Rozlišování součástí rakouské armády 1792–1815, 1. část

10.10.2012 21:09

Lubomír UHLÍŘ – Karel SÁČEK

Naposledy upraveno: 10.10.2012

 

I. Egalizace v rakouské armádě

Stabilní armáda habsburské monarchie, udržovaná nejen za války, ale i v době míru, vznikla na základě rozhodnutí císaře Ferdinanda III. (1637–1657) z 11. 3. 1649, aby ve zbrani zůstalo 19 pluků – 9 pěších, 9 kyrysnických a 1 dragounský. Všechny tyto pluky byly založeny za třicetileté války, ale v průběhu půldruhého století jich většina zanikla, takže za napoleonských válek z nich existovaly pouze čtyři – dva pěší a dva jízdní: prvním byl pěší pluk č. 11 (od roku 1769), založený v roce 1629 z částí pluku, existujícího od roku 1621, který byl až do roku 1918 nejstarším pěším plukem a současně druhým nejstarším plukem v celé armádě. Druhým byl pěší pluk č. 8, založený v roce 1642. Dále se jednalo kyrysnický pluk č. 4 (1769–1798 č. 4, 1798–1867 č. 8, 1867–1918 dragounský č. 8), vytvořený v roce 1619 z formací florentských arkebuzírů a kyrysníků, najatých roku 1618 a převzatých do císařských služeb, který byl až do roku 1918 nejstarším jízdním plukem a současně nejstarším plukem v celé armádě. Druhým byl švališerský pluk č. 7 (1769–1775 dragounský č. 7, 1775–1780 švališerský č. 7, 1780–1789 švališerský č. 6, 1789–1798 švališerský č. 7, 1798 lehký dragounský č. 12, 1798–1802 dragounský č. 12, 1802–1851 švališerský č. 5, 1851–1873 hulánský č. 9, 1873–1918 dragounský č. 10), založený v roce 1631 jako dragounský pluk. Stálá armáda se však celkově rozrůstala a na počátku koaličních válek byla organizována podobným způsobem, jako její evropské protějšky.

František II./I. v historizující zbroji s oběma císařskými korunami (1804-1806).
Joseph Kreutzinger (1757-1825), olej na plátně, Laxenburg - Franzensburg.

 

Branná moc byla oficiálně označována titulem panovníka, při jejich souběhu tím nejvyšším. Vládcové habsburské monarchie byli od 15. století téměř nepřetržitě císaři - jednalo se o důstojenství císaře Svaté říše římské (národa německého), označovaného jako císař římský, posléze císař římsko-německý nebo císař německý, proto označením jejich branné moci bylo v letech 1649–1740 císařská [cís., císař.] armáda (kaiserliche [kais., kaiserl.] Armee) - toto označení se užívalo i u žoldnéřských vojsk, najímaných habsburskými císaři před rokem 1649; v letech 1740–1745 královská [kr., král.] armáda (königliche [kön., königl.] Armee) - důstojenství římsko-německého císaře bylo volenou funkcí, dostupnou pouze mužům. Marie Terezie (1740–1780) na ně kandidovat nemohla, ale protože na základě pragmatické sankce zdědila vládu v habsburské monarchii, byla královnou uherskou a českou; v letech 1745–1889 císařsko-královská [C. K., c. k., c. kr.] armáda (kaiserlich-königliche [K. K., k. k.] Armee) - označení vzniklo spojením císařského titulu Františka I. Lotrinského (1745–1765) a královského titulu jeho manželky Marie Terezie; v letech 1804–1806 rovněž císařská a císařsko-královská [C. a C. K., c. a c. k.] armáda (kaiserliche und kaiserlich-königliche [K. u. K. K., K. und K K., k. u. k. k., k und k. k.] Armee) - císař František (1792–1835) byl v letech 1792–1806 voleným císařem římsko-německým (František II.), v letech 1804–1835 dědičným císařem rakouským (František I.). V praxi byla v období 1804–1806 symbolika nejednotná. Vzhledem ke dvojímu císařskému důstojenství Františka II. (I.) mělo být užíváno označení c. a c. k., vedle toho se ale běžně objevuje i původní c. k; a v letech 1889–1918 císařská a královská [C. a K., c. a k.] armáda (kaiserliche und königliche [K. u. K., K. und K., k. u. k., k. und k.] Armee) - označení c. a k. bylo zavedeno pouze pro záležitosti společného charakteru (císařský dvůr, zahraniční záležitosti, armáda, finance). Ve vojenské sféře se neužívalo např. u zeměbran. V předchozím byly uvedeny pouze základní tvary názvů a zkratek, vedle toho existovalo větší množství různých modifikací.

Běžně užívaný termín „rakouská armáda“ (Österreichische Armee), vyskytující se i v odborné literatuře, je sice výstižný, ale není zcela přesný (Vzhledem k oficiálnímu označení státu je termín rakouská armáda oprávněný v letech 1804–1868, v letech 1868–1918 lze hovořit o rakousko-uherské armádě.) Lze se setkat i s jeho různými variantami, např. vojenské schematismy z letech 1810–1814 mají ve svém názvu výraz „rakouská císařská armáda“ (Oesterreichisch-Kaiserliche Armée). Protože toto pojednání zahrnuje období před i po roce 1804, kdy byl zaveden oficiální název pro celou monarchii, budeme v dalším kvůli zjednodušení termín rakouská armáda užívat v celém období 1792–1815.

Habsburská monarchie neměla až do roku 1804 žádný jednotný oficiální název. V letech 1804–1868 se pro ni užívaly názvy Císařství Rakousko (Kaiserthum Österreich), Rakouské císařství (Österreichisches Kaiserthum) či Rakouský císařský stát (Österreichischer Kaiserstaat), v letech 1868–1918 názvy Rakousko-uherská říše (Österreich-ungarisches Reich) nebo Rakousko-uherská monarchie čili Rakousko-uherské mocnářství (Österreich-ungarische Monarchie). Pod pojmem armáda (Armee) se zde rozumí souhrn veškerých branných sil (Wehrmacht) státu. Termín se užíval rovněž pro organizační složky vyššího stupně, např. Česká armáda, Italská armáda, Rýnská armáda, Severní armáda, Jižní armáda apod., kde charakterizoval místo koncentrace resp. plánovaný prostor nasazení. Za I. světové války při větším počtu organizačních celků byly jednotlivé armády číslovány. Pojem armáda se objevuje též jako indiferentní označení pro jakoukoliv vojenskou součást – armáda vybojovala bitvu, armáda obsadila území atd. Jako synonymum bývá někdy užíváno slovo vojsko (Heer), jindy je pod tímto pojmem chápáno pouze pozemní vojsko na rozdíl od vojenského námořnictva, letectva apod. v závislosti na konkrétní vojenské organizační struktuře. V rakousko-uherském prostředí byl termín Heer používán pro pozemní vojsko společné armády, k rozlišení od válečného námořnictva (Kriegs-Marine, Kriegsmarine) náležícího rovněž společné armádě a od obou zeměbran (Landwehr a honvéd) resp. domobran (Landsturm a népfelkelés [népfelkeléš]).

Stabilní rakouská (rakousko-uherská) armáda v období své existence, trvajícím 269 let, zaznamenala mnohé změny. Velký počet organizačních součástí byl v průběhu této doby založen a po kratší či delší době opět zrušen. To se týkalo především formací, zřizovaných účelově pro doby válek, jako byly třeba jednotky štábní či dobrovolnické. Tento proces se nevyhnul ani součástem, které byly původně zřizovány jako stabilní. Nicméně u většiny z nich lze sledovat značnou kontinuitu jejich existence. Případy diskontinuity, spadající do období napoleonských válek, budou uvedeny v následujících kapitolách. Ale i po nich docházelo k zániku formací, z rozsáhlejších lze připomenout rušení hraničářských pěších pluků (včetně jednoho samostatného praporu) v první polovině 70. let 19. století. Časově nejdelší diskontinuitou byl přechod uherských pěších (částečně) a husarských (téměř úplně) pluků na stranu revoluční maďarské vlády (výboru na ochranu vlasti) v období od 7. 10. 1848 do 5. 10. 1849. Pokud došlo ke zrušení těchto formací, byly již v průběhu roku 1849 obnoveny.

Při existenci rozsáhlých vnitřně strukturovaných armád vyvstává zcela přirozeně problém vzájemného rozlišení čili egalizace (egalisace) jejích jednotlivých součástí. Je ovšem třeba mít na paměti, že pojem egalizace je zde používán v poněkud širším slova smyslu, nežli bývá zvykem ve vojensko-historické literatuře. Běžně se vyskytuje jako vyjádření viditelných rozlišovacích elementů na uniformách, tedy ve smyslu vizuální egalizace. Vedle toho se užívalo i slovní vyjádření, charakterizující rozdílnost jednotlivých armádních součástí, tj. verbální egalizace.

Z významového hlediska je termín egalizace poněkud ošidný, což je názorně vidět při jeho vizuálním použití. Francouzské slovo égal (rovný, stejný) resp. égaler či égaliser (vyrovnat) odpovídá významově německému egal (stejný) resp. egalisieren (srovnat). Ovšem pojem Egalisierung (starší tvar Egalisirung) je interpretován jako rozlišení, např. Egalisierungs-Farben – egalizační barvy či rozlišovací barvy (pro barvy výložek apod.). Původnímu smyslu by odpovídalo užívat pojem egalizace pro sjednocující prvky, nikoliv pro rozlišovací elementy, pro něž by bylo logické užívat výrazy, odvozené od slova diferenciace, např. diferenciační barvy. Na druhé straně ale v případě egalizačních barev šlo o jednotící prvek v rámci určité branže (zbraně, služby, pluku atd.). Pojem egalizace ve smyslu rozlišení se v rakouské resp. rakousko-uherské vojensko-historické terminologii vžil a v tomto významu je užíván i v tomto pojednání.

 

II. Verbální egalizace

Potřeba verbální egalizace logicky vzniká při vytváření větších vnitřně strukturovaných armád, přičemž přednostním faktorem zde není početní velikost, ale vnitřní uspořádání armády. Názornou ukázku nám poskytuje antický Řím, kde jednotlivé legie byly odlišovány pořadovými čísly. Stojí za povšimnutí, že tento v podstatě velmi jednoduchý a zcela přehledný systém nalézal v pozdějších dobách své pokračovatele jen velmi zvolna. Tak ve stabilní rakouské armádě trvalo 120 let, nežli bylo přistoupeno k systematickému číslování pěších a jízdních pluků, ale i poté ještě po dosti dlouhou dobu tento systém nezdomácněl natolik, aby nebyl různými způsoby obcházen, jak bude ukázáno dále.

Pro vyjádření vnitřního členění rakouské armády byl používán nadřazený termín druh zbraně (Waffengattung) a podřazený termín druh vojska (Truppengattung). V období před I. světovou válkou se v pozemním vojsku rozlišovaly následující druhy zbraní (u tří hlavních druhů zbraní je rovněž uvedeno rozdělení na druhy vojsk):

  • pěchota (Infanterie):
    • pěchota (Infanterie)
    • myslivecké jednotky (Jägertruppe).
  • jízda čili jezdectvo (Kavallerie):
    • dragouni (Dragoner)
    • husaři (Husaren)
    • huláni (Ulanen)
    • jízdní střelci (Berittene Schützen)
  • dělostřelectvo (Artillerie):
    • tažené čili jezdecké dělostřelectvo (Fahrende Artillerie)
    • jízdní dělostřelectvo (Reitende Artillerie)
    • těžké dělostřelectvo (Schwere Artillerie)
    • horské dělostřelectvo (Gebirgsartillerie)
  • technické jednotky (Technische Truppen)
  • vozatajstvo čili trén (Traintruppe)
  • sanitní jednotky (Sanitättruppe)
  • speciální formace (Spezialformationen).

Nomenklatura, užívaná za koaličních válek, nebyla totožná, ostatně některé součásti (jako sanitní jednotky) v té době neexistovaly. Běžně se užívala označení tří základních druhů zbraní, ostatní armádní součásti bývaly označovány sumárně jako různé branže (Verschiedene Branchen). Vzhledem k rozsáhlosti problematiky je toto pojednání zaměřeno pouze na tři základní druhy zbraní, tj. pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo.

Pro označování jednotlivých součástí druhů vojsk se užívaly již v minulosti různé druhy názvů, jejichž struktura se v průběhu doby měnila. Za napoleonských válek byl užíván systém, který se ustálil zhruba v poslední třetině 18. století. Pěší i jízdní formace byly vesměs označovány stejným způsobem, poněkud odlišná situace byla u dělostřelectva, o němž bude pojednáno zvlášť.

Pluk čili regiment (Regiment), ve zkr. p., pl. (R, R., Reg., Regmt., Regt., Rgmt., Rgt. – plurál Regmtr., Regtr., Rgmtr., Rgtr.), byl základní organizační jednotkou u pěchoty i jízdy. Nižší organizační součásti jsou v následujícím zařazeny pouze tehdy, když se jednalo o samostatné formace, nezařazené v žádné plukovní sestavě: prapor čili batalion (Bataillon, B., Baon., Bat. - Termín prapor je v češtině vícevýznamový, může znamenat vojenskou formaci (Bataillon) nebo zástavu (Fahne). V prvém případě se někdy užívaly různé nespisovné náhražky jako batalijón, patalijón, baťák apod. Pro zástavu se někdy používal výraz prápor, nikoliv však důsledně. Např. Jan Růžička užívá ve svých pamětech z války roku 1866 tvar „prápor polních myslivců č. 6“, tedy přesně obráceně), divizion (Division, Dion., Divis. - termín divizion (division), označující 2 setniny u pěchoty nebo 2 eskadrony u jízdy, byl zaveden v roce 1769. Pozor na záměny – německé slovo Division znamená jak divizion, tak divizi. Podobně je tomu ve francouzštině a angličtině. Jazykové rozlišení existuje vedle češtiny např. v polštině a ruštině), setnina (Compagnie, Comp.), četa (Zug), eskadrona (Escadron, Esc.), křídlo (Flügel - termín křídlo se užíval pouze u jezdectva, představoval poloviční eskadronu). Některé prapory byly vytvářeny ze součástí různých pluků – takto vzniklá jednotka byla označována jako kombinovaný či komponovaný prapor (Combiniertes, Componiertes Bataillon).

Zkratky se vyskytují v různých tvarech, pro jejich užívání neexistovala žádná závazná norma. Mj. docházelo k jejich modifikacím v souvislostech se změnami pravopisných pravidel. Uvedeme zde informativní výběr, týkající se součástí, o nichž bude pojednáváno:

  • IR, I. R., Inf. Rgt. – pěší pluk,
  • LIR, L. I. R., Lin. Inf. Rgt. – řadový pěší pluk (při přesahu přes rok 1798 ev. 1873 lze použít sumární zkratku (L)IR, (L.)I.R. atd.),
  • GIR, G. I. R., Grz. Inf. Rgt. – hraničářský pěší pluk,
  • JR, J. R., Jäg. Rgt. – myslivecký pluk,
  • FJB, F. J. B., F. Jäg. Baon. – prapor polních myslivců,
  • SIR, S. I. R., St. Inf. Rgt. – pluk štábní pěchoty,
  • CavR, Cav. R., Cav. Rgt., KavR – jezdecký pluk,
  • CarR, Car. R., Car. Rgt., KarR – karabinýrský pluk,
  • CR, C. R., Cuir. Rgt., Cür. Rgt., KR, Kür. Rgt. – kyrysnický pluk,
  • DR, D. R., Drag. Rgt. – dragounský pluk,
  • LDR, L. D. R., L. Drag. Rgt. – lehký dragounský pluk (podobně jako u řadové pěchoty je zde možno použít sumární zkratku (L)DR, (L.)D.R. atd.),
  • CLR, C. L. R., Chev. L. Rgt., Chev. Leg. Rgt. – švališerský pluk,
  • HR, H. R., Hus. Rgt. – husarský pluk,
  • GHR, G. H. R., Grz. Hus. Rgt. – hraničářský husarský pluk,
  • UR, U. R., Uhl. Rgt. – hulánský pluk,
  • JRP, J. R. P. – pluk jízdních myslivců,
  • SDR, S. D. R., St. Drag. Rgt. – pluk štábních dragounů,
  • AR, A. R., Art. Rgt. – dělostřelecký pluk,
  • deut. Rgtr. / ung. Rgtr. – německé / uherské pluky.

Obecné schéma označování většiny pěších a jízdních jednotek lze rozčlenit do šesti částí (přičemž ne každá z nich se musela nutně v názvu vyskytovat), které byly následné:

  1. Signum příslušnosti k rakouské armádě – vždy.
  2. Parciální číslování – někdy.
  3. Speciální přídomek – někdy.
  4. Specifikace pluku, praporu atd. – vždy.
  5. Jméno (titul) majitele nebo jméno velitele – někdy.
  6. Číslo pluku, praporu atd. – někdy.

Příslušnost k rakouské armádě symbolizovalo označení c. k. či c. a c. k., vysvětlené v předchozím. V oficiálním názvu se vyskytovalo vždy, při běžném popisu ale bývá často jako implicitní opomíjeno.

Parciální číslování jakož i speciální přídomky se vyskytují poměrně zřídka. Samotné parciální číslování se užívalo např. v pěchotě u garnizónních pluků nebo v jízdě u karabinických pluků. K oficiálním přídomkům, které byly vesměs teritoriální, náleželo označení generalátů resp. sídel u hraničářských formací, které někdy bylo spojeno s parciálním číslováním. Naproti tomu zemské přídomky, objevující se v souvislosti s řadovými pěšími pluky, k oficiálnímu označení všeobecně nenáležely, používaly se spíše výjimečně - např. při rušení hraničářských pluků v 70. letech 19. století byly jejich teritoriální přídomky připojeny do názvů pěších pluků, do nichž byly hraničářské formace začleněny. Stejně tak u kombinovaných granátnických praporů je možno se vedle zemských přídomků setkat i s parciálním číslováním, nic z toho ale nebylo součástí oficiálních názvů těchto formací. Naopak teritoriální přídomky jakož i parciální číslování náležely k oficiálnímu označení součástí zeměbrany a některých dobrovolnických jednotek. Územní specifikace se později užívala u dualistické zeměbrany, četnictva atp.

Specifikace pluku, praporu apod. byla uvedena vždy – jako např. řadový pěší pluk, lehký pěší prapor, kyrysnický pluk atd.

Jméno majitele, použité v názvu, vylučovalo jméno velitele (jednotky s ustanovenými majiteli měly své velitele, přičemž tyto osoby nebyly identické; to platilo za napoleonských válek, ale rovněž dlouho předtím. Za třicetileté války naopak převážná většina majitelů svým plukům přímo velela). Jméno velitele se naopak užívalo u jednotek, u nichž žádný majitel ustanoven nebyl. Systém označování podle majitelů byl užíván u řadových pěších pluků a jezdeckých pluků. Jméno velitele se v názvu vyskytovalo u granátnických praporů nebo lehkých pěších praporů. Nemusel být použit ale žádný z těchto atributů jako třeba u mysliveckých formací a hraničářských jednotek.

Číslování se týkalo většiny jednotek, zahrnutých v tomto pojednání, u některých ale absentovalo (např. u kombinovaných granátnických praporů).

Detailní údaje budou specifikovány v následujícím u jednotlivých druhů vojsk. Nejprve ale uvedeme souborné vysvětlení k institutu majitelů pluků a dále k systematickému číslování formací z roku 1769, neboť tyto faktory přesahují rámec nejen druhů vojsk, ale i druhů zbraní.

 

II.1. Majitelé pluků

Pěší a jízdní pluky najímali v dobách žoldnéřských armád do císařských služeb soukromníci, vybavení k této činnosti císařským najímacím čili verbovacím patentem (Werbe-Patent). Za dob třicetileté války se jednalo vesměs o profesionální válečníky nebo vojenské podnikatele, v menší míře o suverény drobnějších německých států (včetně církevních). Verbovací patent nejen opravňoval držitele k najímání vojáků na určitém území, ale zároveň byl jmenovacím dekretem, který ustanovoval dotyčnou osobu do funkce majitele (archaicky též  majetníka)  pluku (Regiments-Inhaber), neboli plukovníka-majitele (Obrist-Inhaber resp. Obrist und Inhaber). Majitel byl u svého pluku nejen velitelem (i když nepatřilo k jeho povinnostem, aby pluku osobně velel), ale i nejvyšším administrátorem a soudcem. Vedle faktických práv, která mu náležela - a jejichž značnou redukci přinesly vojenské reformy Josefa II., existovala i práva čestná. Mezi ně patřilo privilegium, že jeho jméno tvořilo součást názvu pluku. Tato zvyklost měla dvě stránky, vedle honorární to byla i ryze pragmatická organizační záležitost, neboť až do zavedení číslování pluků v roce 1769 nebyl používán žádný jiný mechanismus, sloužící k jejich vzájemného rozlišování.

Pěší i jízdní pluky byly označovány podle majitelů pokud možno v co nejkratší formě, většinou pouze jejich rodovými jmény. Původně mohl majitel vlastnit i více pluků. Pokud byl zřizovatel majitelem dvou pluků, býval dříve založený pluk označován prefixem Alt-, později založený Neu-. Toto označování mělo teoreticky zaniknout, když bylo v roce 1634 povoleno vlastnit jen jeden pluk. Později se majitelství více pluků vyskytovalo jen výjimečně, většinou u členů panovnického rodu. V případě, kdy dva pluky měly majitele stejného rodového jména, užívalo se pro jejich rozlišení prefixů Alt- pro dříve založený a Jung- pro později založený pluk. V praxi se ale vyskytovaly různé varianty.

Jako příklady pěších pluků téhož majitele lze uvést dvojice Alt-Schaumburg a Neu-Schaumburg v roce 1629–1634, Alt-Aldringer a Neu-Aldringer v letech 1629–1634, Alt-Colalto a Neu-Colalto v letech 1628–1630, Alt-Trčka a Neu-Trčka v letech 1632–1634, Alt-Schaffgotsche a Neu-Schaffgotsche v letech 1633–1634, Alt-Enckhevoert a Neu-Enckhevoert v roce 1635, Alt-Hatzfeld a Neu-Hatzfeld v letech 1636–1637, Alt-Grana a Neu-Grana v letech 1671–1679. Naopak o různé majitele majitele téhož jména se jednalo u pluků Alt-Wangler a Jung-Wangler v letech 1634–1636, Alt-Breuner a Jung-Breuner v letech 1632–1634, Alt-Wolframsdorf a Jung-Wolframsdorf v roce 1661. Existovala však i celá řada odchylek. U pluků různých majitelů se můžeme setkat s užíváním prefixů Alt- a Neu-, např. Alt-Sachsen a Neu-Sachsen v letech 1626–1631, Alt-Beck a Neu-Beck v letech 1639–1642. Zřídka se vyskytuje užívání jen jednoho z prefixů, které ovšem postrádá rozlišovací funkčnost, jako u pluku Jung-Buttler v letech 1636–1641, když v té době neexistoval žádný pluk „Alt-Buttler“.

Podobný systém byl užíván i u jízdních pluků. Zde existoval ještě jeden zajímavý faktor – užívání prefixů šlo někdy napříč jezdeckými kategoriemi. Tak byl v letech 1756 dragounský pluk, jehož majitelem se stal modenský princ Herkules označován jako Jung-Modena, i když v té době neexistoval žádný dragounský pluk, jehož majitelem by byl někdo z modenské dynastie. Prefix zde byl užíván k rozlišení od kyrysnického pluku, jehož majitelem byl od roku 1755 modenský vévoda František III. – tento pluk byl původně označován jako Modena, od roku 1756 jako Alt-Modena. Po zrušení tohoto kyrysnického pluku v roce 1768 byl František III. jmenován majitelem jiného kyrysnického pluku, který byl opět označován jako Alt-Modena, a tuto funkci zastával až do své smrti roku 1780. Pluk prince Herkula (od roku 1775 švališerský, od roku 1798 dragounský č. 5) byl pak od roku 1780 až do zrušení v roce 1801 označován jako Modena.

U jízdy se také vyskytla ze sedmileté války jedna odchylka, související s tehdy nově vytvořenou kategorií švališerů. Jejich vůbec první pluk vznikl roku 1758 jako Leichtes Dragoner-Regiment Jung-Löwenstein, když tehdejší majitel FML Löwenstein dostal povolení v rámci svého dragounského pluku (posléze dragounského pluku č. 14) postavit další pluk tzv. lehkých dragounů; jeho původní pluk byl pak označován Dragoner-Regiment Alt-Löwenstein. Toto opatření bylo pouze přechodné, protože Löwenstein se již v roce 1759 ujal majitelství svých nyní zcela osamostatněných lehkých dragounů – kteří nyní figurovali jako švališeři – a svůj dragounský pluk přenechal jinému majiteli.

Systém prefixů přestal být efektivní již v případě existence tří pluků se stejnojmennými majiteli a za napoleonských válek se již u žádného z pěších pluků neobjevil. Proto byl používán ještě další způsob rozlišení a to označení křestním a rodovým jménem. Později se vyskytující jména s prefixy Alt- a Jung- jsou produktem zavádění historických názvů v 80. a 90. letech 19. století

Výjimečně se vedle či místo jména používal titul majitele. Pouze titulem majitele byly zásadně označovány pluky, které náležely panujícímu císaři. Vedle toho existovalo ještě menší množství pluků, označovaných jen titulem majitele. Samostatná křestní jména doplněná arcivévodským titulem byla výsadou majitelů z řad členů panovnického rodu. V případech následníků trůnu se užíval jejich titul korunního prince (Kronprinz), buď samotný, nebo doplněný křestním jménem (bez arcivévodského titulu). Pluky, jejichž majiteli byli příslušníci panovnického rodu, byly označovány jako pluky arcidomu (Haus-Regimenter - termín pluky arcidomu se jeví příhodnější nežli doslovný překlad „domácí pluky“, v českém prostředí by mohl nadto výše vést k chybným záměnám).

Majiteli několika rakouských pluků byli také suverénní panovníci, ať již vládli rozlehlým územím, či některému z drobných německých knížectví, kteří vstoupili do císařských služeb. Případně se mohlo jednat o členy těchto panovnických domů. Tyto pluky nesly název suverénního státu, někdy doplněný jménem majitele (zejména v případě více majitelů z téhož panovnického rodu).

Výše uvedení představovali v podstatě cizinecký element v rakouské armádě. Na druhé straně ale bylo celkem běžné, že v rámci států Svaté říše římské národa či později Německého spolku se jejich příslušníci dávali do služeb armád jiných států, pokud nebyli vázáni vojenskými povinnostmi ve své vlasti.

Až ke konci napoleonských válek se ve funkcích majitelů pluků objevují cizinci, kteří v rakouské armádě vůbec nesloužili a jejichž funkce tedy byla ryze formální. Od roku 1814 se stalo zvykem, že majitelství bylo udělováno cizím panovníkům států, tou dobou spojeneckých či spřátelených, výjimečně i jiným významným vojenským osobám. Přitom tato praxe nebyla rakouskou specialitou a objevovala se i v jiných armádách – majitelství pluků bylo v těchto případech na úrovní udělování různých řádů cizím panovníkům, členům panovnických rodů ev. dalším osobnostem ze zdvořilosti, nikoliv za zásluhy. Např. rakouský císař František I. byl majitelem (šéfem) pruského gardového granátnického pluku č. 2 (Garde Grenadier-Regiment Nr. 2 Kaiser Franz).

Stará zásada, že včerejší spojenec může být zítřejším nepřítelem, se projevila i zde, byť až s určitým časovým odstupem. Tak se potom zcela paradoxně objevili majitelé – nepřátelé! Poněkud kuriózní na celé situaci bylo, že jedním z práv majitele bylo nosit plukovnickou uniformu svého pluku. V těchto případech tedy existovaly osoby, ať již panovníci či generálové států, s nimiž bylo tou dobou Rakousko (Rakousko-Uhersko) ve válce, kteří byli oficiálně oprávněni k nošení rakouských (rakousko-uherských) uniforem. Tak v roce 1866 bylo několik příslušníků hohenzollernského rodu (včetně pruského krále) a pruských generálů majiteli rakouských pluků. Podobně za I. světové války existovala celá řada majitelů pluků z nepřátelských států (Rusko, Belgie, Černá Hora atd.). Na druhé straně ale není známo, že by se někdo z těchto majitelů v uvedených dobách objevoval na veřejnosti v rakouské (rakousko-uherské) uniformě.

Téměř po celou dobu existence stálé rakouské (rakousko-uherské) armády mezi majiteli pluků nebyly zastoupeny ženy, i když v jiných armádách se dámy v těchto postaveních objevovaly, byť ryze formálně. Až od roku 1888 se mezi „majiteli pluků“ vyskytuje první žena, neboť pěší pluk č. 32 byl pojmenován po Marii Terezii – označení znělo Kaiserin und Königin Maria Theresia. (Marie Terezie byla na základě pragmatické sankce rovněž teoretickou vrchní velitelkou, což v praxi přenechávala svým generálům, později Josefovi II. Podle ní se již od roku 1757 označoval nejvyšší vojenský řád Militär-Maria Theresien-Orden. Dále byla jejím jménem v některých obdobích označována druhá nejstarší rakouská vojenská škola, Vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě, která ostatně byla založena z její iniciativy). Skutečná majitelka pluku existovala až za I. světové války, když byla poslední císařovna Zita ustanovena do této funkce u husarského pluku č. 16.

Majitelství pluku bylo nejen vysoce prestižní záležitostí, ale do jisté doby s ním byly spjaty i finanční požitky (speciální gáže pro majitele byly zrušeny v roce 1798). Z obou těchto důvodů je tedy evidentní, že tato funkce byla většinou vykonávána doživotně. Nebylo to ovšem pravidlem, císař, který tuto funkci udílel, ji mohl také odejmout. Nicméně většina majitelů podržela toto důstojenství až do smrti. Bylo-li úmrtí majitele nejčastějším důvodem ukončení funkce majitele, byl tu i jiný možný důvod – zánik (zrušení) pluku. V tomto případě někdy, ale ne vždy, majitelé zrušených pluků dostávali posléze tuto funkci u jiného pluku, ať již nově založeného nebo uprázdněného (např. úmrtím stávajícího majitele). Uvedený případ je typovou situací, kdy se jméno téhož majitele vyskytovalo v názvech dvou či více různých pluků. Nicméně k výměně pluků, u nichž osoba vykonávala práva majitele, docházelo občas i z jiných důvodů, nežli bylo rušení pluků, byť se tyto případy vyskytovaly jen málokdy. Naopak se mohlo měnit jméno pluku, aniž došlo ke změně osoby jeho majitele. Stávalo se to zřídkakdy, např. při změně titulu či trůnu panovníka – majitele pluku. K ukončení důstojenství majitele mohlo také dojít odebráním této funkce – buď z trestu, či aby byla uvolněna pro jinou osobu, jejíž jmenování se jevilo v té době důležitější nežli podržení stávajícího majitele, nebo složením funkce majitele pluku. Posledně uvedený případ se vyskytoval např. u cizích suverénů a byl vesměs motivován politickými důvody.

Z dob, kdy jméno majitele bylo jediným rozlišovacím markantem, pochází praxe zachovávat je v názvu pluku i v údobí případného interregna, tj. pokud po jistou dobu po úmrtí, vzdání se funkce či zbavení funkce předchozího majitele nebyl ještě jmenován majitel nový. Takový pluk byl označován jako „Vacant, vacant, Vacat, vacat, Vakant, vakant, Vakat, vakat, nebo zkráceně vac. + jméno předchozího majitele“ (tj. pluk uprázdněný tímto majitelem).

U některých pluků po smrti majitele císař rozhodl, že ponesou jméno zesnulého na věčné časy (für [auf] immerwährende Zeiten). Tento přídomek býval skutečně v názvu pluku užíván, a to tak, že buď jméno zesnulého majitele předcházel, nebo následoval. Jeho užívání ale nebylo důsledné, lze se setkávat i s tím, že pluk je označován pouze jménem bez tohoto dovětku, který byl považován za implicitní. Pluky pak byly takto označovány bez ohledu na to, kdo byl skutečným majitelem (tedy i v případě, že nebyl majitel žádný). V 80. a 90. letech 19. století byly některým plukům přiděleny na věčné časy historické názvy – jména zemřelých panovníků či vojevůdců, z nichž mnozí majiteli pluků v minulosti ani nebyli - z té doby rovněž pochází již zmíněné pojmenování pěšího pluku č. 32 po Marii Terezii. Výběr jmen byl dosti různorodý, vždy ale měl charakterizovat dobu, v níž se pluk nějakým způsobem obzvláště proslavil – bylo buď voleno jméno tehdejšího panovníka, nebo velícího generála, v jehož sestavě se pluk nacházel, či tehdejší název pluku. Tak se v oficiální nomenklatuře znovu objevily již delší dobu nepoužívané prefixy Alt- a Jung-.

Pro úplnost je třeba dodat, že vedle institutu majitele pluku existovala i funkce tzv. druhého majitele (Zweyter Inhaber, Zweiter Inhaber, 2. Inhaber), zavedená v roce 1767. Již v dřívějších dobách se stávalo, že pluky byly najímány osobami, které jim samy velet ani nemohly, jako např. různými církevními funkcionáři, kteří současně byli i světskou vrchností či panovníky. Tehdy bývala celá záležitost většinou řešena tak, že nájemce pluku zůstával majitelem, zatímco faktickým velitelem se stával jeho zástupce – podplukovník. Pluk se ovšem jmenoval podle svého majitele, nikoliv podle velitele. V pozdějších dobách se začalo praktikovat to, že byli majiteli pluků jmenováni nezletilci. Což lze považovat za nešvar, který kromě snížení vážnosti této funkce nemohl vést k ničemu jinému. Jednalo se o zdeformování principu následnictví, projevujícího se mj. i přidělováním důstojnických hodností malým dětem, udělování jim privilegií nosit uniformy atd. Zatímco u následníka trůnu batolecí ani kojenecký věk pretendenta nikoho nezarážel, neboť i v případě jeho formálního dosazení na trůn (např. při úmrtí otce) stejně faktickou vládu vykonával až do doby jeho plnoletosti někdo jiný, v případě udělování vojenských hodností nebo funkcí se jednalo o pouhou profanaci těchto záležitostí. Josef II. některé tyto zlozvyky odstranil, dětští majitelé byli ale jmenováni i nadále – posledním byl korunní princ Rudolf (21. 8. 1858 - 30. 1. 1889), ustanovený majitelem LIR 19 při svém narození!

Protože tito dětští majitelé nemohli vykonávat své funkce majitele, byť nepočetné, ani symbolicky, byly místo nich ustanovovány jiné osoby např. s titulem ředitel (Director). V roce 1767 pak byla zřízena funkce 2. majitele pro pluky, jejichž majitelé pocházeli z panovnického arcidomu. Druzí majitelé pak prakticky vykonávali veškeré funkce majitelů, brali za to i náležitý plat, ale pluky se podle nich nejmenovaly. Později byli druzí majitelé ustanovováni i u pluků, jejichž majitelé byli cizinci. Osobnosti 2. majitelů tedy na označování pluků neměly žádný vliv a v tomto kontextu je zmiňujeme pouze proto, že někdejší druzí majitelé bývali někdy ustanovováni u svých pluků majiteli (jak se někdy říkalo prvními majiteli [Ertser Inhaber] či skutečnými majiteli [Wirklicher Inhaber]), ale i obráceně někteří majitelé sestupovali na funkce druhých majitelů, když se jevila potřeba jejich majitelský post obsadit např. některým cizím panovníkem.

Pojmenování pluku podle majitele bylo nejčastěji užívaným způsobem. Kromě toho se ve velmi malé míře vyskytovalo pojmenování podle velitelů (např. šest uherských pluků, založených v roce 1741 bylo původně pojmenováno podle svých velitelů. Posléze byli ale všichni ustaveni u svých pluků do funkcí majitelů). Další odlišnosti, objevující se ve větším množství za koaličních válek, jsou uvedeny v následujících kapitolách.

 

II.2. Číslování formací po roce 1769

První systematické číslování pěších a jízdních pluků v rakouské armádě bylo provedeno ke dni 15. 8. 1769. (shodou okolností se jedná o datum narození Napoleona I.) Do té doby byly pluky označovány vesměs jmény majitelů, jak bylo uvedeno výše, případně podle místa doplňování. Užívání čísel, existujících po roce 1769, před datem 15. 8. 1769 není správné, i když se s ním občas setkáváme. Pokud je žádoucí z nějakých důvodů použít čísla pluků v době před zavedením číslování, je vhodné na tento fakt upozornit. Naopak je užitečné, je-li k některému pluku před rokem 1769 podotknuto „pozdější pluk čís. X“, protože to usnadňuje orientaci, která podle jmen majitelů bývá někdy obtížná.

Číslování se vyskytovalo i před rokem 1769, ale nesystematicky. Vesměs se jednalo o parciální číslování, např. karabinické pluky, založené v roce 1768, byly označovány jako „první“ a „druhý“ (Erstes, Zweites Carabinier-Regiment). S podobným typem číslování se můžeme setkávat u hraničářských jednotek (Erstes, Zweites Székler Gränz-Infanterie-Regiment apod.) či u garnizónních pluků.

Číslování pluků bylo jedním z reformních počinů Josefa II., jemuž byly přenechány starosti o vojenské záležitosti již v roce 1765. Původní označování pluků jmény majitelů představovalo faktor značně proměnlivý, limitovaný změnou osoby majitele. Číslo, které mělo být závazně užíváno v oficiálním názvu pluku, teoreticky vytvářelo možnost stálého atributu, což bylo, jak uvidíme v dalším, více úspěšné u pěchoty než u jízdy. Ale i po zavedení číslování zůstalo v platnosti dosavadní označování jménem majitele, číslo tedy bylo do názvu pluku pouze přidáno; tento systém se pak užíval až do roku 1918.

Z našeho pohledu bylo číslování blahodárným počinem, neboť nám dodnes usnadňuje orientaci v jednotkách rakouské armády. Ovšem i po zavedení systematického číslování nebyla situace vždy zcela jednoznačná. Pod jedním a týmž číslem se mohlo v průběhu doby vyskytnout několik naprosto různorodých pluků, což bylo časté zejména u jízdy, kde byla situace ještě komplikována převody mezi jednotlivými kategoriemi (druhy vojsk). Dále některá čísla nemusela být po určitou dobu obsazena – po zrušení pluku apod., takže ne vždy vytvářelo číslování posloupnost bez mezer. Uvolněná, tzv. „uprázdněná“ čísla mohla být pak třeba i po letech přidělena jiným plukům. Na druhé straně mohlo dojít i k přečíslování pluku, aniž by u něj byla provedena nějaká jiná změna.

Číslování se v implicitní formě vykytovalo již v minulosti, když byly pluky v různých seznamech a výkazech uváděny podle jistých pravidel, přičemž byly řazeny buď podle roků založení, nebo podle důstojenství aktuálních majitelů. Ačkoliv první způsob nabízel v podstatě stabilní sekvenci, byl při číslování v roce 1769 upřednostněn druhý.

V roce 1769 byly očíslovány pěší a jízdní pluky vzestupně podle sestupného důstojenství majitele. Na prvém místě byly pluky arcidomu. Číslo 1 obdržel u pěchoty i jízdy pluk, jehož majitelem byl císař Josef II., po něm Leopold II., za napoleonských válek František II.(I.), následně Ferdinand I. a František Josef I. Následovaly pluky, jejichž majiteli byli arcivévodové, za nimi pak byli majitelé z řad rakouské generality. Na konci sekvence byly hraničářské pluky, v té době všechny bez majitele. Je evidentní, že tento systém byl pouze výchozím a záhy došlo k narušení původní sekvence důstojenství. Stačilo k tomu prvé jmenování nového majitele s hodností odlišnou od předchozího, povýšení některého ze stávajících majitelů apod. Názornou ukázkou jsou pluky arcivévodů, které již za koaličních válek byly roztroušeny v celé číselné řadě. Důvodem byl fakt, že jmenování nového majitele s odlišným důstojenstvím od předchozího nebylo spojeno s přečíslováním pluků a v tomto nebyla výjimka ani pro členy panovnického arcidomu. U pěchoty i jízdy byly v jedné řadě číslovány všechny jejich kategorie. Typově ovšem vznikly dvě rozdílné situace, jak bude ukázáno v následujícím.

 

Štítky:

Zpět