Rakouský policejní systém na přelomu 18. a 19. století
Publikováno: 22.02.2008, naposledy upraveno: 22.02.2008
Přetištěno: Evropa 1805. Sborník prací V. mezinárodního napoleonského kongresu konaného v budově veřejného ochránce práv Brno 26.-28. září 2005. Brno 2006, s. 411-428.
Pavel MACEK
Rakouský policejní systém se v průběhu dějin mnohokrát změnil. Vytváření moderních policejních struktur spadá do časového intervalu, vymezeného počátkem poslední čtvrtiny 18. století a polovinou 19. století, zahrnujícího tedy celé období koaličních válek.1 V historickém vývoji byl termín policie užíván ve dvou významech. Jednak ve smyslu funkčním, jako označení pro činnostní náplň bezpečnostních orgánů, jednak ve smyslu institucionálním, jako označení pro bezpečnostní sbory - výkonné i správní. Prvý význam přešel postupem doby mezi archaismy a v moderním pojetí je policie chápána téměř výhradně v institucionálním slova smyslu. Nicméně v rakouském prostředí vedle sebe přežívalo činnostní a institucionální pojetí ještě po celé 19. století, přičemž v 18. století můžeme sledovat evidentní převahu pojetí činnostního.2
Názornou ukázkou činnostního pojetí policie je Policejní řád pro město Prahu ze 30. dubna 1787. Nacházíme v něm řadu různorodých nařízení a zákazů, směřujících k udržení veřejné bezpečnosti, klidu a pořádku.3 Policie jako instituce v tomto materiálu nefiguruje vůbec a její souvislost s uvedenými předpisy spočívala pouze v tom, že dohlížela na jejich dodržování. Obdobné policejní řády vydávala další města v úpravách vhodných pro vlastní potřebu.
Stejně jako státní správa habsburské monarchie postrádal zde i výkon policejní služby původně jakoukoliv jednotnost.4 Od poloviny 18. století, kdy byly zřízeny krajské úřady s vrchním dozorem nad bezpečnostními záležitostmi, byl policejní systém následující. Odpovědnost za bezpečnost v každé korunní zemi spočívala na místodržiteli jakožto císařově zástupci. Jemu podléhající krajské úřady neprováděly policejní funkce přímo, ostatně k tomu ani nedisponovaly vlastními výkonnými orgány.5 Jejich činnost se omezovala většinou na vydávání instrukcí a oběžníků pro jim územně podřízené vrchnostenské správy, které vykonávaly z titulu patrimoniálního soudnictví rovněž policejní funkce, jednak svými dráby, mušketýry, myslivci a hajnými, jednak prostřednictvím vesnických rychtářů a konšelů. Praktická realizace služby byla celkem slabá. Vrchnostenští úředníci se věnovali policejní agendě, pro níž většinou neměli patřičné zkušeností a někdy ani dostatek času, jen v případě nejnutnější potřeby. Vesničtí rychtáři, kteří neměli z policejní agendy osobní prospěch, se ji věnovali vesměs jen z donucení, přičemž se zejména obávali pomsty zločinců a tuláků, kterou tito prováděli po propuštění z vězení ve formě žhářství nebo vylupování rychet a statků.6
Zcela nedostatečné bylo zajištění bezpečnosti v terénu. Vrchnostenské orgány všeobecně nebyly schopny zabezpečit pravidelnou hlídkovou a obchůzkovou službu, takže např. potírání nebezpečných lupičských band bylo většinou řešeno pomocí vojenských asistencí.7 Přitom projekty na zajištění terénní bezpečnosti jsou staršího data - již v letech 1716 a 1717 byly činěny návrhy na zřízení tzv. Reitende Rumorwache v dolnorakouském teritoriu, které ale nebyly realizovány pro nedostatek finančních prostředků.8 V roce 1790 pak byla založena v Dolních Rakousích a Rakouském Nizozemsku jízdní stráž, tzv. maréchaussé, zřízená podle francouzského vzoru9 a vykonávající bezpečnostní služby v terénu. Byla ale zrušena již koncem roku 1790 pro nedostatek financí.10
V některých oblastech byla terénní služba zajištěna speciálními bezpečnostními sbory. Mezi ně náleželi valašští portáši,11 vykonávající policejní funkce na moravsko-uherských hranicích a v přerovském a uherskohradišťském kraji.12 Jako stabilní sbor existovali v letech 1717 až 1830, v letech 1795 až 1825 fungovali portáši rovněž ve Slezsku.13
Portáši vytvářeli pěší ozbrojený neuniformovaný sbor.14 Moravský portášský sbor čítal 63 mužů.15 Jeho uspořádání bylo vojenské, dělil se na 6 desátnictev,16 každé desátnictvo tvořilo portášskou stanici.17 Slezský portášský sbor se skládal z 23 mužů.18
Hlavní povinností portášů bylo potírání veškeré zločinnosti. Dozírali na veřejnou bezpečnost v obcích, zakročovali proti lupičům, pašerákům, uprchlým rekrutům, vykonávali ochranné služby vrchnostem a úřadům, někdy i dohled při robotách, v době náboženských bouří na Valašsku v 18. století zjišťovali tajná shromaždiště evangelíků a úkryty jejich náboženských knih atd. V míru byli podřízeni zemskému guberniu a krajským hejtmanům, za války podléhali teritoriálnímu vojenskému generálnímu velitelství. Služební řečí pro styk s úřady byla němčina. Služba portášů se řídila instrukcemi, vydanými zemským guberniem a její průběh podrobně upravoval podle potřeb velitel sboru.19
Doplňování sboru obstarávali krajští hejtmani podle návrhu velitele portášů. Všeobecně měli být přijímáni bezúhonní a tělesně zdatní Valaši, přednost měli vysloužilí vojáci. Návrhy krajských hejtmanů na doplnění pak projednával zemský sněm a gubernium volbu potvrzovalo. Portáši nebyli v míru povinováni jinou vojenskou službou. Brali měsíční žold, vyplácený zemskou pokladnou,20 ale z něj si museli hradit náklady na výzbroj a výstroj.21
Další terénní bezpečnostní složkou byly armádní protidezertérské jednotky, označované jako dezertérské či vojenské kordony.22 V pohraničních oblastech vyjma Vojenské hranice23 se s organizovanou ostrahou setkáváme až po sedmileté válce. V roce 1765 byly na hranicích s Bavorskem, Saskem a Pruskem zřízeny dva dezertérské kordony, složené z poloinvalidů.24
V letech 1771 až 1779 bylo v kordonové službě provedeno několik změn.25 Koncem roku 1779 vznikl jednotný vojenský hraniční kordon. Jeho úkoly byly různého druhu: vojenské - stíhání dezertérů, policejní - zabraňování pohybu nežádoucích osob přes hranice a celní - dozor nad dodržováním celních předpisů. Veškeré hraniční záležitosti nyní spadaly do pravomoci armády.26 V roce 1784 byl vedle vojenského kordonu zřízen bankální kordon, bez vojenské organizace a početně dosti slabý.27 Jeho příslušníci, tzv. hraniční dohližitelé, podléhali finanční správě. Byli vybíráni z nejzdatnějších mužů vojenského kordonu. Bankální kordon obstarával veškeré celní záležitosti. Vojenský kordon byl nadále zaměřen převážně na dezertéry, emigraci a ostatní vojensko-politické hraniční záležitosti.28
K další změně ve vojenském kordonu došlo v roce 1792, kdy byl tento institut zřízen i v Haliči. Na počátku koaličních válek existovalo celkem 13 oddílů vojenského hraničního kordonu - v Čechách a Haliči bylo po třech oddílech, v ostatních zemích po jednom, případně obstarával jeden oddíl službu pro více korunních zemí. V roce 1805 došlo k redukci kordonu v souvislosti se ztrátou Tyrolska.
Ve válečných podmínkách se stávající kordon projevil jako nedostačující a proto byla v roce 1807 provedena jeho rozsáhlá reorganizace. Početní stavy kordonu byly oproti předchozímu více než trojnásobné. Změnila se organizace kordonu, který byl nyní dělen na setniny.29 Mužstvo se i nadále doplňovalo z poloinvalidů nebo z vojáků se sníženou schopností k řadové službě, zařazování rekrutů nebylo povolena. Kordonisté vykonávali hlídkovou službu v přikázaném rajonu.30 Na kordonistech, kteří konali v podstatě policejní služby, bylo vyžadováno, aby si osvojili místní a osobní znalosti.31 Kordon spolupracoval s celními orgány (celními inspektoráty, hraničními dohližiteli), které mohly v případě potřeby požadovat jeho asistenci. Tyto požadavky ale musely být vznášeny na velící důstojníky. Celní orgány nebyly oprávněny jakýmkoliv způsobem zasahovat do výkonu hraniční služby vojenského kordonu.32
Kordonisté byli hmotně zainteresováni na výkonu služby. Za dopadení dezertéra jim náležela finanční částka 8 zlatých (což při denním platu vojína 5 krejcarů představovalo jeho plat za 96 dnů). Vojáci dostávali podíl z prodeje zabaveného pašovaného zboží (ať již je zabavili sami nebo ve spolupráci s bankálními dohližiteli), za dopadení ozbrojených podloudníků pak zvláštní odměny.
V následujících letech byla ve vojenském hraničním kordonu provedena řada změn. V roce 1808 byly jeho početní stavy zvýšeny. Následkem územních ztrát po prohrané válce roku 1809 došlo k redukcím kordonu.33 Vojenská ostraha hranic zůstala zachována po celou první třetinu 19. století.34 Téměř všechny součásti vojenského kordonu byly postupně rušeny v letech 1830 až 1835.35
Oproti venkovu byla ve městech, zejména větších, příznivější bezpečnostní situace. Existoval ovšem samozřejmě rozdíl mezi městy se zřízenými policejními ředitelstvími a městy ostatními. V druhém případu - a takových měst byla většina, vykonávaly vrchní dozor nad bezpečností městské rady, jejichž členové se často vyznačovali obdobnými nedostatky, zmíněnými u úředníků venkovských patrimoniálních správ. Nicméně ve městech bylo již celkem běžné užívání profesionálních policistů,36 přičemž výhodu měla ta města, v nichž byl zřízen Vojenský policejní strážní sbor.37 Kromě toho v některých městech najímali i ponocné, kteří fungovali vedle městské policie.38
Z bezpečnostního hlediska měla výhodu ta města, v nichž se nacházely vojenské posádky. Případné vojenské asistence zde mohly být rychleji k dispozici, nehledě k tomu, že armáda vysílala do ulic vlastní pořádkové hlídky.39 Dalším městským specifikem byly různé měšťanské střelecké gardy a sbory.40 Ty byly na přelomu 18. a 19. století většinou prestižními střeleckými spolky, nicméně počítalo se i s jejich využitím pro vojenské a policejní účely, což právě v tomto období bylo mnohokrát realizováno. Činnosti, konané pro potřeby armády spočívaly zejména v přebírání strážní a garnizonní služby v případech odchodu vojenských posádek do války, dále např. v zajišťování vojenských transportů apod. Pro potřeby policie to bývalo v případech větších nepokojů, ale i jindy - např. brněnský sbor konal policejní služby ve městě během dvojí francouzské okupace v letech 1805 až 1806 a 1809. Zajímavou ukázku využívání měšťanských sborů k vojenské aktivitě policejního charakteru poskytuje lanškrounská městská střelecká společnost, použitá v roce 1809 k potlačení vzpoury 2. zeměbraneckého praporu Chrudimského kraje.41
Rakouské reformy bezpečnostních orgánů z 18. století ovlivnily výkonné policejní složky pouze v omezené míře. Jedinou trvalou výraznou změnu tu představuje vznik Vojenského policejního strážního sboru, tj. uniformované státní policie, jejíž působnost ale byla omezena pouze na několik větších měst.
Zásadní změny byly provedeny ve sféře vyšší policejní správy, kde byl v průběhu 80. let 18. století vytvořen systém policejních ředitelství, podléhajících nejvyššímu policejnímu úřadu ve Vídni.42 Jelikož tato ředitelství měla povinnost vzájemné kooperace, byl tak vytvořen řídící bezpečnostní aparát, zahrnující svou místní působností celé území monarchie. Což byl podstatný rozdíl proti systému v minulosti, který byl velmi nepružný a projevovala se v něm nedostatečná kooperace mezi zemskými vládami a lokálními vrchnostmi. Proto musely být dříve pro koordinaci stíhání zločinců a rušitelů veřejného pořádku vedeny nejvyššími instancemi řady zdlouhavých jednání.
Se zřízením centrální policejní správy přímo souvisí vytvoření jednotné tajné policie v roce 1782, na němž má převážnou zásluhu tehdejší nejvyšší policejní šéf hrabě Pergen.43 Tajná policie fungovala za Josefa II., za Leopolda II. byla značně oslabena (tehdy byl rovněž Pergen propuštěn ze služby).44 Následující období přineslo politický obrat a posílení tajné policie. Císař František II.45 požádal již počátkem září 1792 Pergena, aby tajnou policii „tak důležitou a blahodárnou pro zdar státu“ uvedl opět do pořádku. Centrální řízení policie bylo oficiálně obnoveno začátkem roku 1793.
Pergenova tajná policie, jím samým označována jako „vyšší“, byla z dnešního pohledu policií politickou. Jejím prvořadým úkolem bylo zabraňovat nebezpečím, která by mohla ohrožovat stát a císařský dům. Ve vypjaté situaci koaličních válek a v atmosféře přehnaného strachu z pronikání nežádoucích idejí ze zahraničí i z vnitřních revolučních převratů měl Pergen nejširší pole působnosti k rozvíjení tajné policie. Ta působila nejen na území monarchie, ale z pohraničních oblastí zasahovala svou činností i do ciziny. Pergen využil zkušeností ze svého dřívějšího povolání diplomatického špiona a jeho „diplomatická policie“ sledovala cizí vyslance a jejich kontakty. Sledování cizinců bylo ovšem v té době běžnou záležitostí, stejně jako pátrání po tajných spolcích a nepovolených tiskárnách.
V období koaličních válek značně aktivní rakouská tajná policie vykonávala své funkce permanentně, ať již se jednalo o situace běžné, nebo mimořádné jako třeba Vídeňský kongres.46 Je ale nutno mít na paměti, že fungovala v atmosféře vesměs příznivě nakloněné stávajícímu státnímu systému. Případy uherských a vídeňských jakobínů z roku 1794 byly značně zveličeny a staly se základnou zastrašovacích politických procesů.47 Ale ani později, kdy na rakouské území opakovaně pronikala francouzská vojska, neobjevovaly se u obyvatelstva ve větší míře tendence směřující proti vládě habsbursko-lotrinského rodu. Permanentním zdrojem nespokojenosti a případných nepokojů byly válečnou situací způsobené jevy, jako např. zvýšené nároky na odvody k vojsku,48 nebo zhoršující se ekonomické poměry, vyúsťující ve státním bankrotu v roce 1811.49
Nejmladší rakouskou bezpečnostní složkou bylo četnictvo, založené až na sklonku napoleonských válek. Byl tu kopírován francouzský vzor, jehož počátky spadají do královského období. Později tento institut převzala republika i císařství a za Napoleona bylo četnictvo posíleno a nově organizováno. Gardové četnictvo bylo součástí císařské gardy a zúčastňovalo se válečných tažení. Přitom působilo mj. i na rakouském území. Např. podle Napoleonova nařízení, vydaného na sklonku roku 1805 v Linci, gardové četnictvo zajišťovalo na okupovaných rakouských územích bezpečnost zemských cest a veřejný pořádek, bránilo loupení, chránilo soukromý a veřejný majetek, zajišťovalo přísun proviantu pro armádu, zatýkalo zběhy a plnilo další úkoly vojenské policie.50
První rakouská četnická formace byla vytvořena až v roce 1815, nicméně pokusy o zřízení četnictva v Rakouském císařství jsou již staršího data.51 V Čechách k němu učinil v roce 1810 první krok teplický lázeňský policejní rada Eichler, když si počátkem ledna toho roku vyžádal ze Saska instrukci tamního četnického sboru.52 Tu pak zaslal jako informaci pražskému nejvyššímu purkrabímu hraběti Wallisovi. Wallis předložil již 18.1.1810 saskou instrukci nejvyššímu policejnímu úřadu ve Vídni a následně rozeslal další exempláře této instrukce českým krajským hejtmanům. Nejvyšší policejní úřad oznámil již v polovině února Wallisovi císařův rozkaz, aby byla instrukce rozeslána místodržitelům ve všech korunních zemích k vyjádření.
Reakce českých krajských hejtmanů vyznívaly vesměs pozitivně. Z jejich vyjádření ale zcela jasně vyplývá nejednotnost jejich představ o proponovaném bezpečnostním sboru. Což je zcela pochopitelné - s ničím podobným nebyly v českém prostředí dosud žádné zkušenosti. Proto také v jejich dobrozdáních často zaznívají názory, zcela evidentně inspirované saským vzorem - např. se počítá s tím, že by se četnictvo skládalo z pěšího i jízdního mužstva.
Eichler ve svém projektu uvádí návrh na organizační strukturu a početní stavy četnictva, pro jednotlivé hodnosti užívá vojenskou nomenklaturu. Sbor vedený majorem měl čítat celkem 705 mužů, působících na 378 stanovištích.53 Na kraj vycházelo průměrně 41 až 42 četníků.54
Projekt pražského městského hejtmana Mertense byl oproti Eichlerovi více než trojnásobný - četnictvo mělo čítat celkem 2.448 mužů.55 Na kraj vycházelo průměrně 144 četníků. Obdobné počty navrhoval prácheňský krajský hejtman Nussbauer, podle něhož mělo na větší kraje připadnout 125 četníků, na menší kraje 75 až 100 četníků. Podobně litoměřický krajský hejtman Goldamer navrhoval pro pohraniční kraje 100 až 150 četníků. Ale odhady berounského krajského hejtmana Platzera byly více než skromné - pro svůj kraj považoval za dostačující počet 13 až 14 četníků.
Krajští hejtmani se ve svých doporučeních celkem shodovali v tom, že by nové četnictvo mělo nahradit veškeré dosavadní výkonné bezpečnostní složky, včetně hraničních kordonistů a hraničních dohližitelů.56
Ve smyslu Pergenova dělení policie na vyšší a nižší by pak četnictvo představovalo zcela sjednocenou nižší policii. Vyskytovaly se ale v i projekty přebírání agendy vyšší policie četnictvem. Eichler ve svém návrhu doporučoval zřízení samostatného četnického ředitelství v Praze, které mělo obstarávat státobezpečnostní agendu. Toto četnické ředitelství, pro něž měla být vydána zvláštní tajná instrukce, mělo podléhat přímo místodržícímu. Přitom ale policejní ředitelství v Praze mělo být zachováno.57
Pro přidělení státobezpečnostních záležitostí novému četnictvu se vyjádřil i budějovický krajský hejtman Grössl, ve shodě s Eichlerem by k tomu měla být vydána tajná instrukce. Toto ovšem vyznívá i z dobrozdání jiných činovníků, kdy např. prácheňský krajský hejtman Nussbaumer uváděl, že četnictvo by mělo mj. vykonávat dozor nad tajnými schůzkami, protistátními řečmi a projevy.
Různé byly také představy navrhovatelů o podřízenosti četnictva. Občas také zazněly obavy ze zneužití pravomocí četnictvem, jako např. u klatovského krajského hejtmana Prochazky. Celá anketa se ovšem velmi táhla a konečný návrh gubernia byl po urgencích z Vídně vypracován až po třech letech v roce 1813. Návrh ale zapadl v registratuře pražského gubernia a veškeré aktivity tedy nevedly k žádnému výsledku.
V roce 1815 byl vytvořen četnický pluk v Lombardii, převzatý rakouskou armádou spolu s dalšími vojenskými formacemi bývalého Napoleonova Italského království.58 V souvislosti s tím bylo ve Vídni počátkem srpna 1815 rozhodnuto uvažovat o podobném zřízení také v ostatních korunních zemích. I tentokrát rozeslalo pražské gubernium výzvu dvorské kanceláře k vyjádření všem krajským hejtmanstvím. Reakce byly vesměs negativní, mj. bylo poukazováno na loajalitu obyvatelstva v Čechách na rozdíl od politicky nespolehlivých severoitalských provincií. Negativní bylo nakonec i stanovisko pražského gubernia z roku 1817, takže četnictvo v Čechách bylo zavedeno až za změněné politické situace v roce 1849.59
Poznámky:
1 Srovnej BĚLINA, P. Napoleonské války - předěl v dějinách mezinárodních vztahů a vojenského umění. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001, s. 22-44; HROCH, M. Napoleonské války a evropská společnost. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001, s. 7-21.
2 K označování policejních sborů viz MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva I.-III. Praha 1997-2001, I. díl, s. 9-10. K vývoji obecné policejní terminologie viz MACEK, P., FILÁK, A. a kol. Základy teorie policejně bezpečnostní činnosti. Praha 2004, s. 16-21; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny obecních policií I. Praha 2004, s. 16-20; MARŠAN, R. Dějiny policejní organisace rakouské I.-III. Praha 1904-1911, I. díl, s. 15-25; Týž Vznik moderní policejní organisace rakouské. Praha 1905, s. 15-16.
3 Mnoho z těchto podzákonných norem se týkalo majitelů domů, jimž byla mj. ukládána ohlašovací povinnost všech osob, zdržujících se v jejich domech (byť pouze na jednu noc) a zakazovalo se jim poskytovat přístřeší cizincům, kteří nebyli vybaveni patřičnými dokumenty. Majitelé domů dále např. nesměli připouštět zamezování průchodnosti ulic stavebním materiálem a vyhazovaným smetím, v zimě museli zajišťovat odstraňování sněhu a ledu z prostorů před svými domy atp. Policejní řád se týkal ovšem i jiných kategorií obyvatel, nacházejí se v něm různá protipožární opatření, zákaz volného pobíhání psů v nočních hodinách a řada dalších, tematicky různorodých záležitostí. Viz MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny obecních..., c.d., s. 193-198; ROUBÍK, F. Počátky policejního ředitelství v Praze. Praha 1926, s. 245-250.
4 „Zvláštní policejní orgány jsou vůbec výsledkem dlouhodobého vývoje a pokročilé specialisace; neboť úkoly policejní v dobách primitivnější organisace správy vykonávány jsou orgány odvětví příbuzných, a to buď vojenskými nebo soudními.“ (MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., III. díl, s. 14-15). Srovnej MACEK, P. Tvůrce moderní rakouské policie. In: Bulletin ČSNS č. 26/2004, s. 19-20; MACEK, P., HÁJEK, V. Obecní policie. Praha 1998, s. 25-26; MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., I. díl, s. 7; Týž Vznik..., c.d., s. 3; UHLÍŘ, L. Postavení dějin policie v systému policejních věd a systému vzdělávání. In: Mezinárodní konference Perspektivy rozvoje policejních disciplín a bezpečnostní vědy 24.-25.11.2003. Praha 2004, s. 110-115; Týž Vojenský policejní strážní sbor v habsburské monarchii. In: Historie a vojenství č. 5/1996, s. 3-4.
5 Tzv. krajští či zemští dragouni (Kreis-Dragoner, Land-Dragoner), zřizovaní od roku 1783 v Čechách a později i v ostatních neuherských zemích, byli jízdními ozbrojenými a uniformovanými zřízenci krajských úřadů (či jejich teritoriálních adekvátů), kteří vykonávali kurýrní služby, trestní exekuce apod., nikoliv však pravidelnou bezpečnostní službu v terénu. Ostatně v roce 1809 byli v Čechách zrušeni a nahrazeni pěšími posly. Viz MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 57, 101; ROUBÍK, F. Pokusy o zřízení četnictva v Čechách. In: Sborník věd právních a státních XXXIX. Praha 1939, s. 178; UHLÍŘ, L. Vojenský..., c.d., s. 9; WREDE, A. Frh. v., SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts I.-V. Wien 1898-1905, V. díl, s. 603.
6 Srovnej ROUBÍK, F. Pokusy..., c.d., s. 161-162.
7 Viz UHLÍŘ, D. Kriminálník. Případ Johanna Georga Grasela. In: Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004, s. 457.
8 MACEK, P., c.d., s. 20; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 47; MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., II. díl, s. 82; Týž Vznik..., c.d., s. 8; UHLÍŘ, L. Vojenský..., c.d., s. 5-6; UHLÍŘ, L., MACEK, P. Rakouské bezpečnostní sbory v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 1/1996, s. 21.
9 K francouzské maréchaussé viz MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., I. díl, s. 12; SÁČEK, K. Francouzské četnictvo - vzor evropských bezpečnostních aparátů 19. století. In: Bulletin ČSNS č. 26/2004, s. 29-32; Týž Historie počátků četnictva v Evropě. Praha 2003, s. 12-15.
10 K vytvoření dolnorakouské maréchaussé byli použiti důstojníci a mužstvo z jezdeckých pluků, včetně tehdy zrušeného pluku štábních dragounů. Tato jízdní stráž měla být prototypem pro vytváření obdobných sborů v ostatních zemích. Viz FRIEDRICH, W. Die Organisierung der Staatlichen Polizei unter Kaiser Joseph II. In: Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Staat Nr. 7/1927, s. 22-53; MACEK, P., c.d., s. 24; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 57; SÁČEK, K. Francouzské..., c.d., s. 41; TUPÝ, O., SÁČEK, K., UHLÍŘ, L. Rakouská armáda v roce 1805. In: Třetí koaliční válka 1805. Třebíč 2004, s. 339; UHLÍŘ, L. Vojenský..., c.d., s. 9; UHLÍŘ, L., MACEK, P., c.d., s. 21; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. díl, s. 603.
11 Výraz portáši, fortáši, portovníci či lidé portovní (Portowny, Portownyken, Portäschen, Portatschen) se objevuje poprvé v roce 1655 (počátky sboru spadají k roku 1638). Původ těchto výrazů není jasný, je odvozován buď z latinského porta (brána, průsmyk), nebo z maďarského portyák (strážný), příp. z rumunského poteraša (příslušník ozbrojené čety, určené k potírání banditů v lesích).
12 Morava byla ze správního hlediska rozdělena na 6 krajů. Valašská panství Vsetín, Vizovice, Klobouky a Brumov náležela k uherskohradišťskému kraji, panství Valašské Meziříčí, Rožnov a Hranice k přerovskému kraji. Místní působnost portášů byla omezena na uvedené kraje. Pouze výjimečně byli vysíláni do jiných krajů nebo korunních zemí, jako roku 1794 do Slezska, roku 1804 na Plumlovsko a roku 1805 na Vyškovsko.
13 Slezský sbor portášů původně podléhal moravskému, ale v roce 1801 byl osamostatněn.
14 Absence uniformy, dokonce i jakéhokoliv odznaku, který by prezentoval jejich příslušnost ke sboru, jakož i atributů hodnostních stupňů, je vysvětlováno tím, že byli jak vzájemně, tak i mezi lidem dobře známi.
15 1 poručík, 1 šikovatel, 1 mladší šikovatel, 6 desátníků a 54 mužů.
16 Každé desátnictvo se skládalo z 1 desátníka a 9 mužů.
17 Desátnictva se podle potřeby dělila na menší dočasné stanice v jiných místech.
18 1 šikovatel, 2 desátníci a 20 mužů.
19 Polovina portášů z každého desátnictva konala po dobu jednoho měsíce hlídkovou službu v přiděleném úseku, druhá polovina byla v pohotovosti pro střídání a pro činnost v obcích. Pochůzková služby trvala vždy několik dní. K povinnostem poručíka náležela pravidelná měsíční kontrola všech desátnictev, šikovatel kontroloval jednotlivé hlídky. V případě potřeby mohli být svoláni všichni portáši v kraji.
20 Žold byl stanoven na 30 zlatých pro poručíka a 6 zlatých pro šikovatele. Nižší šarže dostávaly žold podle denní sazby - 10 krejcarů pro desátníka a 8 krejcarů pro mužstvo, což představovalo průměrný měsíční plat pro desátníka 5 zlatých a pro prostého portáše 4 zlaté. Při nasazení mimo služební obvod dostávali denní příplatek 5 až 7 krejcarů, což při měsíční aktivitě činilo cca 2 zlaté 30 krejcarů až 3 zlaté 30 krejcarů (1 zlatý = 60 krejcarů).
21 PAVLÍK, R. Portáši. In: Okres vsetínský. Vsetín 1938, s. 303-313; ŠEVČÍK, A. Portáši, národní četníci a ochránci valašských hor. Vsetín 1930; VÁLEK, J. Portáši. In: Naše Valašsko r. 2 (1931), s. 12-16; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. díl, s. 74-79.
22 Dezerce byly v 18. století častým zjevem ve všech stálých evropských armádách. Počty zběhů za válek lze většinou specifikovat jen obtížně, neboť bývali zahrnováni mezi pohřešované. Odhaduje se, že počty dezertérů činily asi 1,5-násobku vojáků padlých v boji. Dezerce se přitom vyskytovaly i v mírových obdobích. Stíhání vojenských zběhů na území státu obstarávaly armádní jednotky, jejichž vojáci se dopustili uvedeného trestného činu. Při těchto aktivitách někdy spolupracovaly i orgány civilní státní správy prostřednictvím svých policejních složek. K zabránění útěku dezertérů na cizí státní území byly na hranicích vytvářeny speciální vojenské jednotky.
23 Hraničářská vojska měla vedle svého vojenského určení i úlohu policejní - ostrahu státních hranic ve svém úseku. Tato činnost vyplývala z podřízení veškerých civilních sektorů vojenské správě, která musela plnit i policejní funkce. Podle statutu z roku 1630 si volila každá hraničářská obec svého představeného (Knez), z jejichž řad byl pak volen vrchní představený (Ober-Knez). Tito funkcionáři vykonávali soudní a policejní pravomoc v určené oblasti až do roku 1737, kdy byli nahrazeni armádními důstojníky, dosazenými státem. V míru tvořili hraničáři posádky pohraničních opevnění, dále konali službu na hranici i hlídkovou službu ve vnitrozemí. Na počátku 18. století se dělili na pravidelnou polní milici a tzv. Tschardaken-Volk (čardaky byly strážnice, rozmístěné podél hranice ve vzdálenosti půl hodiny chůze). První složka představovala v míru rezervní mužstvo, povinované za války vojenskou službou i mimo vlastní území. Druhá složka byla policejním mužstvem, určeným k ochraně hranic. Situace v jednotlivých částech Vojenské hranice se ovšem lišila. Někde konalo strážní službu na hranicích speciálně vyčleněné mužstvo, jinde ji zastávali příslušníci pravidelné milice. Počátkem 19. století byly v rámci hraničářských pluků vytvářeny zvláštní oddíly tzv. serežánů čili šerežánů, určených k stálému zajišťování hraniční služby i v době války, kdy byl pluk nasazen na bojištích. Ohledně protidezertérských opatření nebyl v oblasti Vojenské hranice zřízen žádný speciální institut, neboť mezi hraničáři se zběhové téměř vůbec nevyskytovali. Z dalších aktivit v oblastech Vojenské hranice je možno připomenout protimorové zařízení, označované jako morový kordon (Pest-Cordon). Rozsáhlá hranice Osmanské říše na Balkáně představovala pro jeho sousedy mj. i značné zdravotní riziko, neboť v tureckých državách opakovaně propukaly morové epidemie. Proti jejich šíření na rakouské území byly v příhraničních oblastech preventivně zřizovány kontumační úřady, podřízené vojenskému velení. Jejich úředníci byli jmenováni Dvorní válečnou radou, mužstvo dodávala příslušná vojenská velitelství. V případě vypuknutí nákazy řídila kordon k tomu účelu jmenovaná dvorní komise. Permanentní kordon přestal fungovat koncem 18. století a na začátku 19. století byl zcela zrušen. Viz AMSTADT, J. Die k.k. Militärgrenze 1522-1881. Würzburg 1969, s. 187-220, 335-355; Krieg gegen die Französische Revolution 1792-1797 I.-II. (Kriege unter der Regierung des Kaisers Franz). Wien 1905, I. díl, s. 229-237, 240-242; KURŽEJA, J. a kol. Cizinecká a pohraniční policie I. Praha 2002, s. 9; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 85-87; TEUBER, O., OTTENFELD, R. Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895, s. 274-278, 379-384, 648; TUPÝ, O., SÁČEK, K., UHLÍŘ, L., c.d., s. 320-322, 338; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., I. díl, s. 147-154, 438-442, 465-469, V. díl, s. 257-304, 308-309.
24 Jejich normovaný celkový početní stav byl 1.300 mužů.
25 V letech 1771 až 1774 byl zřízen další kordon, který obsáhl téměř celé západní hranice monarchie i vnitřní hranice s Uhrami, označovaný jako bankální či mýtný kordon. Jednalo se o ozbrojený uniformovaný sbor, podléhající celním inspektorátům. Tento fiskální, nikoliv vojenský sbor (armádní důstojníci zde nebyli), sestával z pěšího a jízdního mužstva opatřeného standardní armádní výzbrojí. Kordon měl bránit nedovolenému vývozu a dovozu zboží, zbraní, koní apod. Jeho mužstvo bylo placeno z výnosů bankálních důchodů (v 18. století existovaly v habsburské monarchii tři druhy důchodů: kamerální - camerale, spravované dvorním finančním úřadem, bankální - bancale, většinou spotřební daně, spravované ministerskou bankovní deputací a kontribuční - contributionale, povolované stavovskými sněmy jednotlivých zemí; viz MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 105), státní finanční orgány je rovněž zabezpečovaly v případě invalidity. Kordon měl s armádou společné pouze to, že územně příslušné pluky mu dodávaly poloinvalidy z řad mužstva a poddůstojníků k jeho formování i doplňování. Bankální kordon se měl s dezertérskými kordony v případě potřeby podporovat ve službě. Bankální kordon byl předchůdcem potomní finanční stráže. Ale složky podobného charakteru existovaly již v dřívějších dobách, jako např. ve středověku výběrčí mýta (Mauther) u městských bran. S rozvojem státní správy se začaly objevovat složky teritoriálního charakteru. Tak již v roce 1592 byla na uherských hranicích zřízena stráž (Guardia), jejímž úkolem bylo ve spolupráci s finančními orgány dohlížet na chorvatské podloudníky (MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 106; MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., I. díl, s. 92). V roce 1779 po ukončení války o bavorské následnictví vznikl další vojenský kordon, který již neměl pouze úkoly vojenského charakteru, ale měl zakročovat i proti přestupování celních předpisů a spolupracovat s bankálním kordonem. Oproti předchozímu období došlo v roce 1779 ke značnému nárůstu početních stavů - původní dezertérský kordon čítal cca 1.300 mužů, nový vojenský kordon téměř 3.950 mužů. Spolu s asi 1.850 muži bankálního kordonu tak konalo hraniční služby téměř 7.100 osob.
26 Nový hraniční kordon byl proti předchozímu období početně podstatně slabší. Měl normován stav pouze 3.000 vojínů s odpovídajícím množstvím poddůstojníků a důstojníků. Kordonisté byli placeni jako pěšáci, ale náležela jim jedna třetina peněz z prodeje zabaveného pašovaného zboží. Bylo jim ale zakázáno provozovat mimo službu jakoukoliv řemeslnou činnost (to bylo předtím povoleno bankálním kordonistům), což platilo i pro jejich manželky. Trestem za porušení celních předpisů bylo převelení k některému z vojenských garnizonních pluků.
27 Bankální kordon měl normován početní stav 526 mužů.
28 Posílení hraničních kordonů představovaly služby, přikázané civilní správě. Jednalo se o tzv. denní stráže (Tagwachen), které byly povinny vykonávat obce v příhraničních oblastech a sice v prostorech 1 až 2 míle kolem státní hranice.
29 Setniny byly pořadově číslovány v rámci každé korunní země. Početní stavy setnin v jednotlivých zemích variovaly zhruba mezi 250 až 500 muži.
30 Ve službě byla vždy jen polovina mužstva, druhá polovina odpočívala. Hlídkování bylo běžně prováděno ve dne, podle okolností i v noci. Povinností každého nižšího důstojníka byla pravidelná měsíční kontrola té části hraniční linie, v níž vykonávalo službu jemu podřízené mužstvo. Takové kontroly měli provádět i velící vyšší důstojníci, ale pouze občasně. Použití zbraně kordonisty bylo dosti omezené, přicházelo v úvahu pouze v sebeobraně a v případě krajní nouze. Např. bylo zakázáno střílet na pašeráky, kteří odhodili kontraband a snažili se uprchnout.
31 S policejním charakterem služby souvisela i jistá omezení ohledně sňatků kordonistů. Limitování počtu ženatých vojáků bylo v armádě běžné - šlo v podstatě o úsporné opatření, neboť v případě invalidity nebo smrti vojáka náležela péče o jeho rodinné příslušníky vojenskému eráru. U kordonistů ale bylo navíc praktikováno překládání na jiné služební působiště. Šlo o zjevnou snahu zabránit tomu, aby nové příbuzenské svazky neovlivňovaly vojáky při výkonu jejich služby.
32 Pouze pro zajištění co nejlepší ostrahy hranice měli důstojníci organizovat hlídkovu službu po dohodě s celními inspektoráty, jejichž poznatky v tomto ohledu mohly být užitečné pro službu vojenského kordonu.
33 Kordon byl zachován v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v Haliči a Horních Rakousech. Ostatní části byly spojeny do jednotného vnitrorakouského kordonu. Z něj byl v roce 1812 obnoven štýrský kordon a v roce 1815 dolnorakouský.
34 Vedle uvedených kordonů existovala za napoleonských válek i jedna speciální protidezertérská jednotka. Jednalo se o Aradský sbor horských myslivců (Arader Gebirgs-Jäger-Corps). Je sice uváděn mezi dobrovolnickými mysliveckými formacemi, ale s tímto původním určením neměl nic společného. Byl totiž vytvořen až po válce v září 1809 jako součást uherské insurekce v aradském, biharském a krassóerském komitátu a jednalo se o policejní formaci, určenou ke stíhání dezertérů. Sbor byl zrušen v lednu 1810. Viz xxx UHLÍŘ, L. Myslivci v rakouské armádě za koaličních válek. In: Bulletin ČSNS č. 20/2002, s. 91; xxx Týž Rakouské garnisonní, štábní a protidezertérské jednotky za koaličních válek. In: Bulletin ČSNS č. 29/2004, s. 175; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., II. díl, s. 527.
35 Kordon zůstal zachován pouze v Haliči, kde existoval až do roku 1855. Dosavadní složky na hranicích, převážně vojenské, nahradila již v roce 1830 hraniční stráž, v roce 1842 změněná na finanční stráž. Viz HOLUB, O. Stůj! Finanční stráž! Praha 1987, s. 16; KURŽEJA, J., c.d., s. 9-10; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 87-88; ROUBÍK, F. Pokusy..., c.d., s. 165n; TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 648-649; TUPÝ, O., SÁČEK, K., UHLÍŘ, L., c.d., s. 338-339; UHLÍŘ, L. Rakouské..., c.d., č. 29/2004, s. 170-175, 177-179, 183-184, č. 30/2005, s. 9-12; WETTER, A. Die österreichische Finanzwache. Wien 1892; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. díl, s. 699-714.
36 K obvyklým zvyklostem středověku patřila všeobecná povinnost obyvatelstva podílet se na stíhání zločinců. Byla důsledkem nedostatečně fungující státní správy, která svalovala na své poddané řadu záležitostí, zajišťovaných v moderních dobách státem. Na měšťany byly vedle toho kladeny i další veřejné úkoly, např. hašení požárů. Výkon policejních funkcí měšťany měl celou řadu nedostatků a proto se vedle nich záhy začínali vyskytovat profesionální žoldnéři, určení k policejním službám. Např. ve Vídni jsou městští žoldnéři poprvé připomínáni již roku 1368. Byli najímáni jako stráže bran, mostů apod., zpočátku jako pomocné síly, později stabilně. V polovině 15. století převažovali již ve vídeňské policejní službě žoldnéři z povolání. Vedle nich se průběžně setkáváme s účelově najímaným mužstvem, např. ve 14. století na ochranu městských vinic či v 16. století k udržování bezpečnosti ve Vídeňském lese. Srov. MACEK, P., c.d., s. 19-20; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 45-46; MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., I. díl, s. 91, III. díl, s. 20-28, 61-69, 81-86, 143-145, 267-278.
37 Návrh na reformu vídeňské policejní stráže pocházel již z roku 1773. Schvalovací řízení se značně protahovalo, takže patent, zavádějící novou stráž, byl vydán teprve v roce 1776. Dosavadní stráž byla rozpuštěna a místo ní byla zřízena policejní stráž (Polizei-Wache) o 250 mužích (návrhy počítaly se 300-400 muži). Podle nerealizovaného projektu zemské vlády se měl pro ní použít název k.k. Stadtfahne a policista neměl být označován jako Wächter, nýbrž Mann von der Stadtfahne. Podobně jako ve Vídni byla po roce 1776 organizována policie ve větších městech. Další vývoj uniformovaných policejních složek byl dosti komplikovaný. V některých případech byla nová policie i rušena. Např. v Pešti a Prešpurku byly po smrti Josefa II. zrušeny tamní policejní sbory kvůli všeobecné averzi maďarské šlechty vůči těmto složkám. Na druhé straně byl v roce 1791 početní stav vídeňské policie zvýšen na 300 mužů. Současně dostala statut vojenského tělesa, což se odrazilo i v novém oficiálním názvu: Vojenský policejní strážní sbor (Militär-Polizei-Wach-Corps). To ovšem neznamenalo, že by se vídeňská policie stala přímou součástí vojska. Určitá nevyhraněnost, plynoucí hlavně z toho, že civilní orgány nebyly od počátku schopny vybudovat vlastní výkonný bezpečnostní sbor bez armádní spolupráce, tu přetrvávala i nadále. Vojenský charakter byl policii přiznáván hlavně ze dvou důvodů: 1) policisté podléhali jurisdikci vojenských soudů, 2) policistům náleželo vojenské zabezpečení v případě invalidity. Na počátku 19. století bylo ve službách Vojenského policejního strážního sboru zhruba 1.200 mužů, z toho asi polovina ve Vídni. Více než šestina celkového početního stavu těchto policistů sloužila v Haliči. K Vojenskému policejnímu strážnímu sboru viz BERGMAYR, I. F. Kriegs- und Marine-Verfassung des Kaisertums Oesterreich. Wien 1842, s. 403-406; MACEK, P., c.d., s. 21-25; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny obecních..., c.d., s. 27, 48-50; Titéž Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 52-55; MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., II. díl, s. 139-149; Tyž Vznik..., c.d., s. 14-23; ROUBÍK, F. Počátky..., c.d., s. 134-149; TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 649-650; TUPÝ, O., SÁČEK, K., UHLÍŘ, L., c.d., s. 338-339; UHLÍŘ. L. Vojenský..., c.d., s. 6-12; UHLÍŘ, L., MACEK, P., c.d., s. 10-11; WEISS, K. Geschichte der Stadt Wien I.-II. Wien 1882-1883, II. díl, s. 403; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. díl, s. 675-685.
38 Ke zřízení většího sboru ponocných v Praze v roce 1780 při zhoršení bezpečnostní situace viz MACEK, P., c.d., s. 22; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny obecních..., c.d., s. 49; Titéž Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 55; ROUBÍK, F. Počátky..., s. 137; UHLÍŘ, L. Vojenský..., c.d., s. 8. Na špatné platové zabezpečení ponocných upozorňuje ROUBÍK, F. Pokusy..., c.d., s. 161. Přitom se jednalo o obecně prospěšný institut, posilující policejní službu v nočních hodinách. Užitečnost ponocných vyplývá i z toho, že zvláště bděli nad tím, aby byly včas odhaleny případné požáry. Je zajímavé, že systém ponocných, kteří jsou od 19. století ve všeobecném povědomí spjati spíše s venkovem (kde skutečně ve velké míře fungovali - viz např. PETERKA, B. Z činnosti prvých četníků na Náchodsku. In: Od kladského pomezí, r. 13 (1935-36), Náchod, s. 22-23 - srov. UHLÍŘ, L. Četnictvo habsburské monarchie v míru a ve válce. In: Historie a vojenství č. 1/1996, s. 10-11), se udrželi i v některých městech vedle tamní policie. Dokladem toho je např. Služební řád obecní stráže královského věnného města Hradce Králové. Hradec Králové 1884, jehož součástí je Instrukce pro ponocné v příčině konání noční hlídky (MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny obecních..., c.d., s. 203-204).
39 Např. v projektech na reorganizaci vídeňské policie z let 1773 až 1776 se objevil i návrh na vzájemnou kontrolu vojenských a policejních hlídek (MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., II. díl, s. 141 - srov. MACEK, P., c.d., s. 21; UHLÍŘ, L. Vojenský..., c.d., s. 7).
40 Tyto sbory existovaly s celou řadou různých označení. Viz Almanach der privilegirten Schützen-Gesellschaft in Karlsbad vom Jahre 1630 bis 1845. (Karlsbad 1846, 1883.); Ausstellung Wiener Neustadt - Festung, Residenz, Garnison. Wiener Neustadt 1972, s. 65, 189, 191-192; BURIAN, V. Terče olomouckých ostrostřelců. Olomouc 1982; HAIMANN, P. Brněnský ozbrojený měšťanský a střelecký sbor. Stručná historie a přehled vydávaných medailí a plaket. Brno 1997; Týž Privilegovaný brněnský ozbrojený měšťanský a střelecký sbor (Privilegiertes Bewaffnetes Bürger- und Schützen-Korps in Brünn) a Brněnská měšťanská střelecká společnost (Brünner bürgerliche Schützengesellschaft) a jejich medaile a odznaky. In: Sborník k 200. výročí založení Brněnského měšťanského střeleckého sboru. Brno 2000, s. 84-113; HOLLINS, D., YOUNGHUSBAND, B. Austrian Auxiliary Troops 1792-1816. London 1996, s. 43; INDRA, J. Stručný přehled vývoje střelectví na Moravě a ve Slezsku. In: Střelecké spolky Moravy, Slezska a města Brna na přelomu 19. a 20. století. Brno 2004, s. 5-54; JŮN, L. Olomoucké střelecké spolky a archivní prameny k jejich činnosti do roku 1918. In: Střelecké spolky Moravy, Slezska a města Brna na přelomu 19. a 20. století. Brno 2004, s. 299-308; KMOŠEK, P. Malované terče Litomyšlské střelecké společnosti. Litomyšl 1988; Týž Střelecké spolky východních Čech a jejich malované terče. Ústí nad Orlicí 2003; KRALIK, R. Die Befreiungskriege 1813. Festschrift zur Jahrhundertfeier. Wien (1913), s. 44; LÍVA, V. Bouře nad Prahou aneb Švédové před Prahou a v Praze r. 1648. Praha 1948, s. 30-36; MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., I. díl, s. 115-116, II. díl, s. 94-95, III. díl, s. 50-54, 143, 149, 231-236; MARTINEC, I. Brněnský ozbrojený měšťanský a střelecký sbor. In: Zpravodaj městské části Brno-střed č. 1/1999; MÜLLER, F. Die kaiserl. königl. österreichische Armee seit Errichtung der stehenden Kriegsheere bis auf die neueste Zeit. Nebst einer Beigabe: Notizen über die bewaffneten Bürger-Corps der größeren Städte der Monarchie I.-II. Prag 1845, II. díl, s. 409-430; SCHIEBL, J. Měšťan ve zbroji. Příspěvky k dějinám ozbrojeného měšťanstva a válečnictví města Plzně I.-II. Plzeň 1928-1930; SCHILDBERGER, V. Výzbroj a výstroj Brněnského měšťanského střeleckého sboru v minulosti a dnes. In: Sborník k 200. výročí založení Brněnského měšťanského střeleckého sboru. Brno 2000, s. 44-54; TUPÝ, O., SÁČEK, K., UHLÍŘ, L., c.d., s. 322-324; UHLÍŘ, L. Ozbrojené měšťanské sbory v polovině minulého století. In: Sborník k 200. výročí založení Brněnského měšťanského střeleckého sboru. Brno 2000, s. 123-141; VANĚK, J. Brněnský městský střelecký sbor - Klub brněnských ostrostřelců. In: Severník, informační bulletin městské části Brno-Sever č. 2-3/1995; Týž Brněnský střelecký sbor. In: Střelecké terče a historie brněnských ostrostřelců. Brno 1997; Týž Z historie brněnského ozbrojeného měšťanského a střeleckého sboru. In: Sborník k 200. výročí založení Brněnského měšťanského střeleckého sboru. Brno 2000, s. 17-43; WEISS, K., c.d., II. díl, s. 404-409; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. díl, s. 15; ZELNICZEK, G. Geschichtliche Notizen über das k.k. priv. bewaffnete Bürger- und Schützen-Corps der königl. Landeshauptstadt Brünn. Brünn 1898.
41 Viz RIESS, N. Geschichtliches über die Landskroner bürgl. Schützen-Gesellschaft. Landskron 1909, s. 7-10; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. díl, s. 141-142.
42 Systém policejních ředitelství byl produktem josefínské policejní reformy z roku 1782. První tendence ke sjednocení policejní organizace se objevily již za vlády Karla VI. V roce 1720 byla při dolnorakouském místodržitelství zřízena bezpečnostní komise (Sicherheitskommission), nazývaná od roku 1774 policejní a bezpečnostní komise (Polizei- und Sicherheitskommission), která ve svých rukou soustředila veškerou policejní správu. Tento kolegiátní orgán, typický pro karolinské a tereziánské období, přežíval ještě na počátku josefinské éry a byl zrušen teprve roku 1782. Podobné komise vznikaly od poloviny 18. století u místodržitelství v rakouských a českých zemích. Na venkově byly zřizovány partikulární komise, řízené krajskými úřady. Větší reforma státní správy včetně policie spadá do období krátkého míru mezi slezskými válkami a sedmiletou válkou. Podstatnými složkami reformy z roku 1749 bylo oddělení policejní správy od justice, zřízení krajských úřadů s vrchním dozorem nad policií a specifický vývoj policie ve Vídni. Vlastní reforma se uskutečnila až v roce 1754. Od roku 1755 je pak ve vídeňských aktech uváděn Policejní úřad (Polizei-Amt). Další policejní reforma spadá do období dlouhodobějšího míru po sedmileté válce. První návrh na zřízení policejního ředitelství pochází z roku 1767, další z roku 1771. Realizace se protáhla až do roku 1776. Vzorem pro nově zřízené policejní ředitelství ve Vídni byla pařížská policejní struktura, fungující již od roku 1667. Viz MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 47-51; MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., II. díl, s. 116-138, 149-149; ROUBÍK, F. Počátky..., c.d., s. 43-124.
43 Jan Antonín hrabě Pergen (15.2.1725-12.5.1814) svým významem pro reorganizaci policejních služeb značně přesahuje rámec tehdejší doby, protože jím provedené změny se staly základem pro následující období. Rod Pergenů pocházel z Nizozemska, v Dolních Rakousích se vyskytuje od poloviny 16. století. Hrabě Jan Antonín byl nejmladším synem hraběte Jana Ferdinanda Viléma Pergena, tajného rady a justičního říšského viceprezidenta dolnorakouské zemské vlády. Jan Antonín po ukončení právnických studií vstoupil do státních služeb, od roku 1747 působil na císařském vyslanectví u mohučského dvora. V roce 1748 byl pověřen zastupováním dočasně nepřítomného vyslance v Británii. Později působil opět na vyslanectví u mohučského dvora, od roku 1752 jako zplnomocněný ministr. Za sedmileté války vykonával funkci císařského komisaře pro správou v té době obsazených pruských území. V roce 1763 organizoval volbu německého krále ve prospěch arcivévody Josefa, potomního císaře Josefa II. Při jeho volbě císařem v roce 1765 Pergen figuroval jako královský český volitel. Od roku 1766 byl Pergen druhým státním ministrem vedle knížete Kaunice. V letech 1766 až 1772 řídil „diplomatickou policii“. Takto ovšem označoval svoji činnost sám. Vzhledem k tomu, že je známa její náplň, jako např. zcizení šifrovacích klíčů francouzským diplomatickým úředníkům, jednalo se spíše o diplomatickou špionáž. Od roku 1772 působil jako zplnomocněný komisař a gubernátor v nově zřízeném Haličském království. V roce 1774 byl povolán do Vídně a od roku 1775 zastával jakožto státní ministr funkci dolnorakouského zemského maršálka. Až v roce 1782 byl Pergen speciálně pověřen policejními funkcemi. Po krátkodobém propuštění v roce 1791 byl císařem Františkem znovu povolán do služby již v roce 1792. Pergen stojící v čele policie byl titulován jako státní a policejní ministr či nejvyšší policejní ministr (Staats- und Polizeiminister, Oberster Polizeiminister). Sám se v některých listinách označoval jako státní ministr, jemuž je rovněž svěřena tajná policie (Staatsminister welchem zugleich die geheime Polizei anvertraut ist). Jemu podřízený nejvyšší policejní úřad byl označován jako C.k. ministerský policejní dvorní úřad (K.k. Ministerial-Polizeihofstelle), po přidělení cenzury roku 1801 pak policejní a cenzurní dvorní úřad. Pergen byl rovněž pověřen vrchním dozorem nad věznicemi, což ovšem neznamenalo, že by vězeňský personál byl součástí policie (k problematice rakouského vězeňství viz HLAVAČKA, M. Spiknutí vídeňských a uherských jakobínů. In: Historický obzor č. I.-II./2001, s. 17-24; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 96; NOPP, L. Špilberk. Praha 1926; UHLÍŘ, D. Brněnská dohra Martinovicsova spiknutí. In: Forum Brunense 1995/96, s. 32-45; Týž Internace vídeňského jakobína Andrease Riedela v Brně. In: Forum Brunense 1988, s. 19-28; Týž Tajný spolok karbonárov. In: História č. 2/2005, s. 11-15; UHLÍŘ, L., MACEK, P., c.d., s. 38-39; VANĚK, J. Špilberské kasematy a jejich přeměna ve vězení v roce 1784. In: Forum Brunense 1994, s. 91-106). Pergen stál v čele rakouské policie až do roku 1804. Jeho nástupci již nebyli obdařeni titulem ministra, pouze titulem policejního prezidenta (Präsident der k.k. Obersten Polizeihofstelle, zkráceně Polizeipräses). Blíže k Pergenově osobnosti viz FOURNIER, A. Die Geheimpolizei auf dem Wiener Kongress. Eine Auswahl aus ihren Papieren. Wien-Leipzig 1913, s. 1-7; MACEK, P., c.d., s. 19-27; MACEK, P., FILÁK, A., c.d., s. 22; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 48-51, 111; MAGENSCHAB, H. Josef II. Revolucionář z boží milosti. Praha 1999, s. 164-165; MARŠAN, R. Vznik..., c.d., s. 26-38; MEJDŘICKÁ, K. Listy ze stromu svobody. Praha 1989, s. 78n; ROUBÍK, F. Počátky..., c.d., s. 61-124; WURZBACH, C. v. Biographisches Lexikon I.-LX. Wien 1856-1891, XXII. díl, s. 1-7.
44 Leopoldovy policejní reformy celkem výstižně charakterizuje část jejich oficiálního zdůvodnění: „Jeho Veličenstvo se smýšlením svým neshledává slučitelným, aby ústav, vlastním účelem k tomu určený, aby každému ochotnou pomoc prokazoval, dále šířenou tajností přišel v podezření, že jest úskokem proti svobodě občanské.“ K Pergenově propuštění v roce 1791 viz MACEK, P., c.d., s. 24; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 50, 101; MARŠAN, R. Vznik..., c.d., s. 35; ROUBÍK, F. Počátky..., c.d., s. 114.
45 K osobnosti Františka II.(I.) viz např. UHLÍŘ, D. František - poslední císař římský. In: Bulletin ČSNS č. 6/1998, s. 13-17.
46 FOURNIER, A., c.d.; FRIEDRICH, W., c.d.; MACEK, P., c.d., s. 23-26; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 48-51; MARŠAN, R. Dějiny..., c.d., II. díl, s. 128, 132, 148; Týž Vznik..., c.d., s. 17, 27, 31, 36, 38; MEJDŘICKÁ, K., c.d., s. 76-143; ROUBÍK, F. Počátky..., c.d., s. 63-69, 110, 113-114, 117, 125-138; ŠMERDA, M. Polské vojsko v českých zemích v roce 1813. In: Slezský sborník č. 4/1972, s. 248-264; Týž Tažení polského vojska přes české země v r. 1813. In: Historie a vojenství č. 3/1967, s. 405-436; ŠVANKMAJER, M. Čechy na sklonku napoleonských válek 1810-1815. Praha 2004 s. 9, 15, 17-18, 25, 44, 67-68, 82, 171-172; UHLÍŘ, D. Kriminálník..., c.d., s. 447-459; Týž Tajný..., c.d.
47 HLAVAČKA, M., c.d.; MEJDŘICKÁ, K., c.d., s. 81-99; UHLÍŘ, D. Brněnská..., c.d.; Týž Internace..., c.d.
48 Viz MAUR, E. Ohlas napoleonských válek v českých zemích. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001, s. 45-61; MEJDŘICKÁ, K., c.d., s. 192-216.
49 „Zemské gubernium v Čechách hlásilo do Vídně, že vyhlášení patentu o měnové reformě bylo přijato obyvatelstvem 's nejvyšší nespokojeností' (mit der größten Unzufriedenheit) a k zabránění srocení lidu a nepokojů projížděly Prahou vojenské stráže s tasenými šavlemi. Velmi nespokojeni s patentem byli i státní úředníci a vojáci (většinou zcela závislí na svém platu), kteří dostávali nyní v šajnech pětinu toho, co předtím v bankocetlích.“ (ŠVANKMAJER, M., c.d., s. 15).
50 K francouzskému četnictvu viz ALARY, É. L'histoire de la gendarmerie. Paris 2000; GAUTHIER, P. Gendarmerie Nationale. Paris 1993; SÁČEK, K. Francouzské..., c.d., s. 32-42; Týž Historie..., c.d., s. 15-35.
51 Viz ROUBÍK, F. Pokusy..., c.d., s. 161-188.
52 Saské četnictvo bylo založeno z iniciativy hraběte Einsiedela v roce 1809, původně pouze v Míšeňském kraji, počátkem roku 1810 také v Lipském kraji. Podle služební instrukce z roku 1809 mělo provádět policejní dozor nad povaleči, žebráky a podezřelými osobami. Mělo s pomocí vrchností a magistrátů kontrolovat silnice, postranní cesty, lesy a křoviny, hospody, krčmy, nocležny, mlýny, myslivny a samoty. K jeho povinnostem rovněž náležela kontrola pasů a výslechy podezřelých osob. Dále se jednalo o provádění eskort, dozoru na trzích, při posvíceních, požárech, povodních a epidemiích. Četnictvo také kontrolovalo zachovávání nedělního a svátečního klidu, dohlíželo na zakázané karetní hry, na přechovávání cizinců, krádeže dříví a lesní pych. Jeho všeobecným úkolem bylo pomáhat vrchnostem v policejní správě. Četnický plat činil 8 až 10 tolarů měsíčně, za dopadení zločinců byly zvláštní odměny. Plat jim poskytovaly příslušné vrchnosti spolu s bezplatným bytem a stravou pro muže případně i koně (část četnictva byla jízdní). Četnictvo střídalo místo svého působení, což přinášelo zvýšené nároky na místní a osobní znalost jeho členů. Četnictvo řídil příslušný krajský hejtman, vrchnostenští úředníci museli vykonávat funkce komisařů, a to bezplatně, pouze s nárokem na náhradu vzniklých výdajů. Komisařům četnictvo podávalo pravidelná týdenní hlášení (ROUBÍK, F. Pokusy..., c.d., s. 153-154).
53 Hodnosti měly být následovné: 1 major, 1 rytmistr, 2 setníci, 1 setník-auditor, 8 nadporučíků, 10 poručíků (zřejmě jsou myšleni podporučíci), 1 adjutant, 1 vrchní furýr, 4 furýři, 1 profous, 2 strážmistři, 2 šikovatelé, 18 jízdních desátníků, 40 pěších desátníků, 132 jízdních četníků, 481 pěších četníků. Asi jedna čtvrtina mužstva měla být jízdní, ostatní pěší. Pro kraj se předpokládalo 6 až 15 jízdních četníků a 7 až 49 pěších četníků, působících na 10 až 47 stanovištích. Přitom na krajské město měli připadnout 3 jízdní a 2 pěší četníci, na větší města, městyse a sídla vrchnostenských úřadů 1 jízdní nebo pěší četník, na celní stanice 1 jízdní četník a 1 pěší četník. Výjimku činila Praha, kde se počítalo s 20 jízdními a 180 pěšími četníky. Viz ROUBÍK, F. Pokusy..., c.d., s. 165-166.
54 Krajské průměry jsou počítány jako sedmnáctina celkového stavu (16 krajů + hlavní zemské město Praha).
55 Členit se mělo na štáb a 16 eskadron, každá eskadrona na 20 brigád.
56 Ve svých projektech tak zasahovali mimo okruh politické správy, neboť poslední dvě složky náležely do resortu armády resp. finanční správy. Stojí za povšimnutí, jak byli navrhovatelé vzdáleni armádní realitě. Vojenský hraniční kordon v Českém království v roce 1808 čítal 3.113 mužů (UHLÍŘ, L. Rakouské..., c.d., č. 30/2005, s. 12; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. díl, s. 797), takže navrhované počty četnictva nebyly schopné pokrýt ani hraniční službu.
57 Eichlerův návrh je zajímavý z několika důvodů. I když z něj nevyplývá, jaký vztah či rozvrstvení pravomocí by mělo být mezi novým četnickým ředitelstvím a stávajícím policejním ředitelstvím v Praze, dokonce ani ne mezi četnickým ředitelstvím a výkonnými četnickými součástmi, je tu zřejmá vize jednotného bezpečnostního sboru, systémově srovnatelnému s autoritativními režimy z let 1939 až 1989. Eichlerův návrh na ponechání policejního ředitelství v sobě ovšem skrýval potenciální dvoukolejnost státobezpečnostní služby se všemi případnými kolizemi. Je těžko říci, zda si toho byl navrhovatel vědom nebo zda nechtěl vzbudit nevoli mezi svými policejními nadřízenými. Unifikace bezpečnostních složek, která by mohla z Eichlerova projektu povstat, byla ovšem omezena na zemský rámec - nové četnictvo mělo podléhat krajským hejtmanstvím a v nejvyšší instanci místodržitelství, chybí tu ale zmínka o přímých vztazích k nejvyššímu policejnímu úřadu, což by vyznívalo proti duchu Pergenových reforem.
58 ANGER, G. Illustrirte Geschichte der k.k. Armee. Dargestellt in allgemeiner und specieller culturhistorischer Bedeutung von der Begründung und Entwicklung an bis heute I.-III. Wien 1886-1887, III. díl, s. 1448; BERGMAYR, I. F., c.d., s. 391-402; Die Gendarmerie in Österreich. 125 Jahre Pflichtfüllung. Graz 1974, s. 80; KÄHLIG, E. v., JEDINA, R. Rit. v. Österreich-Ungarn - Die Heere und Flotten der Gegenwart IV. mit Veränderungen von 1898 bis 1902. Berlin (1898-1902), s. 151; MACEK, P., c.d., s. 26; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny..., c.d., I. díl, s. 64; SÁČEK, K. Francouzské..., c.d., s. 42-43; Týž Historie..., c.d., s. 35-36; TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 638-640; UHLÍŘ, L. Četnictvo..., c.d., s. 3-9; UHLÍŘ, L., MACEK, P., c.d., s. 21-22; WREDE, A., SEMEK, A., , c.d., V. díl, s. 607-609.
59 O zřízení četnictva v Čechách se sice ještě jednalo opakovaně několikrát, v letech 1832, 1842, 1844 až 1847, ale vždy bez výsledku. Čechy byly v tomto ohledu předstiženy Haličí, kde v roce 1846 zplnomocněný dvorní komisař pro Halič hrabě Stadion, potomní tvůrce druhé rakouské ústavy, zřídil provizorní Zemskou bezpečnostní stráž (Landessicherheitswache), která po stránce discipliny a vnitřní organizace podléhala vojenskému představenému, vedení služby a použití náleželo do pravomoci civilních úřadů. Název Gendarmerie pro ni však nesměl být použit, údajně na příkaz císaře - při známé insuficienci Ferdinanda Dobrotivého se ale muselo jednat o iniciativu někoho jiného. Haličská bezpečnostní stráž byla zrušena 2.5.1848 (Die Gendarmerie..., c.d., s. 80; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie..., c.d., I. díl, s. 39, 102, 112; UHLÍŘ, L. Četnictvo..., c.d., s. 9.
Literatura:
ALARY, É. L'histoire de la gendarmerie. Paris 2000.
Almanach der privilegirten Schützen-Gesellschaft in Karlsbad vom Jahre 1630 bis 1845. (Karlsbad 1846, 1883.)
AMSTADT, J. Die k.k. Militärgrenze 1522-1881. Würzburg 1969.
ANGER, G. Illustrirte Geschichte der k.k. Armee. Dargestellt in allgemeiner und specieller culturhistorischer Bedeutung von der Begründung und Entwicklung an bis heute I.-III. Wien 1886-1887.
Ausstellung Wiener Neustadt - Festung, Residenz, Garnison. Wiener Neustadt 1972.
BĚLINA, P. Napoleonské války - předěl v dějinách mezinárodních vztahů a vojenského umění. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001.
BERGMAYR, I. F. Kriegs- und Marine-Verfassung des Kaisertums Oesterreich. Wien 1842.
BURIAN, V. Terče olomouckých ostrostřelců. Olomouc 1982.
Die Gendarmerie in Österreich. 125 Jahre Pflichtfüllung. Graz 1974.
FOURNIER, A. Die Geheimpolizei auf dem Wiener Kongress. Eine Auswahl aus ihren Papieren. Wien-Leipzig 1913.
FRIEDRICH, W. Die Organisierung der Staatlichen Polizei unter Kaiser Joseph II. In: Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Staat Nr. 7/1927.
GAUTHIER, P. Gendarmerie Nationale. Paris 1993.
HAIMANN, P. Brněnský ozbrojený měšťanský a střelecký sbor. Stručná historie a přehled vydávaných medailí a plaket. Brno 1997.
HAIMANN, P. Privilegovaný brněnský ozbrojený měšťanský a střelecký sbor (Privilegiertes Bewaffnetes Bürger- und Schützen-Korps in Brünn) a Brněnská měšťanská střelecká společnost (Brünner bürgerliche Schützengesellschaft) a jejich medaile a odznaky. In: Sborník k 200. výročí založení Brněnského měšťanského střeleckého sboru. Brno 2000.
HLAVAČKA, M. Spiknutí vídeňských a uherských jakobínů. In: Historický obzor č. I.-II./2001.
HOLUB, O. Stůj! Finanční stráž! Praha 1987.
HOLLINS, D., YOUNGHUSBAND, B. Austrian Auxiliary Troops 1792-1816. London 1996.
HROCH, M. Napoleonské války a evropská společnost. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001.
INDRA, J. Stručný přehled vývoje střelectví na Moravě a ve Slezsku. In: Střelecké spolky Moravy, Slezska a města Brna na přelomu 19. a 20. století. Brno 2004.
JŮN, L. Olomoucké střelecké spolky a archivní prameny k jejich činnosti do roku 1918. In: Střelecké spolky Moravy, Slezska a města Brna na přelomu 19. a 20. století. Brno 2004.
KÄHLIG, E. v., JEDINA, R. Rit. v. Österreich-Ungarn - Die Heere und Flotten der Gegenwart IV. mit Veränderungen von 1898 bis 1902. Berlin (1898-1902).
KMOŠEK, P. Malované terče Litomyšlské střelecké společnosti. Litomyšl 1988.
KMOŠEK, P. Střelecké spolky východních Čech a jejich malované terče. Ústí nad Orlicí 2003.
KRALIK, R. Die Befreiungskriege 1813. Festschrift zur Jahrhundertfeier. Wien (1913).
Krieg gegen die Französische Revolution 1792-1797 I.-II. (Kriege unter der Regierung des Kaisers Franz). Wien 1905.
KURŽEJA, J. a kol. Cizinecká a pohraniční policie I. Praha 2002.
LÍVA, V. Bouře nad Prahou aneb Švédové před Prahou a v Praze r. 1648. Praha 1948.
MACEK, P. Tvůrce moderní rakouské policie. In: Bulletin ČSNS č. 26/2004.
MACEK, P., FILÁK, A. a kol. Základy teorie policejně bezpečnostní činnosti. Praha 2004.
MACEK, P., HÁJEK, V. Obecní policie. Praha 1998.
MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny obecních policií I. Praha 2004.
MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva I.-III. Praha 1997-2001.
MAGENSCHAB, H. Josef II. Revolucionář z boží milosti. Praha 1999.
MARŠAN, R. Dějiny policejní organisace rakouské I.-III. Praha 1904-1911.
MARŠAN, R. Vznik moderní policejní organisace rakouské. Praha 1905.
MARTINEC, I. Brněnský ozbrojený měšťanský a střelecký sbor. In: Zpravodaj městské části Brno-střed č. 1/1999.
MAUR, E. Ohlas napoleonských válek v českých zemích. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001.
MEJDŘICKÁ, K. Listy ze stromu svobody. Praha 1989.
MÜLLER, F. Die kaiserl. königl. österreichische Armee seit Errichtung der stehenden Kriegsheere bis auf die neueste Zeit. Nebst einer Beigabe: Notizen über die bewaffneten Bürger-Corps der größeren Städte der Monarchie I.-II. Prag 1845.
NOPP, L. Špilberk. Jeho dějiny a památnosti. Praha 1926.
PAVLÍK, R. Portáši. In: Okres vsetínský. Vsetín 1938.
PETERKA, B. Z činnosti prvých četníků na Náchodsku. In: Od kladského pomezí, r. 13 (1935-36), Náchod.
RIESS, N. Geschichtliches über die Landskroner bürgl. Schützen-Gesellschaft. Landskron 1909.
ROUBÍK, F. Počátky policejního ředitelství v Praze. Praha 1926.
ROUBÍK, F. Pokusy o zřízení četnictva v Čechách. In: Sborník věd právních a státních XXXIX. Praha 1939.
SÁČEK, K. Francouzské četnictvo - vzor evropských bezpečnostních aparátů 19. století. In: Bulletin ČSNS č. 26/2004.
SÁČEK, K. Historie počátků četnictva v Evropě. Praha 2003.
SCHIEBL, J. Měšťan ve zbroji. Příspěvky k dějinám ozbrojeného měšťanstva a válečnictví města Plzně I.-II. Plzeň 1928-1930.
SCHILDBERGER, V. Výzbroj a výstroj Brněnského měšťanského střeleckého sboru v minulosti a dnes. In: Sborník k 200. výročí založení Brněnského měšťanského střeleckého sboru. Brno 2000.
Služební řád obecní stráže královského věnného města Hradce Králové. Hradec Králové 1884.
ŠEVČÍK, A. Portáši, národní četníci a ochránci valašských hor. Vsetín 1930.
ŠMERDA, M. Polské vojsko v českých zemích v roce 1813. In: Slezský sborník č. 4/1972.
ŠMERDA, M. Tažení polského vojska přes české země v r. 1813. In: Historie a vojenství č. 3/1967.
ŠVANKMAJER, M. Čechy na sklonku napoleonských válek 1810-1815. Praha 2004.
TEUBER, O., OTTENFELD, R. v. Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895.
TUPÝ, O., SÁČEK, K., UHLÍŘ, L. Rakouská armáda v roce 1805. In: Třetí koaliční válka 1805. Třebíč 2004.
UHLÍŘ, D. Brněnská dohra Martinovicsova spiknutí. In: Forum Brunense 1995/96.
UHLÍŘ, D. František - poslední císař římský. In: Bulletin ČSNS č. 6/1998.
UHLÍŘ, D. Internace vídeňského jakobína Andrease Riedela v Brně. In: Forum Brunense 1988.
UHLÍŘ, D. Kriminálník. Případ Johanna Georga Grasela. In: Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004.
UHLÍŘ, D. Tajný spolok karbonárov. In: História č. 2/2005.
UHLÍŘ, L. Četnictvo habsburské monarchie v míru a ve válce. In: Historie a vojenství č. 1/1996.
UHLÍŘ, L. Myslivci v rakouské armádě za koaličních válek. In: Bulletin ČSNS č. 20/2002.
UHLÍŘ, L. Ozbrojené měšťanské sbory v polovině minulého století. In: Sborník k 200. výročí založení Brněnského měšťanského střeleckého sboru. Brno 2000.
UHLÍŘ, L. Postavení dějin policie v systému policejních věd a systému vzdělávání. In: Mezinárodní konference Perspektivy rozvoje policejních disciplín a bezpečnostní vědy 24.-25.11.2003. Praha 2004.
UHLÍŘ, L. Rakouské garnisonní, štábní a protidezertérské jednotky za koaličních válek. In: Bulletin ČSNS č. 29/2004-30/2005.
UHLÍŘ, L. Vojenský policejní strážní sbor v habsburské monarchii. In: Historie a vojenství č. 5/1996.
UHLÍŘ, L., MACEK, P. Rakouské bezpečnostní sbory v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 1/1996.
VÁLEK, J. Portáši. In: Naše Valašsko r. 2 (1931).
VANĚK, J. Brněnský městský střelecký sbor - Klub brněnských ostrostřelců. In: Severník, informační bulletin městské části Brno-Sever č. 2-3/1995.
VANĚK, J. Brněnský střelecký sbor. In: Střelecké terče a historie brněnských ostrostřelců. Brno 1997.
VANĚK, J. Špilberské kasematy a jejich přeměna ve vězení v roce 1784. In: Forum Brunense 1994.
VANĚK, J. Z historie brněnského ozbrojeného měšťanského a střeleckého sboru. In: Sborník k 200. výročí založení Brněnského měšťanského střeleckého sboru. Brno 2000.
WEISS, K. Geschichte der Stadt Wien I.-II. Wien 1882-1883.
WETTER, A. Die österreichische Finanzwache. Wien 1892
WREDE, A. Frh. v., SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts I.-V. Wien 1898-1905.
WURZBACH, C. v. Biographisches Lexikon I.-LX. Wien 1856-1891.
ZELNICZEK, G. Geschichtliche Notizen über das k.k. priv. bewaffnete Bürger- und Schützen-Corps der königl. Landeshauptstadt Brünn. Brünn 1898.