Posádkou v Mantově - z vypravování setníka Václava Hlaváčka
J. Hradčanský
Naposledy upraveno: 03.05.2007
Bylo tomu téměř již dvě stě let od dob, kdy bílý český lev zmizel z válečných praporův a zástav, kdy český povel zaměněn byl cizím. Bylo to v červnu roku 1815; vojíni dvacátého osmého pluku Kučerova utrmáceni, vysíleni vlekli se k známe pevnosti Mantua.
Nebyl to celý pluk, nýbrž jen jeden prapor, a to záložní. Únava mužstva byla veliká, vedro, prach, bídné silnice a cesty rozryté neustálými boji v těchto krajinách, vesnice liduprázdné, studny zamčené a všude viditelné stopy prolité krví, hlavně ovšem slovanské, české, to vše působilo tísnivě na tělo i duši. Co zde jen vykrvácelo předchůdců tohoto jediného českého pluku, jehož nové, mladé mužstvo právě tudy kráčí neznámé budoucnosti vstříc.
Konečně objevila se zrakům zasmušilá pevnost, v níž snad alespoň na nějakou dobu nastane klid a odpočinek. Někteří z vojínů, osvěženi nadějí, vzchopili se na radu poručíka Drahoše ku zpěvu. Z počátku jen ojediněle zněly hlasy, ale později přece zahlaholila stará česká píseň: „Tamhle je háječek, tamhle je jaloveček, tamhle je černý les“ tímto cizím krajem mohutně.
Konečně zaduněly kroky našich hochů již v bráně pevnostní a za nedlouho stál prapor na náměstí. Bylo právě poledne. Žár byl téměř nesnesitelný.
Vedoucí důstojník setník Em. Hruška, rodák kutnohorský, velel „v ponos zbraň“ – kterýžto výkon byl tak hanebně proveden, že setník cítil se jaksi uražen před zraky důstojníků vojska v pevnosti již usazeného, a proto chtěl, aby výkon byl proveden hbitěji. Než na povel „znova“ káceli se již vojíni k zemi, zachváceni mdlobou.
Čeští vojáci tu záhy zdomácněli, práce nebylo mnoho, peněz bylo dosti a byla také příležitost je rozměňovati. O to se staraly české markytánky. I důstojníci měli tu útulnou místnost, kterou zřídil si na rychlo podnikavý Suchánek, krajan jičínský. Ve vinárně Suchánkově mluvilo se výhradně česky. V Praze tu dobu by byl takovou vinárnu ani s občanskou společností nenašel.
Připomenouti dlužno, že zdejší důstojníci byli právě nejvřelejšími vlastenci, neboť byli to lidé vesměs otužilí v boji nelekající se smrti, nadtož aby se snad báli mluvit česky.
Jak již praveno, „u Suchánka“ mluvilo se výhradně česky. Mnozí z důstojníků tu češtinu sice lámali až hrůza člověka obcházela, ale vůle byla dobrá a náladu veselou to nekazilo. A veselosti bylo tu třeba jako soli. Jeden z nejoblíbenějších důstojníků byl zde nadporučík Václav Vraný.
Nezdravé nezvyklé podnebí počalo záhy objevovati zhoubné výsledky. V červnu leželo z posádky 209 mužů a 6 důstojníků v nemocnici a několik set jich bylo churavých a služby neschopných.
Na počátku měsíce září bylo jen z praporu 28. pluku 700 chorých a nemocných.
Nemoci se šířily úžasně i mezi italskými novobranci, kteří sem byli nedávno do posádky zařaděni. Horkokrevní Italové byli velice nespokojeni a reptali neustále. Každého večera nejdříve zpívali své krásné písně, ale pak vyvolávali pračky. I k několika vraždám zde došlo.
Jedna z markytánek českých, Kozlíčková, vidouc báječný úspěch vinárny Suchánkovi, zřídila si druhou českou vinárnu, a když nedlouho po otevření objevily se zde jednoho dne tři české švarné číšnice, bylo zde téměř k umačkání. Že zde české harfenice nescházely, netřeba podotýkati. Každého dne šířily zde známost českých zvuků.
V druhé polovině září nastala příjemná pohoda, vojáci se rychle uzdravovali a dopřávali si laciného a dobrého zdejšího vína.
22. září připadla na prapor 28. pluku služba strážní. Na hlavní stráži velel nadporučík Václav Vraný. Toho dne obsadili vinárnu záhy z večera u „Kozličky“ Italové a chovali se zde čím dále tím vyzývavěji. Číšnice znepokojovali. To když viděli čeští vojáci, došli pro posilu a Italy z vinárny vytlačili.
Teď zas zazněly české písně a vyprázdňovaly se plecháče a kozárce na zdraví pijících i v daleké domovině české truchlících rodičů a děvčat.
Všecky číšnice i paní měly co dělat, aby vše řádně obsloužily. Vždycky to nebylo hned možné, poněvadž i naši vojáci činili jim všeliké nástrahy a znepokojení, za ruce je brali a k sobě přitahovali.
Bylo zde jako v úle; křik, šum, řinkot zbraně a plecháčů a občasné vypísknutí znepokojovaných děvčat mísilo se v jeden nejasný hukot.
V tom vrazili znovu do místnosti Italové, a sice ozbrojení, a žádali víno. Číšnice, aby předešli výstupům, přinášeli plné náruče nádob. Italové vyprázdňovali plecháče jedním douškem.
V tom nastal u dveří jakýsi shluk, několik italských vojáků tahalo se tam s číšnicí. Děvče bránilo se všemožně tolika silným chtivým rukoum, ale marně; táhli ji někam na dvorek.
To když zvěděli Češi, vrhli se na Italy a počala strašná srážka. Než v tom okamžení počaly venku rachotit bubny, trubky zazněly a zvony ze všech věží na poplach zahučely.
Vše vyvalilo se na ulici a běželo ke svým kasárnám. Italové se vzbouřili a mocí hleděli se dostat z brány pevnostní. I zde svedena byla krvavá půtka. Avšak vojíni naši, vedeni poručíkem Vraným, je v krátké chvíli rozehnali a během noci vypátrali a zajali.
Než však byli schytáni, unikla část z nich do vinárny u „Kozličky“, vše zde rozmlátili a všecky přítomné ženy a dívky znásilnili.
Druhého dne 24. září byli čeští vojáci 28. pluku v rozkaze pevnostním pochváleni a zvláště onen jejich oblíbený důstojník nadporučík Václav Vraný. Zároveň se dověděli, že prapor ještě před sv. Václavem odebéře se z pevnosti do milé české domoviny.
Mužstvu byla uspořádána ještě 25. večer hostina za věrné služby a statečné chování. Při té příležitosti oslaven i předem svátek svatého Václava. Téměř polovina mužstva byla toho jména.
Slavnost byla na náměstí, na prvém místě v městě. Zpěv zahájen písní svatého Václava – písní, kterou tak rád si každý věrný Čech poslechne, zvláště v chrámu svatého Víta v Praze.
26. září odtáhl prapor 28. pluku přes Tyroly do Čech, do Německého Brodu.
(Václav Hlaváček byl u pluku v letech 1814-1815)
Původní adresa příspěvku:
Posádkou v Mantově - z vypravování setníka Václava Hlaváčka
- primaplana.net/txt/popular/mant15.html