Švýcaři
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno 26.01.2012
Dne 15. června 1315 byl velmi nemile překvapen habsburský vévoda Leopold, když se svými ozbrojenci narazil na břehu jezera Ágeri u švýcarské obce Morgartenu na nevelký, ale odhodlaný pěší houf horalů přišlých z tehdejších správních okresů - kantonů Schwyz, Uri a Unterwalden, kteří dokázali velmi úspěšně obstát nárazu Leopoldovy jízdy ve čtvercové formaci s bubny a praporci vyzbrojeni dřevcovými zbraněmi - sudlicemi. Navíc vzápětí jejich druhové vpadli Leopoldovým jezdcům do boku, jednotlivé jízdní zbrojnoše zdolali a tak dovršili nečekané vítězství. Tehdy odrazili drsní obyvatelé alpských hor poprvé nájezd habsburských vévodů usilujících o zabrání nového území. V kantonech byla z obranných důvodů zavedena branná povinnost prakticky pro všechnu dospělou a způsobilou mužskou populaci schopnou nosit zbraň. Kopiníci (tedy bojovníci s dřevcovými sudlicemi i kopími) bojovali v tzv. bataliích, tedy největších jednotkách, čítajících 10 000 mužů. Ve XIV. století uvedené první tři švýcarské kantony - základ budoucího Švýcarska disponovaly na svou dobu podivuhodně organizovanou a vycvičenou milicí, mající v Čechách ekvivalent v zemské hotovosti. Koncem tohoto století - 1386 - byl potomek Leopoldův (téhož jména) ve druhý červnový den u Sempachu opět nucen čelit nyní již obávané pěchotě pocházející nyní z kantonu luzernského, uriského a schwyzského. Třebaže první útok byl odražen, přispěchal na pomoc svým rodákům velitel houfu z Unterwaldenu Winkelried a svým úderem na Leopoldův týl mu připravil stejnou porážku, jakou utrpěl před jednasedmdesáti lety jeho předek.
Švýcarský ozbrojenec se sudlicí kolem roku 1400, švýcarský střelec z píšťaly kolem roku 1476.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Horské oblasti s velmi omezenými možnostmi obživy pro poměrně četné obyvatelstvo poskytovaly dost udatných chlapíků pro žoldnéřská vojska okolních zemí. Tak roku 1422 se u Arboveda poprvé objevují švýcarští námezdní vojáci v cizích službách. Nicméně stále byla nezbytná i ochrana vlastní země, ve druhé polovině patnáctého století proti expanzi mocných burgundských vévodů, konkrétně Karla Smělého, který měl ambice ovládnout mimo jiné území po celém toku Rýna. Švýcarští pěší bojovníci se svými sudlicemi, ale i prvními palnými ručními zbraněmi, rozbili obrněnou jízdu dobyvačného vévody nejprve v bitvě u Grandsonu v kantonu Vaud 2. března 1476, při níž opět efektivně využili znalostí a výhod členitého horského terénu. Svůj úspěch zopakovali téhož roku v červnových dnech u Murtenu, když se rychlou ztečí zbavili soupeře, vydrželi útok burgundské pěchoty, odrazili i výpad z města a poté sami přešli do protiútoku a rozbili nejen nepřátelskou infanterii, ale i jízdu. Konečně v následujícím roce 1477 způsobili Karlu Smělému osudnou porážku u Nancy. Tehdy v mrazivých hodinách 5. ledna zaútočili společně se svým spojencem lotrinským vévodou Reném na burgundské oddíly a po krvavé řeži se stal obětí i vévoda Karel, který v boji padl.
Benátky - seržant švýcarského pluku, 1716.
Švýcaři zůstali obávanými protivníky i jeho dědici, habsburskému císaři Maxmiliánu, manželu Karlovy dcery Marie Burgundské. Maxmilián si ostatně vzal z kvalit švýcarských pěšáků důkladné poučení, když zahájil rozsáhlé budování císařských oddílů - nejen jízdu a výkonné dělostřelectvo, ale především proslulé lancknechty, kteří se záhy stali pro Švýcary nebezpečnými soky. Nicméně záhy po střetu u Nancy sebevědomí obyvatelů švýcarských kantonů značně stouplo, protože v té době byli skutečně pravděpodobně nejkvalitnějšími pěšími ozbrojenci v Evropě. V roce 1499 vystoupili Švýcaři ze svazku Svaté říše římské německého národa a roku 1516 uzavřeli s Francií tzv. „věčný mír“. Počátkem XVI. století také začala doba švýcarských nájemných oddílů v mnoha zemích Evropy jako trvalý jev. Jenom ve Francii, kde jich sloužilo nejvíc, se za celou dobu existence švýcarských pluků v rámci královské armády - až do roku 1830 - vystřídal neuvěřitelný počet 750 000 Švýcarů. Prvními bylo 500 příslušníků tzv. Cent Suisses, přivedených již roku 1464 Jeanem ďAnjou na pomoc Ludvíkovi XI. proti jeho protivníkům v tzv. Lize. To se stále ovšem jednalo pouze o elitní gardové formace, nicméně roku 1478 bylo králem najmuto již 6 000 švýcarských pěšáků. Teprve roku 1496 byla Karlem VIII. postavena stálá palácová kompanie pod titulem Cent-Suisse nošeným celá další staletí, zredukovaná na 100 mužů a 27 důstojníků a poddůstojníků a později pak z ní utvořena ceremoniální formace strážců dveří královského sídla. Od toho je i dodnes jako Suisse jmenován vyšňořený dveřník či vrátný u aristokratických zámků či reprezentativních objektů vůbec.
Francie - švýcarský pěšák kolem roku 1740; Neapolsko - švýcarský gardista, 1780.
Nicméně nejznámější gardový oddíl švýcarská garda - byl zřízen až roku 1616 o síle jednoho pluku o 12 setninách a granátníci až dokonce roku 1763. Švýcarské jednotky - vedle zmíněné gardy bylo i několik řadových regimentů - byly v královské francouzské armádě oděny v tradičních červených stejnokrojích a takřka všechny s modrým vyložením a to již od Louvoisových reforem v poslední třetině XVII. století. Prodělaly jako disciplinovaná tělesa všechna tažení Ludvíka XIV. i Ludvíka XV.; jejich celkový počet dosahoval až 12 000 mužů. Sloužily i v zámoří - např. pluk Karrer roku 1730 v americké Lousianě - a jména plukovníků Seedorf, Buckley, Max, Bettens, Bezebal a Wettemer měla svůj ohlas i u protivníků, stejně jako Monin, Tschoudy a Diesbach. Krvavým epilogem pak byl masakr Švýcarské gardy při obraně královského paláce Toullerií za útoku ozbrojených Pařížanů roku 1792.
Za expanze Francouzské republiky byla z kantonů zřízena tzv. dceřinná, ve skutečnosti satelitní, Helvetská republika, jejíž ozbrojené síly byly nuceny táhnout s francouzskou republikánskou a později císařskou armádou do pole, za Napoleona jako cizinecké pluky, kupodivu s royalistickými červenými kabáty. Ty jim jako tradiční už zůstaly i za bourbonské restaurace, kdy byly v roce 1814/15 a poté opět až do roku 1830 postaveny švýcarské pluky královské gardy.
Spolehlivost a disciplinovanost švýcarských regimentů byla pověstná, a mimo Francii byly záhy postaveny i v dalších zemích, kde vládla bourbonská dynastie.
Francie - švýcarský pěšák seržant, 1780 a mušketýr švýcarské gardy, 1790.
Tak v Neapolském království byly roku 1742 v armádě pluky Tschoudy (stejného jména jako ve Francii), Jauch a Wirtz. Podobně jako francouzské švýcarské pluky, nosily i jejich neapolské protějšky červené kabáty s modrým vyložením a lišily se od domácích neapolských pěších regimentů zkříženými bandalíry - ty nosily pobočnou zbraň na opasku. V Neapoli, či jak se naposledy monarchie nazývala, v Království Obojí Sicílie, však sloužily švýcarské formace ještě v létech 1859/60 v síle 4 regimentů pěchoty, 1 mysliveckého praporu a 4 dělostřeleckých baterií při obraně poslední královské bašty pevnosti Gaeta. Jeden z pěších pluků byl například podle svých příslušníků pocházejících z kantonu Bern zván Bernese a měl i městský znak - kráčejícího medvěda - ve středu svého plukovního praporu. Ještě v této době měli vojáci z Alp červené fraky.
Ve Španělsku byl kontingent složený ze Švýcarů postaven roku 1743 a až do konce osmnáctého století bylo šest pěších pluků vystrojeno na rozdíl od Francie a Neapolska v modrých uniformách. Přechodně měla ve svých službách alpské brance i Benátská republika, především za války s Tureckem v letech 1717 až 1719. Tři pluky - Salis, Muller a Stockar - až do Požarevackého míru oblékaly své mužstvo i důstojníky do modrých kabátů s červeným vyložením. Rivalitní vojsko najímané Janovem na ligurském pobřeží ovšem mělo ve svých cizineckých oddílech - oltremontane, tedy „záhorácké“ - švýcarské vojáky již roku 1679 rovněž modře oděné s červeným označením, sloužící v pěším pluku Weech a navíc ještě útvar palácové gardy v červených kabátcích s premováním a s modrými výložkami, podobně jako ve Francii a v Neapolsku.
Španělsko - pěšák (mušketýr) švýcarského pluku Schwaller; Království Obojí Sicílie - pěšák 3. švýcarského pluku, 1859.
Nejenom ve Středomoří, ale i v Holandsku na severu, se objevily formace Švýcarů jak v osmnáctém století, tak opět po Napoleonově porážce mezi roky 1815 až 1829, když byly postaveny dokonce v síle 4 pluků - jinak ostatní holandská pěchota byla organizována do praporů oděných modře s náprsními prýmky.
Nejproslulejší švýcarskou formací je však dodnes působící papežská garda ve Vatikáně. Pochází z roku 1506 a je nejstarším vojenským tělesem na kontinentě. Založena byla za pontifikátu papeže Julia III. (1503-1513), který pověřil najímáním švýcarského duchovního Petra z Hertensteinu, jinak syna luzernského rychtáře. Páter Hertenstein se objevil s verbovacím patentem na kantonálním sněmu ve svém rodném městě již rok před tím, 9. září 1505, a prosil krajany o možnost najmout 200 knechtů jako tělesnou gardu nejvyššího pontifika.
Církevní stát – švýcarský gardista, 1506; Církevní stát - švýcarská stráž u velvyslanectví v Bologni, kolem roku 1740.
Podařilo se mu získat do papežských služeb ovšem pouze 150 mužů, kteří pod velením Kaspara von Silenan překročili záhy Alpy a na večer 22. ledna roku 1506 pochodovali již v Římě před očima Julia II. Tento den je také slaven jako čas založení sboru.
Den pravdy pak přišel pro mladé gardisty o 21 let později, 6. 6. 1527. Tehdy vpadli do Říma lancknechti Karla V., neboť papež Klement VII. stál na straně habsburského rivala, francouzského krále Františka I. Za svítání osudného šestého června vpadlo císařské vojsko, složené ze Španělů, Italů a především z 10 000 německých lancknechtů do města a začalo osudné plenění římského města, známé v historii jako „Sacco di Roma“. U svatopetrského chrámu tehdy stáli švýcarští gardisté věrně na papežské straně a zachránili papeže před rozlícenými nepřáteli, takže mohl utéci do Andělského hradu. Ze 189 Švýcarů přežilo 42, ostatní padli. Přeživší ještě stačili Klementa VII. dovést tajnými chodbami - pod velením gardového poručíka Goldiho z Curychu – na zmíněnou citadelu, ve které papež ještě několik týdnů vzdoroval, ale posléze byl nucen se vzdát. Garda byla zrušena, její místo zastoupilo 200 lancknechtů. Na památku hrdinné obrany přísahají mladí rekruti 6. května věrnost svému pánu.
Církevní stát - důstojník švýcarské gardy mimo službu v tzv. anticamera uniformě, kolem roku 1840 a seržant švýcarské gardy ve velké gala uniformě, 1970.
Za Pavla III. (1534-1549) byla věrná formace - od doby založení oděná v medicejských barvách modré, žluté a červené, původně ve stejnokrojích navržených Michelangelem - obnovena 1. dubna 1542 v Bologni a 20. března 1548 také v Římě. Reorganizaci a nové velení převzal tehdy Luzerňan Jost von Meggen a až do 19. století bylo město Luzern vybaveno privilegii ustanovovat gardové komandanty. V osmdesátých letech 20. století pak byl ustanoven opět měšťan tohoto kantonálního střediska jako gardový velitel, Dr. Franz Pfyffer von Altishofen. Jeho předek ve velení, gardový hejtman Franz Ludwig Pfyffer zažil opět dramatické chvíle, když 10. února 1798 republikánský generál, pozdější napoleonský maršál, Berthier obsadil Řím. Papež chtějíce zabránit krveprolití, mu dal rozkaz zdržet se použití zbraní, a složit je na svatopetrském náměstí. Přesto byl Pius VI. odvlečen do vyhnanství do Valence, kde zemřel v následujícím roce. Garda byla rozpuštěna a její příslušníci se vrátili většinou domů.
Již roku 1800 se nově zvolený papež Pius VII. vrátil do Říma zpět za doprovodu nové gardové formace o síle 74 mužů. Ti však nebyly do statečně vystrojeni a vyzbrojeni, chyběly také peníze na jejich zaplacení. Francouzi vpadli do Říma znovu 2. února 1808 a papež se uchýlil s gardou na Quirinal (do roku 1870 papežská rezidence). Svatý otec opět vydal rozkaz neklást odpor, aby zamezil masakru, ale byl opět odvezen do Savonny do vyhnanství jako jeho předchůdce; garda pak byla znovu rozpuštěna. Byla obnovena roku 1814, ale jen ze 40 mužů. Vzhledem k tomu, že v gardě už sloužili nově synové jejích příslušníků a hrozila ztráta kontaktů s domovem, papež Lev XIII. (1823-1829) uzavřel novou smlouvu s Luzernem a stav elitní jednotky byl doplněn na 200 mužů. Svatý stolec se rozhodl rozšířit cizinecké formace Církevního státu o další příslušníky; najímáním byli pověřeni dva švýcarští důstojníci; Franz Simon von Salis-Zizers a Eugen de Courten. Za revolučních bouří v Římě roku 1848 se švýcarská garda dokonce postavila povstalcům na odpor, ale záhy se na papežův rozkaz stáhla. Ti z gardistů, kteří sympatizovali na druhé straně s revolucionáři, byli potrestáni.
Církevní stát - švýcarský gardista ve velké gala uniformě a plukovník švýcarské gardy ve velké gala uniformě, oba 1970.
Po založení švýcarského spolkového státu (1848) Luzern ztratil privilegium jmenování důstojníků. Po obsazení Říma italskými vojsky 20. září 1870 byly až na švýcarskou gardu všechny polní papežské jednotky rozpuštěny. Služba gardy byla nyní omezena výhradně na Vatikán. Garda také dodnes zůstává jedinou švýcarskou jednotkou mimo území země a po zrušení papežského četnictva, palatinální a šlechtické gardy v roce 1970 i jedinou ozbrojenou silou Vatikánu. V současné době má pontifikální garda 100 členů, přičemž v době letního pobytu Svatého otce v Castelgandolfo jej střeží 20 Švýcarů. V čele gardy stojí plukovník, gardový kaplan v hodnosti podplukovníka, 1 podplukovník, 1 major, 1 kapitán, dále je v jednotce 1 šikovatel, 4 strážmistři, 10 desátníků, 10 vicedesátníků, 70 halapartníků, 2 bubeníci.
Gardisté jsou stále Švýcaři katolického vyznání, mezi 19-25 lety, po službě ve vlasti, svobodní, nejméně 174 cm výšky a zdraví. Služba tvoří minimálně roční závazek. Poddůstojníci musí dosáhnout dvaceti pěti let věku, mají možnost dosáhnout důstojnické hodnosti. Již desátník se může oženit, ale musí být ve službě 3 roky a další 3 roky podepsat jako závazek. Po 10 letech služby má gardista nárok na penzi. Mravní bezúhonnost je samozřejmostí, stejně jako dodržení hesla gardy „Statečný a věrný“.
Církevní stát - švýcarský gardista v malé gala uniformě a vicedesátník švýcarské gardy ve výcvikové uniformě, oba 1970.
Stejnokroje švýcarské gardy zůstávají ve střihu z poloviny 16. století, zavedeny ale byly oficiálně v roce 1914. K tzv. velké gala službě je předepsán lesklý stříbřitý kyrys a morion, v dnešní době nošen pouze na den přísahy 6. května. Malé gala je bez plátové zbroje s morionem; nosí se na Velikonoce, Vánoce a při přijetí státních návštěv. Černý morion pak v neděle a svátky. Baret v době všední a stále na stráži - „arco delle campane“. Mimo hlídky u brány Santa Anna (zde dopravní regulace). Cvičební stejnokroj je nošen u brány Santa Anna, v noci i na všech ostatních postech, dále pak při výcviku. Garda je sice vyzbrojena švýcarskými karabinami vz. 31, v současnosti ale palné zbraně na přání Svatého otce nenosí.
Gala uniforma důstojníků je z červeného sametu, cvičební ve střihu zbrojního kabátu a pantalonů v modré barvě, s modrým baretem. Plukovník má na morionu bílou, podplukovník červenou plymáž, stejně tak major a kapitán. Poddůstojníci nosí ke gala: šikovatel černý vams a červené kalhoty, jinak jako cvičební modrý vams, kalhoty a punčochy. Bílé opeření na morionu, modrý baret; strážmistři podobně, opeření červené. Desátníci, vicedesátníci a mužstvo gala v medicejské trikoloře, jinak červené peří na morionu, pro cvičební stejnokroj modrý stejnokroj a baret. Tamboři v gala jako mužstvo, pouze místo červené černá, opeření na morionu černé a žluté. Cvičební uniforma jako halapartníci (mužstvo).
Přetištěno: Střelecký magazín, č. 10/1996, s. 20-21, 11/1996, s. 20-21.