Patent Františka II. o přijetí titulu dědičného císaře rakouského z 11. srpna 1804
Justin Prášek - Bohumil Baxa (- ed. Karel Sáček)
Naposledy upraveno: 11.08.2024
My František II. z milosti božské volený císař římský, pro všechny časy rozmnožitel říše, dědičný císař rakouský atd. atd., král v Germanii, uherský, český, chorvátský atd. Jakkoli božským řízením a volbou kurfürstů římskoněmecké říše dosáhli jsme hodnosti, která Nám pro Naši osobnost nečiní potřebným přírůstek v titulech nebo vážnosti; tedy přece nutným jest jako vladaři rodu a panovníku rakouského mocnářství pečovati o to, aby úplná rovnost titulu a dědičného důstojenství s nejznamenitějšími evropskými panovníky a mocnostmi zachována a udržena byla, kteráž panovníkům rakouským jak příčinou pradávného lesku jejich arcidomu tak po velikosti a lidnatosti jejich znamenitá království a nezávislá knížectví v sobě zahrnujících států přísluší, jakož i mezinárodní zvyklostí a úmluvami zajištěna jest.
Vidí se nám tudíž za trvalým utvrzením této naprosté rovnosti v důstojenství být oprávněným vedle příkladů, jež podali v předešlém století císařský ruský dvůr a nyní i nový panovník francouzský, připojiti domu rakouskému se zřením k nezávislým jeho státům rovněž dědičný titul císařský.
Ve shodě s tím uzavřeli jsme na základě zralého uvážení pro Sebe a Své nástupce v nedílném držení Svých nezávislých království a států slavně přijati titul a důstojenství dědičného císaře rakouského a ustanovili, že všechna Naše království, knížectví a provincie své dosavadní tituly, zřízení, přednosti a poměry i nadále nezměné podržeti mají.
Po rozumu tohoto Svého nejvyššího rozhodnutí a prohlášení nařizujeme:
1. Aby bezprostředně po Našem titulu voleného římsko-německého císaře vložen byl titul dědičného císaře rakouského, pak aby Naše další tituly následovaly, atd.
2. Aby všem našim potomkům obojího pohlaví jakož i potomkům Našich nástupců ve vladařství arcidomu přikládán i udílen byl titul císařských královských princův i princezen a císařských královských výsostí.
3. Jakkoli však veškera Naše království a jiné státy, jakož již bylo řečeno, ve svých dosavadních náslovích a poměrech nepoškozeny zůstati mají, jest přes to ustanovení tomu zvláště srozumívati o Našem království uherském a o zemích k němu přivtělených, pak o těch Našich Dědičných Státech, které dotud s říší římsko-německou bezprostředně byly spojeny a i budoucně v týchž poměrech k ní, dle privilegií Našemu arcidomu Našimi předchůdci v římsko-německém císařství udělenými, setrvati mají.
4. Svým dalším rozhodnutím vyhrazujeme ustanovení oněch slavností, jež se nám zlíbí pro Sebe a naše potomky v příčině korunování za dědičného císaře ustanoviti; vedle toho ale beze změny zůstanou platnými v budoucnosti ustanovení o korunováních, kteráž jsme My a Naši předkové jakožto králové uherští a čeští přijali.
5. Toto naše nynější prohlášení a nařízení budiž ve všech Našich Dědičných královstvích a státech bez odkladu příslušným způsobem oznámeno a vykonáno. Rovněž nepochybujeme, že veškeří Naši stavové i poddaní jejich opatření toto k utvrzení vážnosti spojeného tělesa Rakouských států čelící, vděčně a s vlasteneckým účastenstvím přijmou.
Dáno ve Vídni 11. srpna 1804.
Patent z 11. srpna 1804 mj. znamenal, že armáda císaře Františka II./I. byla v letech 1804-1806 označována jako „císařská a císařsko-královská“ (kaiserliche und kaiserlich-königliche; k. und k. k., tedy c. a c. k.).
Vzor praporů pro pěší pluky s novým znakem byl stanoven ale až v červnu 1805.
Podrobněji viz článek Christoph Hatschek: Das Kaisertum Österreich 1804 und seine „symbolische“ Auswirkung auf die Kaiserliche Armee, dostupném na webu austria-forum.org (převzato z blog.hgm.at)
Výše uvedený text patentu vyhlašujícího přijetí titulu dědičného rakouského císaře Františkem II. není přepisem původního českého znění, jedná se o překlad zveřejněný v knize Justina PRÁŠKA: Panování císaře a krále Františka I. (Dějiny Čech a Moravy nové doby, kniha desátá), vydané v Praze, 1905 na s. 197-199 (online dostupné: archive.org).
(Komu by archaický styl češtiny nevyhovoval, nalezne úplné znění tohoto patentu také např. v monografii Zdeňka Veselého: Dějiny českého státu v dokumentech, opakovaně vydané v letech 1994, 2003 a 2012; ta přejímá modernější překlad z edice Karla Doskočila: Listy a listiny z dějin československých 869-1938, vydané v Praze 1938, s. 84-85.)
V Práškově knize Panování císaře a krále Františka I. je na s. 193-205 vznik a význam tohoto patentu z 11. srpna 1804 objasněn v širších historických souvislostech:
Císařský příslušný patent prohlášen byl 11. srpna r. 1804 vůbec a 15. srpna diplomatickému sboru… Nepřímým podnětem k prohlášce dědičného císařství rakouského byla horoucí touha Bonapartova po dědičném panství ve Francii a zemích přivtělených. Nejprve způsobil, že zvolen byl za doživotního prvého konsula, načež urovnával si půdu pro dědičné důstojenství císařské. Znamenitá vnitřní správa, která uklidnila vzrušení revolucí způsobené, aniž by byla zadala hlavní vymoženosti a oslňující úspěchy zahraničné učinily Bonaparta pýchou i nadějí všech vrstev obyvatelstva francouzského, po spořádaných poměrech toužícího, a Talleyrand učinil se prostředníkem mezi obyvatelstvem a ctižádostí Bonapartovou. Chytrý diplomat tento, který býval před revolucí biskupem, pak se stal členem národního shromáždění, ale za hrůzovlády unikl útěkem do Anglie, odkudž se vrátil až za dob direktoria, chtěl myšlence nového francouzského císařství nejprve zabezpečiti souhlas císaře Františka. Ve Vídni v zásadě nic proti obnově monarchie ve Francii nenamítali, ba spíše si jí přáli v domnění, že změnou soustavy vládní položeny budou meze další výbojné politice francouzské, ale přáli si, aby Bonaparte přijal důstojenství královské. Když pak Bonaparte žádal uznání titulu císařského, tu vláda vídeňská sice jeho neodpírala, ale s uznáním výslovným váhala, jednak z ohledů k Rusku, jehož panovník počal se již z přátelství s prvým konsulem vyzouvati, jednak z obavy že by panovník Dědičných Států císaři francouzským, ruským a německým byl v důstojenství svém zastíněn, neboť za tehdejšího složení kurfürstského kollegia bylo lze očekávati, že v budoucnosti zvolen bude německý císař z rodu jiného, tak že by panovník Dědičných Států byl nadále toliko králem českým a uherským a tudíž v důstojenství by přišel za císaři.
Jediným východištěm z této choulostivé situace, které by neurazilo ani Bonaparta ani Rusko, ale zachovalo panovníku Dědičných Států dosavadní čestné postavení mezi panovníky evropskými, bylo přijetí dědičného důstojenství ze strany rodu habsburského, kterým by dovršena byla pragmatická sankce. Myšlenka tato tanula již na mysli císaři Josefu II., ale tehdy nezdála se ještě býti rozhodujícím kruhům vhodnou ku provedení. Teď když Bonaparte žádal předem souhlas k zamýšlenému přijetí důstojenství císařského, zdála se býti ve Vídni doba způsobilá, aby za souhlas tento žádáno bylo Bonapartovo uznání dědičného císařského důstojenství císaře Františka. Bonaparte nic proti tomuto důstojenství nenamítal, a když byl obecným hlasováním obyvatelstva francouzského 18. května 1804 za dědičného císaře Francouzů se jménem Napoléona I. prohlášen, radil 16. července 1804 Talleyrand vládě vídeňské, aby i císař František přijal titul císaře rakouského, českého a uherského, a aby titul tento spojený s titulem císaře německého ihned všem mocnostem ve známost uvedl. Ale ve Vídni nebylo ještě o titulu rozhodnuto. Císař František sám hodlal přijati titul císaře českého a uherského a také Napoleonovi úmysl svůj oznámil. Centralistické kruhy naléhaly však na titul jednotný dědičného císaře rakouského nebo dokonce i dědičného císaře německého, a doznaly nepřímé, podpory i od Napoleona, jenž sice proti dvojímu označení císařství nic neměl, než přece jej podivným shledával. Konečně přestalo se na titulu císaře rakouského, ježto prý císař jest oprávněn voliti císařský titul dle kterékoli dědičné země své: také prý titul císaře rakouského není prý neslučitelný s titulem voleného císaře německého. Napoleon vyslovil souhlas s tímto rozhodnutím a uznal i čestné přednosti s novým titulem spojené, žádal ale, aby dostalo se uznání jemu jakožto císaři francouzskému ještě před prohlášením dědičného císařství rakouského. Císařského vyslance, oznamujícího rakouské císařské důstojenství, nechtěl Napoleon dříve přijati, dokud by nebyl on sám za císaře francouzského uznán. Konečně tato choulostivá otázka obřadná vyřízena ku spokojenosti obou stran a sice hlavně zásluhou arcivévody Karla, který naléhal na uznání Napoleonova císařského titulu beze všech výhrad. Stanovisko slavného hrdiny bylo ryze vlastenecké, dovozovalť, že mocnosti jednotlivé, jako Prusko, Anglie i Rusko, vidí prospěch svůj ve stálém zaměstnávání Dědičných Států válkami, majíce při tom ve zření své zvláštní prospěchy, Prusko nové rozšíření svého území, Anglie utvrzení převahy námořské, Rusko rozřešení turecké otázky z hlediště svého. Arcivévoda radil i přímo ku spolku s Napoleonem, naděje se od něho pro Dědičné Státy největší míry bezpečnosti i trvalého míru. 7. srpna 1804 předložil francouzský vyslanec Champagny hraběti Cobenzlovi tajné prohlášení, jímž oznamováno, že Napoleon ihned uzná Františka I. císařem rakouským, jakmile příslušný patent bude v obecnou známost uveden. Následkem toho svolána 10. srpna veliká korunní rada, jíž se kromě jiných účastnili arcivévoda Karel, palatin uherský arcivévoda Josef, konferenční ministři a vysocí hodnostáři dvorští. V jejich přítomnosti prohlásil slavně císař, že přijímá titul dědičného císaře rakouského…
Císařským patentem tímto zřejmě bylo řečeno, že dostává se nového společného titulu císařského soujmu všech království a nezávislých na sobě zemí, které byly spojeny panstvím rodu habsbursko-lotrinského vedle ustanovení pragmatické sankce. Titul „císaře rakouského“ byl tudíž formálním dovršením státnického díla Karla VI., v pragmatické sankci obsaženého, nahrazoval odtud nejasný a nevalně správný titul „Států Dědičných“ a nepřihlížel ničím k výsledkům státního převratu tereziánsko-josefinského. „Rakouský název“, praví Kalousek (v monografii České státní právo z roku 1871/1892) „obdrželo tedy nové císařství z polovice náhodou, a dokonce nepomýšlelo se, uvésti tudy korunu uherskou nebo českou v nějakou státoprávní odvislost od arciknížectví rakouských.“ Může buditi podivení, proč právě nevelikému arcivévodství rakouskému dostalo se pocty, že stalo se podkladem nového císařského titulu, ale lze v tom spatřovati jakousi koncessi stoupencům byrokratického centralismu, kterým státoprávní označování jednotlivých království a zemí bylo trnem v oku. Překvapuje jediné, že vytčena byla zvláště koruna uherská se zeměmi sobě přivtělenými, že však neuznáno vhod, aby týmž způsobem byla uvedena i koruna česká, jsoucí v týchž poměrech státoprávních jako koruna uherská, jakož odstavec čtvrtý téhož patentu dosvědčuje. Patrně tu rozhodovalo nejasné ponětí o významu kurfürstské hodnosti krále českého v Německu, z níž nemístným způsobem vyvozováno příslušenství k Německu i vší koruny české. Dosavadní právní poměry koruny české nebyly však patentem tímto nijak dotčeny.
Dle slov Kalouskových „v státním právě českém nezměnilo se teda prohlašovacím patentem o císařství rakouském zhola nic, anobrž svrchovanost koruny české byla v symbolu korunování znova uznána a přívlastky její ve zmíněných výsadách znova potvrzeny. V pravdě tímto patentem, vydaným absolutisticky a jednoduše prohlášeným ve všech zemích, ku kterým se vztahoval, nepředpisovala se obyvatelům neodvislého státu česká žádná jiná nová povinnost, nežli aby králi svému dávali také titul císařský a dětem jeho titul císařských Výsostí.“ V poměru koruny české k bývalým Dědičným Státům a tehdy již k císařství rakouskému nezměnilo se pranic, rovněž ve vnitřní správě; toliko gubernia a ostatní úřady zeměpanské místo přívlastku „královský“ zváti se počaly „císařsko-královskými“, ovšem ve způsobě, který teprve za několik let se ustálil. A přece pouhá tato změna titulu byla příčinou, že ze strany centralistické ještě prudčeji než dříve útočeno na samostatnost a svéprávnost koruny české. „Tato listina, výslovně směřující toliko k rozmnožení titulů dynastie a k utvrzení vážnosti sjednoceného pod ní tělesa států rakouských stala se bodem, okolo kterého krystallisovaly se od toho času staré centralisační tradice a snahy; v druhém pak již pokolení nalezli se lidé, kteří vzali sobě z ní záminku k dokonalé revoluci v ponětích právních a k naprostému zapření historického státního práva, které týmž patentem bylo znovu uznáno.“ Trvalo však dlouho, než označení „Dědičné Státy“ zplna srovnávající se s historickým vývojem, novému titulu ustoupilo. 12. března 1813 ještě vidělo se dvorské kanceláři nařizovati, aby místo „Dědičné Státy“ nebo „Dědičné země“ psalo se „císařství rakouské“ (Oesterreichischer Kaiserstaat).
Největším překvapením bylo, že přijal císař František titul císaře rakouského, neboť odpíral titul tento historickému vývoji soustátí, císařstvím právě nazvaného. Velmocenské postavení panovníků z rodu habsburského zakládalo se volbou arcivévody rakouského Ferdinanda I. za krále českého a uherského a tito, pokud nebyli zvoleni za císaře římské, nazývali se a nazýváni byli výlučné králi českými a uherskými. Správně tudíž obmýšlel císař František nazvati se císařem českým a uherským neb krátce uhersko-českým, s čímž i Napoleon souhlasil. Titul tento byl by shodoval se i s historickým vývojem i se skutečnými poměry. Původci toho, že vedle ustrnulého byrokratického zvyku, který od dob Marie Terezie úřední název „Dědičných Států“ nahrazoval „Rakouskem“, přijal císař titul císaře rakouského dle arcivévodství rakouského, významem Čechám i Uhrám nijak se nevyrovnávajícího, které nad to jsouc částkou říše německé, nebylo ani zemí samostatnou, jmenují se státní referendář Collenbach a ministr Ludvík hrabě Cobenzl. Významno jest, že proti titulu „císaře rakouského“ činil námitky i arcivévoda Karel, obávaje se záměny s arcivévodstvím rakouským.
Sněmům zemí koruny české císařský patent předložen nebyl, poněvadž jím v dosavadních státoprávních poměrech nic změněno nebylo a dle patentu ze dne 12. srpna 1791 ani změněno býti nemohlo. V sedění sněmu českého dne 2. dubna 1805 byla toliko řeč o slavnostech, které se v Praze za příčinou obecného prohlášení císařství rakouského konaly. Slavné prohlášení dálo se dle nejvyššího rozkazu v Praze 9. prosince 1804, při čemž stavové podělili pražské chudé 200 zl. pro každý farní okres a posádce od šikovatele dolů povolili na ten den dvojí mzdu, vše z fondu domestikálního…
František I. jako rakouský císař.
Pod jedním z nejslavnějších portrétů od Friedricha von Amerlinga z roku 1832, popř. Leopolda Kupelwiesera z roku 1837 (tedy až dva roky po jeho smrti) je vhodné si připomenout, že žádný oficiální ceremoniál korunovace rakouského císaře se neuskutečnil. Okázalé císařské roucho bylo např. zhotoveno až v roce 1830 u příležitosti korunovace Františkova syna Ferdinanda na „mladšího uherského krále“.
Podrobněji viz internetové stránky vídeňského Kunsthistorisches Museum: khm.at/objektdb/detail/5575/, khm.at/objektdb/detail/8615/ a khm.at/objektdb/detail/100494/
Učiňme krátké přerušení Práškova líčení širších historických a státoprávních souvislostí a přibližme si, jak probíhalo slavnostní ohlášení patentu o novém císařském titulu pro širokou veřejnost v Praze. Svým osobitým podáním o tom informuje Antonín NOVOTNÝ v popularizační knize Naposledy v Praze F. L. Věka, vydané v Praze 1948, na s. 62-65:
Praha dozvěděla se o nastalé změně nejprve z otisku patentu, uveřejněného novinami deset dnů po korunní radě, a docela oficielně až v říjnu, kdy magistrát nařídil vylepit text usnesení na veřejných tabulích. Tehdy také městský registrátor zanesl akt do knihy normálií a čtvrtní se v přidělených okresích postarali, aby vešel ve všeobecnou známost (9.10.1804). Novina působila na různé lidi různě. Tu přijali ji lhostejně, tam zase přívětivě, poněvadž nyní, máme-li dvojího císařství, staré říšské a nové rakouské, Napoleonu nejen nezadáme, nýbrž jej náhledu personální významnosti předčíme. Jeden člověk se ale zcela jistě pohoršil. Ignáce Cornovu totiž zlobilo, že malá země dala jméno velké říši. Podle jho názoru by název „císařství Panonské“ byl mnohem výhodnější, poněvadž jím by Maďaři byly na výsost polichoceni, imperium Slavské by zase lépe odpovídalo skutečnosti; kolik už bude těch národních příslušníků, kteří se samovolně prohlásí za Rakušany!
Změnu, nastalou v souboru zemí, ovládaných kdysi Marií Terezií, nutno nějak viditelně doložit a prohlásit, ne pouhým vyvěšením na nárožích, kde patent zakrátko vybledne a bude prachem nebo třebas činností ptactva nebeského znečistěn. Propagace čtvrtními, stojícími na žebříčku úřední hierarchie někde docela nízko, také neodpovídá významu události. Ne, to nestačí, promulgace bude se díti za břeskných fanfár a na nejlepších místech, za největší možné účasti měšťanstva, avšak s ohledem na očekávaný nával ne v jediném. Pro slávu určen den neposkvrněného početí P. Marie (8.12.1804). Ve skutečnosti počala o vigili svátku, kdy se nad Prahou rozhlaholily všechny zvony a hradební děla vypalovala salvy o stu ranách.
Příštího dopoledně o půl desáté zvony znovu spustily kovovou, půl hodiny trvající symfonii, načež rázem desáté započal akt proklamace. Zahájila ho jízda nejvyššího purkrabího Jana Rudolfa hraběte Chotka s celým guberniem nahoru do Hradu, kde pánové korporativně vyšli na velký balkon třetího nádvoří, ozdobený portrétem císaře pod baldachýnem. Dole na náhradí hlava na hlavě a nad nimi ční korouhve cechů, byť ne všech. Sešla se tu samá lepší řemesla: stavitelé, mlynáři, kožešníci, vedle nich postavili se truhláři a punčocháři a sedláři, o kus dále kováři, zámečníci a opodál koželuzi ve společnosti rukavičkářů a hřebenáři. Toť divné! – proč jsou pořádky se svými hudbami tak rozstrkány, proč, jsouce odevždy podkladem městského života, nebyly sraženy do jedné falangy: Nějaký důvod pro takové opatření bude, ale zatím je zbytečno si jím lámati hlavu, snad se vysvětlení najede později.
Pánové tedy vyšli na balkon, šum, stupající k nim od davů, zmlkl, i nastala příhodná chvílí pro dva guberniální sekretáře. Nejprve jeden z nich přistoupil k balustrádě a přečetl zvučným hlasem německý text císařského patentu o nové koruně. Když pak druhý tak po něm učinil česky, rozlehlo se placem „vivat“ mnohých hrdel, kapely spustily tuš a vysoko na věži katedrály zaduněl hluboký hlas Zikmundův, neoslavující pouze to, co se právě stalo. Jím dáván zbývajícím částem města signál, že i v nich možno slavnost zahájiti. V touže chvíli vstoupil na pavlán při nároží staroměstského domu rathouzního purkmistr Ondřej Steiner, obklopený šesti magistrátními rady a dvěma sekretáři, na vrcholu loggie kostela sv. Ignáce, shlížející do prostory Dobytčího, dnes Karlovým náměstím zvaného trhu, objevil se místostarosta Peschke pouze s párem radů a sekretářů a druhý místostarosta Jan Jiří Karl na výstupku nad portálem malostranského sv. Mikuláše, hotovíce se následovati příkladu, daného jím Hradem.
Hlavy města, čtouce proklamaci, zase tak činily před mnohými davy, proloženími skupinami cechů, i tentokráte porůznu rozestavenými mezi zástupy. Toť skutečně nápadné. Bylo by zase přirozenější, kdyby řemesla stála pohromadě. Nestalo-li se tak, tu jedině na pokyn gubernia a z obavy, že snad provolávání slávy nezazní s dostatečnou silou. Ozve-li se ale z úst cechů a z různých koutů prostranství, pak mnohá skupina zvědavců bude stržena k projevu loyality, při které této příležitosti žádoucímu, a zdání se zachová. Zatím na Hradě pukrabí, opustiv s průvodem proklamační balkon, modlil se při svatovítské Tedeu, k němuž zase sezvána kdejaká špička, od komandujícího generála Jana Karla hraběte Kolovrata Krakovského až po skupinu tajných radů a komoří. Aby pak zpráva o slavnosti nabyla naprosté úplnosti, nutno zaregistrovati několik skutečností.
Především a nejprve, že všeobecné slávy se nezúčastnila posádka, bylať by nával na Dobytčím trhu zbytečně zvětšila, pročež zde slavila o deváté hodině sama pro sebe. A neradoval se jedině purkrabí při polední hostinně o sedmdesáti příborech či večerním assembleé, i chudí měli radost. Zatopili si dřívím, darovaným jim v počtu jednoho sta sáhů obcí, oběd uvařili si z peněz almužny, věnované částkovou čtyř tisíc zlatých českými stavy, večer konečně, měli-li štěstí, protlačili se do zadarmo hrajícího divadla Stavovského a Hybernů. Tu i tam zapěly jim sbory Haydnovu melodii na slova „Zachovej nám, Hospodine!“ Na koho se nedostalo, běžel rychlou nohou do Podskalí, vždyť také tam možno něco shlédnouti: dřevaři zapálí na zamrzlé Vltavě ohňostroj. Je nesporno, že vyžádal si od pořádajících dosti námahy, ale ji stě ji neměli tolik jako vojáci vyšehradské zbrojnice. Není maličkostí naložiti dělostřelcům do jejich procen skorem jedenáct set nábojů pro dělové salvy.
Zpět však ještě k Práškově knize Panování císaře a krále Františka I.:
Prohlášení císařství rakouského samo o sobě nebylo tudíž žádnou újmou odvěkého státoprávního postavení zemí koruny české, stalo se jí ale v netušených svých důsledcích po r. 1848, když bouře byly přemoženy. „Tu všeliká upomínka na svéprávnost historicko-politických individualit, z nichž monarchie habsburská vznikla a se skládá, měla býti vymazána z paměti lidské a moc císařská učiněna jedinou studnicí práva v říši rakouské čistě po byrokraticku zuniformované. I jména koruny a království českého měla zaniknouti, často psaný patent z r. 1804 zmiňuje se o Čechách jakožto státu zvláštním, jemuž symbolem korunování přiznává se svrchovanost; a vysvětlující dvorní dekret ze dne 21. srpna 1806 mluví o „Čechách a jejich vedlejších zemích“, uznává tedy celistvost a státoprávnou samobytnost koruny české. Nyní však všechna království a země, na kterých titul císaře rakouského byl založen, nazvány jsou úředně „korunními zeměmi“, rozuměj zeměmi novotné koruny rakouské, pouhými, všeliké státní svéprávnosti zbavenými provinciemi císařství rakouského…
„Tam se došlo z pouhého jména, z nového císařského titulu, jejž panovník přijal pro sebe a nástupce své. Sotva kdy titulatura dala záminku k tak vrchovatému převratu ponětí státoprávních. Ale právě pokud libovůle chce oprávněnost této revoluce vyvoditi z patentu o prohlášení císařství rakouského, dlužno jak možná největší důraz položiti na to, že z oné listiny v celku vzaté doprosta nic takového nenásleduje, nýbrž pravý opak toho v ní obsažen jest. Onen patent netoliko nezamýšlel tak ohromné revoluce státoprávně, nýbrž vůbec ve zřízení monarchie zhola nic neproměnil, on nad to potvrdil dotehdejší ústavy, výsady a poměry všech součástek nového císařství i předepsal korunování v Čechách za stálou a neproměnitelnou povinnost; následovně v koruně české potom jako před tím zůstává plná nezkrácená svrchovanost u národa těchto zemí ve spojení s králem českým.“
Mnohem kritičtější výklad právně-historických souvislostí patentu o přijetí titulu dědičného rakouského císaře později publikoval československý ústavní právník, rektor Masarykovy univerzity a senátor Národního shromáždění ČSR Bohumil BAXA ve své monografii Dějiny práva na území republiky československé, vydané v Brně roku 1935 na s. 240-245 (online dostupné digi.law.muni.cz):
Historie přijetí titulu dědičného práva císaře rakouského jest sice krátká, ale velmi zajímavá. Když v dubnu 1804 vyslanec rakouský na dvoře francouzském podával zprávu do Vídně, že se ve Francii připravuje obnovení monarchie v osobě tehdejšího Prvního konsula Bonaparta resp. Jeho rodu, byla na dvoře vídeňském zpráva ta přijata celkem s uspokojením, neboť se v tom spatřoval konec revoluce. Neměla býti sice monarchie obnovena v legitimním rodě bourbonském, ale s tím se již na dvoře vídeňském smiřovali. Ovšem bylo zde přesvědčení, že se jedná o obnovení monarchie s důstojenstvím královským. Když však přišla zpráva z Paříže, že Bonaparte zamýšlí, ba dokonce již přijal 18. května 1804 hodnost dědičného císaře Francouzů, nastalo ve Vídni značné znepokojení. Odepříti Napoleonovi uznání císařského titulu nebylo lze. Ale tím otázka pořadí císaře Františka v mezinárodní etiketě se dostávala do velmi choulostivé situace. Císař František jako volený císař (II.) římský měl až dosud v mezinárodní etiketě prvé místo mezi panovníky evropskými. Ale dosavadní vývoj událostí dával až příliš jasně na jevo, že Francie nestrpí na dlouho svazek říše římsko-německé, z čehož ovšem pro císaře Františka plynula ztráta titulu císaře římského. Tím by však císař František ztratil prvé místo v pořadí evropských panovníků a dostal by jako král uherský a český místo za carem ruským, za císařem francouzským stejně jako králové anglický, španělský, švédský atd. Tomu však bylo nutno se vyvarovati a pečovati o to, aby si císař František, nemůže-li udržeti prvé místo, zachoval aspoň stejné pořadí s oběma císaři ruským a francouzským před ostatními panovníky evropskými. K tomu cíli bylo na dvoře vídeňskérn rozhodnuto zahájit jednání s císařem Napoleonem, aby buď hodnost císaře římského byla učiněna v rodě lotrinském dědičnou, nebo aby císař František přijal hodnost dědičného císaře se zřetelem na vlastní státy. Prvou možnost odmítl Napoleon naprosto, projevil však ochotu uznati císaři Františkovi titul dědičného císaře založeného na vlastních státech. Dvůr vídeňský kladl při tomto jednání stále důraz na to, že pro různé státoprávní vlastnosti království a zemí spojených pod žezlem rodu lotrinského jde o úmysl přijati titul dědičného císaře založený na státech nezávislých. Jednalo se tedy přijati titul císaře uherského a českého resp. uhersko-českého a k tomuto titulu císař Napoleon již předem dával svůj souhlas. Teprve v poslední chvíli – neznámo z čí podnětu – byl přijat titul císaře rakouského jakožto „jméno arcidomu“. Titul tento byl také Napoleonem a ostatními panovníky evropskými, nikoli bez určitých potíží, uznán.
Titul císaře rakouského jest titulem rodovým (dynastickým), nikoli územním (teritoriálním): jest vzat ze jména panujícího rodu, nikoli z nějakého území, či spíše řečeno, na nějaké území.
Rod habsburský se rozdělil smlouvami z let 1520-1522 na dvě větve: starší neboli španělskou a mladší neboli rakouskou. Jména tato byla vzata od území. Odtud postupem času se rakouské větvi tohoto rodu říkalo kratčeji rod rakouský. Jméno toto se udrželo, i když v r. i700 starší větev vymřela a rozlišování rodu habsburského na větev španělskou a rakouskou se stalo bezpředmětným, ba i když rod habsburský vymřel vůbec a na jeho místo nastoupil rod lotrinský. Takto v mezinárodním styku ujala se označení „rod“ nebo také „dům“ rakouský (Maison d'Autriche) jednak pro rod habsburský resp. lotrinský jednak, ovšem neúředně, jako souhrnné jméno všech království a zemí stojících pod žezlem rodu nyní lotrinského. Z tohoto označení jest vzat titul dědičného císaře rakouského, jak ostatně patent z 11. srpna 1804 sám zdůrazňuje obratem „jako jméno Našeho Arcidomu (als den Namen Unseres Erzhauses“). Od zemí rakouských, Horních nebo Dolních Rakous, tento titul vzat býti nemohl, poněvadž obě tyto země byly lénem a částí říše římsko-německé a na země stížené manským svazkem podle tehdy ustálených zvyklostí titul královský, tím méně císařský, vzat býti nemohl. Rovněž nemohl býti tento vzat z nějakého „Rakouska“, poněvadž tehdy Rakouska vůbec nebylo.
Doložiti sluší, že přijímati titul na jméno rodu bylo něčím tak neobvyklým, že titul císaře rakouského stal se nejen za hranicemi, nýbrž i uvnitř monarchie předmětem kritiky mnohdy velmi ostré.
Titul tento jest titulem čestným, nikoli nějakým titulem vládním. Z celého jednání vychází na jevo, že účelem přijetí tohoto titulu bylo rozřešiti otázky mezinárodní etikety, nikoli vytvořiti nějaké nové důstojenství, ze kterého by plynula nová vládní moc. Takového úmyslu patent z 11. srpna 1804 neměl, ani nějaké změny rázu státoprávního nezamýšlel; to potvrzeno jest tím, že patent tento výslovně prohlašuje jednak, že účel přijetí titulu nového jest „trvalé upevnění dokonalé rovnosti v pořadí“, jednak, že všechna „království, knížectví a provincie nezměněně i nadále mají podržeti své dosavadní tituly, ústavy, výsady a poměry“. Jedinou novotu rázu státoprávního přináší tento patent tím, že vyhražuje možnost korunovace na císaře rakouského, ke které nikdy nedošlo; současně však výslovně nařizuje, že i na příště beze změny mají býti podrženy korunovace na krále uherského a českého. Z titulu dědičného císaře rakouského nijaká nová vládní moc neplyne; zavádí se jen novota, že obyvatelé různých státních útvarů, nad kterými vládne rod lotrinský, mají nyní povinnost dávati svému panovníkovi čestný titul císaře rakouského.
Sluší připomenouti, že titul císaře rakouského byl jen titulem nahodilým, ba dokonce jen titulem z nouze. Šlo totiž dvoru vídeňskému v prvé řadě o to, aby se hodnost císaře římského stala dědičnou v rodě lotrinském. Teprve když možnost tato selhala, byl přijat titul dědičného císaře rakouského.
Konečně sluší doložiti, že titul dědičného císaře rakouského byl přijat aktem čistě absolutistickým; na jeho přijetí stavové nijakého účastenství neměli, ani při něm nijak nespolupůsobili.
Podle jednání vedeného se dvorem pařížským a podle oznámení učiněného o aktu cizím mocnostem, ba podle znění patentu samotného byl titul dědičné ho císaře rakouského přijat jen na nezávislé státy, nikoli také na území monarchie, která byla stížena svazkem manským - v prvé řadě na země rakouské. Přes to však znění patentu jest právě po této stránce obojaké. Z věty tohoto patentu, že titul císaře rakouského byl přijat „v nerozdílném držení nezávislých(!) království a států“ bylo lze argumentací ovšem nesprávnou, vyvozovati, že titul ten byl přijat na souhrn všech království a zemí pod žezlem rakouského rodu spojených. Skutečně také přijetím titulu císařského se centralizačním a unifikačním snahám panovníků dostává nebývalé opory, neboť titul ten začíná propůjčovati jméno i souhrnu všech království a zemí tvořících monarchii. Až dosud totiž souhrn tento neměl jednotného jména. Úředně se nazýval „Dědičné Státy“, neúředně zejména v diplomatickém styku, se mu říkalo „Dům rakouský (Maison d'Autriche)“. Nyní, když společný panovník má jednotný, byť i jen čestný titul, začíná titul ten působiti i na souhrn království a zemí. Dostavuje se to již při skutečnosti o dva roky později se dostavivší, která na další vývoj monarchie měla velmi rozhodný vliv; jest to složení hodnosti císaře římského a zánik říše římsko-německé.
Že dnové trvání říše římsko-německé jsou sečteni, nebylo od míru lunevillského nijakým tajemstvím. Bylo to patrné m. j. již při jednání říšské deputace o odškodnění říšských knížat v důsledku míru lunevillského a při sjednávání míru prešpurského. Ale konečný pád její přivodilo teprve založení rýnské Konfederace v r. 1806. V důsledku této skutečnosti vydal císař František patent z 6. srpna 1806, kterým skládá hodnost císaře římského a prohlašuje svazek říše římsko-německé za rozvázaný.
Zánik říše římsko-německé má dalekosáhlý vliv na státoprávní postavení zemí koruny české.
Od dob readmise má král český jakožto kurfirst svého stálého královského českého kurfirstského vyslance na stálém říšském sněmu v Řezně. Ježto pak od dob míru westfalského říše římsko-německá jest, jak již v předchozím dílu bylo řečeno, spíše již svazkem svrchovaných knížat rázu mezinárodního, skutečnost, že král český má svého stálého vyslance na sněmu říšském, jest jaksi svědectvím jeho svrchovanosti. To nyní přestává. V notě státního kancléře z 7. srpna 1806, řízené na nejvyššího kancléře českorakouského bylo připomenuto, že říšskolenní vlastnost hodnosti kurfirstské a úřadu arcičíšnického, které jsou spojeny s korunou českou, jakož i jakýkoli nexus této koruny s říší uhasínají.
O královském českém vyslanectví na říšském sněmu mělo býti vydáno panovníkem rozhodnutí později; takové rozhodnutí vůbec vydáno nebylo.
Ale zánik říše římsko-německé má současně i dalekosáhlý vliv na další vývoj unie česko-uhersko-rakouské, a tím opět na státoprávní postavení zemí koruny české. Rozvázáním svazku říše římsko-německé přestaly jakékoli vztahy, které tu byly až dosud mezi některými zeměmi monarchie, v prvé řadě vztahy zemí rakouských k říši. Země rakouské přestaly býti lénem a částí říše římsko-německé, byly nyní jakéhokoli svazku manského prosty. Tím však nejen se značně přibližují ostatním zemím náležejícím do svazku monarchie, které manských závazků byly prosty, nýbrž i jejich svazek s monarchií se stává těsnější. Nyní při absolutistickém režimu monarchie nic, poněvadž jakékoli svazky rázu mezinárodního vzaly za své, nebrání tomu, aby jednotlivé země monarchie byly k sobě pevněji připoutány, jinými slovy řečeno, aby byla provedena mezi jednotlivými zeměmi větší uniformita a aby svazek zemí náležejících ku monarchii se stal jednolitější a tím přirozeně také pevnější. Skutečně také na dvoře vídeňském takřka současně, když bylo rozhodnuto složiti hodnost císaře římského a prohlásiti svazek říše za rozvázaný, bylo uvažováno o tom, jakým způsobem bylo by lze využíti tohoto kroku na prospěch monarchie. K tomu cíli bylo vrchovatou měrou použito titulu dědičného císaře rakouského.
Již druhý den na to, kdy císař František složil hodnost císaře římského, oznámil 7. srpna 1806 státní kancléř ve zvláštní notě řízené na státního a konferenčního ministra hr. Kolovrata, že císař bude moci nyní věnovati svou pozornost a otcovskou péči jen zájmům svého zděděného císařství, a v přednesení dvorské a státní kanceláře z 3. září 1806 se vyvozují z přijetí titulu císařského již nepokrytě dalekosáhlé účinky. Hodnost císaře rakouského není prý jen prázdným zvukem a neplodným titulem, nýbrž musí býti patrna, pokud možno, i ve vnitřním složení a ve vnějších formách vládních. Symbol jednoty monarchie, který byl přijetím císařského titulu zaveden, musí prý býti realisován a učiněn účinným ve prospěch velkého celku a pokud možno, s nejbedlivějším šetřením jak starodávných ústava observancí, tak i provinciálního patriotismu, který ostatně vždy prý více škodil než prospíval. Jednotlivý obyvatel každé provincie nemá prý míti stále před očima svého krále, svého vévodu a svého markrabí a tím si zvykati na zvláštní a odlišné zájmy své osoby a své země, nýbrž záruku svého bytí má hledati v podrobení se císaři rakouskému, který jest suverénem rakouského císařského státu (des österreichishen Kaiserstaates). Odtud prý m. j. jest nyní častěji užívati výrazu: císařství rakouské, rakouský stát císařský nebo rakouská císařská říše, Imperium místo pojmenování Dědičné Státy, a výraz: německé státy dědičné má odpadnouti. Podstatně stejný obsah mělo i přednesení spojené dvorské kanceláře o témž předmětu (jednalo se tu o odstranění různosti šlechtických diplomů v dědičných zemích Uhry v to čítajíc a o zavedení jednotného šlechtictví pro celou monarchii), ve kterém čteme, že „všechny provincie tvoří toho času jen části rakouského císařství (Bestandtheile des österreichischen Kaiserstaates).
Resolucí císaře Františka z 7. září 1807 se stanoví s že na příště jest užívati pro souhrn zemí náležejících do svazku monarchie názvu; císařství rakouské nebo císařský stát rakouský, ale rovněž že má zůstati při rozlišování zemí na německé země dědičné a uherské země dědičné. Tím se zavádí označení: císařství rakouské již v objektivním smyslu, t. j. souhrn všech království a zemí spojených pod žezlem rodu lotrinského (rakouského) ovládaný jednotnou mocí císaře rakouského. Císař rakouský už zde není pouhý čestný titul, nýbrž skutečný titul vládní resp. státoprávní.
Nade všemi královstvími a zeměmi, které ve svém souhrnu tvoří císařství rakouské, vládne císař rakouský, celý ten souhrn království a zemí jest ovládán jednotnou vládní státní mocí rakousko-císařskou, a v této státní moci jsou zahrnuty všechny státní moci plynoucí z jednotlivých státních celků resp. v ní splývají. Nikdy pouhá titulatura nezpůsobila takový převrat, ba přímo takovou revoluci v pojmech a poměrech státoprávních jako titul dědičného císaře rakouského.