Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 4/4: úsudky maršála o současných událostech

08.12.2013 15:50

Jan Bedřich Novák

Naposledy upraveno: 08.12.2013

Portrét maršála Schwarzenberka neměl by přiměřeného pozadí, kdybychom úsudky jeho o současných událostech nechali bez povšimnutí, a to tím spíše, máme-li v korrespondenci jeho velké bohatství bezprostředních a nelíčených dojmů, jaké působily v jeho duši světodějné události, jichž byl nejen svědkem, ale do jichž běhu také ruka jeho mocně zasahovala. Posud jsme se zabývali osobností maršálovou, snažili jsme se seznámiti se s knížetem Schwarzenberkem jako s člověkem a pochopiti ho jako vojáka a jako diplomata. Nyní chceme vytknouti, jak se díval na svět, v němž byl unášen bouřným vírem událostí. Ovšem nejvíce nás zajímají úsudky jeho o událostech let rozhodujících o osudu Evropy od ruské vojny do definitivního upravení evropských poměrů po druhém dosazení Bourbonů na trůn francouzský. To jsou také léta, v nichž maršál vystupuje do popředí dějin světových.

Jezdecký pomník maršála Schwarzenberga na stejnojmenném vídeňském náměstí z  roku 1867. Byl věnován císařem Františkem Josefem I. a zhotoven Ernstem Hähnelem (1811-1891).
Jeho podstavec nese nápis: Vítěznému vojevůdci spojenců ve válkách 1813 a 1814 (Dem siegreichen Heerführer der Verbündeten in den Kriegen von 1813 und 1814 Feldmarschall Fürsten Carl zu Schwarzenberg Kaiser Franz Joseph I.)
Foto: Karel Sáček 2009

 

Již dříve jsme měli několikrát příležitost setkati se s jeho názory na události, např. při líčení jeho odporu proti válce a jinde; ty ovšem nebudeme opakovati, ale z korrespondence jeho k jeho choti dají se sestaviti systematicky jeho celkové úvahy o událostech a jeho kritiky situací. A ty jsou nejen důležitým dokumentem pro soudobé dějiny, ale vrhají na maršála Schwarzenberka jako pozorovatele určité světlo, dávají nám nahlédnouti hluboko v jeho duševní život a ukazují nám v maršálovi člověka vlastních a často velmi zajímavých názorů.

Začneme s tažením „velké armády“ na Rus roku 1812. Jak posuzoval maršál odvážný podnik Napoleonův? Co říkal obraně a strategii Rusů? O ruském vedení měl úsudky celkem nepříznivé; v jednom listě praví o ruském vojsku vůbec, že má více koní a rukou než hlav, a v stálém ustupování ruských vojsk čím dál tím více pozoroval nedostatek určitého systému a považoval je za výsledek bezradnosti. Ještě na počátku července se domníval, že Rusové couvají, poněvadž mají v plánu postaviti se na odpor v terrainu pro ně výhodném, ale čím dále tím méně ho tato taktika naplňovala důvěrou. Když obdržel z hlavního stanu zprávu, že Napoleon překročil Dvinu bez odporu a ruská armáda že se táhne dále do nitra země, projevil nad tím veliký podiv: „Začínám přece naprosto nechápati tyto ustavičné zpětné pochody, přece se nám přenechává krásná země, plná pomocných zdrojů všeho druhu, a kdo na světě dovede toho lépe využíti než Napoleon? Ostatně tak dlouhé ustupování musí nutně vojsko zbaviti odvahy a působiti na ně vlivem nanejvýš demoralisujícím.“

V ruském vedení války viděl plno zmatků; jako manévry hlavní ruské armády, tak i pochod dunajské armády ruské pod Čičagovem považoval za pochybené. Když se dověděl, že se armáda Čičagovova obrací proti němu, kritisoval to takto: „Má-li dunajská armáda, která se dala na pochod, býti ustanovena k tomu, aby se shromažďovala proti mně, byl by to zajisté manévr velmi pochybný; a kdyby mne i nutili, abych ustoupil až do Varšavska, vzdalovali by se přece vždy dále od velké armády, což by si Napoleon asi velmi přál. Snad však chtějí bud táhnouti směrem k Moskvě, aby zesílili armádu, anebo postupovati podél Dněpru, aby opřeni o Bobrujsk pronikli proti Mogilevu. Tohle by bylo nejúčelnější, ale právě proto je pravdě nepodobno; zdá se, že vrchní vedení je trochu na rozpacích.“

Když maršála došla zpráva z hlavního stanu Napoleonova, že Rusové opustili své pevné posice u Dorogobuže, jakmile se blížila Napoleonova armáda a že se soustředili k Vjazmě, aby přijali bitvu, a že Napoleon chce táhnouti na Moskvu, zamyslil se nad těmito událostmi. „Napoleon je odhodlán jíti do Moskvy, přiznávám otevřeně, že tento plán nemohu schvalovati půjde-li Rusům opravdu do tuha, neudělají proto mír, a co je pak dosaženo? Co dělati s městem, které má na milion obyvatel? Vrátiti se s nepořízenou, by bylo přece kruté. Jak již řečeno, vidím v tom obrovský podnik, ovšem u Smolenska se zařizuje silně ohrazený tábor, reservy táhnou se všech stran, avšak jsou zde také ještě ruská vojska v nemalém počtu. Měsíc září kráčí obtěžkán velkými událostmi, ale pochybuji velmi, že mír bude vybojován v tomto roce.“ Tato slova byla napsána již 6. září 1812 a svědčí o nemalém bystrozraku. Všechny obavy zde pronesené se vyplnily.

Nedůvěra ve zdar Napoleonova gigantického podniku maršála Schwarzenberka již neopustila. V listu z 5. října 1812 píše své choti o svém ústupu před nepřátelskou přesilou, a to hlavně jezdeckou přesilou, a o možnosti, že tím bude ohrožena komunikace velké armády, a dodává: „Jestli obrovský podnik Napoleonův ztroskotá, musí někdo býti vinen, a tu jsem úplně připraven, že se stanu obětí. Kdybych neměl plné přesvědčení, že jsem vykonal vše, co jsem vykonati měl a mohl, dělal bych si veliké výčitky, neboť povinnost ve službě jde přede vším.“

O tom, co se děje v Moskvě, a o dalších plánech Napoleonových neměl maršál Schwarzenberk do té doby ani potuchy a trpce si na to stěžuje. „Nejistotu však o tom, co tam a dále se děje, velmi těžce nesu, neboť bez instrukce, bez zpráv jakéhokoli druhu, bez možnosti jen tušiti, jaký plán byl od dobytí Moskvy učiněn, přece musiti operovati s armádou, to jest tápati ve tmách; myslím, že stěží může býti postavení ještě obtížnější.“

Co tato slova byla psána, přinesl kurýr záhadné zprávy z Vilna. Bassano psal, že snad dojde k bitvě u Kalugy, kde chce Napoleon ruskou armádu napadnouti; že Napoleon prý již 19. října opustil za tím účelem Moskvu. Maršál Schwarzenberk pozastavuje se nad tímto rozhodnutím a považuje úkol Napoleonův, nepřijme-li Kutuzov u Kalugy bitvy, za jeden z nejnesnadnějších, jaký kdy mu bylo řešiti.

Teprve 7. listopadu dověděl se maršál o ústupu Napoleonově ke Smolensku po „vyhození Kremlu do povětří“. Není tím překvapen, naopak schvaluje odhodlání Napoleonovo. „Mnozí teď budou láti Napoleonovu zpětnému pochodu, já však ho proto ctím, nevšímá si řečí a má účel před očima. Na počátku války bylo řešiti úkol, aby míru bylo dosaženo pokud možno po prvém tažení; Napoleon uznal, že pouhou vojenskou methodou úlohu tu nikdy neprovede. Mohlo-li něco vésti k rychlému míru, bylo to jistě dosáhnutí Moskvy po hlavní bitvě; když však mír nenastal, spokojil se tím, že nepříteli způsobil škodu nenahraditelnou, a spojuje se s ostatními armádami, aby zasadil ještě jednu ránu a pak se položil do zimních bytů. Pamatuješ se asi, Nany, že jsem vždy měl mínění, že obsazení Moskvy ještě nevymítí mír. Dej nebe, aby přes zimu kabinety skončily, co Rusové nemohli vyříditi, druhá kampaň by se těžko zažívala.“

Ještě jednou v listu z 11. listopadu opakuje týž úsudek o Napoleonovi, který, opouštěje Moskvu, jedná prý jako veliký muž, nestaraje se o křik světa, třeba se zmýlil v domnění, že donutí Rusy k míru, když armádu porazí na hlavu a dobude Moskvy. Rusko se prý dlouho nevzpamatuje z ran, které mu zasadil. Že by se Rusům mohlo podařiti Napoleona na zpátečním pochodu svými vojsky obklíčiti, maršál velmi pochyboval a poznamenal, že by jim takový manévr mohl přijíti velmi draho a že by věřil v zázraky, kdyby se jim to povedlo, ač prý nešikovní mají obyčejně zvláštního anděla strážce.

V té době nevěděl ještě maršál o hrozných ztrátách velké armády. Jakmile uhodily neobyčejně časné mrazy, zhoršila se situace rázem v Napoleonův neprospěch a katastrofa celého podniku byla neodvratná. Zajímavá je celková úvaha o Napoleonově nezdaru v Rusku v listu maršálově jeho choti z 9. prosince 1812.

„Je přece jen nevděčné to naše řemeslo. Největší válečník, a možno to určitě říci, od staletí, zmešká pravý okamžik asi o 14 dní a v patách následuje neúprosně trest, roční doba uplatní svá práva. Kdyby mu to aspoň uvedlo válku v ošklivost, ale bohužel spíše se v něm probudí pocit pomsty, a pak následující tažení ještě daleko převýší toto tažení krvavými výstupy. Dobří Rusové se nyní zcela vážně domýšlejí, jako by to byli právě všechno dříve vypočetli. Kdo má však paměť, která sahá zpět šest měsíců, táže se, co se dělalo s ruské strany, když válka vypukla? Tu se jistě upamatuje, že celá ruská armáda byla postavena na málo mil za jejich hranicemi a právě začala se soustřeďovati, když rychlé vtržení spojených vojsk ji pohnulo ke všeobecnému ústupu. Velká armáda (totiž ruská) zaujala postavení v ohrazeném táboře u Dviny, nějak k tomu připraveném; také tento tábor opustila, postavila se u Vitebska, přijala několik bojů, soustředila se do Smolenska, kde pykala za svou nerozhodnost, ztratila velké množství lidí bezúčelně, neboť bila se příliš mnoho na boje předních stráží a příliš málo na bitvu. U Mozaisku přijali hlavní bitvu, jejíž výsledek je znám. Moskva byla nyní obětována, armáda musela odtáhnouti k provinciím bohatším a úrodnějším, aby žila, a tak to došlo do Kalugy. Napoleon, zvyklý bez podmínky sledovati svůj úmysl, nemohl a nechtěl upustiti od myšlenky, že vynutí mír, a tak ztratil polní velitel drahocenný čas umíněností zpupného vladaře. Pak vyrazil, tu pak chtělo následovati všechno, avšak tu uměl udělati pořádek, zatím však čas byl ztracen. Čičagov, který trochu manévroval, dostal se tím ještě k tomu, že mohl působiti. Takové jsou věrné dějiny polního tažení, zima pracovala mistrně. Měli-li Rusové skutečně systém vlákati nepřítele do nitra země, k čemu byla tedy trojnásobná řada nesmírně nakupených skladišť v prostoru od Smolenska až k hranicím, k čemu rozložení celé armády za hranicemi, k čemu ohrazené postavení, k čemu snaha, dávati si u Vitebska, Smolenska a Mozaisku stále v stoupající progressi naprášit (durchklopfen)? Kdyby byla armáda měla jen několik skladišť ke krytí svého prvního postavení za Dvinou a Dněprem, kdyby však ostatní zásoby byly nakupeny daleko vzadu, kdyby nesčíslný zástup kozáků s nějakými podpůrnými voji pozoroval hranice, kdyby po obdržení zprávy o vniknutí nepřátelských vojsk byly armády ihned, bez přijetí boje, což beztak bylo lehko možné pro velkou vzdálenost, v malých pochodech ustoupily, kdyby se bylo šlo z cesty každé bitvě a vždy se hledělo zaujmouti postavení v boku, aby pak s čerstvými, neporaženými voji se útočilo se všech stran na komunikace, tu bych polnímu veliteli s radostí vzdal svůj obdiv, takhle však mohu přiznati velikou stuhu řádu svatojirského jen zimě; více než zima pomohla Rusům umíněnost Napoleonova. Protože nejsem ani Francouz ani Rus, nepopírám, že se mi nezdá stav věcí, dosáhnou-li jen naše zbraně ještě se ctí zimních bytů, býti pro nás neštěstím, když se obě mocné říše, stále po zvětšení bažící, notně servou (wacker durchbalgen) a oslabí, také lehko mohu si dodati útěchy nad ranami jednoho i druhého, neboť pamatuji se na doby, kdy jedni nám je dávali a druzí tomu byli rádi - a také se tvářili, jako by pomáhali - a podíl brali z kořisti.“

Tato stručná celková kritika ruského tažení je velmi odchylná od běžného názoru, který již tehdy na ruské straně byl zastáván a našel mnoho ohlasu, jako by totiž Rusové byli úmyslně „po způsobu Skythů“ vlákali nepřítele hluboko do země a válku zdrželi až do zimy. Plánů bylo ovšem mnoho; Barclay de Tolly byl pro ofensivu, ale i obranný plán Phullův, carem přijatý, počítal na operace mezi Němenem, Dvinou, Berezinou a Dněprem - proto tolik nahromaděných zásob v této oblasti, proto opevněný tábor v Drisse nad Dvinou. Další změny operací, ústup k Moskvě a Kaluže teprve dodatečně byly vynuceny nepřítelem. To postřehl maršál Schwarzenberk již tehdá. Neměl věru příčiny, aby stranil jedné nebo druhé straně, a co zde píše své choti, je jeho nejvnitřnější přesvědčení. Nedá si úspěchem zviklati názor na průběh tažení. Historie podléhá suggesci při posuzování vítězů. Zde máme jeden z prvých dojmů, jaký katastrofa velké armády učinila na jednoho ze zúčastněných; z těchto řádek nemluví ještě „veřejné mínění“.

Poslední zprávy Bassanovy byly velmi temné; pravý stav ustupující armády měl zůstati veliteli rakouského pomocného sboru utajen. Další depeše z Vilna nepřicházely. V listu z 10. prosince stěžuje si maršál své choti, že marně čeká na zprávy z Vilna. „Jest téměř neuvěřitelné, pravím-li, že dosud nevím, zda se Napoleon chce soustřediti u Vilna, aby vrhl zpět nepřítele, který ho nejblíže následuje, zda se postavil, aby jej očekával a svým vlastním vojům dal odpočinouti, či zda se chystá, což by bylo nejchytřejší a poměrům nejpřiměřenější, položiti se za Němenem do zimních bytů. Každý z těchto tří případů vyžaduje na mé straně jiné disposice. Zároveň mi psal Bassano, že císař největší důležitost přikládá tomu, aby mé pohyby sledovaly rychle ve stejné výši pohyby velké armády a abych manévroval v duchu jejího nynějšího postavení, a mně se neřekne, zda se armáda pohybuje vpřed či vzad a jaké postavení zaujala.“

Že z velké armády zůstaly již jen trosky, tou dobou maršál Schwarzenberk ještě nevěděl. Jen to mu bylo jasno, že je s ní zle a že v Rusku déle meškati nemůže a že, má-li on se podle rozkazu udržeti s ní na stejné výši, musí couvati do Varšavska. Z nedostatku rozkazů o zimních bytech a z nedostatku officiálních zpráv o postavení Napoleonových vojsk usuzoval, že vedení je ve velkých rozpacích. Prý zřídka kdy v světě se vyskytla podobná situace. „Jsme v naší době k tomu ustanoveni, abychom byli svědky neočekávaných událostí,“ praví své choti v listu z 12. prosince. „Nikdo asi nepodivuje se více skvělým výhodám, jichž dobyl proti armádě Napoleonově jako car Alexandr. Že štěstí přichází ve spaní, není zvláštností, ale neslýcháno jest, aby se náhle tak překvapujícím způsobem dostavilo v stavu nejtrapnější úzkosti, to je opravdu z extrému do extrému.“

Teprve v druhé polovici prosince došly do rakouského hlavního stanu přesnější zprávy o pravém stavu věcí. Takové dílo zkázy přece jen i toho překvapilo, kdo už byl připraven na vše. Výše jsem již uvedl, jak maršála tento obrat naplnil myšlenkami mystickými. Slova listu z 22. prosince jsem již nahoře citoval. Ne Alexandr ani Kutuzov, ale trestající Prozřetelnost zničila Napoleona. Když se maršál dověděl od kurýra, vrátivšího se 27. prosince z Královce, podrobnosti o katastrofě Napoleonovy armády, svěřil ještě téhož dne své dojmy listu k své choti. „Celkem je skutečně něco nadpřirozeného v celé události, Pán rozprášil jedním dechem ty udatné nesčíslné zástupy, neboť armáda tu již není; jakým asi nadšením to působí na Rusy, beztak ješitné! Něco takového skutečně ještě nikdy nebylo slýcháno, a jest si jen přáti, aby se tito kolossové jen ještě oslabili, a jsou-li oba nebezpečni, je to vskutku pro lidstvo šťastná událost, že toho, kdo v tomto okamžiku byl nejnebezpečnější, stihl tak bezpříkladný osud, neboť v budoucnosti bude se uměti válka vésti s větší opatrností. Útrapy nešťastníků jsou nepopsatelné, aby se někdo dostal na jednu noc k ohni, musel si často cestu klestiti nožem, platilo se několik tolarů za místečko u ohně.“

Hned druhý den na to pokračuje maršál v těchto dojmech, pod jichž tíhou úsudek jeho o Napoleonovi nabývá větší ostrosti: „Jak se bude nyní chovati Napoleon, jak důležitý to okamžik pro pozorovatele! Po prvé jej zasáhla vážná rána; jak bude hleděti se pozdvihnouti? Desetkrát zasluhoval přísného potrestání, ať je to již jen za opovážlivou domýšlivost se, jako by rozkazoval živlům. Neboť mohl s důvěrou hraničící téměř s šílenstvím nastoupiti tak pozdě pochod zpáteční, když se nemohlo určitě, neomylně počítati na stále příznivé počasí? Takovou zaslepenost nemohl ovšem nikdo tušiti a ona patří k nejnepochopitelnějším událostem století, avšak byla způsobem bezpříkladným potrestána. Od velitele samého až do posledního muže bylo každému vystáti nejtrpčí útrapy; pokořen je on a pokořeni jsou oni sami.“

V následujícím listu, z 29. prosince, klade si prozíravý duch maršálův otázky a kreslí perspektivy do budoucnosti: „Můžeš si lehko pomysliti, jak se teď všechno, přítel i nepřítel, o původci těchto hrozných scén vyslovuje. K čemu to teď povede? Má dost síly, aby se opět vzepjal? V každém případě jsou mu křídla mohutně zchromena, ale kdo myslí důvěřivě, že ho bude moci nyní pokořiti ve Francii samé, prokazuje malou znalost celé budovy, jedním slovem, onu předpojatost, která vždy doprovází nevědomého. Jaký asi učiní tam dojem tato Pařížanům zcela neobvyklá událost? Může se Napoleon na jaře zase bez nebezpečí pro vnitřní klid vzdáliti? Odvolá armádu ze Španěl? Co se tam pak stane? To jsou důležité otázky, na které si nyní přejeme s netrpělivostí míti odpověď.“

Prvý problém, který následkem změněné situace bylo maršálovi Schwarzenberkovi řešiti, byla otázka polská. Existence posledního zbytku polské svobody ve vévodství Varšavském spočívala v jeho rukou. Jediné jeho pluky byly schopny odporu. Měl se postavit proti ruským vojům, pronásledujícím trosky Napoleonovy armády? Mohl tak učiniti, a nedati při tom v sázku osud svého vojska? Srovnávalo by se to s prospěchem jeho státu? To byly otázky, které ho mučily v posledních dnech prosincových roku 1812 a které bez odpovědi přecházely s ním do nového roku. Stíny velké armády a její zkázy plížily se v jeho duši, kdykoli počal se zabývati myšlenkou dalších válečných operací. Zajímavé jsou reflexe těchto úvah a rozporů v dopisech k jeho choti.

Z Pultusku 29. prosince píše: „Zítra tedy musím do Varšavy. Nedovedeš si představiti, jak se mi to hnusí, tito lidé stále myslí, že se dosti pro ně nedělá. V jádru nás nenávidí; je pravda, že se jim s naší strany až příliš zřetelně totéž dává na srozuměnou. Můžeš si mysliti, jak je jim teď protivný pocit, že v tomto tažení dvakrát za svou spásu musí mně děkovati a také teď, že mohou počítati jen na tu ochranu kterou jim (rakouský) sbor bude moci poskytnouti. Tam mají sladké přesvědčení, že Rusové nic nepodniknou, je tedy mé zaměstnání velmi nepříjemné, neboť mně jest činiti opatření, která ukazují, že jsem jiného mínění.“

Že by byl maršál Schwarzenberk již nyní, podobně jako York, býval v dorozumění s Rusy a jednal obojetně, jak dosud se mu vytýká, zejména historiky polskými, vyvracejí důvěrné dopisy k jeho choti velmi zřetelně. Tak právě o záhadném poslání ruského diplomata barona Anstetta píše kněžně z Pultusku 4. ledna: „Včera ráno došlo mne psaní generála Vasilčikova, kterým mi oznamoval, že do jeho hlavního stanu kdosi přišel s přímým příkazem cara Alexandra pro mne; poslal jsem tam dnes Clama, abych smluvil s tímto Quidam schůzku v Ostrově. Můžeš lehko uhodnouti, jak nepříjemná mně jsou taková poslání, vzbuzující podezření. Tento pocit mohl se jen ještě státi živějším, když jsem se dověděl pod rukou, že vyslancem je Anstett. Týž člověk byl roku 1809 ve Vídni, prokázal nám na svém dvoře velmi špatné služby a jeho smýšlení bylo úplně francouzské, od něho nemohu očekávati nic dobrého, také nepochybuji, že jest v úmyslu jen vzbuditi podezření u spojenců.“

Když 11. a 12. ledna byly přední stráže Reynierovy u Węgrova napadeny Rusy, psal o tom maršál své choti a projevil obavy o Varšavu: „Brzy se ukáže, kam to spěje, a já nepředvídám nic dobrého pro Varšavu, neboť v těchto poměrech, v tomto ročním čase nemohu svésti velkou bitvu. Ale, jak si můžeš lehko pomysliti, očekává se od tohoto sboru, že může dokázati nemožné věci; zapomíná se docela, že zde stojí sám a že, ačkoliv díky dobrotivému nebi nejezdí ,en détail’ kolem na saních, zbaven zbraní, a generálové neprivatisují, přece je tak velice sebrán nanejvýš únavným tažením, které již trvá osmý měsíc, že nehoda by jej vrhla do nejtrapnější situace, a tak budu míti čest opustiti Varšavu, a také nad tím najdu útěchu.“

V těchto nesnadných poměrech vytkl si maršál za svůj hlavní úkol zachovati své vojsko od zkázy, neprolévati zbytečně krve a podle instrukce, již zatím dostal z Vídně, ustupovati do vlasti. „Zítra jdu do Varšavy,“ píše své choti 16. ledna z Pultusku, „abych s tamějšími šéfy promluvil o nynější situaci rozhodné slovo, neboť nyní hromadí se kolkolem mne bouřlivé mraky. Dochturov hrozí mne v levo obejíti svým sborem, Saken postupuje přímo na Pragu a soustřeďuje se, car Alexandr sám prý je v Grodnu. Jaký účelný odpor může teď na dlouho býti zde kladen? — Bezúčelně obětovati lidi, od toho mne opatruj můj dobrý genius; mé rozhodnutí je učiněno a nestarám se o ostatek.“

Nebylo tedy nějaké tajné dorozumění s Rusy maršálovi Schwarzenberkovi pohnutkou, aby jim vydal poslední záštitu polské svobody. Bylo mu při tom úzko u srdce. „Je mi tak příliš nevolno ve zdech toho nešťastného města,“ a při všem zmatku, který byl ve Varšavě způsoben katastrofou velké armády a který svými výstřednostmi maršálovi byl velmi odporný, vycítil přece, že Polákům jde o všechno. V listu z 26. ledna píše své choti: „Opravdu nelze zde (totiž ve Varšavě) s žádným smrtelníkem promluviti rozumné slovo, ti lidé jsou všichni pominuti a kdybych k své útěše nemohl mluviti s Reynierem, musel bych mysliti, že jsem se dostal do blázince.“ Po odchodu z Varšavy 27. ledna: „Zde jsem konečně zase na volném vzduchu, smrtícím dojmem působí na mne Varšava. Nic tam není pravého než pud opravdu vznešený a cenný: státi se opět národem, ostatně je všechno jen pozlátko a klam. Každý začíná tím, že sama sebe klame, a totéž plnou měrou páše rovněž na svém bližním.“ V témž listu, dále sílí se také přáním své choti, o němž jsme již výše slyšeli, aby neproléval už krve.

Ještě několik dní před vydáním Varšavy Rusům ulehčuje svému stísněnému srdci v listu k družce života z 30. ledna 1813: „Můžeš si lehko pomysliti, jak mne tam (totiž ve Varšavě) ctí, to šílené plémě tam myslí, že jsem nejzbabělejším člověkem na světě, protože ruská vojska nezahlazuji; brzo se snaží mne povzbuzovati, brzo zdají se, že hrozí ó ti ubožáci — jako by takové, bídné úskoky byly s to, aby mě zviklali v rozhodnutí, nutno-li zde obětovati lidi čili nic. Přisámbohu, ani pro krásné oči Polek, ani pro hrozby a lichocení, ani pro pokárání samo, kterého se mi snad dostane, nedám ani jediné pistole vypáliti, kdybych nebyl zcela o úplné nutnosti přesvědčen. Nebe odvrať od nás toto neštěstí. Jsem se všech stran obcházen přesilou, jak se mohu zastaviti a dokonce snad hnáti útokem, kam, čím podporovati útok? Kam by to vedlo? Proč tedy obětovati lidi, a přece museti zpět, proč ne raději tiše, ale pomalu táhnouti?“

Koncem prvého týdne v měsíci únoru 1813 byla Varšava odevzdána Rusům. „Ich trachte diese Übergabe so decent als möglich zu bereiten“, píše maršál z Varšavy 3. února. Osud polské samostatnosti byl zpečetěn. To byla pro maršála Schwarzenberka truchlivá dohra velké tragedie roku 1812.

Z názorů maršálových o válce osvobozovací proti Napoleonovi roku 1813 a 1814 mnohé byly již uvedeny výše, kde bylo poukazováno k tomu, jak maršál pojímal svou úlohu jako nástroj Prozřetelnosti k přemožení zla, které již tak dlouho tísnilo Evropu, a k vybojování trvalého míru po tolika letech převratů a bojů. Také ve vojenské charakteristice právě předcházející byly uvedeny leckteré maršálovy názory o strategických situacích roku 1813 a 1814. Přestanu zde tudíž jen na některých celkových a zajímavých úvahách z těchto let, které uložil v korrespondenci k své choti.

Hned v prvých dopisech před zahájením a při zahájení nepřátelství české armády proti Napoleonovi zajímá nás, jak se díval maršál na zamyšlený vpád Napoleonův z Lužice do Čech a ohrožení Prahy. Známo je, že Napoleon po bitvách u Lützena a Budyšína, v nichž porazil vojska pruská a ruská, a po přistoupení Rakouska k spojencům zamýšlel pojistiti si pevnou posici u Labe a v Lužici a rychlým vpádem do Čech zameziti jednak spojení nepřátelských armád, jednak ohroziti samu Vídeň. Praha byla na cestě a měla padnouti první. Ani když se mu nezdařilo překaziti ruským a pruským vojskům pochod do Čech a spojení s armádou Schwarzenberkovou v severozápadních Čechách, nevzdal se ještě myšlenky útoku na Prahu a přímého postupu proti Vídni. Liberec a jiná města v okolí byla za tou příčinou již obsazena Francouzi.

Maršál Schwarzenberg ve dvoraně vojevůdců (Feldherrenhalle) vídeňského vojensko-historického muzea – Arsenalu, dílo Emanuela Maxe z roku 1868. Z celkového počtu zde přítomných 56 mramorových soch v životní velikosti jich deset připomíná napoleonskou epochu, kníže Schwarzenberg společně s arcivévodou Karlem „střeží“ vstup na hlavní schodiště.
Foto: Karel Sáček 2013

 

Maršál Schwarzenberk již několik neděl před zahájením nepřátelství vytušil tento Napoleonův plán, a proto dal všechny důležité přechody labské opevňovati. Když v červencových dnech roku 1813 v Libni měl se setkati s knížetem Antonínem Lobkovicem, vzpomínal s povzdechem na možnost nastávajících bojů na Mělníce a jiných jeho statcích, které byly na rychlo připravovány k obraně: „Antonín Lobkovic je zde, budu ho viděti, můžeš si pomysliti, jak je mi kruté viděti ho právě v okamžiku, kde jeho klenot dávám připravovati k tomu, aby se stal jevištěm nejzhoubnějších scén.“

Pomyšlení, že Čechy a Praha jsou v nebezpečí, nemohlo maršála Schwarzenberka opustiti, ani když se odhodlal se spojenou armádou překročiti Krušné hory, aby posunoval veškerou svou moc směrem k Lipsku. Těmito pohyby byly Čechy vydány ještě většímu nebezpečí. Neubylo ho ani změnou původního plánu a rozhodnutím, učiniti útok na Drážďany, které podle došlých zpráv nechal Napoleon slabě osazeny. Před operacemi proti Drážďanům píše maršál své choti z Mittel-Saydy 23. srpna: „Nemohu naprosto v tak důležitém okamžiku oslabiti se odesláním oddílů vojska, proto nemohu nic učiniti pro Prahu, jakkoli bolestné by mi bylo její okamžité obsazení (Napoleonem), nýbrž v případě, kdyby Napoleon s celou mocí táhl snad do Čech, nezbývá nám, leč s celou armádou, jak s naší tak s Blücherovou, jíti za ním a se pomstíti.“ Toto nebezpečí nabylo hrozivé tvářnosti, když po porážce u Drážďan Vandamme vpadl od Perna do Čech, aby zaskočil spojencům ústup přes průsmyky krušnohorské. Zničením jeho sboru u Chlumce u Teplic zachráněna byla armáda spojenců před katastrofou a brzy potom zbaveny Čechy těžkého mraku, který visel nad jejich severními hranicemi.

Úsudky maršálovy o nezdaru u Drážďan jsme slyšeli již výše. Ještě v dopise z 6. září s tesknotou si připomíná neblahý vliv koalice: „Ach, Nany, ne nadarmo slovo koalice zní strašně v mých uších, na své činné životní dráze udělal jsem v tom tolik smutných zkušeností, a nyní ta nestvůra hrozí, že mne před světem připraví o čest a reputaci, a co ještě horšího, že s ohromnými prostředky přece zkazí velké dílo.“

Také z listu psaného bezprostředně po skončení ohromného zápasu u Lipska a již dříve citovaného vyjímám celkovou charakteristiku: „Bůh žehnal našim zbraním, porážka nepřítelova je bezpříkladná, nikdy jsem neviděl hroznějšího bojiště. Colloredo, Louis Liechtenstein, Bianchi, Hardegg, Nostitz bojovali jako rekové; naše ztráta je veliká, ale možno říci, nepřítel ztratil všechno. Byl včera pronásledován špičkami všech armád, hleděl některými troskami vojenských sborů držeti Lipsko, bylo však vniknuto dovnitř se všech stran. Král saský, generálové Reynier, Bertrand, Lauriston a mnoho jiných generálů, přes 200 děl, víc než 800 vozů s prachem, zavazadla, obrovské množství zajatců padli do rukou spojenců. Vrátil jsem se včera večer z Lipska, abych učinil další opatření; nic nezmeškáme, abychom dále kořistili z tohoto vítězství... Nyní zdá se mi přece, že září šťastná hvězda, a tak, má drahá, snad po skončené práci budu míti štěstí, po němž tak toužím, abych ho užíval klidně ve Vašem středu.“

Při pronásledování poražené armády líčí maršál obrazy utrpení a hrůzy, které se jevily jeho oku na cestě z Lipska do Fuldy: „Strašno je pohlédnouti na silnici, možno počítati na 50 kroků mrtvého koně, na 100 kroků mrtvolu nebo několik jich; všechny domy jsou plny mrtvých a umírajících, nikdy jsem nezažil tak děsného pohledu. Lidé umírají všichni hladem a vysílením, strašně ztrestalo nebe ty pyšné zlostrůjce.“

Když ku konci roku šlo o to, aby válka byla přenesena do Francie, záleželo maršálovi velice na tom, aby neutralita Švýcar, o niž usiloval car Alexandr, nebyla zachována, a psal o tom z Freiburku (v Br.) 12. prosince 1813 své choti: „Zde bude nyní rozhodnuta velká otázka, uznáme-li neutralitu Švýcar čili nic. Můj názor je určitý: není spásy pro spojená vojska bez držení Švýcar. Poměry této země k Francii jsou takové, že neutralita k Francii je jen slovem bez smyslu, neboť nic jim nemůže zabrániti, jakmile seberou dostatečné síly, aby pod nejnicotnější záminkou jako dříve nevnikli do Švýcar, a příliš pozdě litovali bychom vojenského hříchu, který by už ničím na světě se nedal vyhladiti. Daleko větší část Švýcar přeje si setřásti francouzské jho, menší se musí podrobiti. Ze Švýcar je možno Francii citelně ohroziti, vojenským držením Švýcar je Itálie jata od zadu. Neodpustitelné by zde bylo nějaké polovičaté opatření. Jsme u epochy, kde nesmíme odpočívati, ať je každý z našich kroků jakkoli odvážný, musíme přece pevně a odvážně pokračovati. — Kolísání mohlo by se zde státi velezradou na blahu Evropy.“

Názor maršálův, pokud šlo o neutralitu Švýcar, zvítězil a hlavní armáda vtrhla do severozápadních Švýcar a odtud do středu západní Francie.

Také celkové úvahy maršálovy před přechodem na francouzskou půdu stojí za povšimnutí. Z Alkirchu píše 4. ledna 1814 své choti: „Ach, Nany, má úloha je něco mohutného, budu-li podporován, může, musí mír býti vybojován; nebudu-li však doprovázen na svých krocích severní armádou, Wellingtonem a italskou armádou, mohu hluboko klesnouti, ale budu to uměti snášeti, neboť mé svědomí mne zprošťuje obžaloby; tak a ne jinak musím jednati, zasluhuji-li důvěry a požehnání Prozřetelnosti. Blücherem jsem si jist, my dva zde se právě tak neopustíme jako u Lipska, ale nestálý Bernadotte, ten cizím peřím ozdobený, zlovolný hejsek, ten ochromí v rozhodujícím okamžiku mnoho tisíců. Ovšem bezpečnější by bylo a ryze sobecké, kdybych, jsa spokojen s tím, co mi nebe nadělilo, zahalen línou chytrostí a opatrností, se vzdálil v rozhodujícím okamžiku jednání a působení, ale tak, Nany, nesmýšlí Tvůj Karel.“

Na rozháranost mezi spojenci si maršál ještě později naříká. Buďtež zde nyní uvedena slova, kterými charakterisuje situaci v době jednání o příměří s Napoleonem v listu z Chaumontu 29. ledna 1814: „Tato veliká krise dá, jak doufám, konečně uzráti velkému dílu. Dlouho už umělý stroj velikého spolku nevydrží pohromadě! Napoleon bojuje tentokrát boj zoufalství, neboť, bude-li poražen, mohlo by to věru býti naposled. Smutné by bylo pro nás, kdybychom tak slavnou válku měli skončiti nešťastnou bitvou, zatím byl by věru tím mír uspíšen. Caulaincourt cestuje již tři neděle kolem mezi Lunévillem a Châtillonem a, mezi námi řečeno, nedostal ještě slůvka.“

Po vítězné bitvě u Brienne posuzuje maršál takto situaci: „Skoro myslím, že se Napoleon potáhne k Loiře s úmyslem, aby se spojil se Soultem. Wellington nebude moci tak brzy přitáhnouti. Zatím doufá (Napoleon), že snad ještě jednou svede zoufalou bitvu. Také může doufati, že nám bude ztíženo živobytí, když za Loirou odejme prameny, které vyživují Paříž, tomuto městu a nám. Není pochyby, že tímto způsobem nám brzo budou chyběti prostředky k živobytí; každým způsobem je na čase, abychom udělali mír.“

Když příliš rychle postupující sbory Blücherovy utrpěly mezi 10. a 14. únorem několik porážek a zatlačeny k Châlonsu a také Schwarzenberk bitvou u Montereau donucen k couvání, nastala situace pro spojence dosti kritická; v ní maršál nepřijal bitvy nabízené Napoleonem u Troyes. Jednání své odůvodňuje v listu k své choti z 26. února z Colombey: „Císař Napoleon shromáždil všechny své síly, aby s námi svedl u Troyes bitvu; tato pevná vůle byla mi zároveň pohnutkou, abych jí nepřijal. Ale hlavní příčinou, proč jsem se bitvě vyhnul, bylo důležité zpozorování, které mi nesmělo ujíti, že, kdyby bitva snad pro nás dopadla nešťastně, což vždy nutno počítati mezi možné případy, ústup od Troyes až na Rýn by naši armádu úplně zničil. Celý zimní pohyb byl vypočten na to, aby francouzský císař byl překvapen, aby mu všechny přípravy byly překaženy a tím způsobem na něm výhodný mír takřka vynucen. Nikdy nemohlo býti mým úmyslem s vytrvalostí pokračovati v této, na žádném základě nespočívající operaci, když z jakýchkoli příčin, jako tomu bylo v tomto případě, nebylo dosaženo míru, který určitě byl cílem. Hlavní bitvu svésti s nepřítelem, který, podnícen jsa jednotlivými výhodnými boji, zápasí o svou existenci, a to uprostřed své země, kde všichni venkované se ozbrojují, a má za sebou hlavní město, které za ním posílá všechny pomocné prostředky, to je podnik, ke kterému může oprávňovati jen bezpodmínečná nutnost. My jsme složeni ze všech národů, trpíme smutným osudem, že neseme na bedrách tři souverainy; jakmile nastanou vážné operace, všechny prostředky dopravní nám vydrancují záškodníci, neboť, aby se s těmito národy zabránilo na velké linii výtržnostem, bylo by nutno postaviti armádu za zády operujících; nebude tedy možno dodatečně opatřiti skladiště pro tak velikou massu vojska. To vše bylo lze předvídati a bylo stokrát řečeno, ale nikdy nebylo oceněno, tak jako důležitost údolí saonského, z něhož nepřítel přece jednou musel od Lyonu postupovati, aby působil na naše komunikace. — Byl jsem oprávněn v tomto postavení v nejhlubším nitru Francie svésti bitvu a nemysliti při tom na boky a zad svého vojska, na povstání sedláků, na přítomnost souverainů? Soustředil jsem se v největším pořádku za Aubu, Blücher odbočil v pravo, aby se spojil s Winzingerodem, Bülowem, vévodou Výmarským a tak utvořil armádu 120.000 mužů mezi Remeší a Soissonem. Tím způsobem bude pozornost nepřítelova velmi rozdělena; mé reservy stojí mezi Chaumontem a Langres. Tak mohu, zatlačí-li snad Augerau směrem od údolí saonského mé sbory, je ihned podporovati a v nejhorším případě armádní sbory, na Aubě vyslané vpřed, pojmouti zpět. Tímto postavením ohrožuji jednotlivé dále pronikající nepřátelské sbory, kryji příchod své reservní armády a doufám, že získám čas, abych ji mohl náležitě rozděliti. Myslím, že jsem manévroval dobře; nyní mohou lidé křičeti jak chtějí, cítím se uklidněn v přesvědčení, že jsem jednal správně.“

Ke konci února se štěstí začalo usmívati na vojska spojenců a po několika vítězstvích dobyto Paříže, kde senát prohlásil Napoleona za zbavena trůnu. Tento obrat učinil na maršála Schwarzenberka hluboký dojem; jemu dává průchod v prvých listech z Paříže poslaných kněžně.

„Osud nás sem dovedl, rád bych už zase byl daleko odtud, mně není volno v tomto městě... Zde je všechno ve velké krisi. Napoleon je v klatbě, bude se bíti jako zoufalec. Zítra nebo pozítří jest nám podstoupiti rozhodnou a krutou bitvu... Přiznám se Ti, Nany, že mám pocit, že pád Napoleonův je štěstím pro lidstvo, ale jako Tobě tak i mně jsou Bourbonové zcela fatální - ach co je život - proč se člověk tak úzkostlivě honí sem a tam? — Domnívám se, že Napoleon musí učiniti zoufalý pokus, aby nás napadl, neboť jen ve vítězství poblíž Paříže může nalézti spásu. Převyšujeme ho sice značně válečnými silami, ale zde má ještě naději, že nadchne svou armádu myšlenkou na dobytí Paříže; náš ústup patřil by mezi nejobtížnější úlohy a jemu by, jak se zdá, ústup na Orléans za Loiru zůstal v nejhorším případě vždy otevřen. Mé postavení je výhodné a jsem odhodlán přijmouti zítra nebo pozítří bitvu, která musí rozhodnouti... V Paříži, tu vše zuří, jaká honička, jaký zmatek! Nebude-li kolísati armáda, může válka trvati ještě dlouho. Nebe dej, abychom slavně obstáli v posledním boji, pak by musel býti konec blízko... Padne-li Napoleon, soudil Bůh a soudil spravedlivě, neboť plna a přeplněna je míra hříchů tohoto krvelačného dobyvatele. Ale Bourbonové, ti slaboši, kteří jen uboze tráví z kapitálu lidí, jako byli Ludvík XIV. a Jindřich IV., jak ti k tomu přijdou, ví snad lépe než já nebe“.

Očekávaná poslední bitva nepřišla, maršálové a vojsko opustili Napoleona. Obavy maršála Schwarzenberka byly rozptýleny. S lehčím srdcem, ale s projevy údivu, zejména nad odpadnutím maršálů, píše o těchto událostech své choti. Také chování Napoleonovo ho zklamalo. „Nuže, Nany, zde to jde pestře; v málo dnech zřítila se celá budova jako domek z karet. Marmont se svým sborem přešel před třemi dny, Oudinot je zde a dá svému sboru zítra odtáhnouti z Fontainebleau, aby se také přidal k provisorní vládě. Napoleon abdikuje, bude mu za pobyt vykázán ostrov Elba. Zdá se, že věc spěje ke konci. Ode dvou dní jsem zde ve svém domě, poněvadž záležitosti vyžadovaly naléhavě mé přítomnosti. Tuto noc bude, jak jsem doufal, dojednáno s Neyem, Macdonaldem a Caulaincourtem. Očekávám s netrpělivostí našeho císaře, aby dílo míru mohlo býti vážně konáno, tak bychom se přece mohli vrátiti... Dnes (9. dubna) odevzdají vyslaní maršálové abdikační aktu provisorní vládě. — Sotva to lze chápati. — S nejvyššího vrcholku je ten zpupný člověk rychlostí blesku vržen do propasti! To nemohl nikdo předvídati, a přece nyní se vyskytují mnozí, kteří se budou chtíti uplatňovati jako proroci... Císař (František) přijel sem 15. dubna ráno, doprovázeli ho car Alexandr, král pruský a také monsieur. Všichni maršálové jeli mu naproti; potom byla velká paráda a defilování vojska... Napoleon má dnes nebo nejpozději zítra nastoupiti svou cestu na Elbu, má se naloditi u St. Tropez. Z našich ho doprovází jako komisař můj generální adjutant polní podmaršálek Koller, z Rusů hrabě Šuvalov, z Angličanů plukovník Campbell. Přiznám se, Nany, že mne ten muž velice zklamal. Že Napoleon zaleze do myší díry, mohl předpovídati jen blázen. Muž, který tak hluboko klesne, náboženstvím není držen a přece dá přednost zbabělému životu před silným, všechny svazky na ráz ničícím koncem, je hoden pohrdání. Bože, jakých zkušeností jsme nabyli! V pravdě veliký soud byl vynesen... Má dobrá Nany, žijeme v době, v které někdy sem tam nalézáme člověka, který dělá lidskému plemeni čest, ale celkem nutno se dívati s nevolí na bídnou chátru, která tvoří velkou massu. Ukazuje se nyní každý den víc a více, jak ten tyran byl národem nenáviděn, a přece by byly tyto mdlé a nízké duše nesly dobrovolně pouta, kdybychom jim je nebyli násilím odtrhli, tak mocně působila na ně úzkost a bázeň; teprve co abdikační akta je všeobecně známa, lze viděti tyto lidi vystupovati a statečně proklínati vládu nyní zašlou.“

Tento poněkud ostrý úsudek vztahuje se ovšem hlavně na pařížskou ulici a je vysvětlitelný u maršála Schwarzenberka nevolí, jakou v něm způsobily rychlé obraty veřejného mínění a všeobecný mravní rozvrat způsobený Napoleonovým pádem.

Návrat Bourbonů doprovázel maršál ve svých dopisech poznámkami plnými pochybnosti. V listu k své choti z 3. května 1814 ze St. Cloudu píše: „Zde je nálada armády ještě nade vše pomyšlení špatná, budu jednak rád, když z tohoto chaosu vyváznu, avšak úzko je mi z občanské války, neboť na konec bychom byli do toho zase vtaženi. Skok s Napoleona přímo na Bourbony je příliš velký, příliš násilný — příroda nepřipouští lehko takové věci bez přípravy; každá rána má potřebí jítření, aby rozdělené části se zase spojily.“

Názory maršálovy o Bourbonech se nezměnily, ani když po návratu Napoleonově z Elby a po nové válce spojenců proti němu roku 1815 byl Ludvík XVIII. po druhé uveden na trůn francouzský. „Bourbonové jsou ještě více v opovržení než skutečně nenáviděni“, píše maršál své choti v listu z 23. července 1815 z Paříže, v kterém líčí nerozhodnost a slabost Ludvíka XVIII. O celkové situaci po druhém dosazení Bourbonů a jednání mezi spojenci a Ludvíkem XVIII. podává nám list ze 4. srpna 1815, z Paříže poslaný kněžně, plastický obrázek: „Nuže, Nany, chci Ti přece udělati malý nástin o situaci zdejších záležitostí. Rád bych Ti pochopitelně načrtl fysiognomii tohoto pitvorného obrazu. Ministři Ludvíka XVIII. tvoří ministerskou radu, kterou budou projednávány všechny záležitosti. Aby se od nynějška předešlá ojedinělá vyjednávání s francouzským kabinetem, která vedou k nedorozumění mezi spojenci samými, tvoří čtyři ministři velikých dvorů, Rakouska, Ruska, Anglie a Pruska, konferenci, v které zvláště Wellington a já zasedáme v záležitostech vojenských. Všechna jednání mezi spojenci a kabinetem Ludvíka XVIII. konají se tedy prostřednictvím ministerské rady a konference. Posud mohlo se pracovati jen o prostředcích k rozpuštění francouzské armády, teď však přišel velký okamžik, kdy je nutno súčtovati. Požadujeme předně, jak lze vysvětlit zásobení všech spojeneckých vojsk, za druhé žold po dobu, po kterou zůstanou ve Francii, za třetí úplné nové ošacení, za čtvrté znamenitou kontribuci, splatnou na dvě až tři léta. To je jistě slušné, ale není pochyby, že Francie bude krutě postižena. Hledíc k zachování majetku (Besitzstand) je nutno ovšem, aby obsazeny byly pevnosti jako záruka placení, částečně aby také některé byly odtrženy od Francie k zajištění hranic krále nizozemského a hranic proti Německu; to je tvrdý kus. V celku je v úmyslu Francii sice velmi oslabiti, ale ne podstatně okleštiti; jen v tom je jednota, že je nutno jí jen znemožniti, také v případě, kdyby snad nějakou revolucí vznikla nová vláda, aby jí byla křídla tak přistřižena, aby nemohla nic podniknouti bez svolení spojenců. Prusové ovšem nejsou zcela takových názorů, chtěli by všechno míti, toto a ono, také to a to přec ovšem atd. atd. atd. To ostatně je a zůstane velmi pravdivé, že si musíme pospíšiti, abychom učinili konec, neboť dlouho národ nesnese tohoto tlaku, aby nevznikla reakce, a to by nebylo dobře. Pro krále všeobecné mínění jistě není, avšak v těchto hlavách vládne opravdu takový zmatek, že sami nevědí, co chtějí.“

To je poslední větší úvaha, kterou ve své korrespondenci věnoval maršál událostem ve Francii při definitivním rozřešení evropské krise po skončení válek napoleonských. Dalších dopisů z Francie není již mnoho a listy z roku 1816 jsou již podřízenějšího významu. Vane z nich trpkost a zklamání nad tím, jak se po skončení velikých bojů osvobozovacích utvářily poměry. O tom jsme četli již výše, jakého vděku se dostalo vítězi u Lipska v době míru. A stejného vděku dostalo se národům, které vedl proti vojenské tyranii Napoleonově, a kteří nasadili všechno pro záchranu vlasti.

 

 

Navazuje na příspěvek:

Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 3/4: jako voják a diplomat

 

Související příspěvky:

- PROKESCH von Osten, Anton. Denkwürdigkeiten aus dem Leben des Feldmarschalls Fürsten Carl zu Schwarzenberg. Wien, 1861.
   archive.org/stream/denkwrdigkeitena00prok

- KERCHNAWE, Hugo - VELTZÉ, Alois. Feldmarschall Karl fürst zu Schwarzenberg, der Führer der Verbündeten in der Befreiungskriegen. Wien, 1913.
   archive.org/stream/feldmarschallkar00kerc

 

Poslechtněte mě málo (kramářská píseň)  youtube.com/watch?v=jKnZ9VmBQKg