Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 1/4
Jan Vogeltanz - věnováno památce Lubomíra Uhlíře
Naposledy upraveno: 20.02.2024
Jejich portréty jsou v rodinných albech, v archivních fondech a muzejních sbírkách, stejně jako patří do kolekcí soukromých sběratelů. Najdeme je i na oválných porcelánových medailonech hřbitovních křížů a náhrobků či na hromadných pomnících padlých 1. světové války na venkovských návsích i náměstích měst a městeček. Tklivě důstojný vzhled portrétovaných na starých ateliérových fotografiích ukazuje naše předky již v takřka zapomenutých uniformách císařské a královské armády rakousko-uherské monarchie, stejně jako jsou tyto dnes tak vzdálené stejnokroje na četných propagačních pohlednicích vydávaných nejen rakousko-uherským Červeným křížem v letech první velké války 20. století.
Rakouské pohlednice z období 1. světové války s náměty c. k. vojáků napoleonské epochy: kyrysníci - vydavatel Deutscher Schulverein, č. 558; granátníci - Rotes Kreuz, Kriegsfürsorgeamt Kriegshilfsbüro (Červený kříž), č. 203.
Ale zdaleka ne pouze z posledních dramatických roků habsbursko-lotrinského soustátí se dochovaly nejen hojné obrazové dokumenty s vojenskými reáliemi, ale i samotné předměty militárního charakteru. V čase předcházejícím šoku sarajevských výstřelů pak lze objevit vedle fotografií nebo ilustrací z císařských manévrů či polních cvičení i celou zašlou efektní paletu uniforem barevných z přehlídek a slavností, dostihů, korz a promenád, plesů, banketů i lidových veselic a poutí také intimní obrázky rodinné či portréty zcela oficiální. Od vyobrazení mocnáře a členů panovnického domu, přes generalitu a důstojníky až po prosté kmány. Jsou k vidění ve Světozorech, Zlaté Praze či dalších tiskovinách oné doby, od exkluzivního provedení v reprezentativních publikacích až po lidové kalendáře s prostinkými černobílými kresbami či naivními barvotisky. Zde všude lze z doby před sto a více lety vidět infanterii, myslivce polní i císařské, zeměbrance a uherské honvédy pěší i jízdní, dragouny, husary a hulány, furvéznu neboli trén, artilerii, pionýry a sapéry, kadety a námořníky, generály, auditory, lékaře štábní i účetní šikovatele a četné další příslušníky tehdejší c. a k. branné moci.
Jedna z mála českých pohlednic počátku 20. století věnovaná c. k. armádě napoleonské epochy - arcivévoda Karel v bitvě u Aspern v čele vojáků řadového pěšího pluku č. 28, tzv. Pražských dětí.
Je paradoxem, že se povědomí o vojenských reáliích jako z nejtypičtějších a z nejtransparentnějších symbolů staré monarchie udržuje v českých zemích hlavně v podobě poněkud recesistní a ironické. Zejména ovšem proslulé figurky z Osudů dobrého vojáka Švejka, ale i postavy ze známých komedií s Vlastou Burianem C. a k. polní maršálek či Pobočník Jeho Výsosti předvádějí rakousko-uherská militária kupodivu v podobě daleko autentičtější a historicky věrohodnější než pozdější seriózně míněné vážné filmy jako byly např. Hvězda zvaná Pelyněk nebo Signum laudis, třebaže nebylo zřejmě vůbec záměrem zmíněných satir převést na stránky knihy či na filmový pás historicky věrnou rekonstrukci vojenského prostředí starého Rakousko-Uherska. Zatímco například karikatury Josefa Lady odrážejí skutečně takřka instrukční znalost výstrojních předpisů a v Burianových veselohrách přes veškerou ležérnost jsou uniformovaní představitelé také jako vystřižení ze snímků císařských manévrů, u uvedených dramat se to ovšem přes veškerou a jistě vážně míněnou snahu už říci nedá. O zcela svévolném použití jednotlivých výstrojních prvků rakousko-uherské provenience v nejrůznějších kabaretech a persiflážích je lépe pomlčet.
Jakkoli předměty vojenské povahy patřily k neodmyslitelné součásti života našich pradědů a prapradědů v řadách rakousko-uherské armády nebo zeměbrany sloužících a tvoří tak jako tak součást materiální kultury v daném historickém úseku národních dějin, upadly přesto v zapomnění více než jiné artefakty z přelomu století, oné tzv. krásné epochy známé v mnoha podobách podmanivě dekadentní secese. S postupem následujícího času se ovšem pohled na zmíněné období měnil. Od spontánního odporu posledních let válečných a popřevratových, přes nevážné karikování a zlehčování až k současnému, byť často sporadickému, nostalgickému pohledu (i když stále někdy s určitým lehce shovívavě ironickým přístupem), nepostrádající obdiv k věcem a časům dávno minulým a připomínajícím - zase opět často idealizovanou - dobu klidu, a pořádku, ve srovnání s následnými dějinnými katastrofami dokonce se jevící jako období idylické.
Nepřesností až závažných chyb v detailech c. k. uniforem napoleonské epochy se dopouštěli umělci již v dobách existence Rakouska-Uherska. Řadovým pěšákům na této ilustraci M. Liebenweina z roku 1914 (publikovaná ve sborníčku Patriotisches Bilderbuch vydaném ve Vídni Kriegshilfsbüro des k. k. Ministeriums des Innern), přibližující velmi populární scénu z bitvy u Aspern, umělec například chybně - byť možná záměrně - přidal vojenské reálie své doby - límcové vyložení s hodnostním označením či výkonnostní střelecké šňůry (čáky také chybně nesou znak orla a navíc značně připomínají francouzský typ).
A tak se postupem času a víceméně náhodně a živelně probudil zájem o sběr nejen secesních necesérů, váz a těžítek, Muchových plakátů a dobového nábytku, ale i čák, medailí a knoflíků, šavlí a přileb či příslušné literatury a listinné dokumentace, patřících často k ceněným kolekcím erudovaných i amatérských sběratelů, instalovaných pečlivě nejen v udržovaných interiérech, ale dekorujících i zcela nahodile stěny a skříně víkendových chalup, kde často hrníček s portrétem zeměpána patří k nejvíce obdivovaným kouskům soukromé sbírky. Avšak nejen sběratelství je v současnosti zaměřeno na c. a k. militárie. Ve výroční červencový den bitvy u Hradce Králové v roce 1866, ale i při jiných příležitostech, již desetiletí pochodují desítky nadšených členů klubů vojenské historie v replikách dobových uniforem a předvádějí početným divákům bojové scény z prusko-rakouské vojny, nověji i ve stejnokrojích válečných let 1914-18 či konce 19. století.
Právě zde však dochází často k problému přesné rekonstrukce příslušných reálií, někdy ke zcestné identifikaci a nepřesnostem kopií. Nejde jistě o neznalost úmyslnou nebo nedbalost, ale přes všechnu snahu je velmi častá absence teoretických podkladů. Výstrojní předpisy nejen z doby bílého kabátu, ale i z let pozdějších jsou ovšem často obtížně dostupné, ale celkově nastává i komplikace jazyková a tato bariéra je navíc ještě umocněna i nejasností a neznalostí původního a dnes již neužívaného odborného názvosloví.
Následující přehled vývoje rakousko-uherských armádních uniforem, odznaků, výstroje, vyznamenání apod. je ovšem jen skromným pokusem stávající nedostatek dostupných poznatků k uvedenému tématu alespoň částečně zmírnit a čtenářům a zájemcům - nejen „příslušníkům branné moci, ale i všem přátelům stavu vojenského“, jak stávalo v podtitulu do konce Rakouska-Uherska vydávaných kalendářů Vojenský přítel - zprostředkovat pokud možno první informaci, třebaže samozřejmě ne vždy zcela vyčerpávající. Ve studii by mělo být zachyceno období po roce 1867, tedy roku rakousko-uherského státního vyrovnání, se stručným úvodním popisem předchozích uniformních trendů a pokusů, které později našly i v nových podmínkách rovněž často své uplatnění.
Vývoj uniforem c. (a) k. pěchoty na příkladu pluku č. 42:
1) a 2) žoldnéř biskupa Hartmannse 1647, 3) důstojník 1674, 4) fyzilír 1710, 5) granátník 1710, 6) granátník 1740, 7) důstojník 1762, 8) a 9) granátník 1769 z obou stran, 10) granátník 1809, 11) důstojník granátníků 1809, 12) pěšák 1830,
13) granátník 1848, 14) kaprál granátníků 1852, 15) důstojník 1852, 16) pěšák 1866, 17) pěšák 1869, 18) major 1869, 19) kaprál 1895, 20) pěšák 1895, 21) poručík 1900, 22) pěšák 1914, 23) pěšák 1915, 24) příslušník úderné jednotky s pancířem a plynovou maskou 1918.
Eduard Linke: Regiments-Geschichte des Infanterie-Regiments Nr. 42 1674-1918. Leitmeritz - Böhm. Leipa, 1933, s. 128.
Stručně k vývoji před rokem 1867
Jednotlivé armádní kategorie by měly být popsány v procesu adjustačních proměn, včetně poslední fáze po zavedení krycích polních uniforem, ve kterých rakousko-uherská armáda prodělala 1. světovou válku. Přihlédnuto je také samozřejmě podrobněji k vojenským útvarům tradičně dislokovaným v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jejichž historie byla spjata také s mnoha životními osudy řady předků nejednoho čtenáře a zájemce o vojenské dějiny. Konečně by práce měla v rámci omezených možností pomoci k orientaci odborných pracovníků muzeí, galerií, správců zámeckých sbírek, archivářů, divadelníků a filmařů, výtvarníků i spisovatelů a v neposlední řadě nejširší veřejnosti, mající zájem o tuto oblast dějin hmotné kultury.
Přehled vývoje pěchotního kabátu 1700 -1849; ilustraci ve větším rozlišení viz zde.
Přehled vývoje pěchotního kabátu 1849-1867 a pláště 1770-1820; ilustraci ve větším rozlišení viz zde.
Vývojové typy pokrývek hlavy pro fyzilíry řadové pěchoty 1710-1860.
Přilba vzor 1798.
(Foto: archiv autora)
Vývojové typy pokrývek hlavy pro myslivce 1762-1860.
Vývojové typy pokrývek hlavy pro granátníky 1700-1840.
Přehled vývoje jezdeckých kabátů (kyrysnických a dragounských) a husarských dolmanů či kožíšků 1700-1814; ilustraci ve větším rozlišení viz zde.
Vývojové typy pokrývek hlavy pro tzv. německé jezdectvo 1700-1790.
Vývojové typy pokrývek hlavy pro kyrysníky a dragouny 1798-1850.
Přilby pro důstojníky a mužstvo kyrysnických pluků včetně kyrysů.
Vývojové typy pokrývek hlav husarů 1700-1850.
Vývojové typy čapek hulánů 1784-1866.
Čáka husarského štábního důstojníka a čapka hulánského poručíka - obě z roku 1815.
(Foto: archiv autora)
Přehled vývoje kabátů pro dělostřelectvo 1769-1803 a pláště pro „německé“ jezdectvo 1769 a vozatajstvo 1818; ilustraci ve větším rozlišení viz zde.
Vývojové typy pokrývek hlavy pro dělostřelectvo 1750-1865.
(Autorem srovnávaích typových ilustrací je Rudolf von Ottenfeld: Die Österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien, 1895)
Císařský voják v letech 1778-1866
Pro vývoj stejnokrojů císařské či rakouské a posléze rakousko-uherské armády byl od časů panování Marie Terezie a jejího syna J0sefa II. typický racionální přístup eráru, zdůrazňující u vojenského odívání jednoduchost, účelnost a především lacinost.
Mimo tzv. egalizace, tedy barevného rozlišení jednotlivých útvarů či kategorií branných sil, která byla omezena na límce, manžety a šosy kabátů (fraků či zbrojních kabátů), postrádaly skutečně uniformy vojáků dunajského mocnářství dalších výraznějších ozdob. Samozřejmě, že byla obvyklá odlišení podle státní nebo zemské příslušnosti ve formě kokard a pomponů či chocholů na pokrývkách hlavy, ale proti tehdy obvyklé a přebujelé barevnosti panující v oblečení armád jiných tehdejších států byl kolorit příslušníků habsbursko-lotrinských ozbrojených sil střízlivý a poměrně jednoduchý. Hodnosti poddůstojníků byly po zavedení čák rozšířeny o harasové lemy na jejich horním obvodu, do padesátých let 19. století pak byla nadřazenost desátníků a šikovatelů navíc ještě presentována lískovkou či rákoskou. U těles nosících klobouk (v první polovině XIX. století se jednalo o tzv. korsický) byly poddůstojnické hodnostní stupně obdobně vyznačeny žlutým harasovým lemem jako na čáce. Haras v císařské žluti s černým protkáním patřil i do poddůstojnických závěsníků tesáků, šavlí či palašů.
Vzhled důstojníků byl pochopitelně od vystrojení mužstva odlišný, ale více se lišil lepší kvalitou sukna uniformy než výraznějšími atributy, jako byly například v jiných armádách epolety či nákrční kovová označení. Císařští a později (od roku 1806) rakouští důstojníci si podrželi pouze všeobecně v Evropě užívaný polní pás – šerpu, zhotovenou ze žlutého hedvábí s černými průsvity. V době tereziánské a josefínské užíval důstojnický sbor ještě lemů v barvě kovu knoflíků po obvodu vest (ty byly opět v příslušném egalizačním odstínu); tyto lemy patřily ovšem k označení vyšších, tzv. štábních důstojníků (majorů, podplukovníků a plukovníků), kteří je měli našity i na okraji manžet a klobouků. Nižší, tj. subalterní důstojníci, se dočkali dracounových lemů až na čákách počátkem devatenáctého století. Během více než osmdesáti let (1767-1849) se ostatně distinkční prvky měnily velmi zvolna (k lemům čák přibyly např. mosazné klíny na kyrysech důstojníků těžké jízdy, svou délkou označující stupeň hodnosti. Rozdíl mezi mužstvem a důstojníky byl vyjádřen u husarů a hulánů nejen dracounovými resp. harasovými lemy, ale i šňůrami a ozdobnými kartušemi s bandalíry). Střih stejnokrojů pak byl ovlivněn obecným módním trendem podobně jako v jiných armádách.
Distinkční rozdíly byly přesněji a výrazněji odstupňovány až zavedením zprvu límcových prýmků v letech 1848-49 a za několik měsíců umocněny definitivně předpisem hodnostních šesticípých hvězdiček na límce tehdy rovněž nových zbrojních kabátů.
V desetiletích uniformní evoluce v armádě staré monarchie byla překvapivě jednoduše oděna i císařská a královská generalita, která si podržela základní barevnou kompozici svého stejnokroje, tedy bílý kabát červenou vestu a kalhoty od roku 1750, jenž později zůstala předepsána pro slavnostní (gala) uniformu (od roku 1798 bez barevné vesty).
Tzv. řadová německá pěchota 1798-1809 a granátník a důstojníci v roce 1820.
(další ilustrace viz napoleon online zde a zde)
V době přebujelého rokokového dekoru na oděvech nejen vojenských hodnostářů, ale především šlechty a vyššího úřednictva, si hodnostní lemy velitelů Marie Terezie podržely pouze obvodní umístění (tzv. španělských okrajů - point d’espagne), akceptující tehdejší modu panující v celé Evropě. Jinak byly velmi jednoduché, na rozdíl od dekorativních vlnovek s rokokovými ornamenty u protějšků v jiných zemích (Francii, Sasku či Rusku). Generálové dcery Karla VI. užívali prýmy rovné (jen u maršálů vlnité), pouze s klikatým dezénem na pozlacených dracounovým lemech - ty v původní podobě přetrvaly až do konce monarchie, pochopitelně postupně redukované na lemy manžet a límců, naposledy pouze jako límcové vyložení užívané na polní blůze až do roku 1918. Stejný ornament v užší formě byl i na prýmu klobouků a patřil takřka ve stejné podobě k výše uvedeným prýmům štábních důstojníků, ba dokonce ve velmi zjednodušené harasové formě se objevil i u prýmků poddůstojnických límců.
Do konce padesátých let 19. století byl přejat i na uniformy jiných kontingentů, například Toskánska nebo Modeny. Na konci 19. století se dokonce objevil i u ruské generality, která jej měla i na náramenících - pogonách.
Také bílý kabát byl po roce 1798 důstojnictvem šetřen, neboť pro polní službu i jiné méně reprezentativní příležitosti přijal důstojnický sbor pěších pluků i dalších kategorií dvouřadé převlečníky (pro pěchotu černošedé, pro dělostřelectvo hnědé, myslivečtí velitelé nosili příslušné kabáty ve štičí šedi jako fraky, podobně byla barva fraků totožná s převlečníky důstojníků technických útvarů). Generalita vedle převlečníku ve štičí šedi s barevnými klopami, který byl zcela podobný oděvu tehdejších francouzských rivalů (cca do r. 1809), přijala rovněž i dvouřadý ve stejné barvě. Po roce 1837 byl nový dvouřadý frak v převlečníkových barvách přidělen důstojníkům jako polní.
Šetřilo se i na dalších součástkách výstroje. Původní přilby z roku 1798 byly ponechány po drobné úpravě jen u dragounů, švališarů a kyrysníků a dále prodělávaly pouze tvarové změny; útvary s čákami či klobouky tyto pokrývky hlavy v poli opatřovaly ochrannými potahy z černého voskovaného plátna (potah byl určen po roce 1837 nejen na čáky, ale i na granátnické medvědice), chocholy byly určeny pouze pro slavnostní příležitosti (nošeny ale i za jiných okolností); v roce 1848-49 nosily císaři věrné jednotky operující v Uhrách na plátnem potažených čákách bílé pásky od spánků k pomponům, neboť revoluční maďarské oddíly (bývalé uherské pluky císařské armády) měly určitý čas stejné bílé kabáty, ovšem na čákách (s potahy i bez) zase naopak po horním obvodu jako rozlišovací označení červenou stuhu a samozřejmě pompon v uherské trikoloře.
Vojáci v uniformách roku 1848: kyrysník, myslivec, dragoun a hulán.
(Převzato z knihy Sechzig Jahre Wehrmacht 1848-1908. Wien, 1908.)
Modré loďkové táborové čapky mužstva (ze sukna pantalonů) měly po roce 1837 důstojnický protějšek u prvního typu později tolik známých černých čapek s dracounovou rozetou. Ostatně nebyly novinkou, neboť v barvě čáky už v době předchozí patřily i husarským důstojníkům, stejně jako mužstvu. Poněkud jiný tvar, ne nepodobný tehdejším prvním modelům francouzských képi, měly polní táborové čepice (odtud táborky - z něm. Lagermütze) u hulánů, zhotovené v zelené barvě kurtek (dýnko) a s okolkem v červené barvě hulánského vyložení. Vesměs ovšem byly tyto lehké čepice (Kommode-Mützen) povoleny skutečně pouze pro užití v rámci vojenských ležení či uvnitř kasáren, pro výcvik či práci ve stájích nebo kancelářskou činnost.
Po provizorním a víceméně příležitostném užití lněných kytlic střižených podle tehdejších bílých zbrojních kabátů, ale pouze a límcovou výložkou v barvě egalizace (oficiálně se už ujal název paroli, užívaný i později) za italského tažení v r. 1859, se počal v rakouské uniformologii nový trend prosazovat s větší důrazností.
Především vyšly nové výstrojní předpisy, které zrušily poměrně těžkou a nepohodlnou čáku (za tažení v Lombardii opatřena opět ochranným potahem) a prosadily u pěchoty, myslivců, dělostřelectva a technických útvarů nový zbrojní kabát (Waffenrock) s jednou řadou knoflíků a s pohodlným ležatým límcem. U kyrysníků odpadl těžký, nepohodlný a nepraktický - a vlastně už nefunkční - kyrys, u husarů víceméně dekorativní taška a u hulánů šerpy a klopy. Nicméně u generality, štábů, lékařů, služeb a vojenského úřednictva zůstal nadále zachován zbrojní kabát o dvou řadách a se stojatým límcem v podobě, jak byl zaveden v roce 1849.
Zcela nově však byl vystrojen roku 1860 postavený dobrovolnický hulánský pluk (za několik měsíců pak změněný na řadový pod č.13) vybavený úplně odlišným typem uniformy. Ta sestávala z tmavomodré soukenné jednoduché blůzy s nižším stojacím límcem s paroli, se všitým náprsními a bočními kapsami s vykrojenými příklopkami, v pase stažený šňůrou. Přes blůzu byla zavěšena tzv. hulánka, jednořadý kabát s ležatým límcem a rovněž se všitými kapsami s příklopkami - základní barva byla světle modrá, lemy po obvodech a švech, stejně jako límcové paroli s knoflíčkem a hrotité manžety byly karmínové.
Vojáci v uniformách z roku 1850: 1) štáb generálního ubytovatele, 2) huláni, 3) řadová pěchota a 4) myslivci;
5) štábní důstojník kyrysníků.
Husarský major a desátník - oba z let 1850-1864.
( Sechzig Jahre Wehrmacht..., s. 89 a 62.)
Kalhoty byly určeny pluku volné a široké (pumpkovité) v barvě hulánky a s širokým postranním prahem v barvě egalizace, zasunuté do černých kožených holínek. Místo nepříliš pohodlné tradiční čapky byla třináctým hulánům (ještě jako dobrovolníkům ve vojenském táboře ve Stockerau nedaleko Vídně) předepsána tzv. tatarka, vlastně rogatyvka či konfederatka, jinak tradiční součástka malopolského (krakovského) lidového kroje, na konci osmnáctého století známá nejen v národní polské jízdě, ale i u prvních hulánských pluků monarchie. Tato lehká čapka s čtverhranným vyztuženým soukenným dýnkem v barvě hulánky s pérem a s okolkem z černého beránčího rouna byla modelem pro budoucí pokrývku hlavy všech stávajících řadových regimentů. Ale především blůza se stala nepochybně prvním prototypem pro polní výstroj později tak typickou pro císařské a královské ozbrojené síly. Její pohodlný, jednoduchý a překvapivě moderní střih byl později napodoben v dalších zemích, zejména prakticky na celém Balkáně. Účelné zapínání lištou (tedy s krytkou řadou knoflíků) a kapsy s příklopkami dokonce našly uplatnění po mnoha desetiletích a v současnosti se objevují na anoracích a parkách či jiných polních bundách a kabátcích mnoha armád, ovšem v nejrůznějších modifikacích a barevných vzorech kamufláží, navíc zhotoveny z testovaných syntetických tkanin. Blůza uvedeného typu totiž byla v uniformologii své doby, jinak stále zcela rigorosní a konzervativní a samozřejmě ne příliš praktické, elementem zcela převratným. Je překvapující, že k tomuto kroku - nepochybně vedena opět důvody tradičně úspornými - přikročila středoevropská armáda, zatímco ozbrojené síly koloniálních mocností jako Anglie či Francie, ale i mocností jako USA či Ruska, mající často drsné zkušenosti z kampaní v extrémních klimatických podmínkách od mrazivých arktických teritorií po horké oblasti tropů, zůstávaly nadále u příležitostných lokálních a provizorních improvizací podle náhodné kampaně až do počátku dvacátého století. Naopak, navzdory technickému vývoji i z toho plynoucím nutným taktickým důsledkům, pestré stejnokroje Francouzů, Angličanů či německých kontingentů - Pruska především - patřily v šedesátých letech stále nejen k přehlídkové adjustaci.
Skupinový snímek poddůstojníků 10. husarského pluku krále pruského Friedricha Wilhelma III. (posádkou v Klatovech 1855-57) v různých variantách adjustace 1850-63 s trávově zelenou čákou (s polním krytem a tzv. táborovou čepicí ve stejné barvě) a ve světlemodré atile, kožíšku a gatích (sbírka fotografií Muzea Dr. Karla Hostaše v Klatovech).
Poznámka týkající se také dalších fotografií – žlutá barva šňůr, šerp, vyložení i stuh dekorací je zobrazena před roku 1918 jako tmavá, což je způsobeno nedokonalostí tehdejší úrovně zpracování fotografického materiálu.
Ještě větší šetrnost byla patrná - vedle účelnosti - i u podobně koncipovaných stejnokrojů rakouského dobrovolnického sboru (Österreichisches Freiwilligencorps), vyslaného na pomoc arcivévodovi Maxmiliánovi v roce 1864, když zahájil svou pohnutou dráhu jako mexický císař. Příslušníci nevelkého kontingentu určeného mladšímu bratru Františka Josefa I. - skládal se z několika praporů myslivců, slabého husarského a hulánského regimentu, dělostřeleckého oddílu a několika desítek příslušníků štábu, technických a zdravotnických služeb - byli vystrojeni ve střihově velmi podobných uniformách, jaké nosil v téže době zmíněný třináctý hulánský pluk. Blůzy „Mexikánců“, jak byli rakouští volontéři nazýváni, byly takřka totožné s hulánskými, ale měly ležatý límec. Pěší útvary tohoto korpusu dále obdržely klobouky předepsané ve stejném období pro řadové myslivce rakouské armády, ovšem ve světlešedé barvě plsti a také pouze s jedním kohoutím pérem: zeleným pro myslivce, červeným určeným dělostřelcům a bílým pro pionýry. Stejně jako u hulánů patřily i valné části dobrovolníků pumpkové kalhoty zasunuté do holínek (jsou ovšem známé i šedé lýtkovnice – kamaše s knoflíky). Pravděpodobně kvůli lepší identifikaci se spojeneckými Francouzi pod maršálem Bazainem však byly v mořenově červené barvě. Nečetná kavalerie sboru byla víceméně také přizpůsobena kopiníkům z ležení ve Stockerau. Střih uniforem hulánského pluku byl takřka totožný a vybavení protějšků na Dunaji, pouze barvy hulánky a kalhoty byly v tmavozelené barvě, zatímco tatarka jezdců v Mexiku měla dýnko bílé. Jinak egalizace (lemy, paroli, vyložení a pruhy na kalhotách) byla červená, tedy adjustace akceptovala mexické národní barvy, jež se ostatně v malém praporku objevily i na kopí. Blůza byla totožná svou tmavomodrou barvou i střihem s pěchotní i husarskou. Obdobnou barevnou skladbu odrážející státní symboliku (tedy trikoloru) Mexika přijali do své adjustace i husaři. Nosili černý čikošský klobouček s bílým pérem, podobně jako jászko-kumánský či aradsko-kecskemétský dobrovolnický husarský regiment v Itálii 1859, atilu s pěti řadami šnůr v bílé barvě na zeleném podkladě a gatě v červené barvě a podobnými šňůrami. Jinak dobrovolníci obdrželi loďkovitou táborku v mořenově červené barvě, poněkud odlišnou od armádní rakouské. Hnědý plášť pěších a jízdních formací byl jako u Traniho 13. hulánského pluku. Řemení bylo z černé kůže, modernějšího uspořádání - s opaskem s provlečenou nábojovou brašnou a závěsníkem pochvy bajonetu a s ramenními pásy (popruhy). Distinkce důstojníků a poddůstojníků tohoto Cuerpo de Voluntarios Austriacos - tak zněl španělský překlad německého názvu sboru - byly jednoduché prýmky umístěné na manžetách podle úzu obvyklého v námořnictvu nejen rakouském; u důstojníků byly stříbřité dracounové, u poddůstojníků z bílého harasu. Samozřejmě, že zejména důstojníci nosili na mexické půdě často nepředpisové varianty a k neoficiální, leč oblíbené a kvůli podnebí vlastně i nezbytné součásti vybavení prakticky všech bojujících stran na území mezi Santa Cruz a Acapulcem, patřila sombrera domácí provenience od prostých z kukuřičné slámy až po skvostná se stříbřitým dekorem - to nosil i císař Maxmilián.
Příslušníci rakouského dobrovolnického sboru v Mexiku v letech 1864-1867: dělostřelci, myslivci, huláni a husaři.
Stejnokrojové prvky typické pro adjustaci mexických dobrovolníků do jisté míry ovlivnily i uniformní skladbu vybavení ozbrojených formací císařství rakouského ještě během šedesátých let. Červená čepice přešla později do vybavení jízdy a vozatajstva, atila mexických husarů s novým šnůrováním (s jetelovou koncovkou místo stávající dvojkapky) přišla do vybavení 14. husarského pluku včetně červených gatí již za kampaně roku 1866, hnědý plášť jízdy postupně nahradil starý bílý a od roku 1868 byl předpisový. A tak jak Traniho 13. huláni, tak volontéři z Mexika, postupně razili v řadových formacích nové a pohodlné uniformní elementy, které se ve větší míře objevily v době konfliktu s Pruskem roku šestašedesátého opět u dobrovolnických útvarů, postavených na obranu ohroženého území, především Vídně a okresů při Dunaji. Tehdy například šedou blůzu v novém střihu oblékli také dobrovolní alpští myslivci (Freiwillige Alpenjäger), v hnědém provedení patřila téhož roku dobrovolníkům z Vídně (Wiener Freiwillige), zřízeným v nemalém počtu 124 důstojníků a 4 324 mužů mezi 18. červnem až 18. srpnem na obranu metropole proti hrozící pruské invazi. Jako třináctí či mexičtí huláni vyhlíželi i dobrovolníci haličských kopinických eskadron, vystrojení v modré blůze, šedomodré hulánce a pumpkách, doplněných bílou tatarkou a egalizací stejné barvy. Konečně praktickou blůzu jednoduchého provedení dostali i Terstští dobrovolníci (Triester Freiwillige).
Kadet-kaprál a trupmetista „uherského“ pěšího pluku š. 69 s pláštěm srolovaným přes rameno a vojíni pěšího pluku č. 27 odění do tohoto pláště z let 1861-1867.
Sechzig Jahre Wehrmacht..., s. 122.
Nadmyslivec a trubač praporu polních myslivců č. 9 a důstojník řadové pěchoty a myslivců z období tažení proti Dánsku roku 1864 (s bílou rukávovou páskou svých tehdejších pruských spojenců).
Sechzig Jahre Wehrmacht..., s. 113.
Nadporučík a vojín hulánského pluku č. 8, nadporučík kyrysnického pluku č. 1 a rytmistr dragounského pluku č. 1 z let 1850 až 1867.
Sechzig Jahre Wehrmacht..., s. 115.
Rytmistr husarského pluku č. 9 a vojíni husarských pluků č. 14 a 11. (Sechzig Jahre Wehrmacht..., s. 106.)
Rytmistr 9. husarského pluku 1865-67 - kučma s bílým sáčkem, stejnokroj tmavomodrý. Jedná se o nejstarší husarský pluk monarchie (založený 1688). Za tažení proti Dánsku 1864 měl 9. husarský pluk ještě čáku s bílým krytem, bílý plášť s pelerínou a stejně jako celý tehdejší rakouský (i pruský kontingent) na levém rukávě bílou pásku. Husarský pluk č. 14 byl jako první své kategorie v nové adjustaci (po roce 1867 předpisové) ve světlemodré atile, mořenově červených gatích a s červeným sáčkem kučmy. Jedenáctý pluk v adjustaci původní (1861-67), se zeleným sáčkem kučmy a v tmavomodré uniformě.
Nadporučík a poručík pluku polního dělostřelectva č. 2 v přehlídkovém stejnokroji (u polní uniformy měli důstojníci kryt čáky z voskovaného plátna, pouze bandalír a šedé kalhoty s voskovaným podšitím) a destáník jízdní dělostřelecké baterie v polním stejnokroji 1861-1866.
(Sechzig Jahre Wehrmacht..., s. 125 a soukromá sbírka)
Navazující příspěvek:
Stejnokroje c. (a) k. armády a námořnictva v letech 1867-1918 2/4