Pevnost Bard – jeden z klíčů k Marengu
Jiří Kovařík
Naposledy upraveno: 10.05.2010
Dne 20. května 1800 stanul První konzul kolem páté odpolední před svatobernardským hospicem, kde jej přivítali mniši. S nimi během dvaceti minut rychle pojedl, pak chvíli od zábradlí schodiště před budovou sledoval jednotky, na které mohl být právem hrdý, poté krátce navštívil tři malé klášterní knihovny a v půl sedmé večer zahájil sestup na italskou stranu. Možná se předtím skutečně na chvíli zarazil v místech za hospicem, kde je dnes malé bistro a u nějž pyšný nápis na zdi hlásá: „Zde se zastavil Napoleon, požádal o sklenici mléka, dostal ji a zaplatil za ni pět franků.“
Nedlouho poté se vydal ze srázů dolů, směrem k Aostě, přičemž volil postup, který pokládal první bulletin Záložní armády za hodný zaznamenání: „První konzul sestoupil z výšin Svatého Bernardu sjezdem po sněhu, překračoval strže a klouzal přes bystřiny.“
Pečlivě naplánovaný přechod se zdařil. Byl velkolepý, neboť Velký svatý Bernard přešlo 50 011 mužů, 10 377 koní, 750 mul, 76 děl a kolesen i 103 povozů. Ztráty přitom činily tři dělostřelce a jednoho husara, které strhla lavina, jednoho fyzilíra zemřelého na mrtvici, 34 mrtvých či zmrzačených a proto zastřelených koní, jednu osmiliberku a pět náhradních částí děl spadlých do propasti, tři povozy a pět kolesen, jež se rozštípaly na palivo. Skvělý výsledek, radovat se z něj ale nebylo kdy, neboť další Berthierova depeše říkala: „Pevnost Bard je velkou překážkou, kterou jsme vůbec nepředvídali!“
Pevnost Bard.
Lannesovy muže mohutná Fort Bard, jejíž obrysy budí dodnes úctu, zaskočila; takovou překážku naprosto nečekali. Její sílu ostatně podcenil sám Bonaparte, který pokládal zprávy průzkumu za přehnané a v rozkazech o ní hovořil jako o „petite fortresse de Bard“, pevnůstce Bard. Jenže ten prcek, který neměl být překážkou, vyhlížel tak, jak jej popsaly „Victoires, conquêtes…“:
„Pevnost je postavena na skále tvaru pyramidy, která se tyčí osamělá a oddělená na levém břehu říčky Dora-Baltea, jejíž tok je v tomto místě prudší, koryto hlubší, sevřené údolím Aosty a představuje mohutnou bariéru. Její obrysy jsou nepravidelné v souladu se zářezy terénu. Má dobré opláštění a takřka všude dvojité opevnění. Baterie jsou rozmístěny způsobem, jenž neponechává ani v městečku, stojícím pod ním a na okraji planiny nad říčním břehem, ani na žádném jiném místě, které vypadá dostupně, místo, kam by nebylo vidět a do nějž by dělostřelectvo nedostřelilo. Ježto pevnosti dominují na dostřel z pušky vrcholky a nejbližší srázy hory zvané Albaredo, od níž je skála s pevnosti jakoby odtržena, nachází se posádka zvící čtyř set mužů ubytována v podzemních kasárnách a světlo k ní proudí skrze střílny opevnění…“
Existuje mnohem podrobnější popis, jenž zahrnuje takřka každé dělo, baštu a střílnu, roku 1838 jej pořídil ženijní generál hrabě Olivero, pod jehož velením se tehdy Fort Bard (po tažení roku 1800 zčásti zbořená) rekonstruovala. Hrabě současně s popisem a zákresy shromáždil všechna dostupná hlášení, z nich sestavil dokonalý přehled bojů, které tu v květnu 1800 propukly.
Pevnost Bard hájila posádka stovky mužů od c. k. řadového pěšího pluku Franz Kinsky č. 47, padesát piemontských vysloužilců, dvě stovky vybraných dělostřelců a příslušníci místních milic v neznámém počtu. Uvnitř se v palebných postaveních nacházelo 16 velkorážných děl, šestadvacet osmiliberek, čtyři tříliberky a menší počet dělíček, podobných lodním falkonetám. Všemu velel setník Joseph Stockard von Bernkopf (Bärnkopf), který na výzvu generála Lannese rázně odpověděl: „Nikdy Bard nevydám!“
Hrabě Olivero ve své „Relation du siège de Bard“ konstatoval: „Kapitán Bernkopf vynahradil chabé prostředky odhodláním, bdělostí a neobvyklou odvahou, aby s hrstkou statečných vzdoroval opakovanému náporu zocelené armády, vedené obratnými veliteli a největším válečníkem své doby…“.
Z „pevnůstky Bard“ byla rázem „ďábelská Fort Bard“, Bonaparte tomu však nemohl uvěřit a 19. května generálu Dupontovi, náčelníku štábu Záložní armády, psal: „Rozkažte generálu Lannesovi, ať přijme taková opatření, aby do zítřka do časných ranních hodin ovládl výšiny, které Bardu dominují; má 6 000 mužů, se kterými lze jedním rázem smést všechny síly, jimiž se mu nepřítel muže postavit.“
Pevnost Bard - zdroj fortedibard.it
Něco podobného bylo snazší rozkázat než provést. Lannesovi muži dřeli i bez onoho rozkazu tak, aby mohli Bard ostřelovat, do rána 20. května se jim ale podařilo usadit jen pouhé dvě hlavně, které začaly pálit na vnitřní opevnění. Bernkopfova děla ve střílnách byla usazena mnohem výše, měla francouzské obsluhy jak na dlani a stačilo jen pár ran. Ve chvíli, kdy se rakouští kanonýři zastříleli (což trvalo krátce, neboť vzdálenosti a úhly dobře znali), byla Lannesova děla zničena, a kdo u nich nepadl, ten utíkal do bezpečí. V té době už k Lannesovi dorazil ženijní náčelník Marescot, který si pevnost dlouho prohlížel, načež prohlásil, že ji nelze útokem dobýt, pokud bude mít její velitel alespoň trochu vůle k odporu. A Bernkopf dokazoval, že jí má na rozdávání.
Velitel předvoje Marescotovi věřil, stál však před neřešitelným úkolem, neboť oněch sto padesát Rakušanů bylo schopno zastavit celou Záložní armádu! Berthier, jenž přispěchal z Aosty osobně, si rovněž nevěděl rady a nařídil útok.
„Jedenadvacátého za soumraku,“ píše hrabě Olivero, „se sapéři, následovaní několika pěšáky, přiblížili pod ochranou vysokých zdí kolem cesty, po níž šli trochu shrbeni tiše a jeden za druhým, aby nebyli odhaleni a zasaženi střelbou obležených, která by ostatně nebyla příliš nebezpečná, neboť zdi byly dosti tlusté, aby kulkám z pušek odolaly, a pevnostní děla nebylo možné natolik sklopit…“
Útočné komando (v síle čtyř granátnických kompanií a dvou kompanií sapérů, vše z Watrinovy divize) se takto proplížilo k bráně Curletto, zavřené padacími dveřmi; sapérům se povedlo přetnout lana, což sporé hlídky za ní zaskočilo. Byla to však jen městská brána, pevnost samotná ležela až za podhradím.
„Tato brána tady byla sražena radami sapérských seker a Francouzi vkročili do města, kde pronásledovali Rakušany, kteří však měli čas stáhnout se po zuřivé obraně ulicí do pevnosti,“ pokračoval Olivero a dodal, že tím pokus o útok skončil.
Útočníkům nyní nezbylo než setníka Bernkopfa vyzvat, aby kapituloval, ten však jako cti a povinnosti dbalý voják odmítl. Pěšáci sice obsadili domy ve městě, stříleli odtud na pevnost, kdo však příliš vystrčil hlavu, riskoval život. Lannesovi nyní zbývala jediná možnost, využít noční tmy a vysílat jednotky předvoje po malých odřadech, které se snažily doslova provléci pod pevností, aby mohly postupovat dál k jihovýchodu, na Ivreu.
To, že Lannes kousek po kousku prošel, znamenalo určitý úspěch, z jezdců však s sebou mohl vzít jen hrstku a z děl nanejvýš pár tříliberek. Kterak ale měla projít celá Záložní armády se vším trénem a jak dlouho by to trvalo? Než by se věc zdařila, dokázal by Melas dojít z Italské riviéry do podhůří Alp a vše by bylo ztraceno! Vojsko se navíc ocitalo nakupeno v sevřeném prostoru a odkázáno na zásoby, dopravované přes průsmyk v alpských hřebenech! Bonaparte se k Fort Bard blížil a doslova zuřil, což budilo v Berthierovi ještě větší zoufalství, naštěstí si však zachoval dost chladnou hlavu, aby se do dalších útoků nepouštěl. Místo toho poslal Marescota a Mainoniho, aby vyzpovídali všechny horaly a ztekli Monte Albaredo východně nad Bardem. Sdělil jim, co sami dobře věděli: že musí najít stezku, kterou lze Fort Bard obejít. Projdou-li tudy oni, projde i armáda, byť by měla jít husím pochodem!
Marescot tušil, kde má hledat, neboť francouzské jednotky tudy prošly už v září 1799, kdy tu podstoupily boje s rakouskými odřady podmaršálka Hadika, přesto musel vše znovu projít jak s ohledem na roční dobu, tak i proto, aby zjistil, zda výšiny Coue, Monte Jovet i Monte Albaredo nestřeží Rakušané. Objevil více možností, ztráta několika koní, kteří se zřítili po sutí pokrytých srázech, jej ovšem rychle přesvědčila, že vše bude těžší, než čekal. I nejschůdnější stezka, vedoucí z Féronu do Binuola, se vinula v dostřelu děl z pevnosti, nic jiného však nezbývalo.
„V důsledku toho začalo tisíc pět set vojáků s pomocí vesničanů pracovat ve dnech 22. a 23. května na zasypávání roklí, které bylo nutno překročit, na což se použily i kameny ze starého opevnění, které stezku lemovalo; některé úseky se rozšířily a zmenšil se jejich sklon. Po stranách se z kamenů vršily nad srázy na sucho parapety, které měly zmírnit nebezpečí. Ježto východiště stezky z údolí leželo na návrší, které bylo pod palbou pevnostních děl, Francouzi prokopali na této cestě, v místě malé kapličky zasvěcené Panně Marii Sedmibolestné, odbočku…,“ popisuje terénní úpravy Olivero.
Bonapartem sepsané „Hlášení o prvních operacích Záložní armády“ k tomu dodávalo: „Tam, kde byl svah příliš srázný, se vyhloubily schody, tam, kde se stezka jevila moc úzká či spadala nalevo nebo napravo do propasti, se vztyčily zdi, aby pádu bránily, tam, kde byly mezi skalami průrvy, se spustily mosty a horou, pokládanou po staletí za pěchotou nepokořitelnou, přešlo i jezdectvo.“
Práce byly skončeny ve dvou dnech a těžko si lze představit jejich objem. Obnášely přemístění notného množství zeminy, spousty kamenů, vykopání odboček a stupňů tam, kde se terén svažoval příliš prudce, zpevnění suťových svahů, sroubení a upevnění mostků přes rokle, jež byly na zasypání příliš hluboké, a leccos dalšího.
Zatímco vojáci v potu tváře kopali zem a lámali kamení, vyslal Marescot tirailléry na okolní výšiny, na všechna místa, o nichž soudil, že odtud lze z pušek do pevnosti dostřelit. Nečinil si iluze o přesnosti, šlo mu jen o to, aby střelci znesnadnili setníku Bernkopfovi život. Vskutku se mu podařilo najít pár plošin vůči pevnosti převýšených a blízkých, že se odtud dalo střílet do břidlicové krytiny kasárenských budov i rakouských palpostů. Dokonce našel místa pro dvě lehká děla.
„Vojáci si na záda naložili dvě čtyřliberní děla, prošli soutěsku Cou a po třicet hodin s nimi ztékali hrozivé skály, až děla postavili na výšinách, jež pevnosti dominují,“ konstatovalo Bonapartovo „Hlášení o prvních operacích Záložní armády“. Jenže to byla marná námaha, kule dolétaly jen k nejbližším valům a Marescot musel hledat další způsoby, jak posádku pevnosti zaměstnat.
„Vybral dobré střelce a dal jim jídlo i náboje a rozmístil je na srázech hory a nechal jim vysekat výklenky do skály, jež pevnost převyšují. A jejich palba se snášela na záda těch vojáků, nemohli se po nádvoří procházet. Týž den objevil vlevo od pevnosti plochou a velmi širokou skálu a nařídil, aby na to objevené místo vyvezli dvě děla a muže a provazy. Vše se dalo do díla a dvě děla, usazená na té plošině, která vévodí sto stop nad pevností, je zasypávala kartáči a oni nemohli za dne vyjít z kasemat…,“ vzpomínal Jean-Roch Coignet, který přeháněl a navíc z pohledu prostého vojáka všechna tato opatření přisuzoval Bonapartovi.
Berthier doufal, že střelba přiměje obránce k povolnosti, a znovu Bernkopfa vyzval, aby se vzdal. Statečný setník odmítl návrhy byť jen vyslechnout a odpověděl zesílenou palbou.
Bonaparte, jenž se stále zdržoval v Aostě, zatím Italské legii generála Lecchiho rozkázal, aby se přesunula do vysokohorského údolí, kde pramení říčka Sesia, a sestoupila tudy. Pětadvacátého května už První konzul nevydržel čekat, dorazil za armádou před pevnost Bard a osobně vyšplhal na výšiny u Monte Albaredo v doprovodu generála Duroca tak rychle, že nechal eskortu pětadvaceti jezdců od 2. jízdního mysliveckého daleko za sebou. Byla to zbrklost, která se mu málem vymstila, neboť na dostřel pistole se znenadání objevila jezdecká hlídka rakouská a poručík v jejím čele Prvního konzula (kterého naštěstí nepoznal) vyzval, aby se vzdal. Bonaparte hrál o čas, slezl z koně a pravil: „Kdo jste, pane, že s námi takto mluvíte?“
Důstojník se zdvořile představil jako poručík Leclerc, původem z Brabantska, a dodal, že náleží k jezdeckému průzkumnému sboru generála Vukassoviche. Bonaparte poděkoval a požádal, aby poručíkovi jezdci přestali jej i jeho druha ohrožovat pistolemi. Mladý oficír se možná zastyděl, velel, aby jezdci dali zbraně do holstrů, a v té chvíli vyjela vzhůru pětadvacítka po zuby ozbrojených myslivců generálova doprovodu. Nyní mohl Bonaparte rakouskému veliteli se zjevným uspokojením říci: „Nu, pane, jste vězněm Prvního konzula!“
Tato historka, obsažená v Gachotově díle o druhém italském tažení, nemusí být nutně pravdivá, zakládá se totiž na ústním podání, které šířili obyvatelé údolí Aosty. Pokud jde o příslušnost jezdců, mohlo se jednat nejspíše (vzhledem k dislokaci) o odřad dragounů pluku Lobkowitz č. 10; pár dragounů tohoto pluku bylo i ve Fort Bard.
Pevnost Bard - zdroj fortedibard.it
Jiná verze (uvádí ji hrabě Olivero ve svém spisu o pevnosti Bard) tvrdí, že Bonaparta málem zajali pěšáci od pěšího pluku č. 47. Místní usedlík Ricco, poměrně zámožný statkář, u nějž se onoho dne První konzul při sestupu z Monte Albaredo zastavil, vyprávěl, jak byl jeho vzácný host neklidný, a kterak se neustále rozhlížel jako člověk cítící nebezpečí. Pak ovšem dodal, že Bonaparte vypil pár sklenek vína a zdříml si na svěžím trávníku vprostřed bdících vojáků...
Když První konzul z výšin nad průsmykem Jou opět slezl, musel uznat, že tady se nedá vymyslet nic, nač by jeho podřízení už předtím nepřišli. Pravda, teoreticky se naskýtala oklika na průsmyk Ranzola, to by ale znamenalo přesun tak dlouhý a namáhavý, že na něj raději zapomněl. Místo toho nařídil generálu Loisonovi, aby tři kolony, každá po dvou či třech stovkách granátníků a karabiníků, provedly v noci z 23. na 24. května útok na Bard. Měly být první útočnou vlnou, za níž by vyrazili v případě úspěchu další. Nejdřív se vplížila ve čtvrt na deset pod příkrovem noci do městečka kolona pod velením generála Goberta, v jejímž čele šel chef de brigade Dufour. Druhá postupovala ze vsi Donnas směrem dolů, na Ivreu, aby pevnost obešla, úkolem třetí bylo spustit vor do řeky, dostat se o padesát metrů níže po proudu a přilákat na sebe pozornost posádky.
„Granátníci postupovali v tichosti, skákali z kamene na kámen a dorazili k palisádě prvního opevnění, které dobyli v krupobití kulek. Nepřítel byl bodákovým útokem z předsunutého opevnění vyhnán a donucen stáhnout se do pevnosti. Teď bylo třeba zkusit sklopit padací most, rozbít brány a přistavit žebříky, které si vzali do útoku s sebou. Rakušané však vedli na útočníky nesmírně prudkou palbu z pušek a z děl, jež stála u paty opevnění, kde zametala celý terén. Ručně vrhané granáty a nálože dovršily v obou kolonách zmatek a ten je donutil k ústupu,“ shrnují beznadějný pokus, zastavený posádkou v síle sto padesáti mužů, „Victoires, conquêtes…“.
Marmontovy paměti tvrdí, že k neúspěchu přispěl chef de brigade Pierre Dufour: „Kdyby se celá ta věc provedla chytřeji, mohla uspět, avšak jistý plukovník Dufour, velitel jedné kolony, se nepokusil překvapit spící stráže, což skýtalo jedinou šanci na úspěch, a nechal útok vybubnovat; vyrazil, chrabře zaútočil, byl s velkými ztrátami odražen a jím samotným prolétla kulka skrz naskrz.“
Vor třetí kolony rozbil granát, devětadvacetiletého divizního generála Louise Henriho Loisona shodil výbuch jiného granátu z valu a velitel 58e demi-brigade Dufour byl vážně raněn (nikoli smrtelně, jak tvrdí některé prameny) u padacího mostu, k jehož lanům se sapéři marně pokoušeli dostat, aby je přesekli. Akce stála Francouze na dvě stovky mužů, převážně příslušníků 58. půlbrigády. Přesto citoyen Foudras, autor propagandisticky laděného spisku „Campagne de Bonaparte en Italie en l’An VII de la République,“ vydaného hned po tažení a věnovaného Prvnímu konzulovi, napsal tuto nehorázně pochlebnickou větu: „Útok dokonale uspěl; granátníci osmapadesáté půlbrigády si počínali svrchovaně zmužile; čtyři byli zabiti a patnáct raněno.“
Když byl útok odražen, vyzval Berthier z rozkazu Prvního konzula Hauptmanna Bernkopfa, v pořadí už počtvrté, aby kapituloval. Znělo to jako nepovedený vtip a setníkova odpověď se omezila na další vojácky stručné ne…
Po katastrofálním útoku nezbylo než nechat pevnost Bard na pokoji a co nejrychleji vydat rozkazy k pochodu kozí stezkou, jejíž zpevnění a rozšíření už bylo dokončeno. Jenže co mohli svést pěšáci a jezdci, to by děla nedokázala. Bonaparte v to sice doufal a dal Marmontovi rozkaz, aby děla znovu rozmontoval, generál však trasu prošel a kategoricky prohlásil, že tudy to nepůjde. V pamětech zavzpomínal:
„Ta stezka byla ještě víc křivolaká a v důsledku toho pro přesun jednotek mnohem náročnější než výstup na Svatý Bernard. ,I kdybychom to s nasazením všech sil dokázali, byl by všechen materiál nepoužitelný; už tak je ve špatném stavu, mnohé díly utrpěly a nejsou v důsledku toho, co jsme s nimi prováděli, příliš pevné. Když je ještě jednou rozebereme, už k ničemu nebudou,‘ dodal jsem. (…) Zatím se však Lannes potýkal dole s nepřítelem a munice i děla pro něho byly absolutní nutností, musel dostat vše, co potřeboval. Vypracoval jsem svrchovaně odvážný a troufalý plán a začal jsem jej okamžitě s konzulovým svolením uvádět ve skutek. Zkusil jsem v noci protáhnou dělostřelectvo po hlavní cestě navzdory těsné blízkosti pevnosti. První pokus jsme provedli se šesti děly a šesti kolesnami. Nechali jsme obalit všechna kola, řetězy a všechny hřmotivé části vozů otepmi slámy, dal jsem po cestě rozložit hnůj a slamníky, od vozů jsem vypřáhl potahy a každý potah nahradil padesátkou mužů, zapřažených jak galejníci. Koně by bylo slyšet a jeden zabitý kůň by stačil cestu zatarasit, zatímco muži nadělali méně hluku, a i kdyby je zabili či zranili, povoz na nich nezávisel a přesun by se tím nezastavil…“
Pevnost Bard - zdroj fortedibard.it
Ke každému lidskému zápřahu a vozu přidělil Marmont dělostřeleckého poddůstojníka, který měl velet, a každému „potahu“ krom toho slíbil šest set franků, pokud s povozem projede. Sám pak se připojil k prvnímu spřežení, jež mělo zkusit štěstí i proveditelnost. Těsně předtím, než vyrazil, spustila prý padesátičlenná vojenská hudba v ležení břeskný nápěv, který měl přepravou způsobený rámus přehlušit.
„Dařilo se nade všechna očekávání, v důsledku bouře byla velice temná noc a všech šest děl i kolesen dorazilo na místo určení bez nehody a bez jediné ztráty,“ konstatoval Marmont a právem dodal, že v těch chvílích se hrálo o osud celého tažení; kdyby se průchod nezdařil, ztroskotalo by…
První čtyři děla projela, pak ale rakouské hlídky zbystřily, vypálily světlice a nedlouho poté se začala na cestu snášet dělová palba, přičemž kanonýrům cíle dokonale osvětlovaly z pevnosti vyhazované zápalné hrnce. Nastalo peklo, alespoň pro Francouze dole, zapřažení muži padali, děla však postupovala a za šesticí se chystala další. Pak ale střely zkosily třináct vojáků, táhnoucích na konci kolony tři houfnice, a Marmont usoudil, že víc se nepodaří. Projelo jen oněch šest kusů, čtyři čtyřliberky a dvě osmiliberky, jedno dělo zůstalo opuštěné v dostřelu…
„Toto se provádělo po několik nocí, ne však bez značných ztrát, neboť co chvíli dopadalo zevnitř z pevnosti, zejména z opevnění nejblíže k městu, krupobití kulek, granátů, zápalných hrnců a střel; nejedna kolesna vyletěla do povětří a mnozí z oněch vojáků byli zabiti nebo zmrzačeni. Čtyřicet děl s kolesnami nicméně dokázalo v rozmezí několika dní dostihnout jednotky generála Lannese a on se s nimi mohl zmocnit Ivrey,“ líčil situaci Olivero.
Mýlí se, následující noc projely jen dvě osmiliberky a dvě houfnice, zbytek Marmontova dělostřelectva musel čekat, až se Fort Bard vzdá! Bonaparte zjevně zakrýval neúspěch, když v „Hlášení o prvních operacích Záložní armády“ napsal: „Všechna děla postupně prošla a navzdory krupobití palby, jíž nás nepřítel zasypával, jsme měli jen pár zraněných.“
Trubač Bonapartových guides Élie Krettly dodal v svých poněkud nesourodých memoárech jednu drobnost, která se vztahuje k prvnímu, relativně úspěšnému pokusu projít za noci s děly: „Když jsme byli na druhé straně pevnosti, spatřil jsem, jak jeden granátník, jehož jméno neznám, šplhá s nesmírným úsilím na ostré skalisko a leze do skrýše vysoko ve výklenku, který zdola spatřil. Tam, mimo dosah palby nepřátel, jíž vévodila kanonáda, se uvelebil jak v pokojíku. Předvídavě se vybavil provazy, po nichž vytahoval nahoru chléb i náboje. Jeho obratnost byla vojákům v pevnosti osudná, každý výstřel znamenal smrt pro nějakého kanonýra, který se blížil k dělům. Padl mrtev, než z něj mohl vystřelit. Nakonec ten granátník pobil takřka všechny dělostřelce v kryté baterii...“
Nevěřme mu příliš, kdyby tomu tak bylo, neměl by z pevnosti za chvíli kdo z děl pálit. Onen granátník možná připravil rakouským dělostřelcům pár horkých chvil, leč sám obsluhu baterie těžko postřílel, to bychom jinak věděli z bulletinů, které by Bonaparte neváhal podobnou historkou vyšperkovat. Žádný zázračný střelec Záložní armádu nespasil a té nezbylo než pevnost Bard s nesmírnou námahou i značným zdržením obcházet horskou stezkou. Dne 26. května po ní vyšplhal i Bonaparte, děla však musela zůstat! Záložní armádu dostihnou teprve po bitvě u Casteggia a Montebella, pár dní před bitvou u Marenga!
„Jezdectvo to vyčerpalo mnohem více než pěchotu, neboť koně museli proti svojí přirozenosti našlapovat z kamene na kámen,“ napsal příslušník konzulské gardy Joseph Petit. Vojáci i jejich velitel byli rádi, že mají děly zježené valy na skalisku za sebou. „Tady si konzul mnohokrát notně šňupnul a, věru, měl to pořádně zapotřebí,“ zhodnotil všechny problémy s pevnostní Bard Jean-Roch Coignet, který dobře znal Bonapartův zvyk zahánět nervozitu i hněv notnými dávkami šňupavého tabáku.
Nakonec před městečkem Bard zůstala jen Chabranova divize, složená z čerstvých rekrutů, jež přišla od Malého svatého Bernardu. Rozmístila se mimo dostřel a jen hlídala, aby nikdo nepronikl do pevnosti, ani z ní. Bernkopf tak vázal značně sil a převážnou většinu Bonapartova dělostřelectva. Po bitvě u Chiusella, zůstala pevnost Bard bez spojení s hlavním stanem i Turínem, její velitel přesto nechtěl o kapitulaci slyšet až do doby, kdy se mezi obležené vrátil jím najatý špión jménem Giuseppe Cornaglia. Setník jej poslal před pár dny do Turína s žádostí o pomoc i s hlášením o postupu Francouzů směrem od Vercelli. Cornaglia přinesl zpět na lístku pod parukou Kaimův rozkaz, aby se vzdal, neboť postup Francouzů už zastavit nešlo…
Pevnost Bard - zdroj fortedibard.it
„Zítra s sedm hodin třináctého prairialu přeberou jednotky Francouzské republiky pod velením generála Chabrana hrad Bard a všechny fortifikace,“ říkal první článek kapitulačních podmínek. „Důstojníci si ponechají zbraně, svoje věci a zavazadla, která jim náležejí. Vojáci si ponechají svoje osobní věci. Posádka složí zbraně mezi Bardem a Verrès,“ pravily články čtvrtý a pátý.
Joseph Stockard Bernkopf, setník v armádě Jeho Veličenstva císaře Říše německé a komandant pevnosti Bard (tak se sám v kapitulačním aktu podepsal) mohl odevzdat 2. června 1800, po dvoutýdenní obraně, která způsobila nepříteli mnoho bezesných nocí, svěřené postavení protivníkům se ctí. Jeho odvahu, věrnost a nezlomnost ocenil císař František II. udělením Maria-Theresien Orden (66. promoce z 18. 8. 1801, mezi držiteli veden jako Stokart von Bärnkopf), nejvyšším rakouským vojenským vyznamenáním, které se propůjčovalo jen za mimořádné projevy odvahy a velitelské rozhodnosti. Hrabě Adam Neipperg, účastník tažení na rakouské straně, právem napsal:
„Jen pevnost Bard, jíž velel statečný kapitán Bernkopf (od pluku Fr. Kinsky) kladla odpor, jenž jí vynesl obdiv celé francouzské armády, navíc zastavila onu armádu na řadu dní takovým způsobem, že jí musela obléhat a překračovat velice neprostupné i rozeklané hory, aby onu pevnůstku obešla. Byla nucena vynést na rukou děla, jež na pevnost nikdy nedostřelila, a nikdy by nedošla, kdyby Ivrea, což je vynikající punkt na cestě údolím Aosty a zcela je zahrazuje, nebyla předtím z vojenského hlediska naprosto nesmyslně pobořena...“
Přetištěno:
KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Bonapartova válka roku 1800. Třebíč, 2006, s. 192-204; podrobněji viz autorův blog napoleon-knihy.blogspot.cz
Původní adresa příspěvku:
Pevnost Bard – jeden z důležitých klíčů k Marengu
- primaplana.net/txt/clanky/kovarik-bard-1800.html