Stejnokroje německých spojenců Rakouska a Pruska v roce 1866
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 16.08.2016
Boje rozhodující o výsledku války a probíhající na severním válčišti v českých zemích i střety na severoitalském území jsou v obecném povědomí více známé, než srážky mezi německými kontingenty věrnými Rakousku a spojeneckými jednotkami stojícími na pruské straně. Tyto se udály na území Německé říše v podstatě souběžně s operacemi v Čechách, na Moravě a v Itálii a jejich rozsah co do účasti jednotlivých oddílů sice nebyl tak výrazný, nicméně následný politický dopad značně změnil státoprávní uspořádání Německa v dalších letech a byl jednou z etap jeho sjednocování pod Bismarckovým vedením.
V Německu tehdy proti 48.000 Prusům a 19.000 spojeneckým vojákům (se 121 děly) stálo na straně Rakouska 119.000 mužů převážně jihoněmeckých jednotek (se 320 děly).
Prusové se spojenci od počátku konfliktu vystupovali ofenzívně a již od 16. června obsadili bez boje Hesensko a Hannoversko, jejichž kontingenty byly postupně vyřazeny z boje. Prvním významným střetem byla bitva u Langensalzy 29. června, která se zpočátku pro hlavní pruské protivníky Hannoveřany nevyvíjela zcela nepříznivě, nicméně po stupňujícím se pruském tlaku hannoverská armáda kapitulovala.
Další postup na jih Německa již nastoupili Prusové se spojenci jako tzv. Mohanská armáda (Mainarmee). Jejich postupu se postavil nejprve u Dermbachu a Kissingen VII. armádní sbor německého Bundu, složený z bavorských jednotek. Bádensko-württemberské oddíly VIII. spolkového sboru pak byly poraženy u Aschaffenburgu. Závěrečné operace následovaly obsazením Frankfurtu nad Mohanem 16. července a v poslední červencové dekádě podlehly především bavorské pluky u Tauberbischofsheimu 24. července a poté u Roßbrunnu 26. července. Dne 2. srpna bylo uzavřeno příměří a válečné akce skončily.
Celkový vzhled převážné většiny spojenců i protivníků pruské armády - až na vojáky Bavorska, Saska a Württemberska - byl od počátku padesátých let podobný tehdejšímu pruskému výstrojnímu trendu včetně přilby (piklhaubny). Proto bylo pro Prusko a jeho spojence typické užívání jednotných bílých rukávových pásek (bílé rukávové pásky používaly např. prusko-rakouské jednotky za dánského tažení roku 1864. V minulosti se s tímto označením lze setkat již za napoleonských válek u příslušníků protifrancouzské koalice v letech 1813-1814), zatímco jejich převážně jihoněmečtí rivalové - zejména ti ve stejnokrojích pruského stylu - užívali černo-červeno-žluté pásky. Tato dnešní německá trikolora má rovněž původ v napoleonských válkách. Byla odvozena od uniforem Lützovova dobrovolnického sboru (černá uniforma, červené lemy, žluté knoflíky), i když posléze obdržela mnohem honosnější výklady. Vznik Lützovských uniforem byl ovšem prozaický - různorodé stejnokroje, které byly k dispozici, byly sjednoceny obarvením na černo, přičemž se zakryla pestrá škála původních barev. Stejné pásky užívaly i rakouské jednotky, zařazené do spolkových jednotek. Také u těchto bylo obvyklé, že do pole místo piklhaubny nosili polní čapku.
1. Spojenci Rakouska
V Čechách bojovala na severovýchodě po boku Rakušanů saská armáda, ve své většině vystrojená ve světle modrých (chrpového odstínu) stejnokrojích. Pěchota měla jednořadé kabáty (označované jako Waffenrock), opatřené límci a vyložením odlišným podle jednotek. Barvu vyložení měl i okolek polní čapky. Saští důstojníci nosili distinkce na límci podle vzoru svých rakouských spojenců. Kavalerie oblékala kolety v barvě pěchoty, které svými prýmy a spínáním na háčky připomínaly výstrojní doplňky nepřátelských pruských kyrysníků. Ovšem přilba s hřebenem zase korespondovala s jízdou rakouskou. Saská armádní kokarda byla zeleno-bílo-zelená. Dělostřelectvo (nosilo helmu s podélnou housenkou - Raupenhelm) a technické jednotky zaujaly své pozice v tradičních zelených uniformách s červeným vyložením. Zelená byla i barvou myslivců a střelců, zde ale s černým vyložením a s čákami se žíněným chocholem, obdobně jako u tehdejších pokrývek hlavy rakouské artilerie.
Sasko (Sachsen): generál, pěšák;
kavalerista a dělostřelec.
(všechny ilustrace zhotovil autor textu)
Bavorská infanterie byla rovněž v tradiční světlemodré uniformě, ovšem v odstínu domácí heraldické tzv. nebeské modři. Bavorská armádní kokarda byla bílo-modro-bílá. Pěšáci nosili také azurově modré polní čapky. Pěchotní blůzy byly bez nárameníků, pouze zeměbrana (Landwehr) obdržela nárameníky v barvě výložek s číslem praporu. Důstojníci přijali úzké příčné nárameníky. Distinkce bavorského mužstva, poddůstojníků a důstojníků byly již od napoleonských válek ve formě vodorovných prýmků, pro vyšší hodnostní stupně (šikovatele, resp. štábní důstojníky) s lemem po předním a horním obvodu límce. U mužstva a poddůstojníků byly hodnostní pásky zhotoveny z bílého nebo žlutého harasu (podle barvy knoflíků), důstojnické distinkce v odpovídající formě ze stříbřitého nebo zlatistého dracounu. Myslivecká uniforma se od pěchotní lišila pouze egalisačními doplňky - zelenými výložkami a žlutými knoflíky. Jezdectvo wittelsbašského panovníka bylo v zeleném, ovšem pouze švališaři a huláni (švališaři nosili raupenhelmy, huláni čapky se čtvercovým dýnkem) zatímco gardoví kyrysníci s lesklými přilbami s hřebenem a se stejně oslnivými kyrysy oblékli pěchotní blankyt. Artileristé obsluhovali své kusy v tmavomodrých kabátech s černým vyložením, tedy ve stejné kombinaci, jaká byla u nepřátelských pruských protějšků. Podobná (s bílými knoflíky) byla i ženijní uniforma. Tmavomodrými kabáty byl vybaven i trén.
Bavorsko (Bayern): důstojník pěchoty, pěšák;
důstojník švališarů, hulán v polní adjustaci a gardový kyrysník.
Lehkou čapku s dýnkem, na němž bylo číslo formace, dále pak jednořadý kabát v jasné střední modři dostali jako polní adjustaci v roce 1866 württemberští pěšáci s armádní kokardou červeno-černou. O poznání tmavší odstín pak mělo jezdectvo této jihoněmecké monarchie, ovšem s kovovými epoletami. Jinak ale pro württemberskou armádu byly typické kabáty dvouřadé a tuhé képi s různobarevným dýnkem podle kategorie (např. myslivci měli zelené), s kovovým emblémem a s pomponem nebo žíněným chocholem podle hodnostního zařazení či druhu zbraně. Tento druh výstroje ovšem příslušel velitelskému sboru, zatímco mužstvo bylo vybaveno výše uvedeným polním kompletem. Württembersko užívalo podobné hodnostní označení jako rakouská armáda, tedy hvězdy na límci. Generalita vedle toho nosila nárameníky pruského typu z proplétaných dracounových šňůr.
Bádenský kontingent už byl takřka k nerozeznání od nepřátelských pruských batalionů a eskadron, samozřejmě se ovšem odlišoval kokardami žluto-červenými, emblémy a šerpami. Základní barva stejnokrojů bádenského vojska byla tmavomodrá pro pěchotu, zelená pro myslivce a světlemodrá pro dragouny. Nicméně piklhaubny s gryfem byly odloženy a nahrazeny polními čapkami se štítky. Pokrývkou hlavy myslivců se stal klobouk, podobného tvaru jako rakouský Korséhut, v té době v rakouské armádě již ale neužívaný. Především pěchota pak vyrukovala do pole v pláštích, podobně jako její rakouští spojenci.
Württembersko (Württemberg): důstojník pěchoty, mírová adjustace a pěšáci v předpisové a polní adjustaci (léto války 1866).
Württembersko (Württemberg): jezdec, polní adjustace; Bádensko (Baden): pěšák a jezdec v polní adjustaci.
Pruský střih byl patrný do značné míry i u hannoverských formací, avšak piklhaubny byly kovové jako u pruských kyrysníků - tyto helmy užívala v poli jen hannoverská tělesná garda - Garde du Corps, která nosila tmavěmodré kabáty s červenými výložkami a bílými knoflíky a šedé kalhoty, ale u dragounů byly nahraženy lehkým képi. Hannoverská armádní kokarda byla bílo-žlutá. Základní barvou stejnokroje pěchoty se stala tmavomodrá. Pěchota a myslivci byli vybaveni čákou, v poli s potahem z voskovaného plátna, tehdy obvyklým u Rakušanů. Dragounské kabáty ve světle modré, husarské a dělostřelecké v tmavě modré. Husaři ještě po půlstoletí nosili archaické dolmany a kalpaky, jízdní artilerie přilby (raupenhelmy).
Hannoversko (Hannover): pěšák v polní adjustaci a dragoun pluku Cambridge (v poli s lehkou képi); poddůstojník dělostřelectva.
Pruský vzor se projevoval i u pěchoty Hesensko-Kasselska, vyjma emblému na piklhaubně, kokardy (červeno-bílé) a šerp. V kasselské armádě sloužily dále dva pluky husarů, těžká jízda, dělostřelci a myslivci. 1. husarský pluk měl světlemodrou atilu, 2. pluk tmavomodrou, u obou s bílými šňůrami. Husaři v poli užívali čapku s dýnkem v barvě atily a se štítkem proti slunci. Těžká jízda tělesné gardy (Garde du Corps) oblékala bílé kolety s červeným vyložením a pozlacené kyrysnické přilby a kyrysy. Také uniformy dělostřelců (tmavěmodré) a myslivců (tmavězelené) napodobovaly pruské vzory.
Rovněž Hesensko-Darmstadtsko mělo pěchotu v tmavomodrých uniformách podobných pruským. Pouze na manžetách byly polské hrotité výložky, ale pouze s lemy v červené barvě. Tmavěmodré kabáty dostali i myslivci, ale se zelenými výložkami a jejich pokrývkou hlavy bylo čáko, podobné rakouskému pěchotnímu. Švališaři měli piklhaubny a zelené kabáty s bílým límcem (na něm byla černá patka s bílým prýmkem), kabáty obdržely karmínové lemování výložek na rukávech (jako u pěchoty) a dále stříbrné šupinaté kontrepolety.
Hessensko-darmstadtskému velkovévodovi podléhala od března 1866 i malá hesensko-homburská armáda. Její myslivci nosili zelené kabáty s červeným vyložením a šedé kalhoty. Jejich zelené čepice byly v německých armádách neobvyklé - byly vybaveny střapcem na čelní straně. Tvarově byly podobné lodičkám tehdejší francouzské armády (bonnet), pouze s tím rozdílem, že na nich byl černý lakovaný štítek a černý podbradník.
Františka Josefa I. podpořilo ve válce i malé Nasavsko, které barevnou kombinaci zelené (na kabátech) a černé (na límcích) se žlutým řemením rovněž dochovalo z napoleonských válek, střih stejnokrojů byl ovšem již moderní. Odlišná od pěchotních světlezelených a dělostřeleckých tmavozelných kabátů (obojí se šedými kalhotami) byla uniforma myslivců, která byla černá (označována jako tiefdunkel, tj. hluboce tmavá). Čáky a hodnostní označení byly odvozeny od rakouského vzoru.
Pěšáci: Hessen-Kassel a Hessen-Darmstadt.
Myslivci: Hessen-Homburg a Nasavsko (Nassau).
Dále se k rakouské straně připojily jako jediné duryňské státečky Sasko-Meiningen a Reuss (hlavní město Gera; Reuss-Greitz, čili Reuss starší linie. Druhý reusský stát, Reuss-Schleiz (Reuss mladší linie), zůstal ve válce neutrální (stejně jako Lucembursko a Limbursko). Meiningenský útvar oblékl zelenou atilu (černě šňůrovanou) a piklhaubnu. U reusských kompanií bylo do pole předepsáno képi podobné rakouské důstojnické čepici, jinak ale předpisově piklhaubna, obojí k černému kabátu se světlemodrým vyložením. Reuss-greitzká armádní kokarda byla žluto-červeno-černá.
Ze dvou lippských státečků byl v rakouském táboru jen jeden - Schaumburg-Lippe. Schaumburští myslivci byli vybaveni černou přilbou s housenkou bavorského typu, zeleným kabátem s černými výložkami, červenou paspulací a žlutými knoflíky a šedými kalhotami.
Dále byl rakouským spojencem i malé Lichtensteinsko. Jeho miniaturní armáda byla vystrojena podobně jako Rakušané v bílých kabátech (ale dvouřadových) a modrých kalhotách, ale s granátnickými medvědicemi.
V řadách rakouských spojenců byla i nepočetná armáda svobodného města Frankfurtu, nominelního hlavního města Bundu. Frankfurtská pěchota nosila uniformy inspirované pruským vzorem, piklhaubny, modré kabáty s červenými výložkami a šedé kalhoty. Uniformy střelců byly zcela stejné, odlišovaly se pouze zelenými nárameníky a dalšími doplňky v této barvě. Frankfurtská armádní kokarda byla bílo-červená.
Pěšáci: Sachsen-Meiningen a Reuss-Greitz;
Sachsen-Meiningen: důstojník pěchoty a Reuss-Greitz: myslivec.
Schaumburg-Lippe - myslivec a Frankfurt - střelec.
2. Spojenci Pruska
Pruští spojenci sice byli co do počtu jednotlivých zemí a státečků rovněž četní, ale množstvím vojska zdaleka nedosahovali soupeřových kontingentů.
Z tradice osvobozeneckých válek proti Napoleonovi vycházel vedle nyní znepřátelených Hannoveřanů a kompanií nasavských i stejnokroj brunšvických oddílů, jejichž styl černých husarských atil se objevil ve formě dolmanů již v r. 1809 v Broumově v severovýchodních Čechách. Po více než půl století pak brunšvické jednotky stály mezi Labem a Weserou, zatímco jejich pruští spojenci na horním toku prve jmenované řeky v téže době tvořili okupační síly právě v Broumově a dalších místech, kde se odehrávalo drama šestašedesátého roku. Vedle černé infanterie a artilerie stál i černý husarský pluk. Brunšvická armádní kokarda byla žluto-modrá. Brunšvické formace podržely své historické uniformy i po vstupu Brunšvicka do Severoněmeckého spolku r. 1867.
Brunšvicko (Braunschweig): důstojník pěchoty a pěšák.
Pruského střihu a barev byla i uniforma vojáků z formací mecklenburských, jak ze Schwerinu, tak ze Strelitz. Jejich képi ovšem nápadně připomínalo tehdejší pokrývku hlavy carské armády. Schwerinská pěchota a strelitzští střelci oblékli modré kabáty s červeným vyložením a šedé kalhoty. Větší schwerinská armáda disponovala i myslivci, jízdou a dělostřelectvem. Myslivci byli vystrojeni podobně jako pěchota, pouze nosili čáko stejného typu jako jejich pruské protějšky a zelené výložky. Dragouni měli světlemodré kabáty stejné barvy a střihu jako pruští. Dělostřelci obdrželi modré kabáty s černými výložkami.
Rusko-pruská inspirace byla patrná ale i u pěšáků a dragounů dalšího severoněmeckého spojence berlínského kabinetu, Oldenburska. Pěchotní tmavomodré a dragounské světlemodré kabáty (obojí se šedými kalhotami) doplňovaly čepice se štítkem typu ruských képi.
Pěšák: Mecklenburg-Schwerin a Oldenburg.
Oldenburg: svobodník pěchoty a šikovatel pěchoty
Také hansovní trojměstí - Hamburk, Brémy a Lübeck - vytáhlo do pole po pruském boku. U ozbrojenců těchto starobylých přístavů a obchodních center severního Německa byl střih oděvů opět velmi poplatný pruským vzorům. Uniforma hamburské pěchoty byla odvozena od pruské pěchotní adjustace (modré kabáty s červeným vyložením, šedé kalhoty). Hamburští dragouni přijali kovové piklhaubny ve stylu pruských kyrysnických, vedle nich se prosadilo daleko pohodlnější képi, tvarem a barvami tvořící přechod mezi typem čapky ruské a rakouské. Barva dragounských kabátů byla tmavozelená, výložky červené a kalhoty šedé. Brémští fysilíři se účastnili kampaně v tmavomodrých uniformách s červeným vyložením, pokrývkou hlavy bylo tmavomodré képi. Podobně vypadal i brémský trén, ale képi a blůzy byly tmavozelené, výložky jasně modré a kalhoty šedé. Stejnokroje lübeckých fysilírů kopírovaly uniformy pruských myslivců (pruské myslivecké čáko, zelený kabát, šedé kalhoty) a lišily se pouze provedením některých uniformních detailů.
Hamburg: pěšák a jezdec.
Brémy (Bremen): střelec; Lübeck: pěšák.
Stejná pak byla - v nepatrných dílčích odstínech - i adjustace dalších Bismarckových spojenců: v Anhaltsku tmavomodré bluzy s růžovým vyložením a lemy, se stříbřitou garniturou piklhaubny a knoflíky a kupodivu s nepřátelskými rakouskými distinkcemi.
Waldecký fysilírský měl již od r. 1862 pruské důstojníky a také jeho výstroj byla téměř totožná s pruskými fysilíry. Piklhaubna pruského vzoru byla pouze opatřena odlišnou garniturou. Tmavomodrá bluza dostala červené vyložení a žluté knoflíky. Šedé kalhoty se v poli zasouvaly do kamaší.
Fysilíři z Lippe-Detmold byli vybaveni šedozelenými uniformami s černým vyložením, červenou paspulací a bílými knoflíky, jako pokrývka hlavy jim sloužilo čáko ve tvaru pruského mysliveckého.
Anhalt: důstojník pěchoty; pěšák: Anhalt a Waldeck-Pyrmont;
Lippe-Detmold: pěšák.
Zeleně oděné byly i jednotky sasko-výmarské (se žlutými lemy a garniturou piklhauben), sasko-gothajsko-koburské (s černým vyložením s červenými lemy a s čepicí pruského typu). Stejnou kombinaci barev měli i vojáci sasko-altenburští. Černé vyložení patřilo k egalizaci i u malých těles ze Schwarzburg-Rudolstadtu a Schwarzburg-Sonderhausenu. Zelené kabáty byly v těchto malých duryňských státečcích zavedeny již po r. 1815 a jednalo se opět o podněty (často dynasticky podmíněné) carským Ruskem a jeho tehdy nejmohutnější armádou na kontinentě.
Sachsen-Weimar: pěšák a důstojník pěchoty; Sachsen-Coburg-Gotha: pěšák.
Důstojník pěchoty: Sachsen-Altenburg a Schwarzburg-Sonderhausen.
Po válce pak došlo k rychlému sjednocení mnoha německých států s nyní nejmocnějším Pruskem, ať již formou nucených konvencí (Sasko), nebo přímou anexí (Hannoversko či Hesensko-Kasselsko). To vše se projevilo i na vnějším vzhledu tehdejších tradičních zemských armád. Plně se prosadila piklhaubna, navzájem se lišící jen zemským emblémem; dílčí odlišnosti - dvouřadý württemberský kabát, šosy apod. - sice zůstaly, ale to byly jen nepatrné ústupky. Relativně nejsamostatněji vystupovalo Bavorsko, které si ponechalo nebesky modrou uniformu do konce monarchie, ale také bylo posledním státem, který zavedl piklhaubnu - stalo se tak až r. 1886. Teprve v zákopech 1. světové války byla z nouzových důvodů uniforma německých států zcela sjednocena - až na nárameníky a kokardy - ale to už je jiná záležitost.
Literatura
Förster, Gerhard - Hoch, Peter - Müller, Reinhold: Uniformen europäischer Armeen. Berlin 1978.
Funcken, Liliane - Funcken, Fred: Le Costume et les Armes des soldats de tous les temps 1.-2. Tournai 1966-1967.
Funcken, Liliane - Funcken, Fred: L'Uniforme et les Armes des soldats du XIXe siècle 1.-2. Tournai 1981-1982.
Knötel, Herbert - Lezius, Martin: Deutsche Uniformen (Album) III. Zeitalter der deutschen Einigung 1864-1870. Dresden 1933.
Knötel, Richard - Knötel, Herbert - Sieg, Herbert: Hanbuch der Uniformkunde. (Hamburg) 1937.
Preben, Kannik: Uniformen in Farben. Berlin-West 1967.
Schoenfelder, Roland - Kasper, Karl - Bindenwald, Erwin: Vom Werden der deutschen Polizei. Leipzig 1937.
Tuhý, Bohumír: Armády Rakouska, Saska a Pruska - Organizace, výzbroj a výstroj ve válce roku 1866. Ostrava (1967).
Tuhý, Bohumír - Šramar, Jiří: Armády Rakouska, Saska a Pruska ve válce 1866 - Organizace, výzbroj a výstroj. Hradec Králové 1990.
Uhlíř, Richard: Das Deutsche Bundesheer (rukopis). 1999.
Wörterbuch zur deutschen Militärgeschichte I.-II. Berlin 1985.
Přetištěno:
Vogeltanz, Jan. Stejnokroje spojenců Rakouska a Pruska v roce 1866. In: Bellum 1866, časopis Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 Hradec Králové. Muzeum východních Čech 10 (12), č. 4, (2001,) s. 133-150.
Související příspěvky:
Popis adjustace hlavních aktérů kofliktu v roce 1866 - Rakouska, Pruska a Itálie viz:
 |
Jan Vogeltanz: Uniformy ve válce roku 1866 (04.04.2016 - varia) Především z hlediska výstroje skýtá toto dramatické období velmi pestrou a rozmanitou skladbu stejnokrojů, pokrývek hlavy, šerp, hodnostních označení a dalších adjustačních prvků účastněných vojenských formací. Rakouská armáda nastoupila pochod na severní i jižní bojiště ve stejnokrojích zavedených v roce 1861. Pěchota obdržela roku následujícího lehčí typ čáky, pro polní podmínky opatřené ochranným potahem z černého voskovaného plátna. Stejný typ dostaly i technické útvary, trén a dělostřelectvo, které navíc mělo žíněný chochol... |