Rakouské Thermopyly v Alpách

17.04.2010 16:44

Jiří Kovařík

Naposledy upraveno: 05.04.2013

 

Thermopyly - bitva Sparťanů s mohutným perským vojskem v řecké soutěsce roku 480 před Kristem - se staly symbolem sebeobětování pro společnou obranu a věc. V historii není příliš příkladů podobného boje. Roku 1809 se však příkladem spartského krále Leonida řídili na pomezí rakouských a italských Alp dvě nevelké jednotky habsburské armády a jejich příslušníci zde prokázali ty nejvyšší vojenské ctnosti: statečnost, rozvahu, odhodlání, neuvěřitelnou morálku i disciplínu. Ne náhodou se obraně horských tvrzí Malborghet a Predil začalo říkat Rakouské Thermopyly a na místě bojů posléze vyrostly dva pomníky. Je škoda, že tato epizoda upadla do zapomnění, tím spíše, že v ní krváceli i vojáci z Čech a Moravy. Velitel pevnosti Predil ostatně pocházel z Prahy...

Albrecht Adam: Obrana Malborghetu, 1843.

Válka s Napoleonem

Prešpurský mír, uzavřený v prosinci roku 1805 v důsledku rakouské prohry u Slavkova, připravil habsburskou monarchii o řadu území v Itálii, Dalmácii, v Tyrolsku i v alpském Vorarlbersku a stát zatížil tak velkými reparacemi, že to vše odsunulo říši císaře Františka I. Na druhořadé místo mezi evropskými mocnostmi. Nebylo divu, že ve Vídni nabyla časem vrchu válečnická klika, která toužila po odplatě. Této skupině se koncem roku 1808 zdálo, že nadešla ta nejvhodnější chvíle, neboť Napoleon I., císař Francouzů, byl osobně přítomen a velmi zaneprázdněn až za Pyrenejemi, ve Španělsku, kde pronásledoval směrem k přístavu La Coruña ustupující Brity. Názor tyto osoby kolem hraběte Stadiona nezměnily ani poté, co Francouzi rakouské válečné přípravy zjistili, ba ani tehdy, když vešlo ve známost, že se císař Francouzů kvapně vrátil do Paříže.

Dne 10. dubna 1809 překročila rakouská armáda arcivévody Karla hranici s Bavorskem a zahájila, zpočátku dosti úspěšně, postup na západ. Už o týden později, 17. dubna, však převzal velení francouzských vojsk v na bavorském území osobně Napoleon, který za vydatné pomoci maršála Davouta zkoncentroval síly a zahájil protiofenzívu. Dne 19. dubna začaly operace, které později dostaly název Čtyřdenní bitva, neboť den po dni za sebou následovala francouzsko-bavorská vítězství, nejprve u Teugn-Hausenu, pak u Abendsbergu, posléze u Landshutu a nakonec u Eggmühlu. Většina armád arcivévody Karla se dala přes Řezno a Čecha na ústup směrem k jižní Moravě, menší část podmaršálka Hillera ustupovala po proudu Dunaje a obě uskupení se opět spojily na levém dunajském břehu proti Vídni. Koncem května tu došlo mezi vesnicemi Aspern a Essling ke dvoudenní bitvě, na jejímž konci musel Napoleon poprvé ustoupit.

Ústup Dolnorakouské armády

V celém tzv. Dunajském tažení nastala přestávka, kterou se obě strany snažily využít k přivolání posil. V rakouském případě se jednalo především o tzv. Dolnorakouskou armádu arcivévody Jana, operující do té doby v severní Itálii, v případě francouzském pak o tzv. Italskou armádu pod velením Napoleonova adoptivního syna Eugèna de Beauharnais, kterému dal císař Francouzů jako vojenského poradce zkušeného generála Macdonalda. K Dunaji se měla z prostoru dnešního Chorvatska přesunout i menší armáda další pod velením generála Marmonta.

Arcivévoda Jan svedl s Eugènem de Beauharnais nejprve 15. dubna bitvu u Sacile, kterou vyhrál, o dva týdny později, 29. dubna, však obdržel od svého bratra a generalissima, arcivévody Karla, rozkaz k ústupu přes Korutany a Štýrsko do Rakous. Po nedávném vítězství to byla pro rakouské jednotky hořká chvíle plná vzteku, jenž si téhož večera vybili tvrdým útokem na francouzský předvoj u Soave. Už 1. května se však museli dát spořádaně na pochod z nížin při levém břehu Piavy k Alpám.

Pro Eugèna de Beauharnais představoval takový zvrat situace radostné překvapení i ulehčení a jeho francouzsko-italské jednotky dostaly rozkaz k postupu za nepřítelem takřka obratem. Předvoj jedné a zadní voj druhé armády se v následujících dnech střetly v mnoha v ostrých bojích. Osmého května se bojovalo na Piavě, kterou francouzsko-italské síly překročily poněkud zbrkle a pouze jedním křídlem. Rakušané podnikli protiútok a ve francouzských řadách propukla panika, kterou generál Macdonald uklidňoval jen s vypětím sil. Kdyby arcivévoda Jan útočil důrazněji, byl by uštědřil Francouzům další porážku. Macdonald nějaký čas váhal, zdali nemá vše co nejrychleji stáhnout za řeku, pak ale usoudil, že je třeba nalité víno vypít a v duchu onoho Napoleonova oblíbeného rčení hnal generála Greniera se zbylými dvěma divizemi na protější břeh. Rakušané ustupovali v následujících dnech rychle proti proudu Tagliamenta, pak se stočili proti proudu říčky Felly a Francouzi jim šli v patách.

Dne 11. května došlo na řece Tagliamento k bojům u San Daniele, 12. května se bojovalo u Gemony a Venzone. Arcivévoda Jan za sebou ničil mosty, to však zpomalilo nejvíce vysunutou divizi generála Desaixe sil jen krátce. Rakušané se vinou velkého trénu potýkali s přírodou víc než jejich nepřátelé. V podhůří Julských Alp už padal nějakou dobu déšť, úzké cesty skrze průsmyky byly rozbahněné a v říčkách hučel dravý proud.

„Moji armádu ve všech ohledech oslabily obtížné a dlouhé pochody za stálého pronásledování nepřítelem, který má zvláště v jezdectvu velkou přesilu a jenž mě donutil krýt ústup každý den se zbraní v ruce, přičemž jsem ztratil mnoho lidí, neboť mé oddíly musely ustupovat bojujíce až do noci....,“ psal arcivévoda Jan 14. května císaři Františkovi z Tarvisia.

Když se Eugène de Beauharnais dozvěděl o zničení mostu u Raccolany, rozhodl se vyslat většinu jezdectva a dělostřelectva k Tarvisiu jinou cestou. Ta vedla na východ přes dnešní Bovec (tehdy Flitsch či Flezzo), odkud se stáčela na sever k soutěsce Predil. Pěchota měla postupovat od Raccolany dál na sever k Pontebbě a pokračovat skrze soutěsku Malborghetto na Tarvisio. V Malborghettu i v Predilu kryly průsmyky dvě pevnůstky, vybudované na skalách nad klikatící se silnicí, a o obě se rozpoutaly urputné boje.

Dostal jsem rozkaz pevnost bránit!

Boje v okolí Malborghetta vzplanuly v noci ze 14. na 15. května. Těsně předtím, 14. dubna navečer, velitel 8. rakouského sboru podmaršálek Guylai zjistil, že se předsunuté nepřátelské oddíly přiblížily údolím říčky Seisery k Wolfsbachu a začínají z boku ohrožovat rakouské pozice mezi Malborghettem a Tarvisiem. Rozhodl se, že je za tmy napadne jedním praporem z pěšího pluku LIR 62 (Franz Jellačić) a Obristwachtmeister von Ghequier vedl své muže s nenabitými mušketami, aby se vyvaroval náhodného výstřelu, který by Francouze varoval. Bodákový útok zaskočil dva prapory Fontanelliho italské divize a vrhli více než dvojnásobně silného nepřítele nazpět.

Rakušané ovládli bojiště a jejich protivník hledal spásu v útěku do kopců, podmaršálek Guylai nicméně znejistěl, neboť se v nepřehledném horském terénu obával francouzského vpádu do boku. Stáhl se proto k Saifnitzu a žádal o posily, čímž ale nechal nevelkou posádku tvrze Malborghet nad soutěskami Malborghetto zcela na holičkách. Štáb arcivévody Jana mu takové počínání sice ostře vytkl, neboť Gyulai podle všeho disponoval dostatkem sil, aby se ubránil. Strategický význam tvrze Malborghet a nedalekého Predilu měl být podmaršálkovi jasný, stejně jako nutnost zdržet francouzský postup, na kritiku a nápravu už bylo ale pozdě. Onoho 14. května se u tvrze Malborghet objevili Francouzi a vyzvali posádku ke kapitulaci. Její velitel Ingenieur-Hauptmann Friedrich Hensel, rodák z Kronstadtu v Sedmihradsku a absolvent ženijní akademie ve Vídni, hrdě odmítl: „Dostal jsem rozkaz pevnost bránit, ne o tom vyjednávat!“

Bylo mu osmadvacet let a na portrétu, možná idealizovaném, vypadá velmi mladistvě: mladistvě: kučeravé vlasy, v očích poněkud naivní pohled upřený do dálky, koutky úst mírně zvednuté v náznaku úsměvu, v němž je i notná dávka odevzdanosti. Hensel stavbu pevnosti řídil a před pár dny žádal polního ženijního velitele generálmajora Nobiliho, aby mohl vést i její obranu. S přáteli dole v údolí se rozloučil 10. května těmito slovy: „Ta pevnost bude hrob můj i mých druhů; bude to ale nádherný hrob, takový, jaký má u Thermopyl Leonidas a jeho Sparťané…“ Rodičům téhož dne napsal: „Vzpomínejte na mne v modlitbách. Sám jsem si vybudoval hrob, už na tomto světě se neuvidíme.“

Následujícího dne sepisoval generálmajor Nobili arcivévodovi Janovi zprávu o stavu a urychleném dozbrojování tvrze Malborghet. Kromě jiného v ní říkal:

„Zanechal jsem tam ihned pana setníka Hensela, který se právě vrátil do Sacile, aby co nejrychleji učinil vše pro dokončení zásobování. Ohledně potřebných kanónů, tj. dvou dvanáctiliberních, jednoho šestiliberního a jedné houfnice, jejich munici a obsluhy, jsem mu nařídil, aby je získal od prvního projíždějícího dělostřeleckého parku a jménem Vaší Císařské Výsosti dopravil do tvrze tak, aby je bylo možno podle okolností okamžitě použít. Pokud jde o zásoby, některé nebyly dosud v předepsaném množství, bylo však nařízeno opatřit je ještě týž den z vesnice. Místní zásoby chleba byly z obavy před zplesnivěním rozděleny mezi jednotky, nařídil jsem však panu setníkovi, aby tuto potřebu ihned nahradil z ustupujících vozů naložených suchary. Jako posádku jsme zastihl setninu zeměbrany, která, poněvadž je denně nasazována do práce, může obsadit jen několik hlídek. Uložil jsme panu setníkovi, aby tuto setninu prozatím rozmístil do její obranné pozice a do srubů a aby si při průchodu Vaší Císařské Výsosti vyžádal potřebnou posádku 200 mužů od řadových oddílů a zkušeného lékaře, který by pečoval o nemocné a raněné, což se oboje jevilo jako žádoucí.

Mně známé pochopení a činorodost pana setníka Henschela, který řídil stavbu této tvrze, jsou mi zárukou dokonalého splnění jeho úkolu. (...) Poněvadž máme málo ženijních důstojníků a protože se mezi obránci těchto srubů nevyskytuje žádný, který by rozuměl tomuto řemeslu, myslel jsme, že nebude odporovat vůli Vaší Císařské Výsosti, když v každé takové uzávěře bude ponechán ženijní důstojník a když bude oddílům postačovat schopný velitel.“

Tvrz Malborghet

Pevnost tedy nebyla dokončena, dozbrojena, zásobena a její posádku tvořila hrstka nepříliš vycvičených příslušníků landwehru, zeměbrany, tedy spíše ozbrojené milice. Hensel na to nedbal a pustil se horečně do práce, na niž mu zbývalo pramálo času. Vrchní ohněstrůjce Ignatz Rauch navážel 12. května se dvěma desítkami dělostřelců do tvrze děla. Podle rakouských pramenů rozmístil v několika opevněných bateriích 6 tříliberek, 2 šestiliberky, 2 dvanáctiliberky a jednu sedmiliberní houfnici. Dne 13. května dostal Hensel na rozkaz arcivévody Jana slíbenou pěchotu, jíž velel setník Kupka z LIR 52 (Erzherzog Franz Karl). Skládala se ze dvou stovek fyzilírů a padesáti ostrostřelců, dvou lékařů, dvou poddůstojníků a tří důstojníků. Všichni byli hraničáři a patřili k NGIR 3 (Oguliner). K nim se přidalo osm minérů vedených nadporučíkem Rehmem, vrchní lékař Poch s pomocníkem a dva pekaři.

„Na Nejvyšší rozkaz Jeho Císařské Výsosti arcivévody Jana byla 14. tohoto měsíce obsazena setninou pánů setníků von Cäsara a Wochetiche opevnění u Malborghetu, kterážto setnina je po čtyři dny nejúporněji bránila...,“ napsal později do hlášení nadporučík nadporučík Šulesić (rakouské prameny jej píší i jako Schulkisch či dokonce Schulledich) od NGIR 3. 

 

Jak vlastně tvrz Malborghet vypadala? Byla postavena a zčásti vytesána na skalním srázu 50 metrů nad zátočinou řeky Felly a místní pilou. Ležela zhruba 600 metrů proti proudu od Malborghetta směrem na Saifnitz. Představovala valy obehnaný shluk baterií a dvou pěchotních srubů. Tyto sruby byly dvoupodlažní trámové stavby s kamennou podezdívkou a sloužily jako obytné, byť měly ve stěnách proraženy střílny a ve vchodech padací mříže. Srub č. 1 („Uherský“) se tyčil na nejvyšším místě na severu a poskytoval dokonalý výhled na západní polosféru. Stál vně valů, s nimiž byl spojen stometrovou kaponiérou, chráněnou od západu palisádou. Srub č. 2 („Německý“) střežil východní polosféru a stál v linii valů. Z obvodu těchto valů vybíhalo šest baterií. Měly, až na jedinou, čtyřúhelníkový pravoúhlý půdorys, zčásti je kryly střechy a stály v nestejné nadmořské výšce. Nejseverněji položené a k západu mířící „Schachtel-Batterie“ a „Malborghet-Batterie“ spojovalo ve skále vytesané schodiště. Ze dvou baterií na jihozápadě („Retour-Batterie“ a „Wiesen-Batterie“) vedly ke spojovacím liniím tunely o výšce 2,5 metrů, vyhloubené ve skále. Mezi srubem č. 2. a na severovýchod mířící mezibaterií („Zwischenbatterie“) byl jediný úzký pruh srovnaného terénu, místo pro nástupy posádky. Poslední malá baterie („Vorwerk“) se dvěma tříliberkami stála na jihu, odkud mohla postřelovat přístupovou stezku a krýt srub č. 2 i děla v „Retour-Batterie“. Zásob munice a jídla měla pevnost na šest týdnů.

„Všechny tyto pevnosti byly malé, těsné a izolované. Pravděpodobně nebylo dost času, aby je mohli propojit hrazením či dokonce jednoduchými okopy, které by z provizorního opevnění vytvořily jednolitý celek,“ napsal o Malborghetu, Predilu a dalších tvrzích v Julských Alpách účastník tažení roku 1809, francouzský generál Pelet.

Nemůžete počítat se slitováním!

Den po obsazení Malborghetu rakouskými oddíly a dozbrojení pevnosti se pod tvrzí objevil francouzský předvoj generála Desaixe. Pěchota se nejprve pokusila opevnění obejít výstupem po horské stezce na Col di Gos (Gollogosh), palba obránců ji ale donutila k ústupu. S postupujícím soumrakem museli Henselovi obránci střelbu zastavit, v deset večer však děla zaduněla znovu. Pálila po pěchotě, která se pod pláštěm noci blížila k nejjižněji položené baterii a valům. První pokus o noční přepad byl odražen, Francouzům se ale povedlo umístit dvě děla u pily na břehu říční zátočiny, necelých pět stovek metrů od tvrze. Ráno velitele tvrze znovu vyzvali, aby se vzdal, a když odmítl, vyrazil 62. pěší pluk do svahů Buchkopfu, který vévodil okolí. Další jednotky postupovaly údolím Felly. Jejich útok od pily se obráncům sice podařilo odrazit, pak ale na ně začala dopadat palba z výšin Buchkopfu. Hlavně nejbližší baterie se rychle otáčely oním směrem a vrchní ohněstrůjce Rauch zahájil palbu ze tříliberky „Malborghet-Batterie“. Kartáče vbrzku donutily střelce 62. pluku sestoupit do údolí.

Princ Eugène de Beauharnais dorazil odpoledne osobně k místu bojů a vyslal dalšího parlamentáře s listem. V něm složil obráncům poklonu za statečnou obranu, upozornil je však, že taková hrstka armádu nezastaví. „Až vezmeme pevnost útokem, nemůžete počítat se slitováním,“ dodal na závěr. „Čest má a mých vojáků velí bránit tvrz do poslední kapky krve,“ vzkázal nijak nezastrašený setník Hensel.

Vzdor Malborgheta představoval pro armádu italského vicekrále nemilé zdržení. Princ Eugène váhal, zda se nemá vydat s celou armádou za Fontanelliho divizí soutěskami k Wolfsbachu a tvrz jednoduše obejít. Cesta by to ovšem byla velice obtížná a italský vicekrál dal přednost dalšímu útoku. V noci na 17. května podnikli divizní generálové Desaix a Durutte nový pokus nepozorovaně se tvrze zmocnit. Dole v údolí naštěstí dohořívala budova hamru a dělostřelec Bartolomäus Burgstaller spatřil v záblesku skomírajících plamenů stíny, které se plížily k valům. Poplach vyhlásil takřka v okamžiku, kdy se stíny zvedly ke zteči, a o pár vteřin později prozářily temnou noc plameny výstřelů z mušket. Probuzení obránci se postavili odhodlaně na odpor. Nepřítel sice pronikl na několika místech přes valy do obvodu tvrze, palba a rázné protiútoky na bodák jej ale vrhly zpět. Francouzi i Italové prchali, klouzali a padali ve zmatku ze skal pod ochranu noci.

Ráno 17. května začala na Malborghet pálit francouzská děla, jichž už bylo sedm. Fontanelliho divize dokončila přesun přes Wolfsbach a dostala se pod tvrz z východu. Jižní malborghetské baterie sice donutily nepřátelská děla ucouvnout, než se jim to ale povedlo, stačily kule a granáty narušit spodní „německý“ srub. A princ Eugène nařídil vzápětí nový útok, v jehož čele opět stoupal 62. pěší pluk: dva prapory vpravo, jeden střední proti „Malborghet-Batterie“, čtvrtý přímo proti „uherskému“ srubu č. 1. Na čele každé roty šli sapéři, za nimi elitní granátníci. Druhý sled vytvořily 1., 52. a 102. pluk, zálohu představovala v údolí čekající Durutteho divize.

Útočné kolony vykročily naráz. Palba tvrzových baterií je sice zastavila a srazila zpět, přesila ale byla příliš velká. Granátníci a pěšáci se dole zformovali a vyrazili na novou zteč. I tu obránci zastavili, nepřítel se však zachycoval stále blíže valům. Setník Hensel řídil obranu z nejohroženějších míst; nakonec velel z „Wiesen-Batterie“. Francouzským sapérům v prvním útočném sledu se na několika místech povedlo vyhodit část palisády do povětří a prorazit pěchotě průchody, navíc se začala do východních srázů drát pěchota Fontanelliho divize. Tvrz se ocitla v kleštích a její hodiny byly sečteny. Hensela zasáhla na „Wiesen-Batterie“ kulka do čela. Podle rakouské legendy ještě vykřikl. „Odvahu, kamarádi!“ Pak omdlel.

Se setníkovým pádem se začala obrana hroutit. Nepřítel pronikl do předsunuté jižní baterie a z ní se dral k dalším. Malíř Albrecht Adam zvěčnil později následující scénu na plátně. Hensel zpola ležel, zpola seděl opřen zády o skálu, kolem sebe měl mrtvé muže i poházené zbraně. Poslední obránci „Wiesen-Batterie“ prchali štolou ve skále k spojovací cestě a na další obrannou pozici. Milost se nedávala. Nějaký francouzský důstojník prý setníka dorazil ranou kolby a vzápětí do něj vnořil bodák.

Fontanelliho muži zatím vnikli do „německého“ srubu. Stalo se tak dřív, než obránci stihli spustit padací mříž. Ve francouzsko-italských rukách se ocitly spojovací stezky a dvanáctiliberní „mezibaterie“. Horní „uherský“ srub, v němž se zavřel s hrstkou setník Kupka, se dosud bránil. Plameny však už olizovaly trámy a čtyřiadvacet střílen v každé stěně pravoúhlého srubu k obraně zblízka nestačilo. Útočníci už se dostali do mrtvých úhlů a vojáci, vyklonění ven z okének, skýtali snadný terč; setník Kupka padl právě zde, prý se třiceti ranami na těle. Dále zemřeli Hauptmann Mochetich, poručík Moser, Fähnrich a Sorbich 75 mužů. Francouze s Italy stálo dobytí tvrze 1200 mužů.

Jako poslední se držel v „Malborghet-Batterie“ vrchní ohněstrůjce Rauch a smrti unikl jen o vlásek. Francouzský důstojník jej raněného zaštítil vlastním tělem a vzal do zajetí, ztrátami rozzuřený generál Desaix chtěl ale dát Raucha a ostatní obránce zastřelit. Zabránil tomu jen osobní zákrok italského vicekrále Eugèna.

„Po překonání opevnění a srubů u Malborghetu jsem byl Jeho Císařskou Výsostí princem Eugènem odeslán spolu s jedním francouzským důstojníkem a sedmi vojíny přes Tarvisio k Mittelbrethu k divizionáři panu generálu Serrasovi, abych oznámil dosud se držící posádce na Predilu dobytí opevnění Malborghet,“ napsal později nadporučík Šulesić od hraničářského pluku NGIR 3. Bylo dobojováno.

Tvrz Predil

Predil, malá pevnůstka na jiné cestě k Tarvisiu, která vede přes Flitsch, se měl stát druhými rakouskými Thermopylami. Její osud se začal naplňovat ve chvíli, kdy devět praporů Desaixovy a Fontanelliho divize Malborghet obešly, u Raiblu zahnaly tři roty LIR 27 (Graf Strassoldo) a posíleny částmi Durutteho divize stanuly odpoledne před Tarvisiem. Toto město bránilo celkem šest pěších praporů z pěších pluků LIR 13 (Reisky)a LIR 62 (Franz Jellačić) se třemi hraničářskými prapory (z NGIR 3 a NGIR 4), dvěma prapory landwehru (prameny se liší, zda šlo o domobranu mariborskou či štýrskohradeckou) a osmnácti děly. Byl to zadní voj Gyulaiova sboru.

 

Útoky proti levému křídlu Gyulaiovy obrany se minuly 16. května cílem. Obránci vzdorovali i následující den dopoledne, teprve soustředěný generální útok všech čtyř francouzsko-italských divizí, jimž uvolnil pád Malborghetu cesty i síly, byl úspěšný. Alespoň potud, že rakouské prapory, posílené jen o tisícovku mužů LIR 27, zahájily ústup na Wurzen (dnes Podkoren).

Tvrz Predil se od této chvíle ocitla sama v týlu nepřítele a obklíčena ze všech stran. Jádro opevnění představoval jeden jediný srub asi 50 metrů nad cestou skrze Predilský průsmyk od Flitsche k Tarvisiu. Byl dvoupodlažní, trámový s kamennou podezdívkou, s trámovými dvojitými stěnami vyplněnými zeminou a se střílnami pro děla v každém podlaží, tj. v přízemí i patře. Ve zhruba desetimetrovém odstupu obepínala zdi srubu palisáda se střílnami pro pěchotu. Palisádou krytá šedesátimetrová kaponiéra vedla do předsunutého opevnění obdélníkového půdorysu. Tento „Vorwerk“, patrová budova, kryl bok pevnosti z druhé strany predilské stezky a v květnu 1809 ještě nebyl dokončen. Výzbroj sestávala ze dvou tříliberních a dvou šestiliberních kasematových děl ve srubu a dvou polních tříliberek v předsunutém opevnění. Stezku přetnuly záseky.

I Predil byl dozbrojován a obsazen na poslední chvíli. Obsluhu děl vytvořilo deset dělostřelců a pětadvacet pomocníků. Dne 14. května vstoupila do tvrze rota LIR 62 (Franz Jellačić), tu však už následujícího dne vystřídaly hraničářské roty NGIR 4 (Szluiner) pod velením setníka Witkoviche (Vitkoviče) v síle 218 mužů a 4 důstojníků. Hraničáři byli vyčerpáni fyzicky i morálně, už řadu dní totiž tvořili součást zadního voje arcivévody Jana a podstupovali takřka každodenní šarvátky. Velitelem tvrze se stal na vlastní žádost Ingenieur-Hauptmann (ženijní setník) Johann Hermann von Hermannsdorf, narozený 30. listopadu 1781 v Praze, jenž řídil v minulém roce její stavbu.

Nedlouho poté, co obsadili Witkovichovi muži Predil, zahájili Francouzi postup k soutěsce. Setník Jankovich, který před nimi s muži NGIR 4 zvolna ustupoval, nabídl von Hermannsdorfovi další posily. Velitel pevnosti se spokojil se čtrnácti hraničáři navíc. Jankovich předal velení a zůstal s von Hermannsdorfem. Zbytek NGIR 4 pak ustoupil na Tarvisio.

Do posledního muže!

S večerem Hermannovy předsunuté hlídky hlásily, že se blíží francouzští tirailléři. Tento předvoj Serrasovy divize však došel jen k vodopádu a mostu Mangart. Rakouští ostrostřelci ukrytí v okopech je zastavili, nazítří 16. května však museli postavení vyklidit a Serras mohl postoupit s děly. Kromě jeho divize mířil údolím Raccolany, tedy od západu, k Predilu 2. prapor 6. pluku (Bonfantiho brigáda Durutteho divize). Od Wolfsbachu na severozápadě pochodovala celá Fontanelliho divize na čele s prapory 22. lehkého pěšího pluku. K Predilu směřovaly i další kolony a tvrz se ocitala v beznadějném obklíčení. Von Hermannsdorfovo opevnění už neleželo od té chvíle francouzsko-italské armádě v cestě. Obrana Predilu se stala výhradně věcí vojenské cti a přísahy! Když francouzský parlamentář vyzval setníka von Hermannsdorfa 16. května ve tři odpoledne ke kapitulaci, dostal lakonickou odpověď: „Keine Ergebung! Nevzdáme se!“

Vzápětí se rozpoutala z obou stran palba. V noci nastal klid, s ránem 17. května však boje opět propukly. Požár začal stravovat předsunuté postavení na druhé straně stezky. Von Hermannsdorf nařídil, ať se ostrostřelci stáhnou kaponiérou ke srubu. Pak Serrasova divize přitáhla čtyři či pět děl. Jejich palba se soustředila na dělové střílny srubu. Hlavně obránců odpovídaly, do večera však byla většina rakouských dělostřelců vyřazena z boje. Čtyřiatřicetiletý šikovatel szluinských hraničářů Michael Gollek (v pramenech je uváděn i jako Gallek či Gollack) později napsal:

„Dne 15. probíhaly jen přestřelky, 16. na nás bylo útočeno již za svítání. Z obou stran byl veden úporný boj. Ve tři hodiny odpoledne přišel důstojník s bubeníkem a požadoval, aby se posádka vzdala. To však bylo panem setníkem ženijního sboru odmítnuto a nepřítel pokračoval [v útocích] až do noci. Ráno 17. začala stejná palba. Odpoledne přišel důstojník se dvěma husary a ještě jednou žádal posádku, aby kapitulovala, pan ženijní setník však žádost opět odmítl a pokračoval v palbě až do noci.“

Tvrz se ubránila, ráno 18. května však bylo všem jasné, že do večera neodolá. K sedmé hodině ranní poslal divizní generál Serras dalšího parlamentáře. „V 8 hodin ráno přišel znovu důstojník, trubač a 2 vojáci, kteří prostřednictvím zajatého důstojníka od ogulinského pluku, hovořícího chorvatským jazykem, počtvrté žádali kapitulaci. Pan ženijní setník však nejen že dal žadatelům písemně na vědomí, že se posádka nikdy nevzdá a bude se bránit do posledního muže, ale oznámil dokonce všem, že ti, kdo budou hovořit o kapitulaci, budou na jeho rozkaz popraveni,“ pokračovalo hlášení šikovatele Golleka.

V oficiálním podání zněla von Hermannsdorfova odpověď generálu Serrasovi následovně: „Plním to, co je mým řemeslem, a smrti pro vlast se nelekám. Svěřenou pozici v žádném případě a za žádných podmínek nevydám, budu ji hájit do posledního muže!“ Na další výzvu von Hermannsdorf francouzskému veliteli stručně vzkázal: „K tomu, co jsme sdělil písemně, nemám co dodat.“

Na portrétu vyhlíží osmadvacetiletý ženijní setník von Hermannsdorf o něco starší než Hensel. Oči a sevřená ústa dávají tváři rozhodný výraz, jako by právě řekl své svrchované ne! Hermannsdorfova odpověď generála Serrase popudila. Trčel před směšnou tvrzí na špatné cestě a jeho divize už nedostala po tři dny proviant. Divoký kraj kolem neposkytoval žádné potraviny. „Nestaneme-li se do hodiny pány tvrze, budeme muset odtáhnout zpět, jinak tu všichni pojdeme hladem,“ prohlásil.

A velel znovu k útoku, k němuž kolem čtvrté odpolední nastoupilo na 6000 mužů. Pod jejich soustředěným náporem padla palisáda kolem srubu. Srub sám, třebaže v plamenech, dosud vzdoroval. Šikovatel Gollek popsal poslední chvíle s drsně stručnou přímostí:

„Nepřátelé nám pak granáty zapálili oba sruby, vyrazili do útoku a za strašného křiku dobyli s nasazenými bodáky naše opevnění. Pan setník od ženijního sboru se s kordem v ruce vrhl z hořícího srubu doprostřed nepřátel, kteří jej ubodali bodáky. Pan setník Vitkovič a pan nadporučík Villa uhořeli ve srubech. Pan poručík Despoth byl zastřelen a pan praporčík Matesič byl proboden bodákem. Z kanonýrů se nezachránil jediný. Stejně tak bylo pobito i ostatní mužstvo pluku. Znenadání jsem dostal do hlavy ránu pažbou a v bezvědomí jsem klesl k zemi.“

Mrtví lvi

Z celé posádky Predilu přežilo sedm příslušníků mužstva a setník Jankovich. Golleka vyprostili Francouzi zpod hromady mrtvol a s ostatními poslali jako zajatce do Villachu. Čtyřem z těch osmi se podařilo ze zajetí uprchnout.

„Oprávněný zármutek nad ztrátou syna nelze zmírnit tak, jak bych si to z celého srdce přál, a jakýkoliv list, stvrzující jeho zásluhy, to nesvede! Mohu tak pouze hlasitě stvrdit pravdu chladnokrevně přinesené oběti: Váš syn zemřel smrtí hrdinů.

Nařídil jsem mu bránit srub na Predilu. Tento opěrný bod jsme museli vzhledem k dalším okolnostem opustit a rozhodnutí obránců znělo: Raději padneme na poli cti, než abychom usnadnili velký boj. Nedbal na žádné výzvy ke kapitulaci (...). Nepřítel útočil stále zuřivěji, až se mu nakonec podařilo srub zapálit. S kordem v pěsti podnikl Váš syn výpad a padl přemožen přesilou. Tak zemřel Váš syn při obraně svého vladaře a své vlasti...,“ napsal arcivévoda Jan otci setníka von Hermannsdorf.

Foto: Karel Sáček

 

Byla to, vzato strategicky a politicky, marná smrt, to nutno přiznat. Dolnorakouská armáda arcivévody Jana se sice od Italské armády Eugèna de Beauharnais dík oběma setníkům odpoutala, byla však dostižena u Rábu, kde utrpěla dílčí porážku, načež se stáhla k Prešpurku. Arcivévoda Karel zatím sváděl tvrdou dvoudenní bitvu s Napoleonem u Wagramu a čekal, že mu jeho bratr Jan přijde včas na pomoc. Nepřišel a Karel ustoupil na Moravu, kde svedl u Znojma další bitvu, kterou obě strany ukončily příměřím. Mír následoval nedlouho poté...

Rakouská armáda zařadila ženijní setníky Hensela a von Hermannsdorfa do svého panteonu a už v roce 1809 se začalo o jejich statečné obraně hovořit jako o rakouských Thermopylách. Císař Ferdinand V. Dobrotivý nechal vybudovat na místě tvrzí Malborghet a Predil pomníky ve tvaru pyramidy s mrtvým lvem u její paty. Monumenty stojí dosud, jsou pečlivě udržované a zlacení lvi září tak, jak by měla zářit památka těch, jejichž oběť připomínají.

Později byly v místech tvrzí Malborghet (ležících dnes v Itálii) a Predil (v dnešním Slovinsku nedaleko přechodu do Itálie) postaveny nové pevnosti fortového typu. Na rozkaz císaře Františka Josefa I. byly pokřtěny po chrabrých obráncích. První nesla jméno Fort Hensel, druhá Fort Hermann. Další pomník oběma obráncům horských tvrzí byl podle Wurzbachova lexikonu zřízen roku 1854 v Louce (Klosterbruck) u Znojma; zda se dochoval dodnes, nevím (viz: Pamětní deska). Tehdy se jednalo o případné místo, neboť právě zde probíhaly poslední boje války roku 1809.

 

Dodatky k příspěvku

17.10.2010 Karel Sáček

 

 

Přetištěno:

Přísně tajné, 2007, č. 3, s. 15-27; viz www.periodik.cz

Původní adresa příspěvku:
Rakouské Thermopyly v Alpách
 - primaplana.net/txt/clanky/thermopyly-1809.html