Ozbrojené měšťanské sbory v první polovině 19. století
Lubomír Uhlíř
Naposledy upraveno: 05.04.2014
Ozbrojené měšťanské sbory se v habsburské monarchii vyskytovaly již za středověku. Jejich kořeny spočívají jednak ve vojenství (ve starých městských hotovostech), jednak v policejních činnostech (v povinnosti měšťanů vykonávat bezpečnostní služby či spolupůsobit při ochraně veřejného pořádku). Vojenské funkce měšťanských sborů postupně zanikaly, zejména po zřízení stálé armády. Bezpečnostní funkce byly omezovány v souvislosti s rozšiřováním profesionálních policejních sborů. Postupem doby se s měšťanskými sbory ve vojenských funkcích setkáváme jen zřídka, ve funkcích policejních většinou jako s provizorním řešením. Zůstávaly ovšem stále zájmovými střeleckými organizacemi, členství v nich bylo prestižní záležitostí a fungovaly při všech městských slavnostech.
K měšťanským ozbrojeným sborům neexistuje srovnatelné množství literatury jako k armádě. Někdy ale nacházíme informace o těchto sborech právě ve vojenských publikacích. Jednou z nich je kniha, jejímž autorem je nadporučík řadového pěšího pluku č. 36 F. Müller.[1] Vedle podrobného pojednání o rakouské armádě ve 40. letech 19. stol. obsahuje dodatek, popisující některé ozbrojené měšťanské sbory.
V úvodní části tohoto dodatku autor konstatuje, že měšťanské sbory existují nejen v metropoli a hlavních zemských městech, ale téměř ve všech provinčních městech i městysech. Tyto sbory měly nejrůznější názvy, rozdílné početní stavy i organizační struktury. Z názvů je připomínán Schützen-Corps, Schützen-Compagnie či Schützen-Bataillon, v hlavních městech Bürger-Regiment, Grenadier-Corps apod. Všeobecně se jednalo o dobrovolnické ozbrojené čestné útvary, které neměly žádné zákonné povinnosti ve službě proti vnějšímu nepříteli. Služby k udržení vnitřního pořádku musely provádět jen tehdy, když to bylo výslovně nařízeno.[2]
V r. 1826 byly císařem Františkem I. stanoveny zásady, určující povinnosti těchto sborů:
1) Měšťanským sborům náležela ochrana vnitřní bezpečnosti a erárních transportů v případech, kdy vojenské posádky odtáhly z měst, pokud tyto služby nemohly být vykonávány pověřenými jednotkami zeměbrany.[3]
2) Měšťanské sbory nesměly být započítávány mezi zeměbranecká zařízení. Do těchto sborů nesměly být zařazovány osoby, určené ke službě v armádě či zeměbraně.
3) Na schválené uniformitě měšťanských sborů nemělo být nic měněno, stejně jako na jejich dekoracích a čestných odznacích (podle císařského rozhodnutí ze 16.2.1836 ale ty dekorace a čestné odznaky, které byly „usurpovány“, musely být odstraněny).
4) Uniformy a čestné odznaky směly být nošeny jen ve stanovených svátečních dnech. Měšťanské sbory mohly vystupovat jako formace pouze v určitých dnech, jako byly např. narozeniny císaře apod. Vedle těchto všeobecných příležitostí to byly specifické dny pro jednotlivá města (jako např. ve Vídni ve výroční den odvrácení morové nákazy, v Olomouci při výročí ukončení pruského obléhání apod.). Sbory mohly vyrukovat i jindy, potřebovaly k tomu ale povolení, které jim uděloval zemský politický úřad (tj. místodržitelství nebo zemská vláda) po předchozím vyrozumění vojenských úřadů.
5) Pokud vyrukovaly měšťanské sbory současně s vojskem, nesmělo dojít ke smísení těchto formací. Nastoupené vojenské jednotky zaujímaly své obvyklé prostory, měšťanským sborům byly vyhrazeny prostory jiné. Formace byly rozestavovány podle předchozí dohody civilních a vojenských úřadů.
6) Měšťanské sbory podléhaly ve všech záležitostech jednotlivým magistrátům, v nejvyšší instanci zemským správním úřadům a c.k. sjednocené dvorní kanceláři. Ve vojenských záležitostech tyto instituce konsultovaly vojenské orgány.
7) Při výkonu garnisonní služby měšťanské sbory podléhaly příslušným vojenským velitelstvím, kterým náležely i trestní pravomoci. Vojenská velitelství ale mohla provinilce předávat k potrestání civilním úřadům.
8) Aby do měšťanských sborů nevstupovalo mužstvo, určené k vojenské či zeměbranecké službě, byly magistráty povinny podávat pravidelné raporty o stavech svých sborů (se všemi přírůstky a úbytky). Magistráty hlavních zemských měst musely podávat tato hlášení čtvrtletně, provinční města pololetně, vždy příslušnému zemskému politickému úřadu, který je pak postupoval generálnímu vojenskému velitelství.[4]
9) Návrhy na obsazování důstojnických míst v měšťanských sborech musely být předkládány ke schválení - v případě hlavních zemských měst zemským úřadům, v případě provinčních měst krajským úřadům.[5]
Uvedené zásady se vztahovaly na tehdy existující sbory. Nové sbory nesměly být zřizovány bez svolení.
Další pravidla obecného typu uvádí Müller až v souvislosti s pražským sborem. Jedná se o zásady, určené výslovně pro české sbory, což se nepochybně týká jejich první části. Uniformní část je zřejmě obecnější povahy (viz všeobecná zmínka o zemských barvách).
Podle dekretu dvorní kanceláře z 25.2.1836 byly veškeré měšťanské sbory v Čechách rozděleny do čtyř kategorií:
- Do prvé kategorie náležely sbory, kterým byla udělena zvláštní privilegia a povolení.
- Druhou kategorii vytvářely sbory, které v r. 1800 postavily na vlastní náklady k tehdy zřizovanému českému mysliveckému sboru[6] nejméně 10 mužů, za což jim bylo zabezpečeno oprávnění vytvářet střelecké a měšťanské sbory se stavy, převyšujícími dvojnásobně až trojnásobně počet odvedeného mužstva.
- Ke třetí kategorii náležely korporace, které sice byly vytvořeny na základě privilegií, ale tato privilegia zanikla, neboť korporace si je opoměly nechat stvrdit císařem.
- Čtvrtou kategorii tvořily společnosti, které k oprávnění své existence, užívání dekorací a vojenských čestných odznaků nemohly předložit buď žádná, nebo jen soukromá osvědčení.
K další existenci sborů, nacházejícím se v prvních třech kategoriích, nebyly žádné námitky (např. Praha náležela do prvé kategorie). Města ve čtvrté kategorii (bylo jich tehdy 61) musela podle nejvyššího rozhodnutí ze dne 3.12.1826 žádat o povolení svých sborů. Všem ale nebylo vyhověno a tak řada sborů zanikla.
Ohledně uniforem, dekorací a čestných vojenských odznaků byly vydány direktivy, ze kterých mohla být poskytnuta výjimka pouze na základě císařského povolení. Šlo o následující zásady:
1) Sbory ve městech, které obdržely císařské povolení k postavení uniformované střelecké společnosti, nesly označení Privilegovaná střelecká setnina (Privilegirte Schützen-Compagnie).
2) Volba barvy uniforem byla přenechána jednotlivým městům. Nicméně si města k tomu musela vyžadovat povolení, která jim vydával zemský úřad po dohodě s generálním vojenským velitelstvím. Portepé, epolety a rosety na kloboucích byly stanoveny v zemských barvách (pro Čechy bílé a červené). Polní přepásky nebyly povoleny.[7] Péřové chocholy byly stanoveny ve trojím provedení, buď zeleno-bílé (weis und grün gemischt), nebo zelené či černo-žluté.
3) Střelecké setniny nesměly používat vojenské prapory, ani prapory ve vojenských barvách (tj. bílé ani žluté).[8] Prapory mohly být zdobeny císařským monogramem nebo městským znakem.
4) Svévolné vyrukování střeleckých setnin bylo přísně zakázáno. Setniny mohly vystupovat jen v určené slavnostní dny s povolením magistrátu či krajského úřadu (v krajských městech). V místech s vojenskou posádkou muselo toto být oznámeno též vojenskému veliteli.
5) Důstojníkům střeleckých setnin v uniformě muselo vzdávat armádní mužstvo poctu zbraní či salutováním. Rovněž tak pochodujícím střeleckým jednotkám, ať již měly prapory či nikoliv.
6) Střelecké setniny si směly zřizovat uniformované hudby (Musikbande). Uniformy hudebníků nesměly být podobné vojenským. Hudba mohla vystupovat v uniformách pouze se svojí střeleckou setninou.
Dále Müller pojednává o vybraných sborech - ve Vídni, Praze, Olomouci, Brně, Štýrském Hradci, Lvově, Linci, Klagenfurtu a Tyrolsku.[9] Objem informací o jednotlivých sborech je různý.
Vídeňský měšťanský sbor
Jako první je uváděn metropolitní vídeňský měšťanský sbor (Bürger-Corps in Wien). Existenci řádné městské milice ve Vídni udává Müller od r. 1529, tj. od prvého obléhání města Turky.[10] Měšťanstvo bylo děleno do setnin (tyto označovány jako Compagnien, někdy jako Haufen)[11] v jednotlivých městských čtvrtích, podle kterých byly také pojmenovány jako Stuben-, Kärnthner-, Widmer- a Schotten-Compagnie (též Schottner-Compagnie).[12] Za druhého obléhání města Turky v r. 1683 došlo k rozmnožení o další 4 setniny, které byly označovány jako Jungstubner, Jungkärnthner, Jungwidmer a Jungschotten.[13] Tehdy též existovalo v rámci sboru dělostřelectvo, jízda a zvláštní střelecká setnina.[14]
Jednotlivým setninám veleli hejtmani, kteří měli k disposici potřebný počet subalterních důstojníků (tj. poručíků různých stupňů). Štábní (tj. vyšší) důstojníci pocházeli z magistrátu, plukovníkem[15] a velitelem celého sboru byl purkmistr, podplukovníkem byl vrchní městský komoří,[16] majorem byl magistrátní rada, který zároveň předkládal záležitosti sboru městské radě. Všichni důstojníci pocházeli z měšťanského stavu (Bürgerstand).
V r. 1732 byl zřízen dělostřelecký sbor pod názvem dělostřelecký pluk (Artillerie-Regiment) - pravděpodobně šlo o reorganizaci stávajícího dělostřelectva, existujícího již v 80. letech 17. stol. V r. 1740 byla zrušena vídeňská jízda, vznikla ale nová pěší součást - sbor Akademie výtvarných umění (Corps der Akademie der bildenden Künste, Corps der bildenden Künstler), později označovaný jako akademický sbor (Akademisches Corps).[17] V r. 1745 byl zřízen druhý pluk ze živnostníků, kteří neměli měšťanská práva.[18]
Čas od času byly v organizaci sborů prováděny reformy a vylepšení, např. v r. 1760, kdy důstojníci měšťanského pluku obdrželi čestné vojenské odznaky.
V té době, ale i v následujících letech, nebyli ozbrojení měšťané všeobecně vybaveni uniformami, pouze důstojníci, poddůstojníci, střelci a dělostřelci. Ostatní se odlišovali pouze péřovými chocholy na pokrývkách hlavy, různými pro každou setninu. Přestože byl každý měšťan po složení měšťanské přísahy zapsán do plukovního seznamu a podle čtvrti svého bydliště zařazen do jedné z osmi setnin, nevystupoval na veřejnosti většinou celý sbor, nýbrž jen střelci, dělostřelci a dále poddůstojníci, z nichž byl vytvořen jeden prapor.
Podle výkazů početních stavů z r. 1793[19] mělo tehdejších osm setnin a devátá střelecká setnina 3 vyšší důstojníky, 71 nižších důstojníků, 683 poddůstojníků a 6 218 vojínů. Kromě toho existoval uherský sbor, u kterého jsou uváděni jen 2 důstojníci a 4 poddůstojníci, ale žádné mužstvo. V r. 1797 byl podruhé formován akademický sbor, posléze ale opět rozpuštěn.
V listopadu 1805 bylo obnoveno jezdectvo. Tzv. „oprávnění“ (Befugten), tj. živnostníci neměšťanského původu, se hlásili ke službě dobrovolně v letech 1805 a 1806, tvořili početný sbor, který s vědomím císaře byl ustaven jako druhý pluk. V r. 1805 byl též obnoven akademický sbor, dále byl založen první granátnický division (2 setniny) z měšťanského mužstva, druhý granátnický division z ostrostřelců a krátce nato z neměšťanského mužstva druhého pluku třetí granátnický division.[20]
Během dvojí francouzské okupace Vídně v letech 1805 a 1809 vykonával ozbrojený měšťanský sbor pořádkovou službu ve městě. Dne 4.10.1810 obdržel sbor za zásluhy od císaře darem 6 nových bronzových kanonů. Ty byly s ostatními trofejemi a prapory uloženy v městské zbrojnici a užívaly se při slavnostních příležitostech. Za válečného tažení 1813-1814 vykonával měšťanský sbor po dobu více než jednoho roku zcela sám veškeré garnisonní služby ve Vídni.[21]
Po přehledu historie přistupuje Müller k vypsání soudobé situace vídeňského sboru. Měšťanský sbor měl v podstatě trojí účel. Jednak byl určen k obraně města v případě nepřátelského ohrožení, dále mohl vypomáhat při ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti a konečně vytvářel ceremoniální jednotku, která konala přehlídky při svátečních příležitostech. Při posledně uváděných obstarával též pořádkové služby.
Sbor všeobecně podléhal magistrátu, který při rozhodování o fungování a vedení služby postupoval ve shodě s vojenským velitelstvím. V případě nouze nebo na výslovný rozkaz císaře byl každý měšťan, pokud to dovolovalo jeho stáří a tělesný stav, povinován garnisonní službou ve zbrani uvnitř linie residence. K tomu účelu byly určeny zbraně v městské zbrojnici, aby mohly být v těchto případech přidělovány mužstvu měšťanského pluku i členům druhého pluku městské milice.
Výdaje měšťanského sboru šly na náklady členstva. Každý pluk měl svoji plukovní pokladnu na shromažďování ročních poplatků veškerého mužstva až po hejtmany a poplatků při povyšování (Chargen-Taxen bei Beförderungen).
Uniformování bylo prováděno na vlastní náklady. Členové sboru, vyzbrojovaní z městské zbrojnice, směli tuto výzbroj používat pouze ve službě a po jejím skončení ji museli vracet do zbrojnice. Všem osobám mužstva až po šikovatele bylo např. zakázáno nosit zbraně domů. Týkalo se to ovšem jen palných zbraní, tj. pušek (Obergewehr), nikoliv pobočních chladných zbraní (Seitengewehr), které byly pokládány za nezbytný doplněk uniformy. Tomu také odpovídá vymezení okruhu osob - důstojníci žádné palné zbraně přiděleny neměli, stejně jako v armádě. Nošení uniforem, u důstojníků nošení šerp (tj. polních přepásek), bylo povoleno pouze ve službě, jinak ne (zejména na cestách apod.).
Vídeňský měšťanský dělostřelecký bombardýrský sbor 1808.
Ve 40. letech 19. stol. se vídeňské měšťanské ozbrojené sbory skládaly ze štábu, prvého měšťanského pluku, druhého pluku městské milice, ostrostřeleckého sboru, měšťanského granátnického praporu, měšťanské jízdy, měšťanského dělostřelecko-bombardýrského sboru a akademického sboru.
Štáb sestával z plukovníka, podplukovníka, 2 majorů, kaplana, štábního adjutanta (v hodnosti hejtmana), plukovního adjutanta (v hodnosti nadporučíka), plukovního lékaře, kapelníka, štábního furýra, plukovního tambora a dalších osob, blíže nespecifikovaných.
První pluk (Erstes Bürger-Regiment) se skládal z 8 setnin[22] v celkové síle asi 3 700 mužů. Jeho příslušníky byli pouze lidé se skutečnými měšťanskými právy.
Druhý pluk (Zweites Regiment der Stadt-Miliz) sestával rovněž z 8 setnin (zde uváděno i praporní dělení, tedy 2 prapory) v celkové síle rovněž asi 3 700 mužů (z toho 2 665 neuniformovaných). Byl vytvářen z neměšťanských továrníků, majitelů domů, živnostníků a obchodníků. Důstojnický sbor se stavěl též z úředníků, měšťanů a honorace.
Ostrostřelecký sbor (C.k. privilegovaný rytířsko-měšťanský sbor - K.k. privilegirtes ritterlich-bürgerliches Scharfschützen-Corps) byl složen z honorace, měšťanů a „oprávněných“. Početní stavy ani jeho organizační strukturu Müller neuvádí. Tento prestižní sbor měl i zvláště zdobené výzbrojní součástky. Závěsný řemen na pušku (štuc) byl potažen zeleným hedvábím s vyšitými čtyřmi žlutými pruhy, na šavlích s ocelovou garniturou bylo zlato-zelené portepé. Ostrostřelci byli vybaveni rohem na prach s bronzovými ozdobami, zavěšeným na zelené vlněné šňůře se dvěma ozdobným třapci.
Granátnický prapor (Bürger-Grenadier-Bataillon) sestával ze štábu a 3 divisionů. Štáb tvořil vyšší důstojník, adjutant, praporečník (Fahnenführer), kapelník, praporní tambor a 40 hudebníků. První granátnický division náležel prvnímu pluku, druhý division ostrostřeleckému sboru a třetí division druhému pluku.[23] Celkový početní stav divisionů činil asi 650 mužů.
Jízda (bürgerliche Cavallerie) vytvářela division, dělený do 2 eskadron po 4 četách. Celkový stav byl 261 jezdců. Jízda se rekrutovala z okrajových oblastí města a všech předměstí.
Dělostřelectvo (Bürger-Artillerie-Bombardier-Corps)[24] sestával ze 6 setnin v celkové síle asi 500 mužů.
Akademický sbor (Corps der bildenden Künstler) vytvářel teoreticky prapor o 4 setninách, v té době měl ale pouze nepatrný skutečný stav.
Celkový vzhled uniforem vídeňských sborů[25] v podstatě odpovídal vojenským uniformám z let 1840-1849, kdy byly nošeny ještě fraky, ale již pantalony (částečně tu ještě přežívaly úzké kalhoty s kamašemi, u vojska rušené v letech 1837-1840). Na kabátech byly rukávové výložky a límce potažené egalisačním suknem, knoflíky byly žluté nebo bílé. Vyjma jízdy sloužily jako pokrývky hlavy všeobecně třírohé klobouky.[26] Vídeňské sbory měly celkem čtyři typy uniforem.
První typ sestával z tmavomodrého kabátu s červenými výložkami a žlutými knoflíky. Kalhoty (pantalony) byly v létě plátěné bílé, v zimě soukenné šedé (barva označována jako ruská šeď - russisch-grau) s červenými lampasy. Jednalo se o základní uniformu původních měšťanských formací. Uniformy v tomto provedení nosil štáb, 1. pluk, 1. granátnický division, jízda a dělostřelectvo. Granátníci měli na kabátech zlaté epolety (uniformy jednotlivých granátnických divisionů byly všeobecně odvozeny od uniforem jejich kmenových těles). Určité odlišnosti byly u jízdy. Byla zde rozlišována slavnostní a polní uniforma. Jezdci nosili jezdecké helmy s hřebenem, který byl opatřen odnímatelným podélným chocholem, tzv. housenkou (oficiálně Kammquaste, tj. hřebenový chochol či hřebenové třapení), který se ale používal pouze k parádní uniformě, k polní se odkládal. Dále se k parádní uniformě nosily epolety, k polní uniformě byly kabáty bez nich. K parádě náležely bílé kalhoty a vysoké jezdecké boty, do pole se užívaly přetahovací jezdecké šedé kalhoty, zapínané po stranách žlutými knoflíky.[27]
Druhý typ uniformy měl kabát v černošedé barvě (mohrengrau) s blankytně modrými výložkami (himmelblau, což byla např. výložková barva vídeňského řadového pěšího pluku Hoch- und Deutschmeister č. 4) a bílými knoflíky. Úzké bílé kalhoty byly zastrkovány do kamaší. Uniformy v tomto provedení užíval 2. pluk a 3. granátnický division. U pluku byla uniformována pouze menší část mužstva, jak již bylo uvedeno.
Třetí typ uniformy používali ostrostřelci a 2. granátnický division. Jejich kabát byl tmavě zelený s červenými výložkami, žlutými knoflíky a zlatými epoletami. Jejich klobouky byly ozdobeny zlato-zelenými rosetami, zlatým poutkem, v jehož zakončení byl umístěn myslivecký roh se žlutým knoflíkem s iniciálami panovníka (F. I.) ve vavřínovém věnci. Dále byl klobouk vybaven černým péřovým chocholem z pštrosích per s jedním žlutým pérem. Ke gala uniformě se nosily bílé kalhoty (v létě plátěné, v zimě soukenné), k polní uniformě černošedé kalhoty. K polní adjustaci náležel rovněž plášť (Caputrock), rovněž v černošedé barvě, s tmavě zelenou egalisací.
Čtvrtý typ uniformy náležel akademickému sboru. Jednalo se o zelené kabáty (s třešňově červenou egalisací a žlutými knoflíky) a bílé kalhoty...
Pražské sbory
Dále pojednává Müller o pražských sborech. Počátky měšťanské milice v Praze klade k r. 1360, kdy byli pražští měšťanští střelci obdařeni mnohými právy a výsadami privilegiem císaře Karla IV.[28] Střelci obstarávali mj. ostrahu pražského Hradu a těšili se i pozornosti následujících panovníků. Např. císař Ferdinand I. jim v r. 1537 věnoval tzv. Malé Benátky, nynější Střelecký ostrov. Pražský měšťanský ozbrojený sbor participoval i při obraně proti Švédům r. 1648,[29] za což byl nadán dalšími privilegii v r. 1649.
V té době pražský sbor sestával ze 12 setnin. Dalších uznání se pražskému sboru dostalo dne 18.8.1746 za statečné a věrné chování při francouzské okupaci města v r. 1741. Z mírových akcí je vzpomenuta účast sboru při korunovaci císaře Leopolda II. českým králem v r. 1791. Od tohoto panovníka sbor dostal povolení ze dne 6.8.1791 podržet své dosavadní uniformy a užívat jich i nadále při slavnostních příležitostech.
V r. 1809 byly pražské sbory pohotově k obraně města, ke které ovšem nedošlo. Ke dni 3.6.1809 došlo také k reorganizaci, kdy byly vytvořeny 2 granátnické setniny. Mužstvo bylo transferováno z tehdejších 14 setnin měšťanské pěší gardy. Granátníci obdrželi červený prapor se stříbrným lvem (ten byl již 90 let starý, ale po dobu 30 let nebyl používán). Za války r. 1813 měšťanské gardy po odchodu armády do pole vykonávaly garnisonní služby v Praze.[30]
Pražské měšťanské sbory ve 40. letech 19. stol. představoval ostrostřelecký sbor s jízdním detašementem (založeným 10.8.1813), granátnický sbor a pěší sbor (založený teprve v r. 1844).
Ostrostřelci vytvářeli v r. 1815 8 setnin a 2 eskadrony, v polovině 40. let se skládali ze štábu, 4 setnin a 1 eskadrony. Velel jim major. Granátníci formovali division (o 2 setninách) pod velením hejtmana. Pěchota tvořila prapor (o 4 setninách) pod velením majora. Početní stavy uvádí Müller pouze pro pěchotu z počátku r. 1844 - 170 mužů. Velitelem veškerých sborů byl purkmistr v hodnosti plukovníka, náměstek purkmistra byl podplukovníkem.[31]
Pěší ostrostřelci (K.k. privilegirtes bürgerliches Scharfschützen-Corps zu Fuss) nosili třírohé klobouky se zlatým poutkem, zlatou rosetou a zeleným chocholem ze supího peří. Kabáty byly zelené s červenými límci a rukávovými výložkami a žlutými knoflíky. Kalhoty byly světlemodré. Jízdní ostrostřelci (K.k. privilegirtes bürgerliches Scharfschützen-Corps zu Pferd) byli vystrojeni podobně, pouze jako pokrývka hlavy sloužila jezdecká helma s hřebenem a housenkou. Na šarlatově červených čabrakách jejich koní byly vyšity císařské iniciály.
Granátníci (K.k. privilegirtes bürgerliches Grenadier-Corps) měli medvědice, černé kabáty se sírově žlutými výložkami a žlutými knoflíky, kalhoty byly světlemodré.
Pěchota (K.k. privilegirtes bürgerliches Infanterie-Corps) byla vystrojena obdobně, pouze jako pokrývka hlavy sloužilo černé pěchotní čáko. To bylo opatřeno zlatou rosetou, za níž byl zasunut svislý chochol z černých koňských žíní. Místo obvyklé černo-žluté kokardy zde byl pozlacený císařský orel, nesoucí na prsou štít s českým znakem.[32]
Řemení pro všechny pěší formace bylo černé, u jízdy bílé. Všichni příslušníci pražských sborů byli vyzbrojeni šavlemi, mužstvo pěších jednotek mělo kromě toho ještě pušky (u ostrostřelců to byl myslivecký štuc, u ostatních pěchotní puška; bajonety jsou výslovně uváděny pouze u pěchoty).
K rozlišení šarží sloužily různé doplňky uniforem či výzbroje. U ostrostřelců to bylo portepé, zlato-černé pro důstojníky a zlato-zelené pro mužstvo. Zlaté epolety nosili všichni ostrostřelci bez ohledu na hodnost.
U granátníků bylo pro změnu portepé všeobecně zlato-černé, rozlišení hodností bylo pomocí nárameníků - důstojníci měli zlaté ramenní šňůry, poddůstojníci zlaté epolety a granátníci na levém rameni zlatou šňůru s třásněmi. Důstojníci kromě toho nosili polní přepásky.
U pěchoty bylo portepé všeobecně zlaté. Důstojníci měli na čáku při horním okraji zlaté porty,[33] zlaté epolety a žluto-černou hedvábnou polní přepásku. Vyšší důstojník (jednalo se o jediného majora, který byl velitelem pěšího sboru) měl kromě toho zlatě lemované rukávové výložky.[34] Poddůstojníci měli na límci jednoduše nebo dvojitě vyšitý zlatý prýmek.[35]
Členové pražského sboru: skupinové vyobrazení z první třetiny 19. století a kolorované postavy pravděpdobně z roku 1791 (tisk: F. K. Wolf)
Kromě Prahy Müller o dalších sborech v Čechách[36] nepojednává a v následujícím obrací pozornost na Moravu.
Jako první z moravských měst je zařazena Olomouc. K olomouckým uniformovaným střelcům uvádí jako nejstarší údaj r. 1691, kdy obdrželi od solné komory 3 šilinky soli k rozdílení cen ve střelbách. Dále připomíná účast měšťanstva v r. 1758 při obraně města proti Prusům, přičemž datum ukončení obléhání (2. červenec) se stalo svátečním dnem, ve kterém uniformované jednotky konaly slavnostní přehlídku a střelby.
Původně sestával olomoucký sbor z 1 střelecké a 3 fysilírských setnin, později byl členěn do 2 střeleckých a 4 fysilírských setnin, což platilo i ve 40. letech 19. stol. Uniforma byla tmavomodrá s červeným límcem a rukávovými výložkami.[37]
K brněnskému sboru je Müller více než skoupý. Věnuje mu pouhou jednu větu, týkající se jeho založení resp. potvrzení, kde nadto výše pomíjí vše před r. 1796.[38] Brnem též končí údaje k moravským městům.[39]
Brněnský ozbrojený měšťanský a střelecký sbor v roce 1798.
K měšťanskému sboru ve Štýrském Hradci Müller udává, že je pravděpodobně již staršího data, s určitostí je však doložen až k r. 1728. V té době byl založen i další sbor, tvořený obchodníky, který ale brzy zanikl. U příležitosti návštěvy Marie Terezie v r. 1765 byl sbor nově vystrojen.[40] Sbor sestával z granátnické setniny a fysilírské setniny, tou dobou byl ale nově založen myslivecký sbor (který měl svůj vlastní prapor). Myslivecký sbor čítal 100 mužů, měšťanský division cca 400 mužů (tj. setnina zhruba po 200 mužích). Bylo plánováno ještě zřízení třetího sboru, ale nebylo realizováno. Za Leopolda II. byl ještě založen jízdní sbor. Důstojníci ve Štýrském Hradci nosili zlaté portepé, na rozdíl od armády ale bez černých hedvábných komponent.
Lvovský sbor byl založen v r. 1797. Měl tři součásti, střeleckou společnost (Schützengesellschaft), dělostřelecký sbor (Artillerie-Corps) a sbor obchodníků (Corps des Handelstandes). Střelci nosili zelené kabáty s černými výložkami a žluté kalhoty, dělostřelci modré kabáty s červenými výložkami a černé kalhoty, obchodníci tmavěmodré kabáty s černými výložkami a bílé kalhoty. Důstojníci všech tří složek užívali zlaté portepé s červeným protkáváním a podobné třepení na kloboucích. Od r. 1816 bylo možno ke garnisonním službám povolávat i neuniformované měšťany. Současně ale byly založeny pokladny pro finanční výpomoc, která měla zájemcům usnadňovat opatřování uniforem a vstup do sboru.
V Linci byly u příležitosti císařské návštěvy v r. 1792 založeny dva měšťanské sbory - pěší, tzv. zelený a jízdní, tzv. modrý (není blíže specifikováno, pravděpodobně se jednalo o barvy uniforem).
Linecký pěší - „zelený“ měšťanský sbor v roce 1792.
Ke klagenfurtském měšťanském sboru Müller pouze uvádí, že byl založen u příležitosti návštěvy Marie Terezie v r. 1765.
Závěrem věnuje Müller několik slov i Tyrolsku, kde ovšem byla poněkud odlišná situace, podobně jako třeba v oblastech Vojenské hranice. Povinnost účasti na zemské obraně se zde vztahovala na veškeré mužské obyvatelstvo (od 18 do 45, případně do 60 let).[41] Jinak se autor omezuje pouze na konstatování výstrojních doplňků důstojníků tyrolských ostrostřelců a sice portepé červeno-zlaté v r. 1765 a dále portepé, šňůry a třapce stejné jako vídeňští střelci v r. 1768.
Přes určitou torzovitost poskytuje Müllerova stať zajímavý obraz ozbrojených měšťanských sborů před stopadesáti lety. Nyní, kdy ostrostřelecké sbory zaznamenávají renesanci, můžeme snad doufat, že někdo z mladých historiků na sebe vezme nelehký úkol systematického zpracování dějin těchto jednotek.
Související příspěvky:
Plzeňská střelecká společnost v napoleonských válkách
Leitmetzerova olomoucká kronika z let 1778-1829
Dodatky k příspěvku:
28.08.2011 Karel Sáček
Obnovené tradice uniformovaných ozbrojených městských spolků v českých zemích:
Brněnský městský střelecký sbor: brnocorps.webnode.cz
Chomutovská ostrostřelecká společnost: www.ostrostrelec.eu
Sbor loketských ostrostřelců: www.ostrostrelci.eu
Sbor rakovnických ostrostřelců: www.ostrostrelci.cz
Garda městyse Senomaty: senomatskagarda.sweb.cz
Privilegovaný měšťanský střelecký sbor Stříbro: ostrostrelci.stribro.net, ostrostrelci_old.stribro.net
Sbor uniformovaných ostrostřelců v Kroměříži: kromerizostrostrelci.estranky.cz
Poznámky:
[1] MÜLLER, Franz: Die kaiserl. königl. österreichische Armee seit Errichtung der stehenden Kriegsheere bis auf die neueste Zeit. Nebst einer Beigabe: Notizen über die bewaffneten Bürger-Corps der größeren Städte der Monarchie I.-II. Prag 1845, 1 094 s. Dodatek o měšťanských sborech je ve II. dílu, s. 409-430.
[2] Až v r. 1889 byly předlitavské ostrostřelecké sbory zařazeny do tamní domobrany, což nebylo těmito dobrovolnými stavovskými organizacemi, financovanými z vlastních prostředků, přijato s očekávaným zájmem a pochopením. Teprve na nátlak vídeňského ministerstva pro zemskou obranu se v průběhu r. 1906 ostrostřelecké sbory oficiálně vyjádřily, že se zákonu o zřizování domobrany podrobují a přizpůsobují mu své stanovy (změny stanov byly ovšem prováděny postupně až do konce r. 1910, názvy byly přitom měněny na „C.k. měšťanský sbor střelecký“). Jako projev uznání za působnost ve svazu domobraneckých sborů byl císařem založen dne 26.11.1908 „Čestný odznak za dlouholeté záslužné členství u některého domobraneckého sboru“. Jednalo se o bronzovou medaili s nápisem CONSTANTIA ET PATRIA AMORI (Vytrvalosti a lásce k vlasti), nošenou na černo-žluté stuze. Medaile existovala ve dvou stupních, za 25 a za 40 let služby (v druhém případě byla převýšena císařským orlem), nárok na ni byl bez rozdílu hodnosti a stavu. Viz PATEJDL, Pavel: Čestný odznak rakouské domobrany z roku 1908. In: Drobná plastika 4/1973, s. 114-117.
[3] Zeměbrana byla organizována v minulosti většinou pouze za válek. Systém, platný ve 40. letech 19. stol., měl kořeny v napoleonských válkách, kdy začala být zeměbrana (Landwehr) vytvářena r. 1809 (podle patentu z 8.6.1808). Organizační struktura se v průběhu doby měnila, zeměbranecké prapory byly po napoleonských válkách zařazeny přímo do jednotlivých řadových pěších pluků (neuherských), což trvalo až do r. 1852. Zeměbranu nelze zaměňovat s měšťanskými sbory, nebyla jako tyto tvořena na bázi dobrovolnosti. K systému zeměbrany v letech 1813-1852 viz WREDE, Alphos Freiherr von - SEMEK, Anton: Geschichte der k.u.k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905, V. s. 157-160.
[4] Rakouské císařství bylo z vojenského hlediska rozděleno na oblasti generálních vojenských velitelství. Ve 40. letech 19. stol. sídlila velitelství v těchto městech: Vídeň, Štýrský Hradec, Praha, Brno, Lvov, Budín (Ofen), Verona, Petrovaraždín (Peterwardein), Záhřeb (Agram), Temešvár, Sibíň (Hermannstadt) a Zadar (Zara). Viz BERGMAYR, Ignaz Franz: Kriegs- und Marine-Verfassung des Kaiserthums Oesterreich I. Wien 1842, s. 561; MÜLLER, F., c.d., I. s. 312-313. Vojenské teritoriální dělení se vždy nekrylo s civilním (např. velitelství v Brně mělo působnost pro Moravu a Slezsko), což platilo i v pozdějších dobách při sborové organizaci.
[5] Ve shodě s tehdejší strukturou civilní státní správy, kde jednotlivé korunní země byly zpravidla děleny na kraje (dělení na okresy ještě neexistovalo, tato úroveň počala fungovat až od r. 1850). Některé země krajské dělení postrádaly. Srovnej např. SCHELLE, Karel: Organizace veřejné správy 1848-1948. Brno 1993, s. 9-61.
[6] Je míněn myslivecký sbor (označovaný též jako Böhmisch-mährisch-schlesisches Landjäger-Corps), který byl součástí česko-moravské legie arcivévody Karla. Viz WREDE, A., SEMEK, A., c.d., II. s. 452; TEUBER, Oscar - OTTENFELD, Rudolph von: Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895, s. 268.
[7] Jednalo se tedy vlastně o zrušení polních přepásek, které byly předtím používány. Později ovšem muselo dojít k další změně, protože v polovině 40. let již Müller polní přepásky opět běžně uvádí.
[8] To ale nebylo v následujících dobách dodržováno. Např. v r. 1847 obdržel privilegovaný měšťanský sbor ve Vídeňském Novém Městě bílý prapor, totožný ve svém provedení s vojenskými, tzv. tělesnými prapory - Leibfahnen (Ausstellung Wiener Neustadt - Festung, Residenz, Garnison. Wiener Neustadt 1972, s. 189). Tamtéž viz vyobrazení žlutého praporu z r. 1892 (Abb. 20).
[9] Pro srovnání je možno uvést, že Seznam měšťanských a střeleckých sborů. In: Vojenský přítel 1906, s. 142-143, uvádí celkem 121 těchto korporací. Přitom se jedná o výčet pouze dílčí, obsahující Čechy (113 sborů), Moravu (4 sbory) a Dolní Rakousy (4 sbory, což je ovšem neúplné, není zde uvedena např. Vídeň).
[10] Existenci vídeňských sborů uvádí WEISS, Karl: Geschichte der Stadt Wien I.-II. Wien 1882-1883, II. s. 404, již na počátku 16. stol.; mj. připomíná předpisy pro střelce z pušek z r. 1523.
[11] První rakouský vojenský schematismus z r. 1790 (Miliz-Almanach Nro. I.) obsahuje i údaje k vídeňským sborům, které jsou označovány jako „Bürgermiliz“, kde se mj. konstatuje, že v r. 1529 existovalo „vier Haufen oder Compagnien, zusammen 1 000 Mann stark.“ Počátkem 16. stol. byl užíván název Fähnlein (WEISS, K., c.d., II. s. 404).
[12] K nasazení jednotlivých setnin v r. 1529 uvádí MARŠAN, Robert: Dějiny policejní organisace rakouské I.-III. Praha 1904-1911, III. s. 143, následovné: „za obléhání tureckého r. 1529 ... ze 4 setnin měšťanů dvě s purkmistrem a rychtářem v čele konaly trvale běžnou službu bezpečnostní a policii požární, kdežto druhé dvě účastnily se ochrany města.“
[13] Původní setniny pak byly označovány jako Altstubner, Altkärnthner, Altwidmer a Altschotten. Weiss ale klade vznik nových setnin již do r. 1666 (WEISS, K., c.d., II. s. 404). Rozdělení Vídně na 4 čtvrti je staršího data a není přesně známo, kdy bylo zavedeno. Čtvrti byly označeny podle městských bran následovně Widmerviertel (severozápad), Schottenviertel (jihozápad), Stubenviertel (severovýchod) a Kärnthnerviertel (jihovýchod). V r. 1444 byla podobným způsobem rozdělena i předměstí, takže bylo nyní 8 čtvrtí, které byly souborně označovány jako Altviertel a Jungviertel (MARŠAN, R., c.d., I. s. 115, III. s. 50-52).
[14] Weiss uvádí jízdu (berittene Bürgerwehr) již na počátku 17. stol., ostatní podobně jako Müller. Jízdu ovšem není možno zaměňovat s hejtmany, veliteli pěších setnin, kteří užívali koně již v 16. stol. K ostrostřeleckému sboru udává shodně s Müllerem rok založení 1683. U dělostřelectva uvádí Artillerie-Compagnie, která nahradila dosavadní Büchsenmeister-Compagnie. Dále hovoří o dobrovolnickém sboru, postaveném z řezníků, pekařů a ševců v době druhé turecké války. Viz WEISS, K., c.d., II. s. 404-405.
[15] Titul Oberst užíval purkmistr od r. 1658 (tehdy ve formě Obrist), ovšem ve vojenských záležitostech měl rozhodující slovo vojenský velitel města, mezi jehož povinnosti náležely pravidelné čtvrtletní kontroly sboru (Musterungen) a dozor nad vojenským výcvikem (WEISS, K., c.d., II. s. 406). K původním označením hodnostářů sboru viz MARŠAN, R., c.d., I. s. 115-116, III. s. 51-54, 231-236, kde je purkmistr uváděn jako nejvyšší hejtman (Obrister Hauptmann), velitelé jednotlivých čtvrtí jako čtvrtní hejtmani (Viertelhauptleute), od r. 1526 jako čtvrťmistři (Viertelmeister) a velitelé pododdílů původně jako podhejtmani (Unterhauptleute), později jako rotmistři (Rottmeister).
[16] Městský komoří (Stadtkämmerer) již za středověku spravoval finance, protipožární službu, policejní agendu a městskou zbrojnici (MARŠAN, R., c.d., III. s. 149).
[17] WEISS, K., c.d., II. s. 405, uvádí zřízení jedné setniny tohoto sboru. Tato formace měla ale jen přechodný charakter, posléze zanikla a v pozdějších dobách byla ještě dvakrát obnovena.
[18] Tento pluk musel být později zrušen, čemuž nasvědčuje zmínka o novém založení druhého pluku v r. 1805 (WEISS, K., c.d., II. s. 405; MÜLLER, F., c.d. II. s. 412).
[19] Početní stavy z r. 1790 uvádí Miliz..., c.d. Tyto jsou poněkud nižší než počty z r. 1793, i když údaje ve schematismu jsou neúplné, protože nejsou uvedeni důstojníci (vyjma uherského sboru a dále purkmistra, který figuruje u každé součásti jako šéf). Konkrétně je zde udáváno: Měšťanský pluk (Bürgerliches Regiment in Wien) s 8 setninami [1. setnina - 23 desátníků a 653 vojínů, 2. setnina - 46 desátníků a 823 vojínů, 3. setnina - 24 desátníků a 735 vojínů, 4. setnina - 45 desátníků a 739 vojínů, 5. setnina - 20 desátníků a 634 vojínů, 6. setnina - 29 desátníků a 627 vojínů, 7. setnina - 43 desátníků a 793 vojínů, 8. setnina - 27 desátníků a 622 vojínů], celkem 5 883 mužů; Měšťanská střelecká setnina (Bürgerliche Schützen Compagnie in Wien) [45 desátníků a 203 vojínů], celkem 248 mužů - tato tvořila 9. setninu pluku; Měšťanský dělostřelecký sbor (Bürgerliches Artilleriecorps in Wien) [63 ohněstrůjců (Feuerwerker), 2 šikovatelé (Feldwebel), 14 dělostřeleckých desátníků (Canonier-Corporal), 96 dělostřelců (Canonier)], celkem 175 mužů; Měšťanský uherský sbor (Bürgerliches ungarisches Corps in Wien) [1 nadporučík, 1 podporučík, 2 desátníci, 3 vojíni], celkem 2 důstojníci a 5 mužů. Uherský sbor připomíná Müller až k r. 1793, Weiss hovoří o jeho založení v r. 1764 a uvádí jej jako „ungarisch gekleidetes Corps“ (WEISS, K., c.d., II. s. 405).
[20] Ke dni 3.6.1806 obdržely vídeňské sbory nový statut, vytvořený pod vlivem arcivévody Karla (WEISS, K., c.d., II. s. 405-406).
[21] Weiss připomíná úpadek zájmu o členství ve vídeňských městských sborech po r. 1815. Jeho důvod vidí v tom, že jim po napoleonských válkách vláda přestala přikládat význam. Situaci demonstruje na příkladu z r. 1820, kdy bylo schopno vyrukovat v uniformách pouze 200 až 300 mužů (přitom podle zápisů v matrikách bylo asi 12 000 měšťanů - zde jsou ovšem míněni pouze zbraněschopní muži; na počátku 19. stol. žilo ve Vídni a předměstích téměř 250 000 obyvatel; srovnej s MARŠAN, R., c.d., II. s. 94-95). Zvýšený zájem o ozbrojené sbory se začal projevovat teprve od r. 1840 (WEISS, K., c.d., II. s. 408-409).
[22] Tehdejší pluky řadové pěchoty měly 16 fysilírských setnin (MÜLLER, F., c.d., I. s. 35n).
[23] Zde byl napodobován armádní vzor kombinovaných granátnických praporů, které v té době ještě existovaly (zrušeny byly až r. 1852). Srovnej WREDE, A., SEMEK, A., c.d., II. s. 280-374.
[24] Název byl pravděpodobně zaveden v r. 1799. WEISS, K., c.d., II. s. 405, hovoří o reorganizaci dělostřelectva k tomuto roku a přitom používá termín dělostřelecko-bombardýrský sbor.
[25] K vývoji uniforem viz WEISS, K., c.d., II. s. 404-408. První náznak uniformity je tu udáván v r. 1515, kdy měšťanské sbory měly červené obleky, jejich hudba bílo-červené. Dále pak v r. 1571, kdy byly používány kombinace barev černo-žlutá, žluto-bílá, bílo-červená a červená (k tomu též barevné přílohy Taf. IXa [400/401] a Taf. IXb [402/403] - jejich reprodukce viz MACEK, Pavel - UHLÍŘ, Lubomír: Dějiny policie a četnictva I. - Habsburská monarchie (1526-1918). Praha 1997, [48/49]). Za uniformy lze spíše považovat až jednotné výstrojní vybavení jednotlivých setnin z r. 1658: pro Stubenviertel žluté kabáty s černými portami, pro Widmerviertel bílé kabáty se žlutými portami, pro Kärnthnerviertel červené kabáty s bílými portami a pro Schottenviertel červené kabáty se žlutými portami (viz též WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 15, kde je tato uniformita udávána k r. 1683). Přibližně z téže doby je vyobrazení podporučíka vídeňských sborů (Vicelieutenant der Wiener Bürgerwehr 1661 - Taf. X [404/405]), který sice není vybaven žádným z výše uvedených stejnokrojů, má ale červenou šerpou přes levé rameno k pravému boku (červené šerpy údajně zavedl Valdštejn, armáda je po třicetileté válce nahradila žlutými či zlatými s černým protkáváním). Skutečné uniformy jsou uváděny k r. 1760. Pro měšťanský pluk jsou to červené kabáty (jednotlivé čtvrti se lišily barvou kalhot), u ostrostřelců zelené kabáty a u dělostřelců modré kabáty a červené vesty. Další změna je pak prezentována až k r. 1790 pro měšťanský pluk - modré kabáty s červenými výložkami (blaue Röcke mit rothen Stehkrägen). K r. 1790 jsou specifikovány uniformy ve schematismu (Miliz..., c.d.), kde jsou ale udávány pouze barvy kabátů, výložek a knoflíků. U pěchoty je odlišná adjustace pro důstojníky (bílé kabáty) a mužstvo (tmavěmodré kabáty; udávaná barva francouzské modři - franzblau, představovala nejtmavší odstín modři, temnější než dunkelbalu). Výložky byly v obou případech ohnivě červené (ponceau) a knoflíky žluté. Bílé uniformy důstojníků musely být ovšem staršího data, možná již od r. 1760. Weiss uvádí na barevné příloze (Taf. XI [406/407]) vyobrazení důstojníka měšťanského pluku z r. 1783 v celobílé uniformě s jasně červenou egalisací a zlatými knoflíky. Pokrývkou hlavy je černý třírohý klobouk se zlatou portou a černou kokardou. V egalisační barvě je podšívka fraku, revéry, rukávové výložky a vesta. Důstojník je obut do vysokých černých jezdeckých bot bez ostruh. Kolem pasu má ovinutou zlatou nebo žlutou polní přepásku s černým protkáváním (tato je na vestě pod frakem). Ozbrojen je kordem se zlatým portepé. V ruce drží hůl, ale detaily provedení nejsou patrné. Schematismus dále udává pro střelce tmavězelené kabáty, ohnivě červené výložky a žluté knoflíky, pro dělostřelce stejně jako pro mužstvo pěchoty a pro uherský sbor karmínově červené kabáty, ohnivě červené výložky a žluté knoflíky. Vyobrazení důstojníka uherského vídeňského sboru reprodukuje Weiss, ale z r. 1783 (Taf. XII [408/409]). Jeho uniforma je celočervená (frak, vesta i kalhoty, odlišení odstínu barvy výložek zde ale není patrné) se stříbrnými knoflíky a dalšími doplňky v této barvě, jako jsou šňůry na kabátu i vestě a porty na rukávech, na přední části kabátu pod rameny a na kalhotách v horní části stehen. Okraje kabátu a rukávů jsou lemovány světle hnědou kožešinou. I tento důstojník má černý třírohý klobouk s černou kokardou, ale se stříbrnou portou a černým chocholem. Místo polní přepásky má zlatý uherský opasek, obut je ve vysokých uherských botách šedé barvy. Vyzbrojen je šavlí se zlatým portepé a je vyobrazen bez hole. Je tu tedy zřejmý nesoulad se schematismem v barvě knoflíků.
[26] Müller výslovně neuvádí odlišné pokrývky hlavy pro granátníky, ale byly to medvědice. Viz EMMER, Johannes: Kaiser Franz Joseph I. - Fünfzig Jahre österreichischer Geschichte I. Wien 1898, s. 141, kde je otištěna ilustrace „Wiener Bürgermilitär vom Jahre 1840“, převzatá z publikace „Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild“. Vyobrazení granátníci mají medvědice se štítkem proti slunci, hořícím granátem v čelní části a rosetou vpravo. Tamtéž vyobrazený pěšák ale nemá klobouk, nýbrž čáko. Granátnické medvědice byly již staršího data a během doby se měnily. Weiss reprodukuje kresbu granátnického desátníka z r. 1806 v medvědici. V její čelní části je upevněn poměrně velký rozkřídlený korunovaný dvouhlavý orel, ale bez podkladového štítku, jaký byl u armádních granátníků (WEISS, K., c.d., II. s. 407).
[27] Tato uniforma byla převzata měšťanským sborem ve Vídeňském Novém Městě. V r. 1793 bylo povoleno tamním důstojníkům a poddůstojníkům používat vídeňské uniformy, později dostalo toto povolení i mužstvo. Bílé kalhoty byly nahrazeny modrými v r. 1840. Fysilíři nosili původně klobouky, od r. 1824 čáka. Granátníci, založení r. 1810, měli medvědice (Ausstellung..., c.d., s. 65, 191-192). K tomuto sboru viz též Seznam..., c.d., s. 143, kde jsou uváděny 3 setniny s 240 členy.
[28] Je míněn majestát Karla IV. z 15.6.1360 pro pražské střelce (ballistarii), kterým vedle dalších výsad bylo povoleno nošení zbraní a ochranné zbroje. V r. 1365 byli ke střelcům přibráni i štítaři. Další privilegium udělil střelcům r. 1390 Václav IV. Viz MARŠAN, R., c.d., III. s. 16, 75-76.
[29] K tomu viz LÍVA, Václav: Bouře nad Prahou aneb Švédové před Prahou a v Praze r. 1648. Praha 1948, kde je popisována účast měšťanstva a dalších nevojenských složek při obraně města. Organizace je podrobně popisována na s. 30-36, v následujícím pak ještě některé dodatečně vytvořené formace.
[30] Z pozdějších aktivit pražských měšťanských sborů je možno připomenout vykonávání policejních služeb ve městě za pruské okupace r. 1866. Viz HELLER, Servác Bonifác: Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky. Praha 1896, s. 255-336. O vyznamenání pro tyto sbory (Pamětní medaile pro pražské měšťanské ozbrojené sbory z roku 1866 - stříbrná medaile s portrétem Františka Josefa I., nošená na bílo-červené stuze) viz MĚŘIČKA, Václav: Dekorace z prusko-rakouské války v roce 1866. Praha 1986, s. 62-63; MĚŘIČKA, Václav - SVOBODA, Zbyšek: Pamětní dekorace z války roku 1866. Praha 1966, s. 10-11.
[31] K r. 1899 uvádí Batovcův politický kalendář a adresář, schematismus a statistika zemí koruny české na rok 1899 (VII. ročník), s. 282, v oddílu „Pražské ozbrojené sbory měšťanské“ následující: ostrostřelci - štáb, 8 setnin a jízdní švadrona, 549 členů (kromě toho 77 čestných členů bydlících na venkově); granátníci - štáb a 4 setniny, 406 členů; pěchota - štáb a 4 setniny, 345 členů. Velitelem byl pražský starosta v hodnosti plukovníka. Podplukovník zde uveden není, velitelem granátníků je major a velitelem švadrony rytmistr. Početní stavy z r. 1906 (viz Seznam..., c.d., s. 142) jsou o něco nižší, vyjma pěchoty - 500 ostrostřelců, 340 granátníků a 360 pěšáků, organizační struktura je ale stejná. Vedle měšťanských sborů je tu uveden ještě „Spolek svobodných střelců“ bez bližší specifikace. K problematice pražských sborů viz též ROUSOVÁ, Hana: Pražské střelecké terče. Praha (1973).
[32] U armády se na čáku objevuje orel (ovšem se znakem habsburským, babenberským a lotrinským) až od r. 1850. Viz WREDE, A., SEMEK, A., c.d., I. s. 52; TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 490, 793.
[33] Jednalo se o armádní typ - viz TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 356.
[34] Tedy tak, jak se v armádě odlišovali vyšší důstojníci od nižších již od r. 1798 (viz WREDE, A., SEMEK, A., c.d., I. s. 46; TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 260).
[35] K uniformitě pražských sborů ke konci 19. stol. viz ALEXANDR, Jindřich: Památník vydaný k oslavě padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále Františka Josefa I. jakož i dvěstěletého trvání pražského 28. pěšího pluku Humberta I. krále italského. Praha 1898, kde jsou mj. reprodukovány fotografie jejich příslušníků. Pokrývky hlavy z konce 19. stol. odpovídaly těm, které se užívaly před padesáti lety, pouze se změnilo jejich provedení ve shodě s armádní adjustací. Pěší ostrostřelci měli klobouky s chocholem, nyní ale dvourohé. Jízdní ostrostřelci nosili dragounské helmy, ovšem v moderním provedení (s orlem a bez housenky). Granátníci podrželi své medvědice a pěšáci čáko s orlem, které nyní odpovídalo armádnímu. Hodnostní označení bylo standardní vojenské na límcích kabátů, zůstaly ale zachovány epolety. Další zajímavé fotografie pražských sborů z přelomu 19. a 20. stol. jsou uloženy v Archivu hlavního města Prahy (zejména záběry granátníků a jízdních ostrostřelců).
[36] Údaje k některým dalším českým sborům lze najít v publikacích, vydávaných u příležitosti výstav střeleckých terčů. Např. RŮŽIČKA, Miloš O.: Jindřichohradecké malované střelecké teče. Jindřichův Hradec 1968 a KMOŠEK, Petr: Malované terče Litomyšlské střelecké společnosti. Litomyšl 1988. K těmto sborům uvádí Seznam..., c.d., s. 142-143, následovné: „Jindřichův Hradec. C.k. priv. ostrostřelecký sbor, 1 setnina s 78 členy, zřízen 1494.“ a „Litomyšl. Měšťanský ostrostřelecký sbor, 1 setnina s 69 členy, zřízen 1836.“
[37] K r. 1906 uvádí Seznam..., c.d., s. 143, pro Olomouc C.k. privilegovaný měšťanský střelecký sbor ve složení 2 setnin měšťanů a 1 setniny střelců s celkem 169 členy. Datum zřízení 1241. Další podrobné údaje viz BURIAN, Václav: Terče olomouckých ostrostřelců. Olomouc 1982. Vedle měšťanských sborů zde existovala garda tamního biskupství resp. arcibiskupství. Garda se dělila na dvě části, které byly umístěny v rezidenčních objektech v Olomouci a Kroměříži. Viz BURIAN, Václav: K historii gardy olomouckého arcibiskupství. In: Vlastivědný věstník moravský 2/1997, s. 138-149.
[38] „Die Provinzial-Hauptstadt Brünn erhielt erst im Jahre 1796 ein bewaffnetes Bürger-Corps, dessen Bestätigung zwei Jahre später erfolgte.“ (MÜLLER, F., c.d., II. s. 428). K brněnské problematice naštěstí existují moderní materiály, viz např. celkové přehledné zpracování P. Haimanna (HAIMANN, Petr: Brněnský ozbrojený měšťanský a střelecký sbor - Stručná historie a přehled vydávaných medailí a plaket. Brno 1997, kde jsou údaje k organizaci, výzbroji, výstroji a další odkazy na literaturu) či zajímavé instruktivní články J. Vaňka (VANĚK, Jiří: Brněnský městský střelecký sbor - Klub brněnských ostrostřelců. In: Severník, informační bulletin městské části Brno-Sever 2-3/1995; týž: Brněnský střelecký sbor. In: Střelecké terče a historie brněnských ostrostřelců - Výstava 11.3.-28.5.1997). Dále jsou to různá zpracování dílčích historických period, ve kterých bralo úděl ozbrojené brněnské měšťanstvo (např. BALCÁREK, Pavel: Pod Špilberkem proti Švédům. Brno 1993, kde je popisována obrana Brna v r. 1645), případně zmínky k tomuto v rozsáhlejších pracích různého zaměření (např. JANÁČEK, Josef: Valdštejnova pomsta. Praha 1992, s. 364, kde je uváděno nasazení setniny ozbrojeného brněnského měšťanstva jako pořádkové složky při popravě rytíře Václava Bítovského z Bítova v r. 1628, nebo SCHWADOSCH, Rudolf - SZEGEDA, Franz: Gedenkbläter Sicherheits-Polizei der Landeshauptstadt Brünn 1866-1906. Brünn 1906, s. 18-20, kde se hovoří o užívání měšťanského ostrostřeleckého sboru k pořádkovým službám v r. 1866 po odchodu rakouského Vojenského policejního strážního sboru z Brna). Seznam..., c.d., s. 143, pro brněnský sbor udává 4 setniny se 303 členy. Pro úplnost dodejme, že Batovcův..., c.d., se problematice brněnského ostrostřeleckého sboru vyhýbá, vzdor tomu, že k jeho pražským protějškům uvádí podrobné, a to i jmenovité údaje. Důvodem tu ovšem nebyla vydavatelova neznalost brněnských reálií, nýbrž jeho neskrývaná nevraživost vůči všemu německému.
[39] Pro Moravu k r. 1906 Seznam..., c.d., s. 143, ještě uvádí „Kroměříž. Uniformovaný ostrostřelecký sbor, 1 setnina se 67 členy, zřízen 1664.“ a „Znojmo. C.k. priv. měšťanský ostrostřelecký sbor, 1 setnina s 60 členy, zř. 1442.“
[40] „Die Uniformen waren ganz jenen des Prinz Savoy'schen Regiments gleich“ (MÜLLER, F., c.d., s. 428). Je tu míněn dragounský pluk prince Evžena Savojského, který po jeho smrti podržel jeho jméno ve svém názvu na věčné časy (tj. od r. 1769 pluk č. 9 atd. až od r. 1867 pluk č. 13). V r. 1765 nosili savojští dragouni červené kabáty s černými výložkami a žlutými knoflíky a bílé kalhoty, pokrývkou hlavy byl třírohý klobouk (TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 101; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., III. s. 218).
[41] K tyrolské problematice viz WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 160-162. Pro zajímavost vzpomeňme, že důstojníci tamních zemských střelců byli voleni.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/kontext/mestanske-strelecke-sbory.html