Ozbrojené síly Moldavska a Valašska v letech 1830-1859
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 27.07.2018
Po ukončení rusko-turecké války roku 1829 vznikly na Balkáně nové státní útvary v oblasti Karpat a Dunaje, konkrétně Knížectví moldavské a na východ od karpatského hřebene k řece Prutu a jižně od Karpat k Dunaji Knížectví valašské. Obě knížectví záhy po své vzniku roku 1830 vytvořila malé ozbrojené kontingenty, v obou státech silně ovlivněné od počátku stejnokrojovým ruským vzorem oné doby. Ve Valašsku ještě za předchozího konfliktu s Portou byly s ruskou pomoci postaveny dobrovolnické tzv. pandurské prapory, včetně policejních jednotek tzv. dorobanců, posléze již v Rumunsku šedesátých let XIX. století osobitý zeměbranecký útvar. Ozbrojené formace byly nevelké, v obou knížectvích dosahovaly celkem jen několik tisíc mužů.
Moldavsko: poddůstojník a důstojník pěchoty 1831-1835;
pobočník knížete a generál 1834.
(všechny ilustrace zhotovil autor textu)
Záhy dostaly ozbrojené síly Valašska a Moldavska standardní organizaci stálých armád, včetně výstroje a výzbroje. Prvním uniformním elementem v obou knížectvích byla tzv. litevka, střihově blízká tunice resp. zbrojnímu kabátu, které byly od třicátých a čtyřicátých let postupně zaváděny v řadě evropských armád. V Moldavsku měl stejnokroj tmavomodrou barvu, která pak zůstala i nadále typickým koloritem v obou knížectvích. Zpočátku byla litevka vybavena širšími červenými lemy kolem límce, manžet a přednic (u důstojníků zlatisté dracounové, u poddůstojníků kolem límce žluté harasové lemy). Stejně tak tmavomodré pantalony byly s červeným lemem. Jako pokrývka hlavy byla určena specifická čáka ve tvaru papachy, se splývavým cípatým dýnkem červené barvě a se sdruženým emblémem obou knížectví (v půleném štítě volská hlava jako znak Moldavska, ve druhé polovině valašská orlice s křížkem v zobáku).
Moldavsko: důstojník pěchoty a pěšák 1843;
kopiníci v roce 1843: důstojník a kopiník (od roku 1847 měli šedé kalhoty).
V polovině třicátých let pak jsou lemy u obou kontingentů nahrazeny paspulemi v červené (v Moldavsku), resp. žluté (ve Valašsku) barvě, manžety a tzv. braniborské patky v barvě litevek s příslušným lemováním. Čáka už dostává standardní cylindrický tvar (bez sáčku), s pomponem a opět s půleným znakem. Ve Valašku již pouze s orlicí. Řemení bylo od počátku černé kožené, stejně jako distinkční označení podle ruského vzoru pro důstojníky, rovněž s hvězdičkami (ale šesticípými) a u vyšších důstojníků s třásněmi. Pogony poddůstojníků od poloviny čtyřicátých let dostaly pásky ruského modelu.
Čtyřicátá léta přinesla četné inovace. Moldavské pěší oddíly obdržely novou ruskou piklhaubnu s emblémem volské hlavy, valašské jednotky infanterie kónické čáky rovněž ruského vzoru (tzv. námořnické) s orlicí na tzv. amazonském štítě.
Pobočníci a generalita společně akceptovali opět ruský model, včetně dekoru i dvourohých klobouků s chocholy, ovšem v zemských barvách podobně jako kokardy na čákách, posléze v podobě trikolory patřící i k symbolice následného rumunského knížectví resp. království.
Valašsko: kopiníci (lanciéři, huláni) v roce 1852: důstojník a karabiník v polní adjustaci;
Moldavsko: důstojník pěchoty a pěšák v roce 1846.
Jezdecké útvary byly vystrojeny jako huláni (kopiníci) nejen ruští, ale byl u nich patrný již i francouzský vliv – splývavý péřový chochol na čapce moldavské eskadrony. V Moldavsku byla postavena již roku 1843 hulánská eskadrona v tmavomodrých kurtkách s červenou egalizací, s čapkou s červeným dýnkem a emblémem volské hlavy, s tmavomodrými pantalony (od roku 1847 šedými) a kopím s praporkem červeno-modrým. Valašský hulánský pluk zřízený 1852 byl vystrojen podobně, nicméně s bílou egalizací – na límci, manžetách a klopách, u důstojníků s tzv. gardovým prýmkem, který náležel i pěchotním důstojníkům.
Valašská pěchota si ponechala čáku po celá padesátá léta, ačkoliv dělostřelectvo (s černým vyložením červeně lemovaným) od roku 1852 přijalo piklhaubnu.
V roce 1860 pak byly ve spojeném rumunském státě základní stejnokrojové elementy transformovány podle tehdejšího francouzského vzoru armády II. císařství Napoleona III.
Poznámka:
Informace o výše zmíněných stejnokrojových proměnách obou států se ovšem nevždy shodují, včetně autentické odborné rumunské literatury:
Valašsko: důstojník a pěšák v letech 1847-1852/58;
dělostřelec a dělostřelecký důstojník v převlečníku 1843.
Výběr z literatury:
Din colectia de uniforme a muzeum militar central. Bucuresti, 1970
Uniformel armatei romane 1830-1930 (Les uniformes de l’armée Romaine. Bucuresti, 1970.
Studii si Materiale de Muzeografie si Istorie Militara. Bucuresti, 1983.
KNÖTEL – SIEG. Handbuch der Uniformkunde. Hamburg, 1937.