Recenze knihy KLÍMA, Jan: Pod německou vlajkou, příběh jedné koloniální říše
Richard Uhlíř
Naposledy upraveno: 27.08.2011
Recenze knihy: KLÍMA, Jan Pod německou vlajkou. Příběh jedné koloniální říše. Praha, LIBRI, 2005, ISBN 80-7277-282-1, 429 s., ilustr.
Kniha Jana Klímy představuje v podstatě zdařilý pokus přiblížit naší veřejnosti problematiku nám dosti vzdálenou a proto jen málo známou. V pěti kapitolách autor přibližuje zájemcům genezi německé koloniální problematiky od průkopnických počátků přes vyvrcholení koloniální expanze až po zánik německého koloniálního imperia a konec kolonialismu. Autor shromáždil s velkou pečlivostí údaje a data z jemu dostupných pramenů, které pak prezentoval ve svém díle.
Po stránce čistě faktografické nemůže vcelku ani poučený čtenář autorovi nic vytknout. Vojenský historik, který si pečlivě přečte toto dílo, se však nemůže pozastavit nad některými nepřesnými údaji po stránce vojensko-historické, které dílo obsahuje. Tak např. v kapitole Südwest - jediná kolonizovaná kolonie na s. 91 uvádí autor následující údaj: „... zároveň 9. února přibyl do Swakopmundu pluk námořní pěchoty pod majorem Glasenappem.“ Omyl autora spočívá ve faktu, že útvar námořní pěchoty, který se 9.2.1904 v počtu 37 důstojníků a 639 poddůstojníků a mužstva vylodil ve Swakopmundu pod velením majora von Glasenappa nebyl pluk, ale prapor (Bataillon). V rámci císařské námořní pěchoty totiž v té době žádné pluky neexistovaly.
Až do vypuknutí I. světové války tvořily císařskou námořní pěchotu tři bojové prapory (Bataillon Nr. I. ve složení 4 rot námořní pěchoty v Kielu, Bataillon Nr. II. ve složení 4 rot námořní pěchoty ve Wilhelmshavenu, Bataillon Nr. III. ve složení 3 rot námořní pěchoty, 1 roty jízdní námořní pěchoty, 1 roty ženistů námořní pěchoty a 1 námořní polní baterie v Tsingtau - Čína) a 1 kádrový a doplňovací prapor námořní pěchoty (Stamseebataillon) ve složení 2 rot námořní pěchoty v Kielu. Již vzhledem ke skutečnosti, že pluk pěchoty (Infanterie Regiment) čítal podle tabulkových předpisů 69 důstojníků, 11 vojenských úředníků, 3.006 poddůstojníků a mužstva řadové služby a 79 poddůstojníků a mužstva neřadové služby - celkem tedy 3.165 mužů, je zřejmé, že se v žádném případě nemohlo jednat o pluk. Navíc to byl prapor námořní pěchoty na velmi slabých početních stavech, protože na příklad prapor pěchoty (Musketiere) čítal 22 důstojníků, 3 úředníky, 1.002 poddůstojníků a mužstva řadové služby a 27 poddůstojníků a mužstva neřadové služby - celkem 1.054 mužů, prapor pěchoty (Füsiliere) čítal 22 důstojníků, 3 úředníky, 1.002 poddůstojníků a mužstva řadové služby a 25 poddůstojníků a mužstva neřadové služby - celkem 1.052 mužů, prapor myslivců (Jäger zu Fuss) 22 důstojníků, 3 úředníky, 1.002 poddůstojníků a mužstva řadové služby a 29 poddůstojníků a mužstva neřadové služby - celkem 1.056 mužů.
I když v podmínkách jednotlivých kolonií nebyly tyto plánované tabulkové početní stavy z pochopitelných důvodů zcela naplňovány, takže jednotlivé prapory měly početní stavy mnohem nižsší, než určovaly armádní předpisy, nelze si v odborné literatuře plést tyto rozličné organizační stupně vojenských těles, protože ne zcela poučený čtenář je tím uváděn v omyl.
V téže kapitole na s. 93 uvádí autor tutéž mylnou informaci o pluku námořní pěchoty. Kromě toho je třeba upřesnit informaci o sestavu Schutztruppe für DSWA, uvedenou na s. 93-94 takto:
Velení
štáb s oddílem štábní stráže
polní topografický oddíl
polní intendatura
sborový lékař
polní justiční úřad
polní duchovní služba
Polní jednotky
1. polní pluk
I. prapor - 4 roty
II. prapor - 3 roty
III. prapor - 4 roty
2. polní pluk
I. prapor - 3 roty
II. prapor - 3 roty
III. prapor - 3 roty
IV. prapor - 3 roty
1. oddíl polního dělostřelectva
1. baterie polních děl - 4 polní děla
3. baterie polních děl - 4 polní děla
4. baterie polních děl - 4 polní děla
1. baterie horských děl - 4 horská děla
2. oddíl polního dělostřelectva
5. baterie polních děl - 6 polních děl
6. baterie polních děl - 4 polní děla
7. baterie polních děl - 4 polní děla
8. baterie polních děl - 4 polní děla
2. baterie horských děl - 6 horských děl
1. kulometný oddíl - 6 kulometů
2. kulometný oddíl - 6 kulometů
Náhradní jednotky
1. náhradní baterie - bez děl
2. náhradní baterie - bez děl
8 náhradních polních rot
Etapní jednotky
velení a štáb „SEVER“ a „JIH“
proviantní úřad s pekárnami
dělostřelecký depot
výstrojní depot
koňský depot (hřebčince)
lazarety
1 sanitní trén
1 signální oddíl
2 světlometné oddíly
5 oddílů trénu
1 železniční prapor
- 2 stavební roty
-1 provozní rota
2 telegrafní oddíly - 4 telegrafní roty
1 baterie rychlopalných děl - 6 rychlopalných děl
5 etapních rot
1 rota Bastardů
Celkem:
15.950 mužů (z toho 750 důstojníků, 200 vojenských úředníků, 15.000 poddůstojníků a mužstva),
30 polních děl,
10 horských děl,
12 kulometů,
6 rychlopalných děl.
(Pramen: SCHWABE, K. Der Krieg in Deutsch-Südwestafrika 1904-1906. Berlin, Verlag von C. A. Weller, s. 408).
Mylná je rovněž informace autora uvedená na s. 99 o tom, že v roce 1905 Schutztruppe dosáhla nejvyšších početních stavů 1.020 důstojníků, 286 „odborných zaměstnanců“ a přibližně 19.600 poddůstojníků a „vojínů“. Tento počet obsahuje nikoliv nejvyšší početní stav k určitému datu, nýbrž celkový počet důstojníků, poddůstojníků a mužstva, kteří v letech 1904, 1905 a 1906 byli transportováni do DSWA v celkem 44 vojenských transportech - z toho v roce 1904 proběhlo 27 transportů, v roce 1905 to bylo 10 transportů a v roce 1906 pak 7 transportů. Celkem tedy 44 vojenských transportů, z nichž transport číslo 1 na palubě parníku „ERNST WOERMANN“ vyplul z Německa 6.1.1904 a doplul do DSWA 3.2.1904 a poslední transport číslo 44 na palubě parníku „ERNA WOERMANN“ vyplul z Německa 30.7.1906 a doplul do DSWA 22.8.1906. Poslední tři transporty č. 42, 43 a 44 vezly již pouze koně a žádné vojáky. Koní bylo v uvedených 44 transportech vypraveno z Německa do DSWA celkem 15.950.
Nejvyšší početní stav Schutztruppe byl ke dni 1.1.1906 celkem 15.950 mužů ve výše uvedené složení, protože všichni muži, které autor uvádí jako nejvyšší dosažený početní stav, nebyli v DSWA naráz, ale přicházeli postupně a kromě toho také Schutztruppe vykazovala úbytky (padlí a zemřelí, nezvěstní a zranění - posledně uvedení se vraceli zpět do Německa). Chtěl bych také upozornit, že číslo 15.950 je uvedeno jak u maximálního početního stavu Schutztruppe ke dni 1.1.1906, tak i u počtu koní, kteří byli vypraveni z Německa do DSWA - nejedná se o chybu ani o překlep, ale o zcela náhodnou shodu.
Postrádám také zmínku o postupném snižování početních stavů Schutztruppe počínaje druhou polovinou roku 1906. V tomto období bylo odsunuto zpět do Německa 5.000 důstojníků a mužstva, v průběhu 1. čtvrtletí 1907 - do března 1907 dalších 3.550 mužů, čímž počet Schutztruppe poklesl na 7.400 mužů. Do roku 1908 pak poklesl početní stav Schutztruppe o dalších 4.600 mužů na 2.800 mužů - z toho 700 mužů patřilo k policii. Ne všichni muži, kteří byli propuštěni ze Schutztruppe, se vrátili do Německa. Mnozí z nich se usadili v DSWA. Ti potom tvořili zálohu Schutztruppe, jejíž početní stav se od roku 1904 do roku 1908 zvýšil z 900 mužů na 4.200 mužů. Tato záloha pak byla k disposici při vypuknutí I. světové války.
V souvislosti s tímto snižováním početních stavů Schutztruppe došlo i k organizačním změnám: byl opuštěn organizační systém na úrovni pluk - prapor a napříště se nejvyšší organizační jednotkou stala rota. Mírová organizace Schutztruppe v DSWA byla následující:
Velitelství Schutztruppe (Windhuk)
- vojenský soud
- vojenská intendatura
- vojenský sanitní úřad
- vojenský topografický oddíl
Severní úsek - velitelství (Windhuk)
- dělostřelecký depot
- depot trénu
- vojenský lazaret
- hlavní sanitní depot
- vojenský oděvní depot
- místní velitelství
- vojenský stavební úřad
- 1. rota (Regenstein, Seeis)
- 4. rota s oddílem kulometů (Okanjandje)
- 6. rota (Outjo, Otawi)
- 2. baterie (Johann-Albrechts-Höhe)
- 1. provozní četa (Karibib)
- proviantní úřad (Karibib)
- koňský depot (hřebčinec) - (Okawayo)
- místní komandatura a proviantní úřad (Swakopmund)
Jižní úsek - velitelství (Keetmanshoop)
- 2. provozní četa
- depot trénu
- lazaret
- sanitní depot
- oděvní depot
- proviantní úřad
- místní komandatura
- garnizonní správa
- 2. rota (Ukamas)
- 3. rota (Kanus)
- 5. rota s oddílem kulometů (Chamis, Churufabis)
- 7. rota velbloudí jízdy a oddíl kulometů (Gochas, Arahoab)
- 8. rota a lazaret (Warmbad)
- 9. rota (Kabus)
- 1. baterie (Narubis)
- 3. baterie (Kranzplatz bei Gibeon)
- koňský depot (hřebčinec) - (Aus)
- velbloudinec (Kalkfontein)
- místní komandatura a proviantní úřad (Lüderitzbucht).
Tato organizační struktura zůstala pak v platnosti až do vypuknutí I. světové války v roce 1914.
Proto je mylný údaj autora na s. 109-110 v kapitole Südwest - jediná kolonizovaná kolonie, ve které mluví o 7. praporu na velbloudech - ve skutečnosti se jednalo o 7. rotu.
Teprve po mobilizaci v roce 1914, když byly povolány zálohy v počtu cca 4.200 mužů, čímž početní stav Schutztruppe byl zvýšen na cca 7.000 mužů (včetně policie), bylo přistoupeno k obnovení struktury rota - prapor - pluk; byly vytvořeny 2 pluky s celkem 9 prapory tím, že dosavadní roty mírového stavu byly rozvinuty do síly praporu. I tak to však byly prapory resp. pluky o velmi slabých početních stavech, které nedosahovaly ani početního stavu praporu, předepsaného podle tabulkových předpisů německé císařské armády. Po této stránce byla obdobná situace ve všech německých ochranných územích.
Rovněž by nebylo od věci, kdyby autor zmínil důležitou specifickou zvláštnost Schutztruppe v DSWA oproti ostatním německým ochranným územím. Její odlišnost spočívala nejen v tom, že byla tvořena většinou Němci, přičemž barevní tvořili pouze menšinu používanou na plnění některých specifických úkolů, ale zejména v tom, že nábor pro službu v DSWA a to jak pro službu ve Feldtruppe (vojsko), tak i Polizeitruppe a rovněž i pro státní správu se prováděl pouze u těch uchazečů, kteří odsloužili vojenskou základní službu u jezdectva resp. jízdního dělostřelectva. Bylo to z toho důvodu, že císařská Schutztruppe v DSWA se skládala pouze z jezdců a bylo tedy nezbytné, aby všichni její příslušníci absolvovali základní výcvik pouze u této zbraně. Protože vojenská základní služba u jezdectva a jízdního dělostřelectva trvala v císařském Německu 3 roky, kdežto u ostatních zbraní resp. služeb pouze 2 roky (po jejím zkrácení počátkem 90. let XIX. století), bylo stanoveno, že pro ty příslušníky císařského pozemního vojska, kteří se přihlásili do služby u Schutztruppe v DSWA se zkrátí na pouhé 2 roky, aby uchazeči nebyli znevýhodňováni oproti ostatním uchazečům, kteří se hlásili do služby v jiných ochranných územích. Ti byli přijímáni ode všech druhů zbraně pozemního vojska a rovněž i z řad příslušníků válečného námořnictva. Schutztruppe v Kamerunu i DOA (Deutsche Ostafrika), tj. jak Feldtruppe, tak i Polizeitruppe, taktéž i Polizeitruppe v Togu a v Südsee (Jihomoří, tj. Nová Guinea, Karoliny, Mariany, Marshallovy ostrovy a Samoa) byly výlučně pěší, pouze v Kamerunu a DOA byly v průběhu I. světové války zřízeny menší jezdecké jednotky z domorodců pod velením německých důstojníků a poddůstojníků.
K problematice Schutztruppe v Kamerunu by bylo vhodné uvést, jaká byla její organizace přinejmenším ve finální fázi před vypuknutím I. světové války. Nejvyšší organizační jednotkou byla rota. Teprve po vypuknutí války a mobilizaci dobrovolníků (u domorodců) a záložníků (u bělochů) byly roty rozvinuty do síly praporu. Pro malé početní stavy Schutztruppe nepřipadala v úvahu plukovní organizace. Organizace u Feldtruppe i Polizeitruppe byla stejná s tím rozdílem, že nábor dobrovolníků připadal v úvahu pouze u Feldtruppe.
Organizace byla následující:
Velitelství a štáb (Duala)
1. rota - výcviková rota (Duala)
2. rota (Bamenda, Wum, Kentu)
3. rota (Moran, Kusseri)
4. rota - expediční rota (Soppo)
5. rota (Buar, Carnot)
6. rota (Mbaki, Nola, Nguku)
7. rota (Garua, Nassarau, Mubi, Marua, Lere)
8. rota (Ngaundere)
9. rota (Dume, Baturi)
10. rota (Ojem, Mimwuol)
11. rota (Akoafim, Ngarabinsam, Minkebe)
12. rota (Bumo, Fianga, Gore, Schoa)
Dělostřelecký oddíl (Duala).
Ještě před vypuknutím války došlo k poslednímu zvýšení mírových početních stavů jak u Feldtruppe (o 225 mužů), tak i u Polizeitruppe (o 195 mužů). Po tomto zvýšení činil početní stav u Feldtruppe 250 německých důstojníků, úředníků, lékařů a poddůstojníků a 1.650 domorodců, u Polizeitruppe 50 německých důstojníků a poddůstojníků a 1.550 domorodců.
Po vypuknutí války v roce 1914 došlo k mobilizaci německých usedlíků a náboru domorodců - zejména ze strany bývalých domorodých vojáků a jejich synů. Bylo mobilizováno:
- 1.200 německých usedlíků
- 4.500 domorodců.
Tím dosáhly početní stavy Schutztruppe:
- 1.500 Němců
- 6.000 domorodců Feldtruppe
- 1.550 domorodců Polizeitruppe.
Celkem: 9.050 mužů.
Ve výzbroji bylo:
- 14 děl s 3.000 náboji
- 60 kulometů s 36.000 náboji
- 3.900 karabin s 2,250.000 náboji
- 2.900 pušek vz. 71 s 500.000 náboji
- 2.300 loveckých pušek s 460.000 náboji.
Jedna rota čítala průměrně 17 Evropanů a 145 černochů.
Tento počet nebyl vždy dodržován. Zpravidla měly roty 15 Evropanů a 125 černochů.
Stejných nepřesností jako u Kamerunu se autor dopouští v kapitole, týkající se Německé Východní Afriky (DEUTSCH-OST-AFRIKA - DOA). Na s. 153 popisuje průběh bojů mezi jednotkami majora von Wissmanna a domorodými divochy. Mimo jiné jsou zde uvedeny takovéto „perly“ jako: „Velitel tedy uprostřed ledna 1891 vyrazil z Pangani s 350 muži zformovanými do tří praporů s 250 nosiči na severozápad.“ O něco dále píše: „Velení převzal 9. dubna 1891 poručík Zelewski, který začal z Afričanů budovat slepě poslušné domorodé vojsko. Rozdělil je do čtyř okupačních, čtyř expedičních a dvou rezervních praporů.“ Na následující stránce pak uvádí: „Zelewski tedy uspořádal trestnou expedici. Jeden zulský prapor a dva sudánské s jedním dělem a jedním kulometem vyrazily do srdce země. Tvořilo je pět německých důstojníků, jeden lékař, osm německých poddůstojníků a 362 příslušníků mužstva.“
Zde se jedná o zjevný omyl. Až do vypuknutí I. světové války neexistovala v DOA vojenská organizační jednotka vyššího stupně než rota (Kompagnie, resp. Askarikompagnie). Teprve po vypuknutí I. světové války byly roty rozvíjeny do síly praporu. Původní jednotka majora von Wissmanna v síle 14 důstojníků, 7 vojenských lékařů, 50 německých poddůstojníků a 800 najatých sudánských a zulských domorodých vojáků (Askariů) byla organizována do 5 rot po 150 mužích a pomocný oddíl 50 mužů. Vznikla v roce 1889 a původně nebyla považována za součást císařského vojska, protože byla najata a placena nikoliv z vojenského rozpočtu Říše, ale z prostředků koloniální společnosti. Po dvouleté, téměř nepřetržité bojové činnosti, bylo toto vojsko císařským rozkazem ze dne 9.4.1891 přeměněno na Kaiserliche Schutztruppe für DOA. Tím byl oddílu přiznán statut regulérního císařského vojska. Poté byl oddíl doplněn a početně rozšířen. Byl nově organizován do 12 rot po 150 Askari - celkem 1.800 Askariů. Početní stav vzrostl na 151 Evropanů (38 důstojníků, 13 lékařů, veterinárních lékařů a vojenských úředníků a 100 poddůstojníků).
Organizace oddílu byla následující:
Velitelství a doplňovací středisko (Daressalám)
1. rota (Moši)
- odloučená četa (Marangu)
2. rota (Iringa)
3. rota (Kilinga)
4. rota (Kilimatinde)
- odloučená četa (Mpapua)
5. rota (Daressalám)
6. rota (Ukongo)
7. rota (Bukoba)
8. rota (Songea)
9. rota (Udjidji)
10. rota (Tabora)
11. rota (Muanza)
12. rota (Kilossa).
Z tohoto počtu bylo 6 rot (tj. polovina celkového početního stavu) určena ke službě v pobřežní oblasti a dalších 6 rot pro službu ve vnitrozemí k ochraně obchodních a karavanních cest, misií a udržování klidu a pořádku.
V roce 1892 byla z kádrů Schutztruppe vytvořena policejní jednotka. Tím došlo k rozdělení Schutztruppe na Feldtruppe a Polizeitruppe, tak jako v Kamerunu a Jihozápadní Africe. Polizeitruppe se dělila na 2 roty (každá rota po 3 četách), celkem 6 čet po 40 mužích.
Organizace Polizeitruppe byla následující:
Velitelství a doplňovací středisko (Daressalám)
1. rota o 3 četách „NORD“ (Bagamojo)
2. rota o 3 četách „SÜD“ (Daressalám).
Početní stav Polizeitruppe tvořilo 9 Evropanů (1 Hauptmann ve funkci vrchního policejního inspektora a velitele Polizeitruppe, 2 policejní důstojníci ve funkci policejních inspektorů a velitelů rot, 6 policejních strážmistrů a seržantů ve funkci velitelů čet) a dále 240 domorodých policistů (Polizeiaskaris).
Z uvedeného je zřejmo, že údaje autora na s. 153 o 350 mužích, rozdělených do 3 praporů (to by znamenalo jeden prapor zhruba o 116 až 117 Askariích), nebo údaje na s. 154 o 1 zulském a 2 sudánských praporech o 362 Askariích (což by znamenalo 120 až 121 Askariů na jeden prapor) je zcela mylný, ježto v uvedených případech nešlo o prapory (zhruba každý o 3 až 4 rotách), nýbrž o roty a navíc ještě na neúplných stavech. Rovněž údaje na s. 158 o rozdělení země na 12 oblastí jednotlivých praporů v regionech je mylný; nejednalo se o prapory, nýbrž o roty. Zcela zmatečný je údaj, uvedený na s. 150, že major von Wissmann ráno 4. ledna 1890 zaútočil na domorodce se 2 pluky (to by byla brigáda o více než 6.000 mužích). Kde by je major von Wissmann vzal?
Bylo by také zcela na místě, kdyby autor věnoval více pozornosti organizaci Schutztruppe před i po vypuknutí I. světové války. Stálo by zato, seznámit se s dílem generála von Lettow-Vorbecka HEIA SAFARI - Deutschlands Kampf in Ostafrika nakladatelství Hase et Koehler/Verlag, Leipzig (bez udání roku vydání), ve kterém jsou popsány reálie, týkající se jak předválečného, tak poválečného nasazení Schutztruppe. Její organizace ke dni 1.1.1914 (to jest ještě mírová) byla následující:
Velitelství a štáb (Daressalám)
Signální oddíl (Daressalám)
Intendatura (Daressalám)
Výcvikové středisko (Daressalám)
1. rota (Aruša)
2. rota (Iringa, Ubena)
3. rota (Lindi)
4. rota (Kilimatinde, Singidda)
5. rota (Massoko)
6. rota (Udjidji, Kassulo)
7. rota (Bukova, Ussuwi, Kifumbiro)
8. rota (Tabora)
9. rota (Ussumbura)
10. rota (Daressalam)
11. rota (Kissenji, Mruhengeri)
12. rota (Mahenge)
13. rota (Kondoa, Irangi)
14. rota (Muansa, Ikoma).
Celkem 345 německých důstojníků, lékařů, vojenských úředníků a poddůstojníků a 2.683 Askariů (poddůstojníků a mužstva) - úhrnem 3.027 mužů. Po vypuknutí války bylo povoláno do zbraně na 3.000 německých záložníků. Počet obránců zvýšily i posádky 2 německých válečných lodí (lehký křižník III. třídy KÖNIGSBERG - 322 mužů a dělový člun MÖWE - 102 mužů). Námořníci po těžkém poškození svých lodí z nich odmontovali děla a kulomety a zařadili se i s touto výzbrojí do řad obránců DOA. Kromě toho bylo v průběhu války naverbováno 12.000 Askariů, částečně z dřívějších vysloužilců, částečně z nováčků. Ještě v roce 1914 byly postaveny další 4 roty Askariů (15. - 18. rota). V průběhu války byly v postaveny další roty (19. až 78. rota = 60 rot). Celkem bylo v akci 78 rot Askariů. Každá rota čítala tabulkově 16 Evropanů a 160 Askariů (tj. 1.248 Evropanů a 12.480 Askariů). Organizace Polizeitruppe byla ve stejné době následující:
Velitelství a štáb (Daressalám)
1. rota (Wilhelmstal)
2. rota (Tanga)
3. rota (Pangani)
4. rota (Bagamojo)
5. rota (Morogoro)
6. rota (Daressalám)
7. rota (Rufidži)
8. rota (Kilwa)
9. rota (Lindi)
10. rota (Songea)
11. rota (Langenburg)
12. rota (Udjidji)
13. rota (Mpapua)
14. rota (Kilimatinde)
15. rota (Moschi)
16. rota (Muanza)
17. rota (Tabora)
18. rota (Iringa)
19. rota (Mahenge)
20. rota (Bukoba)
21. rota (Ruanda)
22. rota (Urundi).
Policejní oddíly č. 1.-19. čítaly 3 německé policejní strážmistry a 100 domorodých policistů, policejní oddíly č. 20.-22. čítaly 1 německého policejního strážmistra a 80 domorodých policistů.
Velitelství a štáb tvořili 4 němečtí policejní důstojníci a 1 německý policejní strážmistr.
Celkem čítala Polizeitruppe v DOA: 65 Evropanů (4 důstojníci a 61 strážmistrů) a 2.140 Polizeiaskaris (z toho 147 poddůstojníků) - celkem 2.205 mužů. V průběhu války byla Polizeitruppe spojena s Feldtruppe pod jednotným velením.
Celkový počet Evropanů činil 3.834 mužů
Celkový počet Askariů činil 16.822 mužů
Celkem: 20.656 mužů.
Toto ochranné území bylo také jediné, kde černoši mohli získat nejen poddůstojnické hodnosti, ale i důstojnické a to až do stupně kapitán (Leutnant-Effendi, Oberleutnant-Effendi, Hauptmann-Effendi). Samozřejmě veleli pouze černým vojákům a poddůstojníkům, nikoliv bílým. Německá koloniální správa také vydávala noviny ve svahilštině, určené Askariům - nesly jméno KIONGOZI, tj. vůdce.
Ani tyto skutečnosti autor neuvádí.
Konečně kniha obsahuje některé nepřesnosti po stránce označení a klasifikace lodí císařského válečného loďstva, zmíněných v souvislosti s účastí na procesu získávání zámořských území pro Německo. Tak na příklad autorova podivná záliby v překládání německých jmen mocí mermo do češtiny může nedosti poučeného čtenáře desinformovat, pokud není mocen německého jazyka. Na s. 45 a 49 uvádí jakousi loď RACEK, aniž by připojil, alespoň do závorky její pravé německé jméno MÖWE. Naproti tomu na s. 149 uvádí loď pod jejím správným jménem MÖWE a tím vzbuzuje u čtenáře neznalého německého jazyka dojem, že se jedná o dvě rozdílné lodi, nikoliv o tu jednu a samou. Naopak na s. 321 uvádí opět onu loď MÖWE s českým překladem (Racek) v závorce. Také na s. 149 zmiňuje uvedenou loď jejím pravým a správným německým jménem, přičemž ji uvádí spolu s dalšími třemi válečnými loděmi s tím, že je všechny klasifikuje jak křižníky. To je ovšem omyl - jestliže loď LEIPZIG a SCHWALBE je možno s výhradami zařadit mezi křižníky - LEIPZIG byla tzv. Kreuzkorvette (křižníková korveta) a SCHWALBE byla klasifikována jako Ungeschützte Kreuzer IV. Klasse (nechráněný, tj. neobrněný křižník IV. třídy), pak PFEIL i MÖWE byly Kanonenboote (dělové čluny). Křižník LEIPZIG byl na rozdíl od výše uvedené stejnojmenné křižníkové korvety zařazen do služby až 16 let po popisované události, tj. v roce 1905.
Konečně na s. 184 zmiňuje autor jakýsi dělový člun SIAR. Mohu autora ujistit, že žádná válečná loď tohoto podivného jména nikdy pod vlajkou císařského německého loďstva neplula. Jedná se se vší pravděpodobností o nechráněný křižník IV. třídy (Ungeschützte Kreuzer IV. Klasse) SEEADLER o výtlaku 1.620 tun, vyzbrojený 8 děly ráže 105 mm s posádkou 162 mužů, který v té době, tj. v roce 1911, tvořil část eskadry císařského válečného loďstva, konající staniční službu v německých ochranných územích v Tichomoří.
Závěrem bych chtěl pouze uvést, že se vždy vyplatí, pokud chci vydat jakoukoliv publikaci, prostudovat si k danému tématu podrobně veškeré dostupné materiály a to nikoliv jen ty, které jsou vydány v současnosti a proto zpravidla obsahují množství nepřesností a zkomolenin, ale i materiály dobové, tj. takové, které byly k tematice staré nyní více než sto let vydávány v době, kdy se popisované děje odehrávaly. Zejména bych chtěl varovat před materiály soudobé anglosaské provenience, které se nepřesnostmi a omyly jen hemží.