Rozhlasové toulky českou minulostí na schůzky s našimi vojáky
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 29.04.2020
V současné době rozmachu elektroniky přehrávající nejrůznější zvukové formáty považujeme za vhodné připomenout zdejšímu čtenářstu populární projekt Českého rozhlasu Dvojky nazvaný Toulky českou minulostí, který představuje podařenou exkurzi do spletitých souvislostí velkých dějin i každodennosti všedního života, založenou na (většinou) pečlivě vybrané odborné literatuře a nabízenou v příjemném podání od Josefa Veselého, Ivany Valešové, Františka Derflera a Igora Bareše.
Zájemcům o přelom 18. a 19. století, kteří z nějakého důvodu nemohou sáhnout po knize či jiném čtivu, popř. by si jen rádi zpestřili své pracovní povinnosti, zdlouhavé cestování či chvíle odpočinku příjemným a poučným poslechem, lze tento seriál určitě doporučit – své putování mohou začít někde kolem 550. dílu/schůzky, který měl premiéru na začátku roku 2006.
Zpracováním tohoto historického období rozhlasové Toulky českou minulostí výrazně překonávají svou stejnojmennou knižní předlohu, což potvrdil jejich autor Josef Veselý v rozhovoru pro týdeník Respekt, vydaný pod názvem Ve stínu elit dne 18. srpna 2014 u příležitosti odvysílání jubilejního tisícího dílu (Toulky jsou mj. nejdéle trvajícím rozhlasovým seriálem v české historii, jehož první díl zazněl v dubnu 1995):
...V posledních letech se od předlohy čím dál více vzdalujete. Proč?
Dlouho jsem neopouštěl hranice knih Petra Hory-Hořejše. Ale pak jsem třeba objevil na okraji stránky jeho malou poznámku o Václavu Lucemburském, který se vyznačoval tím, že psal krásné rondely. Galantní poezii, jež se dá číst i dnes. Říkal jsem si: o tomhle člověku bych měl v Toulkách něco říct, vždyť to byla ve 14. století básnická osobnost. Tak jsem o něm vyhrabal všechny dostupné materiály a od té doby to tímto způsobem rozšiřuji a vzdaluji se od předlohy. Nacházím osobnosti, které mě něčím zaujmou a o nichž v knižních Toulkách není ani zmínka.
Co na to říkají historici? Nevadí jim, že stejný prostor věnujete básníkovi Antonínu Sovovi i Aloisi Topičovi, jehož největší přínos spočíval ve vývozu vycpaných ptakopysků z Austrálie do Evropy.
Odborníci mi dávají pokoj. Toulky mají dnes už takovou popularitu, že si na mě netroufnou. Takže mi nevyčítají, že tam na úkor těchto malých příběhů je menší důraz na velké osoby a události, které skutečně hýbaly dějinami...
Od 537. schůzky (Jenerál Laudon) lze jednotlivé díly ve zvukovém formátu nalézt v audio-archivu pořadů, který umožňuje jejich spuštění popřípadě i bezplatné (a přitom zcela legální) stažení ve formátu MP3
(od 09.10.2005; díl 537 - 546).
Dostupný je také jejich textový přepis na stránkách - dvojka.rozhlas.cz/toulky-ceskou-minulosti (díl 541 - 551; přesměrováno z původní adresy rozhlas.cz/toulky)
Kompletní přehled všech dílů na dvojka.rozhlas.cz/toulky-ceskou-minulosti-vsechny-dily
A k zakoupení jsou kompletně dostupné na radioteka.cz/hledat
Vojenská zastavení na toulkách
Vojenským reáliím je v rámci tohoto pořadu věnován dostatečný prostor, ať již se jedná o celé díly, či kratší pasáže v obecnějších celcích. Ty nejzajímavější z období od josefínských reforem po revoluční události let 1848/49 budou postupně anotovány na našich stránkách formou odkazů:
549. schůzka: Když verbujou, budou brát
556. schůzka: Rakousko má kalhoty
(= mládí arcivévody Josefa, pozdějšího císaře Josefa II.)
V prosinci roku 1748 (Josefovi bylo sedm let) doporučila tajná rada, aby byl mladému arcivévodovi propůjčen titul "královská Výsost." Poprvé očekával Josef své rodiče v čele jednoho regimentu na koni. Od té chvíle se mu uniforma stala nejoblíbenějším oblekem. "Zprávy z Josefova dětství potvrzují, že ve všech fázích svého věku si nejraději hrál na vojáky. Hrdiny jeho mládí byli velcí vojevůdci: Alexandr Veliký, Caesar, Rudolf Habsburský...
Když vypukla válka (která pak měla trvat sedm let), bylo Josefovi patnáct let. To znamená věk, kdy chlapec dozrává v muže a kdy se loučí se svým dětstvím. Z Josefa se stal muž. Jeho rysy, které byly v dětském věku měkké a vláčné, se zaostřily. Na jeho podobizně z té doby vidíme tvář s ostrým nosem a výsměšnými rty - jenom oči si ponechaly světlou modř, i když jejich pohled zpřísněl a ztvrdl. Josef vystupuje v uniformě svého švališérského pluku číslo 1 tak, jak se sám viděl - jako následník velmocenského trůnu, nacházejícího se v krvavé válce: ani stopy po úsměvu, oči upřeny na pozorovatele, ruka na kordu. Patnáctiletý Josef toužil obnovit čest svého rodu - chtěl být novým Alexandrem, novým Caesarem. Pokoušeli se mu sice tyto a podobné nápady vyhnat z hlavy, ale dovolili mu provádět v uniformě inspekce u pluků, intenzivně ho učili vojenství a nechali ho dokonce hrát Julia Caesara v jakési hře. "Když vypukla válka s Pruskem," to bylo roku 1756, "hořel mladý arcivévoda vojenskou vášní. Výchovný program byl zčásti gigantomanický, zčásti encyklopedický - mladý Josef na něj reagoval střídavě cynicky a letargicky. Teď ale poprvé projevil až fanatickou schopnost nadchnout se pro věc. Úplně se překonával, vítězil nad Fridrichem na mapě generálního štábu a válku ve všech jejích fázích prožíval téměř fyzicky. Ruského vyslance zaskočil tím, jak přesně znal vzdálenosti míst válečných bojů od Petrohradu, když ho nabádal, aby Rusko konečně poslalo slíbenou vojenskou pomoc. Mladý Josef se mohl stát novým Fridrichem, tak byl zapálen pro armádu. V to asi tajně doufala i Marie Terezie, když se dozvěděla o neúspěších na saských a českých bitevních polích."
Josef později často vzpomínal na tento den, který prožil jako mladý muž po boku své strachující se matky. S radostí se poučil, že Rakousko jako velmoc nebylo donuceno k abdikaci, že Friedrich poznal hranice svých možností, že znovudobytí ztracené rakouské převahy zdaleka není vyloučeno. Celý život lpěl Josef na tomto snu. Sám se za velkého vojevůdce považoval, rozpoznal v sobě vojevůdcovské schopnosti a toužil po historických vavřínech na bitevním poli.
(celé znění viz www.rozhlas.cz/556)
563. schůzka: Matka a syn, kteří se měli rádi, ale nerozuměli si
Josef II. si bral Prusko za vzor a jeho panovníky, na kterých mu imponovalo volnomyšlenkářství, vojáctví a taky macchiavelismus... K Friedrichovi Druhému, vojenskému králi, který komandoval svůj vojenský stát, se jako dvorní a oficiální oblečení hodila uniforma. K římskoněmeckému císaři, spoluvladaři a budoucímu samovládci dědičných zemí se už uniforma hodila méně. Nebylo by to ještě nepatřičné, kdyby tím chtěl jenom demonstrovat, že Rakousku, které ve svých válkách s Pruskem nevyhrálo, trochu víc vojáckého ducha nezaškodí. Josef tím však chtěl také ukázat, že se španělským oficiálním oblekem s pláštíkem odkládá i tradici, jež se už stala nepohodlnou, a že s uniformou přejímá jednotnou vnější formu, odpovídající duchu moderní doby...
575. schůzka: Hladomor
Roku 1770 si dal Pruský král s Josefem schůzku v Uničově (německy se toto město psalo Neustadt, díky čemuž docházelo k časté záměně s Neustadtlem, což je Nové Město na Moravě). Hlavní jednání měl vést tentokrát kancléř Kounic. Císař Josef s generálem Laudonem se starali o organizaci zábavy pro královského hosta. (Zábava to byla vojenská - manévry; ale nepovedly se - třetí den schůzky zasáhla Uničov silná bouřka, která rozvodnila kdejaký potok; když se vyjasnilo, nebyly rakouské pluky s to v manévrech pokračovat)...
Polsko čekalo porcování mezi Rakousko, Rusko a Prusko. Vídeň s tím začala už v roce 1769, kdy obsadila - se souhlasem polského krále a bývalého milence ruské carevny Stanisława Poniatowského - třináct tehdy polských měst u hranic s Horními Uhrami (jde o dnešní Spiš na Slovensku). Po dvou letech dostal rakouský maršál Lacy rozkaz získat pod kontrolu další území v okolí těchto měst, což už se stále slabšímu Polsku nelíbilo...
577. schůzka: Zlatý patent
...Shodou okolností právě v oné přetěžké době drahoty a epidemií obcházely po vsích takzvané konskripční komise. Měly na starosti sčítání obyvatelstva. Rozdávaly statkářům a chalupníkům "numera" - což byla vůbec první popisná čísla domů...
Poddaní už od roku 1771, kdy se konal první všeobecný soupis zbraněschopných mužů a kdy jim na mnohých místech důstojníci napovídali, že brzy budou roboty sníženy nebo zrušeny, aby je tím uklidnili, poddaní od té doby žili v napětí a očekávání. Fáma o zlatém patentu se šířila jako lavina, opakovaly to různé lidové skladby, jakož i proroctví - někde si dokonce vzpomněli, že před víc než třiceti lety se ve vesnicích četly patenty, aby se venkované hlásili do zeměbrany a tím že dostanou svobodu. Teď si poddaní spojili někdejší agitační manévr s vybudováním vojenských soupisů a usoudili, že kdo je zapsán, zbaví se roboty. To všechno je prý řečeno ve "zlatém patentu"...
578. schůzka: Radujte se, sedláci, budete mít rekraci
Jeden účastník všech akcí u Chlumce nad Cidlinou, o kterém víme jenom to, že to byl důstojník, napsal komusi dopis, ve kterém autenticky popisuje průběh událostí. "Dnes nalézám první okamžik, kdy mohu podat krátkou zprávu o zdejších událostech. Jsme v opravdové selské válce a tento vzbouřený lid je tak opovážlivý, že nejen zachází velmi tvrdě s venkovským obyvatelstvem (pisatel měl asi na mysli majetné sedláky), nýbrž také do základů ničí a plení nejkrásnější zámky a cokoli nalezne z jejich zařízení, to buď uloupí nebo rozbije a ničí." (Pan důstojník si zřejmě nemusel moc vymýšlet. No... on si asi nevymýšlel vůbec.)
"Dne 22. Martii 1775 ve 12 hodin v poledne dostala naše setnina náhle rozkaz k pochodu, neznámo kam a proč. Odešli jsme téhož dne s poloviční výstrojí a prapor shromáždil se následující dne v Týnci nad Labem. Teprve tu jsme se dozvěděli, že musíme táhnout proti té zatracené chátře, když tu bylo mužstvo podělováno dvaceti ostrými patronami. Příštího dne, totiž 24., pochodoval celý prapor k Chlumci a tu jsme již narazili na rebely, kteří sem přišli o hodinu dříve než my, vyplenili vrchnostenskou kancelář i s bytem správcovým, pobrali vše, co mohli unésti, rozbili všechna okna a roztrhali všechny spisy v archivu - nezbývalo konečně než aby ještě zapálili dvůr. Bylo jich asi tři sta mužů. Když pak byli hotovi se dvorem, táhli do zámku Karlova Koruna s úmyslem, že tam budou řádit stejným způsobem a že při tom zavraždí mladého hraběte - desetiletého chlapce, který se však spolu s úředníky spasil útěkem. Ale v tom jsme naštěstí dorazili."
579. schůzka: Jako sedláci u Chlumce
Mezitím skončil (přímo katastrofálně) i nejsilnější houf povstalců, který táhl na Prahu. Rozprášil ho vojenský oddíl pod vedením hraběte Nostice. První český kritický dějezpytec Gelasius Dobner o tom jako současník poznamenal: "24. března za samého svítání ujal se té záležitosti nejvznešenější hrabě Antonín Nostic. Dobře ozbrojen vyrazil na koni s pěti sty pěšáky a stovkou jezdců proti těm pobudům, které v počtu takřka osmi set zastihl právě mezi Invalidovnou a Libní, když se chystali na Prahu." Jak to bylo tenkrát na špitálské rovině, zhruba na území dnešního Karlína? Sedláci se hnuli k Ďáblicům a k Vinoři, zatímco ráno vyrazili proti nim Poříčskou branou za jízdou granátníci - namířili si to k Libni. Uprostřed polí pod žižkovským vrchem dominoval krajině čtvercový komplex budov, který tu stojí dodnes - Invalidovna. Tenkrát tu byl ovšem osamocený. Od Vltavy až po novoměstské hradby nebyly víc než všehovšudy dva domky. Prostranství před kasárnami invalidů jako stvořené jako útok jízdy... zato utéci nebylo kam.
581. schůzka: Rychtář
"Sedláci přišli naprosto klidni. Uvěznil jsem je v kanceláři. Byl mezi nimi také rychtář z Kyjí Helfleisch, který sem ráno přišel zaplatit kontribuci. On i rychtář z Radče Celba se domnívali, že sem byli předvoláni kvůli úřední záležitosti, a proto se zúčastnili ranního jednání. (Docela obyčejná a poměrně průhledná výmluva.) Oba přišli i nyní, protože jsem předvolal všechny, kteří tu byli ráno. (Velice sofistikované.) Mohu však potvrdit. že Hetfleisch po ránu, dřív než se dostavili ostatní, naříkal na svou bezmocnost. Také vrchnostenští úředníci dosvědčovali, že chtěl, seč mu stačily síly, přidržet obec, aby plnila dosavadní povinnosti proti přání a rozhodnutí guberna. S uvězněnými zůstal také jeden čeledín, která neměl s nimi nic společného, pouze jim přivedl koně. (Když se kácí les, létají třísky...) Potom večer kolem osmé hledal gubernátora jaksi špion. Chtěl mu dát česky psaný lístek. Zadrželi jsme ho. (Jak operativní.) Ostatní sedláci v hospodě vzali do zaječích ještě v době, kdy jsme zatýkal hlavní rebely. Kolem deváté jsem obdr-žel zprávu, že prý sem míří sedláci, opatřeni puškami, sekyrami a vidlemi - podle nařízení, které jim zanechal gubernátor." Naštěstí "to byl jen planý poplach. Zatčení rebelů jsem hned hlásil. Ještě před rozbřeskem byli dopraveni do Nového Města. Potvrzuji, že toto všechno bylo tak a nejinak," končí Josef Reis obšírnou zprávu, která je dnes uložena ve vídeňském státním archivu v písemnostech dvorské válečné rady.
585. schůzka: Syn, císař a spoluvládce (Josef II.)
...Mladý Josef začal napodobovat starého Fritze. (Myslí se samozřejmě pruský král Fridrich.) Imponovalo mu na něm jeho volnomyšlenkářství, vojáctví, reformismus a macchiavelismus. Duševně na něj nestačil - jeho spisovatelské nadání zůstávalo daleko za vlohami jeho vzoru - v osvícenském smýšlení se mu však hleděl vyrovnat, jakož i v tom, že nosil téměř výhradně uniformu...
Na armádě se Josefovi líbil princip poslušnosti, který později převzal jako vzor pro státní správu. Odstupňování úřednických postů a téměř vojenská disciplína v oddanosti státu, kterou od svých spolupracovníků vyžadoval, pocházely právě odtud. On asi civilní a vojenskou stránku života nerozlišoval... Neviděl mezi nimi rozdíl. Civil a vojna se mu spojily v jedno: úředníci byli vojáci míru, vojáci pak úředníky v uniformách. A on sám sebe považoval za prvního mezi vojáky. Dobrovolně se přitom podřizoval služebnímu řádu. Dodnes jsou citovány četné anekdoty a historky o jeho zájmu o život a myšlení prostého vojáka. Z armády začal Josef odstraňovat barokní veteš: "Nákladný účes musí být podle předpisu zjednodušen tak, že bude upuštěno od nalepených příčesků a bude odstraněno vše, co překrývá přirozenou barvu vlasů. Muž se má pomádovat pouze tak, aby tím podporoval růst vlasů, a pudrovat proto, aby byl čistý!"...
590. schůzka: Šest tisíc výnosů majitele pravdy
...O skromnosti až askezi Josefa II. tu už řeč byla. Lze jen zopakovat, že na spaní mu stačil vojenský slamník, potažený jelení kůží a polštář, vyplněný žíněmi, že jídlo mu vařila jediná kuchařka a že je zapíjel pouze vodou...
Žil plně povinnostmi a svým posláním. Ve svatém zaujetím svým posláním dával přednost práci před zábavami a společenské příležitosti ho příliš - včetně návštěv - nezajímaly. Výjimku představovali hosté, s nimiž císař spojoval určitá politická očekávání. V takových případech se Josef, vyšňořený vždy v uniformě polního maršálka s insignií Řádu zlatého rouna na krku a brilianty zdobenými vyznamenáváními na hrudi coby hostitel doslova překonával. Když chtěl, dokázal být okouzlující. Jenže takových návštěv bylo méně než šafránu...
610. schůzka: Festuňk Olomouc
(rozhlas.cz/toulky/610)
611. schůzka: Ples, posléze Josefstadt, nyní Josefov
(rozhlas.cz/toulky/611)
612. schůzka: Když se rodily pevnost a město s něžným jménem Terezín
(rozhlas.cz/toulky/612)
613. schůzka: Citadela
(rozhlas.cz/toulky/613)
614. schůzka: Custodia honesta
(= brněnský hrad Špilberk jako "čestné vězení")
(rozhlas.cz/toulky/614)
619. schůzka: Ještě jednou drobty na stole doby (josefinské):
...Francouzský turista, jakýsi Risbeck, píše roku 1781 svému bratrovi do Paříže: "Češi jsou krásní, silní a dosti živí. Je na nich vidět, že pocházejí od Charvátů, kteří jsou z nejkrásnějších národů na světě. Ze všech císařských poddaných jsou nejlepšími vojáky. Nejdéle bez mručení snesou všechny trampoty vojenského života. Zejména dlouho čelí hladu, jenž je ostatním císařským národům tak strašným nepřítelem. Sedláci žijí v chudobě, jež je vzdaluje každé změkčilosti daleko účinněji než všechny zákony zakazující přepych. Nevolnictví, jež tu vládne v plné hrozné síle, navyká je od mládí naprosté poslušnosti, největší vojenské ctnosti našich dob...
631. schůzka: Válka proti Turkovi
(rozhlas.cz/toulky/631)
634. schůzka: Ve stínu tvých křídel vítězí lev
Vnitřek stavby byl vybaven skrovně. Stěny byly potaženy režným plátnem, v přízemí i na galerii nad vchodem byly umístěny obyčejné lavice a v nízkých lóžích po stranách prosté židle. Výzdobu tvořily pouze červené drapérie nad lóžemi a znak říšské orlice s českým lvem na prsou a s latinským názvem "Sum umbra alarum tuarum vincit leo." Což je česky: "Ve stínu tvých křídel vítězí lev..." (komentář K. S.: českého lva nesl samozřejmě heraldický orel, nikoliv orlice)
Na podzim roku 1786 se konaly vojenské manévry v okolí Prahy, u Hloubětína a Malešic, a císař se jich osobně zúčastnil. Aby si přece jenom od execírky odpočinul, navštívil Vlastenské divadlo v Boudě se svými generály Laudonem, Lacym a Hadikem v doprovodu ještě četných jiných důstojníků. Na počet císařovu dávali veselý singspiel, přeložený do češtiny Václavem Thámem s titulem Louteníci aneb Veselá bída, po němž byl proveden balet Čihadlo aneb Tak vás čížky chytáme. Byla to ohromná senzace pro Prahu a vysoké vyznamenání pro české herce a jejich Vlastenské divadlo. Jako vstupné zaplatil císař 25 dukátů. O jeho návštěvě se všude mluvilo. Bouda přestala být přezíraným bavištěm nižších vrstev (když ani císař se za ni nestydí), a získávala přízeň i z vyšších kruhů.
635. schůzka: Smrt Josefa II.
V rakouském Nizozemí, v Antverpách, které jsou dnes součástí Belgie, musela armáda rázně zasáhnout a povstalcům vysvětlit, že má situaci pod kontrolou a že Josef není Ludvík, který připustil ostudu a ponížení monarchistické moci. Z Vídně nařizoval zasahujícímu generálu d'Altonovi: "Střílejte na ten ksindl!" A Trautmannsdorfovi vyčítal nepřípustné ohledy k buřičům (mezi kterými se zbraní v ruce bojovalo dost kněží) jako nemístnou slabost.
"Trochu povzbuzení a radosti mu nakonec přinesly společné úspěchy ruských a rakouských zbraní ve válce s Turky," píše ve své knize o Josefovi II. historik Luboš Taraba. "Saský princ Fridrich nejprve sám a poté společně s ruským generálem Suvorovem uštědřili v červenci a září 1789 sultánovým vojskům dvě porážky Martinešti a Fokšan. Osmanský velitel nařídil dokonce ostřelování svých ustupujících oddílů kartáči, aby je potrestal. Na císařovo naléhání, že Rakousko potřebuje pro svůj vnitřní klid vítězství, zahájil Laudon v první polovině září obléhání Bělehradu. Cti odpálit první kanón proti této pevnosti, patřící do roku 1739 Rakousku, se dostalo Josefovu synovci Františkovi. Laudon by sice raději viděl na jeho místě samotného Josefa, ale to nebylo možné. O to více mu panovník na dálku radil, jak má postupovat." Na bojišti se stále více prosazovaly josefinské reformy. Fungovalo (alespoň v mezích politických a hospodářských možností impéria) zásobování, stoupal význam dělostřelectva i účinnost lékařské a týlové služby"...
Osman paša dospěl k názoru, že další obrana nemá cenu a odevzdal do rakouských rukou Bělehrad. Předtím na něj dopadlo na 200 000 dělostřeleckých projektilů. "Chybí mi slova," psal Josef Laudonovi, "abych vyjádřil pocity radosti a vděčnosti. Vámi prokázané služby státu a ke slávě našich zbraní přesahují všechna přání a korunují vaše válečné činy." Vlastnoručně odepjal ze své uniformy Řád Marie Terezie, zdobený brilianty, a poslal ho staré vojně spolu s jmenováním generalissimem. Slavnostní osvětlení Vídně, volný vstup do divadel, kde se během představení čepovalo zadarmo pivo a víno, a slavnostní Te Deum v kostele svatého Štěpána za Josefovy účasti, prezentované jako důkaz jeho uzdravení, měly obyvatelům města ztlumit kručení v žaludcích, způsobené růstem cen potravin...
Zatímco Vídni vládl karneval a všichni se bavili, Josef stále pracoval. Přes pocit blížící se smrti (anebo právě proto) se stylizoval do oběti okolností. "Strašný je krok z trůnu do hrobu." Loučil se s nejbližšími úředníky. Nezapomněl na jejich obdarování. On, známý spořivec, jim rozdal během jediného týdne půl milionu zlatých. Na své si přišli i jeho lékaři. V předvečer své smrti diktoval, oblečen do bílé maršálské uniformy a obutý do vysokých bot, opíraje se přitom o hromadu polštářů, až do deseti večer sekretářům své instrukce, rozkazy a dopisy na rozloučenou. Stihl ještě přijmout Laudona a Hadika. "Poslední polní tažení překonalo má nejvroucnější přání a sláva mých oddílů se rozšířila po celé Evropě. Nechci jít do hrobu, aniž bych poskytl své armádě toto otevřené potvrzení své lásky"...
Ministr financí hrabě Zinzendorf si poznamenal do svého deníku: "Šli jsme se podívat na císaře, ležícího uboze ve své ložnici na katafalku obklopeném několika svíčkami, v maršálské uniformě, hlavu podvázanou bílým šátkem, obličej zčernalý a žlutý jako vosk, ruce špatně zkřížené příliš vysoko na prsou, uniformu neupravenou, a dva augustiniáni, modlící se u jeho nohou." Oblíbenec Lacy svůj dojem z mrtvého monarchy shrnul do věty: "Byl vždycky výstřední."
640. schůzka: Vakcína znamená po česku "kravská"
V evropských válkách pouze ve letech 1792 až 1815 sloužilo prý ve francouzské armádě postupně čtyři a půl milionu mužů. Z nich asi 300 000 padlo v přímých bojích. Zato asi dva a půl milionu vojáků zemřelo dodatečně, na sepsi po zranění, na tyfus, neštovice a jiné infekce. Tato data nejsou jediná, která bychom v literatuře mohli najít. A nemíníme zde kriticky zkoumat jejich přesnost. Jde nám totiž o něco jiného - o konstatování, že mnohonásobně častěji než pušky a děla zabíjely tehdy vojáky bakterie a viry.
648. schůzka: O jazyce mateřském věru těžce zbědovaném
Češtiny znělo v zemi na konci 18. století fakticky dost. Na všech stranách. Žila však v ghettu, mezi lidmi bezprávnými, neuznávanými. Vesměs negramotnými nebo pologramotnými. Vinou izolace regionů se drobila do nářečí. Neměla žádnou spisovnou normu, takže každý psal, jak se mu zlíbilo, obvykle podle pravidla piš, co slyšíš nebo vyslovuješ. Českému jazyku se učilo jenom na triviálkách, kde žáci sice zvládli elementární pomalé psaní, ale pak, v dospělém životě, se zmohli už jen na pár podpisů ve vrchnostenské kanceláři. Na víc obyčejný člověk písmo nepotřeboval. Znalost čtení také ne.
S těmi triviálkami bychom to měli upřesnit. Totiž že se učilo česky jenom na nich. Což není pravda úplná. Z praktických důvodů (totiž pro zajištění styku s prostými lidovými vrstvami, ovládajícími jen mateřštinu) prodělávali úředníci, kněží a někteří specialisté, například důstojníci příslušná jazyková školení. Mezi ony specialisty patřily i porodní báby. Na universitě se tím pádem udržela čeština například v kursech porodnictví na lékařské fakultě, dále také v přednáškách pastorální teologie, a na některých vojenských školách, například na Vojenské akademii v Novém Městě u Vídně. (Tam hrála svou roli potřeba českého velení.) Pozoruhodné také je, že čeština jako vysokoškolský studijní obor hluboko do 18. století vůbec neexistovala. Posléze se začala přednášet dříve na universitě ve Vídni než v Praze. Na pražském vysokém učení vznikla samostatná stolice jazyka českého až v roce 1793, a jejím prvním profesorem se stal František Martin Pelcl.
649. schůzka: Krejcarová komedie
Po každé válce jsme se v českých zemích mohli setkat s jevem skoro až pravidelným: značný počet válečných vysloužilců a invalidů vyhledával lehčí živobytí, než jim dovoloval fyzický stav - hráli na kolovrátek nebo provozovali loutkové divadlo. Vysloužilci a váleční invalidé byli problémem, který se snažily v 18. a 19. století řešit dekrety. Říkalo se jim žebrácké. Komedianti, a tedy i loutkáři, jsou počítáni mezi žebráky, povaleče, vagabundy, zemské škůdce a jiné "toliko nepříležitosti působící chodce," a podle toho se proti nim zakročovalo...
Ale vraťme se do roku 1779, kdy se poprvé mezi českými loutkáři vyskytuje jméno Kopecký. Jan Kopecký, bydlící na Novém městě Pražském. Ve své žádosti zemskému guberniu podává žádost o povolení loutkových her a chůze po provaze v Čechách. Uvádí v ní podle zápisu: "Narodil se v Pražském Novém městě a je zachovalý. Jeho chudý otec byl 36 let vojákem, také jeho bratři jsou vojáci. Sám by se byl rovněž věnoval vojenskému povolání, ale tomu zabránily jeho tělesné vady. Svůj chléb vydělával si od mládí mezi herci, po svatbě se začal zabývat loutkovým divadlem a chůzí po provaze..."
Další průkopníkem českého loutkářství byl Kryštof Dušek, komediant. Tak se podepsal na žádost, aby mu byla povoleno provozování komedií v pražských městech. Po dvaadvacetileté vojenské službě u pěšího regimentu chodil 15 let po českých zemích se svým stínovým a loutkovým divadlem. "Protože však v mých starých letech pro porušené zdraví a válečná zranění připadá mi chůze bolestnou jako smrt, prosím, aby mi bylo dovoleno provádět všude v pražských městech tyto komedie a vydělávat si tak na denní chléb."
(rozhlas.cz/toulky/649; srovnej též Jan Toman: Loutkář Matěj Kopecký jako vojenský dovolenec)
655. schůzka: Modrý abbé
Josef Dobrovský svým životním dílem zastavil (obrazně řečeno) dlouhodobou krizi naší mateřštiny a přivedl češtinu na práh nového rozkvětu. Svým typickým způsobem (to znamená poněkud drsně) odhalil zhoubnou, i když pro věc zapálenou činnost vlasteneckých puristů a gramatikářů... Dobrovský na tu brusičskou výrobu češtiny útočil s drsnou ironií (a že mu šla dobře!): "Gramatikáři nesbírali starých správných výrazů, nýbrž kuli špatné nové. Čeština se nemírným tvořením slov vydává posměchu a nestudovaní Čechové co nevidět nebudou rozumět českým knihám."... Některé jsme už na svých toulkách potkali, tohle byla zřejmě další generace. Patřil do ní Václav Pohl, někdejší učitel Josefa II., který se podepsal na faktu, že se císař naučil česky věru mizerně, a pak také Maxmilián Šimek, což byl od živé mluvy odtržený, o to však tvořivější profesor českého jazyka na tereziánské vojenské akademii v Novém Městě u Vídně. Díky tomu, že Dobrovský kategoricky zasáhl, vymizely z české slovní zásoby jisté pojmy stejně rychle, jak do ní byly vpašovány. Těmi pašeráky byli puristé a gramatikáři, samozřejmě...
"Chlapcy běhaly bosý." V rozhlase to vyjde nastejno, protože čeština se už odnaučila v mluveném projevu rozlišovat měkké a tvrdé i/y. Napsáno je však na první pohled zřejmé, že všechna y v této větě jsou tvrdá. Takto (po vzoru českobratrského nebo veleslavínského pravopisu) se psalo ještě začátkem 19. století. "Chlapcy běhaly bosý." Po c, s a z vždy následovalo tvrdé y. A místo měkkého i se psalo j, místo j to bylo g, a můžeme ještě pokračovat dál - namísto obyčejného v se používalo w a místo ou bylo na papíře au. (Daubravský namísto Doubravského.) Ypsilon po takzvané napařené souhlásce (tedy měkké, kupříkladu c) - i po ní se psal ypsilon. Chlapcy. Což byla prastará nedůslednost, přesněji chyba, vždyť už podle Husova pravopisu se mělo psát chlapci s měkkým i neboli iotem. Josef Dobrovský jako pedant, pedant a možná i hnidopich tuhletu mýlku postřehl a stanovil: Po měkkých souhláskách je třeba psát vždy měkké i (tedy chlapci), po obojetných však buďto iot nebo ypsilon, a to na základě obdoby čili shody koncovek. Běhali bosi. O tuto poměrně drobnou pravopisnou úpravu, která však dodnes činí najmě mladé generaci urputné problémy, svedli vlastencové čeští úporný, rozezlený, třináct let trvající zápas, který skončil vlastně až rok před Dobrovského smrtí. Rozdělili se na dva tábory, na konzervativní ypsilonisty, (vedené tehdejším universitním profesorem Janem Nejedlým), a na reformátory iotisty (v jejichž čele se ocitl Václav Hanka). Bojovný Hanka (tehdy ještě universitní student), se dokonce odvážil asi dvaceti svým kolegům přednášet přesný opak toho, co učil profesor Nejedlý. Dokonce pro ně připravil knížečku, Pravopis český podle Gramatiky Dobrovského. Ta pak do roku 1848 vyšla celkem osmkrát v celkovém nákladu neuvěřitelných dvanácti tisíc výtisků. Iotisté a ypsilonisté se vzájemně nenáviděli, pomlouvali se až za hrob. Například o profesoru Nejedlém se vyprávělo, že studenty iotisty udával a žádal, aby byli odvedeni k vojsku. (Tedy údajně.) Spor nakonec skončil vítězstvím iotistů...
Rozcestník odkazů
- audio-archiv dílů 668-677: hledani.rozhlas.cz
- anotace přepisů 673-682: dvojka.rozhlas.cz/toulky-ceskou-minulosti
671. schůzka: Režim cenzorů, špiclů a policajtů
Už jsme na toulkách naší historií narazili na fakt, jak vzal císař [Josef II.] ani ne dvacetiletého synovce [arcivévodu a pozdějšího císařa Františka II./I.] na Balkán, do války proti Turkům, kteroužto štrapáci musel František jako dědic trůnu také okusit. Ve skutečnosti si ho chtěl Josef otestovat ve stresové situaci. K velkému strýcovu překvapení se na vojenském tažení osvědčil. Josef svému bratru Leopoldovi napsal: "Před nepřítelem se choval stejně jako doma v pokoji. Hvízdání kulek ho nechávalo zcela chladným." František se osvědčil jako flegmatik, kterého máloco vyvede z konceptu (což mu v životě pomohlo překonat hodně krizí). Zkrátka osvědčil velkou psychickou odolnost vůči nezdarům a náročným situacím. Ale taky se to dá nazvat i nějak jinak.
O víc než dvacet let později pozoroval František (už jako císař) katastrofální porážku své armády u Wagramu. Napoleon tehdy hrozil, že zničí rakouské císařství jako konečně už tolik jiných monarchií. Jediné, co František svému doprovodu řekl, bylo... no, ten lze přeložit různě; my jsme použili verzi adekvátní vídeňské němčině: "Na ja, pánové... a teď se zase pude domu." A ještě bychom se mohli zmínit o nesmrtelném komentáři k uzavření vnuceného míru s Napoleonem. Taky pozoruhodná věta: "Kdyby bylo po mym, tak se ještě teďka bouchalo!" Stačilo, ne? Ale vraťme se ještě do doby, kdy vládl Františkův strýček Josef II., byť už šlo o poslední měsíce jeho života.
Když už byl sám na smrt nemocen, poslal synovce na jih znovu, tentokrát po boku slavného generála Laudona. Ten Františka vyznamenal ctí odpálit první dělostřeleckou ránu na Turky obsazený Bělehrad. Ale víc už tento Habsburk nikdy a nikde nepředvedl. Laudonovy písemné reference císaři byly hodně skeptické. František se v nablýskané velitelské uniformě projevoval jako absolutní ignorant. Rozeznal to i císař, že jeho synovec není ve skutečnosti nebojácný, že je spíš netečný než statečný. I když příští desetiletí nabídla Františkovi bezpočet příležitostí, jak osvědčit vojevůdcovskou rozhodnost, vždycky se této roli důsledně vyhýbal a přenechával velením jiným, především svému bratru Karlovi. Sám se sice válek proti revoluční a napoleonské Francii semtam zúčastnil (například u Slavkova nebo u Wagramu), ovšem jako pouhý divák.
Díly 676 - 684 jsou věnovány vojenskému tažení roku 1805 a bitvě u Slavkova:
676. schůzka: Odsouzen k vítězství
(rozhlas.cz/toulky/676)
677. schůzka: Nešťastný rok 1805 (jak pro koho)
(rozhlas.cz/toulky/677)
678. schůzka: Mort à vie
(rozhlas.cz/toulky/678)
679. schůzka: Pánové! Tady se budeme bít!
(rozhlas.cz/toulky/679)
680. schůzka: Mašíruju na Francúza
(rozhlas.cz/toulky/680)
681. schůzka: Úder hromu
(rozhlas.cz/toulky/681)
682. schůzka: Třicet tisíc
(rozhlas.cz/toulky/682)
683. schůzka: Rendez-vous u Spáleného mlýna
(rozhlas.cz/toulky/683)
684. schůzka: Krajina po bitvě
(rozhlas.cz/toulky/684)
696. schůzka: Plukovní deník Jana Nepomuka Vojtěcha Baltazara Ignáce rytíře Jeníka z Bratřic
Na vojně se Jeník kupodivu i dovzdělal. "Kasárna učinila mě trošku člověkem. Že jsem v ní vedle jednoho kaprála, rozeného Sasa, ležel, kterýž obzvláště pěkně psal, počal jsem se od něj tak bedlivě a pilně psáti učit, že jsem se za tři čtvrtě léta čistě, ba i mnoho úhledněji psáti naučil, než teď ve svém starým věku tuto zde píšu." O vojenských a válečných letech Jana Jeníka z Bratřic toho díky pozdní, leč přece jen vypěstované gramotnosti víme mnohem víc, protože už tehdy se v něm začala rozvíjet záliba ve sběratelství a kronikářství. Své vojenské paměti psal nejdříve nanečisto a pak je krasopisně přepisoval do památníku. Podle těchto záznamů bojoval proti Turkům i proti Francouzům, poznal řadu balkánských zemí, mašíroval západním Německem, Francií, Belgií, Holandskem, v 38 letech byl raněn v šarvátce u Brische a za dva roky nato u Limburka. V sedmadvaceti letech byl kadetem, za čtyři léta nato praporčíkem a pak poručíkem, jako 34letý už byl nadporučíkem a pak konečně setníkem neboli hýtmanem, rozuměj hejtmanem...
(rozhlas.cz/toulky/696)
699. schůzka: Muž vznešený, zrozený k ozdobě jména českého
(František Josef hrabě Kinský - ředitel Tereziánské vojenské akademie)
(rozhlas.cz/toulky/699)
707. schůzka: Josef Božek, stavovský mechanikus na prvním českém učilišti technickém
Josef začal chodit do školy v Białé. (Sloveso chodit je na místě, neboť na vyučování bylo třeba docházet.) Ve škole se ovšem musel spokojit s výkladem vojenského vysloužilce, který tam tou dělal preceptora. Proti všem předpisům učil česky, Josef se toho moc od něj ale nedozvěděl. Mnohem víc než škola ho učil rodný mlýn...
"Pro knížete Ypsilantiho, jenž v bitvě u Drážďan přišel o ruku, zhotovil jinou, umělou, jejíž mechanismus předstihl všechno čekávání," psaly tehdejší noviny. "A ruskému důstojníku Danielovskému, který v téže bitvě u Drážďan ztratil obě nohy až po kolena, zhotovil protézy, na kterých mohl docela bez holí choditi, beze vší opory i do schodů stoupati, ba i na koně se vyšvihnouti a tryskem ujížděti."
708. schůzka: Recept na kuře Marengo + 709. schůzka: C. k. polní maršálek
(Jan Josef hrabě Radecký z Radče - tyto dva díly žel obsahují v oblasti vojenských reálií několik závažnějších chyb, které byly převzaty z nevhodně zvolené exerpované knižní předlohy od Franze Herreho)
(rozhlas.cz/toulky/708 + rozhlas.cz/toulky709)
711. schůzka: Nepřítel lidstva
(Začátek vojenského tažení roku 1813 a bitva u Chlumce a Přestanova)
712. schůzka: Bitva národů
(rozhlas.cz/toulky/712)
716. schůzka: Policajt Evropy
Evropský kontinent bylo třeba po Napoleonově pádu znovu nějak uspořádat, a to nikoli jen jeho k nepoznání změněnou mapu, ale i politické poměry, tak rozdílné od časů před Francouzskou revolucí. Jaký klíč a jaká kritéria však zvolit? Prvním z kritérií se stal pojem obnovení rovnováhy sil, což byla doktrína platná už od 18. století a vehementně prosazovaná hlavně Velkou Británií. Toto hledisko mělo být vyjádřeno tím, že žádná z evropských mocností nebude výrazněji zvýhodněna proti ostatním. Protože však každá měla své specifické zájmy (hlavně územní), tak se stal vídeňský kongres kolbištěm, na kterém se jednotlivé státy pokoušely prosadit své cíle na úkor ostatních.
717. schůzka: V modrém poli osmicípá zlatá hvězda
Už od narození Kašpar Maria ze Šternberka zrovna silnou tělesnou konstituci neměl, přesto ale celý svůj život toužil být vojákem jako jeho otec a oba starší bratři. Jenomže rodina byla - jak už tu bylo řečeno - početná - a kromě toho s nepříliš rozsáhlým rodovým majetkem; tím pádem byly jeho životní osudy určeny předem. Co ho čekalo? Pro členy chudší aristokracie byly v té době jenom dvě možnosti uplatnění bez ztráty společenské prestiže - vojenský nebo duchovní stav.
Už při Kašparově narození bylo jasné, že bude knězem. Když však kluk povyrostl, ukázalo se, že má svou hlavu a mermomocí se snažil o vstup do armády. Zasáhli však oba bratři, kteří mu vylíčili nudné poslání vojáka v době míru v zapadlých posádkách někde v uherských vesnicích na hranicích monarchie a doporučili mu zvolit si církevní kariéru a s ní perspektivu možného uplatnění v kulturním světě. Kašpar to uznal, sice nerad, ale uznal.
725. schůzka: Hledání hymny
Z Truhlářské ulice, kde bydlí, to Tyl má jen pár kroků do kasáren na Josefském plácku. Během úředních hodin tu v nudě k uzívání podepisuje příkazy k vydání té či oné výstroje. A tady, v kasárnách, tento furýr (což byl zásobovač neboli v armádní hantýrce provianťák) píše na podzim roku 1834 první českou frašku: "Čtvero obrazů ze života pražského." Nazval ji Fidlovačka...
727. schůzka: Ten, kdo pere klickem
Zároveň ve Václavu Klimentu Klicperovi rostla touha po studiu a jeho rozhodování uspíšila i představa vojenské služby, které by jako řemeslnický tovaryš neunikl...
Jeho nadřízený, prefekt gymnasia Bedřich Sokol (rodem Čech, ale zároveň úzkostlivě opatrný rakouský úředník, kanovník premonstrátského řádu z kláštera želivského) dovedl mladého kolegu včas a důrazně poučit: ...Je rovněž dobré nezapomínat, že Hradec je město posádkové, že je zde mnoho vysokých důstojníků vesměs německé národnosti a že je účelné a užitečné uchovat si k nim dobrý vztah a nedráždit je okázale češstvím, zejména když plody českého ducha nelze ani v nejmenším srovnávat s vyspělou a dokonalou kulturou německou...
728. schůzka: Miláček národa
"Vyprávění o tom, jak se za sebe dostali Tylovi rodiče a jak přišel na svět jejich první syn Josef, by mohlo samo o sobě být námětem starosvětské selanky," píše ve své knize Slavní a zapomenutí literární historik profesor Vladimír Kovářík. "Dívka z vážné a zámožné rodiny, jejíž matka měla dobře zavedenou živnost krupařskou, se zamiluje do švarného plukovního hobojisty v bílém fráčku se zeleným lemováním. Jiří Tilly se do města stříbrných dolů dostal po jedné z napoleonských bitev se zbytkem rozbitého regimentu. Matka lásce své dcery bránila, seč mohla, jenže cit Barbory Králíkové byl silnější. Když se ukázalo, že čeká s tím muzikantem dítě, matka ji bez lítosti vyhnala...
Tilly si Barboru vzal, nad novomanželi se smilovala teta a nabídla jim přístřeší ve svém domě U hřebene. Tam také Josef uprostřed prvního únorového týdne, ve čtvrtek čtvrtého, v roce 1808, přišel na svět. Dvě rodiny - bohatá a chudá - bydlely na malém městě pár kroků od sebe, navzájem se však k sobě ani slovem nehlásily. "U Tillyů, v nízkém domku u Sedlecké brány, vládla nuzota. Pan Tilly, původně vyučený krejčí, zaměnil hoboj za krejčovskou jehlu, přesvědčen, že tak rodinu lépe uživí..
729. schůzka: Vznešená bída
Josef Kajetán Tyl prošel západ a sever Čech, dostal se až do Bavorska a v roce 1830 (to mu bylo dvaadvacet) se vrátil do Prahy, pohublý, chudý jako předtím a s takřka stejnou zkušeností. Nekočoval zdaleka naposled, ale teď už měl všeho toho potloukání po špinavých hospodách dost. Jenomže byl bez práce, a bez prostředků... Postaral se o něj Magdalenin otec. Sehnal mu subalterní místo v pražských kasárnách 28. pěšího pluku. (To už víme. Byl furýrem neboli provianťákem, jinak pomocníkem ve vojenském zásobování.) Herec-tulák byl přifařen k lejstrům, a i když je z hloubi duše nenáviděl, vydržel u nich přes deset let. Jako civilní zaměstnanec eráru získal Tyl i pokojík v kasárnách na Josefském náměstí (to je dnešní náměstí Republiky)... Začal znovu hrát ve Stavovském divadle. To jako zaměstnanec eráru oficiálně nesměl, ale kde není žalobce, není ani soudce.
730. schůzka: Divadlo vychází ze života a do života se vrací
Incident, který přerostl do pěstní potyčky. Tyl v afektu soupeře zranil v obličeji, a se slovy "Zabiju tě, pse!" shodil [Josefa Jiřího] Kolára do orchestřiště... Tyl byl na několik dní zavřen. Nakonec však úspěšně kontroval a z dalších malérů se vyvlékl díky protekcím: přes známé získal posudek vojenského lékaře o svém špatném zdravotním stavu, na jehož základě pak požádal o superarbitrování. (Toto slovíčko asi uvízlo v naší paměti ve spojení "byl superarbitrován pro blbost," což se přihodilo Josefu Švejkovi.) Jeho jmenovec a rovněž vojenská osoba byl superarbitrován neboli zproštěn služby kvůli svému zdraví. Ve skutečnosti přišel o stálý zdroj příjmy kvůli Kolárovi. Trvalá nenávist dvou nejtalentovanějších osobností českého divadelního života se stala kulisou umělecké atmosféry v Praze.
734. schůzka: To byl zvláštní člověk
"Mácha se rád, někdy až nápadně se strojil. Na hlavě měl červenou čepici, na nohou jezdecké boty s ostruhami. Když se takto procházel první den svého pobytu v Litoměřicích po náměstí, kde byla vojenská hlavní strážnice, voják na stráži se jeho zjevem vyděsil. V té době očekávali v terezínské pevnosti neúřední návštěvu arcivévody Františka Karla (to byl otec pozdějšího císaře Františka Josefa I.). Vojáček byl tak omámen nenadálým generálským zjevem, že začal tuřím hlasem volat: Do zbraně! Vojáci, z harmonického klidu vyrušeni, vyhrnuli se ze strážnice a jeden z nich pádil do blízkého hostince, aby co nejrychleji uvědomil nic netušícího velitele o vzácné návštěvě. Mácha však mezitím pochopil vážnost situace a vyřešil záležitost tím způsobem, že zahnul hbitě do nejbližší ulice a pak oklikami se navrátil do svého bytu."
741. schůzka: Legenda a pravda o Jiřím a Magdaleně
Jiří Novotný vojenskému kabátu neušel. Padl do rukou rakouské armádě, a když je 5. února roku 1792 pater Josef Lauterbach oddával ve farním kostele v městě pod pevností Josefovem, měl na sobě Jiří uniformu mušketýra tělesné setniny Götzenova pluku. V den svatby bylo ženichovi dvacet devět a nevěstě o sedm let méně. Hned po obřadu se musel vrátit do pevnosti, Magdalena se nastěhovala do domku ve městě. Když neměl službu, seděl Jiří u tkalcovského stavu. Jeho žena mu pomáhala a krom toho si přivydělávala jako služka. Bohatí nebyli, ale nedá se říct, že by žili v bídě. Do dvou let se jim narodili dva chlapci, ale spokojený a klidný život rodinu nečekal. Prusko vtrhlo do Polska a Jiřího pluk šel do války. Magdalena s dětmi, jak bylo zvykem, svého muže následovala.
Na rozlehlých polských pláních mu výstřel z děla rozdrtil nohu. Čekala ho amputace a propuštění z armády. A tehdy - paradoxně - začalo asi nejšťastnější období Magdalenina života. Jiří se vrátil ke tkalcovskému stavu, vyráběl koberce a houně a Magdalena je prodávala. Narodily se jim další děti, celkem jich měli devět, dospělosti se ale dožily jen čtyři. Jiří nezemřel na bitevním poli, ale na souchotě, tedy na tuberkulózu, bylo 17. května 1805, ve věku dvaačtyřiceti let...
- pozn. primaplana.cz: Götzenův pluk = pruský Infanterie-Regiment von Goetzen Nr. 33
746. schůzka: Vlastence za muže mám
A tak se nejvyšší purkrabí a zároveň guberniální president, hrabě Kolowrat-Libštejnský rozhodl potrestat nejen účastníky domnělé revolty, ale i všechny neprospívající studenty. Rozkaz byl proveden tím způsobem, že dotyční byli pochytáni v příbytcích a potom na radnici bez ohledu na vojenskou schopnost odvedeni do armády na čtrnáct let. Bylo jich víc než dvě stě. Němec sice z Prahy utekl do rodného Bydžova, ale svému osudu neušel. Byl předvolán do Jičína, kde z něj udělali vojáka pěšího pluku a oblékli ho do bílého kabátu. Ačkoli to mohlo být považováno za vzpouru, složil přísahu nikoli německy, ale česky. Sloužil nejprve v josefovské pevnosti, pak se dobrovolně přihlásil do Itálie. Ve stáří napsal Josef Němec Paměti.
"Když můj transport přecházel u Kaplic českou hranici, zmocnil se mne nikdy předtím netušený cit a byl jsem tímto citem tak dojat, že jsem se snížil k zemi a na rozloučenou s mou drahou vlastí zem políbil." Věc ve dvacátém prvním století snad až nepatřičná. Jsme jiní. "Jako mladičký študent ušetřil jsem si čtyři groše šajnové (jeden šajnový groš platil za tři krejcary), a koupil jsem si u jednoho antikváře Jungmannovu Slovesnost. Ta mi byla tak milá, že jsem si ji vzal s sebou. Když jsem se později stal vojákem, celou Itálii jsem promašíroval se Slovesností schovanou v tornistře až do Neapole, kdež můj pluk ležel toho času posádkou, a v prázdných chvílích co milou vzpomínku na drahou vlast v ní čítával."
Povýšili ho na šikovatele a on se vrátil ke granátníkům v Praze, kde byl navržen na důstojníka, jenomže to byla zrovna zkrácena vojenská povinnost na za čtrnácti na osm let a on měl už odslouženo dost. Jeho vzdělání zůstalo neukončené, takže šance na dobré místo nebyla velká, protože měl ale z armády kladné doporučení, mohl přejít do služeb finanční správy. Stal se manipulačním praktikantem u hlavního celního úřadu v Praze. Což mu však zdálo málo, a tak se pokoušel o zařazení do právě zřizované pohraniční stráže. Musel si počkat dva roky, teprve pak byl pověřen vybíráním cla na jedné malé hraniční stanici. Teprve roku 1836 (tedy rok před svatbou s Barborou Panklovou) byl ustanoven respicientem pohraniční stráže v Červeném Kostelci...
752. schůzka: Hledání Viktorky
V Žernově byli tou dobou, kdy tam sloužila Viktorka Židová, ležením černí myslivci. Tak se neříkalo jenom jednomu myslivci, tomu, který se stal Viktorce osudným. "Mohlo se to stát kolem roku 1812, za napoleonských válek," toto svědectví zachytil Stanislav Motl u žernovského kronikáře Bohuslava Nývlta. "Kroniky vypovídají, že se v Žernově, Červené Hoře a ještě v jiných okolních obcích ubytovali vojáci. Černí myslivci - to bylo označení druhu lehké pěchoty, vyzbrojené dokonalejšími puškami...
Viktorka však před tím vojákem nijak neprchala, jak to vykládal rýzmburský myslivec babičce. Naopak se dost často spolu scházeli. Asi to všechno bylo trochu jinak než v knížce...
Viktorka sice utekla, ale jenom do Olešnice, sloužit do Hanušova statku, kde byla provdána její sestra. "Na svého vojáka však nezapomněla," píše Stanislav Motl v knize Tváře osudu. "Táhlo ji to za ním. A tak za nějakou dobu z Olešnice mizí. Kroky ji vedou do Josefova. Těžko si dnes dovedeme představit, co tahle událost - na počátku předminulého století a ještě k tomu v malé obci - znamenala. Dívka uteče za vojákem... Celý kraj si měl o čem vyprávět. Dnes už nezjistíme, jak dlouho se Viktorka zdržovala mimo domov a zda svého vyvoleného opravdu našla. Někdo tvrdil, že jakýsi profous vzal na tu nešťastnou zamilovanou holku důtky a vyhnal ji hned ode dveří kasáren." V červenohorské kronice však stojí, že Viktorka k vojsku opravdu odešla a dost dlouhou dobu se s ním potulovala. Strávila nějakou dobu v Josefově, v Hradci Králové a na jiných místech...
V Babičce se vypráví o tom, že Viktorka krátce po návratu od svého vojáka porodila dítě a vzápětí je utopila či pohodila někde poblíž Červené Hory. O dítěti se zmiňuje žernovská i červenohorská kronika. V žádné farské kronice však žádný takový údaj není - tedy z doby, kdy se měla Viktorka od černého myslivce vrátit...
754. schůzka: Člověk nevčasný všem [Josef Ressel]
Mladší, Josef, putoval na gymnasium v rakouském Linci. Naštěstí matčinu nechuť k němčině nesdílel. Poté vstoupil do dělostřeleckého kursu (té škole se říkalo "bombardýrská"), kde na sebe upozornil svým matematickým talentem. Měl se stát důstojníkem, ale nakonec ho zelené sukno minulo - ze zdravotních důvodů. Byl slabý na prsa, jak zněl lékařský ortel (asi churavé plíce). Ale možná slabosti svých prsou trochu pomohl, protože stejně toužil úplně jinam než do armády. Totiž do Vídně, na universitu.
759. schůzka: Stošedesátičtyřvěžatá matička našich měst
Kolik žilo [v roce 1805] v Praze lidí? 75 až 85 tisíc obyvatel. Ne že by se to nevědělo přesně, ale záleží na tom, jestli započítáváme vloženou vojenskou posádku, která čítala až deset tisíc mužů, nebo ne...
Ve 30. letech předminulého století se dalo do města vjet nebo z města vyjet pouze osmi branami (bylo jich víc, ale některé byly zaslepené). Na noc se zavíraly těžkými vraty a přes den u nich vybíral akcíz čili potravní daň na čáře (z většiny předmětů spotřeby, provážených do takzvaných uzavřených měst - a těch bylo v rakouském císařství deset - se vybíral poplatek)...
Při břehu, lemujícím židovské ghetto se rozkládaly čpavkem zapáchající takzvané Scheindtlovy sanytrové plantáže - jejich výsledný produkt, ledek neboli sanytr se používal k výrobě střelného prachu...
764. schůzka: Léčba radostí
V duchu dynastického programu "ničím nehýbat!" (oblíbené heslo císaře Františka I.) dostala armáda nyní úkol zakonzervovat nikoli zbraně, ale vzniklé politické poměry, a to nejen v monarchii, nýbrž v Evropě. Tohleto nebylo poslání o nic lacinější než předtím boj. Armádní otesánek nadále ročně polykal průměrně třetinu státního rozpočtu. Když nastala nějaká ta krizová situace (a o ty v Evropě nouze nikdy nebyla), vojenské výdaje horentně stoupaly. V mírových časech zůstávala nejméně třetina, často i polovina mužů na dlouhodobé dovolené. Naopak ve válečném období, kdy se stavy prudce zvyšovaly, přistupoval ke všem mobilizačním nákladům ještě nárok vojáků na dvojnásobný plat.
Právě otázky financování armády byly jednou z příčin trvalých konfliktů mezi Metternichem a Kolowratem, který jako šéf státní kasy musel na politiku "zadržování revoluce" shánět peníze. "Rakousko je vyzbrojeno nanejvýš pro trvalý mír, nikoli pro válku," říkal František Antonín hrabě Kolowrat-Libštejnský, ministr financí. Ten to musel vědět, a nenechal si nic pro sebe. Metternichovi vytýkal, že "z vojenského rozpočtu jste udělal štít, který táhne jezdce k zemi." A táhl přímo úděsně. Například roku 1835 (tedy na samém konci vlády Františka I.) stála armáda už 60 milionů zlatých. Ze státního rozpočtu děsivých 46 procent... Začarovaný kruh se uzavřel: armáda se paradoxně stala slávou i bídou Rakouska zároveň. Odborníci přitom tvrdili, že v případě konfliktu je schopna nanejvýš obrany, nikoli útoku. Na ten by potřebovala mnohem víc peněz...
767. schůzka: Jak se narodil náš kapitalismus
Nepokoje tiskařů trvaly něco přes týden. Mimochodem - skoro stejné bouře vypukly asi o deset dnů dřív mezi tkalci ve Slezsku a o deset dnů později na Liberecku. V Praze vyvrcholily poté, co dělnická chudina vydrancovala (jako obvykle při podobných příležitostech) židovské obchůdky a stánky na Tandlmarku kolem kostela svatého Havla na Starém Městě. Povolané vojsko tiskaře a jejich rodiny obklíčilo a polapilo 525 dělníků, kteří pak byli v poutech dodáni do Karlových kasáren před soud. A tam začal zřejmě nejkurióznější monstrproces v dějinách našeho soudnictví...
Sotva uplynulo pouhých několik dnů od velkorysého smíru bohatých s chudinou, když se po městě rozkřiklo, že od Hloubětína táhnou na Prahu dva tisíce vzbouřených dělníků ze stavby pražsko-olomoucké dráhy... Tam na stavbaře, jejichž houf vzrostl na tři tisíce, čekaly bodáky dvou setnin granátníků. Což začínalo být zlé. Z obvyklého zmatku, kdy přední řady nemohly uposlechnout výzvy k rozchodu (protože se na ně mačkali ti zezadu) vznikla tlačenice a pak i rvačky. Vzduchem se mihly kusy kamení a cihel a vzápětí šlehly i první výstřely. Bylo jich celkem na osmdesát. Sedm raněných bylo převezeno do nemocnic, čtyři svým zraněním podlehli...
773. schůzka: Kol dokola Čechů chlouba a uprostřed stojí trouba
"Navzdory svému chatrnému zdraví si císař nedal říci a v září 1834 se zúčastnil manévrů na Moravě," dozvídáme se z knihy rakouského spisovatel literatury faktu Friedricha Weissensteinera Rakouští císařové. „Ve větru a dešti si uhnal horečnatý katar a do Vídně se mohl vrátit až v říjnu...
Své věrné armádě vzdávám srdečně díky za služby, které Mně prokázala a kterými zachovala Můj trůn. Vyzývám ji, aby vždy tutéž věrnost a příchylnost osvědčovali Mému nástupci...
Jeho tělo bylo (po vyjmutí srdce a vnitřností) balzamováno, ustrojeno do uniformy polního maršála a za příslušných poct uloženo k věčnému spočinutí...
775. schůzka: Korunní princ Ferdáček
Ferdinand byl cvičen nejenom ve vojenské teorii, ale i praxi. Tady však vyvstával problém, protože budoucímu polnímu maršálovi při každém výstřelu selhávaly nervy. Když si vyděšený arcivévoda konečně zvykl na třesk lovecké pušky, odvážil se přiblížit i k větším kalibrům. Nakonec vypálil vlastnoručně z laxenburských děl...
Nedlouho po epizodě z června 1815 se dvaadvacetiletý Ferdinand poprvé oficiálně objevil na veřejnosti. Uprosil totiž otce, aby se mohl zúčastnit "posledního honu na korsickou bestii." Než se ale František rozmyslel, bylo po všem. Napoleon utrpěl u Waterloo definitivní porážku. Nakonec – tím líp. Aspoň mohl Ferdinand rukovat bez rizika. Třebaže se ještě nedávno pří výstřelu z pušky celý roztřásl, dostal okamžitě hodnost brigádního generála. Když už byl tři neděle mír, dorazil "na frontu." Spolu s otcem pak vítězně projížděl Paříží. Ačkoli byl stav Ferdinandův dávno veřejným tajemstvím, teď se věci potvrdily, a řeči o tom, že korunní princ je na tom hůř, než se říkalo, už neutichly.
776. schůzka: Když jsem císař, tak chci jíst knedlíky!
9. srpna dopoledne se následník trůnu vyšel se svým pobočníkem na procházku. Kráčeli směrem k Helenině údolí. V této ulici měl svůj dům bádenský lékař Rollert, jehož syn se stal očitým svědkem atentátu. Asi deset kroků šel za Ferdinandem a pobočníkem malý podsaditý muž v tmavém upjatém kabátě, s vysokým černým kloboukem na hlavě. Náhle vytáhl neznámý z kapsy kabátu pistoli, vystřelil na korunního prince a zasáhl ho do ramene. Kulka však uvízla ve vatované ramenní vycpávce a způsobila Ferdinandovi jen silný krevní výron...
Atentát spáchal pětačtyřicetiletý kapitán Reindl, statečný voják, který bojoval na všech možných frontách, ale pro svůj alkoholismus byl poslán do penze. Reindl byl neustále zadlužený a žádal proto korunního prince o 900 zlatých. Ferdinand mu nechal vyplatit jen stovku, což bylo důvodem kapitánova útoku. Několik útoků na členy vládnoucího rodu se atentátníkům v našich dějinách povedlo, tenhle naštěstí ne. Kapitán Reindl byl uvězněn, obžalován z atentátu na uherského krále a odsouzen k smrti. Ferdinand otce zapřísahal, aby mu udělil milost, a absolutní trest byl skutečně změněn na doživotní vězení v pevnosti a v řetězech.
(www.rozhlas.cz/toulky/776; poznámka K.S: kapitán je nevhodně použitý překlad hodnosti Hauptmann)
783. schůzka: Do mého lidu se střílet nebude!
Bylo zapotřebí město co nejdřív uklidnit. Ale jak? Ministr války hrabě Latour se k údivu přítomných přimlouval za co nejpokojnější řešení. Upozorňoval, že má k dispozici sotva čtrnáct tisíc vojáků, a doufal, že se zdivočelé ulice v noci sami vylidní. Pokud by potyčky zbrklým nasazením síly přerostly v regulérní boj na barikádách, tak armáda, ve které ještě ke všemu slouží tisíce nespolehlivých Italů, situaci v žádném případě nezvládne.
V očích jestřába mezi vojáky, knížete Windischgrätze sklidil ministrův názor tiché opovržení. Generál Alfred Windischgrätz doporučoval, "aby protestující byli okamžitě překartáčováni dělostřelectvem." (V Praze za pár týdnů na to ukázal, jak se to dělá.) Ve Vídni se střílelo, podpalovalo a rabovalo, zatímco účastníci porady v Hofburku se za bezradného hledání východiska rozdělili do dvou táborů. Šéf státní konference arcivévoda Ludvík a pozdě dorazivší kancléř Metternich byli pro ostrý zásah. Nasazení drastických prostředků doporučovali i arcivévodové Albrecht, Vilém a Maxmilián d’Este. Zato císařův strýc František Karel a jeho manželka, arcivévodkyně Žofie se přikláněli spíše ke smírnému řešení. Navrhovali vyjít požadavkům vzbouřencům vstříc. Samotný císař, ačkoli byl rostoucím zmatkem zcela dezorientován a hromadící se petice nebyl schopen ani číst (dokonce je před ním spíše schovávali, aby drželi v mezích jeho nervozitu), měl přesto názor jednoznačný. "Do mého lidu se střílet nebude!"
785. schůzka: Opatrná revoluce
Pád Metternichův a slib konstituce nakrátko vytvořily iluzi všeobjímající jednoty, každý byl připraven sbratřit se s ostatními a všichni si v té chvíli byli rovni. (I ti, kdož o to nestáli.) Doba, kdy si všichni byli rovni, ale někteří rovnější, ta ovšem už byla za dveřmi. Jako po každé revoluci. Jestli pán spěchal ustřihnout sám sobě cop i šosy fraku, žebráci teď chodili po obchodech s módním zbožím a místo almužny prosili o stuhu nebo o kokardu. Naivní vnějškovosti, ba teatrálnosti podlehli vědci, malíři, spisovatelé. Zatímco archeolog Jan Erazim Vocel s historikem Václavem Vladivojem Tomkem spěšně dávali dohromady české vojenské povely, jiné slovutné osobnosti.
790. schůzka: Pravda vítězí. Ale nejlíp mečem
Francouzský historik Ernest Denis uvádí pro první den bojů jen na straně ozbrojené moci 12 mrtvých a 62 zraněné vojáky. (Je pravda, že v pondělí byly boje nejprudší a ztráty nutně nejvyšší.) Vzhledem k naprostému nedostatku palných zbraní a munice mezi barikádníky však vyhlíží tento údaj nadsazeně. Podle referencí novin padlo během celého týdne jen několik jednotlivců na straně vojáků, nějaká ta desítka přímých účastníků či náhodných svědků na straně povstalců...
Když vzbouřenci kapitulovali (v sobotu 17. června 1848), a když v neděli osmnáctého vyhlásil generál Windischgrätz nad Prahou stav obležení, zřídil zároveň vojenskou vyšetřovací komisi, která skrze svá „létající komanda“ a skrze udání (právě tak ochotná jako početná) pozatýkala při raziích už zmíněných 276 lidí.
792. schůzka: Je hrozný. Sem a tam bych ho nejraději praštila
Jak vystupovaly do popředí handicapy legitimního dědice Ferdinanda, stoupaly šance jeho bratra Františka Karla. Ten se narodil jako deváté dítě císaře Františka I., v pořadí třetí syn, o devět let mladší než Ferdinand. Poté, co v osmi letech zemřel druhorozený Josef, stal se František Karel »náhradníkem Ferdy,« tedy ocitl se v roli korunního prince. Habsburská rodina se pro jistotu snažila připravovat ho na panování, marně však. Byl lenivý, bez zájmu, prostoduchý. Pravda, z mládí dokonce existují verše z jeho pera, jenže arcivévodova (mírně řečeno) duševní nevyrovnanost se s přibývajícím věkem stávala čím dál nápadnější. I když už patnácti letech plukovník a majitel pěšího regimentu číslo 52, byl nemožný, ani uniformu nebyl schopen nosit předpisově...
795. schůzka: Dynastie z Kociánova
Další brněnská zakázka se týkala přeměny jihozápadního úbočí kopce nad Zelným trhem, zvaného tehdy Kalvárie, na veřejný park s pomníkem, připomínajícím konec válek s Napoleonem a vídeňský mír, a přejmenovaného na počet císaře Františka na „Františkov“. (Dnes se toto návrší jmenuje Petrov a stojí na něm katedrála svatého Petra a Pavla, jedna z brněnských dominant.) Teprve patnáctiletý Franz na tento park (což jsou dnešní Denisovy sady) údajně zpracoval projekt. Každopádně se tehdy Kleinové na jižní Moravě etablovali.
796. schůzka: Kníže práce
K vízmberskému panství patřil i Sobotín s továrnou na ocelové a kovové zboží, která vyráběla zejména pušky a patřila tehdy k největším v monarchii. Za Kleinů zažily železárny největší rozkvět. Zbrojovku noví majitelé obnovili a za pomoci významného rakouského železářského odborníka profesora Riepela vylepšili. V druhé polovině 19. století byl Sobotín střediskem rakouského železářského průmyslu, měl pobočné železárny ve Štěpánově u Olomouce. Jenom v Sobotíně zaměstnávali bratří Kleinové přes 2000 lidí.
PS: K počátkům zbrojovky v Sobotíně viz podrobněji např.: Eisenbachova zbrojovka v Sobotíně: rapotin.cz/historie
801. schůzka: Kde na stromech harmoniky rostou
Kam chodily děti z Pasek do školy před rokem 1827? Nahoře v čísle 9 v Pasekách, říká se tam dodnes „U žlutého vojáka“. Vysloužilý voják se cestováním po světě naučil číst, psát a počítat, takže dělal takového obecního písaře. Lidé k němu chodili: „Přečti mě tohle, napiš mě tohle“. Platil vlastně za vzdělaného člověka a také učil děti. V roce 1790 vychází nařízení od c. k. gubernia v Mladé Boleslavi zřídit povinnou školní docházku a k tomu patřičnou místnost. Obec neměla peníze, aby si školu postavila, tak si pronajímala různé chalupy. (Tato pasáž je pouze v audionahrávce, nikoliv jejím přepisu)
802. schůzka: Nezapadlý vlastenec
Jenomže aby vůbec někdo, natož pak český spisovatel, do těch zápisků vůbec nahlédl, tak k tomu byl zapotřebí kus štěstí. Pod bývalou paseckou školou, v chalupě popisné číslo 89, kde se dodnes říká V kasárni (za napoleonských válek tam totiž přebývali hraničtí strážníci), v této chalupě, kde Wěnceslaw Metelka našel přístřeší pro sebe a svou rodinu, byly svého času rozsáhlé původní prostory vyklízeny. Čistilo se nemilosrdně a za své vzaly i památky staršího data.
821. schůzka: Chmelová tyčka
Mladší bratr Quido [Mánes] byl zázračné dítě, které se snad narodilo s tužkou v (levé) ruce. Od nejútlejšího věku ho nemohli odtrhnout od náčrtníku. Byl přistižen, jak pro uši rodičů cvičil na spinet – ve skutečnosti hrál pravačkou stupnice, zatímco levačkou kreslil koně a vojáky. Bitevní jezdecké scény patřily k jeho majstrštykům i v dospělosti. Talent Quidův byl tak nesporný, a současně tak jednostranný, že ho malířskou Akademii přijali už jako desetiletého. A vydržel tam celých třináct let. V jeho formátově nevelkých obrazech přežil svět biedermeieru hluboko přes půlku 19. století. Kreslil portréty, historické výjevy, scény přeplněné figurkami, známá jsou jeho vyobrazení pražských poutí – fidlovačky, svatojánské i prokopské. Ovšem korunním tématem u něho zůstali koně, o kterých věděl absolutně všechno.
825. schůzka: O putování Matěje aneb Miloty či též Morice
Po pouhém roce učitelování se přihlásil jako dobrovolník do rakouské armády, shromažďované proti Napoleonovi. Byl zařazen jako kadet k c. k. pěšímu pluku číslo 21... během necelého roku své vojenské kariéry, dosáhl důstojnické hodnosti korouhevníka. Korouhev, to byla látka s odznaky majitele, pevně připevněná na konci žerdě. V našich zemích bylo kdysi přísně stanoveno, kdo smí užívat korouhve: Pán, který skutečně vedl nějaké vojáky do boje, byl nazýván korouhevní pán. A ten, komu připadla čestná funkce nést korouhev, to byl korouhevník. Korouhevník Polák ležel do počátku roku 1813 se svým plukem ve východních Čechách. Poté byl povýšen na poručíka a přeložen k pluku číslo 15...
Do výslužby odešel v jedenašedesáti letech jako generálmajor. Zbytek života prožil ve Vídeňském Novém Městě, kde také 31. března 1856 zemřel. Jeho hrob byl v roce 2002 restaurován, a na podzim téhož roku, kdy vyvrcholilo symposium 250 let češtiny v rakouské armádě, na něj položili velvyslanec České republiky v Rakousku Jiří Gruša spolu s představiteli rakouské a české armády věnce.
PS: Pasáž věnovaná "korouhevníkovi" představuje dosti nevydařený terminologický exces, jehož původ lze tušit v citované knize Příběhy českých cestovatelů spisovatele Otto Janka.
828. schůzka: Přeskoč, přelez, ale nepodlez
„Podpor ležmo za rukama! Vztyk! Překot pokos klikem rychle – teď! Stoj spatný, předkročný, zákročný, úkročný, rozkročný. Pohov!“ Cvičenci a cvičenky, jakož sportovci vůbec (tedy aspoň někteří) poslouchají při tréninku jako hodinky, aniž vnímají, že košaté a přesné české tělocvičné názvosloví je z valné části dílem Miroslava Tyrše. Do jeho časů se (takřka výhradně) používalo německého velení. Tyrš vzal do ruky Jungmannův slovník, a podle něj začal německé tělocvičné názvosloví počešťovat. První jeho část vytvořil už u Bartelmusů, kde byl vychovatelem – aby mu vesničtí kluci rozuměli. Později, v Praze, mu pomáhala terminologická komise, jejímž předsedou byl básník Karel Jaromír Erben. To už nebyl na tělovýchovné, ale taky na hasičské a vojenské názvosloví sám. Ostatně pokusy o českou podobu německých termínů tu byly už před ním. Dejme si pár ukázek: „Postava jako noha zakončena.“ To je stoj spatný. „Rozetknutí noh.“ Neboli unožení. „A rozmrsknutí noh.“ To by mohlo být roznožení, zatímco „spojení lýtek se stehny“ (přičemž ta lýtka a stehna patří jednomu a témuž jedinci) - ano, tak to je prosím dřep. Všechny tyto „jasné“ termíny vymyslel Tyrš.
844. schůzka: Na zdar Národního divadla!
Na tento výpad odpověděla potrefená husa. Chci říci dr. Rieger, a to ještě tentýž den protiútokem v článku Boucharóni. Po vysvětlení, že si pojem „boucharón“ vypůjčil ze slovníku českého puristy, který jím chtěl kdysi nahradit cizí výrazy kanón, kanonýr, napsal pan dr. Rieger s neskrývanou zlobou: "Takovému boucharónu záleží jedině na tom, aby všady a všude hodně bouchal. On také málo o to dbá, zda střelí do černého, nebo jen do povětří a naslepo. Protož také vystřelí obyčejně dříve, než nabije. Nejvděčnější pole jeho činnosti (nebo lépe jeho bouchání) je vysoká politika...
863. schůzka: Venca z Pokratic
Jak uvádí historik Adam Votruba, autor knihy Život loupežníka a loupežnická legenda, Babinský se vskutku stal vojínem nejprve dělostřeleckého pražského, a poté terezínského Wellingtonova pluku v Praze... Je fakt, že vojenský dril mu evidentně nesvědčil, a tak se snažil najít způsob, jak se mu vyhnout. Nakonec se rozhodl předstírat šílenství. Když začal (v simulovaných záchvatech) ohrožovat své spoluvojíny, byl dán na psychiatrické oddělení v garnizonní nemocnici. Zde pobyl delší dobu a z léčebny ho propustili až roku 1824 jako vojenského invalidu. Celkem osm let života tedy strávil na vojně a ve vojenské léčebně pro duševně choré. Když odtud vyšel, bylo mu dvacet osm let. Jaká se před ním rýsovala budoucnost? Jako vojenský vysloužilec byl umístěn v Invalidovně v Karlíně. Tady však dlouho nevydržel, brzy uprchl...
Psal se květen 1830 a složení "loupežného týmu" bylo opět jiné, mimo jiné se k němu přidal vojín Bartoloměj Klopschütz. Výtečníci, který bylo sedm nebo osm, se vydali k Lysé od obce Tuřice... Den nato zahlédl lesnický pomocník jakéhosi vojáka, zahaleného v plášti. Nesl různé kusy oděvu a prádla. Od pohledu podezřelé individuum. Lesnický pomocník byl natolik duchapřítomný (a taky statečný), že evidentního lupiče zadržel a na vrchnostenský úřad do Brandýsa odvedl. O předmětech nalezených u Klopschüzte (neboť to byl skutečně on) se potvrdilo, že pocházejí z loupeže v Lysé. Osud vojína a poté i loupežníka Klopschütze byl kormutlivý. Snažil se sice přesvědčit soudce, že byl k účasti na loupeži donucen, že mu hrozili zastřelením a že měl jen donést prádlo do smluveného hostince, ale nakonec byl odsouzen na dvacet let těžkého žaláře...
870. schůzka: Či jsem to já?
Jak byl zatčen Frič, to podrobně vylíčil ve svých Pamětech: „Ani dost málo mne nepřekvapilo, když o půl třetí zrána zřel jsem (probuzen jsa řinčením šavle) dva důstojníky s policejním komisařem, které vyburcovaný otec uvedl se svíčkou do mého pokoje, těsně před mým ložem státi. Vyslechl jsem klidně jejich zdvořilé vybídnutí, abych laskavě vstal a obléknuv se jich následoval. Díle na dvoře čekaly na mne čtyři plné cuky pěchoty, které – utvořivše čtverhran – vzaly mne do svého středu a hnuly se se mnou pěkně zticha Koňským trhem a Můstkem ke Kamennému mostu, na němž spatřil jsem před sebou i za sebou podobné tlupy vojska, držící mezi sebou povždy distanci padesáti kroků a majíce patrně každý jiného vězně ve svém středu.“ Cílem byly Hradčany. Nikoli snad Hrad, nýbrž tamní zemská káznice.
874. schůzka: Chudého pohrobka trnitá cesta ke slávě
Josef Zítek (otec projektanta Národní didvadla) se tedy vypravuje do Prahy. Našel si práci jako obuvnický pomocník ve vojenské monturní komisi. To byla komise, určující a schvalující vojenskou výstroj. (Monture je francouzsky uniforma, nám z ní zbyl dodneška výraz "mundúr.") V Praze poznává Josef svoji jmenovkyni Josefu, rozenou Filemanovou, které už otec zemřel. Matka v nápadníkovi své dcery sice nevidí žádnou mimořádnou existenci, ale se sňatkem souhlasí... v době, kdy Josefa Zítková očekává další dítě, začíná v Praze řádit epidemie cholery. Maminka se na svoje dítě těší, ale zprávy o choleře v ní budí velikou úzkost. Její strach není planý – manžel se cholerou skutečně nakazil a umírá. Josefa Zítková zůstává sama se synkem Janem – uprostřed nedostatku, téměř bídy. Dítě přišlo na svět čtvrt roku po otcově smrti – 4. dubna 1832 v Karlíně – a bylo pokřtěno jeho jménem... Josefa Zítková si po manželově smrti zabezpečila obživu šitím a praním prádla pro vojenskou monturní komisi. Zpočátku to bylo hodně těžké – matka si nedokázala vydělat tolik, kolik její rodina potřebovala...
Rozcestník odkazů
- anotace přepisů 833 - 842: dvojka.rozhlas.cz/toulky-ceskou-minulosti