Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 2/4: maršál jako člověk
Jan Bedřich Novák
Naposledy upraveno: 14.10.2013
Jedním z hlavních rysů v povaze maršála Schwarzenberka je jeho hluboce procítěná humanita. Humanita není u něho jen vnějším nátěrem, naneseným francouzskou vzdělaností XVIII. století, je nerozlučně srostlá s jeho celým já a určuje po celý život jeho jednání. Původ její lze hledati snad již v jeho vychování, ale spíše jednak ve vrozené dobrotě srdce, jednak v četbě francouzských filosofů XVIII. století, kteří jsou v knihovně maršálově neobyčejně četně zastoupeni. Krásné exempláře jejich edicí ve vkusných vazbách, opatřené maršálovým exlibris, v knížecí knihovně na Orlíce prozrazují dodnes jeho zálibu v této literatuře. Také v listech knížete Schwarzenberka k jeho choti nalézáme přímo doklady o tom, jak vysoko cení humanitu.
Napoleonovi, který po bitvě u Slavkova stál na vrcholu své moci, vytýká kníže v dopise k své choti z 20. prosince 1805 z Holíče spousty způsobené v zemi před odchodem a praví, že slaboši, jimiž se hemží svět, nestojí za nic a ti největší, meteory, pro humanitu neznamenají více. Když po uzavření svatební úmluvy mezi Napoleonem a Marií Louisou psal kníže Schwarzenberk jako rakouský vyslanec u pařížského dvora své choti 14. února 1810, zmiňuje se též o tom, jaký křik zpráva o tom způsobí ve Vídni, a praví: „Vše, co ti mohu říci, má Nany, je mé hluboké přesvědčení, že jsem dobře posloužil své vlasti a humanitě.“ Tím míní, že smlouvou tou odvrátil od své vlasti nebezpečí války, která by byla bývala následkem odmítnutí Napoleonovy žádosti. Válka a humanita jsou dva pojmy těžko slučitelné. Rozpor tento cítil i maršál Schwarzenberk, a třeba že osud jeho jej přivedl na dráhu válečnou, štěstí a uspokojení v tomto stavu nenalezl. Již v listu z 22. března 1799 píše své choti, stoje na předních strážích před bitvou u Stockachu, že srdce jeho nikdy neuvykne tomuto povolání, že však musí přiznati, a to často se zármutkem, že hlava jeho zdá se mu ukládati smutný úkol, aby využil nadání, které, jak myslí, má k tomuto řemeslu. Jen jako zcela mladý důstojník díval se na vojnu jinýma očima; přiznává to ještě pozdě při jedné příležitosti na ruském tažení r. 1812. Ve psaní svém z 18. září 1812 z Holubů vypravuje své choti o šarvátkách mezi kozáky a husary a praví, že takové půtky jsou svátkem pro toho, kdo je mlád a pln bojovnosti, a dodává: „Lituji, že to již tak necítím.“ Podobný povzdech čteme v listu z 9. srpna 1812: „Kéž bych mohl zase nalézti krásné názory, v kterých se mi válečné řemeslo jevilo v mých mladých letech.“
Na strašném ústupu po bitvě u Hohenlinden líčí v listu z 16. prosince z Frankenmarktu své dojmy: „Sotva mohu snésti pohled na všechno zlo, které má prodloužení této války za následek, a které stále vidím před sebou ležeti jako na obraze, a přece mě vše nutí, abych tam zase své zraky obrátil.“ Když po bitvě u Hohenlinden vypočítává své ztráty, odvrací se srdce jeho od válečných vavřínů slovy: „Ó, má Nany, jaké je to smutné zaměstnání, kde se zakládají vavříny na nesčíslných strastech tolika lidí.“
Snad největší nechuť k válce způsobily v maršálovi Schwarzenberkovi hrozné útrapy ruského tažení r. 1812. V jednom dopise z této války, z Kivatic z 23. listopadu 1812, čteme: „Větrem a mrazem jsa proniknut dnes večer jsem dorazil sem, kde jsem tak plně měl před očima hrůzy vedení války v tomto ročním čase v těchto krajinách. Mráz, sníh, led, zima se jeví ve všech obrazech a celou svou sílu dává cítiti trpícímu lidstvu. V bídné, větrem prochvívané světničce truchlil jsem nad tímto stavem v hloubi svého srdce, hluboce jsa dojat krutým osudem tolika tisíců.“ Jindy, také v ruské válce, bylo mu nesnesitelné, když viděl, jak Sasové, kteří byli na čas podřízeni jeho velení, drancují, a když nemohl použíti proti nim radikálních prostředků, nevěda, jak dlouho mu budou svěřeni. Praví při této příležitosti o válce vůbec: „Válka je přece ohavná věc, jak strašné obrazy se denně jeví: nářek, bída, strasti, neřesti všeho druhu, výsměch neštěstí, nelidská ukrutnost; jedním slovem srdce spravedlivého člověka vzbouří se desetkrát za den; nic nemůže tyto pocity utlumiti.“ V dopise z 28. prosince r. 1812 z Ostrowa v ruském Polsku ulehčuje svému srdci tímto projevem: „Opakuji to zase, nehodím se k tomu, abych v tomto řemesle byl šťasten. Korunuje-li úspěch můj podnik, pojímá mě při tom hryzavý děs, přes krev a mrtvoly nikdy nejde cesta k mému štěstí. Je-li nějaké nebe a nějaké peklo, běda člověku, který dobře věda, co činí, odvažuje se otevříti tuto pravou Pandořinu skříň na své spolulidi.“ Tato slova z úst vojevůdce, který tolika válek se zúčastnil, který v tolika bitvách bojoval, mají větší cenu než na sta projevů nejohnivějších apoštolů míru.
Když v prosinci 1812 již tušil osud Napoleonovy armády v Rusku, pronesl o tom Schwarzenberk svůj úsudek těmito slovy: „Francouzská armáda je asi v povážlivé situaci, beze vší jízdy v tomto ročním počasí, unavena, nespokojena; obraz ten věru není veselý na pohled, smrt ve všech formách. Bídu tolika milionů bych nechtěl míti na svědomí.“ Jen válku obrannou ospravedlňoval maršál Schwarzenberk, jen ta obstojí podle jeho výroku ve zkoušce, kdežto válečnictví v svém jádru je zaměstnání odporné (ein empörendes Geschäft). O válce vůbec praví, že se mu hnusí pro nesčetné strasti, které ve všech myslitelných formách nad lidmi šíří.
Tyto názory o válce, které nás překvapují u generála, jsou negativním výsledkem Schwarzenberkovy humanity. Positivní její stránka prakticky se osvědčila v zacházení s vojskem. Znám je jeho výrok, že velitel vojska je zodpověděn za každý obětovaný život, protože každým ztraceným životem jsou přetrhány něžné pásky, za každý jsou prolévány slzy. Těmito zásadami řídil se i při operacích válečných. Nic mu nebylo odpornější než zbytečné prolévání krve. Když při pronásledování Napoleona do Francie roku 1814 bylo s ruské a pruské strany naléháno za každou cenu, aby vojska spojenců se dostala až do Paříže, ač bylo možno dosáhnouti dříve výhodného míru bez dalších bojů, stěžuje si maršál Schwarzenberk v listu z Troyes 20. února 1814, že nyní musí téci proudy krve, aby byl vybojován onen mír, který před několika dny byl spojencům vnucován a jemuž prý v očích lehkomyslnosti nescházelo nic jiného, než že nebyl podepsán v Paříži. „Ani nevěříš, má Nany,“ dodává, „jak se mé nitro při té myšlence bouří! Mé postavení je věru mučivé.“
Touhu cara Alexandra, aby dosáhl Paříže za každou cenu, a prudký postup Blücherův charakterisuje maršál Schwarzenberk v listu z Troyes 11. února 1814 takto: „Car Alexandr... trvá na tom, abychom pronikli až k Paříži, bojím se, že tuto cestu zaplatíme množstvím lidské krve a bitvy jsou vždycky velké krise, jichž výsledek je často neočekávaný. Mého starého Blüchera táhne to takovou silou k Palais royale, že zase začíná běžeti vpřed jako bez rozumu, nepočítaje, že nepřítel před ním je sice sláb, ale že v jeho boku přece stojí armáda.“ O tři dny později praví o těchto věcech, že jen s největší nevolí v srdci pokračuje ve válce a jde vstříc bitvě, která, dopadne-li dobře, slouží jen ješitnosti spojenců, a dopadne-li špatně, bude míti nedozírné zmatky vzápětí.
Při posuzování bitev a válečných operací maršála Schwarzenberka nikdy nesmíme zapomínati na tento ušlechtilý rys jeho povahy. Vždy dával přednost opatrnému manévrování a častěji dobře vypočtenými operacemi způsobil nepříteli porážku než říznými a s velkým krveprolitím spojenými útoky. Ovšem, když toho vyžadoval účel, dovedl to také, ale jen tehdy. Je charakteristické pro hrdinu jezdeckých útoků, který svou osobní neohrožeností několikrát uvedl svět v úžas, který svůj život v tolika bitvách nasadil, že vždycky se rozpakoval, když měl hnáti jiné do ohně, ať šlo o celé kolonny či o jednotlivce. Nemůžeme se ubrániti pohnutí, čteme-li v jeho korrespondenci, jak mnohdy se těší, že ten neb onen z jeho přátel je aneb bude brzy mimo nebezpečí, kdežto on sám v něm zůstával. Na útrapy války, na svůj bezútěšný život v odloučení od svého domova stěžoval si často v listech k své choti, nikde však v těchto intimních dopisech neprojevil ani známky starosti o svou osobní bezpečnost aneb uspokojení, že je již s dosahu nepřátelských zbraní. Mnohdy píše před bitvami tak, jako by šlo jen o jiné, ne o jeho vlastní osobu.
Druhou positivní stránkou Schwarzenberkovy humanity byla jeho úzkostlivá starost o stav vojska mu svěřeného. Nic ho tak nemučilo na válečných výpravách jako obavy, že vojsko jeho bude trpěti hladem, zimou a jinými nedostatky. Trpce si stěžuje na starosti se zásobováním vojska v listech z ruské války. Jednou praví, že starosti o zásobování vedle jiných svízelů by ho mohly dohnati k zoufalství. Když nastaly roku 1812 příliš rané mrazy a vojsko nemohlo dosud býti ubytováno na zimu, jeví listy jeho často náladu sklíčenou. Tak praví 4. prosince: „Dejž nám Bůh už brzký pokoj, nebo nastane v mé celé armádě rozklad a to by bylo k zoufání tak blízko u přístavu. Proto nemám ani hodiny klidné, stále mě mučí úzkost, že přese všechnu opatrnost přece do toho musím padnouti.“ Když se mu konečně podařilo poskytnouti unavenému vojsku trochu klidu, opatřiti je novým oděvem a dobře nasytiti, píše o tom s radostí své choti: „Jedním slovem mužstvo vypadá jako znovuzrozené a je rozkoš se na ně podívati. Kdybych je mohl jen už míti v suchu, ty chrabré mně svěřené voje, které prozřetelnost tak zázračně chránila.“
Touž humanitu, kterou se řídil maršál Schwarzenberk při jednání s vojsky mu svěřenými, vztahoval na všechny lidi vůbec. Právě tak jako šetřil sbory mu svěřené, tak nedopouštěl týrání obyvatelstva a pustošení země, kudy vojsko jeho táhlo. Běda tomu, kdo, jsa pod jeho velením, se dopustil těchto zločinů! Nic mu nebylo protivnější než drancování. S odporem líčí, jak vestfálské pluky v Rusku 1812 se dopouštěly takovýchto výtržností. Kudy ony protáhnou, nezůstane prý ani prášek mouky, nezůstane okna celého, dveří nevypáčených, živé bytosti v domech; nikdo prý tak daleko nedospěl v pustošení, jako tito lidé. Také Sasové se drancováním smutně proslavili a maršál vidí příčinu toho v tom, že tresty nejsou přiměřené národní povaze. Poukazuje na hrubost a drsnost severních Němců, nevidí jiného prostředku proti jejich surovému zacházení s obyvatelstvem než kasaci důstojníků a rány holí. Zastřelení na ostatní prý tak neúčinkuje. Sám byl nepřítelem bití u vojska za přestupky služební, nedbalost, chyby na cvičení a pod., ale proti takovýmto excessům to považoval za jediný radikální prostředek. Proto neschvaluje zrušení tělesných trestů u vojska i v těchto případech, jak se to stalo v severoněmeckých státech. Vraždění, pustošení, loupení, násilnění žen je prý na denním pořádku; ale co na tom záleží oněm podivně praktickým lidumilům? Jeho filantropie prý nemá tak vysokého vzletu, aby se přenesl přese všechnu tu bídu, která mu ze všech stran kvílí vstříc. Nitro se mu bouří, když myslí na ty netvory, kteří jsou Němci a vojáky a tato dvě krásná jména zanechávají klenbě nešťastných národů. Při této příležitosti praví, jakou rozkoš mu působilo, když viděl, jak v místech, kudy jeho voje protáhly, volně pobíhají kuřata a husy, jako kdyby byl na pochodu ve vlasti. Že humanita jeho byla rozměrů nejširších, ukazují slova jednoho z posledních listů jeho k jeho choti. Když byl roku 1816 v Itálii, divil se množství chudiny a pravil o tom v listu z 21. března z Verony: „Jaké množství hladem a bídou na polo vyschlých a zkroucených starců, mužů, žen a dětí jsem viděl mezi Janovem, Piancenzou a Benátkami, přesahuje veškeré lidské pojmy. K tomu se přiznávám, že za nic na světě bych nechtěl žíti v zemi, kde lidskost ustavičně mi v nejstrašnějších pitvorných obrazech bídy v tvář úpí nejtrpčími výčitkami, že jsem nerozdal celé své jmění v torbu chudiny.“
Povážíme-li, co znamená tato vlastnost u vojevůdce, jemuž je svěřeno tisíce lidských životů, a srovnáme-li maršála Schwarzenberka s jinými současnými válečníky, kteří přes hory mrtvol se hnali bez pohnutí za svými ctižádostivými plány, pak teprve dovedeme tento rys jeho povahy náležitě oceniti.
Jiný rys povahy, který ostře vyniká z portrétu maršála Schwarzenberka, je jeho hluboký smysl pro povinnost; ten určuje každý jeho krok. Povinnost je u něho pochopována ve smyslu státním a vojenském, jako povinnost k státu, jehož je příslušníkem, i k jeho representantu, císaři, a povinnost k stavu, jemuž náleží. Nelze pochybovati, že vojenská výchova nejsilněji působila na vyhranění těchto vlastností. Tento rys povahy ostře se odráží od pozadí velmi subtilních barev, a tím je něžný poměr maršálův k jeho choti a touha jeho po štěstí rodinném. Smysl pro povinnost a láska k ženě a rodině tak často se střetly v pohnutlivém životě našeho hrdiny, že obojí náležitě vynikne, jen když je pozorováno současně.
Poměr knížete Schwarzenberka k jeho choti lze nejlépe seznati z jeho korrespondence. Že listy, které jí psal jako nevěstě, překypují vroucností citu jistě nenaplní nikoho obdivem, kdo se zahledí do krásného portrétu kněžnina od Angeliky Kaufmannové; ale že i poslední listy, psané choti, oplývají touž něhou a hloubkou citu, myslím patří k zjevům, které se často neopakují. Třeba že vidí mnoho žen a nezavírá zraků před jejich krásou, přece, jak praví v listu z 19. května 1797, jakmile se mu zjeví obraz jeho Nany a její pohled sladký a duchaplný, božský způsob, jakým umí vyjadřovati, co cítí, její svrchované půvaby, vše setře i nejlehčí dojem, který na něho jiné ženy mohly učiniti; tu prý uprostřed rozhovoru ztratí nit a začne sníti a myslí na ni, na svou rozkošnou přítelkyni. Zvuk jejího jména mu sladce zněl, i když ho stokrát za sebou vyslovil, a v bojích roku 1796 proti Francouzům možno bylo častěji pozorovati, jak mladý plukovník Zeschwitzových kyrysníků, hrdina lecateauský, ve chvílích oddechu sestupuje s koně, vřezává do kůry stromu písmeno N. a dovede se na ně se zanícením třeba hodinu dívati. Sám se k tomu přiznává v jednom listu ke své nevěstě z 22. června 1796.
Nejněžnější výlevy citů nalézáme i v dopisech z posledního ročníku maršálovy korrespondence jeho chotí a stručná, ale vystižná slova listu z 29. května 1814: „Ty jistě nepochybuješ, jak prudce mi srdce tluče, myslím-li na naše shledání“, jsou z přečetných toho dokladů. Ujišťuje-li kníže svou choť v jednom z posledních svých dopisů k ní, že je zvyklý s ní nahlas mysliti a že jí nesmí nic zůstati cizí, co jemu není cizí, dává nám nahlédnouti, jak upřímné bylo toto spojení dvou duší po celou dobu jejich pouti životem.
V listu z Milána z 22. ledna 1816, obíraje se projektem cesty do Neapole, podává nám kníže tuto prostou a hlubokou perspektivu svého nitra: „Nemyslím, že by mi bylo možno tentokrát spatřiti Neapol; vůbec Ti přiznávám, Nany, že vše, co podnikám, je jen výsledkem chladné úvahy, neb mé srdce mě žene s prudkostí k Tobě, neboť jen u Vás je mi blaze, jen tam, kde se cítím doma, tam otvírá se celá má bytost, tam jsem vnímavý pro všechno, čeho jen lze užíti na krásném božím světě. Tak je mi u srdce, Nany, a že tomu tak je, lze lehce vysvětliti. Od mnoha let vidím ustavičně s napjatou pozorností těsně kolem sebe míjeti velké světové události v jejich celé kolossální formě; mocně jsem byl proudem uchopen a stržen, sám jsem byl určen Prozřetelností, abych vykonal velké věci. Nezměrná tíže, která na mně ležela, obrovitá povaha všeho, to vše, dohromady vzato, jistě mě proti mnohému otupilo, za to však tím přístupnější zůstává srdce každému dojmu, který plodí láska a domácí štěstí, tu bije tak vřele jako srdce mladíkovo; opakuji to, Vy musíte býti kolem mne, mám-li býti vesel.“
Z těchto slov vidíme, že lásku k své choti přenesl maršál Schwarzenberk také na svou rodinu. „Mé štěstí, moje rozkoš není z tohoto světa, tam u Tebe a u dětí, na Orlíce, je můj svět, je můj život“, píše v listu z Osjat 18. srpna 1812 z ruského tažení. Ideálem jeho nebyla sláva válečná ani lesk dvora ani rozkoše a ruch velkoměstského života, veškerá jeho touha nesla ho vždy v kruh jeho rodiny. Žíti svobodně a nezávisle, náležeti jen své choti a svým dětem, spravovati své statky, okrašlovati a zúrodňovati zemi — tak si maloval obraz života, jaký by souhlasil s jeho představami o štěstí.
To byly sny o štěstí, které se knížeti Schwarzenberkovi zdály tím krásnější, čím větší kontrast byl mezi nimi a skutečností a čím neúprosněji velela jeho povinnost, aby se vzdal toho, co mu bylo nejdražší. S počátku se bouřilo jeho nitro; zdálo se již, že člověk zvítězí nad vojínem, a v míru, kdož ví, zda by v těchto rozporech nebylo zvítězilo srdce? Ale přišly těžké doby, říše se octla na pokraji záhuby a bylo jí třeba odhodlaných hlav a mužných paží. A tu se nedivíme, že po velkých krisích Schwarzenberkova nitra vyšla jako vítěz povinnost. Opustiti prapor v nebezpečí nesnesla jeho rytířská mysl.
Hned první dni štěstí byly knížeti Schwarzenberkovi nadobro ztrpčeny. Sotva uplynula pátá neděle po jeho svatbě, sotva se „božská Nany“, jejíž láska mu byla talismanem na posledním válečném tažení, stala jeho chotí, již zase volala ho polnice do nových bojů s Francií. První listy, které píše své choti po svém odjezdu do pole, prozrazují náladu zoufalou. „Ó, Nany, jaké to odloučení! Seber veškeru energii, jíž jsi schopna, abys ovládla svůj bol - ó jak cítím, jaký Ti ukládám úkol.“ To jsou slova útěchy, která posílá své choti z první zastávky své cesty na vojnu ze sv. Hippolytu 10. března 1799. Po prvé v životě prožívá v nitru svém krutý rozpor mezi láskou a povinností. „Jak sám s sebou bojuji“, píše za tři dni na to z Mnichova, „všechny své síly musím vynaložiti, abych se vzpamatoval.“ Tehdá ještě netušil, jak často v životě mu bude souzeno opakovati tato slova. Několik dní na to v listu z Volkertshausen z 8. dubna sám pitvá bolesti svého raněného srdce: „Strašný je často můj vnitřní boj — vzíti útokem batterie je dětská hra proti tomu boji, který má hlava stále musí bojovati s mým opravdu dobrým, Tě nevýslovně milujícím srdcem... Hluboko v essenci našich, bytostí leží důvod našeho spojení, které podle své povahy je nejtěsnější; nejsvětější, nejnerozlučnější, jaké božské a lidské zákony jsou schopny uzavříti - a co činím zde?“
K této otázce dávají odpověď bitvy nad Ostrachou a u Stockachu. Cit povinnosti zvítězil, ale rozpor mezi srdcem, jemuž bylo válečné řemeslo odporné, a mezi hlavou potrval dále. Pro nejbližší okamžiky přispělo k rozřešení této duševní krise zmužilé odhodlání kněžny Schwarzenberkovy podniknouti cestu až do blízkosti nepřátelských posic. Naděje na příchod mladé choti v květnu usnadnila knížeti veškery svízele zimního tažení. „Když hodně promoknu a promrznu tímto studeným deštěm, řeknu si, měsíc květen bude za to o hodně krásnější, má malá Nany najde dobré cesty, krásné dni a pocestuje příjemně — a hned už, má Nany, necítím ani deště ani mrazu.“ Tak píše z Blomberka 12. dubna 1799.
Brzo na to pozorujeme v korrespondenci krátkou mezeru; to byly šťastné chvíle, třeba byly prožity v blízkosti nepřátelských ohňů. Rozloučení, k němuž musilo dojíti, bylo ještě krutější. Kníže praví sám o sobě, že „duše jeho je zahalena hlubokým smutkem“, a jeho vnitřní boje začaly se znovu. K tomu přišly ještě nepříjemnosti ve službě, intriky a přehmaty v generálním štábu, takže se kníže v listu ze 17. září z Wiebling zanáší již myšlenkou setřásti se sebe tato nepříjemná pouta a praví: „Kdybych se mohl z tohoto zmatku se ctí vymknouti, s radostí bych vrátil všechno, čeho jsem v tom dosáhl.“ Tato ponurá nálada trvala dále a v listu z Mannheimu 28. září čteme: „Jestli jsem si někdy něco vroucně přál, je to, aby ku konci války všichni ostatní byli odměněni a já ne, jak srdečně bych jim v nitru, děkoval za tuto nemilost, která by mi poskytla záminku, abych se pomalu vytáhl z této kličky.“ K rozladění duševnímu připojila se i choroba tělesná; ta v říjnu 1799 donutila knížete k návratu do domova, kde ho vedle manželky již očekával i jeho prvorozený syn.
Ani ne za celý rok se opakuje táž situace, zase bolestné rozloučení a odjezd knížete do války a zase návštěva mladé choti na bojišti. Dopisy z polního tažení 1800 zase nám dávají příležitost pozorovati další vývoj duševních rozporův u knížete. Krise minulého roku poněkud se vyjasnila, na místo ní se dostavuje vyrovnání: „Uč mě spojovati povinnosti s povinnostmi, ne šíleně odvážný mladík je hoden mé Nany, Tvému šťastnému choti sluší, aby místo, které mu vykázal osud, zaujímal s pevnou zmužilostí a s působivou, jiné oživující silou.... Těžká je mi moje povinnost, je to trpký kus práce bez důvěry k svému vojsku, bez důvěry k vedení celku, zrovna proti svému přesvědčení, přece s opravdovostí a silou musiti jednati.“ Tato slova jsou napsána 28. listopadu u Ganghofen, pět dní před bitvou u Hohenhnden, a bitva tato ukazuje, jak vážně byla míněna. Schwarzenberkovy oddíly byly jediné, které se ctí opouštěly bojiště, a že nepadly do zajetí a vracely se i s děly, za to děkovaly jen pevné zmužilosti svého velitele.
Na strašném ústupu po bitvě u Hohenlinden naplnila všeobecná zkáza i duši Schwarzenberkovu tesknými myšlenkami. Kontrast mezi jeho domácím štěstím a bídou jej obklopující byl, příliš patrný, aby byl v listech jeho nezanechal stop. Zase se začínaly ozývati rozladěné tóny, které zaznívaly z jeho duše minulého roku. Několikrát opakuje, že dni prožité bez choti jsou dni urvané jeho životu. Průhlednou perspektivu až ke dnu duše nám o tom poskytuje dopis z Burghausen z 11. prosince: „Bez Tebe žití je pro mne nežití, ano ještě více, neboť to je trpěti... Povinnosti, ty železné slovo, ještě nikdy jsem necítil bolestněji tvoji drtící tíhu! Kdo mi rozřeší velikou otázku, co je povinnost a v jakém vzájemném poměru k sobě stojí tyto v rozličných ohledech záležející povinnosti? Zde je šedivo, tmavo a zmateno před mými zraky. Mé srdce, arci mé milující srdce, mě osvobozuje, a přece v mém nejhlubším nitru se ozývá hlas, který suše ode mne žádá opak, a tento hlas je mi dobře znám, to je týž, který mě varuje, když často mé srdce hodlá jednati příliš shovívavě a má hlava příliš lehkomyslně.“ A tento druhý hlas zvítězil. Převzav velení zadního voje, napjal Schwarzenberk veškeru energii, aby zeslabené a demoralisované armádě dodal síly a odvrátil od ní zkázu. Ještě jednou uprostřed všeobecného rozvratu otřásly pochybnosti jeho duší; zrcadlí se nám v jeho listu z Haagu 23. prosince 1800: „Co jsou povinnosti společenského člověka? Což mám, žízně, stále viděti plný pohár před svýma očima a nepřitisknouti ho ke rtům, což jsem jen proto poznal nejvyšší stupeň lidské blaženosti, abych strádání tím trpčeji cítil? Je-li mou povinností, co činím, dá mi nebe kliditi hojnou odměnu, neboť sebeobětování je nezměrné — avšak není-li to snad — běžím-li snad za klamným přeludem — Nany, dovol mi zadržeti se Tebe, neboť s hrůzou couvám před touto myšlenkou! Jak, všechny tyto trpké oběti měly by se rozplynouti jen v planém dýmu? Ale přece ne. Když tak večer mohu se na okamžik vrhnouti na své lože a zpět pohlížím na vykonaný trpký kus práce, tu praví ke mně jakýsi hlas: Dobře jsi jednal, Karle, a já vzývám Tebe, Nany, a usínám spokojeně jako po dobrém činu.“
Po míru v Luneville následovalo několik klidnějších let a ta byla pro knížete Schwarzenberka nejšťastnější z jeho života. Avšak ani v letech míru nedovolila mu jeho povinnost, aby se úplně věnoval rodinnému štěstí. Cesta do Petrohradu 1801 vzdálila ho na dlouhou dobu z domova a rovněž tak vojenská demonstrace proti Bavorsku r. 1803. Když pak válka s Francií.r. 1805 a vyslanecká cesta do Petrohradu roku 1809 opět na dlouhou dobu ho odloučily od rodiny, zaznívají z jeho dopisů tóny velmi melancholické. Tak píše z Petrohradu 1. května 1809 po vypuknutí nového nepřátelství s Francií: „Má něžná přítelkyně, jak Tě lituji, kolik jsi již zkusila, má vší lásky hodná družko, od té doby, co Tvůj život se ztotožnil s mým, a co ještě zkusíš, avšak já Ti to pravím a já to opakuji: navrátí se ty krásné dni a my budeme uměti jich užíti.“ Tedy stále jen naděje na příští krásné dni; přítomnost poskytovala jen strádání. „Přiznej zatím“, píše o dvanáct dní později z Petrohradu, „že jsme si vybrali špatný okamžik pro svůj pobyt na zeměkouli, ustavičně znepokojované okolnostmi a zmítané mezi životem a zhoubou, sotva je čas volně si vydechnouti, a my přece máme všechno, abychom byli šťastni, ne-li, Nany? Poslední noviny tak mi dělají těžko u srdce, že nemohu nechati volně běžeti své péro, vše je černé kolem mne, potřeboval bych viděti Tebe, má Nany, a naše andílky, abych se posilnil.“
I v pozdějších letech se točí veškery myšlenky knížete Schwarzenberka kolem dvou ohnisk; v jednom stojí povinnost, v druhém láska k ženě a rodině. Mezi oběma již nastalo vyrovnání, obě jsou mu zdrojem síly a útěchy v těžkých situacích života. Rodinné štěstí muselo ustoupiti, kdykoli šlo o splnění povinností, které ukládala říše a povolání. Naděje, že po vykonané povinnosti bude za veškero strádání dokonale odměněn hřejivým štěstím u domácího krbu, působilo na něho jako kouzlo, když už myslil, že klesne pod tíhou povinnosti. Krásně to praví v listu z 1. prosince r. 1813: „Čti jen vždycky v mém srdci, moje věrná družko, hluboko vyryta najdeš tam slova: Nany — Povinnost. Jen myšlenka na Tebe, mé všechno, oživuje mou bytost, jen touha po vyplnění mých povinností dává mi jediné ve vnitřním přesvědčení nalézati klid a veselost.“ Jak silnou oporou mu byla láska ženina, dosvědčuje několik slov z doby horečného napětí před rozhodnutím osudu celé Evropy roku 1813. Z Mělníka 16. srpna píše: „S myšlenkou na Tebe usínám, to je tak blaživé, tak sílící, neboť Ty, má drahá, mne nikdy neopustíš, i kdybych stál sám na širém božím světě. Ne-li?“ Šest dní před bitvou u Lipska se těší kníže podobnými myšlenkami: „Nany, moje útěcho, hrozná je propast, která mě obklopuje, sřítím-li se do ní, Ty mě jistě přijmeš, a pak není proč mne litovat, neboť čistá je moje duše a tak je snad pro mne štěstím, co by pro jiné bylo neštěstím.“ S větší odvahou hleděl maršál v oči svému osudu a s větším klidem podjal se nejtěžších úkolů, když se posílil myšlenkou na svou družku života. „Těžký kus práce mne očekává,“ píše při pronásledování Napoleona 1813, „trošek mé slávy je zcela v sázce, a nebude-li mi štěstí přáti, nechají mne ještě hlouběji klesnouti, než mne pozvedli, ale pro Tebe, má drahá ženo, zůstanu vždy stejný. Ty mě nikdy nezapřeš, u Tebe naleznu vždy klid, spokojenost, pravé blaho; proto, Nany, mohu s větší odvahou než kdokoli jiný jiti vstříc svému osudu. Ty jsi mým andělem útěchy v neštěstí.“
Dne 12. března 1814, kdy Schwarzenberk neměl dosud zpráv o výsledku bitvy mezi Napoleonem a Blücherem u Laonu a naplněn byl úzkostí o osud pruských sborů, maje patrně v dobré upomínce nedávné pohromy, píše z Troyes své choti tato slova: „V takových okamžicích utíkám se k Tobě, Nany, myšlenka na Tebe rozveseluje mou duši; opíraje se o přesvědčení vykonané povinnosti, vidím jen Tebe a co Tě obklopuje, celý svět zmizí vedle toho; kdybych neměl této útěchy, opravdu mohl bych někdy zešíleti.“
Nesčíslná místa listů maršálových jeho choti ukazují, jak velkou útěchou mu byl každý dopis jeho družky života. Toužebně očekávány, se zbožností čteny dodávaly mu v pohnutých dobách života útěchy. Jen tři úryvky z dopisů buďtež toho dokladem: „Milá, milá Nany, jak mi bušilo srdce, když jsem spatřil hulána se zelenou čapkou, opravdu nadpis Tvou rukou.“ „Slovo od Tebe, moje Nany, má tak nekonečně velký vliv na mne, cítím potřebu, abych se vždy podle Tebe naladil.“ „Právě dostávám Tvůj dopis... nemohu Ti dost často opakovat, že pouhý pohled mě už rozveselí a sílí.“ To jsou citáty z listů, mezi nimiž leží třináct let, a takových by se dalo v korrespondenci najíti na sta.
Když po obsazení Paříže maršál čekal v nejbližších dnech ještě poslední rozhodnou bitvu s Napoleonem, psal 3. dubna 1814 z Chevilly své choti: „Mé postavení je výhodné a jsem odhodlán zítra nebo pozítří přijmouti bitvu, která musí rozhodnouti. Proto, Nany, modli se vroucně za naše zbraně. Bylo mi dnes tak pusto v duši, tu chtěl jsem se obveseliti a zavřel jsem se; pomysli si, Nany, co jsem učinil? Tvé listy jsem vyňal a plné tři hodiny jsem se jimi občerstvoval, všechny jsem četl a prostředek ten působil, jsem opět více se světem usmířen.“
Dopisy Schwarzenberkovy jeho choti ovšem také ukazují, jak těžce bylo vykoupeno vítězství povinnosti nad touhou po rodinném životě. Toho, co považoval za největší štěstí, užil poměrně málo, toho se musel vzdáti, jda tam, kam ho volala povinnost. Když jednou uprostřed sněhů ruské války se rozpomíná na svůj minulý život, píše své choti tato slova: „Od 26 let vedl jsem činný, obtížný život, vždy jsem zapomínal na sebe a jen službě státu jsem se obětoval, útěchou je mi, to připouštím, dívám-li se zpět na věrné, s bezpodmínečnou oddaností vykonané služby, ale šťasten jsem jen, když myslím na Tebe, na nás…“ Mohli bychom se svým hrdinou opakovati jeho slova: „Povinnosti, ty železné slovo“; po celý život v žízni viděl před očima plnou číši, a tak zřídka mu bylo popřáno, aby ji přiložil ke rtům. A po letech sebeobětování a útrap nebyl ušetřen ani hořkosti nevděku v samotném okolí dvora. Trpce si na to stěžuje v listech z Milána r. 1816. Od reků dvorní kamarilly, od pobočníků císařových Kučery a Duky, jimž štábní kancelář byla vhodnou půdou, ne pole válečné, bylo snášeti příkoří, kritiky a poučování ve věcech vojenských vojevůdci, který uprostřed vojska vyrostl, tolika válek se zúčastnil, nesčíslné noci ztrávil u polních ohňů, všechna nebezpečí a všechny útrapy s mužstvem sdílel a jemuž konečně celá Evropa svěřila své voje, aby je vítězně vedl proti geniovi války, jakého snad ještě země nenosila. To se zcela shodovalo s povahou císaře Františka, který nesnesl pohledu na celé lidi a raději plnil své okolí stvůrami. Ale pro maršála Schwarzenberka, který s patriarchální oddaností lnul k osobě panovníkově, toto odstrčení bylo strašným zklamáním. Zbylo mu jen vědomí vykonané povinnosti a naděje, že náhradu nalezne v štěstí rodinném na svém Orlíce. V mysli již si kreslil krásnou perspektivu do budoucnosti, až opustí ve Vídni budovu říšské vojenské rady s jejími tmavými, páchnoucími schody, přestěhuje se na Orlík, zimu bude tráviti v Praze a úplně se věnuje své rodině a svým záležitostem— „jak radostný to sen“. Ale i tato naděje zůstala jen snem. Když dokonal své dílo životná, aby si oddechl, když mohl užíti dnů, o kterých celý život snil: „il reviendront ces beaux jours,“ přikvapila nemoc a smrt v mladém věku — tragické vyrovnání tolikaletých rozporů mezi povinností a štěstím.
Choť knížete Schwarzenberka Marie Anna působila i na jiné rysy jeho povahy a jeho duševního života. Pravil jsem již v biografickém nástinu, že toto spojení bylo pro knížete Schwarzenberka rozhodující. Dva různé světy se v něm setkaly. Výše jsem již podotkl, že vychování knížete spadá do doby, kdy se u nás vychovávalo v duchu josefínského osvícenství, a to nezůstalo na vnímavou duši Schwarzenberkovu bez vlivu. Mohli jsme již pozorovati v kapitole o jeho humanitě způsob, jak píše o nebi a pekle: ,Je-li nějaké nebe a nějaké peklo“ atd. Tak nepíše člověk bezpodmínečně věřící. A tak nalézáme v jeho listech nejeden doklad jeho názoru na náboženství a věci nadpřirozené. V listu z 5. prosince 1812 z ruské války popisuje kněžně, jak zvláštní náhodou tři neděle po sobě padal vždy jeden ze saských štábních důstojníků. Major Seidlitz prý prohodil v sobotu na to k jednomu ze svých přátel: „No bratře, zítra je zase neděle, tu to připadne na jednoho z nás.“ Náhoda tomu chtěla, že při útoku následujícího dne kule ruské pistole srazila k zemi také tohoto důstojníka. A kníže o tom filosofuje tímto způsobem: „Zvláštní jsou řízení osudu, podivně řadí se často k sobě události a člověk je vždy hotov, hledati něco nadpřirozeného.“ Všechno prý lze vypočítati, ale my lidé jsme prý v této theorii výpočtů (Berechnungstheorie) ještě tak velice opozdilí, že můžeme užívati slova náhoda. V jiném dopisu z ruské války praví kníže: „Umím dobře chápati, jak lidé náboženští (religiöse Leute) při každé příležitosti své útočitě hledají v náboženství, má nábožnost jde k Tobě, odtamtud očekávám útěchu i Ty můžeš ji z nebe vyprositi a v blažených chvílích, kdy se zase budeme těšiti ze spojení, tu, má dobrá, budeš mě tomu učiti.“
Tedy kněžna byla prostřednicí jeho u Boha a jeho učitelkou zbožnosti. To je důležitý výrok pro pochopení jeho náboženského cítění vůbec a pro celý jeho další vývoj. Kněžna byla již úplně uchvácena novým duchem německé romantiky. Citový svět náboženství byl jí úplně otevřen a celá její bytost byla prodchnuta mysticismem. A tento svět, zdá se, že otevřela teprve ona svému choti. On nazývá ji v listu z 27. října 1812 „kněžkou v chrámě svého štěstí“. Bohužel jsme o tomto poměru zpraveni jednostranně jen z reflexí v maršálových listech, neboť kněžna, která chotě svého dlouho přežila, před svou smrtí spálila všechny své listy kromě jednoho, který mu psala na zprávu o vítězství u Lipska. Ale řada míst z dopisů maršálových ukazuje, že teprve ona způsobila v náboženském jeho životě převrat. Veliký vliv, který měla jeho choť na jeho duševní život, připouští maršál sám a uznává, že cítil vždy potřebu, svou duši naladiti podle její a v souhlase s ní mysliti a cítiti, a táže se, zda to není to, čemu se říká harmonie duší. Jinde praví o sobě nepokrytě: „Autrefois libertin par goût, à présent moralist sévère par amour.“ Často nalézáme v dopisech, hlavně před rozhodnými bitvami, prosbu ke kněžně, aby se modlila, aby prosila svého Boha za vítězství. Měsíc před bitvou u Lipska píše kníže: „V Tvého Boha doufaje nepozbývám mysli a pracuji“, podobně jako psal již v listu z prvé války po svém sňatku 15. září 1799: „Dík buď osudu nebo dík buď Bohu, kterého brzy budu milovati, protože Ty ho miluješ”.
To jsou všechno nepokrytá slova, která nelze vykládati jináč, než že se kníže Schwarzenberk teprve od své manželky učil důvěře a lásce k Bohu. V dopise z 20. srpna 1813 připomíná maršál své choti, že mu slíbila knihu žalmů. „Učiň tak, mé dítě,“ pokračuje, „neboť teď je mi, jako bych už dlouho něčeho takového pohřešoval, je to opět jedna z temných ideí, které potřebují jen jiskry, aby náhle stály jasně a světle před našimi zraky. Tak je mi cenná a milá každá myšlenka, kterou Ty jsi oživila.“ Zde zase pozorujeme, jak náboženské motivy, dřímající na dně duše našeho hrdiny, probouzeny byly působením jeho manželky. Vývoj ten byl ovšem ponenáhlý a jistě se neobešel bez duševních krisí; proto tolik výroků zdánlivě nevysvětlitelně si odporujících. Také list z 23. srpna 1812 je po této stránce důležit. Kníže píše své choti v tomto dopise o jejích projektech a pracích v orlických sadech a také se dotýká kněžnina plánu postavit chýši k poctě Rousseauově a dodává k tomu: „Plán chýše Rousseauovy je zcela výtečný. Kříž (který tam patrně byl postaven), Nany, mi bude připomínati modlení, neboť, kdykoli pojedu kolem, budu vždy Všemohoucímu děkovati, že mi dal tak nádhernou ženu, která je mi v dálce útěchou a která mě již léta tak vysoce oblažuje.“ Na to mluví list o dětech mezi jiným toto: „Bedřichovo první přijímání je mi velmi slavnostní, a rmoutí mě, že při tom nemohu býti přítomen, to je pocit, který je mi nový.“
Teprve světodějné události let 1812—1814, zdá se, dokonaly převrat v maršálově duši. Z korrespondence jeho z dob tohoto přerodu Evropy často zaznívají slova důvěry v Boha a slova přesvědčení, že tvůrce všehomíra to byl, který ztrestal Napoleonovu pýchu. Jeho porážku v Rusku glossuje kníže Schwarzenberk v listu z 22. prosince 1812 takto: „Nuže, Nany, co pak říkáš všem těm událostem? Ze ano, to je neočekávané. Já nemohu přec v celé té věci uznati leč trest nebe, neboť to se zdá býti příliš nápadné, že nebe právě tyto nástroje zvolilo k svému účelu, jako by chtělo říci smrtelníkům: přece snad nikdo mezi Vámi není tak zpozdilý, aby uvěřil, že slabý Alexandr s dobrým, ubohým Kutuzovem mohli přemoci Napoleona. Zůstane tedy přece ta čest jen a jediné trestajícímu Stvořiteli, jehož shovívavost konečně se proměnila v hněv.“
Když se v srpnu 1813 chystal postup spojených armád proti Napoleonovi, obrací se maršál Schwarzenberk k Bohu o pomoc těmito slovy: „Nyní pohybuje se celá armáda, Rusové a Prusové jsou již s námi spojeni, vše se valí vstříc vysokému určení, brzy se budou vojska sobě blížiti, brzy strašně na sebe narazí, proudy krve potekou — jak slavnostní to okamžik! Spravedlivý Bože, chraň naše počínání… To je tedy den, v který celá, Evropa mává krvavým praporem — nebe dej své požehnání a pokoř zpupnost pyšného bezbožníka.“ Očekávaje již 11. srpna srážku s Francouzi dovolával se vrchní velitel opět pomoci nebe: „Zítra, zdá se, že dojde k bitvě — jak důležitý to den? Nebe žehnej, naší spravedlivé věci... Nany, dva žalmy jsem přečetl a s Tebou se pomodlil, to je nový požitek, za který vděčím Tobě.“ Nedlouho před bitvou u Lipska sílí se maršál v dopise k své choti z 11. října 1813 touto modlitbou: „Spravedlivý Bože, posilni mne, abych nepodlehl, tak se modlím, tak se musí se mnou modliti Nany. Nuže, s odvahou! Mé spravedlivé počínání Věčný požehná.“ V noci před rozhodnutím o osudu Evropy několik hodin, než „hřmění děl ohlásí velikost dne“, uzavírá kníže svůj dopás těmito slovy: „Nuže, Nany, na Tebe chci mysliti, pohleděti vzhůru k nebi, abych vyprosil jeho mocnou ochranu a tam nalezne moje modlitba Tvoji.“ Také po bitvě přisuzuje kníže dosažené výsledky pomoci boží. „K Tvým nohám, Nany, kladu svaté vavříny, které mi Všemohoucí poskytl. Bůh žehnal našim zbraním, porážka nepřítelova je bezpříkladná... Nany, poctivě a věrně jsem jednal, mnoho trpěl, a nebe mi dalo požehnání.“ Podobných výroků z těchto let dalo by se sestaviti více; maršál Schwarzenberk na konec se sám považoval za nástroj Prozřetelnosti boží. „Nezneuznávám přece požehnání nebe, které vládne nad mou hlavou, za nástroj jsem byl vyvolen — a proto důvěřuji v jeho ochranu.“
Jako na poměr knížete k Bohu, tak i na poměr jeho k přírodě působil asi hlavně vliv choti, která se zcela v duchu romantismu oddávala ve své chýši Rousseauově v orlických sadech naslouchání tajů přírody. Její snivá láska ke květinám a stromům přenesla se i na jejího chotě.
První životopisec maršálův, Prokesch-Osten, který knížete ještě osobně znal a má pro nás cenu hodnověrného pramene, vypravuje o knížeti, jak se uměl těšiti ze vzrůstu každé květiny a každého stromku ve svých sadech, jak uměl celé hodiny prodlívati mezi svými stromy a kochati se pohledem na tvorbu svou a své choti. V zařizování orlických sadů byla mu vůdcem jeho choť, která měla v oboru botaniky a zahradnictví odborné znalosti. Mnohdy sám nelenil, když dlel mimo svůj hrad nad Vltavou, sháněti pro své sady sazeničky stromů a keřů. Když na jaře r. 1806 dlel na Orlíce několik dní bez své rodiny, která ještě zůstala ve Vídni, píše kněžně s velkým zájmem o tom, jak pokračují práce v sadech, jaké změny se staly v poslední době, jak keře jsou již v plné zeleni a pupence stromů se již začínají otvírat. Libuje si, že přijel právě ve vhodném okamžiku, kdy je možno vnímati první hnutí probouzející se přírody. Ani hrůzy válečné nepotlačily v knížeti Schwarzenberkovi tuto zálibu, ba naopak ještě mocněji vytryskly z jeho duše násilně potlačené city, jakmile se naskytla příležitost. Z Pružan z Ruska r. 1812 vzpomíná dojemně na Orlík a píše 11. července své choti: „List tento Tě nalezne již asi ve vlasti... asi brzy pojedeš na Orlík, pozdravuj mi tam tak mnohé místečko, s vroucí touhou a pohnutím táhne to tam mou bytost.“ V jiném listu z ruské války počítá kníže, kolik ještě měsíců uplyne, než sníh zažene vojsko do zimních bytů, a než se bude moci navrátit — bylo to teprve 19. srpna — a tu doporučuje svůj zamilovaný Orlík péči své choti: „Pečuj mi zatím o Orlík, má malá, připrav mi mé sídlo odpočinku, piš mi o všech sadech, o všech cestách, o všech místečkách, která jsou Ti milá, neboť to stačí, aby se mi staly nezapomenutelnými; a Ty víš, že tam není ani stromu ani místečka, které by mi byly neznámy; na pochodech a jindy, kdy mám čas pro sebe mysliti, je to moje zamilované snění, doprovázím Tě na rozličných procházkách, tam konáme svá pozorování, tu se nařizují opravy, odkrývají nové pohledy, rokuje se o mnohém provedení.“ A to bylo psáno při pronásledování armády generála Tormasova na pochodu přes pusté bažiny horního Pripetu. Ani v nejkritičtější době svého pohnutého života nezapomínal kníže Schwarzenberk na přírodní krásy svého Tuskula. Tři neděle před bitvou u Lipska, 24. září 1813 píše své choti, jak by si přál míti upraven svah za rybníkem v Mičánském údolí v orlických sadech. Nechce tam viděti pouhou louku; chce, aby se tam rýsovaly skupiny nízkých křovin a mezi nimi prosvitovala zeleň. Dodává však k tomu: „To je mé mínění, ale jen Tvoje platí, to víš, Nany.“ Dále se táže po úpravě cesty na Zvíkov a mluví o svém starém projektu, aby se pokračovalo v údolní cestě na Červenou, neboť tuto část považoval za mnohem malebnější než díl již hotový.
Avšak nejen na svém krásném zátiší nad Vltavou, též všude jinde, kam ho osud zanesl, uměl kníže Schwarzenberk otevřeným srdcem vnímati všechny půvaby přírody; ať už jej vylákal v St. Cloudu u Paříže zpěv ptactva, že si dal osedlat koně, aby se projel údolím Avraiským u Versailles, ať se obdivoval krásám severoitalských jezer a bujné vegetaci na jejich ostrovech, aneb ať se dal uchvátiti scenerií alpských krajin aneb velkolepostí moře při pohledu s výšin nad Terstem.
Při této příležitosti nelze pominouti mlčením ještě jiný vztah maršálův k přírodě; byl náruživým lovcem. Nemiloval sice, a to je zase pro něho charakteristické, ani u zvěře zbytečné prolévání krve, ale přece honba mu působila takové potěšení, že ji pěstoval, jak jen mohl, ať doma, ať na návštěvách na jiných statcích svých přátel v Čechách, ať v cizině, a to všude se stejným nadšením. Na honbě nalézal uklidnění po unavujících pracích a i na válečných výpravách dovedl nalézti chvilky, aby se mohl oddati této vášni.
Kdo pozoruje, jak velký vliv měla na maršála Schwarzenberka jeho choť, maně si klade otázku, zda snad také v politických a vojenských věcech nepůsobily na něho její názory. Dostatečnou odpověď by nám byly mohly poskytnouti dopisy kněžniny; ty však bohužel majitelka jejich před svou smrtí spálila. Při neobyčejném duševním styku obou manželů je vliv takový velmi pravděpodobný. I v listech maršálových dají se nalézti místa, která se zdají tomu nasvědčovati. Když na počátku roku 1813 z celé velké armády Napoleonovy zůstalo jen vojsko Schwarzenberkovo a jen to bylo schopno odporu proti ruskému postupu, šlo o to, zda má býti Varšava postoupena Rusům, či má-li se jim maršál postaviti na odpor. Kníže kolísal, když tu přišlo psaní jeho choti, na které odpovídá 27. ledna 1813 těmito slovy: „Ach, Nany, Ty mi pravíš tak krásně, tak významně: ,ó nebij!’ Je mi tak milo, mohu-li k sobě říci, Nany by byla se mnou spokojena, kdyby věděla, co vše trpím, čeho všeho se odvažuji, abych jednal podle svého přesvědčení.“ A dále v témž listu: „Buď klidná, Nany, poteče-li přece krev, nepřijde to na mou hlavu, neboť nic jsem nezanedbal, abych toto neštěstí odvrátil.“ Nechci snad tvrditi, že tento list kněžnin rozhodl o úmyslu maršálově vydati Varšavu Rusům a odtáhnouti bez boje, ale přece aspoň ho v úmyslu tom utvrdil. Jiný doklad, že kněžna ve svých listech k svému choti se dotýkala i politických otázek, máme z doby, kdy se jednalo o uzavření míru s Francií 1814, v dopise maršálově z Bar sur Aube ze 3. února. Tam čteme: „Každým způsobem, má dobrá Nany, je přece na čase uzavříti mír, neb já jsem pro staré hranice Francie a, jak Ty velmi správné pravíš, pro vladařství; jak k tomu dospěti, je otázka.“ Možná, že bychom se více dozvěděli o vlivu této duchaplné paní na vývoj událostí, kdyby její korrespondence se nebyla stala potravou ohně.
Kdybych měl nyní uvésti, který další rys v povaze maršála Schwarzenberka je mi nejnápadnější, nerozpakoval bych se vytknouti jeho podivuhodnou skromnost, naprosté pohrdání slávou. S podivem čteme, s jakými pocity přijal zprávu, že stojí před vrcholní metou, jaké je možno dosáhnouti na poli jeho působnosti, že má být povýšen na polního maršála. Bylo to v ruské válce a stalo se tak z návodu samého Napoleona, k němuž maršál právě byl poslal svého pobočníka, hraběte Paara. Kníže o tom píše 31. srpna z Koszar své choti tato charakteristická slova: „Napoleon řekl Paarovi, že pro mne žádal od císaře maršálskou důstojnost, a to je mi fatální, nejsem toho ani hoden. Má vnitřní spokojenost je mou odměnou, důvěra, úcta mých válečných druhů, to je mou pýchou. Důstojnost polního maršála je mi obtížná v tomto okamžiku, neposkytuje mi požitku a budí hejno závistivé havěti, ale nyní nelze asi se vyhnouti.“
Při všem svém jednání veden byl jedině snahou po dosažení vytčeného cíle a po vykonání povinnosti. Dosažený účel mu stačil; nikdy nejednal z ohledů ctižádostivých. Jak málo ho blažila popularita a sláva, ukazují slova psaná po vítězných bojích s Tormasovem v Rusku 1812, o nichž právě nedávno více bylo psáno ve vídeňských novinách: „Každým způsobem, mezi námi řečeno, moje postavení je poněkud těžké, posily (ruské) z Multanska dorazily, nepřítel může přejiti k offensivě. Proto, Nany, nešťastni jsou lidé, kteří myslí, že blaženost záleží v tom, jakou měrou jsou jmenováni ve veřejných listech — ach to je psí řemeslo — kdybych z toho jen nějakým způsobem se mohl dostati, a při tom nezanedbati povinnost.“ Se stejným pohrdáním mluví o slávě v dopise ze 7. srpna 1812, jsa deprimován Napoleonovým rozkazem, aby u Nesviže postavil 4000 mužů pěchoty a 1000 jízdy, kteří mu pak mohli chyběti v nastávajícím boji s Tormasovem. To je pro něho těžká rána, v okamžiku, kdy se mu dává tak perný úkol; přece však půjde vstříc svému určení s odhodláním, že vykoná vše, co je v jeho moci. Neboť jeho blaženost nezávisí na mínění lidí, tu on hledá a nalézá u své choti a své rodiny. Po takovém občerstvení prahne, ne po slávě a čestných místech; kárán od velkého houfu, zneuznán od malého, snad by cítil bezpráví, ale lehce by našel útěchu u svých milých a věrných. Když situace v Rusku již začínala býti zoufalá, těší se kníže v listu k své choti z 21. října 1812 touto úvahou: „Opravdu, Nany, v postavení, v kterém právě jsem, dobře se mi hodí trochu mé filosofie, často říkám sám k sobě — království mé není z tohoto světa — zde mohu kliditi jen uspokojení, že jsem vykonal povinnost k státu, k armádě a k sobě samému, ale štěstí, blaho, požitek, to nalézám jen v kruhu lásky a přátelství, proto jednám pevně podle svého přesvědčení, ano i hanu největšího známého vojevůdce mohu snésti, neboť bez chvály umím býti, čest armády musím zachovati, ji chrániti před nerovným bojem a hanebným rozptýlením, to je má povinnost, tu svatě vyplním a pak ustoupím s jeviště s největším klidem, dopřeje-li mi nebe takového štěstí, staraje se málo o sykot nebo potlesk. Jak bych byl nyní nešťasten, kdyby ctižádost a touha po slávě byly hlavními vzpruhami mého jednání!“ Za dva dni zase opakuje, že mu záleží jen na zachránění vojska, vší slávy rád se zříká a činí tak bez zásluhy, neboť nedychtí po ní. Slávy, když přijde, také umí užíti, ale nemá pro něho cenu větší než deset jiných požitků, a dívá se na ni jen jako na luxusní předmět.
Jiný, z hloubi duše prýštící výrok čteme v listu z 20. srpna 1813 z Loun před zahájením výpadu české armády do Saska k Drážďanům: „Přisámbohu, olbřímí dílo je mi podstoupiti, mé odvahy přibývá v stejném poměru s obtížností — podlehnu-li, není to mou vinou, neboť prost jsem ctižádosti a s celou duševní silou chápu se svého velikého denního úkolu.“ V následujícím dopise z téhož dne píše o tomto podniku: „Můj manévr je velmi smělý, a nezdaří-li se, budou mě kárati a odsuzovati, podaří-li se, každý bude tvrditi, že tak radil; to mi ani jedno ani druhé neleží na srdci — jen účel.“ Když se operace tyto, směřující k dobytí Drážďan, skončily nešťastně, stěžuje si maršál v listu k své choti z 5. září 1813 na své okolí, které ho tak pronásleduje, že někdy myslí, že podlehne, avšak vždy prý se zase zmuží, „neboť účel je tak vznešený a postavení takové“, že podle jeho mínění by každý na jeho místě byl dokázal méně. Důvěrně sděluje, že se u Drážďan nešlo ku předu, když on tak rozkázal, a na město samé že nebyl podniknut útok v ten den, kdy on tomu chtěl, nýbrž den následující. „Tehda bych byl,“ pokračuje kníže, „složil své služby, kdybych byl sloužil pro slávu, a ne pro vysoký cíl, pro svou vlast.“ Tyto osobní vlastnosti Schwarzenberkovy, toto naprosté podřízení sebe sama vytčenému cíli, toto úplné potlačení osobní ctižádosti patří k důležitým momentům, které umožnily součinnost tak různorodých živlů, jako byly spojené armády evropské, složené z několika národů, vedené generály rozličných kvalit za přítomnosti tří panovníků v obrovském podniku, jehož cílem bylo definitivní přemožení Napoleonovo. Nadutostí a beztaktností možná by byl jiný hned na počátku, než došlo k rozhodným činům, porušil soulad, mezi jednotlivými činiteli Schwarzenberkem tak těžko, a to hlavně úplným sebezapřením, udržovaný. Ani vyznamenání, jichž se maršálovi hojně dostalo, hlavně po bitvě u Lipska, neučinila na něho dojmu, jaký bychom očekávali. Oznámiv své choti, že od svého císaře dostal velkokříž řádu Marie Terezie, od ruského cara veliký kříž řádu sv. Jiří a od pruského krále řád černého orla, dodává k tomu: „To Ti vypravuji jako novinku, neboť Ty víš, Nany, že mě věc odměňuje více, než všichni panovníci země dovedou učiniti.“ Touha po řádech a vyznamenáních nepatřila mezi maršálovy slabé stránky. Když kdysi v Rusku na první vyslanecké cestě do Petrohradu pozoroval množství řádů, které prý se zdají, že umačkávají velikou část šlechty, praví o tom, že to na cizince působí úplně opačným dojmem, než jaký je účel těchto vyznamenání, neboť prý, oko, unavené pestrými stuhami, hvězdami a kříži, rádo spočine na oněch prsou, která prosta této tíže se zdají volně dýchati. Vyznává, že pohled na takový zvěrokruh často ho nutí k smíchu.
Po vtrhnutí spojeneckých armád na půdu švýcarskou při pronásledování Napoleona roku 1813 píše kníže z Lörachu 23. prosince své choti: „Nyní to začalo, a Švýcary, Francie, vše leží jako centy na mně, proto, Nany, modli se za mne, můžeš to učiniti s dobrým svědomím, neboť daleka je ode mne ješitnost, nežízním po slávě, mír vybojovati je mým přáním.“
Když ve Francii v únoru 1814 maršál Schwarzenberk nepřijal u Troyes bitvu nabízenou mu Napoleonem a stal se proto terčem útoků se všech stran, odůvodňoval v listu z 26. února svůj ústup tím, že naděje na vítězství nebyly valné a eventuelní porážka mohla zmařiti všechny dosavadní úspěchy, a dodal k tomu: „Mohu to zcela dobře snášeti, když novináři, členové „tugendbundů“ a jacíkoli podobní lidé nahlas křičí: Ach, kdyby v čele tohoto krásného vojska byl stál jiný, co velkého by tam bylo bývalo na práci — ale já bych nemohl s Tebou na Orlíce v klidu užívati, co nám dobrotivé nebe dobrého nadělilo, kdyby mé svědomí ke mně pravilo: Ty jsi neměl odvahy pohrdati úsudkem světa, ty jsi nejednal podle svého přesvědčení, a proto byla krásná armáda k triumfu Francie rozprášena.“
Jeho pohrdání slávou šlo tak daleko, že se ani o to nestaral, když jiní trhali pro sebe lístky z jeho vavřínů. Po vítězném ukončení války osvobozovací a vtažení spojenců do Paříže r. 1814 Rusové žárlili na Rakušany a na Schwarzenberka. Maršál jejich počínání glossuje těmito slovy: „Jak se věru dalo předvídati, tlačí to nyní všechny Rusy, kteří si dříve u Lützena a Budyšína dali naprášiti, když již pomoci nepotřebují, že podporovaný nebem Rakušan po mnohých vítězstvích je sem dovedl. Nyní hledí mou zásluhu ze všech sil zlehčiti, jejich ješitný, slabý, ale chytrý císař rád by nyní vystoupil ze zákulisí a dal si holdovati jako vojevůdce; vidím, jak těchto pletich denně přibývá, ale jistě nikdy neučiním kroku proti tomu; moje vnitřní přesvědčení mi stačí úplně a má celá bytost je zaměstnána Tebou, Nany, po svém domácím štěstí toužím, tam je můj život — pryč odtud, tam k Tobě, je moje vřelé přání.“
Není divu, že této vlastnosti maršálovy bylo využito už za jeho života, že se našlo nemálo příživníků jeho zásluh a že jeho činy začaly brzy upadati v zapomenutí. Tento osud stihl již mnoho velkých lidi, kteří sami byli příliš hrdi, aby se starali o své uznání. A že dodnes lze pozorovati snahy rozděliti světlo a stín tak, aby zásluhy jiných na újmu Schwarzenberkovu se objevily v světle jasnějším, je také následek toho, že podceňoval slávu; ovšem jeho velká duše by tuto křivdu nesla klidně, neboť — jeho království nebylo z tohoto světa.
Jeho sebezapření šlo tak daleko, že rád obětoval svůj osobní úspěch, když pozoroval, že je to prospěšno k dosažení vytčeného cíle. Můžeme to pozorovati hlavně ve dvou případech, v bitvě u Chlumce blíže Teplic proti Vandammovi 30. srpna 1813 a v bitvě u La Rothière blíže Brienne proti Napoleonovi 1. února 1814. Srovnání obou bitev je pro charakteristiku Schwarzenberkovu velmi poučné. V obou případech doufal maršál Schwarzenberk, který vždy vynikal reservou a opatrností v posuzování situace, pevně v úspěch svých zbraní, a přece jak u Chlumce, tak u La Rothière odevzdal velení jinému, a to právě tomu, kdo toho zrovna nejvíce potřeboval. To byl u Chlumce Barclay de Tolly a u La Rothière Blücher, oba po právě předchozích neúspěších deprimovaní, oba v takové situaci, že nové vavříny jim zase mohly vrátiti sebevědomí a důvěru. Schwarzenberk v obou případech mohl počítati, že získá tím vděčnost jednoho i druhého, že se tím součinnost spojeneckých armád utuží a že to bude na prospěch společnému účelu. A jen o ten mu šlo vždy, ne o slávu osobní, kterou se sebezapřením téměř nepochopitelným dovedl postoupiti jinému. Ovšem, kdo zná jeho povahu, ten se dovede vžíti v jeho nitro a posouditi velikost jeho činu u Chlumce a u La Rothière a nebude čin ten vykládati triviálním způsobem za zbabělost, podkládaje jeho rytířské mysli nízké úmysly, jako by se byl chtěl vyvléci z riskantního postavení, aby uvalil odpovědnost na jiného.
S tímto rysem Schwarzenberkovy povahy souvisí jiný, neméně nápadný. Kníže nejen že necenil úsudek velikého světa, že netoužil po výsluní slávy a uznání společnosti, on se společnosti přímo stranil. To nás u generála a diplomata právě tak zaráží, jako u kavalíra. Ruch velikého města mu byl protivný, radovánky jeho ho nudily; lesku dvora, jehož vzduch mu byl mnohdy nesnesitelný, a společnostem vysokého světa se vyhýbal, jak to jen bylo možno. Když přijel roku 1801 do Petrohradu, byl první dojem, kterým na něho působilo toto ohromné město, dojem smutku — ,une espèce de tristesse’. V Petrohradě plně uznával pohostinnost ruské společnosti a s vděčností zaznamenával, jak se mu všude vyšlo vstříc, s jakou laskavostí byl přijat jak od ruské aristokracie, tak od samého dvora, přece však nemohl přemoci svůj odpor proti salonům a vyznal, že se mu tento způsob života neobyčejně protiví. Lámati si celý den hlavu, aby se neřeklo něco nevhodného, točiti se na právo a na levo, otáčeti se jako tanečník, dělati poklony celé společnosti mu bylo tak nudné a tak ho namáhalo, že při tom s něho celý den prý kapaly velké krůpěje potu. Když r. 1809 na své druhé diplomatické cestě do Petrohradu onemocněl, těšil se při svém příjezdu, že nemoc ho aspoň zachránila ,du malheur des salons’.
Ani Paříž a její společnost nepůsobila na knížete Schwarzenberka dojmem příznivějším. Již počátky jeho vyslanecké působnosti na dvoře Napoleonově byly mu nepříjemné. Popisuje s humorem svou první audienci u Napoleona, jak veliký ceremoniář jej vlekl pokoji naplněnými světem, jak se po ohlášení příchodu velvyslancova císaři otevřela obě křídla dveří jeho přijímacího sálu a jak císaře spatřil uprostřed velikých hodnostářů říše a vlastních dvořanů. Proti svému očekávání držel prý se kníže při audienci velmi dobře, ale přece by prý raději podnikl pěkný útok jízdy, než aby opakoval tuto komedii. Paříž ho svým životem vůbec nelákala, ač doznává, že je možno několik měsíců se tam dobře baviti, ovšem ne jako diplomat. Jedině v divadlech nalezl trochu občerstvení; společnosti a plesy ho velmi nudily, na ty si hlavně naříká a je vždy šťasten, když je má za sebou. Proto prosí svou choť, aby přišla oživiti tu proslulou Paříž, kterou on jarý ve své nejapnosti shledává nesnesitelnou. Když se roku 1814 vrátil do Paříže jako vítěz nad Napoleonem, nebylo mu o nic volněji.
V jeho dopisech potkáváme se s týmž odporem proti skvělé metropoli společenského života. Jednou dostal pozvání od Talleyranda k soirée. Ale poněvadž si slíbil, že ten večer věnuje korrespondenci své choti, nemohl se přemoci, aby konvenienci přinesl takovou oběť. Slyšel prý, že tam bude tancovati ruský car, a dodává k tomu: „To se budou dámy líčiti, strojiti, kroutiti a otáčeti jako loutky. Tomuto hemžení jsem nyní šťastně unikl a za to buď Bůh veleben.“ Také při posledním svém pobytu v Paříži nemohl se dočkati, až bude moci městu tomu ukázati záda; vše se mu tam protivilo.
V stejné lásce jako skvělý život pařížský choval maršál i pohnutý život ve Vídni za doby kongressu roku 1814. Když v říjnu tohoto roku churavěl, těšil se, že získal osm dní, které ztrávil jako na ostrově uprostřed závratného ruchu, a to byl pro něho „krásný zisk“. Pod rouškou rekonvalescence vyhýbal se všem dvorním slavnostem, a když se jednou nemohl vyhnouti dvorní tabuli, vzdychl si potom, že to byl pro něho perný den (ein harter Tag). Společnosti u dvora se vyhýbal, jak jen to bylo možno, a toužil jen už po odjezdu vysokých hostí. Naříkal si, že hon ten nemá konce (die Hetze nimmt kein Ende), a modlil se za brzký odjezd korunovaných účastníků kongressu.
Podobné pocity zmocňovaly se maršála i za jeho pobytu v Miláně roku 1816, kde za přítomnosti dvora nově získaní poddaní měli v lesku slavností zapomenouti na velké aspirace let právě uplynulých. Když jednou bylo knížeti ztráviti celý den u dvora, ulehčoval si večer těmito slovy své choti: „Pro dnešek jsem udělal dosti, neboť jsem si ani netroufal odmítnouti velké ceremonielní diner u Bellegarda. Je to opravdu příliš odporný pocit, viděti mnoho lidí, když nálada je smutná.“ K tomu přistoupila v Miláně ještě i nechuť k divadlu, které jindy přece někdy knížeti poskytlo zábavu, ač opery nikdy dobře nesnášel. Praví o tom v listu z 12. ledna 1816 z Milána: „Opera a divadlo vůbec mě nudí, proto tam nechodím.“
Toto stranění rušného společenského života jest u kavalíra od dětství uvyklého parketám, u diplomata, který se tolik pohyboval v okolí dvorů, zjevem těžko vysvětlitelným. Snad právě proto, že jeho postavení a jeho život tak často ho nutily do salonů, bylo mu vítáno, když z ruchu společnosti mohl prchnouti do samoty aneb do přírody a oddati se svým myšlenkám a snům. Či je v tom také trochu rousseauovského útěku z kulturní společnosti do přírody? Ani Rousseau nechyběl v maršálově knihovně a orlická paní byla jeho zvláštní ctitelkou.
Jistě nesprávné by bylo vysvětlovati tuto stránku maršálovy povahy misantropií; pravý opak jsme pozorovali v předcházející stati o jeho humanitě a lásce k lidem. Jen před okázalou, rušnou společností velikého světa a před skvělou nudou dvorů prchal, ale v kroužku svých přátel se cítil velmi volně. Tak jako uměl milovati svou choť a svou rodinu a jako uměl s láskou lnouti k svým sourozencům a hlavně k své sestře Karle, kněžně Lobkovicové, tak uměl i své přátele, ovšem ne četné, podělovati bohatými poklady svého srdce. Nejvíce mu k srdci přirostli soudruzi jeho na všech téměř válečných výpravách Mořic a Louis, knížata Liechtensteinové. Společné útrapy a společná nebezpečí dovedou ukouti pevnější pouta přátelská, dovedou těsnějšími svazky spojiti duše spřízněné, než jak jich je schopen jednotvárný tok klidného života. Již v prvých válkách proti Francii nalézáme v společnosti našeho hrdiny oba Liechtensteiny. Když ve válce roku 1799 kněžna Nany ztrávila nějaký čas se svým chotěm na válečném tažení, těšili se s knížetem jeho štěstí oba jeho přátelé a po jejím odjezdu za smutných podzimních večerů vzpomínali všichni na milé večery společně ztrávené. Když za pobytu knížete Schwarzenberka v Petrohradě r. 1809 vypukla válka s Francií a on dostal zprávu o zranění obou Liechtensteinů, píše své choti 13. května: „Chvěji se jmenuje Ti naše dva Liechtensteiny. Tito dva přátelé, tak drazí mému srdci, byli první, o jichž zranění jsem se dozvěděl, avšak jak je to kruté postavení, nevěděti, je-li to nebezpečné, a kde jsou.“ Na ruském tažení r. 1812 na přátelských dýcháncích ztrávených ve společnosti těchto dvou věrných druhů a ještě některých jiných přátel okřála jeho mysl, zkrušená těžkými trampotami a starostmi této svízelné války. Pobesedovav jednou u stolu s Bianchim, s oběma Liechtensteiny a princem Filipem z Hessen-Homburku, o Liechtensteinech a o princi praví své choti, že sotva lze nalézti tři takové vojáky na jednom místě pohromadě. Všichni se těšili, až se jim zase zazelená ratolest míru, ale všichni byli odhodláni do posledního dechu vykonati svou povinnost jako válečníci a s upřímným opovržením hleděli na ty, kteří se chtějí jmenovati vojáky, ale prvou zásadu pravých vojáků nejen že necítí a jí nejsou prodchnuti, nýbrž o ní ani nevědí. Když Louis Liechtenstein byl v šarvátkách s Rusy 8. října poraněn, píše o něm maršál, že je to pro něho veliká ztráta, neboť je to prý hrdina a při tom tak zcela výtečný člověk; později ho nazývá svým Bayardem. Také k svému pobočníku hraběti Paarovi přilnul maršál Schwarzenberk obzvláštní náklonností. Charakterisuje ho jako výborného člověka a statečného vojína, praví o něm, že je mu ze srdce oddán a že je to člověk vnímavý pro všechno dobré a vznešené. Když po vítězném vtažení do Paříže po delší přestávce zase se sešel s Mořicem Liechtensteinem, vyslovil o tom své potěšení v listu k své choti z 25. dubna 1814: „Byl jsem rád, že ho zase vidím, on ví, čím jsi mně a proto je z nečetných lidí, s kterými o Tobě mluvím.“ Při tom poznamenává také o Paarovi, že patří do kategorie těchto vyvolených. Když se v Miláně r. 1816 musil na delší dobu rozloučiti s Paarem, praví o něm, že mu bude velmi chyběti, protože prý je to jediný člověk, s kterým může otevřené o všem mluviti, když chce ulehčiti svému srdci, kterému může se zalíbením vypravovati o své choti a který je vůbec poctivým a pro jemnější city velice vnímavým mužem. A takových přátel neměl maršál Schwarzenberk mnoho, přátel, které pokládal za hodny, aby s nimi sdílel i city svého srdce, které mu byly svaté. K těmto jmenovaným osvědčeným, druhům z těžkých dob druží se ještě několik přátel z vojny; z nich aspoň osobního adjutanta maršálova Hukinského a hraběte Clama-Martinice nelze pominouti mlčením. Tito lidé byli knížeti Schwarzenberkovi vždy milí. O nich neplatí to, co bylo výše řečeno o jeho stranění se společnosti; s těmi rád besedoval, rád s nimi pojedl, v jejich společnosti se zúčastňoval honeb, konal výlety a s nimi vzpomínal na velké události společně prožité a vážné okamžiky společně překonané.
O tom, jaký celkový dojem činila bytost maršálova a jeho chování k lidem, kteří s ním přišli do styku, podává nám biograf jeho Prokesch-Osten z vlastní zkušenosti velice jímavý obraz. Mluvil prý jasně, určitě a živě, lehko uměl jiné přesvědčovati, málokdy byl prudký ve výrazu, a když se přece tak stalo, rychle se zase mírnil. Velitelského tónu byl prost, a přece podmaňoval; byla u něho pevnost spojená s něhou. Měl prý neobyčejné kouzlo k sobě poutati lidi a to i ty, kteří mu záviděli a kteří byli jeho protivníky; i ti v jeho přítomnosti měkli. Úctu vynutilo si jeho vystupování u každého. Měl neobyčejný bystrozrak v posuzování lidí a velmi případně uměl rozpoznávati jejich cenu aneb bezcennost; měl zároveň vzácnou ctnost, že si uměl vážiti jiných a prost byl nadutosti, která šlape po jejich zásluhách. Velice cenil lidi, kteří měli ducha, a velmi ho jímala pohyblivá geniálnost. Avšak nadutost dovedla rychle uraziti jeho mysl a lichocení nesnesl. Uměl uhodnouti způsob myšlení jiných lidí a nikdo mu nebyl tak nepatrný, aby v obcování s ním nezachovával laskavost a šetrnost. Každému, kdo s ním mluvil, dovedl ulehčiti rozhovor a i hranaté formy přehlédl, šlo-li o dobré jádro. Základy jeho bytosti, přísná spravedlnost a mírná dobrotivá forma, v jaké se spravedlnost ta jevila, odrážely se v rysech jeho obličeje, ale nikdy se tam neprozradily chvilkové dojmy. Nálady ho nikdy nepřivedly z rovnováhy, uměl opanovati svůj výraz; třeba že byl prost strojenosti, měl vzácný dar volně se pohybovati v pevných formách. Přitažlivost, která spočívala v celé jeho bytosti, poutala vzdělaného i hrubého, ale jemné jeho mravy dovedly zaraziti každou dotěrnost; přítomnost jeho působila dojmem občerstvujícím. Neobyčejnou láskou lnul prý vedle své vlastní rodiny též k svým bratřím a sestrám, a kdo ho viděl v kruhu jeho drahých, byl by prý myslil, že tam je jeho vlastní místo, ale když prý ho pozoroval jinde, zase byl proniknut touž myšlenkou o něm. Tato charakteristika maršálova, podaná Prokeschem-Ostenem je v úplném souhlasu s tím, co možno vyčisti z jeho korrespondence. K tomu, jak prvý jeho biograf posuzuje jeho vojenské vlastnosti, se ještě vrátíme.
Když jsme se nyní aspoň v hlavním obrysu seznámili se Schwarzenberkem jako člověkem, když jsme aspoň povrchně nahlédli v jeho nitro, snad nám bude mnohé pochopitelnější u Schwarzenberka vojáka a diplomata.
Pokračování příště viz:
3/4 Maršál Schwarzenberk jako voják a diplomat
4/4 Úsudky maršála Schwarzenberka o současných událostech
Navazuje na příspěvek:
Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka: 1/4 životopisný nástin
Související příspěvky: