Tradiční dragounský pluk čís. 3 „Krále saského“
Jiří CHODOUNSKÝ
Naposledy upraveno: 22.02.2008
Přesto, že již uplynulo plných 74 let od rozpadu Rakousko-uherské monarchie, její tradice v rakouských zemích stále žije. Stát, spolky a soukromníci vydávají nemalé částky na to, aby udržovali historické památky a v každém knihkupectví najdete nepřeberná množství literatury, pojednávající o dějinách Rakouska.
Rakušané jsou na svoji historii hrdí a tato skutečnost se projevuje i tím, že dodnes udržují tradice různých spolků, které vznikly v dobách našich pradědů. Mezi pro nás zajímavé patří zejména různé střelecké spolky, městské gardy a tradiční vojenské regimenty, mnohdy i s vojenskými kapelami. Vedle své spolkové činnosti se zúčastňují i veřejných akcí, které jsou pořádány v souvislosti se státními, církevními či jen místními oslavami.
Spolkové činnost je řízena Vojenskou kanceláři (Militärkanzlei) se sídlem ve Vídni. Její úlohou je podchycování všech existujících spolků, koordinace jejich akcí a zastupování zájmů spolků při jednáních s vyššími státními úřady. Na začátku každého kalendářního roku je kanceláří vydán „Kalendář akcí“, který informuje o tom, kdy a kde který spolek co pořádá, a to nejen v Rakousku, ale i v jiných zemích, kde se podobná spolky nacházejí.
Jediným spolkem, který dnes připomíná jezdecká tradice rakouské armády, je Tradiční dragounský pluk čís. 3 „Krále saského“ (Traditions Dragonerregiment No. 3 „König von Sachsen“).
Ve stručném nástinu dějin tohoto pluku bych chtěl připomenout, že pluk vznikl v listopadu 1768 pod názvem. „První pluk karabiníků“ na území dnešního Maďarska ve městě Magyarovár (Ungarisch-Altenberg). Při číslování v r. 1769 obdržel pluk číslo 5 v rámci veškeré jízdy. Po začlenění jízdních karabiníků mezi kyrysníky v r. 1798 byl přejmenován na „Kyrysnický pluk čís. 3“ a trojku si podržel až do rozpadu rakousko-uherská armády po skončení I. světové války. V roce 1867, po zrušení kyrysníků a jejich převodu mezi dragouny, byl pluk opět přejmenován, tentokrát na „Dragounský pluk čís. 3“. Od roku 1914 pluk trvale sídlil ve Vídni a byl veden jako jezdecký pluk Císařského domu.
Prvním majitelem pluku byl polní maršál Albert vévoda sasko-těšínský, po něm v této funkci následovali příslušnici saského panovnického domu, od r. 1836 pak nepřetržité saští králové. Proto byl pluk označován „krále saského“ či zkrácené „saský“, každý jeho příslušník pak jako „saský“ kyrysník event. dragoun.
Pro jízdní karabiníky byla sice původně určena tmavě modré barva výložek, pak ale bylo toto rozhodnuti změněno a oba pluky karabiníků obdržely při svém založení výložky tmavě červené (původně byla tato barva označována jako pompadour či pompadourroth, od r. 1807 pak jako dunkelroth event. dunkelrot). Tato barva výložek spolu se žlutými knoflíky pak byla plukovní barvou nepřetržitě až do roku 1918.
Mezi pro nás zajímavá fakta patří i to, že v letech 1800 až 1805 byl velitelem pluku Josef Václav hrabě Radecký z Radče a mírovými posádkami byly pro pluk i Pardubice (1779, 1784, 1790 a 1807) a Kolín (1850). Samozřejmě, že se pluk zúčastnil mnoha válečných tažení. Bojoval u Aspern, Lipska a Hradce Králové, abychom se zmínili alespoň o těch nejznámějších.
Armáda rakouské I. republiky měla i nepočetné jezdectvo (dragouny) a tradice pluku se udržela i zde. V roce 1923 byla jednotlivým formacím přidělena péče o tradice součástí bývalé rakousko-uherské armády event. rakouské zeměbrany. Tak byla 2. dragounské eskadroně přiřčena tradice bývalého 3. dragounského pluku. Jeho název se zde stal tzv. doplňujícím označením, celé označení nyní bylo „Vídeňské dragounské eskadrona čís. 2, dříve dragounský pluk čís. 3“. Pamětním dnem eskadrony byl 15. červenec, tj. výročí boje u Duninova roku 1915, kde se tehdejší 3. pluk, v čele s velitelem plukovníkem rytířem Pichlerem von Tannenberg, vyznamenal bravurní atakou proti Rusům. Po reorganizaci jízdy se 2. eskadrona stala součástí 1. dragounského pluku, který převzal tradice bývalého 13. dragounského pluku a byl též označován jako „Dragounský pluk Evžena prince Savojského čís. 1“. Původní eskadronní tradice se zde projevily obnovením bývalých plukovních barev na límcových výložkách - u 2. eskadrony 1. pluku to tedy byla barva tmavě červená.
Vedle armády ovšem udržovaly tradice bývalého 3. pluku celkem tři organizace bývalých dragounů a sice „Spolek důstojníků saských dragounů“ a „Svaz bývalých saských dragounů“ ve Vídni, a dále „Svaz saských dragounů“ v St. Pölten. Péčí důstojnického spolku byly např. v letech 1925-1927 vydány dvoudílná plukovní dějiny, zahrnující období 1768-1848 a 1848-1918.
Když bylo po II. světové válce povoleno Rakousku vybudovat ozbrojené sily, dostal jeden ze vznikajících pancéřových praporů číslo 33 a přídomek „Saský“. Takže tradice pluku pokračuje touto formou dodnes.
Ale vraťme se k Tradičnímu dragounskému pluku čís. 3. Vznikl ve Vídni v září 1989 díky švýcarskému podnikateli a milovníku vojenské historie panu Herbertu J. Fallwickovi, který celou záležitost financoval. Již v lednu 1990 se první tři příslušnici našeho národa stali členy pluku s úkolem vytvořit ryze českou eskadronu.
Pluk soustřeďuje ve svých řadách lidi nejrůznějších povolání a věkových kategorií. Najdete zde policistu, bývalého letce, lékaře, ale i aktivní důstojníky rakouské armády. Podmínkou přijetí je ukončené vojenské základní služba, ale potom již jen zdravotní stav. Co se věku týče, je v řadách pluku hodně lidi starších 60ti let, dokonce i aktivní účastníci II. světové války. Všechny bez rozdílu věku spojuje zájem o historii vojenského jezdectva a láska ke koním.
V současné době má pluk 64 příslušníků. Ti jsou rozděleni do čtyř eskadron. Velitelem pluku je Obst. Fallwick, kterému pomáhají tři štábní důstojníci. Velitelství a štáb sídlí ve Vídni. Jednotlivé eskadrony representují ten dragounský pluk, který byl charakteristický pro oblast, kde eskadrona sídlí.
| Čís. esk. | Sídlo |
Zastupuje dragounský pluk číslo | Velitel |
| 1 | Vídeň | 3 | Otto Dorfstätter, Rtm. |
| 2 | Altenfelden | 4 | Anton Hehenberger, Mjr. |
| 3 | Kolín | 7 | Jiří Chodounský, Rtm. |
| 4 | Salzburg | 6 | Josef Kaiser, Rtm. |
Uniformy, které pluk používá, jsou ušity podle výstrojního předpisu z roku 1911. Výzbroj a ostatní doplňky jsou většinou originály z let 1868-1914, ale jsou podnikány kroky k tomu, aby mohly být nahrazeny věrnými kopiemi. To se zejména týká všech druhů helem, kde zvláště naprostý nedostatek helem pro mužstvo a poddůstojníky je jednou příčinou, druhou pak obava před poškozením či zcizením originálu.
Příslušníci pluku používají výhradně důstojnické šavle vzor 1869, protože šavle pro mužstvo vzor 1904 nejsou v potřebném počtu k disposici. Liší se jen závěsníkem a porteepé, které jsou podle předpisu. Při obzvláště slavnostních příležitostech mužstvo používá i jezdecké karabiny Mannlicher, ale poddůstojníci a důstojníci revolvery ani pistole nenosí. Každá eskadrona (s výjimkou čís. 3) má svého praporečníka a trubače.
Na území Rakouska se pluk zúčastňuje vojenských vzpomínkových oslav, jezdeckých sportovních akcí, je zván jako representační složka státních a církevních oslav, vojenských plesů atd. Pravidelně se zúčastňuje přísahy nováčků u 33. pancéřového praporu.
Na našem území se pravidelně zúčastňuje pietních oslav ve výročí bitev u Slavkova a Hradce Králové. Byl pozván jako dekorativní složka 100. jubilejní Velké pardubické, kde dělal čestný doprovod bývalých vítězů tohoto náročného dostihu. Mezi nezapomenutelné dojmy se řadí i doprovod JCV Otto von Habsburga, který navštívil Brandýs nad Labem v roce 1990 u příležitosti konání mezinárodní konference Panevropské unie v Praze.
Pluk pořádá i vlastní akce. Mezi nejdůležitější patří „Jarní vojenská paráda“, která se koná vždy v květnu ve Vídni za hojné účasti dalších spolků z Rakouska, Německa i od nás. Vyvrcholením sezóny jsou pak „Podzimní manévry“, kterých se zúčastní všichni příslušníci pluku a čestní hosté.
Jednou až dvakrát ročně je pro poddůstojníky a důstojníky pluku pořádán seminář, jehož účelem, je zdokonalování pořadové a povelové techniky, cviky se zbraní a řešení interních záležitostí pluku. Tolik ve stručnosti o dějinách našeho pluku a přítomnosti jeho dobrovolných pokračovatelů.
Na závěr bych se chtěl zmínit ještě o jedné věci, která našim jednotkám namnoze chybí a to je úcta k uniformě, kterou nosíme a hrdost na příslušnost k jednotce.
Přijetí do spolku či regimentu je v Rakousku výběrovou záležitosti a děje se pouze na základě doporučení kmenových příslušníků. Nestačí tedy opatřit si uniformu a myslet si, že tím je celé záležitost odbytá. Od každého příslušníka jednotky se vyžaduje skutečně vojenské vystupování a chování. Příslušnost k jednotce není doživotní a stačí i prohřešky v civilním životě, aby byl dotyčný vyloučen. Každý se do jednotky hlásí dobrovolně a je tedy jeho povinností zachovávat předpisy a být ostatním příkladem.
Seznam literatury
FRANKENBERGER, O. Václav Radecký z Radče. Praha 1990.
KLUČINA, P., ROMAŇÁK, A., RICHTER, K. Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby II. (17. - 20. stol.). Praha 1984.
Österreichs Bundesheer. Wien (1928).
PIZZIGHELLI, K., SACKEN Geschichte des k.u.k. Dragonerregimentes Friedrich August Könis von Sachsen Nr. 3 I.-II. Wien 1925-1927.
SCHREIBER, G. Des Kaisers Reiterei. Österreichische Kavallerie in vier Jahrhunderten. Wien 1967.
SCHWARZBACH Gedenkblätter aus der Geschichte des k.k. 3. Drag.-Reg. Johann König von Sachsen. Wien 1868.
Überlieferungspflege im Bundesheer. Durch die Jahrhunderte österreichischen Soldatentums. Wien 1931.
UHLÍŘ, L. Vývoj uniforem dragounského pluku č. 14 (rukopis). s.l. s.a.
WREDE, A., SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905.
Nepublikovaná stať předčasně zesnulého Jiřího Chodounského byla napsána v roce 1992 pro dragounský sborník vydavatelství ARtMi, který měl být vydán v následujícím roce. Vzhledem k tomu, že toto vydavatelství v roce 1993 ukončilo svoji činnost, k vydání sborníku nedošlo. Článek odpovídá stavu z roku 1992, později došlo k osamostatnění 3. eskadrony TDR 3, z níž byl vytvořen TDR 14, jehož byl J. Chodounský velitelem až do své smrti.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/tradicni-dragounsky-pluk-3-krale-saskeho-chodounsky.html