Rakouské vojenské školství

17.11.2007 16:16

Lubomír Uhlíř

Naposledy upraveno: 09.02.2014

 

Systematická příprava budoucích velitelů stálého rakouského vojska je až relativně pozdního data. Původně byla jedinou školou samotná armáda, která prostřednictvím výcviku vychovávala a vzdělávala své odborníky pro různé plánované funkční stupně. Tento systém měl ovšem řadu nedostatků vzhledem k excentričnosti výcviku, původně regulovaném pouze jednotlivými majiteli pluků. Vedle toho byla armáda odkázána na získávání různých specialistů s civilními odbornostmi, potřebnými pro různé funkce či součásti. Vůbec prvním rakouským vojenským ústavem byla Frýdlandská akademie v Jičíně (Friedlendische Academie zu Gitschin), založená Albrechtem z Valdštejna, vévodou frýdlantským. První zmínky o ní pocházejí z roku 1624. Původně na ni studovalo 60 posluchačů na vlastní náklady a 20 na vévodovy náklady, později zde bylo 175 posluchačů. Akademie po zavraždění generalissima v roce 1634 zanikla.¹⁾

Chovanci akademie ve Vídeňském Novém Městě, Inženýrské akademie a plukovních chlapeckých vychovatelen (společně s vojenským invalidou) kolem roku 1820.
Rudolf von Ottenfeld: Die Österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien, 1895, Vollbilder s. 690.

Od zřízení stabilní armády v roce 1649 trvalo téměř 70 let, než se objevily prvé zárodky moderního vojenského školství a dalších více než 30 let, než byl vytvořen systém vojenského vzdělávání, který pak byl v pozdějších dobách upravován podle potřeb soudobého vývoje a modernizován. K rakouskému vojenskému školství lze uvést několik obecných principů, používaných téměř všemi typy vojenských škol:

 

a) Struktura školního roku

Na většině vojenských škol se vyučovalo 11 měsíců v roce, školní rok začínal původně 1. listopadu a v říjnu byly prázdniny. Tento systém se změnil až v roce 1837, kdy byly prázdniny přesunuty na září a školní rok tedy začínal ve shodě s vojenským rokem 1. října. Vyučovalo se 6 dní v týdnu (volné soboty tehdy neexistovaly), na některých typech škol bylo vyučování i v neděli dopoledne. Ani jinak neměli posluchači vojenských škol příliš mnoho volných dní, jednak to byly nemnohé státní svátky (narozeniny a jmeniny císaře) a dále církevní svátky (vánoce, velikonoce).

 

b) Náklady na studium a kategorie posluchačů

Přestože výchova a vzdělávání budoucích velitelů byly v zájmu armády, projevovaly se i ve vojenském školství tendence šetřit státní pokladnu, realizované přesouváním financování části potřebných prostředků na soukromé osoby nebo korporace. Náklady na studium ve vojenských školách nesl buď vojenský erár, nebo různé nadace, nebo rodiny posluchačů. Podle toho byli posluchači označováni jako erární (Militär-Ärarial-Zöglinge), nadační (Stiftlinge) a platící (Zahlzöglinge). Mezi nadačními byly ještě tři kategorie – posluchači požívající stipendií státních civilních orgánů (Staatsstiftlinge), stipendií stavovských fondů korunních zemí (ständische Stiftlinge) a stipendií z nadací soukromých osob nebo korporací (Privatstiftlinge). Nárok na stipendia vojenského eráru měli synové důstojníků a vojenských osob jim postavených na roveň v pořadí:

1. úplní sirotci,
2. synové otců padlých před nepřítelem nebo invalidních následkem válečných zranění,
3. poloviční sirotci,
4. synové obzvláště zasloužilých otců,
5. synové z početných rodin.

Nárok na nadační stipendium měl ten, kdo vyhovoval podmínkám nadace (Stiftbrief). Platícím posluchačem mohl být každý muž státně příslušný Rakouskému císařství, vyhovující podmínkám pro přijetí, bez ohledu na národnost a náboženské vyznání.

 

c) Systém známkování

Známkování na vojenských školách bylo čtyřstupňové a posluchači byli podle dosaženého prospěchu děleni do 4 kategorií:

• E – výborný (vorzüglich),
• 1 – dobrý (gut),
• 2 – průměrný (mittelmäsig),
• 3 – špatný (schlecht).

Opakování ročníku z důvodu špatného prospěchu nebo kvůli nemoci bylo povoleno pouze jednou během studia. Prospěch absolventů, kteří vstupovali do aktivní služby u vojska resp. se do ní vraceli, byl měřítkem pro udělování hodností resp. povyšování při vyřazování.

 

Inženýrská akademie ve Vídni

Nepočítáme-li Valdštejnovu akademii, byla nejstarší rakouskou vojenskou školou za napoleonských válek Inženýrská akademie. Jejím předchůdcem byly dvě inženýrské školy, založené císařem Karlem VI. v roce 1717 v Bruselu a ve Vídni. Zásluhu na vznik těchto ústavů lze připsat princi Evženu Savojskému, který již od roku 1710 poukazoval na naprostý nedostatek vojenských inženýrů. Inženýrské školy neměly vyloženě vojenský charakter, posluchači nebyli zavázáni ke službě v armádě, nicméně její absolventi často vstupovali do vojenských služeb. Tyto školy ani svým systémem příliš nepřipomínaly zařízení vojenského charakteru. Např. personál vídeňské školy tvořily z počátku pouze čtyři osoby – dva vojáci a dva civilisté, kteří se všichni honosili tituly ředitelů nebo podředitelů, přičemž vyučovali pouze oba civilisté. Posluchači školy nebyli kasernováni a scházeli se na přednáškách, konaných ve vlastním domě civilního podředitele, dvorního matematika a zemského inženýra Johanna Jakoba Marioniho. Vídeňská škola byla v roce 1739 spojena se sirotčincem, založeným z nadace barona Richthausena von Chaos. Škola, mající nyní 250 žáků, se nazývala Inženýrská škola Chaosovy nadace (Ingenieur-Schule im Chaos'schen Stift). V roce 1755 byla škola oddělena od Chaosovy nadace a od roku 1756 byla označována jako Inženýrská akademie (Ingenieur-Academie). V roce 1760 měla akademie 136 frekventantů a z jejich absolventů se rekrutoval Inženýrský sbor, který směl být od roku 1779 doplňován pouze jejími absolventy.

Na začátku 19. století se akademie dělila do osmi ročníků. Do 8. ročníku postupovali pouze výborní posluchači, kteří byli jmenováni sborovými kadety Inženýrského sboru a po absolvování 8. ročníku do něj zařazováni jako podporučíci (v letech 1809–1813 jako nadporučíci). Ostatní posluchači byli vyřazováni po absolvování 7. ročníku a zařazováni jako praporčíci nebo podporučíci k pěchotě nebo jízdě. Tento systém byl praktikován kvůli velkému množství posluchačů, jejichž počty převyšovaly volná místa v Inženýrském sboru. Posluchači si většinou hradili náklady na studia sami (přesněji řečeno jejich rodiny), těchto bylo asi 200. Jen menší počet studoval na náklady státních nadací, na počátku 19. století se jednalo o 46 posluchačů, po ukončení napoleonských válek jejich počet poklesl na 12. Inženýrská akademie existovala až do roku 1918, v pozdějších dobách pod jinými názvy (1851 Ženijní akademie, 1869 Technická vojenská akademie).²⁾

 

Sborová škola bombardýrského sboru ve Vídni

Z absolventů inženýrské školy byl původně doplňován i stav dělostřeleckých důstojníků. Pro potřebu vzdělávání budoucích dělostřeleckých důstojníků byla v roce 1744 vytvořena Dělostřelecká sborová škola (Artillerie-Corpsschule), v roce 1756 tři Dělostřelecké brigádní školy (Artillerie-Brigadeschulen) a v roce 1778 Dělostřelecké lyceum (Artillerie-Lyceum). Po vzniku bombardýrského sboru v roce 1786 přešlo vzdělávání dělostřeleckých odborníků na jeho Sborovou školu (Corpsschule). Škola měla původně čtyři ročníky, od roku 1815 pak sedm ročníků. Po zrušení bombardýrského sboru byla jeho sborová škola zreorganizována v roce 1850 na Dělostřeleckou hlavní školu, změněnou v roce 1852 na Dělostřeleckou akademii, která byla v roce 1869 spojena s výše uvedenou Ženijní akademií do Technické vojenské akademie.³⁾

 

Vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě

Na projektu vojenské akademie se začalo pracovat již v roce 1744, kdy byla k tomuto účelu vytvořena odborná komise. Za datum jejího vzniku je považován 14. prosinec 1751, kdy bylo vydáno nejvyšší rozhodnutí Marie Terezie o založení Adelige Militär-Schule oder Akademie zur Wienerischen Neustadt. Toto důstojnické učiliště, vydržované převážně na státní náklady, bylo určeno pro syny nemajetných šlechtických rodin a dále pro syny důstojníků, zasloužilých ve válkách. Bylo zaměřeno na výchovu budoucích důstojníků pěchoty (později i myslivců) a jízdy. Za sídlo ústavu byl vybrán adaptovaný hrad ve Vídeňském Novém Městě. Při svém otevření v roce 1752 se škola skládala ze dvou setnin posluchačů po zhruba 100 mužích. Jedna setnina sestávala ze synů šlechticů, druhá ze synů důstojníků; obojí byli ve věku od 14 let. Každá setnina se dělil na deset družstev po deseti mužích. Výchova posluchačů trvala tři roky. Prvním místním ředitelem (Localdirector) byl GFWM⁴⁾ Franz Ludwig Graf Thürheim.

V roce 1754 byla zřízena ve Vídni přípravná škola, označovaná jako Militär- či Kriegs-Pflanzschule, mající jednu setninu o 100 posluchačích ve věku 7 až 13 let. Jejím ředitelem byl GFWM von Kleinhold. Vrchním ředitelem (Oberdirector) obou ústavů byl FZM (od roku 1754 FM) hrabě von und zu Daun (pozdější vítěz v bitvě u Kolína 18. 6. 1757), a to až do své smrti v roce 1766.

V akademii se vyučovala nauka o fortifikacích, dělostřelecká teorie, zeměpis, náboženství, němčina, francouzština, italština, čeština, pořadový a tělesný výcvik, šerm kordem a partyzánou a jízda na koni. Vedle toho byli posluchači zařazováni do stráží a hlídek, denních i nočních. První vyřazení absolventů se konalo v roce 1755 a ti se svého prvního bojového nasazení dočkali záhy po vypuknutí sedmileté války.

Co se názvu tohoto důstojnického učiliště týká, bylo zprvu označováno jako šlechtický sbor kadetů (Adeliges Cadetencorps). Pravděpodobně pod vlivem nejednoznačné formulace v zakládací listině, kde se hovoří o „škole neboli akademii“, se začalo rozšiřovat označení akademie. Armádní schematismy uvádějí v historických přehledech tento název již k roku 1756. Někdy ale bývá tento fakt spojován až s umístěním pamětní desky, citující zakládající listinu, na jedné z věží novoměstského hradu v roce 1765.

V roce 1769 byla přípravná škola spojena s akademií a nadále fungovaly spolu pod názvem c. k. Tereziánská vojenská akademie – tehdy se jméno zakladatelky poprvé objevilo v názvu školy. Mezi učitele byli tou dobou zařazeni piaristé a členové tohoto řádu se vyskytovali i nadále v pedagogickém sboru akademie jako vyučující náboženství, filosofie apod.⁵⁾

V letech 1779–1805 stál v čele akademie GM (později FZM) Joseph hrabě Kinsky, a sice 1779–1785 jako místní ředitel a 1785–1805 jako vrchní ředitel. Pod jeho vedením byly na akademii realizovány důležité reformy výuky.⁶⁾

V roce 1786 bylo z názvu ústavu vypuštěno jméno zakladatelky. Až do roku 1806 byl označován jako Dům vojenských kadetů (Militär-Cadetenhaus) a teprve v tomto roce se opět začalo užívat názvu akademie, ovšem stále bez jména zakladatelky. Takto je vývoj názvů popisován v moderních schematismech z 90. let 19. století a ze začátku 20. století Ovšem v soudobých schematismech od roku 1790 nacházíme označení Militär-Cadeten-Academie.

V roce 1786 vychovávala akademie 400 posluchačů, převážně synů důstojníků, ale přijímáni byli i synové nemajetných šlechticů. Každý uchazeč musel skládat přijímací zkoušky a po přijetí absolvovat přípravný ročník.

Akademie byla dotována částkou 145.000 zlatých, z čehož pocházelo 95.000 zlatých ze státního vojenského fondu a 50.000 zlatých z prostředků jednotlivých říšských zemí. Zemské příspěvky byly odstupňovány podle počtu rezervovaných míst v ústavu. Jejich počty byly následující: Čechy 36 míst, Dolní Rakousy, Štýrsko a Morava po 12 místech, Korutansko, Horní Rakousy, Kraňsko a Slezsko po 6 místech. V roce 1791 zřídil císař Leopold II. ještě 40 míst pro syny nemajetné haličské šlechty.

Po smrti hraběte Kinského (9. 6. 1805) byl jmenován vrchním ředitelem akademie bratr císaře Františka GdC (později FM) arcivévoda Jan, který tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1849. Místním ředitelem se stal Oberst Philipp Faber von Ehrenbreitstein. V roce 1806 byla provedena další reorganizace. Počet nadačních míst byl omezen na 304 a byli přijímáni uchazeči ve věku 10 až 12 let. Vyučovací osnovy se rozšířily o etiku, přirozené, státní a mezinárodní právo, základy strategie, další tělocvičné discipliny (včetně plavání) a tanec. Posluchači byli vyřazováni po absolvování 8. třídy a složení poslední předepsané zkoušky. Podle jejich prospěchu se jim přidělovala hodnost. Absolventi se slabým prospěchem obdrželi hodnost soukromého kadeta, absolventi s průměrným prospěchem hodnost c.k. řádného kadeta.⁷⁾

Důstojnické hodnosti obdrželi pouze posluchači s dobrým prospěchem, a to nejnižší stupeň, tj. praporčíka. Pouze čtyřem nejlepším absolventům každého ročníku byla udělována hodnost podporučíků pěchoty resp. jízdy, ale v druhém případě jen tehdy, když měli vlastní prostředky na úhradu nákladů, spojených s finančně náročnějším postem jezdeckého důstojníka.

V roce 1807 je vedle vrchního ředitele a podředitele⁸⁾ Fabera uváděn personál ve složení 42 učitelů, z toho 22 důstojníků, 9 duchovních a 11 civilních světských osob - tedy téměř polovinu pedagogického sboru tvořili nevojáci. Ke štábu dále náleželo 7 důstojníků či vojenských úředníků a 20 inspekčních šikovatelů. Skladba učitelského sboru se zvolna měnila ve prospěch vojáků. Např. v roce 1816 tvořilo personál akademie 60 vojáků a vojenských úředníků, 8 duchovních a 9 civilistů. Posluchači byli rozděleni do dvou oddělení (Division), první tvořila 1. a 2. setnina, druhé 3. a 4. setnina.

Po ukončení napoleonských válek fungovala akademie ještě po dobu více než sta let. Podruhé se jméno zakladatelky dostalo do názvu akademie rozhodnutím Františka Josefa I. z roku 1896.⁹⁾ Poslední absolventi byli vyřazeni v srpnu 1918. Během 166 let existence akademie vychovala 10.475 důstojníků pěchoty a jezdectva. Z nich 1.024 dosáhlo generálských hodností, 85 bylo dekorováno Vojenským řádem Marie Terezie a více než 1.400 padlo na různých bojištích.¹⁰⁾ 

 

Kadetní setniny¹¹⁾

Výchova a vzdělávání důstojnických čekatelů – kadetů, spočívala na těch formacích (plucích atd.), v nichž byli zařazeni. Z roku 1751 pochází první případ regulace kadetního systému, když Marie Terezie nařídila ustanovení jednoho syna důstojníka jakožto důstojnického čekatele u každého pěšího pluku. V roce 1763 byli kadeti zavedeni všeobecně u pěchoty a byla pro ně stanovena systemizovaná místa, což bylo upraveno v roce 1777 vydanou kadetní normou. Kadeti se nyní dělili do tří kategorií:

1. Praporní kadeti (Fahnen-Cadeten). Do této hodnosti byli ustanovováni absolventi Vojenské akademie s lepším prospěchem, dále absolventi Inženýrské akademie, pokud byli syny důstojníků, konečně do této hodnosti mohli být povyšováni císařští kadeti (viz dále). Byli systemizováni dva praporní kadeti ve štábu pluku. Hodnostně byli řazeni jako nejmladší praporčíci.
2. C. k. řadoví kadeti čili císařští kadeti (K. k. ordinari [ordinäre, ordentliche] Cadeten, Kaiser-Cadeten). Do této kategorie kadetů byli zařazováni absolventi Vojenské akademie se slabším prospěchem a dále synové aktivně sloužících důstojníků. Císařští kadeti si museli sami hradit náklady na výstroj. Bylo systemizováno 6 těchto kadetů, kteří byli rovněž vedeni ve stavu plukovního štábu, ale služebně přidělováni k setninám. Císařští kadeti mohli být povyšováni do poddůstojnických hodností (titulárních i skutečných).
3. Soukromí kadeti (Privat-Cadeten, též ex-propriis Cadeten). Tito mohli být přijímáni se souhlasem velení pluku. Stejně jako císařští kadeti si museli hradit náklady na výstroj a kromě toho museli mít zabezpečenou měsíční finanční částku od svých rodin. Mohli dosahovat poddůstojnických hodností, ale protože na to neměli nárok jako císařští kadeti, záleželo povýšení na různých okolnostech (zejména na přímluvách) a zpravidla trvalo dost dlouho, než k němu došlo.¹²⁾

Všichni kadeti ale byli určeni k tomu, aby se výhledově stali důstojníky. Protože jen někteří z nich měli předchozí odbornou průpravu na vojenských školách, byly činěny návrhy, jak je vzdělávat k jejich budoucímu povolání. Návrhy pocházely částečně od zkušených důstojníků, částečně měly úřední původ. K prvým náleží FML Carl svobodný pán Ott von Bátorkéz, v letech 1801–1809 majitel husarského pluku č. 5., který na svém penzijním sídle Rozsochatec u Chotěboře (Rosochatitz in Böhmen)¹³⁾ sepsal Návrh starého válečníka na zřízení jednoho typu válečných škol u všech pluků c. k. armády v mírových časech (Vorschlag eines alten Kriegsmannes zur Errichtung einer Art Kriegs-Schulen bei allen Regimenter der k. k. Armee in Friedenszeiten) a jako jeho vyzkoušení navrhoval zřízení školy u husarského pluku (nespecifikováno u kterého, zřejmě se mělo jednat o pluk, jehož byl majitelem), kde by se vedle záležitostí praktické služby vyučovalo psaní, počítání a rýsování. FML von Unterberger uváděl v roce 1802 jako potřebné pomocné vědy pro vojenskou kariéru pěchotního důstojníka matematiku, kreslení, nauku o zbraních a polních opevněních. Navrhoval zřízení kadetních škol, vytvořených na stejných principech u všech pěších pluků. Vstup se měl realizovat mezi 15 a 19 lety, počet kadetů u pluku neměl překročit 30. Přijímáni měli být i poddůstojníci a soukromí vojíni.¹⁴⁾

Realizace byla uskutečněna až v roce 1808, kdy na základě návrhu arcivévody Karla byly zřízeny jako školy pro vzdělávání kadetů čtyři kadetní setniny (Cadeten-Compagnien) v Olomouci, Terezíně, Celovci (Cili) a Vídni. Každá měla systemizován stav 124 posluchačů, výuka byla tříletá. Podmínkami pro přijetí bylo dovršení 16 let a složení přijímací zkoušky. Setniny byly zařízením pro kadety, jímž nebylo před vstupem do armády poskytnuto vojenské vzdělání na akademiích. Nově přijímaní císařští kadeti měli do budoucna nastupovat do těchto setnin. Při nedostatečných počtech císařských kadetů mohli být přijímáni i soukromí kadeti. Císařské kadety dávalo k dispozici příslušné generální vojenské velitelství, privátní navrhovali k přijetí majitelé pluků. Privátní kadeti si museli sami obstarávat stravu a ubytování, dále museli mít zabezpečen z domova takový příplatek, aby jejich příjem byl stejný jako u císařských kadetů a konečně museli platit školné 50 zlatých ročně za účast na výuce. Stavy, korporace i jednotlivci mohli zřizovat nadace pro kadetní setniny a rozhodovat o obsazování jimi dotovaných míst. Vyučující a dozorčí personál každé setniny tvořil 1 hejtman, 1 nadporučík, 1 podporučík, 1 šikovatel, 6 desátníků a 1 účetní furýr. Dozor nad setninami prováděl velitel brigády, určený Dvorskou válečnou radou, vrchní dozor měl příslušný zemský velitel.¹⁵⁾ Vyučovány byly odborné vojenské předměty (služební a výcvikový řád, nauka o zbraních, teorie polních opevnění, taktika) a všeobecně vzdělávací předměty (němčina, čeština, aritmetika, geometrie, dějepis, zeměpis).

Kadetní setniny byly zrušeny následkem války již v roce 1809. V roce 1810 byla obnovena pouze kadetní setnina v Olomouci. Další setniny vznikaly až po napoleonských válkách a existovaly do reorganizace vojenského školství v roce 1852.¹⁶⁾

 

Škola Štábu generálního ubytovatele ve Vídni

První projekt školy, sloužící k vyššímu vzdělávání důstojníků všech druhů zbraní, pochází již z roku 1772. Škola Štábu generálního ubytovatele (Schule des General-Quartiermeister-Stabes) ale byla založena až v roce 1811. Škola poskytovala vzdělání, potřebné pro funkce ve Štábu generálního ubytovatele a pro vyšší adjutanturu. Její absolventi dosahovali vyšších hodností. Škola nefungovala stabilně, ale byla otevírána jen podle potřeby. Její nástupkyní byla od roku 1852 existující Válečná škola.¹⁷⁾

 

Pionýrský učební kurz v Klosterneubergu

Pro přípravu důstojníků stabilního pionýrského sboru byl v roce 1811 zřízen Pionýrský učební kurz (Pionnier-Lehrcurs). Škola byla následkem válečných událostí zrušena již v roce 1813, ale v roce 1816 byla obnovena a existovala pod různými názvy až do roce 1852.¹⁸⁾

 

Medicínsko-chirurgická Josefova Akademie ve Vídni

Odborná fundovanost vojenského zdravotnictví byla dosti dlouho na poměrně nízké úrovni. Již v průběhu 18. století byly zřizovány Ústavy pro vzdělávání vojenských ranhojičů a v roce 1775 byl vytvořen Vzdělávací ústav pro léčení vnitřních chorob a vojenské lékařství, který byl ale civilním zařízením, v němž byl jen jistý počet armádních stipendistů, kteří po dosažení doktorátu museli odsloužit určitý počet let v armádě jako vojenští lékaři. Ale veškerá tato opatření nebyla dostačující, např. v roce 1780 v celé armádě působilo pouze 8 graduovaných lékařů. K posílení vojenské zdravotní služby císař Josef II. založil v roce 1784 Vojenskou chirurgickou akademii. Posluchači pocházeli z řad polních chirurgů nebo z civilu. Škola byla dvouletá a po složení závěrečných zkoušek byli absolventi zařazováni do armády jako nižší ranlékaři. V roce 1786 byla akademie povýšena na školu na universitní úrovni, její absolventi mohli být po vykonání patřičných zkoušek promováni na magistry i doktory,¹⁹⁾ praxi mohli vykonávat ve vojsku i v civilní sféře. Ústav byl nadále nazýván Medicínsko-chirurgická Josefova akademie (Medicinisch-Chirurgische Josephs-Academie in Wien – Academia caesarea regina Josephina medico-chirurgica Vindobonensis). Po smrti Josefa II. sílily v lékařských kruzích proti akademii tlaky, motivované nevraživostí lékařů vůči chirurgům, kteří byli tehdy považováni za druhořadé lékaře.²⁰⁾ Jako reakce na tyto aktivity byla v roce 1795 na akademii zavedena výuka vnitřního lékařství a porodnictví. Averze vůči akademii ale trvala i nadále – důvodem bylo časové zvýhodnění jejich absolventů (2 roky) proti absolventům civilních lékařských fakult (5 let). Nakonec bylo dosaženo toho, že akademie byla v roce 1820 zrušena. K obnovení akademie došlo již v roce 1822, ale v roce 1848 byla podruhé zrušena, podruhé obnovena byla v roce 1853 a potřetí a definitivně byla zrušena v roce 1874.²¹⁾ Tyto peripetie byly zapříčiněny stabilní averzí civilních lékařských kruhů vůči akademii, přetrvávající i po několika jejích reorganizacích a přizpůsobení se civilnímu vzoru.²²⁾

 

Plukovní chlapecké vychovatelny

Podle návrhu FML Lacyho zřídil Josef II. v roce 1782 plukovní chlapecké vychovatelny (Regiments-Knaben-Erziehunshäuser, Regimentsknaben-Erziehunshäuser, též Soldatenknaben-Erziehungshäu ser) jako výchovné a vzdělávací zařízení pro syny vojáků z kategorie mužstva. Jejich žáci od 6 do 18 let byli kasernováni, vzděláváni na úrovni civilních národních škol (Volksschulen) a byly jim poskytnuty základy vojenského výcviku. S jejich absolventy bylo počítáno jako s budoucími poddůstojníky, případně profesionisty, pokud se vyučili u některého z plukovních řemeslníků. Velitelem vychovatelny byl subalterní důstojník, jeho pomocníky bylo několik vojínů nebo invalidních poddůstojníků.²³⁾ Plukovní vychovatelny byly původně zřízeny u 38 německých a 12 uherských pluků, někdy mívaly dva pluky společnou vychovatelnu. Každý z těchto ústavů byl systemizován pro 48 žáků. V roce 1815 bylo 53 vychovatelen u řadových pluků a dvou u hraničářských pluků. Později se jejich počet zvyšoval. Zrušeny byly v roce 1852 v souvislosti s reorganizací vojenského školského systému.²⁴⁾

 

Jeden ze dvou figurálních reliéfů z let 1915-1916 situovaných po stranách hlavního vstupu do budovy dnešního Muzea moderního umění v Olomouci (naproti kostela Panny Marie Sněžné na Náměstí Republiky). Připomíná, že středověký komplex staveb, který se na tomto místě nacházel a byl zbořen v roce 1843, sloužil téměř 40 let jako plukovní chlapecká vychovatelna. Přestože se jedná o připomínku tohoto typu vojenských vzdělávacích zařízení velmi unikátní, je téměř zapomenuta (což mj. dokládá jeho chybný popis na internetové prezentaci muzea)

(Foto: K. Sáček, 2007)
 

Školy v oblasti Vojenské hranice

V oblasti Vojenské hranice veškerá správa podléhala v nejvyšší instanci armádě. Stejně tomu bylo i ve školském systému, kde se ingerence vojenské správy uplatňovala např. při obsazování učitelských míst. V roce 1753 zde byly zřízeny dvě školní komise (Schul-Commissionen), určené pro provádění dozoru nad školním vyučováním. V roce 1792 bylo v oblasti Vojenské hranice 17 vyšších škol, 150 triviálních (základních) škol, 8 dívčích škol, 2 matematické školy, 4 gymnázia a větší množství zemědělských škol. Všechny tyto školy byly civilními zařízeními a nevychovávaly tedy odborníky pro armádu. Vojenskými zařízeními byly dvě hraničářské plukovní vychovatelny, zmíněné v části, věnované plukovním vychovatelnám. Školství v oblasti Vojenské hranice zaznamenalo v následujících letech různé změny a po zrušení institutu Vojenské hranice v 80. letech 19. století zanikly i zdejší odchylnosti.²⁵⁾

 

Vojenský institut zbrojířských učňů ve Steyeru

Císař Josef II. založil v roce 1787 při c. k. zbrojovce ve městě Steyer školu pro 60 zbrojířských učňů. Vojenský institut zbrojířských učňů (Militär-Büchsenmacherlehrings-Institut) byl šestiletý a s absolventi byli určeni pro obsazování funkcí armádních zbrojířů. Po úpadku zbrojovky byla škola přeložena do Vídně, kde v průběhu koaličních válek zanikla.²⁶⁾

 

Vojenský zvěrolékařský institut ve Vídni

Vznikl v roce 1777 jako Veterinární škola (Veterinär-Schule)²⁷⁾ ve Vídni a v roce 1795 byl změněn na Vojenský zvěrolékařský institut (Militär-Thier-Arznei-Institut). Institut byl určen pro vzdělávání veterinárních odborníků a podkovářů, jak pro potřeby armády, tak pro civilní sféru. Institut měl odborné a vojenské vedení. Výuka trvala dva roky. Institut spravoval rovněž veterinární nemocnici. V roce 1801 byl institut podřízen přímo Dvorské válečné radě, v roce 1812 spojen s vídeňskou univerzitou. Institut fungoval jako Zvěrolékařská vysoká škola až do roku 1918.²⁸⁾

 

Vojenský jezdecký institut ve Vídeňském Novém Městě

Vojenský jezdecký institut (Militär-Equitations-Institut) byl založen v roce 1808 a určen pro mladé důstojníky a poddůstojníky jízdy, s nimiž bylo počítáno do funkcí jezdeckých cvičitelů. Institut rovněž dodával jezdecké koně vyšším důstojníkům pěších jednotek. Výuka trvala jeden rok. V roce 1809 byl institut v důsledku války zrušen, ale již v roce 1810 byl obnoven a fungoval až do roku 1823. Obnoven byl až po třinácti letech a fungoval pod různými názvy až do roku 1918 (1836 Vojenský ústřední jezdecký institut, 1860 Vojenská ústřední jezdecká škola, 1870 Vojenský ústřední jezdecký kurz, 1875 Vojenský institut učitelů jízdy).²⁹⁾

 

Institut pro výchovu dcer důstojníků ve Vídni

Vyjma části škol v oblasti Vojenské hranice byl v období koaličních válek Institut pro výchovu dcer důstojníků (Officierstöchter-Institut) jedinou dívčí školou v rámci vojenského školství.³⁰⁾ Žačky nenáležely do armády a po absolvování jim nevznikaly žádné nároky vůči vojenskému eráru.³¹⁾ Ústav založila v roce 1775 Marie Terezie pro dcery zasloužilých, ale nemajetných důstojníků. Původní počet žaček byl 10. Institut sídlil v St. Pölten, v roce 1786 byl přeložen do Vídně a počet žaček byl zvýšen na 40. Odchod z institutu byl stanoven po dovršení 20. roku (věk pro přijetí nebyl určen). Každá mladá dáma, která před odchodem z institutu v něm pobývala nejméně 6 let, obdržela doživotní penzi 150 zlatých a směla se provdat za důstojníka, kterému bylo odpuštěno složení svatební kauce. Institut existoval do roku 1918.³²⁾

 

 

Poznámky:

1) POTEN, B. Geschichte des Militär-Erziehungs- und Bildungdswesens in Österreich-Ungarn. Berlin 1893, s. 5–12.