Uniformy rakouských dragounů a švališarů
Lubomír Uhlíř
Naposledy upraveno: 17.11.2010
Výstroj dragounů v období třicetileté války odpovídala výstroji pěchoty v té době. Tak jako u pěchoty, ani u dragounů v té době nemůže být řeč o jednotné uniformě. Dragounští mušketýři nemívali ochrannou zbroj žádnou, dragounští pikéři podobnou jako u pěchoty, někdy ale odlehčenou o některé součástky. Pouze boty měli dragouni jezdecké - vysoké, na které bylo lze připínat ostruhy. Důstojnický oblek se vyznačoval různými zdobnými prvky podle vůle a finančních možností svého nositele. U důstojníků se občas vyskytovaly náprsní event. i zádové kyrysy, stejně jako u pěchoty. Jako označení svého důstojenství nosili důstojníci různé šerpy buď kolem pasu, nebo šikmo přes prsa. Barvy šerp nebyly stanoveny nějakým předpisem, zavedení červených důstojnických šerp v habsburské armádě je přičítáno Valdštejnovi.
První zárodek uniforem má původ v úsilí majitelů pluků ušetřit výdaje na své vojáky. Majitelé stále častěji poskytovali vojákům svých pluků místo finančních náležitostí, určených na ošacení, výstroj v naturelní podobě. Důvodem ovšem bylo to, že sami obstarávali látky za snížený obnos. Tímto se pozvolna dosahovalo více méně jednotného vzhledu vojenského oblečení.
O uniformách lze hovořit až koncem XVII. či na začátku XVIII. století. Ale i tehdy by bylo správné hovořit o uniformě plukovní, nikoliv celoarmádní, protože žádná taková neexistovala. Přesto však již v této době začaly uniformy evropských armád nabývat charakteristických rysů, které se u nich pak udržely mnohdy po velmi dlouhou dobu. Jedním z nich byla barva uniforem převážné části armády a nejdůležitějšího druhu zbraně zároveň, „královny zbraní“, tedy pěchoty. Zde již v té době můžeme pozorovat charakteristické barvy, jako např. u Angličanů červenou, u Rusů zelenou, u Prusů modrou atd. U Rakušanů to byla barva bílá či perlově šedá, která se stala postupně závaznou pro celou pěchotu. Různobarevné rukávové výložky, klopy, někdy límce a různé další doplňky jako např. nárameníky, záložky šosů atd. a dále žluté nebo bílé knoflíky rozlišovaly jednotlivé pluky. Knoflíky byly původně různé, byly používané i potažené látkou, ale posléze se staly obligátními buď mosazné (žluté), nebo cínové (bílé), které byly později vyráběny i z jiných kovů. U důstojníků bylo běžné používání knoflíků pozlacených nebo postříbřených. Knoflíky nebyly na rakouských uniformách nikdy kombinovány jako třeba na francouzských, kde počátkem XVIII. století některé pluky měly na kabátech střídavě umístěny žluté a bílé knoflíky. Zatímco tedy základní barva uniformy byla stejná pro celou rakouskou pěchotu, barvy výložek a ostatní výše uvedené doplňky volili majitelé pluků zcela neomezeně podle vlastního uvážení. Toto vše platilo pouze pro tzv. německé pluky (t.j. pluky doplňované z Říše a Předlitavska), zatímco uherské pluky (ze Zalitavska) a hraničářské pluky (z Vojenské hranice) mívaly uniformy odlišné a většinou pestřejší.
U jízdy byla situace odlišná. Zde mohli majitelé volit barevné provedení celé uniformy svého pluku. Proto bývaly jezdecké uniformy mnohem pestřejší, i když zpravidla pouze husarské a dragounské. Dragouni nosili černé filcové třírohé klobouky, někdy s různými lemy, důstojníci měli lemy zpravidla zlaté nebo stříbrné. Kabáty byly červené nebo modré, později i zelené či bílé. Na nich byly různobarevné výložky a bílé či žluté knoflíky. Ramenní šňůry byly nejčastěji v barvě výložek nebo knoflíků, ale i v jiných barvách. Tyto byly vlastně pozůstatkem svazku doutnáků, které dragouni dříve nosívali do boje připnuté v pohotovostní poloze k rameni. V době křesadlových zbraní se staly doutnáky ovšem zbytečnými a nynější šňůry byly již pouze ozdobným elementem uniformy. Nákrčník býval černý, červený nebo bílý a nosil se z praktických důvodů - tehdejší kabáty často neměly límce. Soukenná nebo plátěná kamisola bývala zpravidla v barvě kabátu, výložek nebo kalhot. Důstojníci nosívali i vesty, mnohdy bohatě vyšívané. Kalhoty byly v různých barvách, často červené, modré, bílé či okrové, používaly se i kožené kalhoty. Jezdecké boty z juchtové kůže byly nižší a lehčí než u kyrysníků. Mužstvo k pěší službě používalo i pěchotní nízké boty a kamaše, tyto často nosili dragounští granátníci. Plášť bez rukávů (Reitermantel, Radmantel) byl bílý, někdy opatřen límcem v barvě výložek. Mužstvo vedle kožených rukavic mívalo někdy látkové palčáky (Fäustlinge). Ochrannou zbroj dragouni používali pouze v době války. Pro evropská bojiště byly určeny železné vložky do klobouků. Tyto vložky byly různých tvarů. Někdy se jednalo o čelenku, ke které byly připevněny dva obloukové pásy, vedené od čela k týlu a od levého spánku k pravému, takže se na temeni křížily (odtud název Hutkreuz). Jindy měly tvar polokulovité helmy (v české terminologii lebka), někdy ale jenom její čelní části, zatímco týlová část byla pro odlehčení nahražena úzkým úchytem od temena k zátylku. Vložky se nosívaly pod kloboukem i na klobouku, od počátku sedmileté války jenom pod ním. Nevymizely ale ani po zavedení kožených helem na přelomu XVIII. a XIX. století. Pro turecká bojiště byly určeny staré helmy ze XVII. století (Pickelhaube, nazývané pro svůj pásový chránič týlu Krebsschwanz), eventuelně i kyrys či aspoň přední plech.
Barvy uniforem nebyly tedy z počátku nějakým způsobem centrálně určovány či ovlivňovány, jak jsme viděli v předchozím, nebyly však ani centrálně evidovány. Ve Válečném archivu se první záznamy tohoto druhu nachází až z r. 1732, týkají se ale pěchoty. Obdobné přehledy adjustace pro jízdu pochází až z r. 1738, pro husary dokonce až z r. 1756. Pro předchozí období jsme tedy odkázáni na příležitostné záznamy, které ovšem postrádají kompletnosti, případně na tradiční podání, udržovaná v jednotlivých plucích.
Tak třeba z období prince Eugena je uváděna následující adjustace některých dragounských pluků:
- pluk Sausa: modré kabáty, vesty a kalhoty, červené výložky (včetně klop) a ramenní šňůry, klobouky se stříbrným lemováním;
- pluk Savoyen: červené kabáty, černé výložky, žluté knoflíky;
- pluk Khevenhüller: modré kabáty, kamisoly a kalhoty, červené výložky a ramenní šňůry, bílé pláště s červenými límci, klobouky se stříbrným lemováním;
- pluk Westerloo: bílé kabáty a kalhoty, modré kamisoly a výložky, černé nebo červené nákrčníky.
Je zajímavé, že výčet obsahuje nesprávnou informaci o pluku Westerloo, u kterého je uváděna uniforma sice plánovaná, ale nezavedená.
Dragounský pluk Westerloo (pozdější dragounský pluk č. 14) byl vytvořen v r. 1725 sloučením valonských dragounských pluků De Ligne a Holstein-Norburg a valonského kyrysnického pluku Westerloo. Při jeho vzniku mu hodlal jeho majitel, polní maršál Johann Philipp markýz Westerloo hrabě z Merode, přidělit novou uniformu. Tato měla sestávat z bílého fraku, který měl mít modré výložky a záložky šosů, z modré kamisoly, bílých kalhot a černého nebo červeného nákrčníku. K jejímu zavedení nedošlo a až do r. 1732 byly používány uniformy z předchozího období.
Pokrývkou hlavy byl černý třírohý klobouk. Granátníci nosili černé medvědice, opatřené v čelní části žlutým mosazným plechovým emblémem s reliefním obrazem hořícího granátu a v týlové části černým látkovým pytlíkem. Na červeném fraku byly žluté ramenní šňůry, černé výložky (rukávové a někdy i klopy), černé záložky šosů (někdy červené, černě lemované) a žluté knoflíky. Knoflíky byly někdy i na rukávových výložkách a u kabátů s klopami na obou klopách. Kamisola byla černá s jednou řadou knoflíků, nebo okrová se dvěma řadami knoflíků. Nákrčník (Halstuch, Halsflor) byl černý. Úzké kalhoty (Stiefelhosen) měly okrovou barvu - tato barva bývá označována jako paille, paillegelb, lichtstrohgelb či chamois. Černé vysoké boty s manžetami (Kappe), sahající nad kolena, byly opatřeny ostruhami. Rukavice (Stulphandschuhe) byly kožené s manžetami. Důstojnická uniforma byla zdobena zlatými prýmky a klobouk měl zlaté lemování. Jako služební označení pro důstojníky sloužily šerpy, zlaté nebo žluté, černě protkávané, nazývané polní přepáska (Feldbinde). Tyto byly nošeny kolem pasu. Odchylky v uniformních detailech mohly být způsobeny používáním výstrojních součástek tří různých pluků, z nichž byl pluk Westerloo zformován. Co se zdobení uniforem týká, panovala zejména u důstojníků dosti velká libovůle. K tomu byl konkrétně pro Westerloo-dragouny vydán v říjnu 1730 rozkaz velícího generála, kde se m.j. pravilo, že „důstojníci mají své uniformy nechat zhotovovat se skrovností a ne s nepotřebnou zdobností“. Celkově se uniforma pluku Westerloo nelišila od ostatních dragounských uniforem své doby.
K rozlišení hodností sloužily různé hole, nosené šaržemi. Poddůstojníci (desátník a strážmistr) měli lískovky. Praporčík hůl neměl, pouze jezdecký bičík a dále nosil šikmo přes prsa bandalír s úchytem na standartu (Estandartriemen). Poručík měl rákosku bez ozdob, setník rákosku s bílým kostěným knoflíkem, major se stříbrným knoflíkem, podplukovník se stříbrným knoflíkem a zlatým řetízkem a plukovník se zlatým knoflíkem.
Tyto hodnostní hole doznaly během času různých změn. Od r. 1748 měl strážmistr rákosku bez knoflíku. Podle výstrojního předpisu, platného od 1.1.1799, měli všichni důstojníci stejné rákosky s bílým kostěným knoflíkem a mosazným kováním na dolním konci. Strážmistr měl takovouto rákosku bez knoflíku a desátník nadále lískovku. Hole pro důstojníky byly definitivně zrušeny v r. 1807, pro poddůstojníky v r. 1848.
V r. 1732 se v barevném spektru dragounských uniforem poprvé objevily zelené kabáty. V tomto roce se totiž majitelem pluku Westerloo stal polní podmaršál (posléze polní maršál) princ Ferdinand de Ligne a v souladu se svým právem vybavil pluk novou uniformou. Dragoner-Regiment de Ligne obdržel zelené kabáty a červené výložky. Třírohé klobouky zůstaly nezměněné, pytlíky granátnických medvědic byly nyní červené. Červené byly i kamisoly a vesty. Knoflíky byly i nadále žluté (ojediněle jsou udávány bílé knoflíky, není ale jisté, zda se nejedná o záměnu s plukem Löwenstein - viz dále). Kalhoty se užívaly v různých barvách, nejčastěji červené nebo okrové.
Pluk De Ligne byl ve své době ojedinělý provedením své uniformy. Jak je vidět v přehledu adjustace z r. 1738 (viz tabulku 1), většina dragounských pluků nosila kabáty červené nebo modré.
Tabulka č. 1: Uniformy dragounských pluků 1738
| Název pluku | Číslo z roku 1769 |
Kabát | Výložky |
| Althann | 1 | červený | zelené |
| Liechtenstein | 6 | modrý | červené |
| Batthyányi | 7 | modrý | červené |
| Savoyen | 9 | červený | černé |
| Khevenhüller | 13 | červený | světle modré |
| D’Ollone | 19 | modrý | žluté |
| Sachsen-Gotha | 28 | červený | modré |
| De Ligne | 31 | zelený | červené |
| Jörger | 37 | modrý | žluté |
| Württemberg | 38 | červený | černé |
| Philippi | 39 | modrý | červené |
| Ludwig Württemberg | - 1) | ? | ? |
| Styrum | - 2) | červený | zelené |
| Bayern / Preysing 3) | - 4) | červený | modré |
| Koháry | - 5) | bílý | červené |
1) Pluk zrušen 1740; 2) Pluk zrušen 1748; 3) Změna názvu pluku v roce 1738; 4) Pluk zrušen 1751; 5) Pluk zrušen 1768 jako Althann.
Od 19.10.1743 nosili důstojníci v celé armádě trávově zelené polní přepásky, protkávané zlatem nebo stříbrem u vyšších důstojníků a žlutým nebo bílým hedvábím u nižších důstojníků, vždy podle barvy knoflíků. Tyto se užívaly do r. 1745, kdy byly zavedeny opět zlato-černé. Reskriptem z 26.2.1751 byl upraven jednotný vzhled polních přepásek. Po r. 1748 se začínaly prosazovat sjednocovací tendence ve vzhledu uniforem. Již v tomto roce bylo strážmistrům zakázáno používat na uniformách jakékoliv zlaté nebo stříbrné zdobení, zejména lemy na kloboucích. Od r. 1751 bylo důstojníkům zakázáno používat ve službě zdobené uniformy. Pouze vesty vyšších důstojníků byly opatřeny zlatým nebo stříbrným lemem, stejným u všech tří hodnostních stupňů. Mimo službu mohli důstojníci i nadále nosit vyšívané a zdobené uniformy. U těchto uniforem mohli místo bílé barvy používat různých „odstínů“, t.j. šedé, okrové atd. Na druhé straně však byli nabádáni, aby jejich kabáty byly „jen málo vyšívané“. Od 25.2.1751 se směli důstojníci v uniformách objevovat u dvora.
Z počátku sedmileté války pochází projekt jednotných uniforem pro jednotlivé druhy zbraní, který byl ale realisován jen částečně. Všechny dragounské pluky měly být podle nařízení ze 16.8.1757 vybaveny frakem v tmavě modré barvě se světle červenými výložkami se žlutými knoflíky a kamisolou a kalhotami ve stejné barvě jako frak. Jednotlivé pluky se měly rozlišovat barvou ramenních šňůr. Tyto nové uniformy se skutečně vyskytovaly, nikde ale nebylo provedeno důsledné přestrojení. Válečná situace ostatně nebyla nejvhodnějším rámcem pro přestrojování armády. Protože bylo dovoleno po dobu války donášet staré uniformy, zůstali nakonec dragouni v celomodrých uniformách jen episodou.
Švališaři, vznikající za sedmileté války, nezapřeli svůj dragounský původ ani v uniformách. V průběhu doby byly vůbec jejich uniformy dragounským velmi podobné, mnohdy i totožné. První švališaři v r. 1759 (původně Löwenstenovi lehcí dragouni z r. 1758) nosili stejné uniformy jako dragouni kmenového pluku (t.j. zelené), měli ale bílé knoflíky a bílé kalhoty. Spolu s granátnickou setninou se v r. 1761 i u nich objevily granátnické medvědice.
Uniformní schema dragounů a švališarů z r. 1762 je uvedeno v tabulce 2, která obsahuje i adjustaci štábních dragounů z té doby). Při porovnání barev kabátů a výložek v něm zjistíme jen málo odchylek proti stavu z r. 1738. Dragouni ovšem nebyli žádnou výjimkou, protože na konci sedmileté války vypadaly uniformy rakouské armády zhruba stejně, jako na jejím začátku. Různé převody dragounských pluků na švališarské a obráceně, které byly prováděny během sedmileté války, neměly žádný vliv na uniformy těchto pluků.
Tabulka č. 2: Uniformy dragounských a švališarských pluků 1762
| Název | Číslo z r. 1769 | Kabát | Výložky | Šňůry | Knoflíky | Vesta | Kalhoty |
| Erzherzog Joseph (DR) | 1 | zelený | červené | červené | žluté | červená (zelená) | okrové |
| Liechtenstein (DR) | 6 | modrý | červené | červené | bílé (žluté) | červená | červené |
| Batthyányi (DR) | 7 | modrý | červené | červené | žluté | modrá | modré |
| Savoyen (DR) | 9 | červený | černé | černé | žluté | červená | červené |
| Jung-Modena (CLR) | 13 | červený | světle modré | světle modré (bílé) | žluté (bílé) | světle modrá | světle modré |
| Löwenstein (CLR) | 18 | zelený | červené | červené | žluté | červená | červené |
| Hessen-Darmstadt (DR) | 19 | červený | zelené 1) | žluté | žluté | okrová 2) | okrové |
| Sachsen-Gotha (DR) | 28 | červený | světle modré | žluté | žluté | světle modrá | okrové |
| Saint-Ignon (CLR) | 31 | zelený | červené | červené | bílé (žluté) | červená | okrové |
| Kolowrat (DR) | 37 | modrý | červené | červené | žluté (bílé) | červená | červené |
| Württemberg (DR) | 38 | červený | černé | černé | bílé (žluté) | okrová | okrové |
| Zweibrücken (CLR) | 39 | modrý | červené | červené | žluté | červená (modrá) | okrové |
| Althann (DR) | - 3) | bílý | červené | červené (žluté) | žluté | bílá | bílé |
| Stabs-Dragoner-Regiment | - 4) | modrý | červené 2) | bílé | žluté (bílé) | modrá | červené |
(DR): v roce 1762 pluk dragounský, (CLR): v roce 1762 pluk švališarský. Základní údaje podle Ottenfeldova schématu (v závorkách uvedené rozdíly podle jiných materiálů)
1) Jen rukávové výložky bez klop; 2) Zelený lem na vestě; 3) Pluk zrušen 1768; 4) Pluk zrušen 1762.
Hraničářští dragouni měli v l. 1763 - 1767 kaskety, tmavě modré kabáty - u důstojníků z počátku světlejší, karmínově červené výložky, žluté knoflíky a úzké bílé uherské kalhoty - u důstojníků se zlatým šňůrováním. Pro dragouny atypickou součástí výstroje u nich byly karmínově červené husarské tašky (Säbeltasche).
Až teprve od r. 1765 vznikaly a částečně se realisovaly projekty na jednotné přestrojení armády, které vyústily v uniformní reformě r. 1767. Tak z r. 1765 pochází další projekt jednotných dragounských uniforem. Podle něj měly mít všechny dragounské pluky červené kabáty a bílé kalhoty. Vždy dva pluky měly obdržet stejnou barvu výložek a navzájem se měly odlišovat žlutými a bílými knoflíky. Pro oba tehdejší švališarské pluky Löwenstein (od r. 1769 č. 18) a Saint-Ignon (od r. 1769 č. 31) byly předepsány zelené kabáty s červenými výložkami, bílé kalhoty a knoflíky žluté u prvního, bílé u druhého pluku. Projekt byl částečně pozměněn (viz tabulku 3), protože ještě v tomto roce byli Saint-Ignonovi švališaři znovu zařazeni mezi dragouny, zatímco dragounský pluk Kaiser (od r. 1769 č. 1), jehož majitelem byl císař Josef II., se stal plukem švališarským. Červeno-bílé uniformy všeobecně zavedeny nebyly, pouze částečně v některých plucích.
Tabulka č. 3: Plánované dragounské uniformy 1765
| Výložky | Knoflíky | ||||
| Žluté | Bílé | ||||
| název | číslo | název | číslo | ||
| Černé | Savoyen | 9 | Württemberg | 38 | |
| Světle modré | Batthyányi | 7 | Sachsen-Gotha | 28 | |
| Tmavě modré | Liechtenstein | 6 | Jung-Modena | 13 | |
| Papouškově zelené | Zweibrücken | 39 | Kolowrat | 37 | |
| Tmavě zelené | Darmstadt | 19 | Römischer König | 1 | |
| Mořskozelené | Saint-Ignon | 31 | Althann 1) | - | |
Kabáty byly červené, kalhoty bílé. Uvedená čísla platná až od roku 1769.
1) Althanův pluk byl zrušen v roce 1768. Pro tento pluk existovaly dva návrhy výložek – mořskozelené a citronově žluté. Pro mořskozelené výložky by přicházely v úvahu bílé knoflíky pro odlišení od Sint-Ignonova pluku.
Ke sjednocení uniforem došlo až v r. 1767. U pěchoty byla vždy čtyřem plukům přidělena stejná barva výložek, dvěma německým a dvěma uherským nebo hraničářským. Každá taková dvojice německých a uherských resp. hraničářských pluků se vzájemně odlišovala žlutými a bílými knoflíky. Protože německé, uherské a hraničářské pluky měly rozdílné uniformy, dosáhlo se tak patřičného rozlišovacího efektu. Barvy výložek byly rozdělovány losem a v některých případech byly na žádosti majitelů povoleny výměny vylosovaných barev. Jinak ale práva majitele zasahovat do uniformy svého pluku byla zcela zrušena až na malé výjimky, jako např. právo určovat uniformu plukovní hudby. I u jízdy bylo provedeno sjednocení uniforem. Barevné uniformy zůstaly pouze u husarů a švališarů. Kyrysníci a dragouni dostali celobílé uniformy ve stylu německé pěchoty, u kyrysníků v poněkud odlišném střihu. U obou těchto druhů jízdy byly dvojice pluků vybaveny stejnou barvou výložek a odlišnými knoflíky (žlutými a bílými). Na rozdíl od pěchoty byly barvy přidělovány direktivně. V následujících letech se uniformy mnohokrát měnily, ale systém tzv. plukovních barev (či barev pluků) - t.j. rozlišení pluků pomocí barev výložek a knoflíků - zůstal v podstatě zachován. I po r. 1883, kdy se počet pěších pluků rozrostl téměř na dvojnásobek proti stavu z počátku století, bylo nadále konservativně dodržováno rozlišení pomocí plukovních barev. Vzhledem k potřebě velkého počtu barevných kombinací výložek byly voleny různé odstíny barev, které mnohdy jen nejasně odlišovaly jednotlivé pluky. Po r. 1769 sice byla teoretická možnost použití čísel formací na uniformách, tento způsob ale v rakouské armádě nedoznal všeobecného rozšíření. Ku př. na pěchotních a dragounských uniformách se čísla objevila poprvé až v r. 1917.
V detailu pak vypadaly dragounské a švališarské uniformy následovně. Pokrývkou hlavy u dragounů zůstal černý třírohý klobouk, u granátníků medvědice. Obojí bylo opatřeno vztyčeným péřovým chocholem, který byl v horní části černý, v dolní žlutý. Poddůstojníci a důstojníci měli na kloboucích zlaté nebo stříbrné lemy podle barvy knoflíků, v různých šířkách, vyjadřujících hodnosti (např. desátník 13 mm, strážmistr 26 mm). Tvar klobouku se postupně měnil tak, že přední hrot byl zvedán a zplošťován, takže třírohý klobouk z konce XVIII. století byl dosti podobný dvourohému klobouku z XIX. století, příčně nasazenému. U švališarů měli klobouky jen důstojníci. Mužstvo nosilo kaskety jako pěchota, ale poněkud vyšší, s úzkým zlatým lemem a mosazným plechovým emblémem s iniciálami panovníka na čelní části. Iniciály byly v r. 1790 nahrazeny dvouhlavým orlem. Kaskety byly opatřeny stejným chocholem jako klobouky dragounů. Později byl u kasketu v létě užíván odnímatelný čelní štítek proti slunci. Švališarští granátníci nosili medvědice jako dragounští. Proti ztrátě při útoku byly všechny tehdejší jezdecké pokrývky hlavy opatřeny podbradníkem (Hut-Band, Bind-Band, Sturm-Band, Attaque-Band).
Dragounské kabáty (Röckel) byly bílé, švališarské trávově zelené. Obojí byly stejného střihu jako u pěchoty - přeložené límce a rukávové výložky v barvě pluku, jednořadé zapínání žlutými nebo bílými knoflíky. Rozlišování pluků pomocí výložek a knoflíků (tabulka 4) bylo odbobné projektu z r. 1765. Záložky šosů byly u dragounů v barvě kabátu lemované pruhy v plukovní barvě, u švališarů celé v plukovní barvě. Klopy na této uniformě již nebyly (některé prameny uvádějí odstranění klop až v letech 1770/1771, jedná se ale o data praktického zavedení této uniformy v konkretních formacích), rovněž odpadly i ramenní šňůry. Nákrčník byl nyní jen černý. Důstojníkům bylo přísně zakázáno nosit ve službě zlatě vyšívané kabáty, mimo službu jim to ale bylo tolerováno.
Tabulka č. 4: Dragounské a švališarské uniformy 1767-1798
| Období | 1767-1773 | 1773 – 1798 | ||||||||||
| Výložky | Branže | Dragouni | Švališaři | Dragouni | Švališaři | |||||||
| Kabát 1) | Bílý | Zelený | Bílý | Bílý | Zelený | |||||||
| Knoflíky | žluté | bílé | žluté | bílé | žluté | bílé | žluté | bílé | žluté | bílé | ||
| Černé | 9 | 38 | - | - | 9 | 38 | - | - | - | - | ||
| Tmavě červené 2) | 31 | - | - | - | 31 3) | - | - | - | 31 4) | - | ||
| Světle červené 5) | A 6) | 37 | 1 | 18 | 3 7) | 37 | - | - | 1 | 18 | ||
| Krapově červené | 45 8) | - | - | - | - | - | - | - | - | - | ||
| Karmínově červené 9) | - | - | - | - | - | 26 10) | - | - | - | - | ||
| Tmavě modré | 6 | 13 | - | - | 6 11) | - | - | 13 | - | - | ||
| Světle modré 12) | 7 | 28 | - | - | 7 13) | 28 14) | 7 15) | 28 16) | - | - | ||
| Tmavě zelené 17) | 19 | 39 | - | - | - | 39 | 19 | - | - | - | ||
1) Kalhoty byly ve všech případech bílé; 2) Pompadour – celkový přehled názvů egalizačních barev a jejich variant viz Německo-český slovníček barev; 3) Do roku 1791 dragounský, potom švališarský pluk – srovnej s pzn. č. 4; 4) Od roku 1791 švališarský, předtím dragounský pluk – srovnej s pzn. č. 3; 5) Ponceau (ohnivě červená); 6) Do roku 1768 - pluk Althann; v tomto roce zrušen. (Wrede pro něj uvádí knoflíky bílé, což je v rozporu s pravidlem pro rozlišování barvou výložek a knoflíků; i v předchozích obdobích měl tento pluk žluté knoflíky – viz tabulka č. 2); 7) Do roku 1775 dragounský, předtím kyrysnický pluk. (Wrede i schematismy uvádí tento pluk s bílými knoflíky – obdobná situace jako u pluku Althann; pluk jako kyrysnický měl světle červené výložky a žluté knoflíky); 8) Do roku 1771 – pluk hraničářských dragounů; v tomto roce zrušen; 9) Karmosin, karmesin; 10) Od roku 1779 dragounský, předtím kyrysnický pluk; 11) Do roku 1775; v tomto roce zrušen; 12) Himmelblau (blankytně modré), lichtblau; 13) Do roku 1775 dragounský, potom švališarský pluk; 14) Do roku 1779 dragounský, potom švališarský pluk; 15) Od roku 1775 švališarský, předtím dragounský pluk; 16) Od roku 1779 švališarský, předtím dragounský pluk; 17) Stahlgrün (ocelově zelené), dunkelgrün.
Vesty pro důstojníky dragounů byly v plukovní barvě. Kalhoty byly pro dragouny i švališary stejné - pro mužstvo bílé, pro důstojníky bílé nebo okrové. Mužstvo dostalo přidělené kazajky s rukávy , které byly vyráběny ze starých kabátů a dále táborové čepice (Fouragiermütze) a palčáky, vyráběné rovněž ze starých výstrojních součástek. Rukavice nyní nosili jen poddůstojníci a důstojníci. Dále byl zaveden bílý plášť s rukávy (Roquelaur) a přetahovací kalhoty (Überzughosen, Charivari, Scharivaria) z režného plátna.
Bandalír na standartu byl ze semišové kůže, pošitý látkou v plukovní barvě se zlatými nebo stříbrnými portami podle barvy knoflíků. Pensionovaní důstojníci dostali jednotnou uniformu - celobílou s červenými výložkami včetně klop.
Švališarským plukům, které vznikly převodem dragounských pluků v l. 1773 - 1779, byly ponechány jejich bílé uniformy a klobouky.
Toto vše byla ovšem pouze teorie, v praxi probíhalo přestrojování jen velmi pomalu a někdy se tento proces protáhl na celá léta. Tak např. Saint-Ignonovi dragouni (od r. 1769 pluk č. 31) měli od r. 1767 přidělenou bílou uniformu s tmavě červenými výložkami a žlutými knoflíky. Přestrojování zde probíhalo pomalu a staré zelené kabáty a červené kalhoty se udržely ještě po velmi dlouhou dobu. Teprve v zimním ležení v Jihlavě v době od 1.10.1778 do 8.3.1779 byl pluk zcela vybaven bílou uniformou. Ale již v r. 1791 byl tento pluk zařazen mezi švališary a jako výsada mu bylo povoleno nosit zelené uniformy - kabát tmavě zelený, výložky tmavě červené, knoflíky žluté a kalhoty bílé. Na rozdíl od ostatních tehdejších švališarských pluků v zelených kabátech zde nebyl zaveden kasket a záložky šosů byly zelené s červenými lemy.
V letech 1767 až 1798 byly ještě další uniformní změny. Po 1.11.1768 mizí z dragounských a švališarských pluků medvědice, neboť dragounští granátníci byli spolu s kyrysnickými karabinýry sloučeni do dvou nově vytvořených karabinýrských pluků. U pozdějšího pluku č. 31 byla výjimka, granátníci byli zařazeni mezi řadové dragouny, medvědice ovšem byly nahrazeny klobouky. Obdobná situace byla u granátníků ve švališarských plucích.
Švališaři, vyskytující se od 70-tých let XVIII. století v jiných jezdeckých kategoriích, byly vybaveny uniformami těchto kategorií. Karabinýrští švališaři, existující v letech 1771 - 1798 v rámci karabinýrských pluků, nosili celobílé kyrysnické uniformy jako ostatní karabinýři, na rozdíl od nich ale bez kyrysů. Výložky u obou karabinýrských pluků byly tmavě červené (původně plánovány modré) a knoflíky žluté nebo bílé. Na kloboucích byly zlaté či stříbrné lemy a sice prostý karabinýr event. karabinýrský švališar 13 mm (jako desátník kyrysníků a dragounů), desátník 26 mm (jako strážmistr kyrsníků a dragounů) a strážmistr 39 mm. Táborové čepice pro mužstvo byly tmavě červené. Oproti tomu švališaři, existující v letech 1789 - 1791 u dragounských pluků, nebyli od dragounů žádným způsobem uniformně odlišeni.
Uniformy štábních dragounů v letech 1778 - 1801 byly značně různorodé. V r. 1790 světle modré kabáty, světle červené výložky, bílé knoflíky, nebo trávově zelené kabáty, černé výložky, žluté knoflíky; v r. 1791 tmavě modré kabáty, světle červené výložky, žluté knoflíky; v r. 1792 zelené kabáty, černé výložky, žluté knoflíky; v r. 1794 trávově zelené kabáty, černé výložky, bílé knoflíky. Štábní dragouni v letech 1798 - 1801 měli tmavě modré (později štikově šedé) kabáty, červené výložky a žluté knoflíky.
V r. 1782 byly pro důstojníky zrušeny zlaté polní přepásky; tyto zůstaly nadále jen pro generalitu. Vyšší důstojníci měli černě protkávané žluté polní přepásky z hedvábí, nižší důstojníci stejné z velbloudí srsti, v r. 1785 jim ale bylo povoleno nosit i hedvábné.
Uniforma zemských (krajských) dragounů od r. 1783 sestávala z klobouku bez ozdob, štikově šedého kabátu se žlutými (později krapově červenými) výložkami a bílými knoflíky, bílých jezdeckých kalhot a šedohnědého pláště.
Huláni při svém vzniku v r. 1784, tehdy ještě ne jakožto součást švališarských pluků, nosili žlutou čapku (konfederatku, rogatyvku), světle modrou blusu (kurtku) se žlutými výložkami a žlutými knoflíky a úzké uherské kalhoty ve světle modré barvě. Barva jejich uniformy bývá někdy uváděna jako štikově šedá. Důstojníci měli od r. 1786 čapky bílé. Po rozdělení tohoto hulánského sboru mezi jednotlivé švališarské pluky v letech 1785 - 1786, nosili tito noví švališarští huláni uniformy jako v předchozím období. Ke změně došlo až v r. 1787 a nové uniformy byly užívány do r. 1791. Čapky byly stejné jako předtím, ale kurtky byly bílé a kalhoty bílé nebo modré. Výložky a knoflíky měli v barvách příslušného švališarského pluku (viz tabulku 5).
Tabulka č. 5: Uniformy švališarských hulánů 1787 – 1791
| Výložky | Kalhoty | Bílé | Modré | ||
| Knoflíky | žluté | bílé | žluté | bílé | |
| Světle červené | 1 | 18 | - | - | |
| Tmavě modré | - | - | - | 13 | |
| Světle modré | - | - | 7 | 28 | |
| Tmavě zelené | - | - | 19 | - | |
Kabáty byly bílé.
Dragounské pluky, nasazené v letech 1788 - 1790 na tureckém bojišti, měly železné helmy a někdy i náprsní kyrys. Švališaři v téže situaci obdrželi pouze železné vložky do svých pokrývek hlavy.
Za koaličních válek se v uniformním spektru rakouské armády objevily cizorodé elementy, vnesené sem emigrantskými jednotkami. Příslušníci emigrantského dragounského pluku Royal Allemand nosili v letech 1793 - 1798 svou původní francouzskou uniformu: černé medvědice (bez čelního plechu), tmavě modré kabáty s bílými svislými lištami a vodorovnými prýmky na prsou, karmínově červené (někdy se uvádí třešňově červené) límce, rukávové výložky a záložky šosů, bílé knoflíky, okrové kalhoty a vysoké černé boty nad kolena. Jejich příslušnost k rakouské jízdě byla symbolisována černo-žlutým chocholem na medvědici. Podle některých pramenů nosili výše uvedenou uniformu ještě při svém zařazení mezi kyrysníky v r. 1798, podle jiných měli klobouky s chocholy a uniformy stejného střihu jako dragouni, ale s bílými vodorovnými prýmky na prsou.
Další cizí uniformy vnesly námezdné jednotky v císařském žoldu. Mezi dragounskými formacemi to byli bamberští a anhaltští dragouni. Bamberští dragouni, sloužící v letech 1790 - 1797, měli bílé kabáty, světle červené výložky a bílé knoflíky. Anhaltští dragouni, zařazení v letech 1790 - 1798, nosili klobouky jako rakouští dragouni, žluté kabáty a kalhoty a světlemodré výložky (límce, rukávové výložky, klopy, záložky šosů).
Po sloučení dragounů a švališarů do jedné kategorie jízdy, byla u nich sjednocena i uniforma. Pro dragounské pluky byly předpisem z 26.10.1798 s platností od 1.1.1799 stanoveny jednotné uniformy. Pokrývkou hlavy byla helma z černé lakované kůže s hřebenem ve stylu antických helem. Helma měla čelní a týlový štítek (čelní vybíhající do hrotu), na čelní straně žlutý mosazný plech nahoře vybíhající do špice, opatřený císařským monogramem F II (Franz II., jakožto německý císař). Hřeben důstojnických helem byl na bocích pokryt mosazným plechem, profilovaným do tvaru svislých žlábků, u mužstva byl černě lakován. Na bocích zvonu helmy byly dvě kovové spony ve tvaru obráceného písmene V, u důstojníků mosazné, u mužstva železné a potažené černou kůží. Všechny mosazné součástky důstojnických helem byly pozlacené. Na vrcholu hřebene byl po celé délce položen podélný chochol, tak řečená housenka (Kammquaste). Tato byla pro vyšší důstojníky vyrobena ze zlatých třásní, mezi něž bylo v horní části přidáno černé hedvábí. Pro ostatní kategorie byla helma opatřená housenku žluto-černo-žlutou (černý pruh vždy uprostřed, t.j. nahoře) a sice pro nižší důstojníky z hedvábí, pro poddůstojníky z velbloudí srsti a pro mužstvo z vlny. Stejná helma byla zavedena i pro kyrysníky. Stejné nebo podobné helmy byly používány řadovou a lehkou pěchotou, myslivci a dělostřelectvem. Důstojníkům bylo mimo službu dovoleno nosit klobouky. Táborové čepice mužstva byly tmavě zelené.
Kabát byl podobného střihu jako v předchozí době, tmavě zelený, se stojatým límcem a rukávovými výložkami v plukovní barvě a žlutými nebo bílými knoflíky (viz tabulku 6). U dragounských pluků bylo zakázáno používat k egalisaci samet nebo manchester místo sukna. U vyšších důstojníků byly rukávové výložky, nikoliv však límce, lemovány zlatě nebo stříbrně podle barvy knoflíků. Důstojnické vesty byly bílé nebo okrové. Tmavozelené kazajky s malým stojatým límcem, původně s rukávy na odvazování, později se všitými, se nosily při teplém počasí místo kabátů.
Tabulka č. 6: Dragounské uniformy 1799 – 1801
| Výložky | Knoflíky | |
| žluté | bílé | |
| Tmavě červené 1) | 11 (31 CLR) |
13 (N) |
| Světle červené 2) | 1 (1 CLR) |
4 (18 CLR) |
| Oranžové | 3 (26 DR) |
5 (13 CLR) 3) |
| Tmavě žluté 4) | 14 (19 CLR) 5) |
2 (3 DR) 6) |
| Světle žluté | - | 7 (39 DR) 5) |
| Světle modré 7) | 12 (7 CLR) |
10 (28 CLR) 3) |
| Šedofialové 8) | 8 (38 DR) 3) |
6 (37 DR) 9) |
| Černé | 15 (9 DR) |
9 (SDR) |
Kabáty tmavě zelené, kalhoty bílé. Čísla pluků platná od roku 1798 (čísla uvedená v závorkách jsou čísla pluků z let 1769 – 1798; písmena označují: DR – původně dragounský pluk, CLR: původně švlališarský pluk, SDR – původně pluk štábních dragounů, před převodem švališarský pluk bez čísla, N – v roce 1798 nově založený pluk)
1) Pompadour; 2) Scharlach; 3) Původně projektována barva papouškově zelená (papageigrün) nebo šedožlutá (chamois – barva kamzičí kůže); 4) Kaisergelb (císařská žluť); 5) Původně projektována barva fialová; 6) Původně projektována barva karmínově červená; 7) Himmellau; 8) Gris de lin (šedá barva lnu); 9) Původně projektována barva růžová.
Kalhoty byly bílé nebo okrové, důstojníkům bylo dovoleno nosit mimo parádu i bílé kožené kalhoty. Přetahovací kalhoty, stejné pro všechny kategorie jízdy, byly ze šedě melírovaného sukna, zvaného croiseé. Důstojníci dragounů a kyrysníků na nich měli soukenný lampas v egalisační barvě.
Plášť dostal nyní stojatý límec s výložkami. Důstojníci dragounů a kyrysníků měli kromě něj ještě převlečník (Überrock, Caputrock) v barvě kabátu, u dragounů tedy tmavě zelený s límcem a rukávovými výložkami v plukovní barvě.
Na holínkách odpadly manžety. Pro mužstvo byly předepsány palčáky, pro poddůstojníky rukavice a pro důstojníky rukavice s manžetou ze žluté kůže.
Ale i toto přestrojování probíhalo jen postupně podle možností. Např. u dragounského pluku č. 11 byla nová uniforma zavedena až v r. 1801. Dřívější přestrojení nebylo možné, protože pluk byl téměř nepřetržitě nasazen na bojištích. Shodou okolností se zde nejednalo o podstatnou uniformní změnu, protože základní barvy z předchozího období byly zachovány. Ale ani u ostatních dragounských pluků neprobíhalo za válečné situace přestrojení podle předpisu. Původní dragounské pluky donášely bílé uniformy, původní švališarské bílé nebo zelené. Vyskytovaly se i různé přechodné typy, jako třeba dragouni v celobílých uniformách se švališarskými kaskety.
Z iniciativy arcivévody Karla byly v r. 1802 zavedeny celobílé uniformy pro dragouny i švališary. Vždy jeden dragounský a jeden švališarský pluk měly stejnou barvu výložek a navzájem se odlišovaly knoflíky, které byly u dragounů bílé a u švališarů žluté (tabulka 7). Protože na skladech zůstalo velké množství hotových zelených kabátů - 9.256 kusů koncem roku 1801 - byl původní projekt modifikován. Bílé uniformy se měly zavést zásadně jen u dragounů, zatímco švališaři měli používat zelené kabáty až do jejich vypotřebování a pak teprve měli být kompletně přestrojeni. V praxi se ale opakovala situace z minulého období, kdy se současně užívaly staré i nové uniformy. Ještě ve válce r. 1805 se vyskytovali jak dragouni, tak švališaři v bílých i zelených kabátech. Z r. 1805 pochází nerealisovaný projekt uniforem pro dragouny a švališary. Švališaři měli mít zelené kabáty, tři různé barvy výložek a žluté nebo bílé knoflíky, čímž by se dosáhlo vzájemného rozlišení tehdejších šesti pluků. Dragounům měly být ponechány bílé kabáty a měli dostat tytéž kombinace výložek a knoflíků jako švališaři.
Tabulka č. 7: Dragounské a švališarské uniformy 1802 – 1867
| Období | 1802 - 1806 | 1806 – 1851 | |||||||
Výložky |
Branže | Dragouni | Švališaři | Dragouni | Švališaři | ||||
| Kabáty | bílé | bílé | bílé | zelené | |||||
| Kalhoty | bílé | bílé 1) | bílé 1) | bílé 2) | |||||
| Knoflíky | bílé | žluté | bílé | žluté | bílé | žluté | bílé | ||
| Černé | 1 (3) | 6 (13) | 1 | - | - | - | - | ||
| Tmavě červené | 3 (8) | 1 (1) | 3 | 6 | - | 4 | - | ||
| Světle červené4) | 4 (14) | 3 (10) | 4 | 3 | - | 1 | 2 | ||
| Karmínově červené5) | - | - | - | - | 7 6) | - | 7 7) | ||
| Tmavě modré | 2 (7) | 4 (11) | 2 | - | - | - | - | ||
| Světle modré | 6 8) | 5 (12) | 6 | 5 | - | - | - | ||
| Tmavě zelené | 5 (15) | 2 (4) | 5 | - | - | - | - | ||
| Období | 1851-1860 | 1860-1867 | ||||
Výložky |
Branže | Dragouni | Dragouni | |||
| Kabáty | bílé | zelené | zelené | |||
| Kalhoty | modré | zelené | zelené | |||
| Knoflíky | bílé | žluté | bílé | žluté | bílé | |
| Černé | 1 | - | - | - | - | |
| Tmavě červené | 3 | 7 | 8 3) | 2 | - | |
| Světle červené4) | 4 | - | - | - | 1 | |
| Karmínově červené5) | - | - | - | - | - | |
| Tmavě modré | 2 | - | - | - | - | |
| Světle modré | 6 | - | - | - | - | |
| Tmavě zelené | 5 | - | - | - | - | |
Čísla pluků platná v uvedených obdobích; čísla uvedená v závorkách pro období 1802-1806 jsou čísla dragounských (lehkých) pluků z let 1798-1801.
1) Modré od roku 1837 pro důstojníky, od roku 1840 pro mužstvo; 2) Zelené od roku 1837 pro důstojníky, od roku 1840 pro mužstvo; 3) Od roku 1854; 4) Ponceau, lichtroth, hellroth, scharlachroth; 5) Karmesinroth, cermesinroth; 6) Od roku 1822; 7) Do roku 1821; 8) Pluk vznikl z kyrysnického pluku č. 6.
Štábní dragouni v letech 1805 - 1806 měli helmy s housenkou, štikově šedé kabáty s krapově červenými výložkami a bílé kalhoty.
Až v r. 1806 bylo nalezeno konečné uplatnění pro přebytky zelených uniforem na skladech. 9.1.1806 byly u tří švališarských pluků zavedeny tmavě zelené kabáty. Od r. 1806 existovaly tedy oficielně celobílé dragounské pluky s bílými knoflíky, celobílé švališarské pluky se žlutými knoflíky a zeleno-bílé švališarské pluky se žlutými nebo bílými knoflíky. Toto nepříliš šťastné řešení se pak prakticky udrželo až do zrušení švališarů v r. 1851. Vzhledem k odlišení obou kategorií - dragounů a švališarů - by bylo prokazatelně vhodnější uvést v život výše uvedený projekt z r. 1805.
Po r. 1806, kdy byla helma s housenkou u pěchoty postupně nahrazována novým čákem, u dragounů, švališarů a kyrysníků byla nahrazena pouze modifikovaným tvarem helmy s vyšším hřebenem a dolů protáhlým více špičatým slunečním štítkem. Čelní plech nesl monogram F I (Franz I., jakožto rakouský císař). Provedení housenky zůstalo nezměněno. Nové helmy byly zaváděny postupně, starý typ se u jízdy (ale i u pěchoty) vyskytoval běžně ještě za válečné kampaně 1809.
Pro dobrovolnický český dragounský pluk v r. 1809 byl projektován bílý kabát a červené výložky.
Švališarský pluk č. 7, založený v r. 1814, měl původně zelené kabáty, později byl ale celobílý a jako jediný mezi švališary měl bílé knoflíky. Od dragounských pluků jej odlišoval jen poněkud jiný odstín červené barvy výložek.
Od r. 1818 byly polní přepásky obou kategorií důstojníků z hedvábí. 13.6.1827 bylo publikováno císařské rozhodnutí ze dne 12.5.1827, kterým se zaváděl nový výstrojní předpis, měnící předchozí z r. 1811. Tento předpis platil pro důstojníky, obdobný předpis pro mužstvo byl vydán v r. 1828. U dragounů a švališarů nedošlo k podstatným změnám. Vedle kabátu (Uniform-Rock, Parade-Rock, Collet) byl zaveden spencer ve stejném provedení, ale bez šosů a tak dlouhý, že mohl být oblékán přes kabát. Helma měla nyní kulatý čelní štítek a také se poněkud změnil tvar mosazného pásu kování v horní části zvonu pod hřebenem. Pozlacený mosazný plech na bočních stěnách hřebenu důstojnických helem nesl nyní reliefní vyobrazení lva, bojujícího s hadem (drakem). Podstatně se změnila housenka, na které si černá a žlutá barva vyměnily svá místa. Pro vyšší důstojníky byla černo-zlato-černá, pro nižší černo-žluto-černá (hedvábná), u mužstva zcela odpadla. Helma se nezměnila ani po smrti císaře Františka, protože císařský monogram zůstal stejný (F I = Ferdinand I.).
Po r. 1837 byly všeobecně úzké bílé kalhoty nahrazovány barevnými pantalony. Výstrojní předpis pro generály a důstojníky z r. 1837 zaváděl pro důstojníky dragounů a celobílých švališarů světle modré, pro důstojníky zeleno-bílých švališarů tmavě zelené pantalony. Tyto byly opatřeny na bocích zlatými nebo stříbrnými lampasy podle barvy knoflíků a v dolní části nohavic širokými nášivkami z černé kůže. V r. 1840 byly stejné pantalony zavedeny i pro mužstvo, jen místo lampasů zde byly paspulky a to bílé na modrých pantalonech a v plukovní barvě (prakticky tedy různé odstíny červené) na zelených pantalonech. Místo holínek byly zavedeny polovysoké boty (Halbstiefel) s ostruhami. Důstojníci mohli mimo službu nosit šedé pantalony, v létě bílé, obojí bez lampasů. Rovněž přetahovací důstojnické kalhoty byly nyní bez lampasů.
V r. 1848 se objevuje na uniformách nový prvek - límcové hodnostní označení ve formě horizontálních pásek. V důsledku zrušení poddůstojnických holí došlo k potřebě viditelného rozlišení poddůstojníků u myslivců a granátníků, u nichž byly tyto pásky zavedeny 13.4.1848. Od 14.5.1848 bylo jejich nošení rozšířeno na celou armádu, kromě husarů a hulánů. Počet pásek vyjadřoval hodnost: 1 páska - svobodník (u pěchoty, u jízdy tehdy ještě nebyl), 2 pásky - desátník, 3 pásky - šikovatel a strážmistr, 4 pásky - vyšší šarže u zásobování. Některé prameny udávají pro poddůstojnické pásky jen bílou barvu, v jiných je uvedena barva bílá nebo žlutá podle barvy knoflíků. Dále byly 14.5.1848 podobné pásky zavedeny i pro důstojníky, ale dracounové, zlaté nebo stříbrné podle barvy knoflíků. Zde měl podporučík a major 1 pásku, nadporučík a podplukovník 2 pásky a setník či rytmistr a plukovník 3 pásky. Vyšší důstojníci se odlišovali zlatým či stříbrným lemem rukávových výložek, jak tomu bylo již od r. 1799.
U dragounů, švališarů a kyrysníků kromě toho bylo v r. 1848 zavedeno ještě další rozlišení na helmách. Spony na bocích zvonu helmy byly nyní pro poddůstojníky mosazné a strážmistr měl na každém boku zvonu helmy tři spony. V r. 1849 byla na helmách provedena dílčí úprava, čelní plech nesl nyní monogram F J I (Franz Joseph I.).
V r. 1849 byl v celé armádě frak nahrazen tzv. zbrojním kabátem (Waffenrock), který byl již ve střihu současných kabátů. Měl stojatý límec a rukávové výložky v plukovní barvě a dvě řady knoflíků. Barevné provedení uniforem zůstalo nezměněno. Na důstojnických světle modrých kalhotách byly zlaté a stříbrné lampasy nahrazeny bílými paspulkami, na tmavě zelených kalhotách červenými lampasy (v plukovní barvě). Důstojnické přetahovací kalhoty byly vybaveny koženým podšitím. Důstojnické převlečníky a spencery byly zrušeny. Pláště byly i nadále bílé, u důstojníků s límcem v plukovní barvě a dvěmi řadami knoflíků, u mužstva s bílým límcem s výložkou v plukovní barvě a jednou řadou knoflíků. Táborové čepice (Lagermütze) pro důstojníky byly černé se štítkem proti slunci, pro mužstvo v barvě kalhot s pruhem v plukovní barvě. Palčáky pro mužstvo byly rovněž v barvě kalhot - předtím v barvě kabátu.
Límcové hodnostní pásky byly nahrazeny šesticípými hvězdami. Tyto byly nadále u všech hodnostních kategorií nejvýše v počtu tří. Poddůstojníci měli nitěné hvězdy z vlny, vždy bílé bez ohledu na barvu knoflíků. Hodnosti byly vyjádřeny stejným způsobem jako v předchozí versi - svobodník 1 hvězda, desátník 2 hvězdy, šikovatel a strážmistr 3 hvězdy. Od r. 1857, kdy byla zavedena hodnost četaře, měl tento 3 hvězdy, zatímco šikovatel (strážmistr) k nim měl přidán úzký žlutý lem límce podél dolního a předního okraje. Nižší důstojníci měli nitěné hvězdy zlaté nebo stříbrné, podle barvy knoflíků - podporučík (od r. 1870 poručík) 1 hvězdu, nadporučík 2 hvězdy, setník a rytmistr 3 hvězdy. Vyšší důstojníci měli široké zlaté nebo stříbrné (podle knoflíků) lemy límců, umístěně stejně jako u šikovatelů a strážmistrů, na nich pak hvězdy, ke zlatým lemům stříbrné a ke stříbrným lemům zlaté, a sice major 1, podplukovník 2 a plukovník 3 hvězdy. Lemy na rukávových výložkách vyšších důstojníků zůstaly jako v předchozím období. Důstojnické hvězdy bývaly někdy pošité flitry.
Štábní dragouni v letech 1849 - 1859 nosili běžné dragounské uniformy (bílé kabáty a světlemodré kalhoty), krapově červenou egalisaci a bílé knoflíky. Na rozdíl od ostatních měli límce kabátů bílé, pouze s výložkou v egalisační barvě vpředu na límci (tzv. Paroli).
27.10.1850 byl dodán k vyzkoušení nový typ helmy, který byl zaveden 21.5.1851. Tato helma byla používána ještě za I. světové války. Housenka na ní již nebyla, čelní plech s císařským monogramem byl nahrazen mosazným dvouhlavým orlem, který nesl na prsou štípený štítek (Habsburg - Babenberg - Lothringen). Hřeben byl nahoře pokryt mosazným plechem a spony na bocích zvonu byly rovněž mosazné pro všechny hodnostní stupně. Boční stěny hřebenu byly u helem pro důstojníky pokryty mosazným plechem s reliefním vyobrazením lva, bojujícího s hadem. Pro strážmistry byl plech hladký, černě lakovaný, s reliefními mosaznými lemy po okrajích. Desátníci a prostí dragouni měli na hřebenech helem podobné plechy, ale bez mosazného lemování. V horní části zvonu pod hřebenem byl pás kování s prolamovanými okraji, mosazný pro důstojníky, strážmistry a desátníky (od r. 1857 i pro četaře), černě lakovaný pro prosté dragouny (od r. 1895 i pro svobodníky). Mosazné součástky u důstojnických helem byly zlacené jako předtím. Tato helma byla používána dragouny a kyrysníky. Helma ve stejném provedení, na které byl ale místo orla mosazný čelní plech s monogramem F J I, byla užívána různými měšťanskými a ostrostřeleckými sbory.
11.12.1850 byly projektovány pro všechny švališarské pluky celozelené uniformy (viz tabulku 8). Tento projekt, který se ostatně měl týkat pouze bílo-modrých švališarských pluků, nebyl realisován. Po zrušení švališarů 1.6.1851 byl bývalý švališarský pluk č. 4 (nyní dragounský č. 7), převeden beze změny uniformy, takže byl jediným dragounským plukem v zelené uniformě. V r. 1854 k němu přibyl nově založený dragounský pluk č. 8, který byl vystrojen ve stejných uniformách, jen s bílými knoflíky.
Tabulka č. 8: Plánované švališarské uniformy 1850
| Výložky | Knoflíky | |
| žluté | bílé | |
| Tmavě červené | 4 | 6 1) |
| Světle červené 2) | 1 | 2 |
| Karmínově červené 3) | 3 1) | 7 1) |
| Bledě červené 4) | 5 1) | - |
Kabát i kalhoty byly tmavě zelené.
1) Pouze projektované, neuskutečněné; 2) Scharlachroth; 3) Carmoisinroth; někdy uváděno kirschroth (třešnově červená); 4) Bleichroth, blassroth; někdy uváděno gris de lin.
22.1.1860 dragounské pluky č. 5 a 7 zůstaly jediné ve své kategorii, nyní s čísly 1 a 2. Uniforma pluku č. 2 zůstala nezměněna, pluk č. 1 dostal stejnou, jen se světle červenými výložkami a bílými knoflíky. Důstojníci obdrželi stříbrné patrontašky na zlatém bandalíru, zavěšeném přes levé rameno. Polní přepásky zůstaly zachovány a nosily se stále kolem pasu, ne jako u pěchoty šikmo přes prsa. Pensionovaní důstojníci nosili úplnou plukovní uniformu, jen límec byl v barvě kabátu, opatřený paspulkou v barvě výložek (rukávové výložky ale byly stejné jako u aktivních důstojníků) - u dragounů tedy zelené, červeně lemované límce. V r. 1862 byly kalhoty mužstva místo dosavadních paspulek vybaveny lampasy jako u důstojníků.
Nové dragounské pluky č. 1 - 12 (t.j. bývalé kyrysnické) měly v letech 1867 - 1868 své původní kyrysnické uniformy (bez kyrysů, které byly odstraněny již v r. 1860) - helma stejná jako u původních dragounů, bílý kabát s jednou řadou knoflíků, bílý límec vpředu opatřený výložkou s malým knoflíčkem u jejího zadního okraje, rukávové výložky jako u dragounů; pantalony byly světle modré. Pluky č. 13 a 14 (t.j. původní dragouni) zachovali rovněž své uniformy (viz tabulku 9).
Tabulka č. 9: Dragounské uniformy 1867 – 1918
| Období | 1867 - 1868 | 1868 - 1918 | ||||||
| Výložky | Kabáty | Bílé | Zelené | Modré | ||||
| Kalhoty | Modré | Zelené | Červené | |||||
| Knoflíky | žluté | bílé | žluté | bílé | žluté | bílé | ||
| Bílé | - | - | - | - | 15 1) | - | ||
| Černé 2) | 6 | 2 | - | - | 6 | 2 | ||
| Tmavě červené | 3 | 1 | 14 | - | 3 | 1 | ||
| Světle červené 3) | 8 | 11 | - | 13 | 8 | 11 | ||
| Krapově červené | - | - | - | - | 14 | 13 | ||
| Tmavě modré | 10 | 7 | - | - | - | - | ||
| Světle modré | 12 | 5 | - | - | - | - | ||
| Tmavě žluté 4) | - | - | - | - | 12 | 5 | ||
| Světle žluté 5) | - | - | - | - | 10 6) | 7 | ||
| Zelené 7) | 9 | 4 | - | - | 9 | 4 | ||
1) Od roku 1891 (poddůstojnické hodnostní hvězdy modře lemované); 2) Od roku 1868 důstojníci sametové výložky; 3) Scharlachroth; 4) Kaisergelb - původně projektována barva popelavě šedá (aschgrau); 5) Schwefelgelb; 6) Od roku 1873 jiný pluk; 7) Grasgrün (trávově zelená).
V r. 1868 byla zavedena jednotná dragounská uniforma. Helma zůstala nezměněna. Mimo parádní uniformy se jako pokrývka hlavy užívala polní čepice, stejná jako u pěchoty, ale bez štítku proti slunci a krapově červená, t.j. v barvě kalhot. Důstojníci měli černé polní čepice se štítkem jako u pěchoty. Na čepicích byly kokardy s císařským monogramem FJI (Franz Joseph I.), pro mužstvo žluté (mosazné), pro důstojníky zlato-černé (dracounové se sametovým středem).
Kabát (Waffenrock, od r. 1908 označovaný prostě Rock) byl světle modrý s jednou řadou knoflíků, stojatým límcem a rukávovými výložkami v plukovní barvě. Hodnostní označení na něm bylo stejné jako v předchozí době. Dále byla zavedena tmavě modrá blusa se stojatým límcem opatřeným výložkou (Paroli), ale bez rukávových výložek, která byla zapínána lištou. Jako polní výstroj byla systemisována oblečená blusa s kabátem zavěšeným přes levé rameno pomocí všitého pásku, zlatého pro důstojníky a světle modrého pro mužstvo. Blusy byly zrušeny v r. 1885 a protože odpadlo nošení kabátu v závěsu přes rameno, byly z něj odstraněny závěsné pásky. V tomto roce byl zaveden světle modrý kožíšek (Pelzrock) s kožešinovým límcem a dvěmi řadami knoflíků. Tento, pokud nebyl oblečen, býval rovněž nošen v závěsu přes levé rameno, nyní ovšem na kabátu.
Dále k uniformě náležely krapově červené rajtky a černé holínky s ostruhami. Důstojníci a délesloužící poddůstojníci mohli mimo službu nosit modrošedé pantalony s červenou paspulkou, tyto tzv. salonní kalhoty (Salonbeinkleider) byly zavedeny pro celou jízdu. Důstojníci používali i rajtky z modrošedé látky nebo jelení kůže a letní kalhoty z bílého plátna nebo světle okrové látky. Přetahovací kalhoty byly zrušeny.
Plášť byl tmavě hnědý (tuto barvu používala jízda, vozatajstvo, hřebčince a pod.). Původně měl stojatý límec, od r. 1881 přeložený, u důstojníků sametový, s výložkami v barvě pluku. Důstojníci mohli užívat i tmavě hnědé pláště do deště a pláštěnky (peleriny).
Důstojníci a poddůstojníci měli pro různé příležitosti předepsány bílé nebo hnědé kožené rukavice. Palčáky mužstva byly nahrazeny tmavě hnědými vlněnými rukavicemi.
Polní přepásky byly u dragounů zrušeny, jako ostatně u celé jízdy. Zůstaly pouze patrontašky - důstojníci bývalých kyrysníků měli patrontašky od r. 1865. Dragounští důstojníci nosili polní přepásky pouze v případech, kdy byli určeni ke službě adjutantů nebo ordonančních důstojníků u generálů a to přes levé rameno, nebo když byli přiděleni ke generálnímu štábu, tehdy přes pravé rameno - v obou případech pod bandalírem patrontašky.
Barvy výložek u bývalých kyrysníků zůstaly zachovány, pouze pluky s modrými výložkami dostaly různé odstíny žluté barvy. Pluky č. 13 a 14 dostaly barvu krapově červenou se zachováním barvy knoflíků. Schema plukovních barev dragounských pluků pak zůstalo v podstatě stejné až do r. 1918 (viz tabulku 9). K 1.10.1873 došlo k organisační změně, kdy byl dosavadní dragounský pluk č. 10 změněn na husarský pluk č. 15, zároveň byl ale hulánský pluk č. 9 změněn na dragounský pluk č. 10. Tento nový pluk měl ale stejnou egalisaci jako jeho předchůdce. 1.1.1891 pak byl založen dragounský pluk č. 15, který dostal bílé výložky a žluté knoflíky. Poddůstojnické hvězdy byly u tohoto pluku modře lemovány, aby se dosáhlo kontrastu proti barvě výložkového sukna. Toto bylo ostatně praktikováno již v předchozí době u pěchoty, kdy pluky č. 92 a 94 , založené 1.1.1883 měly rovněž bílé výložky.
Ke konkrétnímu zavádění nové uniformy u dragounských pluků chybí patřičné podklady, lze ale předpokládat, že i toto přestrojování probíhalo pomalu. Jako příklad z té doby může sloužit pěší pluk č. 77, kde se staré bílé kabáty donášely až do r. 1889.
Po r. 1859 se již nevyskytovaly žádné formace štábních dragounů jako v předchozích dobách. Za války r. 1866 a okupace Bosny a Hercegoviny r. 1878 ke štábní službě přidělené dragounské jednotky vykonávaly tuto službu ve svých plukovních uniformách. Další jednotky, prakticky vytvářené až za I. světové války, nosily v nadloktí levé ruky žluto-černo-žlutou pásku.
Zeměbranečtí dragouni (v rámci rakouské zeměbrany) měli stejné uniformy jako armádní dragouni, ale u všech byly krapově červené výložky a bílé knoflíky, jako měl dragounský pluk č. 13. Na rozdíl od armády měli na knoflících čísla formace. V letech 1870 až 1883 to byla čísla eskadron - 1 až 12. V letech 1883 až 1894 pak čísla pluků - 1 až 3.
Do r. 1914 dragounské uniformy již nedoznaly podstatnějších změn. Záměr následníka trůnu arcivévody Ferdinanda d'Este zavést parádní uniformy s historickými bílými kabáty nebyl uskutečněn. Z uniformních doplňků byly pouze hnědé rukavice pro poddůstojníky a důstojníky nahrazeny šedými (u důstojníků s manžetami). U hodnostního označení byla ta změna, že od r. 1901 byly poddůstojnické hvězdy vyráběny z bílého celuloidu.
Uniformy v krycích barvách se u předválečné jízdy uplatnily jen velmi málo. Přitom existovaly projekty již z konce 19. století. V r. 1893 byly navrženy pro jízdu šedé kalhoty (což bylo posléze realisováno až na počátku I. světové války), pro trén tmavě modré, v obou případech místo dosavadních krapově červených. Huláni měli dostat tmavě šedý kabát s červenými klopami (zde není jasné, zda se mělo jednat o připínací klopy pouze ke slavnostní uniformě, neboť v polních podmínkách by tento uniformní doplněk působil z hlediska maskovacího efektu zcela kontraproduktivně) a dělostřelectvo dvouřadé kabáty. Projekt byl rozšířen ještě v r. 1894 kdy byla navržena celošedá uniforma pro pěchotu a dokonce i jednotné tmavě zelené výložky. Je možné, že pěchotní kabáty měly být v tmavším odstínu než kalhoty (formulace „jako u hulánů“ by to připouštěla, přirozeně je nutno abstrahovat od proponovaných hulánských klop). Zajímavý zde je fakt, že pravděpodobně po půldruhém století byla znovu navržena jednotná egalisační barva pro pěchotu (v r. 1757 ovšem měly být výložky červené). Není ovšem jasné, jakým způsobem by se měly jednotlivé pěší pluky odlišovat. Shodou okolností projektovaná pěchotní uniforma z r. 1894 připomíná československé tzv. kolkované uniformy z let 1918-1919, kde barva zbraně pro pěchotu byla rovněž tmavě zelená. Žádný z projektů z let 1893-1894 ale nebyl realisován. Konaly se ovšem i praktické pokusy s proponovanými polními uniformami, např. u pěšího pluku č. 22 se pokusně nosily šedozelené uniformy v podobné barvě, jakou zavedla v r. 1910 Černá Hora.
V letech 1908 - 1909 byla zavedena štikově šedá (hechtgrau) polní uniforma pro celou pozemní armádu, vyjma jízdy. V jezdeckých plucích tuto uniformu, doplněnou koženými kamašemi, používali příslušníci kulometných oddílů. U jízdy byly zkoušeny různé druhy kamaší, nebyly ale uznány praktickými. Po r. 1910 existoval projekt jednotné uniformy pro všechny druhy jízdy (tzv. Einheitsuniform), k jejímu všeobecnému zavedení však nedošlo a posléze jí byli vybaveni pouze příslušníci kulometných oddílů. Barva uniformy byla štikově šedá. Pokrývkou hlavy bylo čáko s čelním a týlovým štítkem. Blusa byla zapínána lištou a měla přeložený límec s výložkou - pěchotní blusa měla límec stojatý. K uniformě dále náležely rajtky a holínky.
V r. 1914 nastupovali dragouni do války ve svých dosavadních modro-červených uniformách. Postupně se ale začaly prosazovat praxí vynucené změny k dosažení maskovacího efektu. Helmy byly opatřovány potahy ze šedé či okrové látky, nebo byly natírány krycí barvou. Červené kalhoty byly nahrazovány šedými. Byly odkládány důstojnické patrontašky, podobně jako u pěchoty polní přepásky. V polních uniformách se vyskytovali u jízdy vedle kulometčíků ještě pionýři v pěchotních uniformách s holínkami.
Na přelomu let 1914 a 1915 začala být jízda vybavována pěchotní uniformou v barvě štičí šedi. Pro jezdce byly šity i kožíšky s kožešinovými límci poněkud jiného tvaru, než měl Pelzrock, buď zapínané lištou, nebo se dvěma řadami knoflíků, potažených látkou či natřených krycí barvou. Již za první válečné zimy byly užívány bílé maskovací pláště (Schneemantel) s rukávy a kapucí, případně i bílé potahy na čepice.
To, že se maskovací uniformy objevují v rakouské armádě až na počátku 20. stol. a plně se prosazují až za I. světové války, má své důvody. Maskovací uniformy se ve světě používaly běžně již v 19. stol., u evropských armád se ale jednalo vesměs o koloniální mocnosti, neboť v koloniích byly tyto typy uniforem de facto vynuceny tropickým prostředím. Rakousko-Uhersko koloniálními ambicemi neoplývalo, proto celkem není divu, že tropické uniformy se zde užívaly téměř výhradně u námořnictva. Poněkud ale překvapuje, že ani po r. 1908 tvůrci polních uniforem nepamatovali na zimní prostředí a z něj vyplývající speciální maskování. Přitom tyto záležitosti byly běžné např. mezi východočeskými lovci již dlouho před I. světovou válkou. Ti při zimních lovech v zasněženém terénu maskovali hlavy a ramena bílými šátky.
V r. 1915 byla zavedena nová polní uniforma pro celou pozemní armádu v barvě polní šedi (feldgrau). Čepice, u pěchoty proti předchozímu typu tvarově nezměněná, byla pro jízdu bez štítku proti slunci. Blusa, zapínaná lištou, měla přeložený límec s výložkami. Kalhoty - pumpky, tak zvané dělostřelecké, se u jízdy zastrkávaly do holínek. Pro jízdu se šily i rajtky a kožíšky jako předtím.
V r. 1916 se pro nedostatek materiálu vyráběly polní uniformy i ze šedozelené látky, dovážené z Německa. Opěšalí jezdci používali pěchotní boty a ovinovačky. Dále začala být zaváděna německá ocelová helma (Stahlhelm); z celkové německé válečné produkce 7,5 milionů kusů bylo asi půl milionu dodáno Rakousko-Uhersku. Zároveň byly dány do výroby rakouské helmy, kopírující německý vzor (M 1916). Později byly vyráběny v modifikovaném tvaru, poněkud nižší s pozměněnou dolní částí (M 1918). Na oba druhy helmy bylo možno nasadit zesilovací čelní štít (Stirnschild). Po smrti Františka Josefa I. se začala zavádět nová čepicová kokarda s písmenem K (Karl). Dále byly již v r. 1916 (některé prameny uvádějí chybně až r. 1917) límcové výložky nahrazovány úzkými vertikálními proužky v egalisační barvě, umístěnými za hodnostními hvězdami.
V r. 1917 bylo zavedeno číselné označení pluků - nášivky ze šedého sukna na levé straně čepice a u mužstva také na náramenících blusy a pláště, na kterých byly šablonou namalována čísla pluků eventuelně další rozlišovací symboly. U dragounů to bylo písmeno D s číslem pluku, konkretně tedy D1 až D15, obojí v modré barvě. Od prosince 1917 byly čepicové nášivky vyhrazeny pouze pro důstojníky. Důstojníky byla používána tzv. Karlsbluse, nazývaná tak podle vzoru blusy, kterou nosil císař Karel I. Tato měla jednu řadu nezakrytých knoflíků z matného kovu, rohoviny, nebo potažených látkou.
V r. 1918 se pro nedostatek materiálu dodávaly nově vyráběné uniformy již bez jakékoliv egalisace.
Z nedostatku výstrojního materiálu či z nemožnosti jeho distribuce se během války vyskytovaly nejrůznější uniformní kombinace. Jízda k uniformám v barvě polní šedi používala i pěchotní čepice se štítkem, ale i naopak u pěchoty se užívaly jezdecké čepice bez štítku. Oba typy polních uniforem (hechtgrau i feldgrau) se vyskytovaly s límcovými výložkami, s proužky v egalisační barvě či bez jakékoliv egalisace. Nejen barvy, ale i střih uniforem vykazoval značné odchylky - různé tvary límců, kapes a pod. I v pozdějších letech války se používaly v týlu pestré předválečné uniformy, určené pro dobu míru, např. při výcviku nováčků. Ke konci války se tyto uniformy objevily i ve frontových oblastech.
Hodnostní označení za války rovněž zaznamenalo některé změny. Poddůstojnické hodnosti štábního šikovatele ev. štábního strážmistra (existující od listopadu 1913) a důstojnického zástupce byly označeny dvojitým stříbrným lemem límcové výložky (širší a užší proužek), přičemž štábní šikovatel (strážmistr) měl 3 stříbrné hvězdy a důstojnický zástupce 1 zlatou hvězdu, v obou případech bez ohledu na barvu knoflíků.
Dále se vyskytovala celá řada modifikací hodnostního označení, někdy i provisorního rázu. U poddůstojníků se třeba při mobilisaci objevily hvězdy, namalované inkoustovou tužkou na límec. Během války se vedle celuloidových hvězd používaly i kostěné. Důstojnické hvězdy se vyráběly z lisovaného plechu. Vyšší důstojníci někdy používali místo zlatých či stříbrných dracounových lemů na výložkách žluté či bílé hedvábné. Příslušníci kulometných oddílů měli na výložkách za hodnostními hvězdami označení své specialisace - odznak ve tvaru tříhlavého draka, sršícího plameny. Tento emblém byl ze stříbrného plechu pro mužstvo a ze stříbrného či zlatého dracounu pro důstojníky.
Konečně je třeba vzpomenout i různé odznaky s plukovními či vlastenevkými motivy, jejichž nošení na čepicích bylo vojákům v široké míře tolerováno. Naopak bylo přísně zakázáno nošení tzv. savojských hvězd. Jednalo se o límcové označení italské armády (pěticípé kovové hvězdy), které si jakožto trofeje rakousko-uherští vojáci připevňovali na vlastní uniformy.
Přehled dragounských uniforem by nebyl kompletní, kdybychom se nezmínili o různých specialistech, kteří se vyskytovali u dragounských pluků, ale používali specifické označení nebo uniformy. Pokud měli uniformy odlišné od dragounských ještě k r. 1908, pak v období 1908/1909 pro ně byly zavedeny štikově šedé polní uniformy a v r. 1915 uniformy v barvě polní šedi, což již není dále zdůrazňováno.
Kadeti nosili plukovní uniformy z jemnějšího sukna nežli mužstvo a rukavice - tyto uniformy si pořizovali na vlastní náklady. Hole měli jen tehdy, když dosáhli poddůstojnické hodnosti. Po r. 1806 měli na bocích hřebenu helmy reliefní vyobrazení lva, provedené z černě lakované kůže. Po r. 1827 nosili důstojnické helmy s vlněnou housenkou.
Kadeti podle branného zákona z r. 1868 nosili úzké zlaté lemy na límcích kabátů (event. na límcových výložkách). Pokud byli nositeli poddůstojnických hodností, tak i odpovídající hvězdy - v případě kadeta strážmistra i žlutý lem, který byl shora zasunut pod zlatý tak, že byl viditelný jen z jedné poloviny. Kadet důstojnický zástupce (od r. 1908 praporčík), měl zlatý lem jako ostatní a jednu stříbrnou hvězdu, bez ohledu na barvu knoflíků. Dále měl důstojnickou stříbrnou patrontašku na řemenu z červené kůže, černou důstojnickou polní čepici s hedvábnou žluto-černou kokardou a helmu stejnou jako strážmistr.
Praporečník, poddůstojník existující v l. 1758 - 1868, byl vystrojen jako strážmistr (včetně rákosky do r. 1848) a od r. 1857 měl i strážmistrovskou hodnost.
Po zrušení doživotní vojenské služby v r. 1802 začalo být aktuální označení pro vojáky, sloužící dobrovolně přes povinný úvazek. 15.8.1807 pro ně byly zavedeny mosazné štítky, nošené na hrudi, s vyobrazením trofeje a nápisem VETERANIS. Štítky byly oválné za 14 let služby a šestiúhelníkové za 20 let služby.
Délesloužící poddůstojníci od 5.8.1869 měli jednotné označení v celé armádě - žluté krokvicové pásky na levém rukávu nad výložkou. Jeden pásek byl za 3 roky, dva za 6 let a tři za 9 a více let služby. Později bylo toto označení obměněno; tvar zůstal zachován, ale pásky byly zlaté a nosil se jeden silný (13 mm) a nad ním jeden až tři slabé (6 mm) ve stejném smyslu jako předtím. Původní žluté pásky pak byly užívány pro délesloužící mužstvo.
Jednoroční dobrovolníci, existující podle branného zákona z r. 1868, nosili plukovní uniformy s jednotným označením pro celou armádu - na obou rukávech nad výložkou 1 cm široký žlutý prýmek s černou průsvitkou. Pokud se jednalo o veterináře či farmaceuty, měli nad nimi umístěny ještě tzv. desátnické prýmky. Jednalo se o 4 cm silné žluté prýmky, které nosili např. desátníci pěchoty při horním okraji čáka.
Uniformy hudebníků bývaly v minulosti zcela nejednotné. Majitelé pluků je dle své libovůle vybavovali oděvem, který vynikal pestrostí a zdobností, mnohdy ale barvou ani střihem nepřipomínal plukovní uniformu. Nebylo tomu tak vždy, tak např. trubači dragounského pluku Westerloo nosili po r. 1725 běžnou plukovní uniformu.
Po r. 1767 byly u hudebníků rozlišovány běžné a parádní (gala) uniformy. Běžné uniformy se již příliš nelišily od plukovní uniformy. U dragounů měli červené chocholy na kloboucích, na horním konci rukávu pod ramenem zvláštní druh epolet - tzv. vlaštovčí hnízda (Schwalbenesten) - v plukovní barvě a dále bílé lemy límců a rukávových výložek. U švališarů nosili kabáty a výložky v obrácených barvách, t.j. červené kabáty a zelené výložky. Červené kabáty se zlatými či stříbrnými prýmky měli trubači karabinýrů a tedy i karabinýrských švališarů. Barvu parádní uniformy i nadále určoval majitel pluku a to až do r. 1822.
Po r. 1799 měli trubači housenky na helmách v barvě parádní uniformy, od r. 1807 byly housenky červené. Od 16.5.1857 měli štábní trubači (zavedení v r. 1769 místo tympánistů, od r. 1869 označovaní jako plukovní trubači) zlaté lemy límců a rukávových výložek místo bílých. Po r. 1868 byli tito vystrojeni jako strážmistři, ostatní trubači jako četaři nebo desátníci.
Strážmistři-poručíci (od r. 1767 plukovní adjutanti), nosili do r. 1801 uniformu a rákosku jako podporučík.
Furýr nosil do r. 1798 uniformu jako poddůstojníci, potom třírohý klobouk bez ozdob a tmavošedě melírovanou uniformu (kabát, kalhoty a převlečník) s výložkami a knoflíky v plukovních barvách. V l. 1850 - 1855 dvourohý klobouk se zlatým lemem a na límci hodnostní označení četaře.
Důstojničtí sluhové (Officiersdiener) byli od 1.6.1853 vystrojeni jako u pěchoty, t.j. světlemodrá uniforma, kabát měl přeložený límec a jako pokrývka hlavy okrouhlá čapka (Tellerkappe). Od r. 1868 tvořila jejich uniformu světle modrá polní čepice se štítkem, světle modrá blusa s přeloženým límcem zapínaná lištou a šedé rajtky s holínkami (u pěchoty světle modré pantalony). Později měli plukovní uniformu, ale jen polní čepici, nikoliv helmu. Na pravém rukávu nad výložkou měli červený krokvicovitý prýmek v šířce 1 cm.
Plukovní kaplani (Regiments-Caplan resp. Regiments-Capellan, plurál Regiments-Capläne, podle pravopisných norem z počátku 20. stol. Regimentskaplan atd.), existující do r. 1868, neměli po dosti dlouhou dobu normován žádný stejnokroj. Většinou nosili celočerné obleky s bílým nákrčníkem (kolár), případně černé kleriky. Při církevních obřadech užívali černé birety a bohoslužebná roucha v liturgických barvách. Liturgické barvy nebyly zpočátku ustáleny, nejprve se jednalo pouze o bílou barvu, širší spektrum je doloženo až počátkem 12. stol. a další rozšíření nastalo po r. 1570 (pravděpodobně v důsledku „období obnovy po velkém koncilu“, tj. po Tridentském koncilu v l. 1545-1563). Posléze se ustálil počet pěti liturgických barev, které užívá nejen římskokatolická církev, ale i anglikánská a mnohé protestantské církve. Základní liturgické barvy jsou následující: bílá, červená, zelená, fialová a černá. Jako variantní bývají uváděny dvě barvy: šedomodrá a zlatá (zavedená v barokním období). Šedomodrá barva je užívána jako zastupující pro barvu fialovou. Ke zlaté barvě existují dva výklady – buď je uváděna jako variantní k barvě bílé, nebo dokonce ke všem liturgickým barvám. Pouze výjimečně (po dobu dvou dní liturgického roku) se může užívat šestá liturgická barva - růžová. V polském prostředí se rovněž vyskytuje sedmá liturgická barva – světle modrá (mariánská), užívaná při mariánských svátcích. Vojenští duchovní nosili od r. 1773 černý třírohý klobouk, od r. 1798 příčně posazený dvourohý klobouk. Od r. 1828 měli podélně posazené klobouky a pro parádu černý hedvábný pás se zlatými třásněmi. Od r. 1855 měli jako slavnostní uniformu klobouk a kleriku, jako služební černou důstojnickou čepici, černý kabát s černými knoflíky, černé pantalony a černošedý plášť s výložkami z černého sametu a žlutými knoflíky. Jednotlivé hodnostní stupně vojenského duchovenstva se po r. 1868 navzájem neodlišovaly důstojnickými hvězdami ani úřednickými rosetami na límci kabátu, ale různým počtem horizontálních zlatých pásek, našitých v dolní části levého rukávu kabátu (nikoliv pláště).
Auditoři nosili důstojnické uniformy, ale bez polní přepásky a třírohé klobouky bez ozdob (jako důstojníci granátníků). V r. 1798 obdrželi na klobouk knoflík a kličku - obojí zlaté nebo stříbrné podle barvy knoflíků. Od r. 1854 měli pokrývku hlavy stejnou jako jejich příslušný druh jízdy (u dragounů tedy helmu).
Profous byl původně vystrojen podle volby majitele pluku. Později nosil uniformu jako strážmistr, ale jako pokrývku hlavy měl klobouk bez ozdob. Od r. 1840 měl tmavě modrý kabát s krapově červenými výložkami a šedé pantalony. Do r. 1848 nosil rákosku. V l. 1850 - 1868 měl klobouk s péřovým chocholem, tmavě modrý kabát se šarlatově červenými výložkami a žlutými knoflíky a modrošedé pantalony.
Lékaři do r. 1752 neměli odlišnou uniformu, od tohoto roku černé klobouky bez ozdob, šedé (meergrau, někdy bývá chybně uváděno meergrün) kabáty a černými výložkami, červené vesty a kalhoty. Od r. 1779 byly kabáty štikově šedé, od r. 1811 tmavě štikově šedé (tmavě modře melírované) s výložkami a límcem z černého sametu. Od r. 1851 měli dvourohý klobouk s černým péřovým chocholem, světle modrý kabát s černými sametovými výložkami a šarlatově červenou paspulací, zapínaný dvěma řadami žlutých knoflíků (od r. 1854 hodnostní hvězdy) a šedé (1868 modrošedé) kalhoty se šarlatově červenou paspulkou. Od r. 1868 existovala tato uniforma i v polním provedení - černá důstojnická čepice a blusa zapínaná lištou. Lékaři rakouské zeměbrany po r. 1868 měli stejnou uniformu, ale s bílými knoflíky.
Zdravotníci byli zavedeni v r. 1893 ve třech stupních, odpovídajících desátníku, četaři a strážmistrovi. Nosili plukovní uniformu s desátnickými prýmky nad rukávovými výložkami. Pomocný zdravotnický personál (nosiči obvazů) neměl žádné specielní označení. Za I. světové války nosil veškerý zdravotnický personál bílou pásku s červeným křížem v nadloktí levé ruky. Takto byli označeni i vojenští duchovní, přidělení v polních nemocnicích.
Nadkováři od r. 1769 nosili stejnou uniformu jako poddůstojníci jejich pluku včetně rákosky, jako pokrývku hlavy měli klobouk opatřený zlatou nebo stříbrnou kličkou podle barvy knoflíků. Od r. 1828 měli dvourohé klobouky, šedé kabáty s výložkami a knoflíky v plukovních barvách a šedé kalhoty (od r. 1840 pantalony). Nadkováři v r. 1852 (totéž pak zvěrolékaři od r. 1857) měli dvourohé klobouky s černými péřovými chocholy, černé kabáty (krapově červené výložky, 2 řady žlutých knoflíků, hodnostní rosety) a šedé (1868 modrošedé) kalhoty s krapově červenými paspulkami. Po r. 1868 měli rovněž černé důstojnické čepice a černé blusy zapínané lištou. Zvěrolékaři rakouské zeměbrany po r. 1868 měli stejné uniformy.
Eskadronní kováři měli z počátku stejné uniformy jako nadkováři, nenosili ale rákosky. Od r. 1871 nosili tmavě hnědé kabáty, krapově červené výložky (3 hodnostní hvězdy jako četař), bílé knoflíky, krapově červené rajtky a modré polní čepice se štítkem (helmy neměli). Posléze měli uniformu jako ostatní četaři u pluku, pouze nad rukávovými výložkami nosili desátnické prýmky. Později existovali i v hodnosti strážmistra. Za I. světové války nosil veterinární personál bílou pásku s hnědou šesticípou hvězdou v nadloktí levé ruky.
Ubytovatelé (později vedoucí účtů), nosili stejnou uniformu jako důstojníci jejich pluku, neměli ale polní přepásku a hůl. Po r. 1799 měli třírohý klobouk místo helmy (na klobouku od r. 1798 zlatý nebo stříbrný knoflík a klička). V r. 1857 byli přeřazeni mezi vojenské úředníky a od r. 1860 dostali jednotnou uniformu - černý kabát a šedé kalhoty; výložky a knoflíky měli v barvách svého pluku a na límci místo hvězd hodnostní rosety. 1.4.1869 získali opět důstojnický charakter a nosili důstojnické uniformy svého pluku včetně hodnostních hvězd, ale bez patrontašky. Později dostali opět jednotnou uniformu - dvourohý klobouk s péřovým chocholem, tmavě zelený kabát se světle modrými výložkami, zapínaný dvěmi řadami bílých knoflíků, hodnostní hvězdy a modrošedé pantalony se světle modrou paspulkou. V polní versi měli černé důstojnické čepice a tmavě zelené blusy zapínané lištou. Vedoucí účtů rakouské zeměbrany po r. 1868 měli stejné uniformy.
V letech 1722 - 1769 systemisovaný zásobovatel, pokud měl důstojnický charakter, byl vystrojen jako podporučík.
Řezníci po r. 1868 měli plukovní uniformy, ale jako pokrývku hlavy jen polní čepici, nikoliv helmu.
Zbrojíři měli od r. 1807 korsické klobouky, šedé kabáty a světle modré výložky. V r. 1859 byli zrušeni, ale již v r. 1860 obnoveni se stejnou uniformou, jen barva kabátu byla hnědá. Po r. 1868 měli tmavě modré kabáty s krapově červenými výložkami a žlutými knoflíky, světlemodré kalhoty a světlemodrou čepici se štítkem (ve tvaru důstojnické čepice) s desátnickým distinkčním prýmkem (helmu neměli). Od r. 1893 nosili uniformy svého pluku a na obou rukávech nad výložkou měli desátnický prýmek.
Sedláři a řemenáři byli původně vystrojeni podle volby majitele pluku. Později nosili klobouky bez ozdob a šedé kabáty a kalhoty s výložkami a knoflíky v plukovních barvách. Od r. 1868 měli stejné uniformy jako zbrojíři. Rovněž po r. 1893 byli stejně vystrojeni jako zbrojíři.
Poddůstojník, určený k vykonávání funkce vozmistra byl od r. 1722 vystrojen jako strážmistr a šikmo přes prsa nosil kožený řemen, opatřený na hrudi znakem majitele. Po r. 1868 nosili vozmistři na levém nadloktí žlutou pásku, na které byla černě provedena zkratka pluku (např. 14.D.R.). Vyšší stupně funkce vozmistrů se označovaly páskami s dvouhlavým orlem a sice pro štábního vozmistra žlutá páska s černým orlem a pro vrchního štábního vozmistra černá, žlutě lemovaná páska se zlatým orlem.
Odvedenci, kteří ještě nebyli vybaveni uniformou, nosili na levém rukávu v nadloktí žluto-černo-žlutou pásku.
Civilní vozkové, markytáni, sluhové a pod., vykonávající službu u pluku, nosili civilní oděv a na levém rukávu v nadloktí žluto-černo-žlutou pásku s bíle provedenou zkratkou pluku.
Polní četníci, vybíraní z poddůstojníků, nosili uniformu svého pluku. Přes levé rameno měli zavěšený řemen z juchtové kůže, opatřený na hrudi oválným mosazným štítkem s orlem. Na tomto řemeni byla zavěšena kožená služební brašna, obsahující svítilnu, poznámkový notes a pouta. Důstojníci, přidělení polnímu četnictvu, nosili řemen z červené kůže a mosazný emblém na něm byl pozlacený. Později byla pro polní četnictvo předepsána žluto-černo-žlutá rukávová páska v levém nadloktí, stejná jako pro štábní oddíly.
Vedle příslušníků pluku nosívali v minulosti plukovní uniformu i mladí šlechtici a synové důstojníků, kteří s plukem jinak neměli nic společného. Právo jejího nošení původně dle vlastního uvážení uděloval majitel pluku. Toto bylo omezeno v prosinci r. 1767, kdy okruh nositelů byl zúžen pouze na syny důstojníků, počínaje hodností nadporučíka. K 1.11.1768 bylo civilním osobám zakázáno nosit plukovní uniformy, ale k 1.8.1769 byl proveden návrat k situaci z prosince 1767. Posléze toto ovšem zaniklo a právo nosit plukovní uniformu zůstalo pouze majiteli.
Majitelé v minulosti dosti často nosili uniformy svých pluků. Ku př. princ Eugen Savojský se nechal i pohřbít v uniformě svého dragounského pluku (šarlatově červená uniforma s černými sametovými výložkami a pozlacenými knoflíky). Později se majitelé (event. i druzí majitelé, pokud existovali), většinou nositelé generálských hodností, v uniformách svých pluků objevovali spíše výjimečně, při různých výročích pluku, plukovních oslavách a pod.
Právo nosit uniformu svého pluku, které zůstalo zachováno i po faktickém odstranění všech práv majitele, nabývalo někdy až pitoreskních forem. Měli ho totiž bez výjimky všichni majitelé, tedy i hlavy cizích států nebo členové cizích panovnických rodin, jimž bylo občas toto důstojenství udělováno (prvním byl car Alexandr I., který se stal v r. 1814 majitelem pěšího pluku č. 2). Abychom uvedli alespoň několik případů z moderní doby, mohli by se teoreticky objevovat v rakouských plukovnických uniformách za I. světové války tito panovníci nepřátelských států: rumunský král Karel I. (pěší pluk č. 6), belgický král Albert I. (pěší pluk č. 27), italský král Viktor Emanuel III. (pěší pluk č. 28), černohorský král Nikola I. (pěší pluk č. 55), řecký král Jiří I. (pěší pluk č. 99), ruský car Nikolaj II. (hulánský pluk č. 5) a anglický král Jiří V. (pluk polních houfnic č. 12); není ale známo, že by někdo z nich tak činil. I u dragounů existoval jeden majitel z řad představitelů dohodových států a sice velkokníže Nikolaj Nikolajevič (dragounský pluk č. 12).
Několikrát zde již padla zmínka o rukávových páskách. Těchto existovala, zvláště v moderní době, celé řada s pevnou funkční systemisací. Vedla nich existovaly ještě pásky specielní, užívané při různých příležitostech. Pravděpodobně nejstarší byla černá smuteční páska, normovaná již 16.4.1747. Takovou např. nosili po dobu 46 dní všichni důstojníci jako smutek za Marii Antoinettu; v novější době třeba při pohřbech Ferdinanda d'Este či Františka Josefa I. Dále se vyskytovaly i alianční rukávové pásky, používané koaličními armádami v letech 1813 - 1814 či prusko-rakouskou armádou v r. 1864 - v obou případech bílé. Alianční pásky byly záležitostí vysoce praktickou, protože při tehdejších pestrých uniformách omezovaly na minimum záměnu spojence s nepřítelem.
Alianční pásky existovaly i za války roku 1866 a sice černo-červeno-žluté (tj. v barvách Německého spolku) pro rakouskou stranu a bílé pro Pruskou stranu. Rakušané používali tyto pásky pouze na německém bojišti v rámci VIII. spolkového armádního sboru, nikoliv na bojišti italském, ale ani na českém. Zatímco v Itálii by nošení těchto pásek bylo v podstatě zbytečné (Rakousko zde nekooperovalo se žádným ze svých spojenců), na českém bojišti by mohly být velmi užitečné, možná ani ne tak pro Rakušany, jako spíše pro jejich saské spojence, jejichž uniformy byly poněkud podobné pruským stejnokrojům. To také vedlo k některým tragickým záměnám Sasů s Prusy. Pro zajímavost je možno dodat, že pruská armáda na českém bojišti bílé pásky občas používala (i když zřejmě pouze ve velmi malém počtu), jak je možno vidět na některých dochovaných dobových fotografiích. V moderních dobách se užívaly na manévrech pásky na čepicích. Rozhodčí byli označeni bílými páskami, protivník byl označen červenými páskami (na červených jezdeckých čepicích a fezech bosensko-hercegovinských oddílů se užívaly pásky modré), vlastní strana byla bez jakéhokoliv označení.
Příležitostně se používaly i různé kokardy v cizích barvách. V r. 1814 rakouská vojska, umístěná ve Francii, nosila bílou bourbonskou kokardu (m.j. i dvě eskadrony tehdejšího švališarského pluku č. 4, které byly součástí spojenecké eskorty při Napoleonově odjezdu na Elbu). V r. 1848 rakouská armáda na území Německého spolku užívala spolkovou kokardu černo-červeno-žlutou, důstojníci černo-červeno-zlatou.
Seznam literatury
Adjustirungs-Vorschrift für die Generale, Stabs- und Ober-Officiere, dann für die Feld-Geistlichkeit, das Militär-Gerichts-Personale, die Feldärrzte und sonstige Parteien der kaiserlich-königlichen Armee. Wien 1855.
ALEXANDR, J. Památník 28. pěšího pluku Humberta I. krále italského. Praha 1898.
ALLMAYER-BECK, J. Ch., LESSING, E. Die k.(u.)k. Armee 1848-1914. München-Gütersloh-Wien 1974.
AMON von TREUENFEST, G. Geschichte des k.k. Dragoner-Regimentes Feldmarschall Alfred Fürst zu Windisch-Graetz Nr. 14. Wien 1886.
ANDRÝSEK, Š. Bitva u Kolína roku 1757. Kolín 1956.
ANGER, G. Illustrirte Geschichte der k.k. Armee I.-III. Wien 1886-1887.
B. Olomoučtí dragouni. In: Kdy-Kde-Co (Olomouc) č. 8/1983.
BARCY, Z., SOMOGYI, G. Királyért és hazáért. Budapest (1990).
BARCY, Z., SOMOGYI, G. Magyar huszárok. Budapest 1987.
BELLANGÉ, H. Die Soldaten der französischen Republik und des Kaiserreichs. Leipzig 1843.
BRADÁČ, K. Černohorská armáda. Praha (1912).
BRÜCH, O., DIRRHEIMER, G. Das k.u.k. Heer 1895. Wien 1983.
Císařská těžká jízda. (Brno) s.a.
Český svět, ročník XIII (1916).
DANGL, V. Bitvy a bojiská. Od Wogastisburgu po Lamač. Bratislava 1984.
DANZER, A. Unter den Fahnen. Die Völker Österreich-Ungarns in Waffen. Prag-Wien-Leipzig 1889.
Das Heer Maria Theresias. Faksimile-Ausgabe der Albertina-Handschrift „Dessign des Uniformes des Troupes I.I. et R.R. de l'année 1762“. Wien 1973.
Die Wehrmacht der Monarchie im Weltkrieg 1914. Moderne illustrierte Zeitung, Doppelnummer 10 und 11, 15. Mai - 1. Juni 1914, XIV. Jahrg.
ENGEL, R. Geschichte des k. und k. Infanterieregimentes Philipp Herzog von Württemberg Nr. 77 von der Errichtung 1860 bis 1906. Przemysl 1906.
FINKE, E. K.(u.)k. Hoch- und Duetschmeister. 222 Jahre für Kaiser und Reich. Graz-Stuttgart 1978.
FÖRSTER, G., HOCH, P., MÜLLER, R., SWOBODA, R. Uniformen europäischer Armeen. Berlin 1978.
FUČÍK, J. Rakousko-uherské válečné čepicové odznaky. Stráňavy 1991.
FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. Le Costume et les Armes des soldats de tous les temps 1.-2. Tournai 1966-1967.
FUNCKEN, L. FUNCKEN, F. L'Uniforme et les Armes des soldats de la guerre en dentelle 1.-2. Tournai 1975-1976.
FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. L'Uniforme et les Armes des soldats du premier Empire 1.-2. Tournai 1968-1969.
FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. L'Uniforme et les Armes des soldats du XIXe sićcle 1.-2. Tournai 1981-1982.
FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. L'Uniforme et les Armes des soldats de la guerre 1914-1918 1.-2. Tournai 1970-1971.
HAYTHORNTHWAITE, P., FOSTEN, B. Austrian Army of the Napoleonic Wars (2) Cavalry. London 1986.
HIRTENFELD, J. Oesterreichischer Militär-Kalender für das Jahr 1861. Wien (1860).
Hodnostní odznaky a rozeznávací značky c. a k. vojska, c. a k. válečného námořnictva a obou zeměbran. In: Vojenský přítel 1908.
Infanterie-Regiment 94 im Weltkriege. Reichenberg 1929.
JUDEX, M. Distinktions- und sonstige Abzeichen Oesterreich-ungarischen Wehrmacht. Leipzig 1908.
(Český překlad KVH Praha 1983.)
JUNG, P., PAVLOVIC, D. Rakousko-uherská armáda za první světové války. Brno 2007.
KÄHLIG, C., JEDINA, R. Die Heere und Flotten der Gegenwart IV. Österreich-Ungarn. Berlin (1898).
KLIMA, H. Die Kopfbedeckung der k.k./k.u.k. Ulanen von 1784-1918. In: Militaria Ausriaca.
KLIMA, H. Helme militärischen Formationen und ziviler Wachkörper in Österreich-Ungarn um 1900. München (1971).
KLUČINA, P. a kol. Od zbroje k stejnokroji. Praha 1988.
KLUČINA, P., ROMAŇÁK, A., RICHTER, K. Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby II. (17. - 20. stol.). Praha 1984.
(KNÖTEL, R.) Přehled vojska všech národů Evropy. Praha s.a.
KOPECKÁ, V., KOPECKÝ, P. Trutnovsko ve válce 1866. Trutnov 1980.
KRAEMER, H. Das XIX. Jahrhundert in Wort und Bild. Politische und Kultur-Geschichte IV. Berlin-Leipzig-Stuttgart-Wien (1900).
Kriegsbilder der österr.-ungar. Armee aus dem 19. Jahrhunderte. Wien-Leipzig s.a.
KRUM, G., MUDRA, M. Jak se vojáci oblékali. In: Zápisník 1979-1980.
KUTTAN, V. Rozlišovací barvy v habsburské armádě. In: Oběžník ZO Svazarmu 4009/942 KVH Praha 1987/XVII/4.-6., 1988/XVIII/1.
LUCAS, J. S., COOPER, M. Austro-Hungarian Infantry 1914-1918. New Malden 1973.
MALOVICKÝ, V. Kuchyně mezi Orlicí, Labem a Cidlinou. Praha 2007.
Militär-Album aller Länder 2. u. 3. Heft. Die Oesterreich-ungarische Armee. Leipzig s.a.
Military Uniform. The Splendour of the Past. London 1973.
MIROHORSKÝ, E., TYRŠ, M., PROCHÁZKA, K. Názorný atlas k Slovníku naučnému, Čásť třetí: Válečnictví polné a vojenství. Praha 1868.
MOLLO, A., TURNER, P. Army Uniforms of World War 1. Poole-Dorset 1984.
MUDRA, M. Vojenské materiály v muzeích. Roztoky 1971.
MÜLLER, H., KUNTER, F. Europäische Helme aus der Sammlung des Museums für Deutsche Geschichte. Berlin 1984.
MÜLLER, R., LACHMANN, M. Spielmann - Trompeter - Hoboist. Aus der geschichte der deutschen Militärmusiker. Berlin 1988.
NAGYRÉVI von NEPPEL, G. Husaren in der Weltgeschichte. Wiesbaden 1975.
NEUWIRTH, V. Geschichte des k.u.k. Infanterie-Regimentes Alt-Starhemberg Nr. 54. Olmütz 1894.
Niederösterreichischer Amts-Kalender für das Jahr 1901. XXXVI. Jahrgang. Wien 1901.
Österreichische Bürgerkunde. Handbuch der Staats- und Rechtskunde in ihren Beziehungen zum öffentlichen Leben I.-II. Wien (1908).
Österreich-Ungarn in Waffen I., IV. (reprodukce fotografií z I. světové války). s.l. s.a.
PODLAHA, A. Katolická liturgika. Praha 1930.
SCHAGER, A., KADEČKA, L. Das Militärstrafverfahren im Felde. Wien 1916.
Schematismy rakouské / rakousko-uherské armády a rakouské zeměbrany z let 1790-1918 (Miliz-Almanach, Militaer-Almanach, Militär-Almanach, Schematismus der kais. königl. Armée, Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthums, Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes, Kais. königl. Militär-Schematismus, Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer und für die kaiserliche und königliche Kriegs-Marine, Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer und für die kaiserliche und königliche Kriegsmarine, Ranglisten des kaiserlichen und königlichen Heeres, Schematismus der k.k. Landwehr und der k.k. Gendarmerie der im Reichsrathe vertretenen Königreiche und Länder, Ranglisten der k.k. Landwehr und der k.k. Gendarmerie)
SCHICK, I. T., HALEM, W. Das Bilderlexikon der Uniformen von 1700 bis zur Gegenwart. München 1978.
SCHMIDT, H. Handbuch für Unteroffiziere. Wien 1911, 1915.
SCHREIBER, G. Des Kaisers Reiterei. Österreichische Kavallerie in vier Jahrhunderten. Wien 1967.
SCHWARZENBERG, K. Heraldika. Uherské Hradiště 1992.
SEATON, A., OTTENFELD, R. Die österreichisch-ungarische Armee in der Zeit der Napoleonischen Kriege. Bonn 1979.
Sechzig Jahre Wehrmacht 1848-1908. Wien 1908.
ŠKORPIL, V. M. O lidu jezdeckém. Voják ve válce a revoluci do r. 1848. Praha 1947.
ŠUSTA, J. Světová politika v letech 1871-1914 I.-VI. Praha 1924-1931.
TEUBER, O., OTTENFELD, R. Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895.
(Český překlad KVH Praha 1981.)
TOMAN, K. Der Soldat im Wandel der Zeiten. Praha 1964.
TOMAN, K. Od kopí k tryskovým letounům. In: Československý voják 1957-1958.
TOMAN, K. Uniformy 1805 Slavkov Austerlitz (soubor pohlednic s textem) Praha 1969.
TOMAN, K. Vojáci bitvy u Slavkova 1805 Austerlitz II. (soubor pohlednic s textem). Brno 1990.
TOMAN, K., UHLÍŘ, D. Vojáci bitvy u Slavkova 1805 Austerlitz (soubor pohlednic s textem). Praha 1986.
TUHÝ, B. Armády Rakouska, Saska a Pruska. Organizace, výzbroj a výstroj ve válce roku 1866. Ostrava (1967).
TUHÝ, B., ŠRAMAR, J. Armády Rakouska, Saska a Pruska ve válce 1866. Organizace, výzbroj a výstroj. Hradec Králové 1990.
UHLÍŘ, L. Dragouni a švališaři v rakouské armádě (rukopis). sl. s.a.
UHLÍŘ, L. Hodnosti a hodnostní označení rakouské armády v r. 1866 (rukopis). s.l. s.a.
UHLÍŘ, L. Vývoj uniforem dragounského pluku č. 14 (rukopis). s.l. s.a.
UHLÍŘ, L. Z dějin 14. dragounského pluku de Ligne. In: Vzpomínka na Kolín 18.6.1757. Brno 1987.
URBANSKI, A. Die Geschichte der k.k. 46. Schützendivision. Berlin (1938).
VOGELTANZ, J. Dragouni. In: Střelecká revue č. 3/1989.
VOGELTANZ, J. Dvojí sukno malebných uniforem. In: Česko-bavorské výhledy č. 3/1992.
VOGELTANZ, J. Karabiníci, jízdní granátníci, švališaři a jízdní myslivci. In: Střelecká revue č. 7/1989.
VOGELTANZ, J. Ramenní šňůry. In: Oběžník ZO Svazarmu 4009/942 KVH Praha 1984/XIV/1.
VOGELTANZ, J. Vesty, kalhoty, boty, kamaše a ostatní doplňky vojenského stejnokroje. In: Oběžník ZO Svazarmu 4009/942 KVH Praha 1984/XIV/4.
VOGELTANZ, J. Vojáci minulých staletí. In: maxipionýr 1989.
VOGELTANZ, J. Vojenské kabáty a manžety. In: Oběžník ZO Svazarmu 4009/942 KVH Praha 1984/XIV/3.
VOGELTANZ, J. Vojenské pláště a knoflíky. Historický vývoj. In: Oběžník ZO Svazarmu 4009/942 KVH Praha 1984/XIV/5.
VOGELTANZ, J. Vojenské stejnokroje z období osvobozeneckých válek proti Napoleonovi v letech 1812-1815. In: Sborník přednášek „1. Svazarmovského dne KVH ZO Svazarmu Dolu Fučík Petřvald“. Šilheřovice 1983.
VOGELTANZ, J. Z historie vojenských pokrývek hlavy. In: Střelecká revue č. 4-5/1992.
VOGELTANZ, J. Z historie vojenských stejnokrojů. In: Střelecká revue 1983-1988.
VOGELTANZ, J. Ze staré vojenské terminologie. In: Obrana lidu 1989-1991.
VOGELTANZ, J. Změny stejnokroje rakousko-uherské armády v letech 1914-1918. In: Oběžník ZO Svazarmu 4009/942 KVH Praha 1984/XIV/2.
Vojenské dějiny Československa I.-V. Praha 1985-1989.
VOJNA, S. Co rakousko-uherský vojín věděti má. Praha (1916).
Výzbroj, výstroj a označení rakouské armády v bitvě u Slavkova 1805. Brno 1981.
WALDSCHÜTZ, O. Einführung in das Heerwesen. Wien 1910-1914.
WENGEN, F. Geschichte des k.k. Oesterreichischen 13. Dragoner-Regiments Prinz Eugen von Savoyen seit seiner Errichtung 1682 bis zur Gegenwart. Brandeis a. d. Elbe 1879.
WENKE, E., REX, O. Geschichte des k.u.k. 1. böhmischen Dragoner-Regimentes Kaiser Franz. Prag 1896.
Wörterbuch zur deutschen Militärgeschichte. Berlin 1985.
WREDE, A., SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905.
ZENGER, Z. M. Heraldika. Praha 1971.
52 Kriegsbilder aus der Galerie Österreichischer Maler (reprodukce obrazů z I. světové války). Wien s.a.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/kontext/dragouni-svalisari-uniformy.html