Příspěvky k poznání vojenského života v Olomouci roku 1788
Johann Alexius Eckberger - k českému vydání připravili Milena Krobotová, Libuše Spáčilová, Vladimír Spáčil
Naposledy upraveno: 08.05.2008
Olomouc se rozkládá se na břehu Moravy, která teče od hranic Čech až k naší pevnosti kolem mnoha moravských městeček, vine se úrodnou i zalesněnou krajinou, a kdyby byla lépe využita, mohla by přinášet obyvatelům Olomouce vše potřebné a také pohodlí. Severně, již v jisté vzdálenosti od města, se řeka dělí na četná ramena, která napájejí umělé příkopy pevnosti. Voda, spoutaná v těchto umělých řečištích, je zadržena pevnými stavidly, doširoka rozlitá a hrozí smrti ve vlnách každému opovážlivému nepříteli, který by chtěl napadnout město ze severu, z východu nebo z jihu. Z těchto tří stran je kromě toho obklopeno ještě řídkou bažinatou půdou. Město se rozkládá směrem k východu a k jihu na skalnatém návrší, jehož nejvyšší část je náhle zarovnána a současně tvoří nejvnitřnější hlavní val města. Ale na západě, jako na vlastní útočné straně, je město - zvláště jeho vyvýšená část - vydáno palbě z podlouhlé vyvýšeniny. Přesto však i z této strany zabránily dalšímu postupu nepřítele podzemní chodby, naplněné rozmanitou smrtí. Celek není ani tak pravidelný jako pevný a jak terén, tak i doba, která byla k dispozici pro opevňování, nedovolily realizovat jakékoliv plány. I když Olomouc není žádný pravidelný mnohoúhelník, přesto vždy zůstane jednou z nejvýznačnějších pevností v rakouských dědičných zemích.
Olomouc, jejíž plošná výměra bez opevnění činí asi jednu a půl mile, má okolo šesti set velkých a menších budov, přes osm tisíc civilního obyvatelstva a šest tisíc vojska.
Kéž by učitelé olomoucké hlavní školy napodobili dobře organizovanou vojenskou školu (Soldatenschule), která se nachází v olomoucké posádce při pěším pluku Václava hraběte Colloreda [pozn.: ústav byl v budově špitálu sv. Ducha, která stávala na místě dnešního muzea umění - Denisova 47; po zrušení špitálu roku 1785 zde byl zřízen Ústav pro výchovu vojenských synků]. Děti tohoto ústavu jsou již dlouhou dobu přiměřeně vychovávány. Přispívá k tomu otcovská starostlivost plukovníka a velitele pluku markýze de Provery a neúnavná píle pana z Hilleru, poručíka jmenovaného pluku, který zde řídí výchovu. Také při veřejných zkouškách podali tito žáci ty nejpřesvědčivější důkazy o svých pokrocích. Nyní se v tomto výchovném ústavu (Erziehungshaus) pokusili zavést spřádání vlny pro c. k. uničovskou tkalcovnu.
Aby ochránil své státy, přivedl sem Josef vojáky (Zum Schulze Steiner Staaten, zieht Joseph her Soldaten)
- tak zní nápis na tomto domě. Chovanci tohoto ústavu budou nejen bojeschopnými vojáky, nýbrž i pracovitými občany. Těmito pracovními pokusy se zabraňuje zahálce, nevyčerpatelnému prameni nepořádku a neřesti budoucích vojáků. Díky podobným znalostem bude moci vést voják pohodlnější život a jméno Provera bude zářit v dějinách výchovy Moravy právě tak slavně, jako se třpytí jméno Strasoldo v dějinách Čech. (Generál Strasoldo, tehdy ještě plukovník a velitel pěšího pluku Oliviera Wallise, byl jedním z největších a nejhorlivějších podporovatelů normálního institutu v Čechách. S jeho proslulým podnikáním obeznámil každého občana pochvalný dekret vysoce urozené císařovny.)
Den prožijí četné nymfy bez mužů ve stinných houštích, večer se pak ukazují pod podloubím, které již mnozí opustili a odešli do divadla nebo do společnosti. Při temných nočních hodinách se tato různá nízká stvoření táhnou kolem a snaží se polapit peněženky jednotlivých rozkoš hledajících prostopášníků. A potom se plíží ven z nejdéle otevřené Kateřinské brány do společnosti hlídkujících vojáků.
Ve městě se baví měšťané v zájezdních hostincích, a to politikařením u džbánku a hrami. Tomuto chvályhodnému účelu slouží také některé méně vybrané vinárny. Nejlacinější a nejpodřadnější vinárny vyhledává prostý voják a při hudbě mučící uši zde zapomene na všechno své trápení. Občas se v těchto domech najde i dobrosrdečná a soucitná krčmářka, která si s opojeným vojákem zatančí.
Druhý červenec. To je ten proslulý den, který dme prsa každého vlastence a každého měšťana. To je on, ten nezapomenutelný den, který vás všechny, šlechetní měšťané, proslavil v očích celého světa jako udatné a svému panovníkovi věrné poddané, který povýšil pro příkladnou věrnost a udatnost mnohé vaše měšťany i vaši městskou radu do šlechtického stavu. Radujte se tedy v tento slavný den a učte své děti a vnuky, že 2. červenec roku 1758 byl radostným dnem… Radujte se v tento den, spěchejte vděčně do chrámu, velebte mocného pána králů, všemohoucího velkého Boha vojenských zástupů, který vám ve dnech utrpení propůjčil sílu a vytrhl vás z rukou nepřítele. A když nyní kanóny na hradbách vašeho města a radostné „Tebe, Bože, chválíme“ připomínají vaše osvobození, zrychlí se tep každého vlastence a každý je hrdý na to, že je olomouckým měšťanem. Vyjadřujte svou radost všemi možnými způsoby, jen se však nezesměšňujte komickým průvodem všech měšťanů ve zbroji, který vypadá značně maloměšťácky a směšně. Nechť v tento den vyrukuje vaše střelecká setnina s hudbou a třepetajícími se vlajkami, ať jde každý měšťan za nimi neozbrojen, ale se srdcem plným čisté radosti. I tím dosáhnete svého účelu. Vynaložte částku, kterou by vás tento průvod stál, na užitečný pomník svému strážci, udatnému veliteli Marschallovi, na pomník zvěčňující vaši statečnost.
Kéž by dal Bůh a špitál Joba a Lazara opravdu odpovídal svému pojmenování a stal se chorobincem, špitálem nevyléčitelně nemocných. Vedle tohoto strašného domu u Joba a Lazara vidíme velký majestátní palác bývalé Ferdinandovy šlechtické koleje [pozn.: po zrušení jezuitského řádu byla budova jezuitského konviktu přeměněna roku 1785 ve vojenský špitál, který byl později (v lednu 1802) přemístěn do prostor kláštera Hradiska] a na něm dobrodějné Josefovo jméno: Císař Josef II. nemocným vojákům 1786. Zde se pečuje o nemocné vojáky. Avšak jak nesrovnatelně větší čistota a pořádek panují uvnitř tohoto domu. Jaký je to nebetyčný rozdíl ve srovnání se sousedním špitálem Joba a Lazara! Všichni se zde snaží plnit pokyny ordinujícího lékaře. Chirurgové, důstojníci i ošetřovatelé považují za svou nejsvětější povinnost nemocnému co nejvíce ulehčit. Na všech stěnách chodeb vidíme průpovědi vybízející k plnění povinností a přinášející útěchu. Musí to potěšit každého vojáka a musí ho to vybídnout k plnění povinností, když vidí, jak se o něho ve. dnech nemoci pečuje. Kdybych mohl vyslovit ještě nějaké přání, tak tedy už jen to, aby se při méně závažných nemocech, např. při svrabu, kterému podlehla polovina garnisony, podávalo vojákovi, jenž je zvyklý na svůj sytící komisárek, více jídla. Neboť to, co se zde nazývá poloviční porcí. zdá se mi být pro mladého a silného muže, který trpí kožní nemocí, skutečně málo. Příliš tomu však nerozumím, a proto by mohli mne také zakřiknout: Ne sutorultra crepidam. [pozn.: Ševče, drž se kopyta!]
Eckberger, Johann Alexius: Charakteristische Beiträge zur Kenntniss der Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz. Wien, 1788. K českému vydání připravili Milena Krobotová, Libuše Spáčilová, Vladimír Spáčil: Příspěvky k charakteristice a poznání hlavního města a pohraniční pevnosti Olomouce. Olomouc, Memoria, 1998, s. 144-145, 147, 176-177, 183, 187, 195-197, 199-200 - viz memoriaolomouc.cz
Charakteristische Beiträge zur Kenntniss... byly vydány tiskem v roce 1778 a celý spisek čítal 99 stran. Jedná se o kritické, zlomkovité poznámky o přítomném stavu města, psané stoupencem josefínských myšlenek, velmi pravděpodobně vzdělaným v medicíně. Jméno autora Jan Alexius Eckberger je zřejmě pouze pseudonymem.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/edice/olomouc-1778-eckberger.html