Švejk - fikce a desinformace

04.12.2008 17:35

Lubomír UHLÍŘ

Naposledy upraveno: 04.12.2008

 

Recenze knihy HODÍK, M., LANDA, P. Švejk - fikce a fakta. NAŠE VOJSKO, Praha 2006, 218 s., ilustr., ISBN 80-206-0814-1.

 

Pánové Milan Hodík a Pavel Landa náležejí mezi známé švejkology - jejich dvoudílná encyklopedie na toto tema byla vydána již před deseti lety.¹⁾ V recenzované knize se opět snažili zpracovávat fakta, související s jejich idolem, tentokrát ve formě vybraných pasáží (Příběh praporečníka a feldkurát Ibl; Jedenadevadesátý regiment; Hejtman Ságner; Obrlajtnant Lukáš). Výsledkem jejich úsilí, které dozajista bylo nemalé, je obsahově sice často zajímavá, ale celkově beztvará masa. Pokud bychom odhlédli od této vady na kráse, jejich kniha obsahuje neúnosný počet faktografických chyb. Což je na pováženou zejména u publikace, která je prezentována jako soubor pravd, které mají uvádět na pravou míru románovou fikci. Čtenářům, kteří jsou obeznámeni s reáliemi rakouské (rakousko-uherské) armády aspoň natolik, že rozeznají nepřesnosti a chyby, nacházející se v této knize, nemůže její četba nijak uškodit. Horší je to již se začátečníky, kteří se v problematice rakouské armády, obecně velmi složité, ještě špatně orientují a kteří podlehnou iluzi „autority tištěné knihy“. Ti z ní pak mohou načerpat chybné informace, které jim následně budou vnášet zmatek do jejich poznatků, nehledě k tomu, že v dobré víře mohou tyto desinformace šířit dále a to právě s poukazem na autoritu zdroje.

Nedostatky, nacházející se v knize, jsou různého typu a vzhledem k tomu, že jsou roztroušeny v rámci celého textu, budou v dalším rozebrány podle jednotlivých typových skupin.

 

1) Chyby terminologické

a) Označování formací

Běžnou chybou, vyskytující se v knize, je nepřesné označování vojenských formací, zejména ve smyslu nesprávného pořadí jednotlivých komponent názvů. Od roku 1769, kdy bylo v rakouské armádě zavedeno první systematické číslování - tehdy pouze u pěších a jízdních pluků - měly názvy formací následující tvar:

1. Označení příslušnosti k císařsko-královské, císařské a císařsko-královské či císařské a královské armádě, většinou ve formě zkratek (v české formě c.k., c. a c.k., c. a k.), byť se tyto vyskytovaly v různém provedení (jako např. c.kr.), neboť závazný předpis pro jejich tvar neexistoval. V praxi ale bývaly tyto zkratky mnohdy vypouštěny, zejména v souvislostech, kdy bylo evidentní, že se jedná o formaci rakouskou (rakousko-uherskou).

2. Specifikace formace (pěší pluk, dragounský pluk atd.) ve formě, která byla v té které době užívána, neboť nomenklatura se v průběhu doby měnila (např. u pěchoty byl v letech 1798-1873 řadový pěší pluk).

3. Jméno (případně titul či obojí) současného majitele pluku (samostatné prapory většinou majitele neměly), případně de facto historické jméno, udělené „na věčné časy“. Tato část názvu mohla přirozeně absentovat, když žádný majitel neexistoval, přičemž neobsazování této funkce byla běžné zejména v pozdějších dobách.

4. Současné číslo formace - i čísla formací podléhala různým proměnám, které byly mnohem četnější u jízdy (později i u dělostřelectva), nežli u pěchoty (většina pěších pluků měla v roce 1918 čísla, přidělená roku 1769 resp. v roce založení pluku). I číslo mohlo absentovat, např. když se jednalo o jedinou formaci ve své kategorii (např. železniční a telegrafní pluk).

Naznačené schema nebylo ale vždy dodržováno. A zde je nutno odlišit formulace oficiální od formulací tak říkajíc svévolných. Ukázku prvého typu nám poskytují pluky tyrolských císařských myslivců od roku 1895. V tomto roce byl totiž jediný pluk tyrolských myslivců (bez čísla), postupně rozšiřovaný až do přímo monstrózního počtu 16 praporů, rozformován na pluky čtyři, jimž vedle přídomku „císařský“ (který vyjadřoval skutečnost, že majitelem byl od založení původního pluku v roce 1816 vždy panující císař, v roce 1895 tedy František Josef I. a vlastně nahrazoval jméno majitele v názvu) byla přidělena čísla. Oficiální názvy tehdy byly c. a k. 1. pluk tyrolských císařských myslivců atd., což zůstalo nezměněno až do roku 1918.

Z neoficiálních (a tedy svévolných) označení, jichž je i typově velké množství, můžeme v prvé řadě jmenovat neoprávněný přesun čísla, většinou na prvé místo v názvu. Tedy to, co bylo správné v případě tyrolských císařských myslivců, bylo nesprávné u jiných formací. V tomto ohledu existují dosti časté zmatky rovněž v odborné literatuře, způsobené např. tím, že i spisovatelé oficiálních plukovních (praporních apod.) dějin neoprávněně přesouvali čísla pluků na začátek názvu, a to mnohdy již v titulech svých děl a následně pak v celém textu, či smíseně s označením správným (což pro zmatení začátečníků bylo ještě horší). Nehledě k tomu, že čísla pluků bývala neoficiálně užívána jako obecné označení každého příslušníka formace - „pětatřicátníci“ (tj. vojáci pěšího pluku č. 35), „šestí myslivci“ (tj. vojáci praporu polních myslivců č. 6) atd., což mnohdy zaznívalo v oficiálních proslovech velitelů příslušných formací. Toto vše se pak stalo součástí vojenské hantýrky, do níž tyto záležitosti skutečně plným právem náležejí, ale nikam jinam.

Recenzovaná kniha se jmenovanými chybami jen hemží, aniž by se autoři byť jen pokusili uvést věci na pravou míru. Přitom jsou zde užívány i názvy se správným pořadím komponent, takže zkušený čtenář se neubrání dojmu, že autoři se v problematice neorientují a obojí považují za správné, tedy oficiální. Nezkušený čtenář pak může tímto bludem obohatit i své vlastní poznatky o rakousko-uherské armádě.

V knize se tyto nepřesnosti vyskytují v hojném počtu: 3. pěší pluk (s. 66), 18. pěší pluk (s. 68), 5. prapor polních myslivců (s. 102), jedenadevadesátý regiment (s. 133), 21. pěší pluk (s. 138), 35. pěší pluk (s. 142), jedenadevadesátníci (s. 153), 11. pěší pluk (s. 157), 91. pěší pluk (s. 178).

Co se jednotlivých formací týče, jsou tu i jiné nedostatky. Na s. 77 se dočteme, že známý baron Trenck (zde ve tvaru Trenk) postavil v roce 1740 pandurský pluk. Ve skutečnosti se jednalo o pandurský sbor, zřízený v roce 1741 a teprve v roce 1745 změněný na pandurský pluk. Po následných reorganizacích (redukcích na samostatný prapor) byl v roce 1756 uveden na stav regulárního pěšího pluku, od roku 1769 měl číslo 53. Na s. 90 sice autoři správně odhalili, že pluk Hoch- und Deutschmeister měl číslo 4 (nikoliv tedy 1), ale unikla jim jiná maličkost. Německé označení bylo Infanterie-Regiment, od počátečních let 20. století Infanterieregiment (bez spojovníku), nikdy však Infanterie-regiment. Autoři se nevyvarovali ani našeho „národního sportu“, spočívajícím v používání nepatřičných zkratek, byť v překvapivě malém počtu. Nicméně nezklamali a aspoň v jednom případu zaměnili správnou zkratku c. a k. za nepatřičnou c.k. pro pěší pluk č. 91 v roce 1918; zkratka c.k. zde byla na místě pouze do roku 1889 (s. 125). Při této příležitosti se dopustili ještě jedné nepřesnosti, když tamtéž hovoří o c.k. zeměbraneckém, následně pak čs. střeleckém pluku č. 29. Ne snad, že by tyto údaje nebyly správné (aspoň rámcově), ale něco z nich vypadlo. Název formace zněl do roku 1917 c.k. zeměbranecký pěší pluk (Landwehr-Infanterieregiment), v letech 1917-1918 c.k. střelecký pluk (Schützenregiment) a po rozpadu monarchie čs. střelecký pluk. Konečně na s. 42 se v poněkud ironizujícím popisu obrázku dočteme, že v roce 1848 existovali tyrolští císařští myslivci. Jelikož tato záležitost již byla zmíněna v předchozím, je možno dodat snad pouze pro čtenáře, kteří nepochopili, že v té době se sluší hovořiti pouze o „tyrolských myslivcích“.²⁾

 

b) Názvy hodností

Hodnost poručíka (Lieutenant, Leutnant) se v rakouské armádě vyskytuje až od 1.1.1870, předtím byl tento hodnostní stupeň označován jako podporučík. Na s. 35 uváděný Friedberg jako „poručík I. čili vyšší třídy“ byl v roce 1847 ve skutečnosti „podporučíkem s vyšším platem“. Rozdělení podporučíků podle nižšího a vyššího platu existovalo od roku 1838 (kdy byli mezi podporučíky zařazeni zrušení praporčíci), v roce 1849 bylo přejmenováno na II. a I. třídu, konečně v roce 1867 pak odstraněno (pouze ovšem označení, platové rozdíly zůstaly). V roce 1870, kdy bylo provedeno přejmenování hodnosti na „poručík“ (skutečně se jednalo pouze o změnu nomenklatury, hodnostní označení - zlatá či stříbrná hvězda [ve shodě s barvou knoflíků] na obou okrajích límce - zůstalo nezměněné ve formě z roku 1849), byly zrušeny i platové rozdíly - všichni poručíci dostali vyšší služné. Podobně pak je hodnost poručíka před rokem 1870 chybně uváděna v souvislosti s Nitschnerem (s. 102).

Na s. 62 je původní označení hodnosti majora uváděno jako „nejvyšší strážmistr“. Ačkoliv by tomu tvar Obrist-Wachtmeister vcelku odpovídal, v kontextu habsburské armády je tento název značně zavádějící a krajně nevhodný (byť by se i v historické literatuře vyskytoval). Pokud si odmyslíme celkovou nevhodnost tohoto českého ekvivalentu (může vzbuzovat dojem, že se jedná o vyšší stupeň jezdeckého strážmistra, tedy nejvyšší poddůstojnické hodnosti u tohoto druhu zbraně), býval používán jako český adekvát pro hodnost zcela jinou, a sice pro generála-polního strážmistra (General-Feld-Wachtmeister), tj. potomního generál-majora. Pro označování potomního majora se pak užíval termín „vrchní strážmistr“, který je ovšem stejně málo vhodný a asi nejvýstižnější je zde užití názvu „plukovník-strážmistr“ (ostatně hodnost podplukovníka Obrist-Lieutenant se také asi málokdo snaží předkládat jako „vrchní poručík“ či „nejvyšší poručík“). Rovněž změna názvu hodnosti na majora, udávaná k roku 1757 není zcela přesná. Staré i nové označení se podle dobových dokumentů užívalo paralelně ještě na počátku 19. století.

Na s. 62 se autoři rovněž pokoušejí vysvětlit rozdíl mezi praporčíkem a praporečníkem, leč nepříliš přesvědčivě. Praporčík (Fähnrich) existoval již v žoldnéřských armádách, byl jím nejmladší důstojník, který nosil zástavu. Později tato funkce přešla na poddůstojníky, jejichž funkce byla označována jako praporečník (Fahnen-Führer, označení Fahnen-Träger bylo obvyklejší v pruské, posléze německé armádě). Praporčíci, jakožto nejnižší důstojníci, existovali až do roku 1838, kdy byli zrušeni - převedeni mezi podporučíky s přidělením nižšího platu, jak bylo naznačeno v pasáži o podporučících a poručících v předchozím. Hodnost praporčíka se objevila znovu v roce 1908, tentokrát jako nejvyšší poddůstojnická hodnost - jednalo se o přejmenování bývalých kadetů-důstojnických zástupců. A pro doplnění lze uvést, že v české terminologii se lze setkat ještě s jedním obdobným názvem - „praporník“ či „práporník“, což byl ovšem český výraz pro majora. I když v českých materiálech se vyskytuje praporník vedle majora, zřejmě se prvý název vžil natolik, že jej po roce 1918 po nějaký čas používala i nová čs. armáda).

Na s. 204 je pak dále uváděna hodnost účetního šikovatele v souvislosti se známou románovou postavou drogisty Vaňka. Je pozoruhodné, jak dlouho procházel tento Haškův blud bez povšimnutí. Účetní šikovatel sice v minulosti existoval, leč toto označení bylo zrušeno ještě v době, kdy byl Hašek tak říkajíc „na houbách“. Původně byla tato hodnost na šikovatelské úrovni označována jako manipulační šikovatel (Manipulierender Feldwebel), od roku 1868 jako účetní šikovatel (Rechnungs-Feldwebel) a konečně od roku 1882 jako účetní poddůstojník I. třídy (Rechnungs-Unterofficier I. Cl.) - účetní poddůstojníci II. třídy byli na úrovni četaře.³⁾

 

c) Armádní schematismy

Schematismy (almanachy, ranglisty) rakouské (rakousko-uherské) armády zmiňují autoři celkem dvakrát (s. 101, 124). I zde se projevuje jejich povrchnost. Prvý ze schematismů vyšel se dvěma titulními listy, což pak bylo udržováno až do roku 1814. První titulní list nesl název Miliz-Almanach Nro. I., druhý Oestreichischer Miliz-Almanach für das Jahr 1790 (nikoliv tedy Österreichisches). Již druhý schematismus byl označen odlišně jako Militaer-Almanach Nro. II. - Oesterreichischer Militär-Almanach für das Jahr 1791 a tato v něm použitá dvojice názvů se udržela až do roku 1803 (nehledě ovšem k variabilitě tvarů militaer a militär). Až v roce 1804 (nikoliv v roce 1805) se začíná objevovat na druhém titulním listu výraz Schematismus, ale stále vedle někdejšího Almananch na titulním listu prvém. Ročník č. XV. (nikoliv tedy XIV.) měl druhý název ve tvaru Schematismus der kais. königl. Armée für das Jahr 1804 (autoři opět udávají název nepřesně), což s menšími modifikacemi zůstalo zachováno až do roku 1814. V této řadě absentuje schematismus pro rok 1809, který nebyl vydán z válečných důvodů. Od roku 1815 byl titulní list jediný a vzhledem k tomu, že ze stávajících byl zachován právě onen druhý, mizí ze schematismů jak označení Almanach, tak číslo ročníku. V roce 1815 to byl Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthums (tvar Kaiserthumes se užíval až v letech 1821-1868). V uvedeném období absentuje schematismus pro rok 1849, nevydaný ze známých důvodů. V letech 1869-1889 název zněl Kais. königl. Militär-Schematismus. V letech 1890-1914 měl poněkud variabilní názvy Schematismus für das kaiserliche und königliche (resp. k.u.k.) Heer und für die kaiserliche und königliche (resp. k.u.k.) Kriegs-Marine (resp. Kriegsmarine). Není pravda, že schematismus nebyl vydáván za I. světové války, jak autoři uvádějí na s. 124. V roce 1915 skutečně nevyšel, ale již od roku 1916 začal vycházet pod jiným názvem Ranglisten des kaiserlich (resp. kaiserlichen) und königlichen Heeres. Název byl výstižný, neboť pod pojmem vojsko (Heer) bylo myšleno pouze pozemní vojsko společné armády. Ranglisty totiž neobsahovaly údaje o válečném námořnictvu a v tomto provedení vycházely až do roku 1918.

Hlavní náplň prvního ročníku schematismů pro rok 1790 tvořil převážně přehled generality a jména majitelů pluků. Druhý ročník pro rok 1791 byl obsahově podobný, přinášel ale pouze změny oproti prvému ročníku. Až v letech 1792-1802 zde byly uveřejňovány seznamy vyšších důstojníků, v roce 1803 pak i setníci, rytmistři a kapitán-poručíci. Všichni důstojníci byli uváděni až od roku 1804 a teprve v roce 1811 k nim přibyli kadeti. Další ročníky byly stále obsažnější, nacházeli se v nich všichni důstojníci a důstojničtí čekatelé (po zavedení všeobecné branné povinnosti i rezervní jakož i penzionovaní), dále třeba vojenští úředníci, ale i zaměstnanci vojenských lesů. Údaje o dodatkových pasážích schematismů jsou v recenzované knize celkem výstižné, ale takových doplňků bylo mnohem více (např. přehledy nositelů jednotlivých řádů a vyznamenání, včetně všeobecných informativních údajů o těchto dekoracích). Autory akcentované reklamy (na druhé předsádce) skutečně existovaly, v kontextu schematismů se ale jednalo o zcela marginální záležitost. Rozhodně by bylo vhodnější, kdyby autoři věnovali pozornost podstatným věcem (jak již bylo naznačeno v předchozím) a nerozptylovat se okrajovými problémy - např. k údajům o hejtmanu Adamičkovi na s. (7) by se slušelo podotknou, že jejich zdrojem jsou netoliko předválečné schematismy, ale i válečné ranglisty (konkrétně se jedná o informace o vyznamenáních).⁴⁾

 

2) Chyby uniformologické a vexilologické

Autoři příliš nedávali na odiv své uniformologické a vexilologické znalosti, takže k uvedenému lze míti pouze dvě připomínky.

Na s. 53 vyobrazení praporečníci jsou datováni rokem 1848. To by mohlo odpovídat u figury v levém dolním rohu. Praporečník má frak (bílý) a pantalony (světle modré), tedy se jedná o vojáka některého z německých řadových pěších pluků v uniformě, užívané od roku 1840 (důstojníky již od roku 1837). Praporečník vlevo nahoře má ale již tzv. zbrojní kabát (Waffenrock), zavedený až v roce 1849.

V oblasti vexilologické ovšem autoři doslova „zazářili“. Na s. 47 tvrdí v popisu vyobrazení „Praporec c. a k. pěchoty“, že na jeho jedné straně byla na bílém listu Madona, na straně druhé se na žlutém listu nacházel císařský orel. Je to přirozeně nesmysl, prapory byly dva - u tzv. bílého praporu (weisse Fahne) byl list bílý a skutečně se na obou stranách střídala Madona s císařským orlem (ten byl ale rovněž na bílém podkladu), u tzv. žlutého praporu (gelbe Fahne) byl list žlutý s oboustranně umístěným císařským orlem. Je tedy evidentní, že text v knize obsahuje bohužel obludný nesmysl, který si autor recenze dovolí označit za fixní ideu. Zná totiž člověka (který žije a jehož proto bude označovat pouze iniciálami V.S.), který byl o existenci dvoubarevných praporů přesvědčen natolik, že si svůj blud nenechal vyvrátit ani dobovým předpisem. Autor recenze měl totiž možnost vidět kopii praporového předpisu, který V.S. vlastnoručně upravil, aby odpovídal jeho utkvělé představě. Tohoto kolosálního nesmyslu se ovšem mohli pánové Hodík a Landa vyvarovat, je to opravdu ostuda.⁵⁾

 

3) Chyby faleristické

Na rozdíl od předchozích specializací věnovali autoři faleristickým záležitostem mnohem větší pozornost. Nicméně malá odborná úroveň jejich výkladů odhaluje, že se v armádní faleristice orientují velmi špatně. Vzdor tomu, že proklamují znalost jedné knihy z obsáhlého díla nestora našich faleristů Václava Měřičky,⁶⁾ zřejmě se jejímu studiu příliš nevěnovali. Namísto toho dávali přednost poněkud povrchním údajům z Batovcova kalendáře, které ani nebyli schopni uvést na pravou míru. Např. u Vojenského řádu Marie Terezie (s. 14) by se slušelo doplnit, že rubový medailon skutečně nesl monogramy MT a F, druhý ale oboustraně a na medailonu umístněný zrcadlově kvůli symetrii, neboť i monogram MT byl upraven do symetrické podoby. Rovněž údaje k Duchovnímu záslužnému kříži (s. 122) jsou neúplné, ba i chybné. Vyznamenání založil skutečně v roce 1801 císař František, ale jakožto císař římsko-německý František II. (pod jménem František I. může být uváděn až od roku 1804, v letech 1804-1806 ale pouze jakožto císař rakouský). Vyobrazená dekorace odpovídá stavu z let 1801-1911, popis ale stavu z let 1859-1911 (předtím byl kruhový štítek na kříži u obou tříd modrý). V roce 1911, kdy již nežil žádný nositel tohoto kříže, byly provedeny některé změny. Jednak nápis na kříži byl proveden verzálkami, dále mohlo být toto vyznamenání udíleno i v době míru. V tom případě byla stuha bílá, zatímco původní stuha (bílá se třemi červenými pruhy) zůstala vyhrazena pro dobu války. Od konce roku 1916 byla válečná stuha doplňována pozlacenými zkříženými meči, pokud byl kříž udělen na frontě. Zlaté kříže se v té době vyráběly pouze z pozlaceného stříbra, od počátku roku 1918 pak zlaté i stříbrné kříže z obecných kovů, pouze pozlacených či postříbřených. Nyní ale k závažnějším faleristickým nedostatkům.

Na s. 71-72 autoři prezentují údaje k medaili Za statečnost. Na s. 72 se praví doslova: „Už v roce 1798 si armádní velitelé stěžovali, že některé zlaté medaile jsou vlastně jen pozlacené stříbrné. Kdo to zavinil, to se přes okamžitě nařízené vyšetřování nevypátralo. Náprava byla vojensky jednoduchá: nadále byly zlaté raženy tak, že hlava mocnáře hleděla doleva, na stříbrné zíralo Veličenstvo doprava.“ Zdroj bohužel není uveden. O existenci pozlacených medailí v té době není autorovi recenze nic známo a proto toto tvrzení ponechá bez komentáře. Naprostý nesmysl je ovšem obrácení hlavy mocnáře, nehledě k tomu, že není jasné jak by uvedené opatření mělo zabránit výrobě zlatých medailí z nežádoucího materiálu (pro vyrábění znehodnocených dekorací by stačilo ponechat stávající raznici). Od prvních Josefových medailí, přes oba typy medailí Františkových (1792 jako císaře německého a 1804 jako císaře rakouského) a medaile Ferdinandovy byla vždy císařova hlava obrácená vlevo, ovšem heraldicky! V heraldice jsou totiž strany udávány obráceně, nežli je vidí pozorovatel (popis je činěn z pozice nositele štítu). Takže člověk, neznalý heraldické terminologie, bude heraldicky popsané skutečnosti chápat právě obráceně a proto by se slušelo tyto souvislosti vysvětlit. Až první dva typy medailí Františka Josefa (z roku 1849 a 1859) mají monarchovu hlavu obrácenou heraldicky vpravo, zatímco poslední typ (z roku 1866) se navrátil k původnímu otočení heraldicky vlevo. Stejným způsobem byly provedeny i medaile Karlovy (z roku 1917). K údajům, uvedený v knize by bylo možno doplnit ještě další upřesnění. Stuha (ať již v provedení průvlečném či skládaném - trojúhelníkovém) byla po celou dobu existence medaile stejná (červeno-bíle příčně šrafovaná s červeným postranním a bílým okrajovým pruhem). Později se stala vzorem pro stuhu Vojenského záslužného kříže. Co se týče současného nošení různých stupňů bylo původně povoleno, až v roce 1809 bylo stanoveno, že při obdržení zlaté madaile se stříbrná odkládá (nikoliv vrací). František Josef toto opatření v roce 1849 zrušil a navrátil se tak vlastně k situaci před rokem 1809 (s tím, že nyní byly stupně tři, od roku 1915 čtyři). Každý stupeň bylo možno obdržet pouze jednou, až v roce 1915 bylo povoleno opakované udělování, spojené s úsporným nařízením o sponách (Spangen zu den Tapferkeitsmedaillen bei mehrfachen Verliehung derselben Klasse). K uvedenému lze pouze dodat, že na stuhu se prakticky vešly 3 spony (šlo tedy o medaili udělenou čtyřikrát), při pátém udělení by muselo být vojákovi dáno další originální vyznamenání. Poslední změna u tohoto vyznamenání nastala, když císař Karel v roce 1917 rozhodl, že nejvyšší dva stupně (tj. zlatá a tzv. velká stříbrná medaile) mohou být udělovány i důstojníků - v tom případě bylo na stuhu připevňováno pozlacené či stříbrné písmeno K (podle kovu dekorace). Předtím mohli důstojníci medaili Za statečnost nosit pouze tehdy, když ji obdrželi v minulosti jakožto příslušníci mužstva - při povýšení do důstojnické hodnosti se totiž medaile neodkládala, ale důstojníkům se neudělovala. Ke změnám z nezbytí lze počítat další opatření z roku 1917 - místo zlatých medailí byly vyráběny bronzové pozlacené (přirozeně ve velikosti zlatých). Jejich nositelům byla přislíbena výměna za zlaté, ale až po válce, takže k ní samozřejmě nedošlo.

Konečně na s. (7) se nacházejí údaje přímo ke dvěma vyznamenáním, které jsou ovšem správné pouze napůl: „Josef Adamička ... Byl rytířem Řádu Františka Josefa a nositelem Vojenského záslužného kříže III. třídy; obě dekorace směl nosit na stuze dokládající, že byl vyznamenán za činnost válečnou.“

Co se týče řádu Františka Josefa z roku 1849, je údaj správný. Řádová dekorace (tzv. řádový klenot) byla upevněna na stuze v barvě, označované faleristy jako „mírně karmazínově červená“. Až v roce 1914 byla zavedena „válečná dekorace“, která spočívala v používání stuhy Vojenského záslužného kříže (jak se pravilo, nebo chceme-li medaile Za statečnost, neboť stuha byla stejná, jak je uvedeno v předchozím). V následujících válečných letech pak byly zaváděny další, vyšší stupně válečných dekorací ve tvaru různých věnců nebo mečů.

Horší je to již s údaji o Vojenském záslužném kříži (Militär-Verdient-Kreuz, MVK), založeném rovněž roku 1849. Byl určen pro důstojníky, kteří v bojích prokázali obzvláště chvályhodné služby. Stříbrný kříž byl zavěšen na stuze červeno-bíle příčně šrafované s červeným postranním a bílým okrajovým pruhem (tj. stejné jako u medaile Za statečnost, jak bylo uvedeno v předchozím). MVK byl tedy původně pouze vyznamenáním, udělovaným za zásluhy ve válce, takže tu žádná válečná dekorace nepřicházela v úvahu (podobně jako třeba u Vojenského řádu Marie Terezie). V roce 1860 došlo ke dvěma změnám. Kříž byl doplněn bílým smaltováním a současně bylo určeno, že může být udělován i v době míru. MVK udělený za zásluhy ve válce, byl doplněn tzv. válečnou dekorací, kterou tvořil matně zlacený vavřínový věnec mezi rameny kříže. K další změně došlo až v roce 1914, kdy MVK byl rozšířen na tři třídy. Původní kříž zůstal nejnižší III. třídou, II. třídu tvořila náhrdelní dekorace a I. třídu připínací kříž (navazující na řádové hvězdy). Rozměry kříže se zvětšovaly od III. třídy k I. třídě. Válečnou dekorací zůstal vavřínový věnec, nyní ale zeleně smaltovaný. Původní matně zlacený vavřínový věnec (ve zmenšeném provedení) byl symbolem obdržení válečné dekorace v některé z nižších tříd. Poslední rozšíření představovaly v roce 1916 zavedené stříbrné a zlaté zkřížené meče, vložené mezi rameny kříže, které byly dalším (de facto vyšším) typem válečné dekorace a sice za zásluhy na bitevním poli „před nepřítelem“, zatímco původní věnce byly udělovány za zásluhy ve válce všeobecně (ne tedy nutně na bojišti). Kombinacemi uvedených válečných dekorací tak vzniklo 19 variant (9 u I. třídy, 7 u II. třídy a 3 u III. třídy). Z uvedeného je patrno, že stuha MVK vůbec neprozrazovala, zda nositel má či nemá válečnou dekoraci, neboť byla po celou dobu existence vyznamenání stejná pro všechny jeho varianty, vyjma ovšem I. třídy z roku 1914, kde absentovala.⁷⁾

 

4) Ostatní chyby

a) Nedbalostní

Na s. 115 můžeme číst doslova: „Navíc - v roce 1849 bylo zlatých medailí za statečnost uděleno celkem 87, z toho 18 přímo za bitvu u Aspern.“ Netřeba komentáře, jedná se o krajní nedbalost při korekturách.

K nedbalostním chybám lze zařadit i nesprávné uvádění jména francouzského maršála Lefćbvra (s. 64). Jmenoval se tedy Lefćbvre, nikoliv Lefćbvres.

 

b) Nekorektní datování

Na s. 135 autoři uvádějí: „... v roce 1882 ... zvýšen počet pěších pluků z 80 na 102, ...“. Uvedené zvýšení bylo provedeno k 1.1.1883 - příslušné nařízení přirozeně pocházelo z předchozího roku. Správné datum se pak čtenář dozví až na následující straně, což je zbytečné porcování sdělované informace. Prostě více preciznosti by autorům vůbec neuškodilo.

 

c) Rakouská hymna

Na s. 64 autoři uvádějí citaci z jedněch plukovních dějin, v níž se tvrdí, že rakouští vojáci v bitvě u Aspern nastupovali do boje za zpěvu hymny „Zachovej nám, Hospodine, císaře a naší zem!“ Autoři zde pouze citují, leč jakéhokoliv komentáře se zdržují. Odmyslíme-li si fakt, že Haydnova melodie není vůbec pochodovou, je celkem evidentní, že je zde citován nesmysl, pocházející od autora plukovních dějin. Nepochopitelným pak zůstává, že se autoři zdrželi jakéhokoliv komentáře, vzdor tomu že se sami problematice rakouské hymny věnují v dalším. Na s. 82-88 je totiž poměrně podrobně pojednáno o problematice rakouské hymny, přičemž jsou citovány různé zajímavé materiály. Je zde uveden rovněž první text hymny v německém originálu s dobovým českým překladem. Zde snad stálo za to upozornit na nepřesnost překladu, neboť Kaiser = císař a král = König, nezávisle na tom, zda by se to panu profesoru Janu Jandovi líbilo či nikoliv.⁸⁾

 

d) Československá armáda

Autoři se nevyvarovali nepřesností ani ve zmínkách o československé armádě.

Na s. 124 citují nepřesný údaj z Katolického týdeníku, podle něhož byla čs. armáda zakládána až v roce 1919. Místo toho, aby uvedli věci na pravou míru, přecházejí ke druhému extrému - čs. armáda podle nich existovala již 28.10.1918. Není jasné, kdo podle nich měl tento den čs. armádu tvořit, že by setník Rošický?

Na s. 125 se pak autoři pokoušejí o rekonstrukci vývoje čs. poválečných uniforem. Podchycují sice první, tzv. „kolkované“ uniformy (tj. upravené rakouské polní uniformy), jaksi jim však uniká první čs. originální uniforma z roku 1919. Zaregistrovali až další vývojový typ, ale poněkud si neporadili s jeho datací. O této uniformě bylo sice rozhodnuto již v roce 1920, ale s platností až od začátku roku 1921, leč s tím, že dosavadní uniforma (z roku 1919) se smí donášet až do konce roku 1921. S kompletním přestrojením se tedy počítalo až ke dni 1.1.1922.⁹⁾

Závěrem nezbývá nežli konstatovat, že by bylo užitečnější, kdyby pánové Milan Hodík a Pavel Landa nevyčerpávali svou píli bádáním, ve které že hospodě vypustil Švejk některé ze svých nespočetných „mouder“. Spíše by bylo žádoucí, aby před studiem Haškova díla upřednostnili studium vojenských reálií rakouské (rakousko-uherské) armády, když už se rozhodli, vzdor svým chabým vědomostem, o této problematice psát.

 

Poznámky: