Stejnokroje pohraniční stráže v letech 1830-1843
Jaroslav Beneš
Naposledy upraveno: 17.06.2020
Pohraniční stráž, stejně tak jako její nástupce finanční stráž, byly sbory civilní, ale opatřené stejnokrojem a výzbrojí. V jejich stejnokrojích se tedy odrážely jak prvky a principy stejnokrojů rakouských státních úředníků, tak i armádních uniforem. Veškerému státnímu úřednictvu předepsal základní stejnokroj císař František I. v roce 1814. Základ všeobecného úřednického stejnokroje tehdy tvořil jednořadý tmavozelený frak se sametovými barevnými výložkami na stojatém límci a manžetách, bílá vesta, bílé, nebo černé kalhoty a černý klobouk. Později byly zavedené i další stejnokrojové součástky. Barva výložek určovala obor státní správy.
Stejnokroje pohraniční stráže byly v základu popsány již v jejím služebním předpise „Allgemeine Dienstvorschrift der Gränzwache“ z roku 1830 v XI. oddílu. Mužstvo pohraniční stráže, tedy vůdci, vrchní myslivci a myslivci byli povinni nosit stejnokroj stále, tedy ve službě i mimo ni. Výjimku mohl povolit nadřízený, ale jen na základě vážných důvodů. Představení pohraniční stráže, vrchní komisaři a komisaři, byli povinni nosit stejnokroj vždy ve službě, mimo službu mohli oblékat i civilní oděv.
Stejnokrojové součástky a výzbroj pro pohraniční stráž opatřovaly z velké části zemské kamerální úřady. Zvláštní postavení měla dolnorakouská kamerální správa, která centrálně zajištovala řemení, štítky na řemení, portepé, císařské orlíčky na čáky, šavle a pušky pro pohraniční stráž v celé monarchii. Zemské kamerální správy opatřovaly pro pohraniční stráž ve své zemi centrálně především látky na stejnokrojové součástky a čáky. Výroba stejnokrojových součástek, které byly zhotovovány na míru každému muži pohraniční stráže, byla zajišťována až na místě u každé roty pohraniční stráže. Teprve později se začalo přecházet z naturálního přidělování stejnokrojových součástek na peněžní přídavky pro individuální zajištění stejnokroje a potřebné výstroje.
Každý vrchní komisař pohraniční stráže - jako velitel roty - měl dbát na kvalitu a použitelnost přebíraných látek a dalších stejnokrojových součástek, na kvalitu hotových stejnokrojů jakož i na jejich řádné, ale šetrné používání.
Dobová kresba příslušníků pohraniční a důchodkové stráže. Na koni cválá inspektor důchodkové stráže. Je oblečen do předpisového tmavozeleného fraku se stojatým límcem a manžetami - obojí trávově zelené egalizační barvy. Hodnostní označení na límci a manžetách v podobě dvou stříbrných prýmků (Lütze). Kalhoty ze světle šedé melírované látky ozdobené lemovkou. Klobouk na obrázku svým provedením ovšem neodpovídá dobové realitě a předpisům. Výzbroj úředníků tvořila šavle v kovové pochvě, odpovídající důstojnickým šavlím pěchoty, se stříbrno červeno bílým hedvábným portepé.
Vpředu, opřený o pušku, stojí myslivec pohraniční stráže. Na hlavě má čáku a oděný je do dvouřadého kaputrocku. Egalizační barvou u pohraniční stráže byla žlutá, která je vidět na manžetách, stojatém límci, náramenících a ramenních vycpávkách proti sklouznutí řemene od pušky (Wulst). Tyto vycpávky ovšem stejnokrojové předpisy pro pohraniční stráž, na rozdíl od stráže důchodkové, nezmiňují. Kalhoty také svým provedením neodpovídají předpisům. Měly by být buď z tmavošedého sukna, nebo v letním provedení z bílého plátna, nebo běleného cvilichu, ovšem vždy bez lampasů. Výzbroj mužstva pohraniční stráže sestávala z pušky s bodákem a šavle, která odpovídala šavlím používaným u pěchoty a měla koženou pochvu. Řemení bylo černé a skládalo se především z bandalíru pro zavěšení šavle a bandalíru pro zavěšení kartuše.
Zcela vpravo sedí dozorce důchodkové stráže. Odpočívá mimo službu, což lze jednak poznat podle toho, jak si vychutnává kouření dýmky, ale i podle jeho pokrývky hlavy, kterou tvoří okrouhlá čepice z tmavozeleného sukna (Lagerkappe), která se používala mimo službu. Do služby se vždy nosil klobouk, který svým tvarem odpovídal tzv. korsickým kloboukům. Dále je oblečen do kaputrocku se zelenou egalizací a kalhot, pantalónů, které se ovšem předpisově zhotovovaly ze světlešedého melírovaného sukna. Ozbrojen je opět šavlí v kožené pochvě, která je zavěšena přes pravé rameno na černém koženém bandalíru.
Stejnokroje mužstva pohraniční stráže
Základ stejnokroje mužstva pohraniční stráže tvořila čáka, jako pokrývka hlava, kabát, plášť a kalhoty. Výzbroj představovala puška s bodákem a šavle. K používané výzbroji příslušelo řemení. Jak již bylo uvedeno, tyto základní výstrojní a výzbrojní součástky pro mužstvo pohraniční stráže opatřoval stát. Každá součástka měla stanovenu dobu, po kterou musí mužstvu vydržet, než bude na náklady eráru vyměněna. Ostatní součástky výstroje a výzbroje si opatřovali příslušníci pohraniční stráže většinou na svoje náklady. Náklady na údržbu výstrojních součástek si také příslušníci mužstva museli v principu zajišťovat sami.
Jako pokrývka hlavy mužstva pohraniční stráže sloužila čáka (Tschako, Czako). Obecně vývoj čák u pohraniční stráže sledoval vývoj této pokrývky hlavy u armády. Na přelomu 30. a 40. let došlo, pod vlivem stejnokrojových změn v armádě, také u pohraniční stráže k zavedení čáky nového tvaru, která podle dobových trendů byla nižší a užší. Čáka se zhotovovala z černé látky s koženým lakovaným dýnkem. Rozeta, lidově nazývaná „jablíčko“, byla vyrobena z ovčí vlny v kombinaci červené a bílé barvy. Přibližně uprostřed čáky vpředu byl umístěn kovový císařský orel. Kolem horního okraje čáky bylo lemování, podle kterého se rozlišovala hodnost. Řadoví myslivci neměli lemování žádné, vrchní myslivci a vůdci nosili kolem vrchního okraje čáky připevněný vlněný lem – portu – bílé a červené barvy, jejíž provedení vycházelo z armádního vzoru. Vrchním myslivcům příslušela porta široká jeden palec (cca 2,6 cm) se dvěma úzkými bílými proužky po okrajích. Vůdce nosil portu širokou také jeden palec, ale se dvěma úzkými bílými proužky po okrajích a jedním širokým bílým proužkem uprostřed.
V souvislosti se stejnokrojovými změnami u armády bylo počátkem 40. let 19. století i řadovým myslivcům dovoleno nosit okolo horního okraje čáky bílo-červenou ozdobnou šňůrku.
Čáka jako pokrývka hlavy se musela nosit ve službě a při všech služebních úkonech, při návštěvě úřadů, vrchnosti apod. Pouze při hlídkování, na obchůzkách a mimo službu, včetně dovolené, mohlo mužstvo pohraniční stráže nosit okrouhlou čepici z tmavozeleného sukna (runde Kappe) se žlutým císařským orlem, kovovým či vyšitým. Tuto čapku si ale museli pořídit příslušníci mužstva na své náklady.
Uniformní kabát (Rock) příslušníků pohraniční stráže měl tmavozelenou barvu, se stojatým límcem, nárameníky a olemováním v barvě císařské žluté (Kaisergelb). Tato barva byla egalizační, tedy výložkovou, barvou pohraniční stráže. [1] Kabát měl mít vždy délku nad kolena a střihově odpovídat Kaputrocku (Kaputrock u armády nosili v té době důstojníci a jednalo se o jakousi módnější variantu kabátu pro armádní mužstvo). Stejnokrojové knoflíky byly kovové a žluté.
Hodnosti se vyznačovaly na límci našitými stříbrnými prýmky (Lütze). Vůdce měl dvě, vrchní myslivec jednu, myslivec žádnou.
Plášť (Mantel) příslušníků pohraniční stráže se zhotovoval ze světlešedé látky s límcem a manžetami téže barvy. Plášť měl mít podšívku a předpisovou délku do půlky lýtek. [2]
Kalhoty (Beinkleider) se zhotovovaly z tmavošedého sukna. Po roce 1836 již se širokými a dlouhými nohavicemi, tzv. pantalóny, které se nosily přes boty (na rozdíl od předchozích „culotů” – culotte, kalhot pod kolena). V létě bylo obecně povoleno nosit lehké kalhoty z bílého plátna, nebo běleného cvilichu. Letní kalhoty si ale museli opatřit pohraniční strážci opět na své vlastní náklady.
Obuv zaopatřoval také stát. Při nástupu k pohraniční stráži obdržel každý myslivec dva páry bot. Základní pár bot byl předpisově ze silné kůže s výškou do poloviny lýtek.
Kromě výše uvedených základních částí stejnokroje bylo v některých zemích monarchie dovoleno nosit další, místním klimatickým podmínkám přizpůsobené, stejnokrojové součástky. Pro jižní země monarchie byly zavedeny lehké letní části stejnokroje, pro ostatní země pak byly předepsány stejnokrojové součástky chránící pohraniční strážce proti zimnímu nepříznivému počasí, tedy proti chladu a dešti. Jednalo se především o kožíšek (Pelzleibchen) o délce zhruba do pasu, zhotovovaný z ovčí kůže.
Zvláštní stejnokrojové součástky pak nosili i příslušníci mužstva střežící hranici monarchie na moři (Seedienst). Jejich stejnokroje byly přizpůsobeny stejnokrojům námořnickým.
Řemení bylo černé a skládalo se z řemene (bandalíru) pro zavěšení šavle (Sabelkuppel), pochvy šavle (Sabelscheide), kartuše (patrontašky) s řemenem a řemene na pušce. Na řemeni, na kterém byla připevněna kartuše, nosili vůdci a vrchní myslivci náprsní štítek (Brustschild) z lisovaného žlutého plechu s nápisem „K. K. Grenzwache“. Řadoví myslivci oproti tomu měli štítek mosazný s číslem (Nummernschild), pod kterým byli vedeni u své roty.
Výzbroj mužstva pohraniční stráže sestával z pušky s bodákem a šavle, která odpovídala šavlím používaným u pěchoty. Pušky byly původně s křesadlovým zámkem ovšem na přelomu 30. a 40. let 19. století byly u armády postupně měněny za pušky s perkusními zámky. Zda stihly být tyto pušky zavedeny také u pohraniční stráže není zřejmé. Pravděpodobně jen ve velmi malých počtech. I když předpis pro pohraniční stráž uváděl, že výměna pušek měla probíhat postupně po rotách a pokud možno vždy najednou u celé jedné roty. Vyřazované pušky s křesadlovými zámky měly být předávány důchodkové stráži (k. k. Gefällenwache), kde byly donášeny do jejich výměny za pušky se zámky perkusními.
Pušky mohly být nabíjeny jak kartáčovými náboji (Schrott, tři menší kule, jejichž společná váha se rovnala váze kule běžné), tak kulemi. Ovšem používání kulí se považovalo za nebezpečnější, a proto musel použití tohoto střeliva zvlášť povolit příslušný vrchní komisař. Pouze při kancelářské službě, nebo službě na úřadech, mohli příslušníci mužstva odložit výzbroj. Mimo výkon služebních povinností bylo mužstvu přísně zakázáno nosit zbraně. Ovšem i ve službě mělo být použití zbraní až krajní možností v případě vlastního ohrožení.
Munici do pušek si opatřovalo mužstvo na své náklady, z přídavků na stejnokroj, ale výhradně úředním postupem - prostřednictvím velitelství roty a rotní pokladny. Bylo přísně zakázáno, aby si mužstvo opatřovalo munici svévolně na jiných místech. Plánovaná spotřeba munice pro jednoho pohraničního strážce se pohybovala zpravidla mezi 15 až 20 výstřely ročně.
Výzbroj včetně příslušenství, jako například nástroje na údržbu a čištění, zajišťoval stát. Šavle ani pušky nebyly u pohraniční stráže nijak číslovány. Na šavli nosili vůdci a vrchní myslivci portepé (třapec). Vrchní myslivec nosil bílo-červené portepé z ovčí vlny, vůdce pak z hedvábí. Portepé obdrželi vrchní myslivci a vůdci na státní náklady pouze jednou, a to při jmenování do hodnosti. Obnova a údržba pak již byla zcela v jejich režii. Naopak, jestliže vůdce či vrchní myslivec odešel ze služby do dvou let od převzetí hodnosti, musel vrátit poměrnou část ceny za portepé.
Při vstupu k pohraniční stráži platilo, že civilní oděv nastupujících strážců má být uschován a při jejich odchodu jim, pokud možno, vrácen. To ale nebylo často z nejrůznějších důvodů proveditelné. Při odchodu ze služby si tak mohli v určitých případech bývalí pohraniční strážci ponechat některé stejnokrojové součástky, nebo si mohli, podle platných regulí, doplatit části stejnokroje, které sami používali. V případě, kdy neměli žádný civilní oděv a byli naprosto nemajetní, jim mohl erár věnovat staré a obnošené, ve službě již špatně upotřebitelné, stejnokrojové součástky. Ty, které si odcházející brali s sebou, musely ale být na jejich náklady vždy patřičně zcivilněny.
Stejnokroje úředníků pohraniční stráže
Jako pokrývku hlavy nosili úředníci pohraniční stráže třírohý klobouk [3] s hedvábnými bílo-stříbrno-červenými střapci na protilehlých rozích klobouku. Komisaři měli na klobouku rozetu ze žlutého kovu a knoflík ze stejného materiálu. Na knoflíku se nacházely iniciály jeho císařského veličenstva – tedy F I (František I., ale také Ferdinand I.) Vrchní komisaři pak nosili na klobouku smyčku ze stříbrných dracounů (Bouillons) a stříbrný knoflík taktéž s iniciálami jeho císařského veličenstva. Vrchní komisaři i komisaři měli klobouk ozdobený také černým peřovým chocholem (Federbusch). I když to nebyl ve stejnokrojových předpisech vysloveně zmíněno, mohli i úředníci pohraniční stráže nosit při obyčejné službě, obchůzkách a mimo službu okrouhlou čepici z tmavozeleného sukna.
Do služby nosili úředníci pohraniční stráže tmavozelený frak se stojatým límcem císařské žluté barvy (Kaisergelb) a manžetami téže barvy. Knoflíky byly taktéž žluté barvy. V roce 1837 bylo povoleno, po vzoru armádních důstojníků, olemovat kabát paspulkou v egalizační, tedy žluté barvě a stejně tak manžety šosů. Provedení fraků představených pohraniční stráže se přizpůsobovalo stejnokrojovým změnám zaváděným u armádních důstojníků.
K označení hodností sloužily na límci a manžetách našité stříbrné porty (Silberborten). Vrchní komisař měl na výložce dvě, komisař jednu stříbrnou portu.
Do služby, nebo za chladnějšího počasí, mohli vrchní komisaři a komisaři nosit i kabát (Kaputrock). A to buď tmavě zelený s límcem a manžetami žluté egalizační barvy, nebo tmavě šedý melírovaný s límcem a manžetami stejné barvy, tedy také tmavě šedé.
Kalhoty představených pohraniční stráže se zhotovovaly z tmavě šedé melírované látky a byly ozdobeny lemovkou, která byla předepsána pro státní úředníky v příslušné služební třídě. Pod kabát (Kaputrock) bylo povoleno nosit i kalhoty jiného provedení než předpisového, ale vždy pouze tmavé barvy.
Obuv nebyla předpisově blíže popsána.
Výzbroj úředníků tvořila šavle, odpovídající důstojnickým šavlím pěchoty, se stříbrno-červeno-bílým hedvábným portepé. Řemen na šavli (Sabelkuppel) se zhotovoval z černé lakované kůže. Nacházela se na něm spona ze žlutého kovu s iniciálami císařského veličenstva.
Úředníci, kteří vykonávali službu na koních, měli předepsány pak další specifické výstrojní součástky. Ostruhy, jako odznak svého postavení, mohli ale nosit všichni úředníci bez rozdílu.
Účetní úředníci roty (Rechnungsführer) nosili stejný stejnokroj jako komisaři pohraniční stráže, ale s tím rozdílem, že na límci a manžetách neměli žádné hodnostní označení, nesměli nosit ostruhy a klobouk měli vždy bez péřového chocholu.
Finanční stráž, která vznikla v roce 1843, převzala z větší části právě stejnokroje pohraniční stráže. Pouze egalizační barvu, trávově (světle) zelenou, převzala finanční stráž od stráže důchodkové. Tato barva totiž odpovídala barevnému schematismu egalizačních barev stejnokrojů rakouských ministerstev.
Kresba příslušníků pohraniční stráže z pamětní publikace „100 Jahre Grenzwache, Ein Beitrag zum 100jährigen Jubiläum der österr. Zollwache“, která vyšla ve Vídni v roce 1930. Kresba tedy vznikla téměř 90 let po ukončení existence sboru a vykazuje jisté stejnokrojové nepřesnosti. Na ty nejzávažnější poukážeme.
Zcela vlevo stojí myslivec pohraniční stráže. Na hlavě má čáku s dobře viditelnými ozdobami. Je oblečen do fraku, což ovšem neodpovídá realitě. Frak se šosy byl určen pouze pro úředníky. Příslušníci mužstva nosili tmavozelený kabát s délkou nad kolena, střihově jako Kaputrock. Řemení a výzbroj dle předpisu.
Vedle myslivce stojí úředník pohraniční stráže v hodnosti komisaře. Správně je nakreslen klobouk, včetně ozdobných střapců. Chybí ovšem péřová ozdoba, Federbusch. Komisař je oděn do tmavozeleného fraku se žlutou egalizací, vyzbrojen je šavlí s portepé. Vedle komisaře stojí vrchní komisař, opět v klobouku a s péřovou chocholkou, Federbuschem.
Zcela vpravo stojí příslušník mužstva, myslivec, pohraniční stráže z Lombardsko-Benátského království. Zdejší pohraniční stráž neměla egalizační barvu žlutou, ale světlemodrou. Důvodem tohoto rozdílu byla nutnost odlišit pohraniční stráž od tamějšího sboru vojenské policejní stráže (Militär Polizeiwache). A myslivec má na sobě opět frak se šosy, což je již zmíněná zásadní chyba.
Poznámky:
[1] Císařská žlutá (Kaisergelb) byl tmavý odstín žluté barvy, označovaný též jako chromově žlutá, nebo zlatě žlutá. Praxe nošení stejnokrojů ukázala, že ozdobné části kabátu ze žluté egalizační látky se často a brzy špiní. Byly proto oficiálně vydávány návody pro pohraniční stráž, jakým způsobem je potřeba se o části výstroje zhotovené ze žlutého egalizačního sukna starat.
[2] Výnos kamerální důchodkové správy ve Lvově ze dne 19. března 1843 č. 6686, který se týká cen a spotřeb materiálů na stejnokrojové součástky pohraniční stráže, uvádí u plášťů kromě spotřeby světlešedé látky i malou spotřebu látky v barvě císařské žluté (Kaisergelben). Ovšem co se z této žluté látky konkrétně na plášti zhotovovalo se zatím nepodařilo dohledat, popis pláště ve stejnokrojovém předpise o ní nehovoří.
[3] Ve stejnokrojovém předpise pro úředníky pohraniční stráže se píše o třírohém klobouku. Nejednalo se však o klasický třírohý klobouk nošený od sklonku 17. do sklonku 18. století, ale o klobouk se dvěma rohy po stranách, přičemž přední roh již byl prakticky zaniklý a tvořilo ho vlastně již jen vydutí pro hlavu, neboť zadní strana klobouku byla ještě v principu rovná.
Literatura:
Allgemeine Dienstvorschrift der Gränzwache, Wien, Hof und Stasstsdruckerei, 1830.
Chronologische Auszüge aus den von der k. k. vereinten Cameral-Gefällen-Verwaltung in Böhmen an ihre untergeordneten behörden und Aemter erlassenen Normalvorschriften, Wien, 1833.
books.google.cz/books?id=5C4MAQAAMAAJ
Sistematische Darstellung der die k. k. Oesterreichische Grenzwache betreffenden Vorsrichften von Gotthard Freiherrn von Buschmann, Wien, Stasstsdruckerei, 1841; online viz
books.google.cz/books?id=j0djAAAAcAAJ
DRDACKI Ritter v. Ostrow, Moritz Lexikon der österreichischen Finanzgesetze zum Gebrauche der Cameral, Landes und Bezirksverwaltungen, Wien, 1836.
books.google.cz/books?id=i1VJAAAAcAAJ
100 Jahre Grenzwache, ein Beitrag zum 100jährigen Jubiläum der österr. Zollwache, Wien, 1930.
Související příspěvky:
 |
Jaroslav Beneš: C. k. Pohraniční stráž (k. k. Grenzwache) 1829-1843 Císařským rozhodnutím z 24. října 1829 povolil císař František I. zřízení jednotné nevojenské pohraniční stráže. Na základě tohoto rozhodnutí vydala dvorská komora dne 7. listopadu 1829 dekret, kterým ohlásila zřízení pohraniční stráže (Grenzwache) a to na místo dosavadního vojenského hraničního kordonu a nejrůznějších civilních dohlížitelů. Pohraniční stráž byla prvním centrálně řízeným bezpečnostním... |
Jaroslav Beneš: Stejnokroje důchodkové stráže 1835-1843
Jaroslav Beneš: První stejnokroje finanční stráže: období 1843-1850