Radecký uměl i to, co se nedokázal naučit Napoleon
Věra Drápelová – Zdeněk Munzar
Naposledy upraveno: 16.08.2021
Dne 10.07.2021 byl deníkem Mladá fronta Dnes zveřejněn rozhovor pod názvem „Radecký uměl i to, co se nedokázal naučit Napoleon“ (s. 12). S ohledem na omezený rozsah tiskového formátu však došlo k jeho zkrácení (autorsky schválenému). Čtenářům našeho webu proto nabízíme jeho úplnou verzi.
O maršálu Josefu Václavu Radeckém z Radče se dnes debatuje hlavně v souvislosti s plánovaným návratem jeho pomníku na pražské Malostranské náměstí. Ovšem jak upozorňuje Zdeněk Munzar z Vojenského historického ústavu, spoluautor výpravné publikace S bohem za císaře a vlasť – čeští důstojníci ve válkách let 1848-1849, v těchto debatách se často objevují ahistorické výklady. Přitom dějiny jsou složitější, ve vztahu k oněm dvěma nepokojným rokům, během nichž Radecký uhájil pro Rakousko severní Itálii.
Podle čeho vlastně posuzovat vojevůdce? Podle počtu vyhraných bitev? Jak se choval k vojákům? Jaký ohled bral na civilisty?
Těch kritérií, podle kterých byli posuzováni vojevůdci, existovala celá řada a mohly se v průběhu věků měnit. Mezi nejtradičnější patří právě počet vyhraných bitev, přičemž za vítěze bitvy byl zpravidla považován vojevůdce, který se svým vojskem ovládl bitevní pole. Tato interpretace může být samozřejmě zavádějící. Otázce vojenského či politického efektu zcela nerozumím - vojevůdci, kteří nebyli zároveň vladaři, zpravidla politickou stránku války řešili pouze omezeně. Chování vojevůdce k vojákům nebo civilistům pak bylo zpravidla do velké míry determinováno dobou a geografickou lokací, či chcete-li kulturně-sociologickými vlivy – jinak to vypadalo v 17. století a jinak ve století 19., stejně jako byl markantní rozdíl mezi např. balkánským bojištěm a západní Evropou. Z dnešního hlediska by asi bylo nejrozumnější posuzovat kvality vojevůdce podle toho, zda dokázal naplňovat strategické cíle svých tažení, případně s jakými ztrátami tak činil.
Jak by si v takovém hodnocení vedl Radecký?
Josef Václav hrabě Radecký je oprávněně považován za jednoho z nejlepších vojevůdců 19. století, a to v celosvětovém měřítku. V podstatě můžeme konstatovat, že v naší vojenské historii máme jen málo osobností, které se s ním mohou rovnat co do proslulosti. V tom celoevropském, či celosvětovém měřítku rozhodně patří mezi nejznámější české vojevůdce, kteří tvoří triumvirát Jan Žižka, Albrecht z Valdštejna a Josef Václav Radecký z Radče. Pokud jde o ta výše uvedená kritéria, tak můžeme konstatovat, že strategický výstup jím vedených tažení byl vynikající, chování k civilistům nevybočovalo z dobového kulturně-sociologického standardu a chování k vojákům bylo nadmíru vřelé. Co se samotných bitev týká, jsou jeho výsledky výborné, i když já to počítání bitev nemám moc rád. Už jen proto, že je problematické přesně stanovit jak úspěšné/neúspěšné bitvy počítat. Kupříkladu během italského tažení roku 1848 bývá uváděný jako vítěz téměř každé jednotlivé bitvy, bez ohledu na skutečnost, zda se jí skutečně osobně účastnil, nebo ne. Ve výsledku je to ale celkem jedno, neboť on svým přístupem vytvořil z rakouské „italské“ armády vysoce funkční celek, který dokonale spolupracoval, jím vybraní velitelé sborů, divizí či brigád se dobře znali a mnohdy dokázali správně předpokládat postupy svých kolegů. V tom byla síla Radeckého armády – fungovala jako dobře promazaný stroj.
C. k. armádu tvořili vojáci mnoha národností, jak k nim Radecký přistupoval a jak ho oni brali? Traduje se, že mu říkali „taťka“. Je pravda, že dokonce i italští vojáci z rakouské armády nedezertovali zdaleka v takovém množství, jak by možná člověk čekal?
Ano, jeho přístup k vojákům byl pozitivní, dalo by se říci do určité míry otcovský a jeho autorita mezi vojskem byla obrovská. Nicméně otcovský archetyp se v této době objevoval u úspěšných vojevůdců leckde a v rakouské armádě bylo podobných „otců vojáků“ povícero – jmenujme např. Františka Jindřicha hraběte Schlika nebo již výše zmíněného Alfréda Kandida knížete Windischgrätze – toho jeho vojáci (českých pluků) také milovali a hluboce respektovali, jakkoliv byl jinak v Čechách neoblíbený. Je třeba si také uvědomit, že vojáci té doby byli většinově nevzdělaní a ke svým důstojníkům vzhlíželi jako k těm, kteří se o ně vždy postarají. Důstojník, který své vojáky správně zabezpečil, si vysloužil jejich oddanost a loajalitu.
Ohledně dezercí Italů bych si to netroufl takto generalizovat, v tom hrálo roli mnohem více aspektů. Nakonec i těch přístupů ke sjednocení Itálie bylo mezi Italy z jednotlivých států povícero, což dokazují např. i rozsáhlé boje brigantů, které propukly v jižní Itálii po jejím připojení k nově vzniklému Italskému království roku 1861 a byly de facto občanskou partyzánskou válkou, kterou vedli odpůrci nového režimu.
Radecký válečnictví nazýval uměním, v němž se nelze vyškolit. Není ale divné mluvit o umění, s ohledem na mrtvé a zmrzačené vojáky? Anebo v porovnání se světovými válkami 20. století se manévrování armád 18. a ještě i 19. století vlastně může jevit jako svého druhu estetická záležitost?
To záleží na tom, jak budeme definovat slovo umění. Nakonec v dnešním „moderním“ umění je také mnohdy velmi obtížné hledat jakoukoliv estetiku. Sousloví válečné umění se užívá již od doby mistra Sun-tzu a jeho díla nesoucího právě tento název. Mimochodem, bylo poprvé přeloženo do francouzštiny roku 1772. Umění je v tomto kontextu třeba chápat jako schopnost dosáhnout naplnění vlastních strategických cílů s co nejmenšími ztrátami, ideálně zcela beze ztrát a bez nutnosti bojovat. Válečné umění je tedy schopnost se právě těm mrtvým a zmrzačeným vojákům vyhnout. A samozřejmě podle Radeckého šlo o umění, kterému se nebylo možné naučit bez získání vlastních zkušeností, neboť právě schopnost předvídat či dostatečně rychle reagovat byla mnohdy klíčová. Tu ale vojevůdce zpravidla nezíská na vojenské akademii, ale až letitými zkušenostmi.
Radecký začínal vojenskou kariéru v čase Napoleona. Byl jedním z těch velitelů, kteří jeho postupy začali důkladně studovat, aby ho mohli porazit. Co se od něj takto „naučil“ a později, v Itálii, to třeba i využil?
Dovolím si poopravit, Radecký začínal svoji vojenskou kariéru za války s Turky a následně v revolučních válkách proti Francouzům, ve kterých se vypracoval i Napoleon. Studovat postupy protivníka, ale i studium postupů vojevůdců soudobých válek samozřejmě patřilo a dodnes patří k základům onoho vojenského umění. To platilo v podstatě vždy. Vojenství se výrazně změnilo právě v prvních dvou koaličních válkách proti revoluční Francii, neboť proti standardním armádám té doby stanula nesouměřitelná revoluční armáda, která fungovala na přece jen výrazně jiných principech. Proto bylo její chování pro protivníky často obtížně čitelné či zcela překvapivé. Prostě dělala věci, které byly dle „standardních“ postupů „nereálné“ – například vzdálenost denních pochodů byla často dvojnásobná oproti standardu. Francouzi se tak dokázali dostat do míst, kde je protivník vůbec neočekával. Sám Napoleon posléze hovořil o tom, že jeho vojáci často vyhrávají bitvy svýma nohama, čímž narážel na schopnost rychlých přesunů. Napoleon, jakožto schopný vojevůdce, následně dokázal maximalizovat výhody a minimalizovat nevýhody francouzského, dříve revolučního, vojska. Radecký se v koaličních válkách dobře naučil očekávat „neočekávatelné“ a předvídat „nepředvídatelné“. Také se naučil to, co se nenaučil ani sám Bonaparte, že vedení opravdu velké armády již nezvládne žádný jednotlivec, ale jen štáb odborníků, kteří si musí věřit. K tomu pak vedl svoji „italskou“ armádu, kde se velitelé jednotlivých složek dobře znali, předvídali se, vycházeli si vstříc a podporovali se. Kupříkladu na počátku bitvy u Custozy se Italům podařilo jej zaskočit a napadnout jeho armádu úderem do boku. Jen díky perfektní sehranosti rakouských jednotek se Radeckého vojsko z této situace dokázalo dostat, otočit se a následně Piemonťany rozdrtit. Tak Radecký připravil svoji armádu.
V čem ještě vlastně spočíval jeho přínos pro rakouskou armádu? Jak sledoval technické novinky, jako byly vlaky?
Právě v tom, že byl zastáncem permanentního výcviku a přípravy. Se svým vojskem pořádal manévry každý rok, vojáci a důstojníci pod jeho velením ani v míru „nerezivěli“. Technické novinky sledoval, nakonec nejen ty technické. V tomto ohledu byl pokrokář. Jeho polní instrukce pro pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo z počátku 30. let byla novátorská a o její celoplošné zavedení měl zájem i zbytek rakouské armády. Dvorské válečné radě přišla až příliš „moderní“, a proto její schválení posuzovala komise vysokých důstojníků. Nakonec se podařilo její zavedení prosadit s podporou dalších pokrokových důstojníků z řad české šlechty, např. generálmajora Clam-Martinice a polního podmaršála Alfréda Kandida knížete Windischgrätze (který byla sice vojensky pokrokový, ale politicky velmi konzervativní). A pokud jde o ty vlaky, tak ty nejen zažil, ale při italských taženích let 1848-1849 je také využil k rychlé přepravě vojska a dokonce se v těchto letech na jeho straně poprvé v dějinách objevily improvizované obrněné vlaky. Radecký si rozhodně byl vědom potenciálu technických novinek a neváhal je využít.
Vojenské umění asi nikdo Radeckému neupírá, veřejnost ale rozděluje to, že bojoval za „císaře pána“. Myslíte, že k tomu přispěla i komunistická totalita, který bránila názorové pluralitě, a tak se tu zakonzervoval určitý pohled na monarchii z první republiky?
Nemyslím, že by Radecký nějak dramaticky rozděloval veřejnost. Většina veřejnosti o něm má jen velmi hrubé povědomí. Jestli něco rozděluje, je to debata o obnovení pomníku, kde je maršál Radecký brán jako symbol, který různé strany vykládají různě, zpravidla podle svého zájmu a zaměření. Nezřídka se pak jedná o výklady zcela ahistorické, které do Radeckého doby promítají modernější témata a náhledy, což osobně nepovažuji za šťastné.
Na různých výkladech historie se podílely prakticky všechny režimy, nejen u nás, a dodnes můžeme nacházet zcela rozdílné interpretace různých historických událostí. Proto si nemyslím, že by se tento problém polarizace odlišných náhledů na minulost mohl připsat jen vládě komunistické strany. Osobně se domnívám, že tu jde spíš o to, že v dnešní hektické době vládne potřeba vše pro pochopení zjednodušovat a v těchto zjednodušeních pak dochází k deformacím obsahu. Člověku se totiž mnohem snáze chápe právě v těch černobílých konturách, které se zdají být jasné. Ale většina historických událostí prostě černobílá není a nelze ji tak chápat správně. Stejně tak dějiny, i ty naše, mají svoji kontinuitu a žádný historický obrat nenastal okamžitě, mávnutím kouzelného proutku, ale vedlo k němu zpravidla více různých událostí různého sociálního či kulturního charakteru. My bychom potřebovali naučit se brát naše dějiny jako celek, jako NAŠE dějiny a nevymezovat se neustále proti těm jejich částem, které se nám nelíbí nebo k nimž se nechceme hlásit. Jen tak je pak můžeme správně pochopit.
Jedna z takových černobílých zkratek obviňuje Radeckého, že vraždil Italy, kteří chtěli sjednocení a nezávislost… Lze ale Italy v tomto střetu jednoznačně považovat za „hodné“ a Rakušany za „zlé“? Vždyť i Italové zabíjeli? A jen pár desítek let po onom vytouženém konečném sjednocení vzešel z Itálie fašismus. To měla být ta lepší budoucnost?
No, jak sama říkáte, tak něco takového Radeckému určitě vyčítat lze, otázka je, zda oprávněně. Pokud jde o Radeckého a o postupy jeho vojska v Itálii, lze konstatovat, že nijak nevybočoval z dobových norem. Je také třeba formálně odlišit dvě války, které Radecký v Itálii vedl. Jedna z nich byla proti vnějšímu nepříteli, proti Sardinskému království a ta druhá byla proti italským povstalcům v Lombardii a Benátsku, kteří se postavili proti své (rakouské) vládě. Nutno podotknout, že nikdy a nikde na světě nepostupovala žádná armáda proti povstalcům zcela standardně a „v rukavičkách“. Ono to ani nejde. Povstalci jsou totiž z hlediska vlády chápáni jako vlastizrádci. Pokud uspějí a zvítězí, stanou se hrdinnými bojovníky za svobodu, pokud prohrají a neuspějí, zůstanou vlastizrádci a kriminálními živly. Když Radecký poslal potlačit povstání v Brescii polního podmaršála Haynaua, byl si vědom, že Haynau bude postupovat tvrdě. Na druhou stranu, v povstalé Brescii docházelo také k činům, které bychom dnes označili jako válečné zločiny (například došlo k vraždění zraněných zajatých rakouských vojáků v nemocnici). S jejich pachateli následně vítězný Haynau naložil podle válečného práva a vojenské tribunály s rychlými tresty smrti nešetřily.
Přesto se domnívám, že šlo stále o civilizované vedení války, kde k velkým excesům zpravidla nedocházelo. Ve srovnání s tím, jak v týchž letech vypadala uherská válka za nezávislost, se to vůbec nedá srovnávat.
Rozhodně nevím, proč bychom měli Italy označovat za hodné. Ono to sjednocení Itálie také mělo své stinné stránky a ne všichni Italové toužili být sjednoceni pod vládou savojské dynastie. Pro nás to byla válka, v níž naprostá většina vojáků z českých zemí bojovala na straně Rakouského císařství pod Radeckým. Trefně to glosoval např. Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu-Mírohorský, český vlastenec a důstojník pražského 28. pěšího pluku, který italské nápisy „Maledeti Tedeschi“ (zatracení Němci) komentoval slovy: připadal jsem si určitě víc maledeti nežli Tedeschi. A také si liboval, že sloužil v Radeckého armádě, Vratislavově sboru, Schwarzenbergově divizi a Šupljikacově brigádě a že tím měl celé velení veskrze slovanské.
Vnášet do diskuze o italských válkách o sjednocení pozdější vývoj a fašismus považuji za zcestné, to je přesně to vnášení modernismů, které v polovině 19. století nemají co dělat.
S vědomím toho, do jakých hrůz ve 20. století přerostl nejen italský, ale hlavně německý nacionalismus, neměla idea mnohonárodnostní a nadnárodní, panovníkem sjednocené habsburské říše, za niž bojoval i Radecký, své opodstatnění? Vždyť nástupnické státy Rakouska-Uherska, včetně Československa, národnostní otázky nejenže nevyřešily, ale leckdy spíš vyhrotily...
Národnostní otázky a nacionalismus jsou s touto dobou ale jednoznačně spojeny, stejně jako romantismus. Jakým způsobem se ale dále nacionalismus vyvíjel, je otázka jiná a museli bychom se opět zaměřit na všechny aspekty toho, proč k tomu došlo. To ale moc nepatří do debaty o Radeckém, protože v době eskalace těchto problémů, v druhé polovině 19. století, byl již Radecký dávno po smrti. Nemohu souhlasit s tím, že by Československo vyhrotilo národnostní otázky na svém území, naopak, Československo mělo k národnostním menšinám poměrně férový přístup. Podědilo ale silnou německou menšinu, která blokovala jednání zemského sněmu již v dobách monarchie (k něčemu jako byl Moravský kompromis z roku 1905 totiž v Čechách nedošlo) a dále pak mnohde odmítala spolupracovat i po vzniku nového státu – na separatistické tendence českých a moravských Němců v letech válek o integritu 1918-1919 se poněkud zapomíná. Následný vliv říšskoněmecké propagandy ve 30. letech 20. stol. národností rozkol v podstatě dokonal.
Ale jinak lze souhlasit s tím, že rozpuštění Rakouska-Uherska uprázdnilo velmocenskou pozici ve střední Evropě, která následně chyběla. V tomto ohledu je mi velmi sympatická Palackého myšlenka austroslavismu, která počítá se silným soustátím, které by středoevropské (a částečně jihoevropské) Slovany ochránilo před velmocenskými tendencemi jak ze západu (Německo), tak z východu (Rusko). 20. stol. v tomto ohledu reálně potvrdilo Palackého obavy a dalo mu za pravdu. Na druhou stranu je nutno podotknout, že Rakousko-Uhersko již před první světovou válkou Palackého politické ideje moc nenaplňovalo a národnostní rozkol byl asi nevyhnutelný.
Společensko-politické poměry ostatně Radecké také glosoval. S předstihem předpovídal právě nebezpečí plynoucí z hegemonie Pruska, Ruska, ale i USA, jakož i dělení Evropy mezi tyto velmoci nebo odtržení britských kolonií, a vyzýval k založení „Svazu Evropského“. Jak se Vám jeví po této, nevojenské stránce?
Radecký byl bezpochyby bystrý a držel si solidní přehled jak o politice mocností, tak o možnostech dalšího vývoje. Nakonec bez toho by nikdy nemohl zastávat tak vysokou funkci. Byl také solidně vzdělán. Vedle slušného domácího vzdělání, což byl pro většinu šlechtických synků standard (u movitých rodin i velmi vysoký standard), navštěvoval piaristické gymnázium v Praze a Collegium nobile v Brně. Že neprošel vojenskou akademií, v té době nebylo nijak na závadu – Tereziána měla zabezpečit hlavně vzdělání těch potencionálních důstojníků, kteří by jinak, s ohledem na finance, takové vzdělání získat nemohli.
Ona myšlenka nějaké varianty „Svazu Evropského“ je poměrně velmi stará, tu můžeme hledat např. už ve snahách císaře Zikmunda vybudovat soustátí dostatečně silné, aby se mohlo postavit expanzi Osmanů, případně v dalších spojenectvích různých svatých lig, či z doby Radeckého ve Svaté alianci, která společně řešila politický vývoj v Evropě. Nakonec skutečnost, že společně jsou lidé silnější, je jeden z neměnných principů celé lidské existence, najdeme jej již v symbolice starořímské Fascie, nebo staroslovanských Svatoplukových prutů.
Jak z dnešního pohledu hodnotit víceméně zapomenutou vojenskou epizodu roku 1850 v Olomouci, kdy Radecký v podstatě zahnal Prusy? Ostatně v Olomouci si ho dodnes připomínají různými slavnostmi?
Olomoucká punktace je rozhodně zajímavou kapitolou našich dějin. Osobně bych považoval za podstatnější jasné stanovisko ruského cara Mikuláše I., který v případě konfliktu stál za svým tradičním rakouským spojencem. Jak taková podpora Ruska vypadala, měli ještě všichni v živé paměti z předchozího roku, kdy Paskevičova armáda zasahovala proti revoluci v Uhrách. Radeckého demonstrace síly jistě také nebyla bezvýznamná, ale ve srovnání s celoevropským rozložením sil nešlo o tak zásadní skutečnost. Že tím zahnal Prusy, bych si říct netroufl. Význam pro české země byl primárně v tom, že konfrontace s Pruskem o hegemonii v Německu se zatím odložila o 16 let. Mezitím se ale značně změnilo rozložení sil v Evropě a rakouský císař František Josef I. svým přístupem k Rusku v době krymské války 1853-1856 přišel o svého dosud nejspolehlivějšího spojence. Proto také roku 1866 zůstal v politické izolaci a byl nucen vést válku na dvou frontách.
Pokud si dobře pamatuji, tak v Olomouci si Radeckého připomínali hlavně kvůli krátkému období, kdy byl velitelem zdejší pevnosti, předtím, nežli odešel sloužit do Itálie.
V publikaci S Bohem za císaře a vlasť! představujete i další české důstojníky ve službách habsburské monarchie. Třeba u Čenského mne zaujalo, že roku 1848 to byl radikál, který se ale nakonec zjevně ztotožnil s monarchií a bránil ji. Dá se z těch individuálních osudů i něco zobecnit?
Monarchie se po roce 1848, respektive po revolučních válkách 1848-1849 rozhodně modernizovala, nakonec když mluvíme o naší knize, tak všechny tyto přínosy roku 1848 velmi dobře, přehledně a čtivě shrnul pan profesor Hlavačka v její první kapitole. Některé modernizace ale přišly až s určitým odstupem. Nemůžeme zapomenout na skutečnost, že ještě přišel čas bachovského neoabsolutismu a uvolnění poměrů následovalo až po prohrané válce roku 1859. Poté se stalo to nejzásadnější, co chtěla většina revolucionářů roku 1848, tedy přechod ke konstituční monarchii.
A pokud jde to ty osudy českých vojáků a důstojníků, tak z těch lze zobecnit hlavně tu skutečnost, že většina z nich se dostala zde v českých zemích do armády Rakouského císařství, kde se ctí plnili své vojenské povinnosti. Naše země totiž zůstaly v naprosté většině loajální, zvláště pak Morava, a v revolučním roce 1848 byly rozhodně nejklidnější částí habsburské monarchie. Nakonec říšský sněm se ve svých jednáních uchýlil do Kroměříže a císařský dvůr našel klidný azyl za zdmi pevnosti Olomouc.
Na druhou stranu i v našich zemích se našlo dost dobrodruhů, které osud zavál do různých koutů světa, a jejich příhody by pak vydaly na dobrodružný román. Pokud jde o ty osobnosti, které roku 1848 patřily k revolucionářům a radikálům, lze konstatovat, že většinou následně své radikální názory zmírnily a staly se spíše umírněnými konstitucionalisty. Když totiž samy spatřily hrůzy války, zpravidla dospěly k závěru, že politická jednání jsou také možnou cestou. Nakonec o přeměnách postojů nejlépe svědčí i změna jednoho z předních rakouských revolucionářů roku 1848, Alexandra Bacha, podle nějž bylo posléze pojmenováno neoabsolutistické období.
Jak je vlastně Radecký vnímán historiky v dnešním Rakousku? Stejně, nebo jinak než u nás?
Radecký je v Rakousku samozřejmě vnímán velmi pozitivně, jako jeden z nejlepších vojevůdců a jeden ze zachránců monarchie v revolučních letech 1848-1849. Jaká je obecná povědomost o vlastní historii v Rakousku Vám ale nepovím, předpokládám ale, že podobná jako u nás. Radeckého pochod je samozřejmě nádherný a legendární, ale myslím, že je stejně známý jak v Rakousku, tak v České republice. Odborná obec se v případě vojenské historie asi shoduje na tom, že Radecký patřil k nejlepším a nejúspěšnějším vojevůdcům 19. století, a myslím, že jak rakouská, tak česká ho oprávněně považují za svého. Ano, svoji expozici ve vídeňském vojensko-historickém muzeu (Heeresgeschichtliches Museum) mají revoluční války let 1848-1849 a Radecký v nich hraje klíčovou roli. Stejně tak budou ale tyto naše starší vojenské dějiny a vojevůdci z českých zemí prezentováni v Armádním muzeu na Žižkově, až bude dokončena jeho rekonstrukce. V objektivním připomínání společné historie nakonec s vídeňskými kolegy spolupracujeme a velkou část našich společných dějin vnímáme obdobně.
A co Italové, už se s Radeckým smířili?
Radeckého vnímání v Itálii je samozřejmě jiné, nežli u nás či v Rakousku a nelze se tomu divit. Na druhou stranu i v severní Itálii se již častěji objevuje nezaujatý přístup k dějinám a někteří kolegové připomínají i hrdinství italských vojáků rakouské armády, kterých rozhodně nebylo málo. A samozřejmě součástí severní Itálie je dodnes i část Tyrolska, kde je pohled na Radeckého často více podobný tomu našemu či rakouskému. Nic není černobílé.
Měl by mít tedy český maršál v Praze znovu pomník na veřejném prostranství?
Mě osobně se Radeckého pomník velice líbí a je nesporné, že se jedná o jednoho z Čechů, kteří dosáhli světové proslulosti.