Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 3/4: jako voják a diplomat
Jan Bedřich Novák
Naposledy upraveno: 13.11.2013
Kníže Schwarzenberk jako voják je problém nesnadno řešitelný. U něho není prosté linie vývojové. Jeho nitro je zmítáno ustavičným zápasem, o němž jsme právě mluvili; vojna v době vrcholného rozvoje jeho bytosti mu není věcí citu, nýbrž věcí chladné úvahy, která ho nutí i proti hlasu srdce položiti své schopnosti na oltář vlasti. A přece ani toto tvrzení neplatí bez výjimky. Musíme u něho vždy rozeznávati jezdeckého důstojníka od generála.
Johann Peter Krafft: Maršál Schwarzenberg přináší spojeneckým panovníkům zprávu o vítězství v bitvě u Lipska. (1817)
Pohleďme jen v orlickém zámku na podobiznu jeho od Oelehainze, která ho představuje jako velitele jeho malovaných hulánů. Výbojná odvaha kavalleristy se dívá s této podobizny. S portrétů, které ho představují jako maršála, zírá k vám vědomí těžké zodpovědnosti, hlavně s velitelského portrétu od Lawrence ve Windsoru, a ani na optimistické miniatuře od Isabeye nejsou setřeny s obličeje stopy starostlivosti. Veleti armádě, pečovati o každé kolečko tak složitého stroje, je něco zcela jiného, než hnáti útokem v čele jezdeckých pluků. A s podivením pozorujeme, jak kníže Schwarzenberk, o němž nyní víme, jakým byl odpůrcem války, jak těžko nesl, že osud mu určil, aby celý život věnoval povolání, které se příčilo jeho srdci, v čele svých jezdců byl zcela jiným člověkem. Jakoby odeur eskadron působil na něho omamující silou, jako by struny jeho nitra zachvěly se neuvědomělou silou, ozvěnou rytířských bitev zašlých časů. V tom je nesporně něco atavismu, něco dědictví starých dob. V bouři útoku, v ohlušujícím ryku koní i lidí, mezi blýskavicí palašů, tam platilo jen jedno heslo — prorazit. Ať to bylo v první válce proti Francii r. 1793, když přepadl se svými hulány Francouze v Estreux, ať to bylo o rok později u Le Cateau, kde bravurním útokem kyrysníků rozbil celé levé křídlo nepřátelské armády, ať to bylo r. 1800 v bitvě u Hohenlinden, kde se s jezdeckými pluky vrhl na nepřítele, aby kryl ústup své pěchoty a artillerie, v těchto a jiných svých jezdeckých činech podal Schwarzenberk důkazy překypující energie, rychlosti v rozhodování a neobyčejné odvahy. Když na ústupu od Hohenlinden nepřítel zatarasil obsazením Kremsmünsteru jízdě zadního voje cestu, nebylo opět jejímu veliteli možno dlouho se rozmýšleti. Vrhnout se s kavallerií do města a probít se nepřátelskou pěchotou bylo dílem několika okamžiků. Ve válce roku 1805 máme opět překvapující útok jízdy v bitvě u Jungingen, provedený Schwarzenberkem. A což divoká jízda s eskadronami vyvedenými z obklíčeného Ulmu s arcivévodou Ferdinandem aneb energický útok na ústupu od Wagramu? Když popsal své choti v listu z Chebu 23. října 1805, jakým způsobem zachránil jízdu i arcivévodu před Muratem a Kleinem, kteří jim byli stále v patách, zmiňuje se Schwarzenberk pochvalně o svém osobním pobočníkovi Hukinském a praví: „Ujišťuji Tě, že je poklad míti v podobném okamžiku člověka, který má ušlechtilého ducha, vztyčenou hlavu, jasný zrak a jistou pěst; my dva, dobře neseni svými koni, bychom byli napříč projeli nepřítelem, o tom jsem přesvědčen, neboť, doznávám Ti, byly okamžiky, kdy on a já jsme možná byli jediní, kteří viděli jasně.“
Vše, co zde kníže praví o Hukinském, platí plnou měrou také o něm samém. Z těchto slov vane nejen sebevědomí odvážného jezdce, ale také záliba v jezdeckých potyčkách, která upomíná na zanícení, s jakým se v starých dobách rytíři vrhali v zápas turnajů. A tato láska k jízdě a koním neopustila knížete nikdy; máme toho četné doklady v dopisech k jeho choti, v nichž často se mluví o koních s neobyčejným zájmem. Již dříve jsme uvedli, jak v ruské válce 1812 při líčení šarvátek mezi kozáky a husary uklouzl mu povzdech, že lituje, že již pro takové potyčky nemá tolik smyslu, jako v svých mladých letech. A vzpomeňme si jen, jak ještě u Lipska, když 16. října u Wachavy situace se stávala pro spojence kritickou a i přítomní monarchové útokem francouzské jízdy se dostali do nebezpečí, neodolal maršál, aby sám nezasáhl v seč v čele gardového pluku ruských kozáků.
Jak máme tyto právě líčené vlastnosti srovnati s výtkami váhavosti a neodhodlanosti? To jistě byly jiné pohnutky, které Schwarzenberka maršála přiměly k jinému tempu, než jaké pozorujeme u Schwarzenberka velitele jízdy. Při vedení armády je první věcí klid; tam není místa pro horečku jezdeckého útoku, v níž se uplatňují instinkty dřímající až na dně duše. A Schwarzenberka vojevůdce právě klid neopouští nikdy. Prokesch-Osten pozoruje na maršálovi s obdivem nejen jeho jasný rozhled a umírněnost, ale i klid a velikost, které charakterisují osvědčeného válečníka. A v klidné rozvaze se uplatňují jiné složky duševního života. Dříve jsme pozorovali povahu maršála Schwarzenberka; viděli jsme, že základní zásady, jimiž řídil všechno své jednání, byly vědomí povinnosti a lidskost, jeho úzkostlivá svědomitost a jeho láska k lidem zůstávají i v poli ředitelkami jeho činů. Vědomí povinnosti mu velí, aby svědomitě vyplnil uložený úkol, a humanita mu přikazuje, aby při tom šetřil svěřený mu drahocenný materiál lidský. Obojí dovedl spojiti. Není improvisátorem bitev, jako byl improvisátorem jezdeckých útoků, s největší opatrností odvažuje síly svoje a síly nepřátelské, napřed vypočítává veškeré možné eventuality, vždy si zabezpečuje linii ústupu, manévrováním hledí dostati nepřátele do situace nevýhodné, čeká, až veškeré branné síly má na místě rozhodujícím, a pak se pouští v boj, když téměř matematicky má zaručenu největší pravděpodobnost vítězství. Bitva není u něho účelem, je jen prostředkem k dosažení cíle, a ten je u něho vždy - zničení nepřítele a tím dosažení míru. Netouže po vavřínech válečných, nepouští se nikdy do nerozvážných a bezúčelných bitev, to se příčí jeho odporu proti zbytečnému prolévání krve. V tom je pravým opakem cara Alexandra. Slavkovy jsou nemožné v historii maršála Schwarzenberka; víme také, jak u Slavkova od bitvy zrazoval a jak chtěl dočkati příchodu vojsk, která mohla tažení roku 1805 zakončiti zcela jiným způsobem.
Jeho svědomitou a pečlivou přípravu bitvy charakterisuje velmi dobře vítězství nad Tormasovem u Poddubí roku 1812. V listu z 18. srpna píše své choti, že jeho manévr připravil nepříteli porážku již tři dny před bitvou. Schwarzenberk totiž, ponechav jen malou část vojska proti frontě nepřátelské, obešel ve velkém oblouku ruské levé křídlo a donutil pak Tormasova k nevýhodnému boji s obrácenou frontou proti převaze, kterou získal stažením všech sil na místě rozhodujícím. Tormasov byl vlastně poražen jen tímto výborným manévrem. To bylo zcela v duchu Schwarzenberkově; vítězství bylo úplné a ztráty poměrně malé.
A všimněme si bitvy u Lipska. Tam zase pozorujeme, jak se opatrným manévrováním a vyhýbáním se předčasným srážkám s Napoleonovou hlavní mocí připravuje rozhodnutí všemi silami tam, kde to bylo pro nepřítele nejnevýhodnější. A hlavně první plán bitvy, navržený maršálem Schwarzenberkem, mířil úplně na Napoleonovu komunikační linii a směřoval k cíli, obejít úplně jeho posice a donutit ho k bitvě s obrácenou frontou. Upozorňuji na tuto malou analogii, třeba že rozměry byly jiné.
Nemohu se zde věnovati nesnadné otázce, jaké účastenství měl při sestavování plánu bitvy u Lipska maršál Schwarzenberk a jaké šéf jeho štábu Radecký, ale myslím, že vedle kritického probrání veškerých plánů sestavených od počátku války s Napoleonem roku 1813 také srovnání všech bitev Schwarzenberkových mezi sebou by přineslo trochu světla. Jisto je, že ona nápadná opatrnost plánu a starostlivost o to, aby pokud možno všechny síly se stáhly na místě rozhodujícím a aby se nepodniklo nic předčasně, souhlasí úplně s povahou maršála Schwarzenberka.
Jdeme-li o něco zpět v historii knížete Schwarzenberka až do doby před bitvou u Hohenlinden a pozorujeme-li dobrozdání, které jím bylo předloženo 12. září 1800 velitelství armády, vidíme, že plán ten zase směřuje k zaskočení nepřítele energickým posunutím levého křídla armády až k Mnichovu, takže by se tím naprosto ohrozily komunikační linie francouzské armády, která mohla tímto pohybem býti úplně odříznuta od svého pozadí. I tento plán směřoval k úplné porážce odpůrcově. I zde, podobně jako u Lipska podle disposic maršálových z 13. října 1813, pravé křídlo armády mělo účel jen demonstrační, kdežto hlavní síly měly býti staženy na levém křídle a to mělo býti posunuto tak daleko vpřed, že by se dostalo nepříteli v týl. Nechci ovšem tvrditi, že maršál Schwarzenberk přináší tím nový motiv do strategie, ale upozorňuji jen, že je to jeho oblíbený tah, a s tím by se mělo počítati hlavně při kritice plánů bitvy u Lipska.
Maršálovi bylo nejhroznější myšlenkou rozptýlení a zničení armády, která je svěřena jeho vedení, a v dopisech k jeho choti, ať ve válce ruské, ať ve válce 1813-1814 tato starost zanechává stopy velmi hluboké. Proto také úzkostlivě pečuje o vlastní komunikační linie, jak to často svěřuje i těmto dopisům. V listu z 15. ledna 1814 z Vesoulu projevuje své potěšení nad vzdáním pevnosti Forts de Joux, protože hermeticky uzavírá silnici z Pontarlier, která je jeho hlavní linií v případě ústupu. Rovněž v listu z 19. ledna 1814 dává průchod své spokojenosti, že linie ústupu přes Pontarlier je úplně uvolněna. O deset dní později v dopisu své choti z Chaumontu ze všeho nejvíce Blücherovi a Gneisenauovi vytýká, že, rychle postupujíce ku Paříži, nekryli silným sborem silnici mezi Chalonsem a Nancy. To jsou jen ukázky; z korrespondence jeho i jiné jeho pozůstalosti dalo by se takových příkladů uvésti více.
Tento opatrný způsob manévrování, upomínající na starou školu XVIII. století, nevynesl maršálovi Schwarzenberkovi mnoho uznání, hlavně ne od historiků německých; vytýkán mu nejen nedostatek energie, nýbrž i bázeň před bitvami. Teprve v poslední době dostalo se mu jako stratégovi uznání právě s této strany. Nejlepší znalec dějin válečnictví v Německu, Delbrück, na přednášce nedávno v Drážďanech přednesené plně ocenil Schwarzenberkovy strategické schopnosti. Rudolf Friedrich ve svém díle „Die Befreiungskriege“, třeba že je proti maršálovi Schwarzenberkovi značně předpojat, považuje, přehlížeje dlouhou, a jak praví, skvělou řadu generálů spojeneckých, Schwarzenberka snad za jediného, s nímž bylo možno počítati jako s vrchním velitelem. Byl prý podle výroku cara Alexandra ,l'homme de la coalition’. Ovšem Friedrich uznává jen osobní vlastnosti maršála Schwarzenberka, jeho diplomatický takt, trpělivost, jistotu ve vystupování vůči přítomným monarchům, jeho laskavost a skromnost a jeho schopnost vyrovnávati protivy a smiřovati. Jeho talent vojevůdcovský pokládá pro tuto úlohu za nedostatečný. O tom s ním zde podrobně polemisovati nemůžeme; k tomu by nestačila tato stručná stať. Než jednu věc přece nemůžeme pominouti mlčením. Friedrich, který je nepřítelem opatrného manévrování a velikým obdivovatelem Napoleonova prudkého útoku a jeho vnitřní linie, přece sám uznává, že při vedení obrovských mass vojenských roku 1813 se tato taktika Napoleonova neosvědčila. Při armádě počítající na 200.000 mužů měl Napoleon veškery nitky ve svých rukou, mohl veleti a, jsa mistrem vnitřní linie, dovedl nepřítele převahou své taktiky brzy zdolati. Jinak při armádě dosahující počtem téměř půl milionu. Tu se operační base tak zvětšila, že se jednotlivé sbory a armády vyslané proti armádám nepřátelským, manévrujícím na velkém prostranství, úplně vymkly z Napoleonova vedení. Maršálové Napoleonovi, zvyklí bez hlesu poslouchati jeho rozkazů, nemohli na velkou vzdálenost dostávati v čas eventuelní nové disposice a, obávajíce se samostatně jednati, zůstávali bez rady a tak v celé válce 1813—1814 dávali se všude porážeti a tím zkazili výsledky dosažené hlavní mocí. Tudíž při tak velikých massách, které nebylo možno s tehdejšími prostředky z jednoho bodu ovládnouti, démonická převaha Napoleonova nad jeho maršály nebyla celkovým operacím na prospěch.
To pokládá Friedrich vedle špatného zásobování pro nedostatečné dopravní prostředky a velké vzdálenosti od Francie za jednu z hlavních příčin Napoleonovy porážky. Maršálovi Schwarzenberkovi vytýká však, že nebyl mohutnou osobností, která by každý odpor podvůdců byla v jádru udusila. Především nebylo možno, aby kdokoli na straně spojenců vystupoval tak imperátorským způsobem za ustavičného zasahování přítomných panovníků a hlavně cara Alexandra v operace, a pak právě ve způsobu, jakým maršál Schwarzenberk jednal s podvůdci, spočívala záruka zdaru. Maršál Schwarzenberk nejen že neochromoval činnost pobočních vůdců, naopak on ponechával jim, pokud to jednota plánů dovolovala, volnou ruku a dodával jim sebevědomí. Připomínám jen oba již vzpomenuté případy, kdy za své přítomnosti odevzdal vedení svým podřízeným velitelům. Následek toho byl, že vůdcové pobočních armád a detachementů dovedli v situacích, kdy nebylo pro velkou vzdálenost možno dostati včas z hlavního stanu rozkazy, jednati samostatně a poráželi maršály Napoleonovy hypnotisované obrovskou osobní převahou svého pána a tím ochromené v činnosti, když byli postaveni na vlastní nohy. Jako by byl maršál Schwarzenberk vycítil, jakým způsobem možno nalézti východisko z nesnází tehdá spojených s posunováním ku předu takového množství vojska, které, jak Friedrich výborně praví, bylo anachronismem v tehdejší době bez telegrafie a bez železnic. To už byla armáda, která svou velikostí se hodí pouze do doby moderní se všemi dnešními technickými vymoženostmi. To byla válka, která již úplně se podobá moderním válkám, vedeným s obrovskými massami, rozdělenými v řadu armád na velikém území. Tento anachronismus zabil Napoleona, ale na straně spojenců byl vyvážen právě šťastnou povahou maršála Schwarzenberka, jeho nadlidským sebezapřením a úplným pohrdáním slávou. Jen cíle dosáhnout stůj co stůj, i s nasazením vlastní osoby; jen jednotu udržet všemi prostředky, a zase hlavně obětováním sebe sama.
To, co se maršálovi Schwarzenberkovi vykládá za slabost, často bylo jediným východiskem, neměla-li se jednota spojenců rozpadnouti. Ze si byl vědom obrovské úlohy, která na něho byla vložena postavením v čelo armád spojeneckých ve válkách osvobozovacích, a že v dopisech k své choti často ulehčuje svému stísněnému srdci, není věru s podivením. Jen naprosto lehkomyslná a nesvědomitá povaha byla by mohla bez vrásky na čele na sebe bráti úkol, jakému nebylo rovno v dějinách evropských. Ale, nač nejvíce naříká, není obtížnost úlohy, nýbrž přítomnost panovníků a hlavně cara Alexandra a jeho ustavičné zasahování v operace.
Carovi Alexandrovi nejen postavení panovníka a nejvyššího pána své armády, nýbrž i nejasnost spojenecké smlouvy usnadňovaly stálý vliv na operace. Car měl totiž právo disponovati nejen svými vojsky, nýbrž i pruskými sbory s jeho armádou spojenými, a toto své právo uplatňoval mnohdy způsobem, který se mohl státi celému podniku osudným. Na Rakušany a hlavní stan beztak se mezi Rusy žárlilo a car ve své slabosti mnohdy dával této oposici více sluchu, než jak při tak vážných věcech slušelo.
Pro charakteristiku toho, jaký byl poměr jeho k vrchnímu veliteli a jak svrchovaně nesnadné bylo postavení maršála Schwarzenberka, stačí, uvedu-li jen některé episody. O drážďanské aféře jsem se zmínil již výše. Zde chci jako ukázku Schwarzenberkova martyria uvést i především zasažení cara Alexandra do operací, které měly za účel úplné zaskočení Napoleonova vojska u Lipska. Plán tento je patrný z disposic daných maršálem Schwarzenberkem 13. října pro všechna podřízená vojska. Jednotlivosti ovšem zde nemohu uváděti; přestanu na vytčení hlavních věcí a cíle těchto disposic. Největší moc spojenců měla býti položena na západ od Lipska na příč všem liniím Napoleonova ústupu. Mezi Zeitzem a Lützenem na jihozápad od Lipska měla se soustřediti armáda hlavní s Rakušany, s ruskými a pruskými gardami. Nejdůležitější silnice, vedoucí na západ od Lipska přes Lindenau a Lützen, měla tím býti zatarasena právě tak jako silnice jdoucí k jihu přes Zwenkau na Zeitz. V kontaktu s armádou hlavní měly slezská a severní armáda zabrati území na západě a severozápadě Lipska. Slezská armáda měla se položití mezi Merseburkem a Halle. Tím by Napoleonovi byly zahrazeny také komunikace směřující z Lipska přímo na západ k Merseburku a na severozápad k Halle. Tento železný oblouk měl se zužovati směrem k Lipsku a soustřediti hlavní síly tam, kde by si Napoleon chtěl útokem proklestiti cestu.
Na území jižně a jihovýchodně od Lipska bylo také pamatováno. Jeden sbor měl postupovati na Bornu, ležící na jihu Lipska, a s ním měla armáda hlavní udržovati spojení a jej eventuelně podporovati. Dále směrem jihovýchodním od Lipska u Penigu postaven jiný sbor a ještě více směrem východním u Míšně stála armáda reservní. Tedy jihovýchodní fronta měla býti poměrně slabší, ta měla vázati jen část nepřátelských sil, zatím co fronta západní postupem proti Lipsku měla připraviti Napoleonovi Sedan. Cílem byla nejen porážka, nýbrž úplné zničení nepřátelské armády a disposice z 13. října naději na toto zničení také zřejmě vyslovily.
Plán tento narazil na odpor ruský; byl to hlavně generál Toll, který cara Alexandra získal pro své mínění, aby bylo upuštěno od tohoto obejití Napoleonovy moci, a hlavní síla spojenců koncentrována na jižní frontě proti Lipsku. Důvody, které tehdá byly uváděny se strany ruské a pruské proti tomuto plánu, uvádí dodnes vojenská historiografie pruská, Schwarzenberkovi nepřející. Friedrich ve svém díle dnes, jako tehdá Toll, poukazuje k nebezpečnému pruhu terrainu táhnoucímu se od Lipska přímo k jihu, obtékanému řekami Elsterou a Plesnou (Pleisse), a k jiným překážkám, které by dělily od sebe kolonny postupující od západu a jihozápadu k Lipsku. Řečený pruh země mezi Elsterou a Plesnou poskytoval prý pro svůj bažinatý, křovím pokrytý a kalužinami a vodními příkopy vyplněný terrain téměř úplně neschůdnou překážku. Tím by bylo spojení mezi západní, hlavní frontou a skupinou jižní prý znemožněno. To byl nejzávažnější důvod Tollův a právě tak se na situaci dívá Friedrich. Ovšem maršál Schwarzenberk byl jiného názoru. Jemu, který právě před rokem operoval se svou armádou v strašných bažinách horního Popripetí v Rusku, který viděl u Kozího Brodu své bataillony postupovati k útoku až přes boky v bahně, patrně se překážka Tollem naznačená a naposled Friedrichem opakovaná nezdála tak nepřekonatelná. Jistě nebyla horší těch, které byly přemáhány při pochodech nekonečnými bažinami litevskými. Odsuzovati tento plán z těchto důvodů je při nejmenším předpojatost. Maršál Schwarzenberk také neuznal námitek uváděných mu s ruské strany a setrval na svých disposicích.
Plán nakreslený v biografii vydané Kerchnawem a Veltzém, který nám předvádí situaci, jaká by byla nastala 14. října podle těchto disposic, naprosto nemluví proti Schwarzenberkově strategii. Odpor jeho proti změně je tudíž snadno vysvětlitelný. I po ruských námitkách byl maršál o úspěchu tohoto manévru přesvědčen. Ale tu v rozhodné chvíli zasáhl svémocně car Alexandr v tyto rozpočty svým rozhodnutím, že si maršál může dělati se svými Rakušany, co chce, ale svými vojsky že car bude disponovati jinak. Tím byl celý tento plán zmařen; maršál vida nezbytí povolil a disposice pro bitvu změněny tak, že hlavní síly spojenců položeny na jižní frontu. Na západě zůstal široký pruh území mezi Merseburkem a Pegau jen slabě obsazen a hlavní linie ústupu přes Lützen Napoleonovi otevřena a tou také po porážce Napoleonova armáda unikla zkáze.
S jak těžkým srdcem kníže Schwarzenberk přinesl tuto oběť, aby nerozbil jednotu mezi spojenci jen s obtížemi udržovanou, možno si představiti. Když uvážíme toto samovolné jednání cara Alexandra u Lipska, pak rozumíme známému přípitku Blücherově, že maršál zvítězil u Lipska, ač byli přítomni tři mocnáři.
Jiný podobný tah provedl car Alexandr maršálovi Schwarzenberkovi při přechodu Rýna ku konci prosince 1813. Maršálovi záleželo na tom velmi, aby se pokud možno brzy a s velikou mocí dostal severozápadními Švýcary do Francie a soustředil svoje síly u Langres, kde předvídal útok Napoleonův. Byl již ve Vesoulu 12. ledna a marně očekával příchod reservní armády, jejímž jádrem byly ruské a pruské gardy. Zdržení to mohlo se státi osudným, kdyby bylo bývalo využito nepřítelem; a proč se tak stalo? Dovídáme se to z listu maršálova jeho choti z 12. ledna 1814. Car Alexandr právě před rokem 1. ledna podle pravoslavného kalendáře přešel v čele svých gard Němen a veden zcela nemístnou sentimentalitou rozkázal, aby týž den roku 1814, totiž 1. (13.) ledna, gardy přešly Rýn. „Tak, Nany, musím velet“, dodává k tomu kníže roztrpčen, „nebude-li mne nebe chrániti aneb neskončí-li se válka brzy, musí se konečně přec jednou dostaviti zlá katastrofa. Taková loutková hra v tak důležitých, o osudu celé Evropy rozhodujících epochách, je skutečně hnusná“.
Což divu, že maršál Schwarzenberk v listech své choti ulehčoval svému srdci a že car Alexandr byl nejednou předmětem těchto úlev. V listu z Teplic ze 4. října 1813 píše: „Zítra jsem v Marienberku a považ, Nany, dobrý car Alexandr neopouští mne zase ani na okamžik, ach to jsou velká muka a pro nepřátele jásot“. „Dobrý je, ale slabý a to je velký hřích pro souveraina“ praví o něm na jiném místě. V listu z Jeny z 23. října při pronásledování poražené armády Napoleonovy od Lipska do Francie charakterisuje maršál cara Alexandra takto: „Car Alexandr mi už zase dnes přišel, aby mne pronásledoval jako můj stín. Zítra je zase jeden vjezd. Ach, Nany, jak může přece slabost tak docela z člověka udělati karikaturu! Má mnoho dobrého a nekonečný materiál, kterého upotřebuje, je mu ke cti, tedy s ohledem na všeobecno nutno je mnohé zapomenout“. Když koncem ledna 1814 maršál Schwarzenberk se klonil k uzavření výhodného míru a také Metternich a Castlereagh se s ním shodovali, činil oposici zase car Alexandr. Maršál o něm praví v listu z 26. ledna 1814: „aber der Kaiser Alexander hat wieder einen seiner Anfälle von sublimer Hanswursterei, die ihn oft bearbeiten.“ O tři dny později v Chaumontu si stěžuje maršál, že přítomnost cara Alexandra jej mučí k zbláznění. V listu ze 14. února z Troyes se modlí, aby Bůh carovi Alexandrovi rozum zostřil. Byl s ním totiž zase v rozporu o pokračování války. Když pak v listu z 26. února 1814 odůvodňoval své rozhodnutí, proč u Troyes nepřijal bitvu, nabízenou mu Napoleonem, pravil mezi jiným, že trpí smutným osudem nésti tři souverainy na bedrách, a stěžuje si, co mu bylo pro toto rozhodnutí snášeti, neboť, býti trápen pyšnými, ješitnými, neznalými souverainy, kteří si na vojáky hrají, to jsoti příšerná muka. Lví díl ovšem patří i zde carovi Alexandrovi. Rozumíme potom lépe povzdechu maršálovu v listu z 12. prosince 1813 z Freiburku, v němž mezi jiným píše své choti o volnosti, jaké se při svých operacích těšil Wellington: „Ach závidění hodného Wellingtona, který sotva řekne, co učinil, nikdy však, ani své vládě, nepoví, co zamýšlí učiniti.“
Jak vidíme z těchto upřímných projevů, byla osvobozovací válka r. 1813-1814 od Drážďan až do Paříže pro vítěze u Lipska drahou trnovou, plnou duševní trýzně, plnou kompromisů mezi tím, co sám považoval za správné, a tím, k čemu se dal od panovníků doprovázejících svá vojska a hlavně od cara Alexandra donutiti, donutiti ne ze slabosti, jak může vykládati, kdo nevidí v jeho nitro a neuváží všechny okolnosti, ale z důvodů, aby jednota byla zachována a cíle vytčeného dosaženo. To nebyla ústupnost dvořana, sklánějícího se před majestátem vladařů, jak rádi vykládají jeho protivníci, to bylo obětování sebe sama a své popularity zájmu celku.
Operace roku 1814 také mnohým historikům zavdaly příčinu, aby všechny nezdary a pomalé tempo postupu připisovali na vrub slabosti a váhavosti vrchního velitele; někteří, jako sám Treitschke i ryzost jeho úmyslů brali v pochybnost. Víme nyní z dopisů maršálových jeho choti, jak velice mu bylo křivděno. Cíle jeho byly nejčistší, o zabezpečení trvalého míru Evropě mu šlo, o to se namáhal vší silou, ostatní vše musilo ustoupiti do pozadí. O dosažení tohoto míru zároveň se snažila evropská diplomacie. Všechny operace roku 1814 byly v souvislosti s jednáním diplomatů a za jejich zeleným stolem bychom mnohdy nalezli vysvětlení k tomu, co se nám se stanoviska strategie zdá býti záhadné. Politika rakouská neměla stejných cílů jako politika pruská; jí šlo sice také o takové oslabení Francie, aby se více nevzpamatovala k rozmachu ohrožujícímu evropský mír, ne však o její zničení. Nechat příliš zmohutněti Prusko na účet Francie nemohlo býti přáním rakouských státníků. Že se při tom Rakousko mnoho neohlíželo po prospěchu všeněmecké věci, nikdo mu přece nemůže vážně vytýkati, kdo si uvědomí ethnické složení Habsburské monarchie.
Jako po celý svůj život maršál Schwarzenberk v hlasu povinnosti slyšel svůj kategorický imperativ, zrovna tak její plnění vyžadoval od svých podřízených. A jako vědomí vykonané povinnosti mu působilo duševní uspokojení a vyvažovalo všechny oběti, které přinesl svému stavu, tak i vědomí, že vojsko mu svěřené koná svou povinnost, jej blažilo. Kdo by snad dobrotu jeho srdce a jeho lidskost chtěl vykládati jako slabost v poměru jeho k vojsku, brzy by se poučil o opaku, kdyby si všiml knížete Schwarzenberka jako velitele rakouského pomocného sborů na ruské výpravě 1812. Tam nastoupil kníže na dráhu samostatného vojevůdce, tam byly mu po prvé svěřený, osudy vojska se zvláštní úlohou, jejíž řešení vloženo úplně v jeho ruce.
Jakmile přibyl do Lvova, aby převzal velení tohoto sboru, píše o něm 4. června 1812 své choti: „Sbor je krásný, nálada, jaká má býti; vážně a odhodlaně je každý ochoten svou povinnost k státu zpečetiti svou krví. Začíti s veselou lehkomyslností válku, jejíž účel mnohý ze spolubojovníků si nemůže dobře vysvětlit, je snad v odporu s naší národní povahou, ale povinnost neudusí sice cit, ale poručí mu.“ O několik dní později 15. června z Tomaszówa stěžuje si, že mu jeho postavení působí mnoho zlosti a nepříjemnosti: „Beze všech ohledů musel jsem železnou rukou při novém organisování zasáhnouti, bylo mi jednati na vlastní vrub, a to: v mnohém a v případech nejdůležitějších; neschvalují-li můj způsob jednání, ó, ať mě sprostí mého místa a chci za to žehnati Prozřetelnosti.“ Ve psaní z Vysokého Litowsku 6. července praví, že se musil uchopiti nejpřísnějších prostředků, aby udržel ve vojsku kázeň. Podobně se vyslovuje o několik dní později z Pružan: „Vojsko musí býti přísně drženo, je nakloněno k excessům, starší důstojníci chtějí všechno lépe věděti, mezi mladými je mnoho živlů, které se musí vymýtiti; nicméně mne generálové většinou podporují.“ Že maršál uměl kázeň ve vojsku udržovati prostředky velmi energickými, pozorovali jsme již výše při zmínce o; názorech jeho o trestech ve vojsku a o drancování. A dovedl si disciplinu vynutit a uměl se také těšiti z toho, když vojsko jeho zachovávalo pořádek. V listu k své choti z Nesviže z 28. července 1812 podává své vojenské názory. Ty jsou pro jeho charakteristiku velmi důležitý. Proto je uvádím doslovně: „Armáda je mou útěchou a mou pýchou, mohu opravdu říci, získala, na své vnitřní hodnotě, na duchu, na kázni, na vojenském jednání všeho druhu. Bohužel je pravda, že obyčejně mír, trvá-li již koliki let; je zkázou vojska, neboť bud se stane oblíbenou dětskou hračkou lemovaných a pomazaných hlav, jako gardy Alexandrovy, anebo se hodí celý krám do staré zbrojnice, kde válečník i se zbraněmi rezaví a každý svého meče spíše umí používati k obracení pečeně než k ráně.“ Nyní následuje odstavec, v kterém kníže zavrhuje válku samu o sobě a jen válku obrannou považuje za spravedlivou, odstavec, který byl již výše uveden, a pak pokračuje o kázni ve vojsku takto: „Přece zkušenost naučila lidi, že stálá vojska jsou nutná, ta musí býti udržována v nejpřísnějších zásadách kázně. Poslušnost je základním pilířem, (vojínu) tedy nesluší, aby vyšetřoval spravedlnost války podniknuté státem, není schopen určiti, jakým způsobem neštěstí, které jakkoli stát ohrožuje, nejúčelněji by mohlo býti odvráceno, jemu je tudíž poslouchati bez odmluvy pokynu representativní moci, totiž souverainovy.“
Z uvedených příkladů vidíme, jak maršál Schwarzenberk dovedl totéž, co vyžadoval od sebe, vyžadovati také od svých podřízených. A uměl je také učiti povinnostem a dodávati v těžkých chvílích svým příkladem a nadlidským sebepřemáháním síly k jejich plnění. Příležitosti hojně mu k tomu poskytovalo zase ruské tažení r. 1812, které od každého žádalo napětí posledních sil. Povzbuzovati jiné v tak strašných okamžicích, jaké poskytovaly hrůzy ruské války, k tomu bylo třeba značné dávky mravní síly. V listu z 29. října 1812 píše kníže o tom své choti, jakou námahu mu působilo, aby svou náladu ukryl před ostatními, aby své, podřízené povzbuzoval, umění strádati jim líčil jako jednu z nejkrásnějších vojenských ctností, dodával jim odvahy a věc jim představoval jako lehko snesitelnou; a při tom prý v srdci vzdychal po vysvobození. Nikdo nesměl tušiti, jaké boje on sám svádí ve svém nitru a jak touží po návratu k svému domácímu štěstí. „Můj vnějšek nesmí prozraditi nevoli, která mé nitro zpracovává. To je násilný, obtížný stav, který nelze dlouho vydržeti. Celá armáda by se demoralisovala, kdybych si dal v nejmenším odpozorovati svou náladu.“ Tak se vyslovuje v jiném dopise o několik dní později.
Armáda lnula k maršálovi Schwarzenberkovi s touž oddaností, s jakou se staral o její blaho. Jeho podřízení v něm ctili svého otce. Z nejlepších dokladů toho je dílo Prokesche-Ostena, který maršála přímo zbožňoval. V dopisech maršálových k choti nalézáme mnoho statí, z nichž je patrno, jak přátelský byl poměr mezi vrchním velitelem a jeho podřízenými. Korrespondence v orlickém archivu poskytla by také četné příspěvky k poznání důvěry a lásky, s jakou se k němu obraceli. Avšak ani zde cit nevítězil nad vědomím povinnosti a nad přísnou spravedlností. Charakteristická pro tento poměr jsou slova listu psaného podplukovníkovi jeho oblíbených hulánů Kisielewskému: „Ve psaní svém mě takřka vybízíte, abych se Vám vyslovil, mám-li snad opravdu v úmyslu nikterak Vás nenavrhnouti za plukovníka svého pluku a nedoporučiti Vás na vyšším místě ani k jinému podobnému postavení. Ač nikterak bych nebyl povinen odpovídati na tuto otázku, zaviněnou nevčasným a neskromným tlacháním, chci Vám přece podat i o tomto předmětu objasnění. Sám jsem Vám nesčetněkrát vytkl, jak málo schopnosti máte k tomu, abyste slušně a se skromnou vážností zacházel s důstojníky, kteří mají ducha, a je přidržoval ku plnění jejich povinností. Brzy jste v maličkostech drsný a přísný, brzy zase ve věcech důležitých shovívavý. Přiznám se Vám upřímně, že výsledek mých pozorování vždy tak dopadl, že nemáte při nejlepší vůli náležitý takt, abyste zacházel se sborem důstojnickým, jako je můj, tak účelně, aby duch byl sice pečlivě zachován, ale přece s rozumem veden. Protože něčeho takového ve Vašich letech se už nedosáhne, když se to do té doby neumělo získati, jsem ovšem svědomím vázán, pro případ uprázdnění místa žádáti jiného plukovníka pro svůj pluk, ač jsem dosud nikterak nijaké volby neučinil. Vážím si Vás a plně a spravedlivě uznávám Vaši známou statečnost. Za odměnu Vašich prokázaných služeb se vynasnažím pohnouti jeho císařskou Výsost, aby Vám udělila místo plukovníka při haličském oddělení gardy. Mohu-li Vám bez újmy pro službu prokázati jakoukoli laskavost, proč bych tak neměl učiniti? Ale moje povinnost je mi světější než můj život a s této stránky měl bych si lichotili, že jsem Vám znám již po dlouhou dobu.“
To je velmi pěkná a průzračná ukázka poměru knížete Schwarzenberka k jeho podřízeným a svědčí nejen o pevnosti, s jakou uměl vystupovati, šlo-li o věc, která se příčila jeho přesvědčení, ale dá se z ní také abstrahovati, jak si představoval ideál vojenského velitele; co žádal od plukovníka svých hulánů, uměl požádovati také od sebe v poměru k těm, jejichž osud byl svěřen v jeho ruce.
Nyní se pokusíme o stručnou charakteristiku knížete Schwarzenberka jako diplomata. Již výše jsme uvedli, že mu byly svěřovány velmi důležité misse politické. Jistě mnohý se táže s podivem, když čte, že právě nejdůležitější místo diplomatické pro naši říši v době nejkritičtější za celou éru Napoleonskou - místo velvyslance v Paříži po uzavření míru vídeňského 1809 - bylo svěřeno generálovi, zda se v rakouském sboru diplomatickém nikdo nenalezl, kdo by byl mohl úřad ten zastávati. A možno hned odpověděti, že tak jako kníže Schwarzenberk se pro tuto hodnost v tehdejší situaci snad nikdo druhý nehodil. Oč šlo především v Paříži? Pozvednout prestiž říše v očích Francie těžce postižený a vpravit Napoleonovi trochu vážnosti k dunajské monarchii. A tam, kde šlo o representaci, o důstojné vystupování a zjednávání sympatií, byl právě Schwarzenberk na svém místě. V tom je klíč k porozumění jeho diplomatické činnosti. Pozorovali jsme výše jeho povahu; viděli jsme, jak uměl působiti na lidi, jak osobnost jeho uměla k sobě poutati jiné, a tomuto osobnímu kouzlu neodolal ani Napoleon. Poměr, který se vyvinul mezi imperátorem a novým zástupcem Rakouska v Paříži, byl velmi přátelský a nezůstal bez příznivých následků pro politický styk obou říší. Okázalé a důstojné vystupování Schwarzenberkovo v Paříži zjednalo Habsburské monarchii opět trochu úcty v očích Paříže a Napoleonova dvora. Uzavřením sňatku mezi Napoleonem a Marií Louisou korunována diplomatická činnost Schwarzenberkova v Paříži úspěchem a zdálo se, že nový kurs politický je trvale upevněn.
Podobně tomu bylo v Petrohradě roku 1809; i tam rozhodovaly osobní vlastnosti Schwarzenberkovy, ne snad jeho diplomatická vyškolenost. Také tam car Alexandr velice si oblíbil knížete, který se brzy stal vítanou osobou v salonech ruské aristokracie. A bylo to z velké části zásluhou sympatií, jaké si v metropoli severu dovedl získati, že se veřejné mínění v Petrohradě obracelo ve prospěch Rakouska při vypuknutí války s Napoleonem roku 1809. A víme, jak to bylo tehdá důležité, když šlo o kombinovaný útok Francie a Ruska proti Rakousku. Car Alexandr dal svým citům průchod po opětném setkání s maršálem Schwarzenberkem v Čechách v srpnu 1813 před tažením k Lipsku. Maršál píše o tom v listu z 20. srpna z Loun své choti toto: „Včera vyrukoval u Vraného největší díl rakouské armády v parádě, oba císařové a král pruský přehlíželi sbory, které vyhlížely opravdu velmi po vojensku. Car Alexandr, jehož jsem dříve ještě neviděl, jel ke mně, zahrnul mě milostivými projevy a projevil mi nekonečně mnoho lichotivého. Večer měl jsem s ním dlouhou rozmluvu, v níž uznal s velkou upřímností chyby, jichž se dopustil, hlavně roku 1809, schvaloval moje tehdejší úsudky, vzpomínal na mé předpovědi a plně uznával mou oddanost k vlasti. Líbal a tiskl mě tak často a tak srdečně, jak jen je možno činiti bratrovi dlouho pohřešovanému.“
Že kníže dovedl i při nepříjemném poslání, získávati sympatie svým milým a bezvadným vystupováním, o tom podává nám svědectví také uznání Maxmiliána Bavorského, k němuž byl roku 1805 vyslán, aby jej odvrátil od zamyšleného spolku s Napoleonem a přiměl k spojenectví s Rakouskem proti Francii. To byl úkol velmi nesnadný a také se nezdařil, protože Bavorsko se již rozhodlo pro Napoleona. Toto poslání se ovšem neobešlo bez trapných výstupů, a přece o několik let později dává tehdejší kurfiřt knížeti nejlepší vysvědčení. Pronesl se tak k schwarzenberskému tajnému radovi Weinzierlovi, přítomnému, tehdá v Mnichově: „Napište knížeti, že jsem dosud stále jeho dobrým přítelem, jak jsem již byl před dlouhou dobou. Roku 1805 měl kníže se mnou nepříjemné záležitosti, ale učinil svou povinnost podle příkazů a jednal podle služební povinnosti jako poctivý muž, avšak při tom spojil tolik delikatesy se svými nepříjemnými návrhy a ke mně projevil tolik úcty, že jsem měl všechnu příčinu býti s ním spokojen. Mohu-li knížeti v čemkoli prokázati nějakou službu, ať je to, co jen chce, bude mi to dělati veliké potěšení.“
A právě toto poslání do Mnichova roku 1805 ukazuje také slabé stránky Schwarzenberkovy diplomacie. Tam, kde šlo o to, aby se prohlédla spleť diplomatických intrik, nehodil se kníže Schwarzenberk se svou přímou povahou, neznající přetvářky a opovrhující jí. V Mnichově dal se oklamat a překvapit, a to se diplomatovi přihoditi nemá. Vysvětlení ovšem lze nalézti v tom, že kníže Schwarzenberk nebyl diplomat z povolání, nýbrž vojín, a ošemetná hra, kterou s ním zahrál kurfiřt i ministr Montgelas, byla příliš lstivá, aby ji rytířská jeho mysl byla považovala za možnou.
Překvapení jiného druhu přihodilo se knížeti, když zastupoval svou říši na dvoře Napoleonově v Paříži. Po rozvodu Napoleonově s Josefinou Beauharnais koncem roku 1809 a počátkem roku 1810 dlouho ještě se oddával myšlence, že císař francouzský hledá nevěstu mezi ruskými velkokněžnami, a netušil, že plán pojmouti za choť Marii Louisu je již za jeho zády hotov. A také způsob, jakým byl postaven před hotovou událost, před podepsání smlouvy svatební, byl pro něho takovým překvapením, jaké by se asi sotva stalo diplomatům rázu Metternichova nebo Talleyrandova.
Uvádím tyto episody, poněvadž jsou příznačné pro diplomatickou činnost Schwarzenberkovu a uvádějí na pravou míru často opakované tvrzení, že by byl býval lepším diplomatem než vojákem. Tento názor mohl vzniknouti z nepochopení jeho povahy. Že dovedl na příklad v tažení roku 1813-1814 výborně vyrovnávati protivy mezi spojenci, že uměl nalézati východisko při nesnadných konfliktech za přítomnosti panovníků u svých vojsk, vyneslo mu jméno obratného diplomata. Ale to byla hlavně jeho osobnost, jeho vrozený takt, který dovedl přemáhati často veliké nesnáze, ne tak diplomatické umění, které mu vlastně zůstalo cizí a které se příčilo jeho povaze. Cítil to sám a v dopisech k své choti dává z Paříže i z Petrohradu na jevo svou nechuť ku povolání diplomatickému.
Dokončení příště viz:
4/4 Úsudky maršála Schwarzenberka o současných událostech
Navazuje na příspěvek:
Související příspěvky: