Polní znamení ve 12. až 19. století
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 03.11.2015
Vedle totemů, zemských symbolů, šlechtických znaků, praporů a dalších odznaků určujících příslušnost bojovníků, družin a ozbrojených houfů i organizovaných vojenských formací k určitému suverénovi, zemi, státu nebo kmenovému či národnímu společenství hrála od antiky velmi důležitou roli tzv. polní znamení, používaná přímo v době válečných střetů.
Templářský rytíř kolem roku 1120 a účastník křížových výprav 12. století.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
V době, kdy ještě neexistovaly předpisové stejnokroje nebo zbroj, byla tato označení bojujících stran nezbytným rozlišovacím prvkem. Historicky známá se objevují již za křížových výprav na konci 11. století. Jejich účastníci si tehdy připínali na oděv jako symbol křesťanských bojovníků látkové kříže různé barvy a tvaru, nejčastěji černé nebo červené latinské (s delším svislým břevnem) nebo řecké (s rovnými břevny). Záhy založené duchovní - rytířské řády pak měly na řádovém oděvu přišité jednotné kříže lišící se podle příslušenství k určitému řeholně-vojenskému společenství: templáři červené, rytíři svatého Jana Jeruzalémského bílé, němečtí rytíři černé, aby byly uvedeny nejznámější.
Ve světské oblasti pak hromadné užívání jednotných polních znamení - opět ve formě kříže - přichází na západoevropských bojištích ve 14. století. Poprvé u švýcarské pěchoty bojující proti habsburským vévodům s odznakem látkového bílého řeckého kříže - původně ve znaku kantonu Schwyz - na rameni, hrudi i stehnech. V polovině téhož století pak připínají červené, tzv. svatojiřské, kříže na své varkoče, kytlice a brigantiny (tedy jako náprsní) bojovníci angličtí, zatímco do tzv. stoleté války s anglickými Plantagenety vstupující francouzští králové z rodu kapetovského přikazují svým ozbrojencům označení ve formě křížů bílých.
Krátce po ukončení vleklého konfliktu mezi Francií a Anglií přicházejí na válčiště na rýnském povodí vojska burgunského vévody Karla Smělého. Jejich polním označením byly rovněž kříže, tzv. ostervové - v české heraldice známé původně u Ronoviců, předků pánů z Lipé a Dubé - ve tvaru písmene X, tedy ve formě kříže svatého Ondřeje, v červené barvě. Patřily k symbolice domácího burgundského Řádu zlatého rouna, jehož patronem byl zmíněný světec. Vedle umístění na oděvu vévodových ozbrojenců patřily i k dekoru na praporcích.
Po smrti Karla Smělého roku 1477 přešlo tzv. burgundské dědictví na habsburského arcivévodu Maxmiliána, manžela vévodovy dcery Marie. S nástupem Karlova zetě na císařský trůn pak svatoondřejské kříže zdobily nejen císařské praporce - spolu s dalšími řádovými atributy, především ocílkami a plaménky - ale zpočátku stejně jako jejich burgundské předchůdce i císařské jezdce a pěšáky. Vedle černých orlů ve žlutém (zlatém) poli se staly nejvýraznější habsburskou symbolikou na více než století.
Označení na oděvu a zbroji - zde bylo natřeno - přetrvávalo až do dvacátých let století šestnáctého a nejen u císařských, ale i ve vojsku francouzském. Podle ikonografických dokladů i písemných dokumentů byla v letech válečných střetů mezi císařem Karlem V. a francouzským králem Františkem I. na lombardských polích 27.4.1522 u Bicoccy a především 24. února 1525 u Pavie ovšem již užívána snímatelná látková označení ve formě šerp nebo pásek, nošených přes hruď nebo na paži, případně i provlečených kolem přilby nebo jiné pokrývky hlavy. Byla snadno měnitelná - tedy i zneužitelná jako válečná lest - dobře rozeznatelná a levná. A tak se šarlatová červeň původně burgundských křížů přenesla na tyto polní šerpy nebo tak zvaná polní znamení (něm. Feldzeichen). Jedním z nejznámějších vyobrazení je portrét jednoho z nejvěhlasnějších velitelů tehdy nastupující německé pěchoty - lancknechtů - císařského hejtmana Georga von Frundsberg, který ve službách Karla V. nosil přes prsa červenou šerpu, původně snad bíle lemovanou.
Žoldnéři krále Francie Františka I. tehdy stáli pod velením vévody Charlese de Bourbon proti císařským s polními znameními v barvě bílé, převzaté z původních bílých křížů stoleté války. Bílé kříže zůstaly rovněž na praporcích francouzských královských oddílů (nejstarší patřily budoucím plukům pikardskému a piemontskému) a staly se typickým označením bourbonské infanterie až do let revoluce.
Francouzský střelec s kuší kolem roku 1425 a švýcarský střelec kolem roku 1400.
Léta následující přinesla nástup reformace a protireformace a s nimi spojené náboženské války mezi katolickým panovníkem a protestantskými stavy, které vyvrcholily v tzv. šmalkaldské válce (název pochází z názvu spolku německých protestantských knížat) a byly na čas ukončeny porážkou luteránských německých knížat kurfiřta Johanna Fridricha Saského a Filipa Hesenského u Mühlberka roku 1547. Vojska Karla V., naverbovaná nejen v Říši, ale přišlá i z Nizozemí a Španělska, se odlišovala od nepřátelské strany nyní již tradičními červenými šerpami - v nejrůznějších odstínech - uvazovanými opět nejen přes hruď, ale i kolem pokrývek hlavy a paží. Tiziánův jezdecký portrét Karla V. je velmi názorným vyobrazením tehdejších způsobů uvazování polních znamení nejen v habsburském táboře. Protestantské oddíly pak přijaly barvu žlutou, rovněž odstíněnou (stejně jako v případě symboliky císařské se ovšem často jednalo o světlejší barvy způsobené vyblednutím). Žlutá pak zůstala v následujících časech odznakem přívrženců reformace nejen v Říši, nicméně i zde byly výjimky, jak bude ještě podotknuto.
Další vleklý konfesní konflikt se rozhořel na počátku šedesátých let ve Francii (v roce 1562). Reformovaná strana přiklánějící se k učení Jeana Calvina, známí hugenoti, přijala barvu bílou – původně ovšem - jak zmínilo výše, královskou. Katolická vojska, stojící proti hugenotům v opozici, označovala své přívržence zpočátku červenými označeními, ale později černými nebo i zelenými, vedle světlých dvouramenných lotrinských křížů (vedoucí představitelé tehdy založené aliance katolické šlechty – Ligy – byli vévodové z Guise, pocházející z Lotrinska). Jako stuha bylo zelené označení i na standartě Ligistického vojevůdce vévody z Mayenne. Způsob umístění šerp byl až do poloviny třicetileté války obvyklý svým vázáním přes rameno (pravé nebo levé), poté kolem pasu.
Nejvíce konstantní barvou označující konfesní nebo politickou příslušnost byla zmíněná červeň habsburského domu jak v rakouských zemích, tak i ve Španělsku, ale i v Toskánsku a v Neapolsku. Byla v mnoha odstínech, od tmavé rudé až po růžovou. Přijímali ji jako označení i císařští spojenci. Dokonce krátce po zmíněné mühlberské bitvě byla označením luteránského vévody Mořice Saského, který na rozdíl od svého příbuzného Johanna Fridricha, stál na císařské straně.
To již nelze jednoznačně říci o barvách polních znamení ostatních politických nebo náboženských uskupení, které se v průběhu následujících desetiletí objevuji i v opačných táborech. Tak zmíněná bílá barva hugenotských oddílu se stala po konverzi Jindřicha IV. Navarského ke katolictví po letech opět barvou francouzských královských vojsk. Bílá ale byla označením krále Kristiána Dánského, jednoho z předních zastánců luterství v Říši, na druhé straně se ovšem nosila jako polní odznak opačného tábora, tedy: Ligy, spolku německých katolických knížat, především pak jejího představitele bavorského vévody Maxmiliána. Dokonce byla přijata jako společné označení spojených císařských a ligistických vojsk v bělohorské bitvě 8. listopadu 1620 a pražští měšťané ji po útěku poražených stavovských pluků a vítězném vjezdu Maxmiliánových a Buquojových oddílů do pražských měst demonstrovali konjunkturálně jako svou barvu. Liga ovšem více používala jako polních šerp přepásky v barvě černé, případně černé a bílé (tedy zřejmě černé hedvábí se stříbřitým dracounovým třepením). Definitivně pak mizí bílá barva ligistických šerp po vstupu Francie na bojiště třicetileté války roku 1635. Naopak státy, které válčily jako spojenci Ludvíka XIII., bílá označení přijaly za své. Bylo tomu tak například u sasko-výmarských regimentů.
Burgundský ozbrojenec kolem roku 1475 a lancknechtský hejtman kolem roku 1525.
Také velmi rozšířené označení ve žluté barvě nebylo vždy výlučně výsadou protestantských pluků. Jistou dobu sice patřilo i k odznakům švédských vojsk, zejména ve dvacátých letech sedmnáctého století za bojů s Poláky a vlastně až do vstupu na německou půdu v roce 1630. Také oddíly saských kurfiřtů užívaly žluť, ale po roce 1635 jako císařští spojenci přijali červené polní pásy Habsburků. Žlutá ovšem patřila i k odznakům mansfeldských důstojníků stejně jako byla barvou mladého Kristiána z Anhaltu na Bílé hoře a s ním jí pravděpodobně označili svou zbroj i důstojníci jeho arkebuzírského pluku. Poněkud překvapivě však navlékl žlutou šerpu při slavnostní přísaze společně se stavy na tumlplace za Bruskou branou v Praze pasovský biskup a rakouský arcivévoda Leopold. Stalo se tak jen dva dny po neslavném vpádu jeho regimentů do Prahy – 17. února 1611. Zda byla žluť společnou barvou Leopoldad a jeho důstojníků i nedávných protivníků z řad stavovského vojska, není možno ověřit.
V oranžovém odstínu byla polní znamení nizozemských generálních stavů – vedle oranžovo-bílo-modrých – za bojů se Španěly a podobně oranžové šerpy patřily k identifikačním znakům parlamentní Cromwellovy New Modell Army za občanské války v Anglii ve čtyřicátých letech sedmnáctého století. Royalistické oddíly Karla I. pak měly šerpy karmínové, které se staly znovu označením anglických důstojníků po restauraci království. U Heidelbergu ve dvacátých letech sedmnáctého věku však měli mít Angličané šerpu modrou.
Modrá barva se zřejmě poprvé objevuje již na konci šestnáctého století u jednotek savojských vévodů a v podstatě vydržela až do současnosti jako slavnostní odznak italských republikánských důstojníků. Je uváděna i jako barva francouzská vedle zmíněné bílé, ale zřejmě jako královská v době, kdy hugenoti užívali bílé šerpy. Nejčastěji je však modrá šerpa zmiňována v souvislosti se Švédy za třicetileté války. Podle nejnovějších výzkumů však král Gustav Adolf II. ji prakticky užívat neměl. Ve své poslední bitvě u Lützenu, kde na plátnech poněkud mladších a namalovaných holandskými mistry je právě modrá šerpa – vedle černé – typická pro severské vojáky, totiž Švédové žádné šerpy neměli a mělo tomu tak být v podstatě od vstupu do války s Habsburky v roce 1630. Tehdy odložili švédští důstojníci do té doby připínané žluté a černé pásy (černá byla za tažení proti Polákům ve dvacátých letech i označením krále). Stalo se tak proto, aby nedošlo k záměně s nepřítelem, neboť černá – vedle červené – byla (jak zmíněno výše) barvou Katolické ligy. Modrá se prosadila ve švédském vojsku až později, více se vojáci tří korun odlišovali užíváním jiných polních označení, ostatně ne neobvyklých v té době i v jiných armádách. Především se jednalo o zelené ratolesti na pokrývkách hlavy (u Breitenfeldu roku 1631), zelené pásky na nadloktí (Wittstock 1636) a slaměné věnce na nadloktí, rameni nebo kolem klobouku. Tak tomu bylo u Lipska 1637, Budyšína 1638 i v době druhé bitvy u Breitenfeldu roku 1642 (císařští mimo červené šerpy měli v této bitvě bílé stuhy na klobouku). U Jankova 1645 pak značily Švédy modré stuhy na praporech. Jinak šerpy zřejmě nebyly švédskými důstojníky nošeny důsledně, jak dokládají obrázky obležení Prahy roku 1648. Blankytné hedvábné pásy také přijali jako svou barvu Bavoři, ovšem až v době pozdější, v sedmdesátých letech 17. století a už k regulérnímu stejnokroji.
Rozmanité bylo i užití zelených označení. Již byla zmíněna jako označení francouzské Ligy za válek s hugenoty, v poslední třetině šestnáctého století je znám i portrét španělského velitele v Nizozemí Alessandra Farnese, vévody z Parmy, se zelenou páskou na nadloktí a zelenou šerpu měl mít u Lützenu císařský spojenec Franz Albert, vévoda sasko-lauenburský, katolický konvertita. Jinak ovšem – vedle žluté – měla být zelená barva označením luteránů i reformovaných. Tak ji přikázal nosit hesenský vévoda již od roku 1618 svým vojákům, po celou třicetiletou válku byla rovněž barvou protestantské Unie a na bělohorské pláni ji měl stavovský velitel Kristián z Anhaltu starší, ovšem nejspíše jako rodovou barvu.
Velice časté však byly i kombinace více barev, nejčastěji dvou. Tak česká stavovská vojska za války české 1618-1620 nosila šerpy červeno-bílé v zemských barvách. Toto označení přijal i jejich spojenec Mansfeld. Na Bílé hoře ovšem byla dána z popudu krále Fridricha stavovským plukům označení v barvách falckých, tedy modro-bílá.
Francouzský důstojník kolem roku 1600 a švédský důstojník kolem roku 1645.
Také černá s bílou nebyla neobvyklá u mnohdy protichůdných stran. V roce 1635 ji užívali vojáci braniborského kurfiřta (jednalo se o erbovní barvy hohenzollernské). Stavovský spojenec za zmíněné české války, markrabí Krnovský, dal svým důstojníkům tytéž barvy. Na druhé straně, jak již bylo uvedeno, bílá s černou byla jedním z označení Maxmiliána Bavorského, ovšem tady jde zřejmě o černé šerpy se stříbřitým dracounem. Ostatně stříbřité polní pásy s černým protkáváním byly odznakem důstojníků pruských v následujících desetiletích, ba staletích. Červená spolu se žlutou (zlatou) patřila k odznakům vojska markrabat bádenských, ale také kompanií vévodů lotrinských, pluků dánských i na šerpách důstojníků vévodů brunšvických, rovněž za třicetileté války.
K pevnému ustálení barev polních označení pak došlo po zavedení předpisových stejnokrojů u prakticky všech stálých evropských armád. Stalo se tak postupně od poslední třetiny sedmnáctého století do počátku osmnáctého století. V této době pak i šerpy patří – společně například s plechovým nákrčním označením, s prýmky a lemy a později i epoletami – ke standardnímu vybavení důstojnických sborů. Po nástupu bourbonské dynastie na madridský trůn se v habsburských zemích – na popud prince Evžena Savojského – od roku 1708 zavedla místo červené šerpy císařsky žlutá šerpa (později s černým protkáním) v různých obměnách nošená až do konce monarchie v roce 1918.
V pruské armádě byly v posledním období dracounové šerpy přeneseny na povrch důstojnických opasků. Stejně tak i v dalších kontingentech historických zemí Německého císařství dominují zemské heraldické barvy na stříbrném nebo zlatém dracounovém podkladě (např. světlemodré hedvábí v Bavorsku, zelené v Sasku apod.) Od osmnáctého století se pak stejná kombinace jako na šerpách, resp. dracounových opascích pozdější doby, objevuje i na zápěstnících (portepée) u pobočních zbraní důstojníků nebo poddůstojníku (u těchto v harasovém provedení) jak v habsburské monarchii, tak v německých státech.
Francouzský důstojník kolem roku 1680.
Rozsáhlé reformy cara Petra I. zasáhly na počátku osmnáctého století i nově utvořenou stálou ruskou armádu. Ta obdržela předpisové stejnokroje západoevropského střihu (tzv. „německé”), pro důstojníky pak rovněž šerpy, v petrovském období - tedy do konce dvacátých let - v tzv. ruské trikoloře červeno- modro-bílé, která ale vlastně byla holandská, přivezená Petrem I. z jeho učednických let v Nizozemí. Po roce 1730 byla ruská šerpa tzv. romanovská, tedy oranžovo-černá, od konce 18. století pak stříbřitá s černo-oranžovým hedvábím. V osvícenském století došlo i k dalším změnám. Tak v době saskopolské personální unie nosila armáda Augusta II. a dalších panovníků této dynastie polní pásy ve stříbře s červeným hedvábím. Hannoveřané měli šerpy žluté, později (až do roku 1866) stříbřité se žlutou, již předtím tuto kombinaci kovu a hedvábí (za sedmileté války) užívali důstojníci brunšvických pluků.
Vedle šerp se v době polních tažení zaváděla – zejména v době velmi pestré skladby uniforem, kdy mnohdy stejné barvy byly zastoupeny v obou nepřátelských táborech - i další označení, ostatně zmíněná již u švédských pluků třicetileté války. Tak habsburská vojska – a také jejich spojenci - od války o dědictví španělské měla na pokrývkách hlavy vetknuty tři zelené dubové listy (v zimě pak jedlové nebo smrkové větvičky), které se staly na konci mocnářství dokonce předpisovým dekorem čák, přileb a čapek. Pancéřoví polští husaři krále Jana Sobieského dostali příkaz omotat kolem pasu slaměné víchy. Stalo se tak v roce 1683 před Vídní, protože zbroj polské těžké kavalerie byla velmi podobná nepřátelským tureckým spahiům. Tereziánské regimenty v letech 1743 - 1745 odložily žluto-černé šerpy a nosily v tomto mezidobí zelené (tzv. uherské). Tehdy totiž žlutou a černou užíval vzdorocísař Karel Albrecht VII.
Dalším identifikačním znakem armád byly skládané stuhy, připevněné agrafou (sponou) na klopě klobouku, později známé jako kokardy. Zmíněné intermezzo ve vojsku Marie Terezie přineslo i zeleň do stuh důstojníků, jinak předtím i poté v císařské armádě zhotovených z černého hedvábí. Stejné byly nošeny i Angličany, ale rovněž také Prusy a Francouzi. Ti pak stále více preferovali kokardu bílou, stejně jako ruští, polští a saští důstojníci. Červená byla typická pro Španěly a Neapol, modrá pro pluky piemontské a pro menší státy pak většinou stuhy kombinované podobně jako šerpy (pro Bavory modro-bílá stejné jako do roku 1910 pro Portugalsko, modro-žlutá pro švédské oddíly apod.).
V letech 1775 - 1783 povstalé severoamerické obce přijaly barvu kokard v černém, po vstupu francouzských spojenců na půdu Nového Světa vložili vojáci George Washingtona do středu černých stuh bílé hedvábí jako kompliment francouzské armádě. Ta na oplátku umístila do bílých bourbonských kokard černé středy. Pád Bastily pak přinesl revoluční trikolory - bílá bourbonské dynastie byla doplněna červenou a modrou, barvami povstalé Paříže. Bílá - od této doby symbol protirevoluce - zůstala označením royalistů, zejména za jejich povstání ve Vendée. Opět se objevily šerpy - takřka století ve Francii již neužívané - a to nejen u osob vojenských, ale i u revolučních poslanců, komisařů, soudců a dalších představitelů republiky. U generality nové armády byly v polovině devadesátých let dokonce odlišujícím znamením hodnosti: brigádník měl modrou, divizionář červenou, generál velící (en chef) bílou, později přisouzenou maršálům. Trikolory i šerpy poté byly v příslušných národních barvách napodobovány u tzv. dceřiných republik, tedy satelitních států, obsazených francouzskými vojsky ve druhé polovině devadesátých let. V Nizozemí Batavskou, ve Švýcarsku Helvetskou, v Itálii Cisalpinskou, Ligurskou a Parthenopskou republikou, i na dalších územích. Trikolora se stala vůbec nejrozšířenější kombinací po celé devatenácté století u symboliky - především praporů a kokard - nově vznikajících států nejen v Evropě, ale i ve střední a jižní Americe, označením revolucionářů v Německu v letech 1848 - 1849 i v Uhrách v týchž letech. Ruská trikolora byla přijata především balkánskými Slovany v různé kombinaci.
Ze šerpy se později vyvinula tzv. polní přepáska, lidově zvaná felbinda (něm. Feldbinde):
císařský důstojník kolem roku 1790 a rakousko-uherský důstojník pěchoty kolem roku 1890.
Konečně vojska protinapoleonovské koalice v letech 1813 - 1815 přijala jednotné označení ve formě bílé pásky na levém nadloktí. Stejné označení nosila za války s Dánskem roku 1864 pruská a rakouská vojska a o dva roky později Prusové a jejich spojenci proti Rakousku a s ním spojeným německým státům. Ty užívaly černo-červeno-zlatou rukávovou pásku německého Bundu z roku 1848, později přijatou výmarskou republikou jako státní vlajka, zatímco němečtí nacionálové měli barvy černo-bílo-červené. Ruská trikolora se stala ve formě lomeného rukávového prýmku symbolem bílých armád za občanské války 1918- 1921.
Pásky, kokardy a šerpy se stávají i v době nejnovější vždy provizorním označením opozice proti stávajícímu systému, nejen symbolem vojenským, ale všeobecně občanským.
Literatura:
Brzezinski, R. - Hook, R.: Gustavus Adolphus Army - I, Infantry, No. 235 MAA-Series, Osprey 1994.
Brzezinski, R. - Hook, R.: Gustavus Adolphus Army - II, Cavalry, No. 262 MAA-Series, Osprey 1994.
Förster, G. - Hoch, P. - Müller, R. - Swoboda, R.: Uniformen europäischen Armeen, Militärverlag d. DDR, Berlin 1978.
Fuchs, W. - Paur, M.: Fahnen und Feldzeichen in der Schlacht bei Pavia auf den Teppichen des Nationalmuseums in Neapel, Zeitschrift für Heereskunde (dále ZfH) 1941, s. 2 n.
Fuchs, W.: Fahnen und Feldzeichen in 16. Jahrhundert, ZfH 1938, s. 85, s. 131 n.
Fuchs, W.: Feldbinden und sonstige Feldabzeichen im 16. Jahrhundert, ZfH 1932, s. 432 n.
Glinka, V. M.: Russkij vojennyj kostjum XVIII. - načala XX. věka, Leningrad 1988.
Jany, C.: Über Feldbinden und Feldzeichen in Dreisigjährigen Kriege, ZfH 1931, s. 303 n.
Kannik, P.: Uniformen in Farben, Berlin 1967.
Knötel, H. - Sieg, H. Handbuch der Uniformkunde, Hamburg 1937.
Kraus, J.: Vom Bunten Rock zum Kampfanzug, Bayerisches Armeemuseum, Ingolstadt 1987.
Lauts, J.: Wehr und Waffen, Leipzig 1936.
Lienhard, D. - Humbert, R.: Les Uniformes de l'armée française depuis 1690 jusqu'à nos jours. Leipzig b. d.
Miller, D. - Embleton, G. A.: The Swiss at war 1300 - 1500, No. 92 MAA-Series, Osprey 1989.
Mollo, J.: Die bunte Welt der Uniform, Office de Livre, Fribourg 1972.
Müller, R. - Rother, W.: Die kurfürstlich sächsische Armee um 1791, Militärverlag d. DDR, Berlin 1990.
Nichola, M. - Embleton, G. A.: Armies of Medieval Burgundy 1369 - 1477, No. 144 MAA-Series, Osprey 1992.
Novák, J. B.: Rudolf II. a jeho pád, Praha 1935.
Otttenfeld, R. v. - Teuber, O.: Österreichische Armee 1700 - 1867, Wien b.d.
Piojan, J.: Dějiny umění, sv. 6, Praha 1980.
Quarée de Vemeuil, R.: Les Couleurs de la France, ses einesignes et ses drapeaux, Paris 1879.
Rohr, A. v.: Abbildung des Chur-Hannoversche Armée Uniformen, Hannover 1791 (reprint).
Rother, Ch.: The Armies of Agineourt, No. 113 MAA-Series, Osprey 1989.
Rother, Ch.: The Armies of Crécy and Poitiers, No. 111 MAA-Series, Osprey 1989.
Skála ze Zhoře, P.: Historie o válce české, Praha 1988.
Terran, Ch.: La Guerre de 30 Ans, Uniformes No. 101, 1987, s. 1
Wise, T. - Embleton, G. A.: Armies of the Crusades, No. 75, MAA-Series, Osprey 1993.
Wise, T. - Scolins, R.: The Knights of Christ, No. 155 MAA-Series, Osprey 1993.
Wise, T. - Embleton, G. A.: Medieval European Armies, No. 50 MAA-Series 1988.
Wagner, E.: Ars bella gerendi, Praha 1980.
Poznámka: Za cenné rady a připomínky děkuji panu Erwinu Ortmannovi z Výmaru.
Přetištěno: Střelecký magazín, 1998, č. 7, s. 38-39 a č. 9, s. 36-37.