierlingu na jihozápadě eggmühlského bojiště. „To mám být zastřelen zrovna na polích svého otce?“, bědoval ve zlé předtuše brzké smrti před bojem nešťastný mladík. Svědek jeho bědného skonu na pofidérním poli cti a slávy Josef Deifl k tomu stručně dodal: „Tak se také stalo.“
V neděli 23. dubna 1809 francouzský Áres Napoleon I. v bitevní partii dvou epilepsií trpících nadaných vojevůdců porazil arcivévodu Karla před vzápětí ztečenými hradbami Řezna a zatlačil ho na opačný, severní břeh Dunaje. Tím dovršil obrat v počáteční fázi války a pevně převzal strategickou iniciativu v tažení. Do města ale vjel až nazítří, neboť po celodenním ostřelování Řezno, silně poškozené pekelnou palbou jeho překonávajících se dělostřelců, kolem poledne vzplálo a hořelo téměř 24 hodin. Tisícileté říšské město (osídlené už kol. r. 5000 př. n. l., pak keltská údajná Rataspona /tj. asi Přístaviště/, římská Regina castra, odtud ve středověké latině Ratisbona či franc. Ratisbonne; něm. Regensburg značí hrad na řece Řezné, Regen) nemělo šanci. Rakouská posádka po tuhém odporu, který kladla ještě na slavném Kamenném mostě přes Dunaj z 12. stol. (jenž byl předobrazem pro pražský Juditin i Karlův), vzplanuvší město vyklidila a zděšení obyvatel, vystavených krupobití francouzských střel i vydrancování svých obydlí poté, kdy sem dospěli nenasytní, vražední a loupeživí orlové Velké armády, dostoupilo vrcholu.
Požár Řezna 23.-24.4.1809. Kolor. mědiryt Joh. Christiana Benjamina Gottschicka.
„Kdo neviděl hrůzy oné noci, neumí si nic takového představit,“ poznamenal si do svých zápisků řezenský biskup Georg Michael Wittmann (1760-1833). K Bavorsku ještě nepřivtělené Řezno tehdy bylo svobodným říšským městem, sídelní rezidencí někdejšího mohučského, od r. 1802 řezenského arcibiskupa, osvícence, humanisty a frankofila, knížete-primase Karla Theodora Antona von Dalberg (1744-1817), od léta 1806 arcikancléře profrancouzského Rýnského spolku (Napoleonem oživeného velmocenského projektu Ludvíka XIV.), kam patřilo i Bavorsko.
Ve výstavném městě tehdy byli válečné pohromě přítomni dva Dalbergovi biskupové, Johann Michael von Sailer a právě G. M. Wittmann. Tento katolický prelát byl od r. 1802 představeným (regentem) kněžského semináře, v letech 1804-1829 farním vikářem tamního chrámu sv. Oldřicha (Sankt Ulrich; nejde o hlavní gotický, novogoticky dostavěný chrám Řezna, zasvěcený sv. Petrovi, jehož atribut, klíče od nebeských bran, má město v erbu). Později, v letech 1829/30-1832 zde Wittmann povýšil na světícího biskupa a generálního vikáře, až se v závěru života posléze stal také po Sailerově skonu krátce i on řezenským arcibiskupem (1832-33).
O vtržení válečné lítice do tohoto neutrálního města při soutoku Náby a Dunaje zanechal biskup Wittmann cenný rukopis o 32 stranách, v němž kritizuje nesmyslnost a zločinnost války, přinášejících většině zúčastněných jenom nezměrné utrpení všeho druhu. O požáru dobytého a vydrancovaného města, v němž obyvatelé, zbaveni ochrany císařských, neuchránili své domovy, majetky ani ctnost svých žen a dcer, jenž lhostejnou noční oblohu z 23. na 24. duben 1809 ozářil zdaleka viditelnými, vysoko šlehajícími plameny, provázenými jak hustým dýmem, tak štěkavými povely okupantů a zoufalým nářkem obětí, tento biskup zanechal vzácné vzpomínky očitého svědka. Francouzskou dělostřelbou kromě jiných budov utrpěl značné škody také jeho kněžský seminář v bývalé koleji sv. Pavla, dříve patřící jezuitům, načas zrušenému Tovaryšstvu Ježíšovu. Sám Wittmann tehdy během ohnivé zkázy, provázené pleněním a ničením ze strany neukázněné soldatesky, přišel o veškerý svůj soukromý majetek včetně svých vědeckých prací.
Zde doplňme, že tato řezenská katastrofa postihla rovněž našeho vynikajícího učence, hraběte Kašpara Mariu Šternberka (1761-1838), přírodovědce, příštího zakladatele paleobotaniky i Vlasteneckého (dnes Národního) muzea v Praze a pozdějšího Goethova přítele. Také on si tehdy bolestně prožil dobytí Řezna, kde žil od r. 1783 jako duchovní (od r. 1785 jako chrámový kanovník), přičemž v l. 1803-1806 tu působil jako místopředseda zemské vlády Dalbergova mediatizací německých států stvořeného řezenského knížectví, jež pohltilo starší knížectví Aschaffenburg a Řezno i říšské hrabství Wetzlar.
Vášnivý botanik Šternberk, aktivní člen místní botanické společnosti, si v Řezně poblíž svatopetrské brány dal v letech 1804-1807 podle plánů benátského profesora architektury Gianantonia Selvy od městského architekta Emanuela d´Herigoyena vystavět zahradní vilu v palladiovském stylu (tzv. zahradní kasino). V průčelí nesla latinský nápis „Pěkné ve spojení s dobrým“ a obsahovala oválný salón, dva pokoje a dva vyhřívané skleníky. Již r. 1806 ji s možností dále v ní bydlet, politiku opustivší Šternberk prodal Dalbergovi. Od něj ji r. 1810, kdy všemocný a svévolný imperátor Napoleon I. Dalberga přemístil do druhdy hessenského Frankfurtu nad Mohanem, získala vdova po zde usedlém knížeti, někdejším císařském vyslanci u říšského sněmu Carlu Anselmovi Thurn-Taxisovi (1733-1805), Terezie, rozená princezna Meklenbursko-Střelická, jedna ze sester Napoleonovy slavné odpůrkyně, královny Luisy Pruské (1776-1810). R. 1945 letecká puma někdejší Šternberkovu zahradní vilu poškodila natolik, že po fotografickém zadokumentování byla stržena.
Dobyté Řezno. Zničená vila i zahrada K. Šternberka. Kolor. Mědiryt Joh. Bichtela.
Obklopovalo ji zprvu jím vybudované arboretum, poté celá, velmi unikátní botanická zahrada. Ta byla protiváhou i doplňkem obdobné zahrady, založené arcibiskupem Dalbergem při tamním klášteře sv. Jimrama (Sankt Emmeram), po sekularizaci církevního jmění získaném knížaty z rodu Thurn-Taxisů, dosud tam sídlícími. Ve své botanické zahradě měl Šternberk snad i sazenice exotických rostlin z Nového Holandska, věnované mu císařovnou Josefínou, rovněž holdující botanice, jíž byl koncem r. 1804 přítomen v Paříži na císařské korunovaci. V arboretu si, jak uvedl, přál mít soubor „exotických stromů a keřů, jež by v našich klimatických podmínkách vydržely venku“.
Obojí francouzskou palbou i řáděním silně utrpělo: botanická zahrada, již r. 1807 obdivoval projíždějící mladý hornoslezský baron Josef von Eichendorff (1788-1857), příští bard i rek německé osvobozenecké války r. 1813, byla téměř zcela zničena; klasicistní palladiánská vila byla poškozena a vyrabována včetně Šternberkových sbírek, obsáhlé knihovny a písemností, vědecká díla a rukopisy nevyjímaje. Jelikož obnova by si vyžádala velké náklady a čas, protože rok předtím zesnul jeho učený a zcestovalý bratr Jáchym (1755 –1808) a poněvadž Řezno i Řezensko po oné válce připadly z Napoleonovy vůle r. 1810 Bavorsku, opustil Kašpar Šternberk Řezno i kněžský stav a přesídlil do Čech, kde se ujal dědictví po bratrovi, m.j. západočeského panství Radnice u Rokycan.
O osvíceném filantropovi, knížeti-primasovi Dalbergovi, za jehož možného nástupce ho mnozí pokládali (než jej Napoleon nahradil nevlastním bratrem své matky, kardinálem J. Feschem), s nímž se však r. 1806 po vzniku Rýnského spolku, jehož se Dalberg stal arcikancléřem, a po porážce Pruska téhož roku politicky rozešel, aniž by se však oba muži přestali úctyplně respektovat, mluvil Kašpar Šternberk r. 1823 rovněž s Goethem v Mariánských Lázních. Goethe, jakož i Schiller, Wieland či A. Humboldt, byli s Dalbergem v kontaktu osobním i písemném a vysoce jej a jeho mnohostranné úsilí o povznesení poměrů oceňovali. „Našel jsem málo lidí, s nimiž především bych chtěl tak rád žít jako s ním,“ chválil ho F. Schiller. Také literát a ministr Goethe pro něj měl vřelá slova uznání.
Dalberg pocházel z prastaré šlechty z okolí porýnského Wormsu. Jeho příbuzní z větve Dalberg-Ostenů (vzniklé spojením svobodných pánů von Dalberg s hrabaty von Osten), bratři Bedřich Karel Antonín Jindřich (+1814) a Karel Antonín Maxmilián (+ po 1833), ještě téhož r. 1809 získají zámek a panství Dačice (první tam od r. 1833 má – patrně druhotně přenesený - klasicistní figurální kenotaf z mramoru a žuly ve schodištní hale dačického Nového zámku). Jiný primasův příbuzný, vévoda Emmerich de Dalberg, zase bude patřit ke spolupracovníkům francouzského ministra zahraničí knížete Talleyranda na Vídeňském kongresu. „Jeho temperament byl sangvinický, rychle chápal, lehce věřil a doufal v to, co si přál,“ uvedl o Karlovi Theodorovi Dalbergovi ve svých pamětech Šternberk, „Když mu ale někdo zahrál na city, nebylo obtížné přimět ho ke změně názoru.“
Dalbergova osvícená vláda Řeznu (1802-1810) nicméně byla městu přínosem: mimo jiné dal strhnout vnější hradby, bránící rozšíření města, zavedl povinnou školní docházku, pro přijetí za měšťany Řezna v duchu náboženské tolerance odstranil svazující religiózní omezení, nechal s nemalými náklady vystavět řadu profánních budov včetně divadla a proslul velkorysou charitou vůči chudým a nemocným, za niž byl širokými vrstvami obyvatel oprávněně milován. Ve svém oblíbeném Řezně byl později Karl Theodor von Dalberg též pochován; autorem jeho honosného náhrobku je benátský sochař Luigi Zandomeneghi.
O vypálení Řezna, postrádajícího již vnější prstenec hradeb, jež nechal kníže-primas kvůli rozvoji města několik let předtím zbořit, zjara 1809 výše zmíněný biskup Wittman napsal: „Rozpínavý, po celou noc až do následujícího dne rozhořelý požár, jenž sežehl 150 domů v Řezně a 95 domů ve Stadtamhofu (předměstí Řezna při severním konci Kamenného mostu přes Dunaj, pozn. JB); ve všech ulicích vůkol se rojící vojáci, jež lapali prchající a kolem bloudící lidi, když tito chtěli uniknout plamenům…“
Biskup Wittmann, jakož i augustiniánský poustevník Fulgentius Kleiber tehdy uprostřed válečných hrůz vyvinuli maximální úsilí, neúnavnou charitativní činorodost, aby nešťastné obyvatele zachránili před hrůzami války i drsnou okupační praxí a poskytli alespoň základní péči raněným vojákům všech tu válčících armád či národností.
Svědek pádu Řezna biskup G. M. Wittmann u chrámu sv. Oldřicha.
Mědiryt Joh. Bichtela kol. r. 1830
Bavorský vrchní velitel, korunní princ Ludvík, mladý muž, jenž vnímal vynucenou spolupráci Bavorska s Francií a Napoleona pro jeho pragmatický přístup ke své vlasti i jiným vazalským státům Rýnského spolku příliš nesnášel, a který druhý den bitvy u Eggmühlu v rámci VII. sboru maršála Lefebvra velel 1. bavorské divizi právě v okolí městečka Schierlingu, byl synem Napoleonem na krále povýšeného kurfiřta Maxmiliána I. Josefa ze zweibrückenské větve porýnských Wittelsbachů. V oněch dramatických dnech následník mnichovského trůnu vyslal svého důstojníka, výtvarně nadaného nadporučíka Carla Wilhelma von Heidecka (1788-1861), aby ve svých skicách bojové a bitevní scény oněch dubnových válečných, na bavorské půdě probíhajících operací, patřičně zachytil jako cenný dobový výtvarný dokument těchto světodějných událostí.
Vybraný důstojník, absolvent mnichovské válečné akademie a veterán tažení z r. 1805, jinak příští bavorský generálporučík, uložený rozkaz svědomitě plnil. Trmácel se zpustošenou jarní krajinou v sychravém, leckdy deštivém aprílovém počasí, od rána do noci byl na nohou i v sedle, a tudíž, když si konečně na chvíli zdříml, paradoxně se mu přihodilo, že na faře v Schierlingu, kde u slepého faráře našel útočiště a přenocoval, nakonec začátek urputné bitvy u Eggmühlu mezi sbory napoleonského maršála Louise Nicolase Davouta a c. k. podmaršála Franze Rosenberga-Orsiniho spolehlivě zaspal. Teprve, když s vražedným syčením přisvištěla první koule, jež rozbila střechu schierlingské fary, probudil se, vskočil do jezdeckých bot a rychle se oblékl, aby v intencích rozkazu korunního prince se jal strhnuvší se bojovou událost zachycovat.
Vedle jistoty exaktního zobrazení bavorský následník trůnu požadoval také maximální věrnost kresebným předlohám v provedení všech detailů, pročež dávno po válce vyslal ještě malíře Kobella, aby krajinu, zasaženou válečným běsněním, spolu s ním ještě jednou procestoval, tentokrát v méně nebezpečných mírových časech. Kresebná virtuozita prvého měla najít odpovídající zpracování v pečlivém malířském rukopise druhého. Nutno podotknout, že sám von Heideck vedle kreslení také umění malby za použití rozličných malířských technik slušně ovládal a od 30. let 19. stol. se jí věnoval naplno.
Při této příležitosti malíř v areálu eggmühlského bojiště, v již zmíněném Schierlingu, městečku asi 20 km jižně od Řezna a hodinu cesty západně od Eggmühlu, narazil na tamního faráře Häringa. Tomu se před lety stalo, že na dlouhé roky zcela oslepl, avšak nyní opět viděl. Farář mu o dramatických událostech bavorského dubna 1809 vyprávěl, že se tehdy, za oněch tristních dní, kdy se běsi války přiřítili také do jejich utěšeného, po taženích z let 1796-1800 zdárně obnoveného kraje, odebral po bitvě na bojiště, aby tam plnil své poslání křesťanského duchovního a poskytoval jak svátost posledního pomazání, zpověď, rozhřešení a útěchu všem umírajícím, tak aby dosud žijící dal dopravit do své obce, k poskytnutí nejnutnější péče svými farníky.
Bezútěšného pohledu na rovinatou podunajskou, kdysi spanilou, tehdy manévrujícími i bojujícími armádami těžce poškozenou krajinu po bitvě, kde široko daleko po desítkách leželi chroptící, sténající, křičící i bezvědomí mrzáci, ranění i dokonávající, byl kvůli své slepotě ušetřen, ne však oba jeho kaplani, kteří jej doprovázeli a vedli.
Tzv. Krásný obraz. Bojiště u Eggmühlu se slepým farářem, kaplany a ranhojičem. C. W. von Heideck, 1852
Mezi mnoha raněnými vojáky vše tří armád, rakouské, francouzské i bavorské, jež se tu v líté seči srazily, nalezla trojice katolických duchovních také ležícího rakouského důstojníka s prostřelenýma nohama, na něž se přes všechnu snahu nemohl postavit. Představil se jim jako vojenský ranhojič Franz Hesslinger. Ujali se jej, zdvihli ho a nechali donést do Schierlingu k sobě na faru. Zde o něj bylo vzorně pečováno tak, že se ze svých ran posléze zdárně vyhojil i zotavil. Před doživotním zmrzačením či smrtí vykrvácením nebo sepsí zachráněný rakouský důstojník byl hluboce dojat nezištnou péčí svých skromných a obětavých hostitelů, kteří pomoc jemu i všem dalším podobným nebožákům vnímali jako svou přirozenou lidskou povinnost, jako projev křesťanského milosrdenství a opravdové lásky k bližnímu, tváří v tvář smrti povznesených nad národnostní, konfesní i politické rozdíly. Aby se obětavému, soucitnému a vysoce humánnímu knězi nějak účinně odvděčil, uzdravený Hesslinger mu navrhl, že využije svých ranhojičských schopností a bohatých zkušeností z dlouhé praxe, aby opět mohl očima vnímat krásy a pestrost světa. Přemluvil faráře Häringa, aby z jeho rukou na oplátku podstoupil chirurgický zákrok, jenž by jeho očím vrátil dar a schopnost vidět. Farář přivolil, operaci podstoupil, a poněvadž se zdařila, zbavením šedého zákalu plukovní felčar Hesslinger lidumilnému knězi navrátil dočasně vyhaslý zrak.
Příběh se šťastným koncem o splacení velkorysého milosrdenství, o nezištně projevené a podobným způsobem po zásluze šlechetně oplacené lidskosti, který malíř Kobell od faráře vyslechl, zaujal Carla Wilhelma von Heidecka natolik, že se rozhodl podle něj namalovat obraz. Došlo k tomu ovšem dávno po válce, až roku 1852. Olejomalba znázorňuje tamní úsek eggmühlského bojiště ve stadiu po přehnavší se bitvě, kdy urputně zápolící znepřátelená vojska již odtáhla jinam, zatímco na bitevní pole ve zpustošené krajině přicházejí z lesů a úkrytů vylezlí místní lidé, během zuřivé bitvy schovaní v obavách o životy své i svých blízkých, aby zvědavě shlédli napáchané škody, a z oné dosud nevídané spoušti si buď odnesli na památku nějaký suvenýr či dále upotřebitelný předmět, nebo aby pohřbili mrtvé či podle svých sil a možností pomohli zachraňovat a ošetřovat zraněné obou válčících stran. V pravé části obrazu vidíme slepého faráře Häringa, podpíraného oběma kaplany, jak potkává venkovany, svými farníky, zvedaného postřeleného rakouského ranhojiče Hesslingera v důstojnickém stejnokroji, jehož hodlají uložit na opodál přistavené přenosné lůžko, aby jej dle farářova pokynu odnesli na faru v Schierlingu k dalšímu ošetřování. Celý výjev osvětlují až symbolicky krvavé červánky nadcházejícího večerního soumraku. Výtvarné dílo, v Bavorsku nazývané také „Krásný obraz“ (Das schöne Bild, případně Schönes Bild), dodnes visí v obytném pokoji římskokatolické fary v malebném dolnobavorském Schierlingu.
Později, asi po r. 1900, obraz s tímto výjevem vyšel tiskem také na černobílé pohlednici, provedené technikou litografie. Červeným písmem vyvedený název označil výjev za epizodu z bitvy u Eggmühlu, uvedl malíře i uložení obrazu na oné faře a drobnější písmo po straně stručně popsalo uvedenou událost. Jedna taková pohlednice se nalézá i ve sbírkách slavkovského zámku.
Literatura:
ANGERER(ová), Birgit: Sternberg und Goethe in Ostbayern und Böhmen. Řezno s.d. (1999).
DOSTÁL, Tomáš: Poslední vítězné tažení císaře Napoleona. Francouzsko-rakouská válka v roce 1809. České Budějovice 2008.
ELBL, Pavel Benedikt: Maršál Lannes. Francouzský Achilles. Třebíč 2008.
FÄRBER, Konrad Maria (a kol.): Napoleon in Bayern. Řezno 2009.
TÝŽ: 1809 – Schicksalsjahr zwischen Krieg und Frieden. Řezno 2009.
FREITAG, Matthias: Kleine Regensburger Stadtgeschichte. Řezno 1999.
HOLUB, Antonín: Válečné dějiny – Napoleon. Skripta válečné školy, 2. ročník, šk. rok 1927-1928. Praha 1928.
JUNKELMANN, Marcus: Napoleon und Bayern. Řezno 1985.
TÝŽ: Rundweg. Schlacht bei Eggmühl 22.April 1809. Schierling 2009.
KOVAŘÍK, Jiří: 1809 – Orel proti orlu. Praha 2002.
TÝŽ: Napoleonova tažení II. Nejistá vítězství. Třebíč 2003.
TÝŽ (ed.): Marcellin de Marbot: Paměti. Vzpomínky francouzského jezdeckého důstojníka z napoleonských tažení. Praha 1999.
KRÄMER, A.: Carl Theodor Reichsfreyherr von Dalberg. Řezno 1817.
MAJER, Jiří: Kašpar Šternberk. Academia, Praha 1999.
PRAHL, Roman a kol.: Umění náhrobku v českých zemích let 1780-1830. Praha 2002.
RÁJA, Martin – ZICHOVÁ, Vladimíra: Napoleonská epocha na pohlednicích ze sbírek zámku Slavkov. Vendryně 2010.
YORCK von Wartenburg, (Maximilian): Napoleon jako vojevůdce. II. díl. Praha 1926.
Zveřejněno také v papírové podobě: Bulletin Československé napoleonské společnosti XVI (2012), č. 51, s. 15-22.