Tajemství lipského pomníku knížete Schwarzenberga a další pamětihodnosti
Karel Řezníček
Naposledy upraveno: 15.04.2021
»Kdo se vrací do Lipska, musí bezděčně zastaviti u pomníku Karla Schwarzenberga s nápisem: „Nar. 15. dubna 1751, + 15. října 1820 v Lipsku.“ Na druhé straně stojí: „Pomník tento postavila mu manželka Marianna a jeho synové: Bedřich, Karel a Edmund.“ Zde prodléval ještě nedávno zemřelý syn Karel. Pod pomníkem nalézá se krypta, o níž si zvěčnělý přál, aby byla zazděna. Sotva kdy bude komu ještě přístupna.«
Tento text byl uveden v pražském deníku »Čech« dne 17. října roku 1913. Je otázkou co by ono znepřístupněné podzemí mělo, či mohlo skrývat, tím spíše, že roku 1838 odhaleným pomníkem (resp. jeho granitovým kvádrem) bylo nejméně dvakrát významně manipulováno.
Pomník maršála Schwarzenberga na bojišti u Lipska.
(Foto: K. Sáček, 2012)
Vídeňské »Die Neue Zeitung« na ilustrační koláži na titulní straně z 16. října 1913 označují lipský Schwarzenbergdenkmal jako „hrob“ [Grab]. V úryvku zmíněný zvěčnělý Karel Schwarzenberg, jenž nečekaně zesnul 4. října 1913 na Orlíku, navštívil Lipsko prokazatelně několik týdnů před smrtí právě v očekávání oslav 100. výročí lipské bitvy, přičemž nepochybným cílem jeho cesty do Saska bylo postarat se, aby tu vše uvedl do stavu, aby zde mohla důstojně proběhnout „rakouská část“ pietního ceremonielu. Nikterak už ovšem nebyl stejnojmenným synem maršálovým [ten žil v letech 1802-1858], dokonce ani vnukem ne [1824-1904], ale tento kníže Schwarzenberg byl již maršálovým pravnukem, narozeným teprve 1. července 1859 v Čimelicích...
Ani v dalším bodě se tento katolický list v tomto případě nikterak nevyznamenal, když knížeti-vojevůdci přidává dvacet let věku – narodil se sice ve Vídni dne 15. dubna, avšak teprve roku 1771, což je na pomníku naprosto správně, tedy půjde o zpravodajcův šotek(?), navíc včetně v tomto tisku neuvedeného místa narození a to již např. sazečův překlep („přehmat“) být nemůže.
Onen zmíněný „pomník“ je na rozdíl od toho monumentálního vídeňského, dalekospíše jen prostým, byť velikým, pamětním kamenem, což je tu i uvedeno:
DEM FÜRSTEN
KARL VON SCHWARZENBERG
DEM FÜHRER
DER AM 18. OKT. 1813 AUF DEN EBENEN VON LEIPZIG
FÜR EUROPAS FREIHEIT KAMPFENDEN SCHAREN
-
SETZEN DIESEN DENKSTEIN SEINE GATTIN MARIANNE
UND SEINE SOHNE FRIEDRICH, KARL, EDMUND
Český překlad: „Knížeti Karlu ze Schwarzneberga, vůdci zástupů bojujících 18. října 1813 na lipských pláních za svobodu Evropy“. Byl slavnostně odhalen roku 1838 k 25. výročí lipské „Bitvy národů“ v místech, kde dle dobových svědectví vrchní velitel koaličních armád 18. října 1813 zvěstoval trojici zde prodlévajících monarchů zprávu o stahování nepřítele z bojiště a tedy o konečném dobytí již zjevně nezvratného vítězství. Jenže ouha, již o deset let později se na 300 centů vážící kvádr musel „přestěhovat“, když bylo o rok dříve stanoveno, že by měl „uhnout“ »Obelisku tří monarchů« a stát zhruba v prostoru maršálova hlavního stanu na pozemku dnes již dávno neexistujícího zájezdního hostince, jenž se posléze stal centrem prosperujícího zábavního podniku. Potřetí se prozatím definitivně se stěhoval na jiné čestné místo v druhdy populárním meusdorfském parku roku 1900, kdy dle všeho teprve „pomník“ mohl dostat onu údajnou podzemní kryptu, vyměněn byl i ozdobný ochranný plůtek, dle starých zobrazení patrně mnohem vyšší a jméno maršálovo tu bylo mj. upraveno z archaičtějšího Carl na Karl – snad zatesáním liter, jež byly původně možná jen přilepeny, nebo se to tak alespoň ze starých grafik jeví.
Synové jsou zde uvedeni v pořadí dle stáří, přičemž Edmund je na české wikipedii z ne zcela jasných příčin uveden primárně jako Leopold Schwarzenberg, což jiné jazykové mutace nečiní, byť Leopold bylo druhé z jeho tří jmen (křtěn byl Edmund Leopold Friedrich). Prvorozeným byl Friedrich Karl, jež sice zemře až roku 1870, ale již o čtyři desítky let dříve se jako třicetiletý vzdá následnictví (a potomky nezplodí ani později a sám se nazývá „posledním mnichem z Marienthalu“) a prosluje hlavně jako „poslední evropský landsknecht“, když pomineme-li četné „domácí aktivity“ v rámci c. k. branné moci se choval jako kondotiér-dobrodruh: nejprve odjede s Francouzi válčit do Alžíru, pak se angažuje ve Španělsku jako „Karlista“ a roku 1847 nabídne své služby švýcarskému Sonderbundu, ve zdejší kratičké občanské válce. To je jen malý nástin jeho bouřlivého vojácko-cestovatelského života, ale o rodová panství i fakt, aby geny vítěze od Lipska v přímé linii přetrvaly dodnes se však musel postarat druhorozený Karl Philipp Borromäus, či chcete-li Karel II., jemuž sudičky přisoudily jen 56 let života (jeho oba sourozenci se však dožili sedmdesátky, jeho stejnojmenný syn pak osmdesáti). Od roku 1854 byl polním zbrojmistrem; starší sourozenec se stal pouze c.k. generálmajorem, to benjamínek se stal roku 1867 dokonce polním maršálem (jako poslední Rakušan v 19. století), jenže to již stál sedmým rokem mimo službu a tuto hodnost obdržel primárně v souvislosti s ceremoniemi odhalení jezdeckého pomníku jeho nepoměrně slavnějšího otce.
»Tento jest tytul tohoto zemřelého knížete: Karel kníže ze Šwarcenberků, landkrabí z Klejowa, hrabě z Sulzu, wéwoda krumlowský, pán na panstwí Worlíku, Klingenberku, Čerweném Aujezdě, na Myštině a Sedlecy, pán statků Horosedla, Zalužan, Zbenice a Bukowan; rytíř zlatého rouna, welikokřižník wojenského Maryaterezyánského, a král. Uherského swatoštěpánského řádu y zlatého wojenského čestného kříže; rytíř cýs. Ruského řádu sw. Ondřeje, sw. Jiří 1ho druhu, rytíř Francouzského řádu sw. ducha a welkokřížník ctného legionu; rytíř král. Anglického řádu Bath; rytíř král. Dánského slonowa řádu; welikokřižník Šwédského mečowého řádu; rytíř král. Sardýnského řádu Annunciada; welikokřižník král. Sycyliánského sw. Ferdynandského a zásluh řádu; rytíř král. Pruského černého orla a čerweného orla 1ho druhu! Král. Baworského řádu sw. Huberta rytíř; welikokřižník wojenského řádu sw. Max. Josefa; rytíř král. Saské rantowé koruny řádu; welikokřižník král. Nizozemského Wilímowa a král. Hannoweránského Guelfůw řádu; rytíř welikowéwodského Bádenského řádu wěrnosti; jeho c. kr. apoštolské milosti skutečný tajný rada, komoří, obce konferencý minystr, dwořanské wojenské rady přednosta, prwní maršálek a držitel tému Ulánůw čísla 2ho.«
Tento text z »Čechoslawu« z podzimu roku 1820 je sice vysoce autentický, ale vítězi od Lipska žel přisuzuje i to co mu takřka jistě nepřináleželo, což je především predikát „vévody“, neb tento titul podržel maršálův starší bratr Josef II. (celým jménem Josef Jan Nepomucký Karel František z Pauly Ladislav ze Schwarzenbergu), 11. vévoda krumlovský (z rodu Schwarzenbergů 4.), jenž zemřel až roku 1833, pak tento predikát převzal jeho syn Jan Adolf (II.), posléze r. 1888 vnuk Adolf Josef, což platilo až do počátku Velké (1. světové) války a dál bych pro velkou složitost raději nezacházel, ale příslušníkům sekundární orlické knížecí větve ani až do zániku monarchie vévodský titul nikterak nepřináležel.
Bojím se, že podobně je to i s dalšími tituly jako „hrabě ze Sulzu“, což byl predikát roku 1698 v mužské linii vymřelých středověkých předků, a po mediatizaci Říše vcelku bezpředmětný, byť přesnější bude, že AŽ po Prešpurském míru, kdy Schwarzenbergové přišli i o po tomto rodu zděděné „landkrabství Klejowské“ (Landgrafschaft Klettgau, území situované jižně od jádra švýcarského kantonu Schaffhausen, přímo v onom výběžku patřícím SRN), které připadlo Bádensku, jehož velkovévoda vyplatil Schwarzenbergům určité odškodné, ale zároveň tím zpečetil jejich majetkové vytlačení z Německa. I zde byl ovšem adresátem oné finanční kompenzace Josef II. [1769–1833], coby hlava hlubocko-krumlovské primogenitury – mnohde proklamovaná rovnost mezi oběma větvemi je ryze iluzorní, rozhodně nešlo o žádné dělení fifty-fifty a prvorozenec si ponechal nejen Krumlov, ale i Třeboň, Hlubokou a všechny paláce ve Vídni i v Praze, byť Karel zde jistě nějaké uživatelské právo jistě měl, ale docela určitě ne vlastnické.
Panství knížete Karla Filipa byla prakticky výhradně česká, a i onen Klingenberk není v podstatě nic jiného než archaický název pro Zvíkov, kam kníže po požáru Orlíku r. 1802 pomýšlel i přesídlit, ale nakonec pochopil, že tento hrad je ještě v ubožejším stavu než jeho ohněm poničené sídlo, přičemž díky plameny odstraněným krovům bylo rozhodnuto o tom, že rekonstrukce bude mnohem rozsáhlejší, než se původně počítalo a přibude celé jedno poschodí nemluvě o četných dalších stavebních úpravách. Z těch některé začaly již za maršálova života, ale mnoho dalších (zámek získal jiné průčelí, novogotické, hospodářský dvůr a další budovy před panským sídlem byly zbořeny) až dlouho po jeho smrti [Podobně je to se Zvíkovem, který vítěz od Lipska sice zachránil před úplnou zkázou, ale opět jej zvelebil a zobyvatelnil až jeho vnuk Karel III.], přičemž své sídlo (tedy v reálu spíše manželčino) by již r. 1820 zvěčnělý v dnešní podobě jen obtížně poznával, už i proto, že z „orlího hnízda“ se stal „vodní hrad“ obklopený hlubinami stejnojmenné přehrady vltavské kaskády.
Hlavně by však nepoznával již svrchu zmíněnou hrobku, ve které spí svůj věčný sen, ta byla vybudována až v letech 1862-1864 a vítěz od Lipska zde spočinul až bezmála 45 let po svém úmrtí, konkrétně sem jeho ostatky byly uloženy 3. února 1865 (nejspíše i s chotí a synem Karlem, již sedmým rokem rovněž zesnulým), a později zde spočinula i většina jeho potomků. Právě Marie Anna s dětmi trávila na Orlíku většinu času v roce a byla zde duší a iniciátorkou většiny proměn. Pokoje byly zařízeny pro její potřeby, vznikl sál v empírovém slohu, biliárový modrý pokoj a v plánu bylo i zámecké divadlo, jehož dokončení však zmařila v roce 1820 smrt Karla Filipa. Budova byla upravena na obytnou a dočasně se stala i rezidencí kněžny Marie Anny [tento objekt stojí dodnes, po levé straně cesty k zámku, naproti zámecké restaurace, a sídlí v ní schwarzenberská správa].
Podobně je to i se zámeckým parkem, který sice se svou chotí založil a intenzivně zveleboval, ale rozrůstal se a pozměňoval až do začátku 20. století, ovšem už zpráva z roku 1817 praví, že zde bylo vysazeno 460.000 nových stromů a keřů. Park byl však vždy chudý na romantické stavby, navíc většina z nich postupem času zanikla, nebo byla zrušena. Jediné co přes propast dvou století přetrvalo je nedaleko hrobky se nacházející kaplička k poctě Bohu a jako dík za vítězství v Bitvě národů, byť na kolik se za ten čas proměnila, je otázkou - ač je natolik prostá, že žádné zásadní proměny nelze předpokládat. Každopádně je to místo, kde se zastavil i současný politik 17. října 2013, když si zde při mši v zámecké kapli pietně připomněl 200 let starý triumf svého prapředka.
Kaplička postavená jako poděkování za vítězství u Lipska v zámeckém parku na Orlíku.
V roce 2013 byla u příležitosti 200. výročí znovu vysvěcena.
(Foto: K. Sáček)
Rozhodně velkorysejší byl maršálův bratr Josef II., jenž nedaleko Českého Krumlova na vrchu zvaném Ptačí hrádek chtěl nechat zbudovat honosný památník s terasou a vyhlídkovou věžičkou, s jehož výstavbou se začalo již roku 1816, ale přes bratrovu předčasnou smrt, jež zájem o jeho osobu opět vynesla do popředí, nikdy nebyl zcela dokončen (prý kvůli finanční tísni, ale uvážím-li kolik ten výrazně chudší ze sourozenců investoval jen do zahrad na Orlíku, těžko se tomu věří) a tak pozvolna chátral a chátral, ale ještě před 200. výročím tento vyhlášený azyl místních bezdomovců a ostudu města od radnice zakoupila architektka Lenka Havlíčková, jež objekt s manželem zachránila před úplnou zkázou, ale je otázkou, zda vskutku byl dostavěn a renovován v duchu původního návrhu, leč docela určitě ne účelu, neb se zdá, že je dnes spíše atypickým „rodinným víkendovým sídlem“, než památníkem vítěze nad Napoleonem s dominantním nadpisem:
CAROLO PRINCIPI DE SCHWARZENBERG DUCI CRUMLO
WIN. AUSTRIAE MARSCALLO
Karlův památník, templ či chrám vítězství na oslavu Schwarzenbergova vítězství začal být budován v roce 1816 také na Ptačím hrádku u Českého Krumlova.
Podrobněji viz ateliery-a.com, Českokrumlovský deník 29.07.2012, ceskokrumlovsky.denik.cz, Český rozhlas 02.02.2014 irozhlas.cz, popř. zamek-ceskykrumlov.cz
Zdá se tedy, že Josef II. titul krumlovského vévody slavnějšímu bratru alespoň titulárně propůjčil, byť tu měl být striktně nepřenosný, resp. děditelný jen v přímé linii a v podobném duchu, jakým mladší bratr vladaře, při krále, není automaticky Jeho Veličenstvem, ale toliko Jeho Výsostí princem, jemuž ten starší může vlastní trůn odkázat toliko úmrtím bez dědiců, či odevzdat abdikací. Nic podobného Josef II. rozhodně neučinil a ona duplicita dvou stejnojmenných knížecích rodů vznikla na základě takřka sto let starého a v několika bodech podmínečného testamentu již roku 1703 zesnulého předka (nabytí plnoletosti dvou dědiců, prokázané organizační schopnosti a nejspíše i zajištění pokračování rodu v obou větvích, jinak nebyl důvod aby vše bylo definitivně posvěceno císařem až počátkem roku 1802, kdy Karlovi bylo již plných 31 a narodil se mu již druhý syn!), nemá s teprve o 20 let později, jejich pradědem, získaným dědičným titulem vévody krumlovského nic společného.
Asi nejvelebnějším památníkem na vítěze od Lipska mimo schwarzenbergská panství je stavba v nejvyšším místě zámeckém parku v Krásném Dvoře u Podbořan, zřízená Janem Rudolfem hrabětem Czerninem jako novogotický chrám. V principu šlo o vyhlídkovou věž, jejíž stavba byla zahájena již roku 1793, tedy o 20 let dříve než mohla být koncipována jako památník oslavující Schwarzenberga jako »osvoboditele vlasti«, jak se občas uvádí. Každopádně to byl až syn původního zřizovatele, Eugen Czernin, kdo sem nechal roku 1847 umístit asi jedinou českou sochu knížete zhotovenou od Emanuela Maxe. Byla situována na dosti vysokém podstavci a představuje Karla Filipa Schwarzenberga ve slavnostní uniformě s dlouhým vojenským pláštěm, v pravé ruce drží maršál jakousi listinu ve formě svitku, levá ruka mu spočívá na šavli, jež se špičkou čepele podle dobové malby dotýká země, na fotce to však nijak patrné není. Vlastní sokl pak nese dodnes tento jasně čitelný nápis:
Dem / Feldmarschall / Carl Fürsten / von / Schwarzenberg /
dem tapfern, weisen / und glücklichen / Führer / der verbündeten Heere
(„Polnímu maršálovi Karlu knížeti ze Schwarzenbergu,
statečnému, moudrému a šťastnému vůdci spojeneckého vojska“)
1794 Cateau / 1812 Poddubnie Wolkowisky / 1813 Kulm Leipzig Hochheim / 1814 Brienne Bar sur Aube, Arcis La Fere Champenoise, Paris.
Zámecký park v Krásném Dvoře: interiér novogotického templu;
podrobněji viz: zamek-krasnydvur.cz/cs/o-zamku/Novogoticky-templ
Soše knížete Schwarzenberga nacházející se v jeho středu byla vandalsky sražena hlava, dle zámeckého webu „v průběhu 20. století“, a obvinit by šlo Němce, jež zde mj. měli za Protektorátu vojenský špitál, leč dle lokální ústní tradice byli pachateli tohoto činu ruští vojáci, přítomní na zdejším zámku v závěru druhé světové války. Nu, nelze to vyloučit, krom obecného záchvatu zloby na vše „německé“, tím spíše pak na „vůdce“, mohl se někdo z nich rozpomenout, že to byl i velitel jednoho z invazních sborů, jež roku 1812 vpadly do Ruska. Krásnodvorský tzv. gotický templ byl dlouhá léta nepřístupný, v období 2014-2017 proběhla jeho kompletní rekonstrukce a byl zpřístupněn veřejnosti. Nicméně v roce 2020 (tři roky po ukončení rekonstrukce) byly objeveny vady, které objekt znovu uzavřely.
Nicméně vítěz od Lipska a pokořitel Paříže má u nás ještě jeden a veřejnosti volně přístupný pomník, byť spíše jde toliko o pamětní kámen. Nalezneme jej v jižní okrajové části Karlových Varů. Zdejší od centra města dodnes poměrně odlehlý zájezdní hostinec zvaný Poštovský dvůr byl častým výletním místem nejen vojáků, ale i hudebníků, jejichž pomníků je tu věru požehnaně. Nicméně pomník Karla Schwarzenberga je tu vůbec nejstarší, a měl být dokonce odhalen za maršálovy osobní přítomnosti 30. června 1818, tedy necelý rok a půl po prvním záchvatu mrtvice (17. I. 1817), kdy se zde léčil pobývaje tu v domě U Zlaté harfy na Staré louce na stejném břehu říčky Teplé jako stojí proslulý grandhotel Pupp. Pomník měl být zhotoven spontánně na základě sbírky rakouských důstojníků v místech, která rád navštěvoval a kde rád odpočíval.
Jenže stará vyobrazení někdejšího pomníku se dosti výrazně liší od současného, ale už na nich je jasně čitelný ústřední nápis Den 30. Juny 1818; proč ypsilon těžko říci Prager Zeitung uvádí k tomuto datu normální měkké „i“, stejně tak listy vídeňské, jen Wiener Zeitung asi latinizuje když uvádí „junius“, ale německé tisky z Opavy, Lvova či Štýrského Hradce ypsilon v té době v německém názvu června užívají, čili zde evidentně nevládla jazyková jednota. Každopádně, byl tento nápis buď přitesán dodatečně, a nebo měli vše c. k. oficíři pro svého maršála dobře zaranžováno, leč tápu proč by bylo odhalení zorganizováno právě na toto datum, tím spíše, že roku 1818 připadlo na zcela všední úterý? Na tuto otázku jakoukoli uspokojivou odpověď postrádám (na 30. června nepřipadá žádný významný den z Karlova služebního, a pokud mohu soudit, ani ze soukromého života), ale ještě překvapivěji na staré zobrazení pomníku nenacházím ani žádnou zmínku o samotném Schwarzenbergovi.
Karlovy Vary: zákoutí knížete Karla Schwarzenberga.
(Foto: K. Sáček, 2008)
Jednou z možností je onen záhadný reliéf na vlastním jehlanu, nebo zadní strana. K prvnímu mne vede onen ovál v horní části pomníku současného, kde je dnes ve čtyřech řádcích vepsáno ZÁKOUTÍ / KNÍŽETE KARLA / SCHWARZENBERGA / 1818, přičemž předpokládejme, že obdobný a přeci zjevně jiný ovál ze starých fotek z období monarchie nesl spíše text německý. K tomuto názoru mě vede jak historická skladba obyvatel Karlsbadu, tak fakt, že česky uměl jen málokterý návštěvník lázeňského města, a konečně (takřka) vše ostatní je na pomníku německy! Jak Den 30. juni 1818, tak na zadní straně text „im Jahre 1891 neu errichtet von Karl Fürsten zu Schwarzenberg“, což značí, že starý pomník buď v mezidobí někdo odstranil, či byl natolik omšelý, že výměna byla nezbytná. Přesně po stu letech pak bylo toto zákoutí znovuobnoveno (ale již nejspíše bez někdejších odpočinkových laviček), což dokládá malé renovováno 1991 i tehdejší návštěva současného knížete, druhdy prezidentova kancléře.