Sborník Napoleonská Evropa a česká společnost
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 01.05.2014
V září 2012 se v Radnicích - někdejším panství Kašpara hraběte Šternberka, významného přírodovědce a jednoho ze zakladatelů Národního muzea, uskutečnilo sedmé „puchmajerovské“ symposium Jeden jazyk naše heslo buď, věnované tématu napoleonská Evropa a česká společnost. Tradiční literárně-historické setkání uspořádal Historický ústav AV ČR, katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje a Spolek divadelních ochotníků v Radnicích.
Následujícího roku byl vydán sborník, který uspořádal a úvodním slovem opatřil prof. PhDr. Viktor Viktora, CSc., vedoucí katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.
Sborník obsahuje 12 příspěvků, doplněných anglickým a německým resumé a ve většině případů také poznámkovým aparátem:
- Hana Voisine-Jechova: Napoleonská doba v Čechách. Dějiny prožívané s odstupem?
- Milan Hlavačka: Zlomový rok 1809 v české a (sudeto)německé historiografii
- Jan Kilián: Napoleonské války a střelecké spolky Teplicka
- Jiří Fiala: Lidové a kramářské písně z napoleonských válek pod bdělým okem cenzury
- Tomáš Matějec: Napoleon a revoluční Francie v satirické skladbě Františka Jana Vaváka z let 1798-1799
- Josef Peřina: K patriotismu českých a česko-německých básníků v době napoleonských válek
- Bohuslav Hoffmann: Malý český člověk v čase napoleonských válek (J. Šotola, Kuře na rožni) aneb Inter arma silent musae
- Otakar Brázda: Purkyňova „Óda na Napoleona“ a jeho vztah k Francii a k literatuře
- Daniela Tinková: Syn prozřetelnosti boží (Napoleon Bonaparte jako nástroj boží vůle v korespondenci J. F. Opize s farářem K. Killarem)
- Vojtěch Kessler: Rakouský Pyrrhos. Tažení rakouského pomocného sboru roku 1812 v dopisech vrchního velitele knížete Karla ze Schwarzenberga manželce
- Viktor Viktora: S nevěstou za uchvatitelem (z korespondence K. J. Claryho-Aldringena s manželkou a matkou)
- Josef Ernst: Nejznámější protagonisté jazyka českého v rakouském vojsku za napoleonské epochy
Kvalita většiny publikovaných příspěvků je velmi vysoká a níže uvedené vybrané úryvky dvou z nich, jsou míněny jako doporučení pro všechny čtenáře tohoto portálu, kteří si sborník dosud nepořídili. Podrobněji viz stránky radnického muzea Josefa Hyláka či informačního centra: muzeumradnice.cz
Milan Hlavačka: Zlomový rok 1809 v české a (sudeto)německé historiografii, s. 21
...Většina českých historiků souhlasí s tezí, že tato válečná propaganda a s tím spojené probouzení historické paměti prospělo především českému národnímu hnutí tím, že myšlenka společného boje Čechů byla zanesena do povědomí široké veřejnosti, čímž jí neodvratně napomohla k jejímu dalším rozvoji. Tento vedlejší efekt ovšem nebyl tím pravým vyústěním oficiálně cílených snah, ale spíše „podružným jevem této propagační činnosti“. Ve chvíli, kdy se v rámci obrany celého soustátí začalo apelovat na city společenství lidí mluvících česky a přitom byly připomínány národní ikony, jaké představoval svátý Václav či Jan Žižka, rozšířilo se díky propagandě vědomí o české svébytnosti takřka ke každému člověku. Odsud již nebylo daleko, jak si povšiml František Kutnar a později i Václav Holas, „k požadavkům, které si za nasazení životů tisíců poddaných nárokovaly například ochranu českého jazyka“. František Kutnar již dříve tvrdil, že „životní nebezpečí, které hrozilo nepřátelským vojskem českým krajům, umožnilo rozšířit nacionalismus do nejširších vrstev“. Monarchistický legitimismus tak kupodivu razil cestu českému vlastenectví, potažmo českému nacionalismu k pronikání do širších vrstev obyvatelstva.
Právě v období vrcholících napoleonských válek, jak poukazoval opět již dříve František Kutnar, se začalo uskupovat skutečně široké či šíře pojaté národní hnutí, které později začalo vyžadovat i kulturní a nakonec i politické ústupky. František Kutnar právě jako první český historik důkladně popsal onen výše naznačený paradoxní efekt účinku dočasné, oficiálně podporované válečné propagandy, jež měla sloužit myšlence zachování jednotného rakouského mocnářství, a nikoliv rozvoji českého národního hnutí. Rakouský státník Johann Philipp hrabě Stadion a jeho spolupracovník Johann von Hormayer, které je možno považovat za ideové strůjce této propagandistické ofenzívy, patrně nedokázali detekovat všechny důsledky uměle vyvolaného a oficiálně posvěceného vlasteneckého úsilí, které ovšem za několik měsíců po vojenské porážce bude tak vehementně tlumit nový konferenční ministr Clemens L. Metternich a jeho konzervativní ideový „poradce“ Friedrich Gentz…
Viktor Viktora: S nevěstou za uchvatitelem (z korespondence K. J. Claryho-Aldringena s manželkou a matkou), s. 146:
...Téměř tragické rozpaky cítil Josef Karel, když mu Napoleon propůjčil řád Čestné legie. Jako šlechtic obdržel zlatý kříž a stal se důstojníkem Čestné legie. V dopise manželce zalkal: „Politovala jste mě, drahá Louiso, pro neštěstí, které mě potkalo? - Čestná legie. - Je to jistě cihla, která mi spadla na hlavu; je těžká, velmi těžká, ale rána byla nečekaná. Po dvou dnech černého humoru, když jsem to promýšlel, přísahal, uvažoval, došel jsem k závěru, že moje odpověď je: »Není to moje vina, nezasloužil jsem si ji. « Ale mohu klidně nosit to, co nosí můj panovník a můj pán.“ Našel však také jistou obranu před vyznamenáním: „Hned po večeři jsem se musil obléci a jít na ples do Neuilly. Prvně jsem měl Čestnou legii a zdálo se mi pikantní zavěsit ji na svou čokoládovou uniformu s velkým koketním odříkáním. Můj vojenský oblek jí byl protijedem. Cítil jsem se jako ve snu, a když jsem se uviděl v zrcadle, nepoznal jsem se, tolik ty dvě věci pohromadě mi přišly zvláštní...“
Před tutou pasáží autor věnuje zvýšenou pozornost mj. úryvkům, ve kterých hrabě Clary-Aldringen popisuje, kterak se na oficální audienci u Napoleona v první polovně roku 1810 se dostavil v uniformě „českého Landwehru“ – „v čokoládové barvě s bílými punčochami.“