Úvodní stránka > Pozdrav českým vojínům v poli roku 1915

Pozdrav českým vojínům v poli roku 1915

01.01.2015 16:46

Alois Jirásek

Naposledy upraveno: 01.01.2015

Byl jsem vyzván, rozmilí krajané, abych Vám v tomto listu napsal něco do pole. Rád bych, tuze rád něco milého, co by Vás alespoň na chvilku potěšilo; cítím však, jak nesnadno promluviti k čtenářům meškajícím ne v tiché jizbě v poklidné době, ale k vojínům po tuhých zápasech v poli, v hlubokém zákopě, ve chvilku, kdy sotva ustalo hřímání děl a rachot pušek, kdy jen poutichla hrůza krvavé bitvy.

Moji čtenářové mezi Vámi, snad sobě vzpomenou, že jsem líčil veliké boje našich předků doma v českých zemích i za jejich hranicemi a také v těch krajích, kdež přemnozí z Vás ještě nedávno bojovali, v Karpatských končinách, tu, kde před věky „vznikly veliké války mezi králem Vladislavem Polským, kterýž byl vzat za krále do Uher na mladé děťátko krále Ladislava“, a mezi mateří krále Ladislava, v jehož jménu jeho „nejvyšší kapitán“ pan Jiskra rozhodoval od Váhu až na východ za Humenné, on a roty českého, válečného bratrstva.

A snad si někdo ze starobylého Prácheňska, jež dalo nám malíře našich vojáků, Mikoláše Alše, také připamatuje, že jsem vylíčil udatenství píseckého pluku nad Dunajem v jeskyni Veteránské, tenkráte, kdy ten jedenáctý pluk měl ještě svého plukovního dudáka. A snad připadne někomu na mysl také setník granátnického praporu plzeňského pluku, pan Jeník z Bratřic, uvědomělý vlastenec český, jak on, otužilý válečník, byl dojat, když za polní výpravy roku 1793 v Belgii zaslechl z nenadání v Soignies městě s věže zvonkovou hru. Byl dojat, neboť mu připomenula Loretánské zvonky, Hradčany, královskou Prahu, domov.

Mikoláš Aleš: ilustrace k lidové písni „Jděte, vojáci, jděte ležet, však nemáte co večeřet, jděte, vojáci, jděte spát, však nemáte co dělat.“ Vyobrazení uniforem granátníků bubnujících tzv. čepobití (vyhlášení večerky) sice není přesné, pozornost si však zaslouží armádní kříž za účast na tažení proti Napoleonovi v letech 1813-1814, zvaný též dělový.

I tenkráte bylo válčení těžké, plno útrap, přece však nežádalo takového napětí sil v každé době. Zimní válka bývala vzácností a vojáci trávili mrazivý čas v zimních bytech. Tu byly klid, ticho a — dlouhá chvíle. A z té také pan kapitán Jeník z Bratřic na zimním bytě u polesného v Němcích (r. 1795) dal se i do kuchaření a šířil slávu české kuchyně jmenovitě „taženým štrudlem“, kterýž jeho kvartýrským nad jiné chutnal.

A z osmnáctého, našeho královéhradeckého pluku uvedl jsem nejednoho vojáčka na dějiště svých skladeb. Ale co teď, co dnes. —

Snad že pamatuji bojovníky celého století, že jsem jako klouče vídal starého Kudrnu, Pavelku, Stacha, hlomozného kadidláka, starce vysloužilce s dělovým křížkem, kteří bojovali u Lipska, že jsem naslouchal vypravování těch, kteří sloužili a bojovali v Itálii „pod Hradeckým“, že jsem také viděl krvavé bojiště, rok 1866, a že jsem, tenkráte studentík, psal psaní, kteráž mně diktovali ranění vojáci od čáslavského regimentu? Ale co ty vybledlé vzpomínky dnes —

Mnohé z Vás jsem viděl táhnouti z Prahy do boje, s pohnutým srdcem hleděl jsem na zacházející řady, jež provázeli Vaši milí na poslední rozloučení. Dnes bych naslouchal já Vašemu vypravování, dnes byste Vy, stateční vojínové a účastníci obrovských zápasů, jakých nebylo co svět světem, mohli sami vypravovat o nich, o svízelích polního života, o těžké povinnosti.

Ale Vy mužně mlčíte — Jen na domov byste se optali, na který vespolek v družných hovorech u ohně, v zákopech i ve chvílích samoty, na noční stráži vroucně vzpomínáte, kdy ty vzpomínky „duší vanou jako znění zvonků, jako drahá, milená píseň“.

A proto snad dobře přijmete tento list, třeba že Vám nepřináší ani kratochvíle ani zprávy, po které toužíte. Ale přichází z domova, z milé vlasti a může Vám říci a říká, Vám všem krajanům od Šumavy až do Karpat, jak na Vás vzpomínáme, s jakým vřelým účastenstvím a že z té duše Vám přejeme, aby štěstí bylo s Vámi, abyste bez pohromy a spokojeni vrátili se domů, do náručí svých, milých.

Buďte zdrávi rozmilí krajané!

Streffleurovy Vojenské listy 1915. (Sebrané spisy sv. XLII.)

Dodatky k příspěvku

02.01.2015 Karel Sáček

Bylo by mnohem milejší číst povzbudivé tyto řádky populárního českého spisovatele, které s odkazem na službu v c. k. armádě bojující proti Napoleonovi měly pomoci českým vojákům krátce zapomenout na těžkosti jejich života v zákopech, pokud by je o čtyři roky později autor sám účelově nepohanil:

„Roku 1915 byl jsem vyzván, abych napsal něco českým vojákům do pole. Psáti do rakouského, vojenského listu! Spoután psáti českým hochům v cizích, nenáviděných službách, nuceným bojovati proti svým, tvrdě hnaným prolévati svou krev pro vítězství naších odvěkých nepřátel! „Ne“, bylo první pomyšlení. Přišla však rozvaha, že dobře bude vzkázat potěšné, přátelské slovo krajanům, jimž těžká služba válečná je dvojnásobnou útrapou, tělesnou i morální, vysloviti, že jim rozumíme, povědět jim o domovu a jak na ně vzpomínáme, že nebude zradou vlastního přesvědčení a smýšlení, promluvím-li k českým srdcím po česku. Stalo se. A ty řádky došly velkého ohlasu. Pršely mně lístky z táborův i zákopů, mnohý prostinký, všechny vřelé a upřímné…“

Dnes je již zbytečné pídit se po okolnostech, za jakých byl Jirásek „vyzván“ roce 1919 za tyto řádky se de facto omlouvat, a zda právě až tehdy „nezradil vlastní přesvědčení“. Využijme raději tuto příležitost k připomenutí jiného umělce - sochaře Jana Štursy, který v letech 1917-1918 vytvořil návrh na pomník padlým nazvaný Pohřeb v Karpatech zobrazující čtyři rakouské vojáky ukládající do hrobu tělo svého druha. Pomník nestačil být zhotoven do konce války, a stal se tedy tematicky nežádoucím. V roce 1924 proto Štursa návrh upravil a postavy tří rakouských vojáků předělal na tři legionáře, kteří pohřbívají padlého bok po boku s c. a k. vojákem. Toto pískovcové sousouší lze dnes zhlédnout na náměstí v Novém Městě na Moravě (a v blízké Horácké galerii i jeho původní návrh), ale také Předměřicích nad Labem a Místku.