Pokusy o zřízení četnictva v Čechách
František ROUBÍK
Naposledy upraveno: 06.12.2014
Až do poloviny 19. století byla organisace policejní a bezpečnostní správy v Čechách velmi nedokonalá. Pod vrchním, spíše jen teoretickým dohledem pražského místodržitelství resp. gubernia byla policejní správa hlavního města Prahy v rukou magistrátu, jenž ji prováděl později společně s policejním ředitelstvím (městským hejtmanstvím), zřízeným teprve r. 1785. Výkonným orgánem královských hejtmanů pražských měst až do jejich zrušení r. 1785 byli královští rychtáři, kteří však osobně prováděli pouze agendu, týkající se šlechtických osob v Praze bydlících. Vlastním výkonným policejním orgánem pražské městské správy byli městští rychtáři, podléhající dozoru královských rychtářů. Na venkově náležel vrchní policejní dozor, rovněž však spíše jen teoreticky, krajským hejtmanům, kdežto vlastní policejní správu prováděly z titulu práva patrimoniálního soudnictví vrchnostenské úřady jednak svými dráby, myslivci a hajnými, jednak prostřednictvím vesnických rychtářů a konšelů. V městech náležel výkon policejní agendy městským radním, většinou nezkoušeným, kteří jej prováděli s pomocí policejních vojáků, úředních drábů a špatně placených ponocných, nestačících zpravidla ani k udržení místního pořádku. Tato primitivní a málo účinná policejní organisace trpěla četnými vadami, jež ochromovaly její výkonnost. Vrchnostenští úředníci, zpravidla málo vzdělaní, indolentní a pohodlní, věnovali se policejní agendě jen v případech nejnutnější potřeby, nemajíce pro ni dostatečných vědomostí a někdy ani sdostatek času, a poslouchali spíše svých vrchností než krajských úřadů. Totéž platilo také o městských radních v městech, jejichž policejní činnost byla kromě toho brzděna také jejich příbuzenskými svazky v městě a různými místními ohledy a namnoze také jejich úplatností a zištností. Vesničtí rychtáři a konšelé, často majitelé hospod a výčepů, nemající z policejní agendy zvláštního osobního prospěchu a v obcích většinou neoblíbení, konali-li svědomitě tyto své povinnosti, věnovali se jim rovněž jen z donucení, obávajíce se zejména, a to začasté právem, pomsty potrestaných zločinců a tuláků, prováděné po jejich propuštění žhářstvím a vylupováním rychet a statků. Zatýkání zločinců a tuláků se kromě toho obce zpravidla úmyslně vyhýbaly, protože jim to způsobovalo jen výdaje. Krajské úřady, nemající vlastních výkonných orgánů, musely se spokojovati jen neúčinnými písemnými oběžníky a výzvami ke konání policejních povinností příslušných orgánů, a jejich autorita v krajích postrádala proto účinné mocenské opory.
Nedostatky policejní organisace zejména na venkově nezůstaly ovšem utajeny nadřízeným zeměpanským úřadům a docházelo proto k četným návrhům na jejich odstranění nebo aspoň zmírnění, celkem však bez výsledku. Intensivněji počaly se však tyto opravné snahy jeviti teprve od počátku 19. století, kdy zesilující se policejní režim Františkovy vlády pociťoval stále zřejměji, že jenom účelná a poměrům doby přizpůsobená reorganisace veřejné policejní správy nejen v Praze, ale zejména na venkově může vytvořiti předpoklady skutečného plnění vládních nařízení, především pokud šlo o evidenci nevítaných cizinců a podezřelých osob a stíhání rostoucí zločinnosti. Tato reorganisace mohla spočívati jedině na zásadě bezprostředního dozoru státních úřadů nad jednotně řízenou veřejnou bezpečnostní stráží, pro kterou tu byl již vzor ve francouzské gensdarmerii, četnictvu, zřízeném císařem Napoleonem.
Francouzský vzor byl brzy napodoben také v některých jiných evropských státech, mezi jiným také v Sasku, kde bylo zřízeno četnictvo zásluhou hraběte Detlefa Einsiedela. Tento vzor stal se pak r. 1810 předmětem důkladných úvah také v Čechách. Podnět k tomu vyšel od teplického lázeňského policejního rady Eichlera, jenž si počátkem ledna 1810 vyžádal od hraběte Einsiedela instrukci nedávno zřízeného saského četnického sboru a poslal ji k informaci pražskému nejvyššímu purkrabí hraběti Wallisovi. Tento pak, chápaje důležitost tohoto upozornění, předložil dne 18. ledna 1810 exemplář instrukce nejvyššímu policejnímu úřadu ve Vídni a vyzval současně pražské městské hejtmanství a loketského krajského hejtmana, aby podali dobré zdání, bylo-li by možno zavésti saský vzor také v Čechách. Vyžádav si od Eichlera další exempláře instrukce, rozeslal je Wallis ještě koncem ledna 1810 krajským hejtmanům všech okrajových krajů rovněž k vyjádření o možnosti zavedení četnictva podle saského vzoru také na českém venkově. Když tedy v polovici února 1810 oznámil nejvyšší policejní úřad Wallisovi rozkaz císaře, aby byla saská instrukce rozeslána všem zemským chefům k vyjádření, mohl Wallis oznámiti do Vídně, že je v Čechách úřední anketa o tom již v proudu.
Podle tištěné instrukce z r. 1809 mělo saské četnictvo, zřízené tehdy zatím v Míšeňském kraji v počtu 15 jízdních a 19 pěších osob, zejména prováděti nižší policejní dozor nad povaleči, žebráky a podezřelými osobami v zemi, mělo s pomocí vrchností a magistrátů visitovati silnice, postranní cesty, lesy a křoviny, hospody, krčmy, herberky, mlýny, myslivny a jiné samoty, revidovati pasy, vyslýchati podezřelé osoby a dopravovati je přes hranice; mělo dále provozovati dozor na trzích a posvíceních, při požárech, povodních, epidemiích, revidovati zachovávání nedělního a svátečního klidu, pomáhati ubohým a opuštěným, dohlížeti na zakázané karetní hry, na přechovávání cizinců, krádeže dříví, lesní pych a vůbec pomáhati vrchnostem v policejní správě. Kromě odměn za dopadení zločinců měli míti 8-10 tolarů měsíčního platu, který jim měly poskytovati příslušné vrchnosti zároveň s bezplatným bytem a přesně vyměřenou stravou pro muže i koně, a to tak, že mělo četnictvo střídati místo svého působení. Ředitelem četnického sboru měl býti příslušný krajský hejtman, a vrchnostenští úředníci měli bezplatně, jen za náhradu hotových výloh, konati funkci komisařů, jimž mělo četnictvo podávati týdenní raporty. K funkci komisařů hlásili se tehdy, v počátcích činnosti nově zřízeného četnictva, také někteří kavalíři, jako na př. hr. z Donína, bar. Miltitz a jiní. V Míšeňském kraji bylo celkem 9 četnických komisařů, tedy jeden pro 10 čtverečních mil a jeden četník pro tři čtvereční míle. Povinnost vyživování četnictva obyvatelstvem činilo je ovšem v zemi neoblíbeným a kromě toho pouhých 34 mužů pro celý Míšeňský kraj i s městem Drážďanami nestačilo. Když proto došlo počátkem r. 1810 ke zřízení četnického sboru také v Lipském kraji, byl jeho počet již zvětšen.
Policejní rada Eichler, podávaje guberniu podrobnou zprávu o organisaci a funkci saského četnictva, upozornil zejména na zásadní rozdíl mezi ním a francouzským četnictvem, které slouží především vyšší státní policii, všímá si všeho, na čem má zájem stát a císař, tedy zejména veřejného mínění, veřejného tisku, poštovních úřadů, peněz, cenných papírů, osobních dokladů cizinců, střeží hranice, stíhá podloudnictví, kontroluje celníky i důstojníky a je proto obyvatelstvem velmi obáváno. Důstojníci francouzského četnictva, karakterisovaného enthusiasmem a sebevědomím, žijí prý namnoze po léta neznámi také v cizině jako lékaři, obchodníci, učenci, vychovatelé, učitelé řečí a pod., aby podávali důvěrné zprávy o místních poměrech. Kromě této státní policejní činnosti, jež je činí jedním z nejdůležitějších prostředků a orgánů vlády, vykonává francouzské četnictvo ovšem také soukromou bezpečnostní policejní funkci, dohlíží na zdravotní ústavy, kontroluje kvalitu potravin, veřejný klid a pořádek, reviduje veřejné místnosti, hostince a kavárny, stíhá a zatýká žebráky, opilce a zločince a chrání vůbec občanskou bezpečnost a svobodu. Také vnějším zjevem působí francouzský četník příznivým dojmem, je statné postavy, vědom si své vážnosti a moci, nosí pěknou uniformu, je vzdělaný, dobře vycvičený, přímého, sebevědomého vojenského chování.
Eichler, jenž za svého 12letého působení ve funkci policejního lázeňského inspektora v Teplicích měl mnoho příležitostí seznámiti se v praksi s nedostatky policejního zřízení, doporučoval proto ve svém dobrém zdání, aby bylo také v Čechách přikročeno ke zřízení četnického sboru, a to podle francouzského vzoru, jenž byl již pod různými jmény a způsoby převzat ve Würtembersku, Bavorsku, Vestfálsku, Holandsku, Sasku, Badensku, Hesensku a jinde. Podobně jako krajští hejtmané, tak také Eichler spatřoval největší nedostatek tehdejší policejní správy v Čechách v nedostatečném dozoru na zločince a podezřelé cizince, protože policejní dozor se tříštil na panství a města, bez jakéhokoli vzájemného styku a širšího přehledu. V podrobném rozpočtu dokazoval Eichler, že by bylo zřízením četnictva dosaženo v Čechách 332.000 zl. úspor, protože by pak odpadlo pražské policejní mužstvo (100.000 zl.), špatně placení policejní vojáci v městech a městysích (rovněž 100.000 zl.), pohraniční dozorci (40.000 zl.), členové vojenského kordonu (80.000 zl.) a krajští dragoni (12.000 zl.). Dosažené úspory měly podle Eichlerova mínění stačiti na vydržování nového četnického sboru, jehož počet stanovil Eichler v podrobných soupisech pro celou zemi na 152 jízdních a 523 pěších, rozložených v 378 místech tak, že na jednotlivé kraje mělo podle jejich velikosti a významu připadati 6-15 jízdních a 7-49 pěších četníků v 10-47 místech, kdežto na Prahu mělo připadnouti 20 jízdních a 180 pěších. Kromě velitele-majora, jednoho rytmistra, dvou setníků, 8 nadporučíků a 10 poručíků měl se četnický sbor skládati u jízdy ze dvou strážmistrů a 18 desátníků, u pěchoty pak ze dvou šikovatelů a 40 desátníků. V každém krajském městě mělo býti umístěno po 3 jízdních a dvou pěších četnících, ve větších městech, městysích a sídlech vrchnostenských úřadů po jednom jízdním nebo pěším, v celních stanicích pak zpravidla po jednom jízdním a jednom pěším četníku. Platy důstojnického sboru (i se setníkem-auditorem, adjutantem, vrchním furýrem, čtyřmi furýry a jedním profosem) i 675 četníků vypočetl Eichler na 218.857 zl. 20 kr. ročně, takže z výše zmíněných úspor bylo by podle jeho výpočtu zbývalo ještě přes 100.000 zl. na výzbroj četnického sboru. Pro Prahu navrhoval Eichler četnické direktorium pro tajnou policejní agendu uvnitř země a pro spojení s cizinou, skládající se z ředitele, sekretáře, dvou kancelistů a sluhy. Pro toto četnické řiditelství, jež by bylo podřízeno přímo zemskému šéfovi, měla býti vydána zvláštní tajná instrukce. V každém krajském městě měl býti ustanoven jeden krajský policejní komisař výhradně pro policejní agendu pod vedením krajského hejtmana.
Úkolem četnického sboru měl býti dozor na veřejnou bezpečnost podle podrobné instrukce. Četnictvo mělo podávati svým nadřízeným orgánům denní raporty, z nichž měly býti pořizovány týdenní výtahy pro zemského šéfa a zjištěné závady měly býti hlášeny vrchnostem k nápravě. Policejní ředitelství v Praze mělo zůstati i po zřízení četnictva, jemuž měly býti přesně vymezeny obvody působnosti. V každém kraji mělo býti z vrchnostenských a magistrátních úředníků jmenováno několik bezplatných četnických komisařů.
Eichlerův návrh na zřízení četnictva v Čechách podle saského, resp. francouzského vzoru byl v celku uvítán všemi krajskými hejtmany pohraničních krajů, kteří k němu připojili jen řadu různých výhrad, plynoucích většinou z obavy před možností zneužití výkonné moci četnictva k bezdůvodnému a libovolnému pronásledování a šikanování obyvatelstva. Krajští hejtmané, netající se nedostatky dosavadní policejní správy v zemi, poukazovali k osvědčené loyalitě místního obyvatelstva k císařskému domu a vládě a odmítali francouzský vzor, jenž se podle jejich mínění pro české poměry nehodil. Doporučovali zříditi vojenskou instituci pod jménem všeobecné bezpečnostní stráže, která by v míru opatřovala pro soudní úřady venkovskou policii a které by se mohlo ve válce užívati při pochodech armád a pro vojenskou policii, a to ve stálé dohodě s politickými úřady (čáslavský krajský hejtman Bayerweck). Loketský krajský hejtman Weyhrotter, souhlasící rovněž s nutností zřízení četnického sboru především pro soustavnější a účinnější dozor na zločince, tuláky a cizince, zdůraznil rovněž potřebu vzdělaného a dobře placeného četnictva, nemá-li docházeti k přehmatům při výsleších, revisi pasů a podobných příležitostech. Také on se přimlouval, aby bylo četnictvo podřízeno krajské politické správě, aby nedošlo k nepříjemným kolisím. Doporučoval proto zříditi u každého krajského úřadu vrchního četnického komisaře pro policejní agendu a podobné komisaře pro styk s četnictvem ustanoviti také u vrchnostenských úřadů a magistrátů, kterým by četnictvo podávalo týdenní raporty, zasílané pak dále krajským úřadům. Na zemské hranici a u hlavních silnic mělo býti zřízeno četnictvo jízdní, kdežto jinde a zvláště v horách mělo býti umístěno četnictvo pěší. Četníci měli býti mravní, vzdělaní muži, umějící čísti a psáti a měli jimi býti jmenováni také schopní členové pohraničního dozorčího sboru, jenž pak měl býti zrušen. Jako ostatní krajští hejtmané také Weyhrotter nedoporučil použíti saského vzoru bezplatného stravování četnictva místním obyvatelstvem, což by podle jeho mínění bylo četnictvo svádělo obraceti se hlavně tam, kde by byla lepší strava.
Naprostou nezávislost četnictva ode všech jurisdikcí vrchností, magistrátů a vojenské moci doporučoval budějovický hejtman Grössl, jenž rovněž zdůraznil nutnost, aby byl četnický sbor složen z chytrých, rozvážných, vzdělaných a dobře placených osob pod přísahou, imponujících již svým zevnějškem, opatřených tajným poznávacím znamením jako symbolem své funkce. Umístění četnictva představoval si Grössl podle farních obvodů, a to tak, že v každé farnosti měli býti dva nižší četníci, kdežto pro 4-5 farních obvodů jeden vrchní četník. Pro 4-5 vrchních četníků měl býti jmenován jeden komisař, v kraji mělo býti 4-5 četnických komisariátů a v každém krajském městě jedno četnické ředitelství. Četníci, vybíraní z bývalých vojáků, nemajících v okrese příbuzných, měli občas střídati místo svého působení a měli míti právo žádati od místních vrchností v případě nutnosti potřebnou asistenci, zatím co naopak také vrchnosti měly míti právo vyžádati si ke zjištění zločinců pomoc četnictva. Rozhodně se však krajský hejtman postavil proti tomu, aby byla četnictvu dána jakákoliv soudní pravomoc. Podle tajné instrukce mělo se četnictvo věnovati také vyšší, státní policejní agendě.
Obava krajských hejtmanů před nebezpečím zneužití četnické pravomoci ozvala se také ze zdání klatovského krajského hejtmana Prochazky, jenž sice projevil zásadní souhlas s užitečností četnictva, ale zdůraznil rovněž potřebu neúplatnosti a fysické i mravní síly četníků, jimiž měli býti bývalí vojáci, dobře placení a dostatečně vzdělaní, aby se jich mohlo použíti také k vyšší policejní agendě a aby mohli míti také svým chováním vliv na smýšlení obyvatelstva. Odchylky v mínění krajských hejtmanů jevily se především pokud šlo o početní sílu četnických posádek v krajích. Tak na př. pracheňský krajský hejtman Nussbaumer navrhoval pro každý větší kraj 25 vyšších a 100 nižších, pro menší kraje pak 15-20 vyšších a 60-80 nižších četníků, kteří by pod vedením krajského komisaře a s pomocí místních činitelů, myslivců, úředních sluhů a pod. prováděli stíhání zlodějských band i dozor na stav silnic a mostů, na tajné schůzky, protistátní řeči a projevy, hazardní hry a taneční zábavy, aby k nim nebyly připouštěny děti od 8-13 let. Poněkud odlišné stanovisko zaujal hradecký krajský hejtman Erben, jenž pokládal četnictvo pro české poměry spíše za škodlivé než za užitečné, zejména pro hrozící nebezpečí přehmatů a pro nové zatížení poddaných v zemi. Také on, podobně jako berounský hejtman Platzer, zdůraznil, že četníky by museli býti vzdělaní, obratní a spolehliví lidé, kteří by nepodléhali pokušení zneužíti dané jim moci ke zbytečnému soužení obyvatelstva. Pro berounský kraj pokládal krajský hejtman za dostatečný počet 13-14 četníků, kteří by byli slušně placeni státem a obdrželi by také bezplatné byty. Podle mínění boleslavského krajského hejtmana Merkla měl však býti počet četnictva v kraji mnohem vyšší - jen pro frýdlantské panství navrhoval 8-10 četníků, z nichž 4 jízdní. Merkl upozornil při tom na instituci policejní milice, zřízené v Horní a Dolní Lužici r. 1809 a složené většinou z pěších policejních myslivců. Také litoměřický krajský hejtman Goldamer navrhoval pro každý pohraniční kraj aspoň 100-150 četníků, a to jen pro dohled na veřejnou bezpečnost, kdežto policejní agenda měla býti i dále ponechána magistrátům a vrchnostenským úřadům. Upozornil však současně, že by nebylo vhodno v přítomné době, kdy je celá země vyčerpána válkou, zvyšovati stejně již tíživé daně dalším nákladem na četnický sbor.
Vrchní zemský komisař a guberniální rada Lilienau upozornil ve svém zdání, že za 8-10 tolarů platu, který je instrukcí vyměřen saskému četnictvu, by bylo jistě obtížno získati pro tuto službu schopné, vzdělané osoby a že by rozhodně nebylo radno uvaliti po saském vzoru vydržování četnictva na obce. Také Lilienau se přimlouval, aby bylo četnictvo podřízeno v každém kraji přímo krajskému hejtmanu, jenž by byl četnickým direktorem a jenž by k policejní službě určil zvláštního úředníka.
Obšírné zdání o potřebě zřízení četnictva v Čechách podal k výzvě gubernia také pražský městský hejtman Mertens. Uznával užitečnost četnického sboru pro jednotné vedení policejní správy na venkově, ale nedoporučoval přidržeti se saské instrukce, která se podle jeho mínění pro české poměry nehodila a připomínala spíše policejní zřízení, zavedené v Rakousích před více než 50 lety (Rumorknechte, Bettelvögte). Největší závadu spatřoval Mertens shodně s některými krajskými hejtmany v tom, že v zásadě dobré rakouské policejní zákony se v praksi špatně plní, zejména pokud jde o dozor na podezřelé cizince, tuláky a zločince, z nichž na příklad, jsou-li posláni postrkem, se sotva jedna třetina dostane na určené místo. Podrobiv ostré kritice nevědomost a pohodlí vrchnostenských úředníků v konání policejního dozoru a strach před pomstou tuláků, jenž brání vesnickým rychtářům v jich pronásledování a zatýkání, dospěl Mertens k závěru, že policie musí dobře znáti rozsah svých práv a povinností, jimiž jest ochrana vnitřní bezpečnosti státu a jeho občanů v plném rozsahu, a že musí býti proto řízena jednotně podle přesné instrukce v úzké souvislosti s ostatními obory politické správy. Tomuto úkolu mohl podle Mertensova názoru nejlépe vyhověti jedině zemský bezpečnostní sbor, četnictvo, které by nahradilo dosavadní nepostačující policejní orgány, policejní vojáky, krajské dragony a vojenské kordonisty. K policejní trupě jsou dosud přidělováni - stěžoval si Mertens - nejhorší lidé, nevzdělaní, hrubí, neumějící často číst ani psát, a do pohraničního kordonu se dostávají opět slabí poloinvalidé, milující klid a pohodlí a nehodící se proto k funkci tak odpovědné. Podobně jako Eichler připojil pak Mertens podrobný návrh na organisaci četnického sboru v Čechách, pro nějž počítal kromě štábu se 16 eskadronami a 320 brigádami v celkovém počtu 2448 osob, jejichž vydržování by si vyžádalo celkového nákladu 748.220 zl. kromě 562.100 zl. ročních výloh na koně. Kromě podrobného návrhu na dislokaci četnických posádek v krajích a na panstvích připojil Mertens i jejich kartografické znázornění, vkreslené do Schmollovy mapy Čech. K obsáhlému elaborátu připojil Mertens také návrh podrobné instrukce o 78 paragrafech a formulář četnické policejní zprávy.
Mertensův podrobný návrh se stal kromě výše zmíněných zpráv krajských úřadů základem dobrého zdání pražského gubernia, k jehož vypracování došlo však po urgencích z Vídně teprve po třech letech, r. 1813. Souhlasně s Mertensem doporučovalo gubernium přijímati do četnického čili zemského bezpečnostního sboru jen silné, rozhodné, vzdělané a bezúhonné muže ve stáří 30-45 let, vybrané z jádra armády z nejschopnějších poddůstojníků. Do každého kraje měla býti umístěna jedna ze 16 eskadron, každému pohraničnímu a poštovnímu celnímu úřadu měla býti přidělena jedna z celkového počtu 320 brigád, kdežto každý krajský úřad a kriminální soud měl obdržeti po dvou brigádách. Ostatní brigády měly býti rozděleny do větších měst, městysů a vsí v blízkosti hlavních silnic a řek ve vzájemné vzdálenosti 3-4 hodin. Úkolem četnictva mělo býti střežení zemských hranic, udržování veřejného klidu a pořádku, péče o bezpečnost veřejného i soukromého majetku, dozor na plnění policejních předpisů, na podloudnictví, srocování, cizince, falešnou minci, správnost měr a vah, revise cen a kvality potravin, dohled na stav silnic, na pokrok zemědělství a průmyslu, obstarávání eskort, visitace země, dozor při odvodech, pomoc při ubytování vojska v zemi a jeho vedení na pochodech, při přípřežích a exekucích, evidence dovolenců a dozor na jejich stavění. Četnictvo, jež mělo býti ve stálém spojení s krajskými úřady, pluky, odvodními okresy a kriminálními soudy v zemi, mělo podávati krajským úřadům trojmo měsíční zprávy, z nichž dvě měl krajský hejtman posílati se svými poznámkami guberniu. Gubernium mělo jeden výtisk zprávy vrátiti krajskému úřadu se svým rozhodnutím a krajský hejtman měl pak o tomto rozhodnutí zpraviti svým exemplářem policejního představeného. Čtvrtletně měly býti předkládány četnické zprávy o celé zemi. Koncem každého roku měl zemský šéf předložiti celkovou zprávu nejvyššímu policejnímu úřadu ve Vídni. U krajských i policejních úřadů měl býti veden zápisník, uspořádaný podle předmětů, z něhož se měl časem vyvinouti policejní kodex. Brigádníci měli míti povinnost podávati týdenní raporty velitelství eskadry, která pak měla předkládati měsíční raporty velitelství četnického sboru. Jmenování důstojnického sboru od plukovníka do poručíka mělo navrhovati gubernium v dohodě s generálním vojenským velitelstvím policejnímu presidentovi a presidentovi válečné rady, kdežto jmenování samo mělo býti vyhrazeno císaři. Mužstvo a poddůstojníci od strážmistra níže mělo býti jmenováno na návrh velitele sboru guberniem, opět v dohodě s vojenským velitelstvím. Od četnictva měl se vyžadovati bystrozrak, znalost čtení a psaní, znalost zemských jazyků, humánní a obratné jednání, bezúhonnost, poctivost, imponující vzezření, od důstojníků a brigádníků osobní »bravour«. Proti celkovým výlohám 748.220 zl. na mužstvo a 562.100 zl. na koně byla tu úspora 570.000, jíž se mělo dosáhnouti zrušením pohraničního kordonu. V rozpočtové části svého návrhu doporučilo gubernium rozděliti celkový náklad na berni, židy v to počítaje, což mělo činiti 12 kr. přirážky na každý jeden zlatý berně při základně 4,044.768 zl. Výnos této přirážky vypočetlo gubernium na 809.953 zl. 36 kr., z čehož se mělo přebytku 60.733 zl. 36 kr. použíti na pensijní fond a na opatřování koní, výzbroje a jiných potřeb pro četnictvo.
Rozsáhlá anketa o zřízení četnictva v Čechách z r. 1810 resp. 1813 nepřinesla však konkretního výsledku a zapadla bez ozvěny v registratuře českého gubernia. Ani výše zmíněné dobré zdání gubernia z r. 1813 nebylo totiž vůbec expedováno, a teprve počátkem září 1832 bylo vyzvednuto z registratury nevyřízené. Netrvalo však dlouho a otázka potřeby četnictva v Čechách se vynořila znovu, tentokráte ovšem z jiného podnětu. Vzorem mělo býti četnictvo, zřízené již r. 1801 a působící od září 1802 v Lombardsku a Benátsku. Když r. 1808 musely býti obsazeny Benátsko a tři departementy Metauro, Musone a Fronto, sestávalo tamní četnictvo ze tří legií po dvou eskadronách, z nichž každá eskadrona měla po čtyřech setninách. V Miláně byla škola pro výcvik nováčků, do níž byli připouštěni jen zdraví, schopní muži ve věku 25-35 let, při čemž se civilisté museli podrobiti zkoušce před zvláštní komisí. Velení jízdního i pěšího četnického sboru měl v čele štábu generál jako inspektor, jenž referoval přímo vládě. Četnický sbor měl přednost přede všemi armádními sbory, výzbroj a výcvik měli četníci jako dragoni. Kromě veřejně bezpečnostní služby mohla ministerstva užíti četnictva také k tajným politickým úkolům a k dozoru na státní úřady. Četnický sbor, složený ze spolehlivých osob, měl podléhati ministerstvům války, spravedlnosti a policie, aby nemohl své pravomoci tak snadno zneužíti. Roku 1815 došlo k reorganisaci tohoto četnického sboru v tom smyslu, že v každém departementu všech italských provincií mělo býti jedno oddělení (pluk) a jedno doplňovací depot. Celkový stav četnictva měl se rovnati jezdeckému pluku. Sbor měl dva podvelitele, z nichž jeden měl sídliti v Miláně a druhý v Benátkách a kteří referovali jednak vládě, jednak veliteli sboru. Inspekce a plukovní štáb sídlil ve Veroně. Ve vojenském ohledu podléhal inspektor dvorské válečné radě, v policejním ohledu pak policejnímu ministru. Politickým účelem četnického sboru mělo býti především udržování ducha oddanosti vládě. Četnictvo mělo se těšiti úctě v očích lidu a mělo býti proto hmotně dobře zabezpečeno, aby nepodléhalo nebezpečí úplatnosti. Také vnější forma vybavení četnictva uniformou jízdy měla býti imponující. Hlavním úkolem četnictva mělo býti také potlačování vojenských excesů, jež zvláště v Italii silně působily také na lid. Protože se vyskytly námitky proti názvu »gens d'armerie«, byl pro četnictvo hledán jiný název a nalezen v termínu »guardia di sicurezza publica«. Četnictvo mělo býti pod samostatným velením generálního četnického inspektora, nemělo podléhati civilním ani vojenským vlivům a mělo se ho používati zejména k asistenci pro kriminální justici, pro stíhání těžkých policejních přestupků, pro ochranu veřejné bezpečnosti, pro potřeby politické a finanční správy a pro policii v užším smyslu, pro dohled na plnění vládních rozkazů. Generální inspektor četnictva měl posílati zprávy presidentům dvorské válečné rady, dvorského policejního úřadu, dvorské kanceláře a nejvyššího soudního dvora podle druhu agendy a měl pracovati v dohodě s guvernérem a velícím generálem obou italských provincií.
V souvislosti s tímto návrhem reformy benátsko-lombardského četnického sboru bylo ve Vídni počátkem srpna 1815 rozhodnuto uvažovati o podobném zřízení také v ostatních zemích rakouského císařství a dvorská kancelář vyzvala tehdy také pražské gubernium, aby po dohodě s generálním velitelstvím a presidiem apelačního soudu podalo do konce října 1815 dobré zdání o tom, zda a jak by bylo podle místních poměrů možno zavésti organisaci četnictva podle lombardsko-benátského vzoru také v Čechách.
Jako r. 1810, tak i tentokráte rozeslalo gubernium výzvu dvorské kanceláře k vyjádření všem krajským úřadům, městskému hejtmanství a kromě toho také apelačnímu soudu a generálnímu vojenskému velitelství. Kdežto však r. 1810 projevili všichni dotázaní krajští hejtmané v zásadě souhlas s užitečností četnictva také pro Čechy, r. 1815 se jejich mínění rozcházelo a více než polovina jich se vyjádřila proti zavedení italského vzoru četnictva také v Čechách. Hlavním argumentem těchto odmítavých zdání bylo upozornění, že jest četnictva potřebí v dobyté zemi s pochybným smýšlením obyvatelstva, jako jest právě Lombardsko a Benátsko, nebo tam, kde charakter národa není dosti mravný, že ho však nelze doporučiti v Čechách, kde vládne mezi obyvatelstvem nejlepší, vládě a císařskému domu nakloněné smýšlení, kde není ani stopy po tajných protistátních spolcích a organisacích a kde jeví obyvatelstvo ochotu k přinášení obětí. Byl to zejména čáslavský krajský hejtman Bayerweck, jenž již r. 1810 nejevil příliš nadšení pro myšlenku zavedení četnictva a který také r. 1815 zakončil výše uvedené důvody závěrem, že by zavedení četnictva podle italského vzoru bylo českým národem pociťováno jako urážka, nehledíc k tomu, že je již o soukromou bezpečnost v zemi platnými zákony a zřízením dobře postaráno a že pro mimořádné případy postačí jako dosud vojenská asistence. Tyto argumenty proti četnictvu rozmnožil hradecký krajský komisař Gautsch, jenž shodně s Bayerweckem tvrdil, že by zavedení četnictva v Čechách bylo naopak škodlivé, zejména proto, že by to bylo pro lid nové břemeno a že by tím byl lid rušen ve svém navyklém klidu a pobízen k přemýšlení a k poznámkám o nových úmyslech vlády, k níž by proto pojal nedůvěru. Také Gautsch vyslovil přesvědčení, že dosavadní policejní a celní dozorčí orgány zcela stačí k udržení veřejné bezpečnosti v zemi. Chrudimský krajský hejtman Jahn pak připojil k argumentům podobného rázu ještě doporučení, aby byla výkonnost dosavadních policejních orgánů v zemi zvýšena jejich lepším placením a zdokonalena podrobnou přesnou služební policejní instrukcí. V podobně odmítavém smyslu se vyslovil také budějovický krajský hejtman Grössl, poukázav zejména na značný finanční náklad, jehož by si zavedení četnictva v Čechách vyžádalo. Loyalitou českého obyvatelstva na rozdíl od poměrů v Italii a Francii odůvodnil svůj odpor proti zavedení četnictva také kouřimský krajský komisař Gnad, jenž uzavřel své zdání návrhem, aby bylo peněz na četnictvo užito raději na zlepšení vyučovacích ústavů. Kromě boleslavského krajského hejtmana vyslovil se proti zavedení četnictva v Čechách také plzeňský krajský hejtman Breindl, jenž rovněž poukázal na rozdíl poměrů a veřejného mínění v Italii a v Čechách a upozornil zejména na nebezpečí přehmatů četnictva vůči obyvatelstvu, když by četnictvo tvořilo takřka stát ve státě; pro zvýšení veřejné bezpečnosti doporučil přeložti pohodnice blíže ke vsím a nepovolovati příště stavbu domků daleko ode vsí, a přimlouval se za urychlení soudního řízení.
Kdežto osm krajských hejtmanů vyslovilo se otevřeně proti potřebě a užitečnosti zavedení četnictva v Čechách podle italského vzoru, ostatních sedm krajských úřadů uznalo nedostatečnost policejní organisace v zemi a přijalo se souhlasem návrh dvorské kanceláře. Klatovský krajský hejtman Prochazka, odvolav se na své výše zmíněné zdání z r. 1810, spatřoval užitečnost četnictva zejména ve zdokonalení a posílení státní výkonné moci, hlavně pokud se týče dozoru na státní hranice, zdůraznil lepší možnost poznávání nálady lidu a působení na ni, a pro případ války přiřkl četnictvu povinnost vésti vojenské oddíly zemí. Domníval se, že by pro Čechy stačil jeden pluk četnictva s osmi eskadronami pod velením inspektora, sídlícího v residenčním městě Vídni a udržujícího stálý styk s guberniem a generálním vojenským velitelstvím. Velitel pluku měl sídliti v Praze a podřízení velitelé v krajských městech měli pracovati v dohodě s krajskými hejtmany, jimž měli předkládati všecky své služební raporty k vidování a připojení poznámek. Ze dvou dalších štábních důstojníků měl podle Prochazkova návrhu sídliti jeden uvnitř země a druhý na zemské hranici. Potřebou zesílené výkonné moci odůvodnil svůj souhlas se zavedením četnictva v Čechách také táborský krajský hejtman Buml, jenž zdůraznil především požadavek bezúhonnosti, duchapřítomnosti a imponujícího zevnějšku četnictva, slušně placeného ze zemských prostředků, jež mělo býti proto vybíráno z bývalých vojáků znalých čtení a psaní a mluvících oběma zemskými jazyky. Požadavek úzkého styku četnictva s krajskými úřady odůvodnil žatecký krajský komisař Fritsch zejména tím, že tak bude možno kontrolovati jeho udání a zabrániti tak eventuelní libovůli a mstě četníků vůči obyvatelstvu. Otázce organisace a dislokace četnictva v zemi věnoval podrobnou pozornost litoměřický krajský hejtman Blumencron. Vylíčiv nedostatky dosavadního policejního zřízení na venkově, nedostačujícího zejména za nynějších rostoucích duševních proudů, navrhoval, aby bylo četnictvo složeno ze dvou třetin z pěšího a z jedné třetiny z jízdního mužstva, opatrně vybraného, pravdymilovného, nezištného, poctivého a neúplatného, imponujícího i po vnější stránce také dobře přiměřenou a nikoli směšnou uniformou. Na 20 prostých četníků měl přijíti jeden poddůstojník, na 100 mužů jeden důstojník. Pod vrchním velením sborového velitele, sídlícího v Praze, mělo býti četnictvo neodvislé od vojska, podléhajíc přímo dvorské válečné radě. Posádky měly býti účelně rozloženy zejména na hranicích, kde měl na obec o 50 popisných číslech připadati jeden pěší, na obec o 200 číslech jeden pěší a jeden jízdní, na obec s více než 200 čísly dva pěší a jeden jízdní a na obce s 300-450 popisnými čísly konečně tři pěší a dva jízdní četníci, kdežto v kraji měl býti tento poměr snížen. Četnické posádky měly podávati měsíční zprávy vrchnostenským úřadům a magistrátům, které je pak měly přikládati ke svým policejním zprávám pro krajské úřady. Četnictvu měla býti vydána podrobná a jasná instrukce.
Podrobně vytýčil působnost četnictva rakovnický krajský komisař Walkony. Mělo se ho podle jeho návrhu užívati ke stíhání zločinců a podezřelých osob, k dozoru na podezřelé schůzky ve vsích, na rvačky, na bezpečnost majetku i osob, k prohlídkám a kontrole samot a k dohledu na plnění bezpečnostních předpisů, ať by šlo o požáry, psy, stavební policii, revisi stavu mostů, silnic a cest a k intervencím při různých tumultech. Pro každý kraj navrhoval Walkony jednu eskadronu četnictva, zpola pěšího a zpola jízdního, pečlivě vybraného a slušně placeného ze zvláštního zemského fondu nebo obcemi, nezávislého na generálním vojenském velitelství, ale podřízeného dvorské válečné radě a policejnímu ministerstvu. Místo nepříliš oblíbeného názvu »gensdarmerie« doporučoval Walkony všeobecnější označení »veřejná bezpečnostní stráž« (öffentliche Sicherheitswache). Podobně si představoval působnost, početnost a rozložení četnického sboru v zemi také jičínský krajský komisař Hruschowský a pracheňský krajský hejtman Nussbaumer, jenž upozorni] také na potřebu zjišťování nálady lidu a působení na ni a zdůraznil zejména také nutnost politické pohraniční kontroly, protože dosavadní kordon má brániti pouze podloudnictví.
Kdežto tehdejší městský hejtman Lilienau se odvolal na své souhlasné dobré zdání z r. 1810 a generální vojenské velitelství prohlásilo, že se necítí kompetentním k vyjádření o této politické a policejní otázce, podrobil návrh dvorské kanceláře politické úvaze president apelačního soudu Frant. ze Sterneggu. Uznal sice zásadně potřebu zavedení četnictva také v Čechách, ale připojil otázku, lze-li je zavésti při liberálních zásadách rakouské vlády. Také on, podobně jako několik krajských hejtmanů, upozornil na zásadní rozdíl poměrů v Italii, kde je nutno držeti pevně na uzdě nespolehlivé živly, náchylné k povstání, a v Čechách, kde v době rozvoje revolučních zásad v sousedních zemích vládne klid a loyalita a kde by zavedení četnictva podle italského vzoru muselo buditi nedůvěru a nespokojenost obyvatelstva, nehledě k tomu, že by si nové zřízení vyžádalo značného finančního nákladu a znamenalo by nové těžké zatížení kontribuentů v zemi.
Teprve po tomto dobrém zdání apelačního soudu, podaném po urgencích koncem prosince 1816, mohlo gubernium vyhověti naléhání dvorské kanceláře a ke konci ledna 1817 předložilo do Vídně své vyjádření, vypracované referentem guberniálním radou Nesslingerem. Vylíčiv v přehledu výše uvedené argumenty krajských i jiných úřadů a jejich návrhy, postavil se guberniální referent rozhodně na stranu odpůrců zavedení četnictva v Čechách. Podobně jako výše jmenovaní krajští hejtmané ukázal referent k tomu, že obyvatelstvo Čech projevilo zvláště v napoleonských válkách svou loyalitu a příchylnost k císaři, takže není třeba se obávati projevů nespokojenosti a není proto také třeba četnictva, jehož zavedení by naopak urazilo národní čest obyvatelstva. Dosavadní policejní zřízení v zemi pokládal referent za dostatečné, zvláště v Praze, kde bylo tehdy kromě hejtmana, poručíka, furýra a profosa 248 mužů policejní stráže, 16 tržních a dřevních revisorů, 4 tržní mistři, 7 městských čtvrtních, 4 strážci v branách a stálé vojenské stráže. Na venkově obstarávají policejní službu rychtáři a konšelé, v městech policejní vojáci, generální zemské visitace se provádějí s pomocí myslivců a lesních úředníků, krajští hejtmané mají po zrušení krajských dragonů pěší posly a vojenskou asistenci k disposici pro případy nutné potřeby, krajští komisaři objíždějí kraje a mají důvěrníky ve spolehlivých vrchnostenských úřednících, na zemské hranici je zřízen kordon a celní výběrčí, silnice hlídají kromě poštmistrů také silniční komisaři s pomocí cestmistrů, dozorců a cestářů a policejní funkci konají z části také celní, mýtní a tabáční dozorci a zřízenci solní a nápojové daně. Vadu policejní správy spatřoval referent jen v tom, že jsou policejní předpisy roztroušeny v zákonících, takže je lze těžko shledati a ovládnouti. Navrhoval proto, aby byly všecky tyto předpisy sebrány, vytištěny a rozdány všem příslušným úřadům a všem obcím s rozkazem, aby byly každoročně republikovány. Doporučil také obnoviti instituci krajských jízdních dragonů, kteří byli zřízeni r. 1784 pro dopravu rychlých expedicí krajských úřadů a pro hlášení shledaných nedostatků, ale byli dvorským dekretem z 15. ledna 1809 zrušeni a nahrazeni nepostačujícími pěšími posly. K dosažení lepších výsledků policejní správy navrhoval referent přijímati k pražské policii jen schopné osoby nejen vojenské, ale i civilní, a rovněž v pohraničním kordonu nahraditi sešlé poloinvalidy schopnými, zdravými lidmi.
Votum guberaiálního kolegia vyznělo sice po vyslechnutí referentovy zprávy ze dne 30. ledna 1817 v zásadě proti zavedení četnictva v Čechách, kde ho není potřebí a pro něž se nehodí italský vzor, ale v odpovědi dvorské kanceláři spokojilo se gubernium stručným konstatováním tohoto odmítavého stanoviska s tím, že návrhy na potřebnou reformu dosavadní policejní správy v zemi budou podány později. Ke slíbenému návrhu došlo však po dvou urgencích dvorské kanceláře teprve dne 27. června 1817, a to již v duchu poněkud jiném. Opakujíc výše uvedenou argumentaci referenta Nesslingera, přiznalo gubernium (referent hr. Kounic) četné nedostatky dosavadního policejního zřízení, zejména pokud šlo o dohled na cizince, a připustilo užitečnost zřízení bezpečnostního sboru také v Čechách. Svůj souhlas však omezilo gubernium podmínkou, že by tento bezpečnostní sbor musel sloužiti jen ochraně dobrých občanů a musel by býti opatřen přesnou instrukcí, aby nemohl zneužívati své moci. V zásadě projevilo gubernium souhlas s výše uvedeným míněním apelačního soudu, zdůraznilo znovu loyalitu obyvatelstva Čech a plynoucí z toho nevhodnost použití italského vzoru a postavilo se proto také proti francouzskému nebo italskému označení tohoto sboru. Bezpečnostní stráž, pro kterou pokládalo gubernium počet 1000 mužů pro celou zemi za zcela dostatečný, měla býti rozdělena do krajů podle jejich velikosti, místních poměrů a potřeb. Zároveň však upozornilo gubernium dvorskou kancelář, že není fondu, z něhož by bylo možno uhraditi tento nový značný finanční náklad.
Byla to pravděpodobně především tato finanční stránka plánu, jež způsobila, že celá akce nevyšla ze stadia výše zmíněných předběžných dobrých zdání a zapadla bez výsledku v registratuře dvorské kanceláře - v zachovaných spisech není ani zmínky o dalším jednání v této otázce. Teprve po patnácti letech, za poměrů značně změněných, došlo k obnově úředního jednání o plánu zavedení četnictva v Čechách. Byla to červencová revoluce r. 1830 a její ohlas v Sasku a zčásti také v Čechách, a téměř současně s ní také cholera a nespokojenost venkovského lidu, vzbuzená úředními zdravotními opatřeními proti ní, jež vzbudila nové vážné obavy vídeňských úřadů před zhoršující se náladou lidu a obrátila jejich zvýšenou pozornost také k výše uvedeným nedostatkům tehdejšího policejního zřízení, na něž příslušné úřady, zejména pražské městské hejtmanství, nepřestávalo již dříve, ovšem zatím bez výsledku, upozorňovati. Z úředních anket o příčinách úpadku mravnosti a smýšlení venkovského lidu a rostoucí zločinnosti, zejména na venkově, vyšel od pražského městského hejtmana Hocha r. 1832 nový podnět k jednání o zřízení četnictva v Čechách, o jehož užitečnosti se tehdy souhlasně vyslovilo i české gubernium. Ve zprávě ze dne 2. srpna 1832 podrobilo gubernium, opírajíc se o zdání krajských hejtmanů a pražského policejního ředitelství, ostré kritice nedostatečné policejní zřízení v zemi, uvádějíc na doklad toho všecky výše uvedené argumenty. Těmto nedostatkům místního policejního dozoru na venkově přičítalo tentokráte gubernium hlavní vinu na rostoucí zločinnosti a navrhovalo proto zostřiti policejní dozor zejména na tuláky a zločince, na plnění pasových předpisů, na evidenci trhů a různých přechovavačů, jehož se mohlo podle jeho mínění dosáhnouti jedině zřízením ústředního policejního úřadu, zemské policejní stráže čili četnictva (gensdarmerie) - gubernium se zde dovolávalo svého výše zmíněného zdání z r. 1817.
Ani tentokráte nedošlo však ve Vídni k rozhodnutí o této tolikráte již obšírně projednávané otázce, která ovšem ani potom nezmizela zcela z programu úředního jednání. Trvalo však opět plných deset let, než došlo r. 1842 k obnově tohoto jednání, tentokráte v souvislosti s chystanou reformou postrkové prakse. Dotázán guberniálním presidiem na mínění, jak nejlépe odpomoci tomu, že vrchnostenské úřady často nestíhají nebezpečné zločince z obavy před náklady na jejich výživu, využil toho pražský městský hejtman Mertens k tomu, aby znovu důrazně upozornil na základní příčinu všech těchto neustávajících stížností, kterou právem spatřoval v naprosto nedostatečné organisaci policejního dozoru zejména na venkově. Dokud nebude v Čechách zřízena řádně organisovaná, systematicky učleněná zemská policejní stráž - dovozoval Mertens - nebude v zemi účinný policejní dohled. Rychtáři a konšelé se bojí pomsty potrestaných zločinců, vrchnostenské úřady jsou přetíženy politickou a hospodářskou agendou a nemohou se účinně věnovati výkonné policejní službě, a někdy se jí ani věnovati nechtějí, protože se obávají nákladů spojených s výživou zločinců, které proto nechávají utíkati z vězení. Zatím je třeba nutiti vrchnostenské úřady, aby držely chycené zločince ve vězení tak dlouho, dokud je nepřevezme kriminální soud, u těžkých policejních přestupků pak i po dobu trestu. Od povinnosti vrchností platiti na výživu zločinců sliboval si Mertens také zvýšení zájmu vrchnostenských úřadů o nápravu zločinců propuštěných z vězení, na něž dosud ani duchovní neměli přímého ani nepřímého vlivu. Kriminální soudy měly však býti vyzvány k urychlenému vyšetřování pod dohledem krajských úřadů nebo zvláštních komisí, jež měly několikráte do roka prováděti nečekaně revisi vězení a vězňů. V souvislosti s těmito návrhy doporučoval Mertens také reformu předpisů pro pražskou donucovací pracovnu, do níž měli býti příště přijímáni kromě zločinců také notoričtí povaleči a tuláci, z nichž časem vyrůstají zločinci. Donucovací pracovna neměla býti však trestním, ale napravujícím, výchovným ústavem. K omezení rostoucí zločinnosti navrhoval městský hejtman propouštěti vojáky z vojenské služby na jaře a ne jako dosud na podzim, aby si mohli snáze nalézti civilní zaměstnání, omeziti prodej prachu a jiného střeliva, židům zakázati tento prodej vůbec, zameziti časté útěky osob posílaných postrkem a postarati se proto především o lépe vyhovující vězení na venkově, a o volbu spolehlivých postrkových průvodců. V závěru své zprávy projevil Mertens přesvědčení, že nebude dosaženo pronikavější nápravy, dokud se nepřikročí po vzoru sousedních států ke zřízení zemské policejní stráže (četnictva), jejíž potřeba se jeví rok od roku zřejměji.
Také toto nové upozornění na potřebu zavedení četnictva zůstalo však ve Vídni bez rozhodnutí, a teprve po dvou letech, v únoru 1844, došlo k novému úřednímu jednání o této otázce. Podnět k němu vyšel tentokráte z Vídně, od dvorské kanceláře, jež vyzvala české gubernium, aby do poloviny května předložilo dobré zdání o zřízení zemské bezpečnostní stráže, jímž se mělo zabrániti častému porušování veřejné bezpečnosti. Jako podklad jednání připojila dvorská kancelář ke své výzvě výše zmíněné vyjádření gubernia ze 27. června 1817 zároveň s uvedeným dobrým zdáním městského hejtmana Mertense a jinými spisy z r. 1810 a 1815.
Také tentokráte volilo gubernium cestu úřední ankety a vyzvalo všecky krajské úřady a městské hejtmanství, s odkazem na zdání z r. 1815, aby do konce dubna 1844 předložily vyjádření o způsobu, jak by bylo možno zříditi v Čechách zemskou bezpečnostní stráž. Na rozdíl od r. 1815 resp. 1817 vyslovili se tentokráte všichni krajští hejtmané i městské hejtmanství jednomyslně pro nutnost zavedení četnictva v zemi a také zemský výbor tlumočil guberniu ochotu zemského sněmu přispěti finančně ke zřízení polní a zemské policie, bude-li mu podána příslušná předloha. Městské hejtmanství také tentokráte vypracovalo podrobný návrh organisace a dislokace četnického sboru, jenž se měl podle něho skládati celkem z 1400 mužů, z nichž v Praze měl býti umístěn štáb a 63 mužů, jejichž dozoru mělo býti svěřeno i nejbližší pražské okolí a ostatní sbor měl býti organisován v krajích ve čtyřech eskadronách. Z první eskadrony, čítající 316 mužů, mělo býti rozloženo v Pracheňsku 92 mužů, v Budějovicku 94, v Táborsku 78 a v Klatovsku 52. Druhá eskadrona (celkem 372 mužů) měla býti umístěna v Hradecku (94 m.), Čáslavsku (92 m.), Chrudimsku (94 m.) a Bydžovsku (92 m.). Třetí eskadrona (330 mužů) měla býti rozložena v Boleslavsku (108 m.), Litoměřicku (101 m.), Kouřimsku (71 m.) a Rakovnicku (50 m.), a 308 mužů čtvrté eskadrony mělo býti dislokováno v Plzeňsku (94 m.), Loketsku (92 m.), Žatecku (44 m.) a Berounsku (78 m.). Návrhy krajských hejtmanů se velmi rozcházely, pokud šlo o početní sílu četnického sboru; kdežto loketský krajský hejtman navrhoval pro každý kraj 1000 pěších a 400 jízdních četníků, spokojoval se hradecký krajský hejtman 15 muži pro každý kraj, tedy 225 muži pro celé Čechy, a prachenský krajský hejtman žádal pro každý kraj po 150 mužích.
Krajští hejtmané spokojili se jen zásadním souhlasem se zavedením četnictva a přibližným, různě pochopeným odhadem jeho početní síly. Jen městské hejtmanství vypracovalo podrobné návrhy nejen organisace, ale také instrukce pro novou bezpečnostní stráž podle vzoru pruské instrukce z 30. prosince 1820, resp., pokud šlo o tresty, podle bavorské instrukce z 6. února 1813. Četnický sbor měl býti podle tohoto návrhu organisován ryze vojensky, s vojenskou disciplinou, jež mu měla dodati větší autority u obyvatelstva. Pouze krajští hejtmané berounský a budějovický vyslovili se pro podřízení četnictva politickým úřadům, krajským úřadům, panstvím a magistrátům pod vrchním vedením gubernia. Celkový náklad na zřízení a vydržování četnického sboru měl činiti podle výpočtů městského hejtmanství první rok 454.465 zl. a další leta 396.370 zl. ročně. Tyto výlohy měly býti hrazeny z výnosu zvláštní přirážky k daním a zvýšeného cla na uhlí a dříví. Pouze berounský krajský hejtman navrhoval platiti četnictvo z policejního fondu a z příspěvků vrchností, vyměřených podle výše extraordinaria.
Guberniální referent, sekretář Willigh, vypracoval své obšírné dobré zdání v zásadě podle návrhu městského hejtmanství, změniv je jen v něterých bodech. Vzorem českého četnictva měla se tedy státi pruská organisace, kdežto litoměřický krajský hejtman doporučoval saský vzor, loketský krajský hejtman navrhoval vzor bavorský a ostatní krajští hejtmané se vyslovili pro předlohu lombardsko-benátskou. Také tentokráte postavil se referent proti zavedení názvu »gensdarmerie«, u obyvatelstvo poněkud odiosního, a doporučoval pro četnický sbor podle italského vzoru název »zemská bezpečnostní stráž« (Landessicherheitswache). Četnické posádky měly býti podle referentova návrhu rozděleny po krajích po 5-7 mužích pro každou stanici, kdežto pro vlastní Prahu se s nimi nemělo počítati. Pokud šlo o krytí výloh, mělo se přikročiti k zavedení přirážky v poměru 2/3 na dominikál a 1/3 na rustikál, takže by bylo připadalo na 1 zl. dominikálu 10 kr. 1 d. konv. měny přirážky. Ke zvýšení cel referent neradil. Služební horlivost četnictva měla býti zvyšována záslužnými medailemi, gratifikacemi, pensemi a výjimečným povolováním sňatků, a to tak, že v každé setnině by smělo býti nejvýše 6 a v celých Čechách jen 24 ženatých mužů. Do četnického sboru měli býti přijímáni bývalí vojáci ve věku 25-35 let, zdraví, spolehliví, neohrožení, znalí čtení i psaní, mluvící oběma zemskými jazyky, a to zprvu na šestiměsíční zkoušku. Modré uniformy s červenými výložkami a modrými pantalony podle vojenského vzoru měly býti označeny červenými pásy u mužstva a zlatými portami u poddůstojníků. Podle usnesení většiny gubernia měla býti hlavním úkolem četnictva ochrana veřejné bezpečnosti osob a majetku. Četnický sbor měl býti pod vojenskou jurisdikcí a pod vedením zemského presidia, neodvislý od krajských hejtmanů i vrchností, jež si však mohly v případech potřeby vyžádati jeho služeb. V některých bodech se mínění členů gubernia rozcházela. Tak guberniální president hr. Salm a gub. rada Freisleben navrhovali pro četnický sbor název »zemská stráž« (Landwache) s odůvodněním, že není potřebí naznačovati již jménem francouzský vzor četnictva. Kdežto Freisleben doporučoval, aby bylo četnictvo povinno poslouchati rozkazů krajských hejtmanů, navrhoval Salm dokonce podříditi četnické posádky příslušných obvodů vrchnostenským úřadům. Guberniální radové Janko, Ambrosi a kníže Lobkovic kladli zvláštní důraz na osobní nedotknutelnost členů četnického sboru, z nichž každý měl býti persona sacra a jehož zranění mělo by býti trestáno smrtí. Salm reklamoval z těchto důvodů pro četnictvo právo stříleti i po prchajících v případě útoku na ně. Kdežto guberniální radové Fürstenberk, Lobkovic a Kotz navrhovali ponechati výběr a přijímání četníků zemskému vojenskému velitelství, bez jakéhokoli vlivu civilních úřadů, postavila se většina radů proti tomuto návrhu s odůvodněním, že by pak nebylo četnictvo nikomu přímo podřízeno. Podle konečného návrhu většiny gubernia měl se tedy četnický sbor v Čechách skládati ze štábu s 16 vyššími důstojníky a ze čtyř setnin v celkovém počtu 1480 až 1512 mužů, z nichž čtvrtina měla býti jízdních. Rozdělení četnického sboru do 16 krajů podle místních poměrů a do pražských předměstí Smíchova a Karlína mělo býti provedeno nejprve prozatímně podle zvláštních návrhů krajských hejtmanů a teprve po bližších zkušenostech mělo se pak přikročiti k jejich definitivní dislokaci. Četnictvo, jehož velitelem měl býti aspoň plukovník, mělo býti slušně placeno (rytmistr 1400 zl. ročně, mužstvo po 1 zl. denně). Zvláštní důraz byl kladen také na uniformu, jež se měla skládati z modrého kabátu s dvěma řadami knoflíků, s ostře červenými výložkami, z modrých pantalonů, lehkého nízkého čaka s krátkou červenobílou kokardou z koňských žíní po vzoru zákopníků, s číslem příslušné brigády. Jízdní četnictvo mělo býti vyzbrojeno dvěma taženými pistolemi a dlouhou rovnou šavlí jako kyrysníci, ale bez karabiny. Pěší četníci měli míti mysliveckou taženou ručnici s dlouhým bajonetem a šavlí pěchoty. Náklad měl býti uhrazen přirážkou k dani domovní a pozemkové. Pense ve výši plného platu mělo se dostati četnictvu po 30leté službě nebo v případě zmrzačení ve službě. Starší vysloužilí četníci měli býti přijímáni do civilních státních služeb jako úřední a soudní sluhové a pod. Kdežto důstojníci a strážmistři mohli býti ženati, mělo býti ostatní mužstvo svobodné a sňatky měly býti uzavírány jen se svolením velitelství jako u vojska. Pro četnictvo, jež mělo býti podřízeno přímo zemskému presidiu, měla býti kromě přepracované instrukce vydána také zvláštní vyučovací příručka.
Vídeňské jednání o zřízení četnictva v rakouských zemích, jemuž bylo určeno také výše zmíněné obšírné zdání pražského gubernia z 10. ledna 1845, vleklo se však bez výsledku a ještě koncem r. 1845 poslala dvorská kancelář pražskému guberniu toto jeho zdání zpět, aby mohlo podle něho vyříditi tehdejší žádost stavovského výboru za zlepšení polní a venkovské policie v Čechách. Gubernium opakovalo pak ve svém přípisu stavovskému výboru dne 15. ledna 1846 celkem beze změny zásady a návrhy svého zdání z ledna 1845. Ani tentokráte nevedlo však vídeňské jednání k positivnímu výsledku a otázka zřízení četnictva nedostala se ze stadia předběžných, spíše teoretických úvah. Také pražský zemský výbor jednal zdlouhavě o této otázce bez konkretních výsledků a ještě v prosinci 1847 vyžádal si od gubernia organisační předpis o lombardsko-benátském četnictvu z 1. listopadu 1817. Stížnosti na nedostatečnost venkovské, zejména vrchnostenské policie ovšem neustávaly, a občasné úřední urgence a výzvy ke zvýšení její výkonnosti neměly praktického úspěchu, protože vlastní příčina této bezmocnosti spočívala v samém systému. Když se tedy zvláště v pohnutém roce 1848 znovu velmi jasně projevila bezmocnost výkonné policejní moci zejména na venkově, především pak naprostý nedostatek výkonných orgánů krajských úřadů, a když se vyskytl návrh, aby bylo vrchnostem v okolí Prahy dovoleno obraceti se pro poskytování policejní asistence na pražské policejní ředitelství, užil toho městský hejtman k tomu, že ve svém naprosto odmítavém vyjádření znovu zdůraznil, že pražské policejní mužstvo k tomu úkolu naprosto nestačí, že nejistota na venkově stále roste a že je proto naprosto nutno zříditi konečně spořádanou, v systematickém a disciplinovaném vojenském svazku stojící a po celé zemi účelně rozdělenou bezpečnostní stráž.
Události, k nimž docházelo na českém venkově v letech 1848-1849, kdy krajské úřady, nemající samy výkonné moci a potkávající se u vojenských úřadů s malou ochotou při poskytování vojenských asistencí, musely ustupovati před odporem poddaných, ukázaly zřejmě nedostatečnost bezpečnostní a policejní organisace na venkově. Zejména z tohoto důvodu došlo hned po březnu 1848 ke zřizování národních gard v městech, městysích a na panstvích, jež měly za úkol ochranu soukromého majetku před očekávanými bouřemi proletariátu, ale v celku se neosvědčily a byly proto císařským patentem z 22. srpna 1851, po zřízení četnictva, zrušeny. Válečné události v Italii a v Uhrách nutily k odvolání značné části vojenských posádek také z Čech, čímž opět ještě více vzrostla potřeba organisované bezpečnostní policie na českém venkově. Byly sice v květnu 1849 zřízeny v Čechách mobilní vojenské kolony za účelem poskytování vojenské asistence v případech nutné potřeby udržení veřejného klidu, ale ani toto opatření nemohlo na delší dobu postačiti. Zvláště důrazně vystoupila potřeba bezpečnostní stráže v době, kdy se začalo r. 1848 jednati o reformě veřejné správy a nahrazení zrušených patrimoniálních úřadů okresními soudy a okresními hejtmanstvími. Pražský místodržitel Mecséry již v polovici února 1849 se vším důrazem upozornil ministerstvo vnitra ve své zprávě o nové správní organisaci země, že podle mínění odborníků bude nová soudní a politická organisace mrtvě narozené dítě, nebude-li současně, nebo ještě raději dříve provedena organisace výkonné moci, jíž nemohlo býti podle jeho mínění nic jiného, než jedině četnictvo. Mecséry ukázal na demoralisaci venkovského lidu, způsobenou slabostí vládních orgánů v roce 1848 a vyslovil přesvědčení, že za těchto poměrů je četnictvo přes všecky proti němu uváděné námitky jediným prostředkem k udržení veřejného pořádku a klidu, a že by bylo velmi odvážné a nezodpovědné zaváděti nové soudní a politické státní úřady, aniž by jim byla současně dána k disposici účinná výkonná moc, nezbytně nutná k udržení vážnosti těchto úřadů v očích obyvatelstva. Smutné následky r. 1848 přičítal Mecséry především špatnému stavu venkovské policie, a ani od národních gard nesliboval si účinné pomoci v době, kdy měly býti kladeny základy k nové správní organisaci a kdy měly býti likvidovány neurovnané poměry právě minulé doby.
Ve Vídni počalo se tehdy konečně vážněji jednati o provedení staré myšlenky zřízení četnictva v zemích rakouské monarchie. Dne 20. února 1849 dotázala se dvorská kancelář gubernia, co je pravdy na tom, že u zemského výboru jest již hotov úplný elaborát o zavedení četnictva v Čechách a požádala o jeho zaslání k potřebě vídeňských porad. A již dne 19. března 1849 předložilo gubernium do Vídně všecky příslušné spisy o této otázce z poslední doby i se zprávami krajských úřadů a městského hejtmanství. Tentokráte nebylo již gubernium tázáno o mínění - výše uvedené úřední ankety přinesly pro řešení této otázky jen z Čech tolik dat a materiálu, že nebylo již potřebí bližších informací. Prudký spád politických událostí v letech 1848-1849, správní zkušenosti, učiněné v této době politického neklidu a zejména chystaná reforma politické a justiční správy v zemích činily takřka zbytečnou zásadní otázku, je-li potřebí zřizovati jednotný bezpečnostní sbor, a šlo jen o modality jejího provedení. Vyskytl se sice ještě r. 1849 návrh, aby byla do chystané organisace četnictva vtělena také pohraniční finanční stráž, jíž by se používalo zejména k policejnímu dozoru na cizince a cestující, překračující státní hranici, ale pražský místodržitel Mecséry postavil se velmi energicky proti tomuto úmyslu, zejména proto, že finanční dozorčí orgány byly tehdy pro svou bezohlednou praksi u širokého publika velmi neoblíbeny a nenáviděny a Mecséry pokládal za neúčelné spojovati již předem nový četnický sbor s jeho vážnými úkoly s touto nenáviděnou finanční stráží. Byl proto uspokojen Bachovým ujištěním z 31. srpna 1849, že vláda nemá toto sloučení v úmyslu.
Zřízení četnictva (Gensdarmerie), k němuž došlo konečně císařským nařízením z 8. června 1849 resp. vládním nařízením z 18. ledna 1850, bylo tedy výsledkem dlouhých snah a jednání, vlekoucích se již od počátku 19. století. Doba bachovského absolutismu, v němž došlo k provedení této staré myšlenky, přinesla ovšem uskutečnění mnoha obav, jež jsme slyšeli v četných dobrých zdáních pražského gubernia i krajských a jiných českých úřadů. Četnictvo, zřízené ve všech zemích monarchie na vojenském organisačním základě, pod jednotným vedením generálního inspektora Jana Kempena z Fichtenstammu, mělo míti podle francouzského, resp. lombardsko-benátského vzoru především politický úkol, dohlížeti na podezřelé osoby, stíhati státu nepřátelské činy a býti tak účinnou podporou bachovského absolutistického režimu. Generální inspektor Kempen chtěl nejprve střežiti četnictvem činnost všeho obyvatelstva, ba i vysokého úřednictva, a nový četnický sbor, rozdělený do zemí rakouské monarchie v 13 a později 19 plucích po 1000 mužích pěchoty a z části i jízdy při ročním nákladu 4,713.354 zl. kromě platu generálního inspektora (v Praze bylo sídlo 2. četnického pluku), získal si brzy smutnou pověst mezi obyvatelstvem. Četnictvo, při jehož výběru nebylo nijak dbáno požadavků, uvedených ve výše zmíněných českých dobrých zdáních, stalo se záhy svou bezohlednou praksí a udavačským systémem pravým postrachem obyvatelstva a vzbudilo proti sobě velmi brzy mnoho oprávněných stížností. Také v jeho poměru k vojsku docházelo k četným kolisím. Přes to, že po různých reformách došlo se v zásadě k přesvědčení, že četnictvo má - jak to vždy doporučovaly již od počátku 19. století české správní úřady - sloužiti především ochraně obyvatelstva, zůstala mu přece, zejména v českých zemích, špatná pověst a antipatie obyvatelstva až do rozpadu habsburské monarchie r. 1918.
Doplňky ke článku:
02.11.2008: Lubomír Uhlíř
Roubíkova stať obsahuje chybný údaj o počtu četnických pluků v r. 1849 - nejednalo se o 13 pluků, ale o 16 pluků. Rozšíření na 19 pluků bylo skutečně provedeno v r. 1854. Dále zde není uváděno přesné označení pluku, určeného pro České království - nikoliv 2. četnický pluk, ale Četnický pluk č. 2 pro Čechy (Gendarmerie-Regiment Nr. 2 für Böhmen). Velitelství pluku (nikoliv celý pluk) skutečně sídlilo v Praze, ale hlavní zemské město nenáleželo k jeho služebním obvodům - v Praze tehdy vykonával bezpečnostní služby Vojenský policejní strážní sbor (Militär-Polizei-Wach-Corps).
Přetištěno:
Sborník věd právních XXXIX. Praha 1939, s. 161-188; původní text obsahuje 25 poznámek pod čarou odkazujících na primární prameny.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/studie/roubik-pokusy-zrizeni-cetnictva.html