Benátské námořní dědictví, aneb článek inspirovaný obrazem trojice dvoupalubníků pod rakouskými vlajkami

22.05.2023 16:38

Karel Řezníček

Naposledy upraveno: 23.05.2023

 

Kam klást počátky rakouského válečného námořnictva? Dost možná až do 14. století, kdy se jadranský Terst stal součástí habsburských držav, ale pro potřeby tohoto textu se odražme kupříkladu až od desetileté suverénní vlády Josefa II., kdy se roku 1786 měla uskutečnit na svou dobu průlomová přeplavba dvou prý dvacetidělových kutrů (tedy patrně pouhých jednostěžníků, dle výzbroje však úctyhodné velikosti) z flanderského Ostende právě do Terstu. Tento tzv. osvícený panovník se ovšem zasloužil především o tehdy revoluční změnu barev svého „císařsko-královského“ loďstva, když u válečných lodí dosavadní žlutočernou námořní vlajku s dominantním černým dvojhlavým orlem nechal od 20. března 1786 nahradit horizontální červeno-bílo-červenou kombinací v podobě ustálené na koci jeho vlády již se štítkem s týmž ústředním motivem.¹⁾

Zjednodušený náčrtek rakouské námořní vlajky z roku 1786 upevněné k hornímu konci vratiráhna (a částečně zakryté vratiplachtou);
korunka na rudém poli nebyla černá, ale většinově zlatá s bílými perlami a třemi modrými safíry.

 

Pod touto barevnou kombinací za vlády Františka II. již nepochybně pluly stovky lodí, desítky z nich možná šlo označit i za ozbrojené a mnohé asi i za prvoúčelově válečné, jenže až na výjimky mohly bojovat jen s podloudníky a námořními lapky, jejichž působení se nevyhnul ani rozlehlý „adriatický záliv“ Středomoří. Dominantní silou na Jaderském moři tehdy bylo a skorem až do posledních let 19. století zůstávalo námořnictvo Benátské republiky (Serenisima Respublica de Venexia), které kromě tradičních galér v středomořské oblasti a spousty dalších typů plavidel disponovalo i četnými kanóny se ježícími vícepalubníky, pro které se nejen v češtině ustálilo označení řadové lodi. Bylo to dáno taktikou, kdy tyto válečné koráby plujíce v kýlové koloně mohly nejefektivněji využít palebný potenciál svých děly osazených vysokých boků.²⁾

Námořní taktiku ovšem dál neřešme a přenesme se do let první protifrancouzské koaliční války, která zásluhou úspěšného Bonapartova italského tažení roku 1796 nejprve zasáhla rozsáhlé benátské vnitrozemské državy a na jaře roku následujícího, kdy Francouzi vesměs potvrdili svou loňskou převahu, došlo i k otevřeným střetům.³⁾ Nejjasnější republiku benátskou navíc zasáhla vlna místních vzpour, či chcete-li lokálních profrancouzských, ale i protifrancouzských revolucí, aby pak i srdce Nejjasnější republiky zachvátila anarchie a množily se incidenty, které Bonapartovi po leobenském příměří s Rakušany poskytly záminku i k tažení na město sv. Marka samotné. Veškerý centrálně nepříliš odhodlaně organizovaný odpor Benátčanů byl rychle zlomen, dóže Ludovico Manin se 12. května vzdal vlády, senát pak nazítří přijal francouzská ultimáta, jejichž dopad se de facto rovnal bezpodmínečné kapitulaci. Oligarchickou republiku nahradila „jakobínská“, ale mnohasetletý státní útvar tehdy i jinak ukázal takovou vnitřní slabost, že jeho už spíše formální existenci navzdory živelnému odporu tradicionalistů definitivně ukončila říjnová campoformijská „mírová dohoda“, jež fakticky jen stvrdila to, co bylo tajně předjednáno už v Leobenu.

Široké okolí Benátek (až po Adiži!), Istrie, Dalmácie, ba ještě i Boka Kotorská byly bezprecedentním ujednáním „vítězů i poražených“ připojeny k Rakousku, pokud tak již o rodových državách Františka II. (později I. Rakouského) můžeme hovořit, Francie si tehdy územně přisvojila v zásadě jen Jónské ostrovy, jimž významem dominovalo Korfu. Jistě Benátčané ovládali před rokem 1796 i četná území západně od Adiže (benátsky Adexe, německy Etsch) a něco málo i jižně, ale ta i zde vcelku bez ohledu na mínění místního obyvatelstva připadla nově utvořené republice Cisalpinské. Ale nechme vysoké politiky a povězme si, že zcela jiný poměr „dělené kořisti“ byl, pokud šlo o jednotky námořní Velké armády (Armata Grossa), jak se po španělském způsobu označovalo škrtnutím diplomatických per definitivně zkonfiskované dóžecí válečné loďstvo, které v květnu 1797 mělo disponovat 214 plavidly v aktivní službě a zde si Francouzi nárokovali prakticky vše, stejně jako maximum toho co se teprve dostavovalo!

Benátky v tomto ohledu měly na sklonku své státnosti tabulkově disponovat jedenácti řadovými loděmi I. třídy, deseti dvoupalubníky II. třídy, jedním vícepalubníkem třídy třetí (Vulcano?) a 13 fregatami, které právem můžeme označit za velké.⁴⁾ Dále zde bylo množství fregat malých (i ty nesly kolem čtyřiceti děl) a „fregatin“, ještě menších trojstěžníků, jež bychom asi mohli překřtít na korvety, ani ne tak pro nízký počet hlavní, jako spíše jejich „ráži“.⁵⁾ Mohli bychom pokračovat „brigantinami“ (již toliko dvoustěžníky), dělovými čluny (včetně moždíři vyzbrojených bombard), zmínit šebeky, keče a další typy, nemluvě o rozmanitých strážních člunech. Opomenout bychom ovšem neměli ani 23 galér a 7 galeot, poněkud archaicky působících, ale v bojích v severoafrických příbřežních vodách stále efektivně využívaných válečných plavidel spoléhajících primárně na vesla a útok příďovým klounem. O ty ovšem Francouzi neměli zájem a většinu jich spálili, jen tu nejhezčí a „obřadní“ (Bucintoro) potupně očesali o veškeré zlaté i stříbrné zdobení a proměnili ji v bezvýznamnou dělovou šalupu, ba nakonec i vězeňskou loď překřtěnou Hydra.

Vraťme se však k dobově nejvýznamnějším jednotkám, jimiž byly bezesporu lodi řadové. Jedna potíž byla v tom, že ne všechny byly moderní a i z těch nejnovějších, zdaleka ne všechny byly dostavěny, natož dovystrojeny a dovyzbrojeny, Tento příspěvek je zaměřen zejména na osud právě tří takových, jejichž osudy se nadto opakovaně protnou s „Rakušany“. Dvoupalubník LAHARPE, jehož kýl byl založen roku 1782, začal být ideově konstruovaný již o dva roky dříve (proto „třída 1780“ o níž ještě bude řeč), aby byl spěšně dokončován až o patnáct let později pod dozorem Francouzů, když spuštění spojené s křtem proběhlo teprve 23. července 1797. Ve francouzských službách byl ovšem uznán za akceschopný až k 17. listopadu 1797. Totéž datum u entera in servizio je ostatně uvedeno i u čtyřiašedesátky STENGEL, zato u její sesterské lodi BEYRAND je udán teprve až 18. prosinec!⁶⁾

LAHARPE, STENGEL a BEYRAND pod rakouskými vlajkami a datací do roku 1800.
(autorem obrazu je Alexander Kircher - podroběji viz níže)

 

Pro někoho poměrně pozdní datum bylo nějaký čas poměrně překvapivé i pro mne, tedy do chvíle než jsem zjistil, že výměna na postu vojenského guvernéra města mezi Francouzem Antoinem Ballandem a Rakušenem Johannem von Klenau (z českého šlechtického rodu pánů z Klenové a Janovic) proběhla teprve až o plný měsíc později, konkrétně 18. ledna 1798. Do té doby se pod francouzským dohledem horlivě budovalo, nebo ke konci francouzského „mandátu“ již naopak už spíše ničilo, mnohdy i to, co podle předchozích diplomatických dohod mělo zůstat zachováno, nicméně my dál zůstaňme především u toho, co se spěšně dokončovalo, nebo alespoň toho, co tehdy nepodlehlo absolutní zkáze.

Jistá nepřipravenost a evidentní žádný předchozí stavební chvat, vystřídaný na jaře roku 1797 horečným, byl dán tím, že dříve scházely finance i motivace umocněná tím, že Angelo Emo, hlavní iniciátor modernizace a stoupenec zvýšení bojeschopnosti benátského loďstva, v březnu 1792 nečekaně a relativně mladý zemřel. Navíc zdejší republika v posledních desetiletích už bojovala takřka výhradně s piráty a do tohoto rutinního zápolení nasazovat lodi označované někdy i jen jako fregata grossa (nella terminologia venexiana) se zdál mnohým jako přílišný luxus, nemluvě o tom, že podobně velké lodi nemohly protivníky účinně pronásledovat i do mělčin a od větru odlehlých zátok. „Řadovky“ byly primárně určeny k eventuelním střetům s osmanskými eskadrami, k drobné válce s berberskými, nebo i jen balkánskými námořními lupiči, či stíhání malých a mrštných loděk pašeráků se hodily pramálo, byť u velkých expedic k severoafrickému pobřeží tvořily jádro a záštitu menších akčnějších čí při ostřelování kotvišť protivníka údernějších (př. bombardy) plavidel trestných výprav.

Není mi úplně jasné, vůči komu Angelo Emo své nové a moderní lodě chtěl použít, poslední benátsko-turecká válka skončila již před více než půl stoletím a na severoafrické muslimy stačily stávající. Navíc Benátky měly svá specifika s nimiž by pravděpodobně nic nenadělal ani on.⁷⁾ Velikost i těch největších korábů limitovaly poměrně mělké vody mateřské základny a ty byly hlavní příčinou toho, že i to co bylo výše označeno jako řadové lodi I. třídy (vascelli di primo rango), v námořnictvu britském, francouzském, ba i španělském stačilo sotva k zařazení do třetí „výkonnostní kategorie“, použijeme-li tento termín. Lodi první třídy námořních mocností tvořily trojpalubníky o sto a více dělech, i ty největší benátské jich bočních bateriích dosud neměly více jak sedmdesát, zatímco nejrozšířenějším standardem „řadovek“ od Iberského poloostrova po Balt i Černé moře bylo tehdy hlavní čtyřiasedmdesát! Ale nešlo zdaleka jen o prostý počet děl, ale také o jejich „kalibry“ či „ráže“, které se neshodovaly jak s francouzskými, tak britskými standardy, a to nejen udávanými ciframi.⁸⁾

Britové kořistní plavidla většinou přezbrojovali, ale to u Francouzů snad (alespoň zprvu) nebylo nutné, v benátském arsenalu muselo být střeliva dostatek a v moci měli i manufaktury na jeho výrobu. A proč jsou zmiňováni Britové? Royal Navy byla považována za královnu moří, již zmíněný Angelo Emo byl jejím velikým obdivovatelem lodí, o nichž budeme primárně hovořit, jejich konstrukce ovlivnili a ostrované dodnes o své praxi a praktikách referují prostě nejlépe. Navíc ne všechny benátské lodi kotvily jenom v Benátkách a určitě nejeden z kapitánů by svěřené lodi raději vydal Britům či Rakušanům, než by je dobrovolně odevzdal francouzským okupantům, byť osud jádra Levantské eskadry mající základnu na Korfu touze po nějakém kolektivnějším vzdoru příliš nenasvědčuje. Rebelií se tak dopouštěli spíše civilisté od Benátek, přes Dalmácii po Moreu, což se týkalo i námořníků obchodního loďstva, ale ti veleli nanejvýš lodím transportním.

Další lodi pak Royal Navy ukořistila již na Francouzích, třeba při pádu Alexandrie je zmiňována ex-benátská Meduse, jíž Francouzi překřtili na Léoben. Dohledal jsem, že šlo o „malou“ fregatu, třebaže udaný počet 26 hlavní sváděl k dojmu, že mohlo jít o řadovou loď s výzbrojí redukovanou jen na dolní dělovou palubu, byť jinde je udáváno i o deset děl více. V britských rukou se tehdy ocitla i fregata Mantou (32), bývalá dóžecí Cerere, či stejně silná Montenotte, ex-benátská Brillante, a nepochybně i řada dalších lodí. V největším egyptském přístavu však zásluhou Britů nesporně uvízly i ex-benátské dvoupalubníky Vulcano (70) a Fama (64), které již pod francouzskými názvy Causse a Dubois posloužily jako eskortní lodi Bonapartovým transportním plavidlům.⁹⁾

Jenže to je zmíněn jen zlomek z obrovské kořisti, která v Benátkách padla Francouzům do rukou. Z benátské řadové lodi Eolo se zánikem tamní republiky stal francouzský Robert, ze San Giorgia byl nově Sandos, atp. – užitek z nich však Francouzi patrně veliký neměli i když vše je relativní a ne všechno je možno přepočítávat jen na participace ve velkých námořních bitvách.¹⁰⁾ Mnohé z kořistních lodí se tehdy mohly zúčastnit vedle egyptské expedice i plnění řady dalších podružnějších misí i v letech příštích; nejméně u jedné ex-benátské řadovky se mi dokonce podařilo doložit i tvrzení o její participaci na intervenci na Haiti. A i když bývalá benátská Gloria Veneta (třídy Fama o níž bude ještě mnohokrát řeč), již jako francouzský Banel, nakonec nešťastně ztroskotala za bouřky na severoafrickém berberském pobřeží, měla mít za sebou již i úspěšnou zaoceánskou plavbu do Karibiku i zpět!¹¹⁾

Pohled na kormu FAMY, sesterské lodi BEYRANDU a STENGELU, ještě s benátskou vlajkou
– pod francouzskou trikolórou dostala „velká fregata“, jež dala jméno celé třídě, jméno Dubois.

Velmi detailně viz Fluffy Fishy: 'La Fama' Venetian Fregata Grossa/2nd Rate 1784,
forum.game-labs.net, 03.09.2016 – 04.02.2019.

 

Je však evidentní, že roku 1797 tu muselo dojít k obrovské „kolaboraci“, třebaže do značné míry „vynucené“, neb bez aktivní spolupráce ze strany nedávných (a vlastně tehdy ještě formálně i současných) Benátčanů by třeba jen těžko již v červnu tohoto roku mohlo dojít k obsazení Korfu a zanedlouho k ovládnutí celého Jónského souostroví; tolik vlastních a „cisalpinských“ námořníků tu prostě Francouzi k dispozici mít nemohli. A invazní flotila? Měla mít patnáct plachet, nebo jednotek chcete-li. Šest bylo uvedeno jmenovitě – řadové lodi Eolo, Vittoria, Galatea, „velká fregata“ Minerva, „malá fregata“ Bellona a korveta Aquila. Ani jedna z nich před kapitulací Benátek nebyla francouzská a nadto síly Levantské eskadry, stojící tu na kotvách, byly více než srovnatelné, o síle zdejších přímým útokem prakticky nedobytných fortifikací nemluvě.¹²⁾

Uvedené lodi, tak i kvanta dalších benátských plavidel, jejich italská jména jsem neuvedl či nenalezl, nesly nově francouzské trikolóry, byť zde protivníkům notně ulehčili situaci sami Britové, kteří pod dojmem porážek Rakušanů, kapitulanství Neapolitánců a dokonce 180% obratu v dosavadní politice Španělska Středomoří dočasně vyklidili. Nebyl tak až tak veliký problém doplout třeba i s jen redukovanými posádkami do Janova či alespoň Civitavecchia u Říma. Mnohé lodi se dokázaly dostat i do jihofrancouzských přístavů (návštěva Toulonu je zmiňována i u Laharpe), kde již mohly být vystrojeny takříkajíc „plně po francouzsku“.¹³⁾ Některé tu později zůstaly, jiné zamířily zpět do Jadranu a ony tři, které nás v tomto elaborátku zajímají nejvíce, zakotvily v Anconě; tato bývalá hlavní námořní základna Papežského státu tehdy zůstávala ve francouzském držení - nebo chcete-li - vznikla zde Anconská republika, byť zanedlouho pohlcená Francii rovněž „sesterskou“ republikou Římskou, francouzská posádka tu však trvale zůstávala.

V Benátkách a na dalších kotvištích v dosahu své branné moci toho revoluční vojáci a námořníci patrně mnoho nenechali, nebo snad Rakušané, kteří převzali město i přilehlý arsenal, neměli o velké válečné koráby žádný zájem a scházela jim vůle něco z velkých benátských plavidel uvést do bojeschopného stavu? Nejspíše tomu tak do značné míry i bylo, jak lze soudit z internetových diskusních příspěvků někoho sice moderně „anonymního“ – vystupujícího pod přezdívkou „Fluffy Fishy“ - ale ač anglicky píšícího, v italských záležitostech vysoce erudovaného. Ten v jednom příspěvku zmiňuje tři teprve budované (laid 1786 až 1790) a nikdy nepojmenované „čtyřiasedmdesátky“.¹⁴⁾ U prvoplánově sesterských lodí Leharpe je tu uvedeno, že k roku 1797 byly sice poničeny (demaged) Francouzi, ale definitivně zničeny (demolished) měly být teprve až Rakušany. U jedné je tato „demolice“ uvedena již k roku 1802, u zbylých dvou je zničení uvozeno teprve letopočtem 1804, nicméně je to stále rok, kdy důsledky slavkovské porážky a reakci na dopady prešpurského míru, kdy císařští byli nuceni Benátky předat Napoleonově Itálii, lze naprosto bezpečně vyloučit.

V jiných informačních zdrojích se každopádně uvádí, že po ovládnutí Benátek rakouské loďstvo vzrostlo na 37 válečných plavidel! Není to nijak omračující množství, ale ani nikterak málo „bojových jednotek“, jenže v drtivé většině muselo jít o pouhé hlídkové čluny. Toto tvrzení se dá odvodit od faktu, že měly všechny vespolek nést na svých palubách toliko 111 kanónů a jejich posádky sestávat z pouhých 787 mužů. Ani snad není třeba kalkulačky, aby se dalo spočítat, že počet dělových hlavní připadajících na jednu loď tu odpovídá třem a na každého z hypoteticky sedmatřiceti kapitánů vycházelo, matematicky zaokrouhleno, jen dvě desítky chlapů! Uvážíme-li, že „čtyřiašedesátky“ jiných námořnictvech měli na palubách kolem pěti set námořníků, dělostřelců a vojáků (přičemž i kompletní posádky fregat se pohybovaly nad dvěma stovkami chlapů), je vcelku zřejmé, že pod červeno-bílo-červenou vlajkou mohly tehdy plout leda tak brigy a dělové kutry do dvaceti děl a s maximálně stovkou mužů na palubě. Pokud snad z těchto kalkulací vybočoval nějaký ozbrojený trojstěžník hodný označení alespoň korveta, nikde co jsem pátral, nebyl ke konci 18. věku jmenovitě uveden.¹⁵⁾

Vše, nebo spíše jen mnohé mohla změnit 2. koaliční válka, kdy francouzskou dominanci ve vodách severního Jadranu pomohla zlomit rusko-turecká eskadra, již do Středomoří vyslal car Pavel I. rozhněvaný francouzskou okupací Malty. Eskadra, již svěřil Fjodoru Fjodorovičovi Ušakovovi, mohla i bez nezanedbatelné turecké asistence po zkáze Bruyesovy Levantské eskadry u egyptských břehů smést vše co by jí tehdy ještě Francouzi byli s to v regionu postavit do cesty. Hlavní dvě bašty republikánského námořnictva tu představovaly Korfu v Jónském moři a především do nedávna „papežská“ Ancona, kde kotvily (mimo jiné) tři, nebo snad dokonce čtyři ex-benátské dvoupalubníky.¹⁶⁾

Nejméně ony tři,¹⁷⁾ které budou zanedlouho představeny detailněji, musely být nesporně v poměrně dobré kondici, jak co do výzbroje, tak secvičenosti posádek, neb se jinak nemohlo krom dalšího zvažovat, že by mohly vyplout a vyrazit na jih, napadnout Ušakova u Korfu a pokud tento nemohl být přímo zahnán, což při síle, či přesněji slabosti francouzské formace snad ani u největších optimistů nešlo předpokládat (a to ani po zdařilém spojení s loděmi v cílovém přístavu zablokovaných¹⁸⁾), pak alespoň zajistit jisté zásobování, posílení a morální povzbuzení obránců protivníky již od listopadu předchozího roku obléhaného ostrova, byť ke koncentrování všech rusko-tureckých sil tu určitě nedošlo naráz a zablokování severní úžiny mezi Korfu a balkánskou pevninou nebylo dílem okamžiku.¹⁹⁾

Dokonce nejenom přemýšlelo, ona francouzská zásobovace-vyprošťovací operace vskutku byla započata, byť mi doposud není příliš jasné, jak daleko k cíli své mise doplula. Na wikipedii u korvety Brune (zajaté později při pádu ostrova) se dá dokonce vyčíst, že s odkazem na turecké prameny, nebo alespoň zjevným Turkem vypracovanou disertaci (o osmanské účasti na válkách II. koalice), francouzská eskadra s posilami snad doplula až na dohled ke Korfu, ne-li až k jeho severnímu pobřeží, ale připlouvající posily nedokázaly dosáhnout dorozumění s generálem Jeanem Chabotem, jehož obležená garnizona zůstala v opevněních stejnojmenné ostrovní metropole pasivní a k žádné koordinované akci nedošlo. Expedice tím byla odsouzena k nezdaru a spěšnému ústupu bez toho, že by kohokoli a cokoli vylodila.

V jiném podání udivuje spíše to „kdo“ a také to „co“ celou operaci mělo zastavit. K otázce „co“ se ještě vrátíme, není příliš složitá k pochopení, ale vysvětlení stran toho „KDO“ asi mnohé ohromí, ale nejspíše tu klíčovou zásluhu měli mít Rakušané! A neméně významnou roli tu mělo sehrát i ono jejich liliputí a co do bojové síly hypoteticky bezvýznamné loďstvo, nebo alespoň jistá část jeho tak prabídně vyzbrojených plavidel! V hrubých rysech se věci měly seběhnout zhruba takto. Informaci o tom, že se Francouzi chytají k vyplutí a nakládají zásoby, se v žádném ohledu utajit nepodařilo, věc to k překvapení protivníka zcela zásadní. Nu, k odhadnutí cíle mise také nebyl potřeba žádný jasnovidec a rakouské lodi byly sice malé, ale nepochybně císařští volili plavidla rychlá a obratná. Francouzské koráby benátské provenience byly sice také solidní plavci, ale vysokoboké lodi k rychlé plavbě potřebovaly optimální vítr. Hovořit, že tehdy došlo k námořnímu boji, by bylo příliš nadnesené, možná ještě tak k jistému manévrovacímu pozičnímu zápasu. Francouzi nebyli zprvu nejspíše s to dotěrné Rakušáky setřást a muselo jim být jasné, že zaskočit za těchto okolností hlavní nepřátelské síly soustředěné před ostrovní metropolí se stává zhola nemožným. Co tedy reálně zbývalo jiného, než misi co nejrychleji přerušit a nabrat zpáteční kurz?

Za pikantní považuji až formulace typu, že císařští se Francouze pokusili pronásledovat, ale k jejich smůle nepříteli příznivý vítr umožnil těmto uplout a dosáhnout nazpět bezpečí kotviště. Dokážu si představit mnohé, ale asi ne způsob, jakým by třeba sebepočetnější Rakušané mohli Francouze významněji ohrozit, natož napadnout tak účinně, aby kdokoli na palubě libovolného z francouzských dvoupalubníků, byť i jen na okamžik, pomyslel na to vzdát se. Vizi možnosti přemožení celé „bitevní trojice“, byť i třeba celou tehdejší rakouskou marínou, pak považuji za naprosto utopickou. Jedinou možností by tu snad bylo, že by francouzské lodi pluly kvůli vojákům a nákladu neozbrojené, nebo s výzbrojí redukovanou na absolutní minimum; potom ovšem nedává žádný smysl vyslání řadových lodí, navíc střet s protivníkem byl dříve či později prakticky nevyhnutný.

Dobová rytina zobrazující Anconu v roce 1799 obléhanou od moře,
je na ní zachycen i dělostřelecký souboj lodí obou stran.

 

Jenže je tu i veze datující, že francouzská eskadra opustila Anconu už 28. listopadu (podle „turecké“ až 8. prosince), aby tedy po ne zrovna rychlé plavbě 12. prosince již kdesi u Lissy/Visu nenarazila nejen na samotné Rakušany, ale už i na Rusy. I podle této verze Francouzi protivníkům unikli, ale v tomto případě by už mohli mluvit o štěstí, byť není zcela zřejmé, v jaké síle by tu tehdy carské koráby patrolovaly. A co je tu nejzajímavější, dle toho podání se do Ancony vrací již jen Laharpe a Beyrand; Stengel se měl od jádra formace odtrhnout a nalézt dočasné útočiště u „nedalekého“ Calamotta. Italské pobřeží je v tomto ohledu naprosto beznadějné, snad tedy opravdu jde o dnešní dalmatský Koloćep, ostrov tehdy náležející k neutrální Raguské republice.

Navzdory vší potupě ústupu a mnoha nezodpovězeným otazníkům soudím, že pro francouzské vojáky a většinově asi italské námořníky bylo vlastně štěstím, že k měření sil s rusko-tureckým uskupením nedošlo. I při plné výzbroji by i jen detašovaný protivník byl nejspíše nepoměrně silnější a to jak co do počtu řadových lodí, tak co do množství palubních děl a to raději ani nepočítejme propastný rozdíl váhy bočních salv.²⁰⁾ Jelikož minimálně Rusové by se za podobných okolností boji jistě vyhýbat nemínili, muselo by vše takřka jistě skončit katastrofou a obrovskými ztrátami, po nichž by se další stovky Francouzů ocitly v zajetí a v rukou ruských námořníků by takřka jistě skončily i přemožené dvoupalubníky. Vidina jejich eliminace, zničení, a ještě lépe pak zajetí, pak byla asi jedním z hnacích motorů následné ruské aktivní účasti na obležení Ancony.

Francouzské lodi následně chránily „vlastními těly“ vstup do anconské rejdy a i dvoupalubníky zde utrpěly značné škody, fatální pak Beyrand, který se již 16. srpna fakticky potopil, a i když na správném místě, většina jeho palubní artilerie byla prý z dalšího boje vyřazena. Blokáda a ataky z moře byly nepochybně nepříjemné, ale o pádu dobře opevněného města rozhodli Rakušané Michaela von Fröhlicha v kombinaci s italskými antifrancouzskými či je-li libo klerikálními antirepublikánskými povstalci působícími i uvnitř městských hradeb. Ancona, respektive město-přístav, i tak padla 14. října teprve po dvouměsíčním obležení a až o další měsíc později kapituloval i generál Monnier, který se se zbytkem francouzské garnizony uchýlil do citadely a vzdal se až za příslib repatriace poražených.²¹⁾

Těžko říci co bylo hlavní Fröhlichovou motivací, ale rakouský velitel odmítl rusko-turecké síly do obsazeného města vpustit a co carského oblastního velitele rozhněvalo nejvíce, odmítl jim vydat i polapené lodí, které tu obráncům nejprve posloužily jako plovoucí baterie a jež Francouzi sice poškodili, ale nestihli je zničit. Rusové by je možná i akceptovali jako svůj díl kořisti, ale nebylo jim vyhověno, třebaže tu byli první a svůj podíl na porážce nepřítele určitě měli. Ovšem je-li pravdou, že francouzské lodi sice vesměs seděly na relativní mělčině, ale přesto dosti hluboko na dně a řadu měsíců nebyly plavbyschopné, šlo je odevzdat Rusům? A pokud je pak teprve na jaře 1800 Rakušané (s pomocí svých Benátčanů a tamních expertů) dokázali znovu „posadit na hladinu“, byl tu racionální důvod, proč by tak měli činit?²²⁾

Pohled do dobového benátského doku (jaro 1797), uprostřed by měl být STENGEL;
oba sousední dvoupalubníky zůstaly nedokončené a bezejmenné.

 

A pokud jde o Stengel, která se měla vzdát u Calamotta, ať už se tak mělo stát až po zprávě o pádu Ancony, nebo ještě před ní, považuji za více než jisté, že Rusové o její poloze nevěděli, jinak by si pro ni dopluli a těžko by jim kdokoli v jejím odtažení mohl zabránit. I Stengel tak každopádně skončil v rakouských rukou a císařští jej přeplavili do Ancony, ale rozhodně ne s cílem vydat tento dvoupalubník svým spojencům! Byl to jeden ze střípků mozaiky mnoha rusko-rakouských antagonizmů (Nelson se pak postaral o anglo-ruské), které vedly k tomu, že Pavel I. své vojáky a námořníky z 2. koaliční války odvolal, což byla poměrně vysoká cena za to, že císařští se tentokrát již neoddiskutovatelně stali držiteli tří válečných korábů, které lze jednoznačně označit za řadové lodi. A jak si ještě povíme, šlo o první vskutku plavbyschopné v rakouské historii.

Jenže ve Vídni o ně nejspíše nikdo ani nestál, nebo alespoň Anthony Sokol, autor studie The Imperial and Royal Austro-Hungarian Navy, vydané roku 1968 v americkém Annapolisu, píše, že třebaže by tím císařské loďstvo získalo nejsilnější bojové jednotky v celém regionu, rozhodující vládní představitelé prý setrvávali v názoru, že výhodnější je ukořistěné koráby raději zdemolovat, než je nákladně a obtížně začlenit do vlastního námořnictva. Možná tak někdo ve Vídni skutečně rozhodl, ale je to možná až přílišné zjednodušení. Navíc proč pak bylo vyvinuto takové úsilí k záchraně Leharpe a především čtyřiašedesátky Beyrand, vždyť nepotřebné dvoupalubníky stačilo „zlikvidovat“ mnohem jednodušeji už v Anconě, nebo je tam prostě nechat svému osudu, Rakušané tu územní nároky neměli a odstranění vraků hypoteticky naprosto nebyl jejich problém!?

Nespornou pravdou je, že pro tak velké lodi neměli císařští ve vlastních rezervách ostřílené mořské vlky ani na důstojnické posty, natož na všechny pozice, které by byly k ovládání tak velikých trojstěžníků potřeba, ale to určitě neměli ani Francouzi. V Benátkách a na tehdy Rakušany již druhým rokem ovládaném severojadranském pobřeží se určitě potřební muži najmout dali a patrně se to i alespoň rámcově povedlo, neboť je neoddiskutovatelné, že u všech tří v kampani proti Anconě ukořistěných vysokobokých lodí tak či onak úspěšně proběhl jejich opětovný přesun nazpět do mateřských Benátek! Zda během něj někdy pluly tak majestátně, pohromadě a s takřka kompletním oplachtěním, jak je zpodobnil marinista a terstský rodák Alexander Kircher je však poněkud pochybné.

Jmenovaný obraz je plátnem č. 2 z „konvolutu“ Unsere Kriegsflotte 1556–1908 vydaného šest let před vypuknutím Světové války Alfredem von Koudelkou. Musíme každopádně doufat, že malíř měl ke své malbě lepší podklady, než lublaňský vydavatel, který v doslovu k popisku uváděl, že jde o tři lodi převzaté císařským námořnictvem roku 1798 po zániku Benátské republiky. Že campoformijský mír byl uzavřen již na podzim 1797 a trojice zobrazených lodí padla do rakouských rukou teprve o dva roky později, to jde snad ještě odpustit, ale jak bylo možné zcela pominout, že šlo o regulérní „válečnou kořist“ aktivně vydobytou na Francouzích?!

Obraz Alexandera Kirchera z „konvolutu“ Unsere Kriegsflotte 1556–1908.

 

Další pikantností je, že všechny lodi tu byly bez dalšího vysvětlení uvedeny s jednoznačně ryze francouzskými jmény a to prostými slovy Die Linienschiffe 'Laharpe', 'Stengel' und 'Beyrand', 1800 – předpokládejme, že vzato tradičně zleva. Není tu třeba pátrat po nějakém překladu, ty názvy dost dobře nejde ani poněmčit, ani počeštit, leda snad jen ten první jako „Harfa“. Nicméně ani jedna z lodí nebyla pojmenována tímto způsobem, ale shodně obdržely jména francouzských generálů padlých či alespoň smrtelně zraněných v Bonapartově italské kampani. Můžeme se tedy podivit, „proč“ nebyly, minimálně ryze symbolicky, přejmenovány například na počest padlých reků z řad císařských.? Nebo snad zachování francouzských názvů bylo cílené právě proto, aby bylo jasné, že jde o těžce vybojovanou kořist? Za sebe v tomto mohu jen planě spekulovat.

Pokud jde o pravděpodobnou neexistenci rakouských názvů, tak se tento fakt zdá potvrzovat tvrzení, že tyto koráby vskutku mezi SMS / S.M.S. (Seiner Majestät Schiff – loď Jeho Veličenstva) opravdu oficiálně zařazeny nebyly. Jenže s jejich demolicí se také rozhodně nikterak nepospíchalo, Jako první byla na palivo a stavební materiál teprve roku 1803 definitivně rozebrána čtyřiašedesátka Francouzi nazvaná po brigádním generálu Martialu Beyrandovi padlému 5. srpna 1796 v bitvě u Castiglione. To byl osud všech tehdejších plavidel, která se nepotopila či neshořela. Jenže jejich životnost byla určitě mnohem delší než dvě desetiletí od položení kýlu, pokud se odpíchneme od úplného počátku výstavby, a především pouhých šest let od spuštění na vodu! Lze předpokládat, že svou roli tu nesporně sehrály škody z boje u Ancony a zhruba půlrok prosezený tamtéž na mořském dně.²³⁾

Sesterský dvoupalubník pojmenovaný po divizionáři Henri Christianu Stengelovi, padlému u Mondovi, potkal týž osud teprve roku 1814. Ovšem v předchozím desetiletí vskutku žádná sláva, třebaže již z kraje roku 1806 se v důsledku prešpurského míru tato bývalá čtyřiašedesátka vrátila do francouzských rukou, aby byla takřka obratem předána spojeneckému italskému královskému námořnictvu. Nicméně již Rakušané Stengel odstrojili a nezdá se, že by na tomto jejím statutu stacionárního „pontonu“, či v nejlepším případě „plovoucí baterie“ Italové cokoli zásadního změnili, byť tím, že dvoupalubník (snad ze sentimentu, ale každopádně na vlastní žádost!) převzali do své „péče“ lodi životnost nesporně prodloužili. V momentě, kdy se přístavu zmocnili Rakušané a střelba napoleonských válek zdánlivě definitivně utichla, byl osud již desetiletí odstrojeného trupu neodvratně zpečetěn, Francouzi tu již delší čas stavěli dvoupalubníky nové a lepší – přinejmenším silnější, a dle francouzských norem, takové jaké do Royal Navy neváhali zařazovat ani Britové – to kdyby měli císařští zájem.

Nemíníme ovšem opomenout osud třetí a poslední lodi ex-benátské, již byl dvoupalubník sedmdesátidělový pojmenovaný po Amédée Emmanuelu Françoisi Laharpem, francouzském generálovi švýcarského původu, který se dva dny před bitvou u Lodi během průzkumné mise smolně stal obětí střelby vlastních mužů. Tento koráb, třebaže se začal budovat až roku 1782, měl být dle některých podání posledním z třídy Leon Trionfante, jejíž první (a stejnojmenné) plavidlo se začalo budovat již roku 1714. Musela by to být poměrně úspěšná konstrukce, když se po tomto archetypu sahalo ještě po takřka sedmdesáti letech. A je to snad i důvod proč Alexander Kircher namaloval její záďové zrcadlo v podobě, které rozhodně neladí s uvozenou datací objektů malby?²⁴⁾

Již zmíněny anonymní znalec italských poměrů vystupující pod nickem „Fluffy Fishy“ se snaží vše uvést na pravou míru tvrzením, že jde o první (a svým způsobem i poslední) loď zcela nového typu, pro nějž použil označení „1780 class“. Lodní architekti Paresi, Chiribiri, Spadon a Fonda z iniciativy Angela Ema, cosi jako vrchního velitele a ministra benátského námořnictva v jedné osobě, tehdy měli vyhodnotit všechny předchozí konstrukce a poučit se z jejich předností i slabin, aby nově stavěné řadové lodi byly již plně srovnatelné s plavidly největších námořních mocností. Jenže tu byl neodstranitelný hendikep, který už byl zmíněn, neb mělké domovské vody neumožňovaly myslet na více než na stavbu čtyřiasedmdesátek.²⁵⁾

Loď, z níž se teprve o 15 let později stane Laharpe, měla být první z benátských čtyřiasedmdesátidělových dvoupalubníků zcela nového typu, ale obsazení Benátek Francouzi vše změnilo. Přestala doba uvážlivých experimentů, nastal čas chvatu, a aby toho nebylo málo, byli to prý Francouzi, kdo si z neznámého důvodu vynutili zásadní změny vrchních nástaveb, kde na zádi oproti původním plánům jedna boční střílna přibyla, naopak z přídě tři zamýšlené palposty zmizely. Nové lodi zůstal vyztuženější trup, snad i bohatší plachtoví, ale onen dosti zásadní posun výzbroje mohl mít poměrně negativní vliv na podélnou stabilitu lodi a tím i další nautické vlastnosti.²⁶⁾

Zůstaňme však u výzbroje. Pokud budeme sčítat třeba jen na prstech, pak plus jeden kanón, mínus tři, to celé násobené dvěma boky, značí, že se z původně zamýšlené čtyřiasedmdesátky stala opět jen „pouhá“ sedmdesátka. Pravda s poněkud silnější, ale hlavně unifikovanější výzbrojí než mívala třída Leon Trionfante s níž se dvoupalubník Laharpe nakonec shodoval vlastně jen počtem střílen v bocích. Při nové konstrukci byly využity už i zkušenosti s plavidly modernějších, byť menších tříd San Carlo Boromeo a Fama, jakož i vědomosti již cíleně získávané v zahraničí. Následně Laharpe byl prostě Laharpe, protože těžko hovořit o nějaké sériové výstavbě, když tři jeho sesterské lodi Francouzi nedostavěli, ale poničili a už se nikdy nedokončily; o změně projektu nemluvě.

Jak už bylo řečeno výše, čtyřiasedmdesátidělovou třídu „1780“ pak definitivně pohřbili Rakušané, ale s Francouzi dobudovanou Laharpe až tak krátký proces neudělali. Nejspíše po zásluze této lodi věnovali císařští po jejím ukořistění největší pozornost a péči, tedy alespoň zprvu i poměrně důstojnou. V Benátkách se dvoupalubník stal čímsi jako jejich plovoucí citadelou. Zakotven kdesi na Velkém kanále, či v jeho nejtěsnější blízkosti, byl tento vysokoboký a děly se ježící koráb po dlouhé měsíce nad jiné bezpečným útočištěm pro rakouské důstojníky i latentní hrozbou pro eventuelní vzbouřence proti novým pořádkům. Nalezl jsem i zmínku, že nějaký čas zde snad měl mít své velitelství i arcivévoda Karel, nejslavnější z bratrů císaře Františka, ale spíše šlo o někoho z dalších členů panovnického domu, ale alespoň mezi guvernéry města nikdo takový uveden není. Ať tak či onak, všeho jenom do času, lidé přicházejí a odcházejí, načež po jedné z takových personálních změn nový guvernér města či nějaký námořní přidělenec rozhodl o přeměně lodi z jakéhosi neoficiálního důstojnického kasina na vězeňskou loď.

LAHARPE v úpravě na vězeňskou loď s pravidelným střídáním zabedněných a zamřížovaných dělových střílen, uprostřed trupu vzniklo cosi jako strážnice.

Podrobněji viz Fluffy Fishy: "1780" Venetian 3rd rate (With Plans), forum.game-labs.net, 20.12.2016 – 27.09.2017.

 

Píše se, že přes všechny úpravy v této roli neobstála bývalá řadová loď vůbec dobře a útěky z její paluby byly časté i úspěšné, načež v prosinci 1802 mělo být rozhodnuto o jejím opětném vystrojení (refit) a tedy pravděpodobně i vyzbrojení.²⁷⁾ Na jaře 1803 pak měla přeplout na blíže nespecifikované místo v Kanálu sv. Marka a v červenci 1804 být přesunuta do arsenálu na místo zvané Novissima Grande, kde poněkud sešla z mysli a i jestliže zde konečně vznikly nějaké záměry udělat z ní konečně regulérní a plnohodnotnou císařsko-královskou válečnou loď, pak tentokrát už je definitivně zmařil právě Slavkov! Přesněji tedy prešpurský mír, po nichž se František I./II. musel vedle mnoha jiného vzdát i celého Benátska, a že to bylo včetně nějaké lodi, třeba sebelepší, jej asi rmoutilo ze všeho nejméně.²⁸⁾

Sedmdesátka Leharpe se tak znovu vrátila do francouzských rukou, ale Napoleonovi námořní přidělenci o tuto loď projevili už pramalý zájem a poněkud překvapivě nejinak tomu bylo s „domácími“ Italy, načež již poměrně záhy přišlo to, co přijít muselo, řadová loď bez uplatnění současného a zjevně i budoucího byla shledána přítěží. Již roku 1809 se proto začalo s jejím rozebráním, dílem na upotřebitelný materiál, dílem na palivové dříví a zbytkový šrot. Poněkud ironicky, pokud tam nebyla přímá souvislost, se téhož roku, po další prohrané válce, Rakušané museli vzdát i Terstu, kam s touto lodí nepochybně o čtyři až pět let dříve šlo zavčasu odplout; respektive dalo by se i jinam, třeba do Fiume, dnešní chorvatské Rijeky, kdyby.²⁹⁾

Nicméně držme se Terstu, tento přístav v nejseverovýchodnějším cípu Jadranu byl nepochybně již tehdy způsobilý přijímat i vícepalubníky. Nalezl jsem zmínku, že roku 1806 odtud musela odplout ruská čtyřiasedmdesátka Svjataja Elena, která paradoxně následně měla za úkol „obtěžovat“ Francouze poznovu obsazující Benátky a další prešpurským mírem postoupená území na východním pobřeží Jadranu. Po míru tylžském se sem naopak před Brity uchýlily ruské dvoupalubníky Svjataja Paraskeva a Azia a jako „stavební materiál“ zde byl prodán i kořistní turecký Sedd el Bahr, loď to prý bezmála devadesátidělová, byť tehdy nejspíše již odzbrojená.³⁰⁾

Roku 1809, kdy bylo v další válce Rusko faktickým nepřítelem Rakouska, měli císařští dost důvodů ruské lodi zkonfiskovat, nejspíše se tak nestalo, natož aby je stihli zařadit do vlastního námořnictva, které se následně muselo spokojit jen s širokým modrým Dunajem, neb Habsburská monarchie po míru vídeňském veškeré přístupy k moři ztratila. Jak všichni jistě víme, bylo to tehdy jen dočasné – z Istrie a Dalmácie byli Francouzi vytlačeni již v průběhu podzimu roku 1813. V hlubokém týlu protivníka vzdorující posádka Benátek zanechala marného odporu pod dojmem zpráv z Paříže o Napoleonově pádu 14. dubna následujícího roku. S krátkou pauzou zůstalo toto město následně pod rakouskou kontrolou po více jak půlstoletí, „benátské dědictví“ na východním pobřeží Jadranu pak století celé.

 

Poznámky:

1) Prvotní experimentální podoby námořní vlajky z roku 1786 obsahovaly mj. i motiv českého lva (v kombinaci se znakem Uher, Rakous a Haliče) či alespoň malou svatováclavskou královskou korunu (v kombinaci s korunou svatoštěpánskou a císařskou), ale nakonec došlo k zjednodušení zhruba do podoby jak je zobrazena v úvodu tohoto textu. Dle některých pramenů se v břevnu rakouského štítku vyskytoval před rokem 1804 také monogram panovníka - detail rytiny fregat z roku 1817 (viz níže) však naznačuje, že tak tomu mohlo být i pozdějším období. K nalším neralizovaným návrhům na změny námořních vlajek z let 1805 a 1819 viz podrobněji Flags Of The World website: Austria-Hungary proposals 1805-1825 fotw.info/flags/ah!1805.html

Námořní vlajky na c. k. rakouských fregatách „Austria“ a „Augusta“ vyplouvajících z Terstu v roce 1817 (do Brazílie); kolorovaná rytina, autor: Giovanni Passi.
 

2) I u těch nejmenších „řadovek“ se brlení v nejnižší střední části lodi zdvíhalo nad klidnou hladinu do výše pěti metrů, zejména zadní nástavby pak byly ještě mnohem mnohem vyšší, přičemž u trojpalubníků se tyčily nad vodorysku i vysoko přes 10 metrů – tyto opravdové plovoucí giganty ovšem stavěla na přelomu 18. a 19. století pouze Velká Británie, Francie, Španělsko, Rusko a Turecko.

3) Domini di Terraferma bylo tak rozsáhlé, že fakticky odřezávalo habsburské italské državy od podunajských, těžko tak císařští mohli jeho suverenitu nenarušovat, byť třeba i s trpným souhlasem Benátek – Francouzi pak stěží mohli mít důvod tak činit jednostranně a v probíhající kampani respektovat „dóžecí pořádky“ i kdyby se sebevíc snažili, což se nedělo, naopak podporovali rozvrat působený italskými „jakobíny“. I bez historické mapy lze o velikosti Terrafermy snadno získat představu konstatováním, že taková Brescia byla hluboko na benátském území, integrální součástí Nejjasnější republiky bylo dokonce ještě i Bergamo a nejzápadnější hranice zde lokálně dosahovala ještě západněji až k Addě!

4) Existují i jiná čísla, která si dosti odporují, ale možná jen zdánlivě neb zde existovaly třeba pojmy fregata grossa a fregata leggera, přičemž první z nich je fakticky ekvivalentem oproti vascello di linea jen nepatrně drobnější řadové lodi. Podle jiného nalezeného údaje totiž lodí první a druhé třídy mělo být dokonce 35, což by tu zhruba odpovídalo, tedy pokud započteme i „velké fregaty“, což měla být plavidla kombinující palebnou sílu dvoupalubníků, při zachování rychlosti i obratnosti fregat, tedy snad jakýchsi ideových předchůdců bitevních křižníků. Každopádně z těchto pětatřiceti „bitevníků“ 14 mělo být okamžitě akceschopných, zbylých 21 mělo stát v docích v pokročilé fázi výstavby, či u starších zde dlít tzv. „v záloze“. Ne všechny byly přímo v Benátkách, jak bude jmenovitě zmíněno v jedné z dalších poznámek, významná množina velkých válečných plavidel (Levantská eskadra) kotvila na Korfu a stala se francouzskou kořistí až zde.

5) Připomeňme tu, že dělostřelecká výzbroj tehdy většinově nebyla udávána podle vnitřní šířky hlavně, ale v librách podle váhy odpovídající plné železné kouli. Přesnou hmotnost „benátské libry“ jsem sice nestanovil, ale šlo cca o 0,3 kg, což je setsakra málo, zvláště uvážíme-li, že pojmově identické váhové jednotky užívané dělostřelci jiných zemí se blížily půl kilogramu! I Britové, kteří se svými „poundy“ z námořních velmocí drželi nejvíce zpátky, ze svých dvanáctiliberek pálili kule těžší než Benátčané z osmnáctiliberek! Opticky vysoké počty hlavní a zejména zdánlivě srovnatelné „kalibry“ tak mohou při letmém hodnocení palebné síly snadno klamat.

6) Rok položení kýlu je tu uveden jen u první z lodí, částečně úmyslně, přesná data jsem nenalezl, ale letopočet „benátského početí“ byl u všech tří budoucích rakouských dvoupalubníků zhruba shodný. U „velké fregaty“ Fama, která dala jméno celé třídě, se rovněž uvádí rok 1782 a do služby měla vstoupit po dvanácti letech výstavby. Je zhruba 10 až 15 let mezi položením kýlu a spuštěním na vodu hodně či málo? Je to poměrně dost, šlo to zvládnout i za dva či tři roky, války vše urychlovaly. Jenže nespěchání mohlo to být leckdy i ku prospěchu věci – také byl rozdíl, zda se postupovalo podle již osvědčeného modelu, nebo se během stavby ještě tak nějak i experimentovalo, což by měl být i případ „našich“ lodí, Laharpe primárně.

7) Angelo Emo [1731–1792], kterého smrt zastihla na Maltě, patřil mezi poslední tamní benátské Velkoadmirály (Capitano generale da mar) a rozhodně jím nebyl jen titulárně. Sváděl úspěšné boje, když vedl velmi efektivní kampaně proti berberským pirátům a v osmdesátých letech regulérně válčil i s tuniským bejem.

8) Plánovaná hlavní výzbroj moderních benátských „bitevních lodí“ působí vcelku impozantně (u čtyřiašedesátek třídy Fama mělo jít o 26 čtyřicetiliberek, 26 třicetiliberek a tucet dvanáctiliberek), ale tento dojem mohutnosti vydrží jen do chvíle, než si připomeneme, že v závorce uvedené údaje jsou udány v mnohem lehčích librách „venécijských“. V přibližném přepočtu na libry britské na dolní dělové palubě stály kanóny o váze plných kulových projektilů 26,5 libry (cca 12 kg), druhá nesla dvacetiliberky (9 kg), nástavby devítiliberky (4,2 kg). Není tím ovšem nikterak vysvětlen důvod, proč Francouzi tyto lodi přezbrojovali toliko „svými“ osmnáctiliberkami (8,8 kg) a po dvanáctiliberkách na druhé palubě v nástavbách měly už jen šestiliberky? Což o to, výše to byly bývalé standardy královské maríny, ale na hlavní palubě již ze služby vyřazené francouzské čtyřiašedesátky mívaly čtyřiadvacetiliberky, na něž i benátské lodi třídy Fama již zjevně dimenzovány byly, když měly pálit výrazně těžší projektily než srovnatelná plavidla britská, francouzská libra byla sice ještě o drobet těžší, ale nikterak dramaticky!

9) Ani jednu z nich však britské Královské námořnictvo do svých služeb nezařadilo. Prvá z nich měla být ponechána při dělbě kořisti Turkům, a druhá nejspíše skončila svou poslední plavbu v Egyptě, neb tehdy již jmenovitě zmíněna není; jinde pak je maximálně uváděna jako roku 1801 „rozebraná“. Osudná jí měla být patrně srážka s Orientem, nejmohutnější z francouzských bitevních lodí, ke které došlo již během Bonapartova vylodění; dle všeho šlo o nehodu jejíž následky se na menší z v Alexandrii zablokovaných řadových lodí nedaly z omezených místních zdrojů opravit.

10) Jednoznačně nejslavnější lodí z napoleonské éry, která měla kořeny v Benátkách, byl pouhý jednopalubník, jenž asi každý „Bonapartista“ zná, ale má jej za francouzský a patrně si jej nezařadí do příslušných souvislostí. Šlo o benátskou „malou fregatu“ (44 děl!), spuštěnou na vodu v srpnu 1797 teprve čtvrt roku po obsazení města Francouzi a pojmenovanou po Jeanu-Baptistovi Muironovi, pobočníku generála Bonaparta, který svého velícího generála zaštítil vlastním tělem v bitvě u Arcole. Loď nesoucí jeho jméno pak o dva roky později odvezla téhož Bonaparta z Egypta do Francie vstříc jeho konzulsko-císařskému osudu. Napoleon později nezapomněl na „službu“ jež mu tato fregata prokázala, a dokonce ani na její „původ“ ne. Roku 1807 byla po deseti letech od spuštění na vodu vyřazena z aktivní služby, ale ne proto, aby byla zničena, ale aby prošla obnovou a z císařovy vůle se změnila v památník, který měl v Toulonu ještě příštím generacím hlásat, nejen to, že jde o plavidlo, které jej pro záchranu Francie přivezlo roku 1799 z Egypta, ale zlatě vyvedený text na jejím trupu neměl opomenout ani fakt, že šlo o kořist z benátského arsenálu. Fregata Muiron se kupodivu za bílého teroru nestala obětí bourbonské pomsty, nebo alespoň ne fatálně, ale její existence je doložena až do roku 1850, kdy byla definitivně zničena požárem a to za ne zcela vyjasněných okolností, snad zasažena bleskem.

11) Gloria Veneta (další sesterská loď Famy) však zaslouží pozornost i z jiného úhlu pohledu, neb asi jako jediná „fregata grossa“ s Francouzi opravdu bojovala. Dne 20. dubna 1797 měla zasáhnout proti třem francouzským plavidlům snažícím se od severu proniknout do laguny, ale zas tak těžký úkol tyto zasypat palbou a donutit ke kapitulaci kapitán Tommaso Condulmer asi neměl, tim spíše, že pálila i děla pevnosti Sant‘Andrea. Jediné jmenovitě uvedené plavidlo byl kanonádou potopený keč Liberateur d’Italia a je otázka nakolik byli Francouzi vůbec s to odpovídat dělostřelbě dvoupalubníku, natož smršti jeho střel čelit. Pokus o námořní „husarský kousek“ skončil dílčím a zdánlivě naprosto zbytečným krveprolitím, byť účel do jisté míry splnil, těmi, kdo zahájili palbu, byli Benátčané a přesně to Francouzi potřebovali; po květnové bezpodmínečné kapitulaci senát již svým komandantům další pokusy o odpor zapověděl a nová „prozatímní vláda“ dokonce přísně trestala i jen vzdorné provolávání slávy patronu města.

12) Míněny jsou především Stará a Nová pevnost stejnojmenné metropole dnešní řecké Kerkyry. V zdejším přístavu či na některém z dalších kotvišť jsou zmiňovány řadové lodi Medea, San Giorgio, Vulcano, „velké fregaty“ Fama, Palma, „malé fregaty“ Cerere, Medusa, Brillante , korveta Pallade a nepochybně zde dlela i spousta dalších menších plavidel.

13) Návštěvu Leharpe v Toulonu nezmiňuji náhodou, u třetí a největší ze zde primárně glosovaných lodí, které později prošly rakouskýma rukama, jsem totiž na rozdíl od Stengelu a Beyrandu nalezl výzbroj už daleko solidnější. Mělo jit o 28 čtyřiadvacetiliberek, 28 osmnáctiliberek a 14 osmiliberek, přičemž čtyřiadvacetiliberky již vypalovaly projektily o váze 11 a ¾ kilogramu, což už se alespoň blížilo plánovanému benátskému střelivu. Jenže ani u této třetí a největší lodi nesmíme opomenout konstatování, že Francouzi již takto „slabé“ jednotky do svých bitevních formací nezařazovali, byť Španělé a v určitých případech i Britové ještě ano.

14) Křest lodi bývá zpravidla spojován s aktem spouštění na vodu a i Laharpe takřka určitě nějaké plánované italské jméno měla, ale nikdy nevstoupilo v platnost. Do chvíle křtu byly budované lodi jen „číslem“: budoucí Stengel měla být „13“, jako poslední Francouzi až na sklonku října spuštěný trup – Beyrand – pak „devatenáctkou“. Těžko v tom spatřovat nějakou logiku, nabízí se pořadí pokládky kýlu, ale to nesedí, pořadí dle spuštění na vodu už vůbec ne, což by se ještě zvýraznilo, kdybychom „očíslovali“ i fregaty – snad šlo o tehdejší čísla doků, leč to neověřím, popisky různých plánků benátských loděnic se v tomto ohledu dosti liší.

15) K těmto pátráním mě sváděla již od roku 1992 česky vydaná kniha Vladimira Truchanovského Osud admirála Nelsona. Na straně 199 se tu, v souvislosti s plánovanou plavbou „habsburské“ neapolské královny z Ancony do Terstu v létě roku 1800, píše toto: Královnu očekávala luxusně přestavěná rakouská válečná loď, Nelsonovi se ale nelíbilo, že z ní byla odmontována téměř všechna děla, vždyť na moři se mohlo leccos přihodit. Na jeho naléhání dala královna přednost ruské fregatě Kazanskaja bogorodica, která dovezla své pasažéry bezpečně do Terstu. Rakouskou speciální loď zajali piráti v Benátském zálivu. I jméno a typ této rakouské lodi žel doposud neznám, jen lze předpokládat, že i ona byla původem benátská, na těch echt-rakouských nebylo tehdy příliš co odzbrojovat. Dvě veslovoplachetní fregaty Boemia a Ungheria (toliko čtyřiadvacetidělové trojstěžníky vyzbrojené pouze dvanáctiliberkami), stavěné v letech 1765–1770 v Porto Re (dnes chorvatská Kraljevica), byly již za vlády Marie Terezie z finančních důvodů nabídnuty Toskánsku a nakonec v Livornu odprodány Rusku, které je již pod svatoondřejským křížem (Bogemija a Ungarija) přesunulo na Balt. Už spíše nadpočetně uveďme, že čest vézt Nelsona (s královnou Marií Karolínou) do Terstu je jinde vesměs připisována zcela jiné ruské lodi, padesátidělové fregatě Navarchia kapitána Vojnoviče, známé též pod starším názvem jako Voznesenije Gospodne – Kazanskaja Bogorodica pod kapitánem Sorokinem sekundovala siru Horatiovi během jeho předchozích aktivit a v polovině roku 1800 už neměla být v dobré kondici a operovat mezi Korfu a Brindisi, pak se měla vrátit do Sevastopolu, kde byla záhy rozebrána.

16) William James ve své monumentální „Námořní historii Velké Británie (od vyhlášení války Francií!)“ v přehledu dislokace francouzských line-of-battle force ve Středomoří v období následujícím po drtivé porážce u Nilu/Abúkíru v italské Anconě uvádí řadové lodi Beyrand, HOCHE, Laharpe a Stangel. Velká písmena při zachování Jamesova (nejspíše abecedního) pořadí volíme jen pro lokální zvýraznění, kteráže z uvedených měla být ta čtvrtá! James také v závorce uvádí, že mělo jít už o druhou francouzskou „řadovku“ toho jména, a my dodejme, že ta prvá byla zajata v říjnu 1798 u severoskotského Tory Islandu, jak se tam obšírně píše na jiném místě, leč o dalším osudu té druhé se ani na stovkách dalších stránek celkem šestisvazkového Jamesova díla už nic nedozvíme, byť zde si vše lze vcelku snadno domyslet – co však k naší veliké lítosti zůstává tajemstvím je její původ?

17) Jak vidno ona čtvrtá loď mi nedává spát. A proč tolik věřím ve čtvrtý dvoupalubník? Protože se sice obvykle udává, že Anconu měly bránit tři a tři velké trojstěžníky jsou znázorněny na dobové rytině, ovšem Stengel byl Rakušany dost možná zajat poněkud jindy a jinde. Vyslovím tak odvážnou hypotézu, že pokud v Anconě nějaká taková „čtvrtá“ (od jistého momentu již jen „třetí“) loď vskutku byla, pak se James patrně mýlí v tom, když ji považuje za ex-benátskou. Já se domnívám, že mnohem pravděpodobněji zde šlo o nějaký archaický dvoupalubník zabavený loďstvu Papežského státu, jehož hlavní námořní základnou až do ovládnutí republikány Ancona bývala. Bývalým benátským lodím dávali Francouzi jména generálů a oficírů zahynuvších v Bonapartově kampani, jiné dostaly názvy zdejších bojišť, některým byly dokonce ponechány i jména původní, popřípadě byly jen pofrancouzšteny, ale HOCHE jak bylo uvedeno výše? Jistě veliký to muž, schopný vojevůdce, jenže jeho kariéru teprve v říjnu 1797 v necelých třiceti letech utnula tuberkulóza a s Itálií jeho kariéra neměla naprosto nic společného! Na jeho počest byla nejprve pojmenována (přesněji přejmenována) loď zcela jiná, francouzská, jak bylo ostatně uvedeno výše, ale padla poměrně záhy do rukou nepřátel – jméno tím bylo opět volné, ale k žádné ex-benátské lodi prostě nepasuje.

18) Byla zde francouzská čtyřiasedmdesátka Généreux (zhruba měsíc před Chabotovou kapitulací se jí podařilo uniknout), kořistní britský padesátidělový Leander (při koaličním útoku na strategicky důležitý ostrůvek Vido, měl s korvetou Brune palbou podporovat obránce, ale obě plavidla byla těžce poškozena invazní eskadrou a musela couvnout pod ochranu děl dosud vzdorující hlavní citadely), šestatřicetidělová fregata Lonato (ex-benátská Palma) a několik menších lodí, ale v porovnání s koncentrovanými protivníky to byla hrstka.

19) Jak Rusové, tak Turci tu měli mít kromě spousty doprovodných plavidel shodně po šesti řadových lodích a Rusové nádavkem sedm fregat (s přepravovanými pěchotními, ale ke střelbě připravenými děly měly vesměs kolem 50 hlavní) a Turci asi deset (s rovněž naddimenzovanými počty hlavní, což se v bouřlivém Egejském moři téměř nevyplatilo), tedy mít jasnou převahu i kdyby nespolupracovali či se rozdělili na menší divize. Navíc další posily již připlouvaly a to jak od Bosporu, tak dokonce i z Baltu.

20) Jen Ušakovův Svjatoj Pavel byl sice také toliko dvoupalubník, ale devadesátidělový s ruskými šestatřicetifuntovkami na hlavní dělové palubě a čtyřiadvacítkami na druhé, a bezpočtem kanónů na horní palubě, tedy sám o sobě mohl vypálit drtivější boční salvu než celá francouzská záchranná expedice. Sice zdaleka ne všechny koaliční lodě byly takto mohutné, ale pokud se dá soudit i další ruské koráby (včetně velkých bitevních fregat) i turecké „galleony“ (kalyon, dvojpalubníky s 60 a více děly), měly výzbroj minimálně srovnatelnou s Laharpe, o dalších francouzských lodích (s výjimkou Généreux) nemluvě.

21) Boje o Anconu popisuje poměrně obšírně Enrico Acerbi na webu webu napoleon-series/org (An hard nut to ceack). Má tu skladbu francouzských jednotek, má tu jmenovitě uvedeny zúčastněné lodi ruské, ba dokonce i ty turecké (jeden z pokusů o námořní bombardování města nadto skončil tragikomicky, kdy osmanští kanonýři prý zasahovali více své ruské spojence, nežli by trefovali Francouzi hájené pozice, ale je otázkou co a nakolik bylo pravdou; třeba za únik francouzské Généreux z Korfu podle ruských zdrojů mohli Turci, osmanská hlášení do Istanbulu ovšem tuto i řadu dalších situací vidí naprosto odlišně!), jen o participaci, ba dokonce i jen nesporné přítomnosti tří (ne-li čtyř), řadovek francouzských tu naprosto nic není?!

22) Uvádí se, že kontradmirál Postoškin zablokoval město z moře již 1. června, ale to Francouzům příliš ublížit nemohlo, tedy alespoň pokud jde o zásobování, neb po moři stěží cokoli očekávali. Odkud také? Cílem blokády tak bylo mnohem spíše zabránit Francouzům v eventuelním pokusu o únik zde kotvících plavidel, a nejlépe se jich zmocnit, což byla pro námořníky vždy primární kořist.

23) Připomeňme, že v benátské terminologii šlo konstrukčně fakticky o VELKOU fregatu třídy Fama lodního architekta Giana Battista Gallina, ale to je jen terminus technicus, šlo hlavně o dělové paluby a proporce. Do hlavního textu jsem zatím žádné rozměry nezatahoval, ono by se navíc muselo uvádět, kde se měřilo, třeba „na vodorysce“ (ač i ta je nestabilní), či „na úrovni hlavní paluby“ a zcela jinou je třeba délka, pokud už se do ní započítává i čelen. Podobně je to s výškou, záleží, zda je měřeno od kýlu, od hladiny, natož je do výšky započítán i stěžeň. Udávaná délka činila v přepočtu z benátských stop mezi 42 a 43 metry délky, 12 a 13 metry šířky a 6 až 7 metrů výšky. Jde ovšem o údaj čistě orientační a dle všeho jde o maxima trupu, který býval obvykle nejširší zhruba na úrovni hladiny. Dodejme, že s čelenem by jistě podélně padla meta metrů padesáti, vrcholky stěžňů určitě sahaly několikanásobně výše a zde uvedený údaj je jen zhruba poloviční, než by proporcím plavidla odpovídalo, kdyby se připočítala i jen hloubka ponoru, kde obšívku do jisté míry chránil vybíhající mohutný kýl.

24) Rozhodující snad byly lodní „křivky“, nikoli „dekorace“, na něž ostatně při chvatném dokončování pravděpodobně příliš času nezbývalo. Alexander Kircher [1867–1939], byl nesporně dobrý malíř i marinista, ale neodpustím si poznámku, že zejména tvar a zdobnost zádí vypadá jako by mu tu modelem stály spíše nějaké z nizozemských lodí z dávnějších dob, kdy Spojené provincie intenzivně válčily s Angličany. Ty samozřejmě k dispozici neměl, ale plátna dřívenarozených vlámských kolegů nepochybně znát mohl – to nakolik jsou si barevně zobrazené lodi podobné s ostatními připojenými ilustracemi ať posoudí každý sám.

25) Teprve až Francouzi zde zkusí budovat i osmdesátky, ale ty na rozdíl od čtyřiasedmdesátky Rivoli nikdy nevyplují. Jenže i Rivoli v únoru 1812 nemohla z Benátek vyplout na moře překvapivě, plně vyzbrojená i dostrojená. Tento fakt nesporně přispěl k faktu, že se zbrusu nový francouzský dvoupalubník musel již nedlouho po té co opustil bezpečí Benátské laguny utkat s HMS Victorious. I s ohledem na fakt, že nebylo kam ustoupit, francouzská loď po poměrně krvavém boji, do nějž se zapojila i další plavidla (z vybuchnuvší brigy Mercure přežili jen tři muži), kapitulovala a byla pod názvem HMS Rivoli zařazena do britského námořnictva (v jejím případě nikoli jen formálně, jak se dá doložit tím, že na sklonku května 1815 zajala před Neapolí francouzskou fregatu Melpoméne).

26) Dopad mohl být značný, leč nemusel být nikterak zásadní, přetěžko soudit bez možnosti srovnání. Třeba si tu nějaký talentovaný francouzský inženýr všiml chybného propočtu, který italským konstruktérům unikl, ale to není příliš pravděpodobné, chvat dostavby tu byl asi tím nejdůležitějším faktorem.

27) Informaci, jaké hlavně umístili na paluby těchto lodí Rakušané, dosud postrádám, ale předpokládám, že minimálně zprvu ponechali kořistní výzbroj. Ovšem po odstrojení se při opětném ozbrojení už mohlo stát opravdu všelicos. Zvláště u stacionárních plovoucích baterií už vůbec nebylo potřeba brát ohled na plachtoví čelenu, ani na kormidelní mechanismus, a žel není ani jasné co si tu pod refit představit, obvykle to znamená plně zplavbyschopnit, čemuž tu ale nic nesvědčí.

28) V té době tu měla největší rakouskou lodí (v aktivní službě) být čtyřiadvacetidělová fregata Diamante pod velením Linienschiffkapitána (Seekomandanta) Josepha L’Espine. Do roku 1803 měl trup v benátském arsenalu ležet ladem a do aktivní služby měla fregata vstoupit teprve roku 1804. Ovšem podle tvrzení, že i zde by mělo jít o plavidlo třídy Fama, by muselo jít konstrukčně fakticky o řadovou loď, byť dle všeho redukovanou (razee – „seříznutou“, ne-li doslovně „oholenou“) na jedinou dělovou palubu, na níž měla nést své třídě plně odpovídající čtyřiadvacetiliberky. Po prešpurském míru převzalo fregatu italské námořnictvo a po roce 1814 opět Rakousko, pod jehož vlajkou měla sloužit dalších 11 let do roku 1825, kdy je uvedeno její vyřazení a odprodej k rozebrání.

29) U v pětadvacáté poznámce zmíněné Rivoli mi nějak unikal smysl vyplutí, respektive cíl mise, když aktivní vyhnání britských „křižníků“ ze severního Jadranu bylo možná proklamovaným záměrem, ale sotva reálným. Navíc proč pak dvoupalubník doprovázely nanejvýš brigy a nikoli alespoň mnohem solidněji vyzbrojené fregaty, a proč vše svědčí, že se Francouzi chtěli boji spíše vyhnout? Objevení se britské řadové lodi je dle všeho dosti zaskočilo, ale opravdu nešlo předpokládat, že Royal Navy vyšle proti spěšně vystrojované Rivoli alespoň jednoho rovnocenného soupeře? Každopádně návrat mohutného francouzského korábu do Benátek byl od jisté chvíle díky velkému ponoru takřka nemožný, i kdyby se neobjevil nepřítel. Jako únikové destinace jsem zvažoval Anconu, ba snad i Korfu, ale ať už to byl cíl, či jen improvizace, vše svědčí, že kapitán Jean-Baptiste Barré po spatření protivníka využil mlhy a zamířil na východ právě k Terstu. To lze vydedukovat už z faktu, že výše zmíněný souboj s HMS Victorious bývá v širším kontextu označován jako bitva u Pirana, což je dnes slovinský přístav na jihu stejnojmenného zálivu, či spíše našinci pro větší jasnost lokální zátoky zálivu Terstského. Kam jinam mohl Barré plout? Francouzská wikipedie tvrdí, že mířil do Puly, ale kde jinde než právě v Terstu mohl hledat alespoň dočasné bezpečí? Pula měla nepochybně také dobrou polohu, ale byly tamní vody vhodné jako útočiště pro dvoupalubník? Navzdory mohutné antické aréně a katedrále budované z jejího zdiva (což zastavil francouzský maršál Marmont!), k roku 1812 šlo o vcelku nevýznamné rybářské městečko s několika stovkami obyvatel a vyjma malé pevnůstky ze 17. století, koncipované spíše jako útočiště pro civilisty, zdejší přístaviště nebylo hájené pobřežními bateriemi. Lokalita měla být navíc náchylná k častému výskytu malárie i dalších epidemií a situace znalí Benátčané zdejší zátoku jako námořní základnu nikdy nepoužívali. Ostatně i Rakušané si toto místo k vybudování válečného přístavu vytipovali až po revolučním roce 1848 a kotviště začala být prohlubována a zátoka opevňována až o dva roky později! Francouzská loď se tak v Pule sice hypoteticky ukrýt mohla, ale jen velice krátkodobě a jedině za předpokladu, že by se Britové o její pozici nedozvěděli.

30) Z Rusů a Turků se v mezidobí opět stali nepřátelé a šlo o kořistní loď z bitvy u mysu Athos, ale to asi není tak důležité, stejně jako fakt, že těch ruských lodí v Terstu tehdy bylo samozřejmě více. Konstatujme tu, že Francouzi po obsazení Terstu ruská plavidla od carského námořnictva oficiálně odkoupili (posádky po té odpochodovaly přes Uhry do vlasti). Pokud jde o dvoupalubníky, tak tyto noví vlastníci pofrancouzštili na Asie a Paraskevia. Jenže zde šlo jen o ryze formální a „pragmaticko-diplomaticky“ motivovaný odkup. Již k roku 1810 jsou oba koráby (prvý byl šestašedesátkou, druhý ovšem plnohodnotnou čtyřiasedmdesátkou s ruskými třicetiliberkami, která vypalovaly těžší projektily než britské dvaatřicetiliberky!) uváděny jako rozebrané, nebo alespoň rozebírané.

 

 

Doporučená literatura:

Elmar SAMSINGER - M. Christian ORTNER: Unsere Kriegsflotte 1556-1908/18, Erweiterter Reprint des Marine-Prachtalbums 1908 von k.u.k. Fregattenkapitän Alfred Koudelka und Alexander Kirchner. 2019 ; podrobněji viz online mag-lifestyle-magazin.online

KÖRNER, Karl Klaus: Das Erbe der Serenissima. Rekonstruktion und Restaurierung eines venezianischen Linienschiffmodells von 1794. Wien, 2010; podrobněji viz online modellmarine.de

Austro-Hungarian Navy en.wikipedia.org/wiki/Austro-Hungarian_Navy

 

Související příspěvky: