Rakouský dobrovolnický sbor v Mexiku v letech 1864-1867

08.12.2007 19:21

Jan Vogeltanz

Naposledy upraveno: 16.11.2014

 

Počátkem dubna 1867 se na jadranském pobřeží v ulicích přístavu Terst objevili navrátilci z mexického tažení, které za několik týdnů definitivně skončilo exekucí rakouského arcivévody a císařova bratra Ferdinanda Maxmiliána,¹⁾ vládnoucího jako Maximiliano I., emperador de Méjico, několik let²⁾ pod Popocatepetlem.

Setník pěchoty v polní adjustaci se sombrerem a myslivec

(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)

 

Celý příběh nešťastného monarchy začal vlastně roku 1864, rovněž v dubnových dnech. Tehdy přijal Maxmilián nabídku mexických monarchistů a konzervativců i francouzského císaře Napoleona III. (1808-1852-1870-1873) a osudově podepsal rozhodnutí vzít na sebe břímě hlavy nově ustanoveného císařství v Mexiku.³⁾ Občanská válka mezi radikálními republikány pod vedením prezidenta Benita Juáreze⁴⁾ začala vlastně již jeho převzetím moci v roce 1861. Juárezova nařízení, namířená proti latifundistům a církvi doma (již staršího data) a odmítnutí zaplacení dluhů zahraničním věřitelům proti němu postavilo nejen domácí konzervativce, ale vyvolalo i intervenci evropských států Španělska, Velké Británie a Francie. Zatímco první dvě jmenované země záhy své flotily a jednotky z mexické půdy i od pobřeží stáhly, Francie se cele angažovala.

Od března 1862 se v přístavu Veracruz vyloďovaly postupně nové a nové francouzské jednotky a postupovaly do vnitrozemí. Přes dílčí neúspěch u Puebly v květnu téhož roku nabývaly postupně převahu a 10.6.1862 vstoupila francouzská vojska do hlavního města Ciudad México, kde byla zprvu utvořena vojenská junta a záhy ustaveno císařství. Juárezovy jednotky byly francouzskou přesilou zatlačovány do odlehlých oblastí rozsáhlé země, protestující Spojené státy americkými byly samy zahlceny občanskou válkou Severu proti Jihu a tak po dlouhém rozhodování o novém panovníkovi v Mexiku padla volba na rakouského arcivévodu. Mylně a záměrně pozitivně o situaci na středoamerickém území informovaný Maxmilián tehdy na nabídky přistoupil, 10.4.1864 přijal mexickou korunu a 28.5.1864 vstoupil se svou chotí Charlottou na latinskoamerickou půdu.

Francouzská a císařská mexická armáda byly takřka ještě po celý rok úspěšné, ale již v dubnu 1865 se situace rychle změnila v neprospěch monarchie. V té době dosáhli republikáni prvního, byť zatím ojedinělého úspěchu, ale především došlo k výraznému obratu na mezinárodní scéně. Unie tehdy vítězně skončila válku s Konfederací a velmi důrazně žádala ukončení intervence jak francouzské, tak i belgické a rakouské vlády. Na počátku roku 1866 už byl postoj USA prakticky ultimativní a tak byla na americký nátlak stahována nejen francouzská vojska, ale i rakouští a belgičtí dobrovolníci.

Pro syny cílevědomé arcivévodkyně Žofie byl ostatně rok 1866 velmi těžký. Nejen mladší Maxmilián v Mexiku, ale i jeho rakouský císařský bratr prožíval v té době velmi těžké dny, týdny a měsíce. Maxmilián byl Francií prakticky opuštěn a počet jeho příznivců v Mexiku se stále zmenšoval, František Josef I. pak byl zdrcen porážkou u Hradce Králové.

Běh mexických událostí vzal rychlý spád. V říjnu a listopadu roku 1866 republikánské oddíly pokračovaly v ofenzívě, která nabývala na intenzitě v následujícím roce. Byla obsazena území spolkových států Oaxaca, San Luis Potosí, Zacatecas a Guanajuato. Poslední Francouzi opustili Mexiko v březnu 1867. Maxmilián odešel s necelými jedenácti tisíci vojáky do Querétara severně od Ciudad México, kde byl za měsíc republikány obležen. V polovici května 1867 poslední bašta císařství padla. Maxmilián byl zajat, souzen a zastřelen dne 19.6.1867.⁵⁾

Husar a nadporučík hulánů

 

V občanské válce proti republikánským řadovým a miličním silám (včetně partyzánských oddílů - guerilleros) stáli nejen přívrženci monarchie a konzervativci, ale samozřejmě i francouzský intervenční kontingent,⁶⁾ sestávající takřka z 30.000 vojáků, vlastní císařská mexická armáda o několika tisících mužích a konečně expediční těleso, postavené z belgických volontérů⁷⁾ a již zmíněná rakouská dobrovolnická formace.

V pražských Národních listech se na počátku roku 1864 objevila velká inzerce, oznamující nábor dobrovolníků do vojenského kontingentu pro Mexiko. Ten byl ostatně najímán na celém území dunajské monarchie.⁸⁾ Černé na bílém bylo napsáno, že do sboru - oficiálně se jmenoval Österreichisches Freiwilligen Corps a španělsky pak Cuerpo de voluntarios austríacos - mohou vstoupit „osoby dobrého chování, neženaté, které nemají výše čtyřiceti let, jsou silného těla a křesťanského náboženství“. Do čela byl postaven příslušník předního šlechtického rodu usazeného v Čechách, František hrabě Thun-Hohenstein z choltické větve, jinak plukovník c.k. armády a podobně jako ostatní důstojníci sboru povýšený o stupeň výše, tedy na generálmajora. Dobrovolnický sbor, do kterého vstupovali četní mladíci i dospělejší hlavně z touhy po dobrodružství, byl ovšem složen především z polských účastníků protiruského povstání z roku 1863, kteří utíkali před represemi a jako katolíci chtěli sloužit ve vojsku katolického mexického císařství. Jejich počet byl poměrně velký, takže se zprvu uvažovalo o samostatné polské legii. Stejně tvořili podstatnou část sboru a v jeho rámci zformovaný hulánský pluk byl takřka výlučně složený z Poláků. Jinak byla pochopitelně ve formaci pro Mexiko zastoupena takřka celá skladba pestré národnostní mozaiky Rakouského císařství. Vedle Vídeňáků a obyvatel německy hovořících alpských zemí (744 vojáků) bylo najmuto nemálo česky i německy mluvících dobrovolníků z Čech, Moravy a Slezska, celkem 948, z toho z Moravy 320 mužů. Nechyběli Maďaři (mezi nimi pak i Slováci) v počtu 341 odvedenců, kteří pak postavili druhý regiment kavalerie, oděný v husarských uniformách. Z Krajiny a Dalmácie pocházelo 213 dobrovolníků a italskou národnost zastupovalo 140 vysloužilců bývalého vévodství modenského. V menším počtu byly zastoupeny i další národnosti (Rumuni, Chorvati a Srbové).

Celkem byl postaven takřka sedmitisícový útvar, složený ze tří praporů myslivců (každý po šesti rotách) a zmíněných jezdeckých pluků husarů a hulánů - husaři nesli jméno císaře Maxmiliána a byli organizováni ve třech eskadronách, silnější hulánský pluk pak měl eskadron pět. Vedle toho se dobrovolnický sbor skládal z dělostřelectva, vybaveného tříliberními děly ve třech bateriích horské artilerie, dále ze dvou pionýrských rot, četnictva, zdravotnictva, trénu a týlového a štábního zabezpečení.

První oddíly dobrovolníků přistály ve Veracruzu s lodí „Bolivian“ v předposlední den roku 1864, hned v lednu 1865 přibyl další kontingent, tentokrát na lodi „Peruvian“. Následovaly posily ještě 15. února a naposledy vstoupili na mexickou půdu dobrovolníci ze střední Evropy 5.5.1865. Záhy po vylodění byli vojáci z Rakouska organizováni společně s císařskými řadovými jednotkami do druhé teritoriální divize a dislokováni hlavně ve východomexickém státě Oaxaca, ale i na jiných místech. V Ciudad México byl štáb, v Pueble jeden myslivecký prapor, část husarů a hulánů - ostatní byli v metropoli - a menší posádky rakouských dobrovolníků byly i v Orizábě a Jalapě.

Brzy nato přišlo první bojové nasazení, které bylo pro dobrovolníky úspěšné. Dne 6.2.1865 totiž dobyli do té doby nezdolnou pevnost Teziutlán. Samozřejmě, že jim to dodalo značně na sebevědomí, neboť neznámá země s mnoha nebezpečími na ně zpočátku asi působila dosti tísnivě. Bojové kvality i morálka byly posíleny, ale netrvalo to dlouho. Nepřátelské prostředí, nenahraditelné ztráty,⁹⁾ stále více nesnází, které přibývaly a také nepříznivý obrat celkové politické a vojenské situace počáteční uspokojení zcela zatlačily.

Nadporučík myslivců v polní adjustaci a šikovatel dělostřelectva.

 

Pod zmíněným americkým tlakem po skončení občanské války byl 6.12.1866 rakouský dobrovolnický sbor rozpuštěn¹⁰⁾ a převážná část přeživších dobrovolníků se vrátila do Evropy. Ale první navrátilci se objevili v domovských končinách již v počátcích roku 1866.¹¹⁾ Do Evropy se v září 1866 vrátil i velitel Thun.

Nicméně několik set dobrovolníků (za dobu od vylodění do rozpuštění sboru, tedy za necelé dva roky, přežilo 4.500 mužů, z nich se pak většina - 3.428 - vrátila nazpět domů) ve svých bojových akcích pokračovalo, neboť vstoupili přímo do císařské armády a vytvořili řadový pluk pod číslem 18. Jeden z bývalých sborových důstojníků, plukovník hrabě Khevenhüller, postavil pro Maxmiliána husarský pluk. Podplukovník baron Hammerstein velel pěchotě, plukovník hrabě Wickelsburg zorganizoval četnickou formaci a konečně pod mexickým důstojníkem La Madridem utvořil zbytek rakouských vojáků-dobrovolníků útvar jízdních myslivců - cazadores a caballo.

Celková adjustace rakouského dobrovolnického sboru byla velmi moderní a stejnokroj svým střihem v podstatě předstihl svou dobu. Základním prvkem uniformy myslivců, dělostřelců a pionýrů byla kytlice z tmavomodrého sukna, tedy blůza pro polní službu se všitými náprsními a pobočnými kapsami s vykrojenými příklopkami, zapínaná krytými knoflíky (lištou) a v pase ztažená šňůrkou, navíc s ležatým límcem a spínacími manžetami.¹²⁾ Přes svou nespornou praktičnost a relativní láci (ta byla zřejmě rozhodující) byla v drsných mexických podmínkách sice otestována, ale v extrémních teplotách byl použitý soukenný materiál přece jen poněkud silný. Všeobecně byly nošeny krapově červené pumpkovité kalhoty, vycházející z francouzského vzoru (ale nebyly tak nevkusně pytlovité) zasunuté do šedých soukenných lýtkovnic (kamaší) resp. do kožených holínek. Jako pokrývka hlavy byl pro myslivce, dělostřelce a pionýry určen plstěný šedý myslivecký klobouk, kopírující rakouskou armádní předlohu z roku 1860; jednoduché kohoutí péro bylo u myslivců šedé, u dělostřelců červené a u pionýrů bílé. Řemení bylo černé kožené (u jízdy mohlo být i hnědé), s opaskem a ramenními řemeny, podobné tomu, které bylo typické pro rakouského pěšáka let sedmdesátých. Jízda byla ve stejnokrojích rakouské provenience, ale v kombinaci, upomínající na mexickou národní trikoloru. Tak husaři nosili atily zelené (s jetelovým zakončením šňůr, nošeném později rakousko-uherskými husary) a kalhoty (gatě) červené, vše s bílým šňůrováním. Malý čikošský plstěný klobouk upomínal na dobrovolnický aradsko-kecskemétský husarský pluk z roku 1859. Stejně jako u nich byl ozdoben kohoutími péry. Podobně huláni mexického sboru byli oblečeni do uniforem, připomínající zmíněný c.k. hulánský pluk č. 13. Tmavozelená blůza (hulánka) byla doplněna červenými lemy a bílými knoflíky, pumpkovité kalhoty byly v barvě hulánky a opatřeny červeným lampasem, čapka-tatarka pak podobně jako u Traniho jezdců s beránčím okolkem, ovšem s bílým dýnkem s červeným lemem a pérem jako u husarů. Obojí - husaři i huláni - pro polní službu dostali tmavomodrou kytlici pěších formací. Celé těleso mělo dále předepsáno hnědé soukenné pláště.¹³⁾

Hodnostní označení bylo u důstojníků ve formě rukávových prýmků, ale ve stříbřité barvě, stejně sestavené jako v tehdejší c.k. marině. Poddůstojníci a mužstvo měli totéž, ale z bílého harasu. Zmínění Khevenhüllerovi husaři byli v oděvech zcela ve střihu sborových, ale tentokrát celí v červeném, proto zváni v Mexiku Los Colorados (tj. červení nebo též barevní). Výzbroj tvořily štucy s bajonetem systém Lorenz a pistole vzor 1859, stejně jako šavle a tesáky rakouských armádních modelů (zde ovšem mohly být i individuální výjimky) a hulánská kopí. Prapory byly mexické,¹⁴⁾ stejně jako dvouplamenný praporek na kopí hulánů byl vlastně miniaturou císařských praporů (tj. s vertikálními pruhy).

Na hřbitově ve Slavkově u Brna stojí kostel sv. Jana Křtitele, pod kterým byla v roce 1795 zbudována krypta pro příslušníky rodu Kouniců. Vpravo od vchodu do této krypty se nachází zbytky několika vojenských křížů a na zdi jsou dvě litinové desky připomínající smrt pplk. Theodora Benesche a rytmistra Eugena Benesche. Ten druhý zemřel 24. února 1867 v Queretaru.

 

Navrátilci z Mexika pak samozřejmě vyprávěli a zapisovali do pamětí své pohnuté příběhy z daleké Ameriky. Z českých dobrovolníků, kteří dobrodružství pod Popocatepetlem přežili, je jich známo několik. Jedním z nich byl Josef Kretschmar (Krečmar, Krčma nebo Krčmář) z Domažlic. Na jeho pobyt za Atlantikem upomíná jednak dekret o udělení dnes faleristické sběratelské kuriozity, bronzové medaile za vojenské zásluhy Mexického císařství,¹⁵⁾ datovaný v Ciudad México 28.3.1866, jednak propuštěcí revers po návratu, vydaný v Terstu po vstupu na evropskou půdu 6.4.1867.¹⁶⁾ José Kretschmar, sloužící v 11. rotě myslivců (tj. ve druhém praporu - compaęía de cazadores) tedy klidně dožil doma. Takřka polovina jeho spolubojovníků však v Mexiku zůstala - padli v boji, zemřeli na zranění, zůstali nezvěstní, dezertovali či se tam oženili. Píseň „Hřbitove, hřbitove“ dodnes svou tesknou melodií připomíná svou latinskoamerickou verzi, známou La Palomu - Holubičku. Zda přišla do Čech s navrátilci, nebo byla před několika lety předtím přivezena ma americký kontinent, už nikdo asi nezodpoví. Qién sabe, kdož ví? V podstatě však je - dnes ovšem takřka zcela zapomenutou - jednou z mála připomínek oné pohnuté expedice.

 

Literatura a prameny:

ALLMAYER-BECK, Johann Christoph Freiherr von, LESSING, Erich Die K.(u.)K.-Armee 1848-1914. Gütersloh 1980.
BARCY, Zoltán, SOMOGYI, Gyözö Magyar huszárok. Budapest 1987.
BELENKIJ, Aleksandr Borisovič Razgrom meksikanskim narodom inostrannoj intervencii (1861-1867). Moskva 1959.
ČORNEJOVÁ, Ivana, RAK, Jiří, VLNAS, Vít Ve stínu tvých křídel ... - Habsburkové v českých dějinách. Praha 1996.
DORAZIL, Otakar Vládcové nového věku (1804-1937). Kniha 4. Klatovy 1993.
DUPUY, R. Ernest, DUPUY, Trevor N. The Encyclopedia of Military History from 3500 B.C. to the present. New York-Evanston 1970.
DURMAN, Karel, SVOBODA, Miroslav Slovník moderních světových dějin. Praha 1969.
FUNCKEN, Liliane, FUNCKEN, Fred Le Costume et les Armes des soldats de tous les teps. Tome 2: De Frédéric II ¸ nos jours. Tournai 1967.
FUNCKEN, Liliane, FUNCKEN, Fred L'Uniforme et les Armes des soldats du XIXe sićcle. Tome 2: 1850-1900: France, Grande-Bretagne, Allemagne, Autriche, Russie. L'infanterie, la cavalerie, le génie et l'artillerie. Tournai 1982.
GALANDAUER, Jan, HONZÍK, Miroslav Osud trůnu habsburského. Praha 1982, 1986.
HAMANNOVÁ, Brigitte Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha 1996.
HASLIP, Joan The Crown of Mexico. Maxmilian and His Empress Carlotta. New York 1973.
HELLER, Servác Bonifác Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky. Praha 1896.
HELLWALD, Franz von Maximilian I., Kaiser von Mexico. Wien 1869.
CHARTRAND, René, HOOK, Richard The Mexican Adventure 1861-67. London 1994.
CHVOSTOV, V. M., SEMJONOV, V. S., SKAZKIN, S. D., ZORIN, V. A. Dějiny diplomacie I. Praha 1961.
IVANOV, Konstantin Andrejevič Flagi gosudarstv mira 1971. s.l. s.a.
KANNIK, Preben Uniformen in Farben. Berlin-West 1967.
KNÖTEL, Richard, KNÖTEL, Herbert, SIEG, Herbert Hanbuch der Uniformkunde. (Hamburg) 1937.
KŘÍŽEK, Leonid Francouzská cizinecká legie. Praha 1994.
MARKOV, Walter, ANDERLE, Alfred, WERNER, Ernst Weltgeschichte. Die Länder der Erde von A-Z. Leipzig 1966.
MELCHIOR-BONNET, Bernardine Dictionnaire de la Révolution et de l'Empire. Paris 1965.
MĚŘIČKA, Václav Mexický řád Panny Marie z Guadalupe. Hradec Králové 1990.
Militär-Schematismus des Österreichischen Kaiserthumes für 1863-1866. Wien 1863-1866.
MUCHA, Ludvík, VALÁŠEK, Stanislav Vlajky a znaky zemí světa. Praha 1974, 1987.
Österreichische Illustrierte Zeitschrift. Jhrg. 1908-1914.
PEČENKA, Marek, LUŇÁK, Petr Encyklopedie moderní historie. Praha 1995.
PEDERSON, Christian Fogd, PETERSEN, Wilhelm The International Flag Book in colour. London 1971.
PERNES, Jiří Habsburkové bez trůnu. Praha 1995.
POHL, Walter, VOCELKA, Karl Habsburkové. Historie jednoho evropského rodu. Praha 1996.
Politické dějiny světa v datech I.-II. Praha 1980.
Poučení o službě pro zemské četnictvo. Vídeň 1851.
Sechzig Jahre Wehrmacht 1848-1908. Wien 1908.
Schematismus für das kaiserliche und Königliche Heer und für die kaiserliche und königliche Kriegsmarine für 1913. Wien 1912.
Světové dějiny v datech I. Praha 1964.
SVOBODA, Zbyšek Dr. František Kaska a faleristický materiál z jeho pozůstalosti. Pozůstalost mexického lékárníka dr. Františka Kasky v Národním muzeu v Praze. In: Sborník Národního muzea v Praze. Řada A - Historie. Svazek XXV(1971) č. 4/5.
TEUBER, Oscar, OTTENFELD, Rudolf von Die Österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895.
ULICZNY, Julius Geschichte des österreichisch-belgischen Freikorps in Mexiko. Wien 1868.
URBAN, Otto František Josef I. Praha 1991.
WEISSENSTEINER, Friedrich Velcí panovníci rodu Habsburského. 700 let evropské historie. Praha 1996.
WREDE, Alphons Freiherr von Die Geschichte der k. und k. Wehrmacht II.-III. Wien 1898-1901.
Sbírkový fond Muzea Chodska v Domažlicích.
Archiv Václava Měřičky.

 

Poznámky:

¹⁾Ferdinand Maximilian Joseph Maria (6.7.1832-19.6.1867), druhorozený syn arcivévody Františka Karla (1802-1878), mladšího bratra císaře Ferdinanda I. (1793-1835-1848-1875), a arcivévodkyně Žofie Bavorské (1805-1872). Rytíř řádu Zlatého Rouna, velkokřížník řádu Svatého Štěpána, velkokřížník Suverénního řádu Svatého Jana Jerusalémského a nositel dalších řádů ruských, pruských, bavorských, saských, hanoverských, bádenských, francouzských, belgických, nizozemských, sicilských, portugalských, řeckých, toskánských, hesenských, brunšvických, papežských, brazilských a mexických. Majitel c.k. hulánského pluku č. 8 (od roku 1846, tj. v letech 1846-1851 švališarského pluku č. 3) a šéf pruského královského 3. dragounského pluku. V roce 1850 řadolodní poručík, roku 1853 korvetní kapitán, od roku 1854 v hodnosti kontradmirála velitel rakouského válečného loďstva, tuto funkci navrátil do rukou Františka Josefa při převzetí mexického trůnu (v té době měl již hodnost viceadmirála). V únoru 1857 jmenován generálním guvernérem v Lombardsko-Benátsku, v dubnu 1959 byl tohoto úřadu zproštěn. Dne 27.7.1857 uzavřel sňatek s princeznou Charlottou Marií Amálií (7.6.1840-19.1.1927), dcerou belgického krále Leopolda I. (1790-1831-1865) a jeho manželky Luisy, dcery francouzského krále Ludvíka Filipa I. (1773-1830-1848-1850).

²⁾Maxmiliánova vláda bývá někdy označována jako „tisícidenní císařství“. Toto zřejmě vychází z inspirace stodenního císařství Napoleona I. (1769-1821) v roce 1815 a možná i z nepodložených narážek na Maxmiliánův původ od Napoleona II. (1811-1832). Ve skutečnosti uplynulo od Maxmiliánova příjezdu do Mexika po jeho popravu 1.058 dní.

³⁾V Mexiku se jednalo o druhé císařství. Prvním císařem byl Agustin Itúrbide (27.9.1783-19.7.1824), syn španělského šlechtice a kreolky. V roce 1798 vstoupil do služeb španělských koloniálních vojsk v Mexiku, v letech 1809-1811 se podílel na potlačení protišpanělského povstání Miguela Hidalga (8.5.1753-27.7.1811), v roce 1815 se stal vojenským velitelem v provincii Guanajuato a ve Valladolidu, pro podezření z odporu byl ale roku 1816 suspendován. V roce 1819 se postavil do čela insurgence a 21.2.1821 vydal prohlášení, v němž požadoval zřízení konstituční vlády. V září 1821 stanul v čele junty (prozatímní vlády), která měla rozhodnout o vyhlášení nezávislosti a formě vlády. Když nemohlo dojít k rozhodnutí, nechal se svými vojáky a přívrženci prohlásit 18.5.1822 mexickým císařem. Dne 21.7.1822 nově zvolený kongres potvrdil tuto volbu a Itúrbide přijal jméno Agustin I. Brzy se v zemi projevila proti jeho vládě značná opozice, do jejíhož čela se postavil pozdější prezident Antonio Lopéz de Santa Anna (1797-1876). Dne 19.3.1823 Itúrbide předal vládu kongresu a odešel do exilu. Do Mexika se vrátil na žádost několika svých přívrženců 16.7.1824, byl ale zajat a zastřelen. Jeho potomci obdrželi od Maxmiliána, jehož manželství bylo bezdětné, v roce 1865 tituly císařských princů a byli předurčeni k následnictví trůnu. Později žili v cizině, počátkem 20. století v Paříži.

⁴⁾Benito Juárez (21.3.1806-18.7.1872), původním povoláním právník, od roku 1842 působil ve státní správě. Za prezidenta Comonforta byl ministrem vnitra a viceprezidentem, po jeho pádu v roce 1858 se měl ujmout funkce prezidenta, což mu bylo znemožněno církevně-vojenskými kruhy. Přesto byl ve své funkci uznán Spojenými státy americkými a po porážce konkurenčního generála Miguela Miramóna (po sedmi letech popraveného v Querétaru spolu s Maxmiliánem) v bitvě u San Miguel-Calpulalpan dne 22.12.1860 se Juárez v roce 1861 vrátil do hlavního města a ujal se prezidentského úřadu. Po celou dobu intervence velmocí a vlády Maxmiliána řídil Juárez operace z města San Luis Potosí. Po pádu císařství se v zemi objevila proti Juárezovi opozice, vedená generálem Porfirio Díazem (tento původně Juárezův stoupenec se v roce 1867 podílel na dobývání Querétara, později byl v letech 1884-1910 prezidentem), kterou Juárez tvrdě potlačil. V roce 1871 byl opětovně zvolen prezidentem, ale zemřel již v následujícím roce.

⁵⁾Jeho nabalzamovaná mrtvola byla na přelomu let 1867 a 1868 převezena do Evropy. Převoz byl proveden na rakouské fregatě Novara (známé svou cestou kolem světa v letech 1857-1859, o jejíž realizaci se Maxmilián zasloužil) pod velením admirála Tegetthoffa. Na této lodi Maxmilián též připlul v roce 1864 do Mexika. Jeho ostatky byly pohřbeny v císařské kapucínské hrobce ve Vídni. Na místě Maxmiliánovy popravy v Querétaru byla v roce 1911 vybudována kaple.

⁶⁾Maxmilián si vyhradil právo na pomoc francouzského expedičního sboru tak dlouho, dokud sám v zemi nepostaví vlastní armádu.

⁷⁾Belgický kontingent, označovaný též jako „císařský pluk“, měl asi 1.200 mužů. Velitelem byl plukovník Van der Smiss.

⁸⁾Současné rakouské zákonodárství ovšem počítalo „najímání pro službu v cizích armádách“ mezi trestné činy a řadilo je do nejtěžší kategorie, tj. mezi zločiny. Tak to také bylo uváděno např. v příručkách pro četnictvo, které mělo dbát na dodržování zákonů. Přirozeně bylo myšleno verbování bez povolení, nikoliv tedy tato státem organizovaná aktivita, i když dekret Františka Josefa o zřízení sboru pochází až z 1.5.1864.

⁹⁾Rakouský dobrovolnický sbor nebyl dále doplňován, i když Maxmilián o to usiloval již v únoru 1865, tedy v době, kdy první dobrovolníci ještě neukončili transporty do Mexika. V roce 1865 se již žádné doplňování nekonalo, ale přesto se s dalším verbováním počítalo, konkrétně v letech 1866-1870. Na každý rok se plánovalo najmutí 1.000 dobrovolníků, přičemž pro rok 1866 byla stanovena dvojnásobná kvóta 2.000 mužů právě z toho důvodu, že v předchozím roce se žádné verbování nerealizovalo. Bylo tedy projektováno postupně původní početní stav dobrovolnického sboru téměř zdvojnásobit. V Praze bylo najímání oznámeno již v březnu 1866, zahájeno pak bylo dne 15.4.1866. Naverbováno zde mělo být 600 myslivců, 200 jezdců, 15 dělostřelců, 50 pionýrů a 4 hudebníci. Závdavek činil 25 zlatých pro myslivce, 30 zlatých pro jezdce a 35 zlatých pro dělostřelce či pionýra. Hudebníkům bylo slibováno nabídnutí „zvláště prospěšných podmínek“. Z celé akce ale nakonec nic nebylo, což bylo způsobeno již zmíněným nátlakem USA. Verbování bylo zastaveno a dobrovolníci, mezitím nalodění v Terstu na parník „Tampica“, nesměli odplout. V roce 1867 se již žádné verbování nekonalo (ostatně dobrovolnický sbor jako takový v té době již neexistoval a najímat by se tedy muselo přímo pro mexickou císařskou armádu) a v následujících letech by ani nebylo pro koho najímat vojáky.

¹⁰⁾Stejně tak byl rozpuštěn i belgický dobrovolnický sbor.

¹¹⁾ Za rakousko-pruského konfliktu byl z těchto vojáků postaven dobrovolnický útvar alpských myslivců pod velením podplukovníka Mensdorff-Pouillyho, který společně s domácími posilami měl poměrně značný počet 3.500-3.600 mužů v 5 praporech (po 4 setninách). Alpští myslivci svou výstrojní mexickou inspiraci prezentovali plstěným kloboukem, šedou kytlicí, u důstojníků ale tmavošedé pantalony měly zelený lampas. Podobně byl zámořský vzor patrný u tzv. Vídeňských dobrovolníků z téhož roku, barva jejich kytlice udávána jako hnědá (Teuber-Ottenfeld) nebo štikověšedá (Wrede-Semek), vždy ale se zelenými výložkami na límci. Mexikánská blůza pak za několik let - se stojatým límcem a paroli (výložkou s hodnostními hvězdičkami) tvořila polní stejnokroj celé rakousko-uherské pozemní armády a obou zeměbran, pouze barvy se měnily. V krycí šedé barvě vydržela až do konce monarchie, za I. světové války ovšem byl zaveden ležatý límec. Červené pumpky převzala takřka veškeré jízdní části rakousko-uherských ozbrojených sil (mimo husary), vedle dragounů a hulánů i vozatajstvo.

¹²⁾ Přes svou neobvyklost a novátorství ovšem z hlediska rakouské uniformologie novinkou nebyla, protože se zde poprvé objevila - v poněkud jiné formě, především se stojatým límcem - jako předpisová výstrojní součástka dobrovolnického hulánského pluku, vytvořeném roku 1860 v polním ležení ve Stockerau u Vídně ze 4. divisionů hulánských pluků č. 1, 2, 8 a 10. Majitelem pluku byl od roku 1861 Ludvík hrabě Trani, princ Obojí Sicilie. V roce 1862 byl pluk zařazen mezi ostatní hulánské pluky pod číslem 13, označení „dobrovolnický“ z jeho názvu zmizelo. Z války roku 1866 je znám především svou atakou u Custozy.

¹³⁾Hnědé pláště užívala po r. 1868 celá rakousko-uherská jízda (včetně zeměbraneckých jezdeckých složek, vyjma jízdní střelce), trén a personál vojenských hřebčinců.

¹⁴⁾Mexický prapor byl tvořen třemi vertikálními pruhy, od žerdi zeleným, bílým a červeným, stejně jako v součastnosti. Barvy bývají vykládány tak, že zelená představuje nezávislost, bílá čistotu náboženství a červená spojení španělské, kreolské a indiánské krve (případně unifikaci mexických států). Prapor byl zaveden v roce 1821, nejprve s jiným pořadím barevných pruhů (bílý, zelený, červený) a s jejich různou polohou (pruhy bývaly původně šikmé, pak vertikální). V nynější podobě se užívá od roku 1823. Ve znaku byl tradiční aztécký orel (zavedený v roce 1821, v dnešním tvaru od roku 1968), zde opatřený císařskou korunou (korunovaný orel byl ve znaku již za prvního císařství, za republiky byla ale vždy koruna odstraněna).

¹⁵⁾Medaile za vojenské zásluhy existovala ve 3 stupních - zlatá, stříbrná a bronzová. Na lícové straně byl portrét císaře s opisem MAXIMILIANO EMPERADOR, na rubové straně nápis AL MERITO MILITARE ve vavřínovém věnci. Byly dva typy, na prvním z roku 1864 hleděla hlava císaře vlevo, na druhém z roku 1865 vpravo (zde Maxmilián již se svým typickým plnovousem). Medaile se nosila na červené stuze (pouze francouzským vojákům byla udělována na červené stuze s bílými okraji, aby nedocházelo k záměně s červenou stuhou Čestné legie). Ve stejném provedení byla i medaile za civilní zásluhy, pouze na reversu byl nápis AL MERITO CIVIL a stuha byla zelená. Vedle toho existoval kříž za vojenskou službu (bílý rovnoramenný kříž se zeleným věncem), jehož I. třída se nosila na červeno-bílo-červené stuze a II. třída na zeleno-bílo-zelené stuze. Za Maxmiliánova císařství byly celkem tři řády - Mexického Orla (Órden del Aguila Mejicana), Svatého Karla (Órden de San Carlos) a Panny Marie z Guadalupe (Órden de Nuestra Señora de Guadalupe). V prvém případě se jednalo o zlatého korunovaného orla na červeno-zeleno-červené stuze. Klenotem Karlova řádu byl bílý liliový kříž, na něm položen zelený latinský kříž; stuha byla červená. Řád byl založen 10.4.1865. Guadalupský řád byl tvořen zeleno-bílo-červeným tlapatým křížem, převýšený zlatým mexickým orlem, stuha byla v barvách lila-modrá-lila, resp. modrá-lila-modrá. Tento řád byl založen již za I. císařství a Maxmiliánem byl obnoven.

¹⁶⁾Dokumenty Josefa Kretschmara se nacházejí v Muzeu Chodska v Domažlicích. Diplom medaile pod č. inv. 189/63 a propouštěcí dekret z Terstu pod č. inv. 190/63.

 

Původní adresa příspěvku:
 - primaplana.net/txt/varia/mexiko-vogeltanz.html