Smrtihlavové zrození v Čechách roku 1809 - 1: černí legionáři vévody brunšvického a jejich původ
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 12.08.2019
Roku 1805 zemřel ve slezské Olešnici (tehdy pruská Oels, dnes polská Oleśnica) kníže Fridrich August, někdejší důvěrník krále Fridricha II. Jeho olešnické knížectví zdědil Fridrich Vilém, welfský synovec z brunšvicko-bevernské větve, který začal být nově titulován jako vévodova von Braunschweig-Oels (brunšvicko-olešnický). Fridrich Vilém se narodil roku 1771 v Brunšviku (Braunschweig), rezidenčním městě stejnojmenného vévodství, rozprostírajícího se přibližně mezi řekami Aller a Weser kolem měst Brunšvik a Wolfenbüttel v dnešní německé spolkové zemi Dolní Sasko. Jen pro představu, olešnické knížectví s 8 městy a přibližně 80 vesnicemi bylo větší než polovina Brunšvického vévodství.
Otcem Fridricha Viléma byl Karel II. Ferdinand, vládnoucí vévoda brunšvický, pruský maršál a v roce 1806 vrchní velitel armády, kterého 20. října přivezli pobočníci do Brunšviku velmi vážně zraněného kartáčovou koulí do obličeje v bitvě u Auerstedtu. V Brunšviku upravil Karel II. Ferdinand nástupnické poměry mezi svými syny a prchaje dále před pronásledovateli, zemřel 10. listopadu v dánském Ottensenu u Hamburku. Francouzská armáda vstoupila do Brunšviku 25. října 1806. Celé brunšvické vévodství bylo následně začleněno do vestfálského království, zřízeného v listopadu 1807, na jehož trůn v Kasselu Napoleon dosadil svého bratra Jérôma, podepisujícího se od toho okamžiku jako Hieronymus I. Vestfálský.
Karel II. Ferdinand brunšvický jako vrchní velitel pruské armády po těžkém zranění v bitvě Auerstedtu podle Richarda Knötela.
Fridrich Vilém - brunšvický vévodský následovník a kníže olešnický, také bojoval v řadách pruské armády, byl zajat při obraně Lübecku a krátce poté však propuštěn. Do začátku roku 1809 pobýval na území různých německých států či nedávno zděděném panství ve Slezsku, taktéž obsazeném Francouzi. Během tohoto období pruským státníkům předložil svůj záměr na zformování dobrovolnického sboru, který by vystoupil po boku Pruska při případném vypuknutí vojenského odporu proti Francouzům. Jeho snaha, směřující v konečných představách ke znovunabytí ztraceného otcova trůnu, však zůstávala z pruské strany přehlížena. Proto v únoru 1809 zahájil jednání s Rakouskem, jemuž také a nabídl, že na jeho území na vlastní náklady zformuje vojenský dobrovolnický sbor. Zde proběhlo jeho vyjednávání úspěšně a bylo stvrzeno tzv. vídeňskou smlouvou z 25. února 1809.
Podle druhého odstavce této smlouvy se vévoda Fridrich Vilém zavázal naverbovat 1 000 mužů pěchoty, 1 000 husarů a jednu jízdní dělostřeleckou baterii. Centrem vévodových shromažďovacích aktivit se podle ujednání stalo město Náchod s okolím (jako vhodnější se však později ukázal Broumov, více dostupný pro přeběhlíky z Pruska). Již 1. dubna 1809, kdy bylo verbování oficiálně zahájeno, došlo k obsazení všech 120 důstojnických hodností a další zájemci o tato místa byli odmítáni. Kromě nich bylo k tomuto dni evidováno 20 řadových pěšáků. Někteří z důstojníků byli vzápětí odesláni prosazovat vévodovy zájmy zbraněmi diplomatickými.
Jako příznivý čas k provedení protifrancouzské vojenské akce v severním Německu se jevil duben roku 1809: propuštěný pruský důstojník Karl von Katte se pokusil zmocnit Magdeburku, poručík von Tempsky zorganizoval přepadení města Stendalu a v Kasselu připravoval zajetí krále Jérôma plukovník vestfálských gardových granátníků Ferdinand von Dörnberg. A navíc se v Berlíně bez králova vědomí vzbouřil pluk braniborských husarů pod velením majora Ferdinanda von Schilla.
Fridrich Vilém brunšvicko-olešnický.
Počet dobrovolníků však nenarůstal podle vévodových představ. Proto nechal vytvořit řetěz verbovacích stanic, při hranicích s Pruskem i Saskem, který se táhl až k Rumburku. Několik důstojníků vyslal Fridrich Vilém i do pruského Slezska, přestože tam vyhlášen všeobecný zákaz vstupu do jeho sboru. Ostatně i krajské úřady v Čechách publikovaly pro místní obyvatelstvo zákaz vstupu do jakékoliv cizí vojenské jednotky. Ke konci dubna se řady dobrovolníků rozrostly celkem o 80 poddůstojníků, 250 pěšáků a 150 kavaleristů. V saské Žitavě, do které provedl sbor z českého území několikadenní výpad, posílili sbor pouze dva prchající Hesenci - ačkoliv zde vévoda výzvami burcoval Sasy, aby povstali a přidali se k němu.
Území Čech vévodovi vojáci definitivně opustili 10. června 1809 překročením hranic u Ústí nad Labem. Tehdy v jejich řadách pochodovalo již přibližně 1 000 dobrovolníků, kteří táhli jako spojenci po boku rakouského sboru pod velením generála Am Endeho na jedno z vedlejších bojišť. Za pochodu založené verbovací kanceláře v Drážďanech, Lipsku a Míšni dodaly 80 hulánů a 180 ostrostřelců. (Ve výzbroji setniny těchto „zelených“ vyučených myslivců se objevilo i 25 legendárních rakouských opakovacích větrovek typu Girardoni.) V reusském městě Schleiz přibylo 400 rekrutů, takže 16. července 1809 čítal sbor kolem 1 500 mužů.
V nedalekém saském Cvikově (Zwickau) byla také zřízena verbovací stanice. Jméno města je však spjato s hromadným odchodem zhruba dvou set dosavadních příslušníků. Zde totiž vévodu 23. července zastihla zpráva o konci nepřátelství mezi Rakouskem a Francií, na základě které se rozhodl bojovat pouze vlastními silami proti německým Napoleonovým spojencům v čele s Vestfálskem. Nejdříve důstojníkům a poté i vojákům oznámil svůj úmysl probít se do bývalé vlasti a spojit se s britskou armádou, přičemž každému nabídl beztrestný odchod. Po odchodu všech nespokojených černý sbor čítal 2 010 vojáků, z nichž 1 300 bylo pěšáky, 630 kavaleristy a 80 dělostřelci.
Pěšáci a myslivci neboli ostrostřelci brunšvického sboru v roce 1809.
(Knötel, Uniformenkunde No. 32)
Následné bojové ztráty, uváděné v rozmezí tří až čtyř set mužů, utrpěl sbor při obléhání Halberstadtu (29.7.) a sto jich ztratil v bitvě u Oelper (1.8.). Úbytek částečně kompenzovalo tři sta přeběhnutých vestfálských vojáků. Při průchodu městem Brunšvikem se do sboru přihlásilo 200 mladíků. Na britskou půdu nakonec připlulo druhý srpnový týden 1 595 vojáků: 1 077 pěšáků a 588 jezdců a dělostřelců.
Vojáci nazývali svůj sbor sborem pomsty (Corps der Rache). Obyvatelstvo se v označování řídilo černou barvou uniforem. V kronikách se můžeme dočíst o sboru jako o černé legii (schwarze Legion), černém houfci (Schwarze Schar) či ve zkrácené podobě, o Černých (die Schwarzen). V okolí České Kamenice se rozšířil výraz smrtihlavové (Todtenköpfe), který vznikl podle emblému umrlčí lebky na čákách vojáků. Podle odstavce 4 vídeňské smlouvy neslo vévodovo dobrovolnické uskupení oficiální název Vévodský brunšvický sbor (Herzoglich Braunschweigisches Corps). Obecně jsou jeho příslušníci označováni jako Brunšvičané. Tím však nelze chápat, že pocházeli z Brunšvicka, nýbrž že patřili detronizovanému brunšvickému vévodovi. Bylo to uskupení ”lidí bez vlasti”, jak jej označil arcivévoda Karel v jednom z rozkazů.
Původu vojáků si podrobněji všímá ve svých pamětech jediný z dobrovolníků - husar Wickede Poznamenává, že „polovinu mužstva tvořili propuštění pruští vojáci“. Náchodský pamětník – úředník MULLER si do deníku poznamenal: „vévoda zřídil dobrovolnický sbor z pruských přeběhlíků. Celý sbor tvořilo 1200 přeběhlých mužů.“
S odstupem času o sboru píšící historici se většinou bránili přesnějšímu výčtu zemí, ze kterých měli vévodovi vojáci přibývat. Obecně se shodli, že pro doplňování sboru byli nejdůležitější zájemci přicházející z Pruska, přičemž považovali za samozřejmé, že se ve vévodově okolí nacházelo několik Brunšvičanů.
Huláni a husar brunšvického sboru v roce 1809.
(Knötel, Uniformenkunde No. 33)
Toto obecné shrnutí zpočátku začlenili do svých prací i čeští autoři. Josef Myslimír Ludvík (Památky hradu, města a panství Náchoda a vlastníkův jeho, 1857) letmo zmiňuje ”zvláště Prusy rozprchlé” a Justin V. Prášek (Panování císaře a krále Františka I., 1905), vstup ”mnoha pruských důstojníkův a vojínů.” Novější práce vydaná v Brunšviku Georga Ortenburga, (Braunschweigisches Militär, 1987) si všímá ”dvou věrných starobrunšvických důstojníků v. Bernewitze a Korfese a mnoha propuštěných pruských důstojníků a vojáků.”
Bližší údaje se zachovaly ke 340 konkrétním mužům, o kterých je známo, že byli roku 1809 příslušníky vévodova sboru. Pro zodpovězení otázky jejich původu je nutné jejich seznam zkrátit o 84 jmen, u nichž se nedochoval žádný relevantní záznam. Ze zbývajících 256 dobrovolníků bylo Prusů 214, tedy 84%.
Vedle tohoto nedostatečně podloženého procentuálního ukazatele lze ale získat přesné údaje o původu důstojnického sboru. Ze 112 důstojníků, přítomných u sboru na počátku tažení, nepocházeli z Pruska pouze čtyři: Brunšvičané von Bernewitz a Pott, Čech Sperling a neznámý von Schaper. Prusové tedy původně tvořili 96% všech důstojníků.
Ve vévodově sboru se také objevila velká spousta vojáků, kteří za běžných podmínek neměli důvod do dobrovolnických jednotek vstupovat. Ze 112 důstojníků bylo předchozím povoláním 106 vojáků, z toho 98 pruských důstojníků. Jeden jediný důstojník se před přijetím prokazatelně žádné vojenské aktivity nezúčastnil - byl to syn úředníka. I po personálním zemětřesení v saském Cvikově se mezi 104 důstojníky vyskytovalo stále 91 bývalých vojáků, z toho 80 pruských důstojníků.
Brunšvický pěšák a husar v roce 1809 (A. Beyer-Pegau, 1901).
Modrým vyložením byly adjustovány oba pěší prapory zformované na území Čech - takovou uniformu tedy měl obléci např. Stefan Gürtler pocházející z Hrádku nad Nisou. Třetí pěší prapor doplňovaný v průběhu tažení roku 1809 na území německých států se odlišoval vyložením žlutým.
Brunšvický jízdní dělostřelec v roce 1809 (A. Beyer-Pegau, 1901).
U této zbraně sloužil Josef Schubert pocházející taktéž z Hrádku nad Nisou a společně s ním minimálně 12 vozatajů, kteří hovořili pouze česky.
Pruské vojáky přiváděla pod vévodovo velení především finanční nouze. Z bývalé pruské armády, čítající roku 1806 cca 235 000 vojáků a přes 6 500 důstojníků, nesmělo dle pařížských ujednání z roku 1808 zůstat ve službě více než 42 000 vojáků, včetně 1 791 důstojníků. I ti, kteří ve službě zůstali, také neměli mnoho důvodů ke spokojenosti. Dělostřelecký důstojník Johan Doerck, který prošel posádkami slezských pevností Břeh a Nisa, si ve svém deníku k tomutoobdobí posteskl: ”Mladí důstojníci zneužívali postavení a velitelé pevností se starali pouze o své obchody. Strava byla skrovná a přes pohrůžku výpraskem, běhání uličkou i šibenicí se šířily dezerce.” Velitel pruské hornoslezské brigády plukovník hrabě von Götzen, sídlící v Kladsku napsal ve zprávě králi, že ”k vévodovi brunšvickému odcházeli nejlepší pruští důstojníci a mužstvo”.
Pro uvědomění si neúměrného počtu bývalých vojáků v Černém sboru je možno uvést srovnání se strukturou důstojnického sboru Lützowových dobrovolníků. Sbor v čele s majorem Lützowem vznikl v Prusku na jaře roku 1813, kdy již žádné smlouvy nebránily zájemcům realizovat se v řadách armády či zeměbrany. Z jeho 122 důstojníků čítali bývalí vojáci pouhých 11 mužů, zatímco studenti 43, úředníci 14 a obchodníci 13 mužů.
Mnohdy se němečtí autoři snaží prezentovat Fridricha Viléma jako prvního z vůdců širokých mas nespokojených s Napoleonovou vládou. Ve skutečnosti by se mu asi těžko podařilo zformovat větší bojeschopnou jednotku, kdyby se Prusko zrovna nepotýkalo s existenčními problémy.
Ze 112 původních důstojníků zůstalo přítomno po cvikovském propuštění ve sboru pouze 68 mužů. Důstojnický sbor doplnilo na nový stav 104 mužů 6 povýšených a 30 nových mužů, kteří se k vévodovi připojili na území protivníka. Z těchto 104 důstojníků evidovaných po cvikovském odchodu se počet mužů nepocházejících z Pruska zvýšil na třináct. Z Brunšvicka pocházeli kromě již zmíněného von Bernewitze a Potta bratři von Girsewaldové, dále von Reiche, Korfes a Heusinger (7). Čechy stále zastupoval pouze Sperling. Novými tvářemi bylo ještě pět Hesenců: dva bratři von Bernerové, dva bratři von Dörnbergové a von Eschwege. Podíl Prusů mezi důstojníky se snížil na 88%, tedy klesal se zvětšující se vzdáleností od pruských hranic. Z toho lze usuzovat, že od brunšvického postupně odcházeli především pruští patrioti, zamýšlející prostřednictvím dobrovolného naverbování do brunšvického sboru pomoci vlasti, jimž se vévodovo dobrodružství přestávalo zamlouvat.
Uniforma vévody Fridricha Viléma brunšvicko-olešnického ze sbírek městského muzea v Lipsku - replika zhotovená v roce 1913.
(Stadtgeschichtliches Museum Leipzig: FORUM 1813 - Museum zur Völkerschlacht bei Leipzig; stadtgeschichtliches-museum-leipzig.de)
Po desetiletí obecně přijímanou charakteristiku sboru jako pruskou záležitost, založenou na pracích německých autorů, zpochybnila povídka Aloise Jiráska Černá legie v Čechách, (Národní listy, 20.12.1910, s 1-2). Jirásek napsal, že dobrovolníci byli ”…většinou Němci, ale také ne jeden Čech a také dva vyzvědači generála Davousta... Mezi jmény důstojníků dost slovanských”. Zatímco v žádné z německých prací nebyla tomuto tvrzení věnována žádná pozornost, inspirovalo několik česky píšících autorů, publikujících především ve 20. a 30. létech 20. století. Jejich snaha posílit české národní uvědomění vedla ke zkreslenému až zcela scestnému překrucování fakt.
Řezníčkovo beletristické dílo (Naše zlatá matička, díl II, 1923) uvádí, že ”také vstoupilo do něho mnoho Čechů... a oficíři byli většinou Poláci” a autor sborníku Jiráskových vojenských povídek (Vojna a vojáci v díle Jiráskově, 1923) Tschorn si v předmluvě posteskl: ”i zde v cizích službách vykrváceli Češi u Halberstadtu v červenci r. 1809.” Vzhledem k obtížné dostupnosti původní Jiráskovy povídky je dost pravděpodobné, že se český čtenář spokojí pouze s některou z jejích zmíněných nevhodných interpretací.
Vojenský historik Kurfürst uvozuje svůj krátký odstavec v knize Válečné dějiny československé, 1937 o vévodově sboru větou ”Že bylo v Čechách dosti bojovné krve a že se tu našly stovky lidí schopných”, aby následně sdělil, že sbor byl naverbován ”z německých a českých dobrovolníků”. Jinak velmi pečlivý Anton Ernstberger, (Die deutschen Freikorps 1809 in Böhmen, 1942) píše obecně pouze o „nejednom Němci z Čech.“ Při diskusi o podílu Čechů na tažení je nutné mít stále na zřeteli, že na počátku 19. století musí být chápáni ještě v zemském smyslu, tedy jako „Böhmen“, kteří mohli hovořit česky i německy!
Brunšvičtí dobrovolníci pocházející z Čech
Mezi vévodovými dobrovolníky z roku 1809 se dosud podařilo dohledat 11 mužů, kteří pocházeli z českých zemí:
- Ignác Sperling z Náchoda
- sedlář Jan Fendrich z Police nad Metují
- vysloužilí vojáci Michael Vogt a Wenzel Hermann z Heřmanic v Podještědí
- Stefan Gürtler, Josef Schubert a Anton Schubert zvaný Friedrich Anton Gustav von Löwenberg z Hrádku nad Nisou:
- notorický zběh Linder z Hronova
- hazardní hráč Anton Čejchan z Újezdce
- Johann Brinda z Trutnova
- von Benada (?)
Dalších 20 brunšvických smrtihlavů původcem Čech známe jen v počtech:
- 17 mladíků z Jablonného v Podještědí odeslaných do Náchoda
- dva dobrovolníci z Kněžnice,
- muž z Chřibské, dožívající po roce 1815 v brunšvické invalidovně.
Kvůli neuspokojivému počtu vozatajů u dělostřelectva požádal vévoda 25. dubna o pomoc zemského vojenského velitele Čech generála Riesche. Ten na konci měsíce převelel do jeho sboru skupinu vojáků z trénu c. k. armády. Vévodův dělostřelec Dehnel ve svých pamětech vzpomíná na 18 mužů, Rieschova odpověď na vévodovu žádost hovoří o 12 mužích. V porovnání oficiální korespondence a o půl století později vydaných memoárů se jeví jako věrohodnější číslo menší. Není však natolik důležité jako následující Dehnelova poznámka, že převedení vojáci hovořili pouze česky a německy neuměli.
Při součtu všech Čechů známých i anonymních dosáhneme maximálního počtu 49 mužů. To Jiráska opravňuje použít obratu „ne jeden Čech“, nikoliv však již Řezníčka mást vágním „mnoho“ či Kurfürsta psát o „stovkách lidí schopných“.
Útok vévodova sboru na město Halberstadt obsazené vestfálskými vojáky. Zde při odvážném výpadu proti Kühlingenské bráně padl jediný dosud známý důstojník původem z Čech - syn náchodského poštmistra Ignác Sperling.
Za příklad české statečnosti vybral Jirásek devatenáctiletého Ignáce Sperlinga, nejstaršího syna dědičného náchodského poštmistra. Sperlingův dům sousedil s hostincem U Slunce, který si vévoda pronajal. Probouráním stěny oba domy propojil a ve vzniklé prostoře zřídil krejčovskou dílnu. Rodinné kontakty s vévodou sehrály roli, když se Ignác rozhodoval pro vstup mezi dobrovolníky a zřejmě mu přinesly i důstojnickou hodnost - stal se husarským důstojnickým čekatelem (Volontär), a brzy povýšil na poručíka. Sperling padl při odvážném útoku na Halberstadtské opevnění. Nutno připomenout, že šlo o jediného Čecha mezi více než sto důstojníky. Budeme-li se dotazovat, jakou řečí tento Čech hovořil, nesmíme přehlédnout Ludvíkovu poznámku, ve které kriticky podotýká, že ještě poručíkův otec se narodil s příjmením Vrabec a „přepelichal“, tedy změnil své příjmení překladem do němčiny. Tuto skutečnost Jirásek poněkud opomíjí, přestože se na Ludvíkovu knihu přímo odvolává a hovoří o něm pouze jako o Čechovi s německým jménem.
O tom, že je možné tutéž historickou skutečnost ideově interpretovat i z úplně opačného pohledu, svědčí článek Arnima Hegenbartha, War bei den Totenköpfen. (in: Die Zeit. Amtliche Tageszeitung der NSDAP. Liberec, 17. 9.1939) v němž se lze dočíst: „Sudetoněmečtí muži současného černého sboru mohou nosit na svých čepicích emblém umrlčí lebky se zvláštní hrdostí, neboť také on je znakem připomínky na mnohé syny naší vlasti, kteří před 130 lety bojovali s nasazením života za osvobození Německa.“ Brunšvický smrtihlav nemá s Hegenbarthem propagovaným symbolem jednotek SS nic společného, to už by ale bylo téma jiného příspěvku. Podobně jako další osudy smrtihlavů „černého vévody“, který padl dva dny před bitvou u Watrerloo u Quatre Bras.
Symbol smrtihlava
nošeného na pokrývkách hlav brunšvických vojáků.
Výběr z pramenů a literatury
SÚA Praha, Presidium Královského českého zemského gubernia (PG) 1807-10/6/217, kart. 431.
SOkA Náchod, Josef Brandejs, pozůstalost, arch. č. 1, Letopisy a paměti Polické VI.
DEHNEL, Heinrich. Rückblicke auf meine Militair-Laufbahn. Hannover, 1859.
EXNER, Moritz. Die Antheilnahme der Königlich Sächsischen Armee am Feldzuge gegen Österreich und die kriegerischen Ergebnisse in Sachsen im Jahre 1809, Dresden 1894.
DOLCH, Wilhelm. Die Freischar des Herzogs Friedrich Wilhelm von Braunschweig-Oels in Nachod und Braunau und ihr Zug bis zur Nordsee 1809, Deutsche Volkskunde aus dem östlichen Böhmen, Heft 1/2, Band XIII, 1913, s. 12-21.
ERNSTBERGER, Anton. Die deutschen Freikorps 1809 in Böhmen, Praha-Amsterdam-Berlin-Wien 1942.
TÝŽ. Böhmen im deutschen Freiheitskampf 1809. Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 1/4, Jg. 81, 1943, s. 67-86.
FRANCKENBERG-LUDWIGSDORFF, Heinrich von. Erinnerungen an das Schwarze Corps, welches Herzog Friedrich Wilhelm von Braunschweig-Oels im Jahre 1809 errichtete. Braunschweig, 1859.
FRIEDRICH, Josef. Der schwarze Herzog im Deutsch-Gabler. Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 3-4, Jg. LII, 1914, s. 499-512.
TÝŽ. Die Braunschweiger im Deutsch-Gabler Bezirke 1809. Tetschen-Bodenbacher Zeitung, Nr. 59, 24. Juli 1909, 1. Beilage, s. 1-2.
IBBEKEN, Rudolf. Preußen 1807 – 1813. Staat und Volk als Idee und die Wirklichkeit. Berlin, 1970.
KORTZFLEISCH, Gustav Franz Achatius von. Die Geschichte des Herzoglich Braunschweigischen Infanterie-Regiments und seiner Stammtruppen 1809 – 1867. Band 1: Das schwarze Korps 1809 und das Englisch-Braunschweigische Infanterie-Regiment bis 1814. Braunschweig 1896; publikationsserver.tu-braunschweig.de
[OPPEN, Friedrich Wilhelm von]. Bericht über den Feldzug des Herzogs Wilhelm von Braunschweig-Lüneburg im Jahr 1809. [London, 1809].
PAUDLER, Anton. Die Todtenköpfe oder die schwarze Legion. Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs 3, Jg. IX, 1893, s. 209-226.
SCHNEIDAWIND, Franz Joseph Adolph. Der Feldzug des Herzogs Friedrich Wilhelm von Braunschweig und seines Schwarzen Corps im Jahre 1809. Darmstadt, 1851.
SCHUBERT, Josef. Die Braunschweiger oder das „Korps der Rache“ in der Stadt Grottau. Mitteilungen des Nordböhmischen Excursions-Klubs, 2, 1908, č. 2, s. 97-107.
VECHELDE, Carl Friedrich von. Bericht über eine zur Vervollständigung der Geschichtskunde des Feldzuges des Hochseligen Herrn Herzogs Friedrich Wilhelm von Braunschweig-Oels Durchlaucht im Jahre 1809, durch Sachsen, Böhmen und Schlesien in den Monaten Mai und Juni 1844 unternommene Reise. Braunschweig, 1844.
VLČKOVÁ, Věra. Pamětihodnosti panství Náchod a osudy, které za posledních 5 desetiletí sám prožil a zapsal vrchnostenský úředník během tohoto období na jmenovaném panství ustanovený penzionovaný důchodní Jan Müller, in: Stopami dějin Náchodska 3, 1997, s. 133-188.
WACHHOLTZ, Friedrich Ludwig von. Aus dem Tagebuch. Braunschweig, 1843.
[WICKEDE] Wider Napoleon! Ein deutsches Reiterleben 1806-1815. Stuttgart, 1911.
WENZLIK, Detlef. Unter der Fahne des Schwarzen Herzogs 1809. Hamburg, 2002.
Výše uvedený text byl v upravené podobě publikován pod názvem Čeští dobrovolníci ve sboru vévody brunšvického roku 1809 ve sborníku Třetí koaliční válka roku 1805, její kořeny - její pozadí, s. 72-77; viz austerlitz.org/cz/sbornik-treti-koalicni-valka-1805
Průběhu tažení tohoto sboru roku 1809 je věnována navazující studie Důsledek znojemského příměří pro tažení brunšvického dobrovolnického sboru, in: Bitva u Znojma válka roku 1809, s. 351-367; viz austerlitz.org/cz/bitva-u-znojma-a-valka-roku-1809
Doporučené odkazy:
Schwarze Schar
de.wikipedia.org/wiki/Schwarze_Schar
der-loewe.info TV, Braunschweigische Spaziergänge - Folge 4: Auf den Spuren des "Schwarzen Herzogs", 17.07.2015
youtube.com/watch?v=seIPNnQzmQk
Braunschweigisches Landesmuseum: Uniform des Schwarzen Herzogs
3landesmuseen.de/Uniform-des-Schwarzen-Herzogs.759.0.html
Warum der Herzog kein Held mehr ist
unser38.de/braunschweig-innenstadt/menschen
Herzoglich Braunschweigisches Feldcorps e.V. - Verein für europäische Kultur und Geschichteder napoleonischen Epoche
braunschweiger-feldkorps.de
Interessengemeinschaft Braunschweigisches Leibbataillon
napoleonische-gesellschaft.de/html/braunschweiger.html
The Black Brunswickers - Leib-Battalion 3 Company (Australian)
viceroybooks.com.au/labellealliance/brunswick/reenact.htm
Související příspěvky
 |
Karel Sáček: Češi v Napoleonově armádě – hranice mezi populární románovou fikcí a historickou realitou ...Obstoupili nás, cinkali penězi a lákali nás do francouzské služby na šest let. Slibovali nám třicet franků. Hladem a zimou trpící lidé, nevědouce, co si mají počít, mnozí přijali francouzskou službu a do vlasti se nevrátili. Který se jim líbil, i když nechtěl jít, násilím ho přinutili. Zvlášť vyhledávali Poláky, Čechy, Moravany a Slováky, ty všechny zapisovali jako Poláky, zařazovali do polských legií... |