Bitva národů: Merveldtův útok na Connewitz a Dölitz (16.10.1813)
Jiří Kovařík
Naposledy upraveno: 10.11.2023
V květnu 2019 vydalo nakladatelství Akcent novou knihu Jiřího Kovaříka Bitva národů: Napoleonova porážka u Lipska roku 1813. Autor na svém blogu zveřejnil obsah tohoto díla, čítajícího 448 stran většího formátu a obsahujícího 131 vyobrazení a 19 map – podrobněji viz napoleon-knihy.blogspot.com. Čtenářům našeho portálu současně laskavě poskytl několik úryvků popisujících bojové nasazení vojáků c. k. armády v bitvě národů.
Plán útoku k severu prostorem mezi Pleissou a Elsterou se hraběti Radetzkému od počátku nelíbil, kníže Schwarzenberg ale uvěřil von Langenauovu plánu a za tuto důvěřivost platil nejen on, ale i 2. Armeeabteilung, v jádru sbor, který měl postupovat mezi Pleissou a Elsterou na severní Connewitz a severovýchodní Dölitz. Velel mu GdK hrabě Maximilian von Merveldt, jenž si ještě jako podmaršálek získal proslulost za ústupu z Bavorska k Vídni roku 1805, a rozkazy dostal krátce po půlnoci. Připravil se, jak nejlépe a nejrychleji mohl, na pochod vyrazil mezi sedmou a osmou ranní z prostoru u vsi Gautsch, Ledererovu divizi nechal pochodovat jako první a divize Aloise Liechtensteina šla za ní. Postupovalo se rozvinutě, v čele zleva doprava dvě brigádní baterie, dvě eskadrony dragounů DR 1 Erzherzog Johann, napravo pěšáci IR 23 Strauch a IR 44 Bellegarde se sborovým dělostřelectvem. Za oběma divizemi pak vykročil Reserve-Abteilung pod velením dědičného prince von Hessen-Homburg, jehož dvě divize (nejprve pěší Bianchiho a poté granátnická Weissenwolfova) se semkly do Bataillonsmassen. Trochu víc vzadu a u pravého křídla čelem k Pleisse postupovali kyrysníci Nostitzovy divize. Ke krytí levého křídla a kvůli kontaktu s Gyulaiovým uskupením nalevo vyslal Merveldt podplukovníka Simbschena s hraničáři Gradiskaner a prvním batalionem IR 20 Kaunitz.
Krom toho postupoval nezávisle od Merveldtova uskupení a severně od něj generálmajor Karl von Quallenberg se dvěma bataliony IR 34 Davidovich a dvěma eskadronami kyrysníků KR 8 Hohenzollern; jeho směr byl od Wiederau na Klein-Zschocher. Pokud by nenarazil na nepřítele, měl se stočit doprava k Pleisse, překročit ji a útočit na Connewitz z druhé strany než Merveldt, což byl předpokládaný vpád do týlu francouzské obrany.
Pochod všech částí této první spojenecké a zcela rakouské kolony vedl nepřehledným terénem, mokřinami, bažinami a hustým porostem, kterým šlo postupovat jen s obtížemi, přičemž děla za pěchotou vázla. Teprve kolem poledního došli pěšáci IR 44 Bellegarde (z Longuevillovy 2. brigády Ledererovy divize) k prvnímu mostu, vedoucímu přes staré rameno Pleissy, který už Francouzi strhli, průzkum ale hlásil, že o 400 metrů výše a přímo proti Connewitz je jiný, neporušený, leč zatarasený. Sotva k zátarasu Rakušané vykročili, zaburácelo z druhé strany říčního ramene šest děl a z domů na protilehlém břehu zapráskaly muškety pěšáků, celkem čtyř a půl batalionu z francouzské divize generála Lefola. Pluk Bellegarde sice po mostě přešel, zaplatil za to ale dvěma stovkami mrtvých i raněných. Za ním postupovali pěšáci IR 56 Wenzel Colloredo (z Klopsteinovy 1. brigády), jejichž řady notně prořídly v bitvě u Drážďan a byly doplněny nováčky, okoušejícím teprve nyní, co je to žár bitvy. Hledal se brod ve směru na Lössnig, aby šlo zaútočit i odjinud, než od mostu, hladina ale byla po deštích příliš vzdutá, veškerá snaha nikam nevedla a k Connewitz se od Staré Pleissy prorazit nedařilo. První batalion regimentu Wenzel Colloredo, který to pod velením Obersta Johanna von Bergera a majora Ferdinanda von Otthaus zkoušel, se dostal do těžké nepřátelské palby z druhého břehu a z lesa, v níž zasáhly velitele brigády Johana Baptista Longuevilla dvě kulky, přičemž jiná pod ním zabila koně. Generálmajorova zranění nebyla smrtelná, ale deprimovaný batalion, zčásti ve stojaté hluboké vodě, ustupoval…
„Francouzi se tu urputně bránili; jejich těla ležela hustě v sutinách domů a mezi barikádami na mostě. Cesta z Connewitz k mostu se zanedlouho pokryla mrtvými, které neměl nikdo čas odklidit a celá divize pochodovala přes ně. Druhá strana mostu nebyla lepší a skýtala ošklivý pohled. Mnozí, přemnozí naši kamarádi tu vykrváceli. Les byl plný našich mrtvých a na břehu Pleissy ležely celé řady našich mužů, které tu zasáhla palba z dvaceti kroků,“ tak viděl tato místa podmaršálek hrabě Bubna, který tudy pochodoval 19. října, o tři dny později!
Průčelí „Torhausu“ Dölitz poškozené střelbou v průběhu bitvy.
Současný stav - bitvu stále připomíná větší množství zazděných dělových kulí.
V jeho interiéru je umístněna expozice cínových figur - torhaus-doelitz.eu
(Foto: K. Sáček, 2023)
Kníže Schwarzenberg nakonec nařídil, aby oba pluky zanechaly krví těžce placených pokusů o přechod, ustoupily a čekaly, zda se druhé části Merveldtových sil nepodaří prorazit přes jižnější Dölitz.
Tato ves, dnes zcela pohlcená Lipskem, ležela na pravém břehu Pleissy, na levém se však nacházela panská usedlost, zámek s barokní věží a branou do zdí obehnané zahrady s nádvořím. Před areálem navíc tekl mlýnský náhon, vytvářející tak s říčním korytem ostrov, a cestu k zámku přes náhon uzavíral domek vrátného.
Poniatowského Poláci, kteří měli obsazen zámek i domek, pokládali pozici za tak silnou, že se nenamáhali strhnout mosty, spojující oba břehy. Dvě kompanie 1. batalionu pluku IR 24 Strauch (z Longuevillovy 2. brigády) v čele a hejtmanem Petzlerem však vpadly do zámku zcela nečekaně a hnaly obránce úprkem až do vsi. Poláci se vzápětí vzpamatovali, vyrazili s posilami do protiútoku a zmocnili se domku vrátného, dál se ale přes obranu, vedenou opět Hauptmannem Petzlerem, neprobil. Když pak Oberst Reisenfels přivedl posily, vytlačili Rakušané Poláky zpět za Pleissu a dokonce je vyhnali z vesnice do polí i mírné stráně na východě, on sám ale za to zaplatil životem.
Boj se poté změnil v děly podporovanou přestřelku a střílelo se tak zuřivě, že IR 24 Strauch neměl zanedlouho munici a musel být vystřídán částí pluku IR 20 Kaunitz. Situace se začala měnit až kolem třetí hodiny odpoledni, kdy se Rakušanům podařilo přisunout kolem zámku k náhonu děla.
„Ve tři odpoledne dojelo k Pleisse od Raschwitz první rakouské dělo. První rána zasáhla mlýn a utrhla roh. Rakouské granáty zapálily mlýn a sousední statek. Ustupující Poláci podpálili s pomocí snopů hořící slámy několik statků a domů. Bylo zničeno celkem devět statků, čtyři osamělé stodoly, mlýn a dvanáct domů.
Poláci se pokusili dělostřeleckými granáty z baterie na Kellerbergu zapálit v Dölitz zámek, nepovedlo se jim to však, neboť jeden granát u nich explodoval. Všechny krokve a střešní tašky na bráně byly zničeny,“ zapsal si místní justiciár Vollhardt a dodal, že kdo mohl, ten ze vsi i ze zámku kolem desáté dopolední utekl, majora Winklera, vlastníka zámku ale Rakušané zajali a odvedli do zápolí:
„Život majora Winklera byl v ohrožení. Kozáci spatřili stužku saského Řádu sv. Jindřicha, pokládali jej za nepřátelského důstojníka a chtěli ho zastřelit. Život mu ušetřili jen dík úsilí, které vynaložil měšťan Kori, vikář z Markkleebergu. Ostatní vesničané, kteří mysleli, že naleznou útočiště ve mlýně, ho museli opustit, když začal hořet. Když prchali přes ves, hvízdaly kolem nich kule, ani jednoho ale netrefily. Uprchlíci spěchali do Engelsdorfu.“
Okolí obce Dölitz na mapě z roku 1806.
Merveldtův útok na Connewitz a Dölitz
(von Hoen: Befreiungskrieg 1813 u. 1814)
Jedním z civilistů, kteří po sobě zanechali na ony chvíle a místo vzpomínku, byl i již dříve zmíněný doktor Hentze, vikář ze vsi Gautsch:
„Můj dům se stal hlavním stanem hraběte Merveldta. Pětadvacet husarů se usadilo v mojí stodole. Jejich úkolem bylo předávat veliteli informace z pozorování jednoho dělostřeleckého důstojníka na kostelní věži. Poté, co hrabě v mém domě poobědval, vyjel s pobočníkem na Ötzsch, aby provedl průzkum pravého břehu Pleissy…“
Boj o dölitzký zámek - pohlednice vydaná na počátku 20. století spolkem německých Rakušanů (Bund deutscher Österreicher) v Linci, č. 77.
Bylo už pozdě po poledni, někdy kolem páté odpolední, když dostal Maximilian von Merveldt zprávu, že Dölitz mají jeho muži v rukou a že pod kombinovaným náporem Bianchiho divize i Kleistových Prusů padl také Markkleeberg, který musela 52. divize generála Semelleho vyklidit. Ta se navíc ocitla za ústupu v boční palbě a její spořádaný ústup se změnil v chaotický útěk. Rozhodl se popojet blíž k prvnímu sledu a měl nesmírnou smůlu. Generál kavalerie byl totiž silně krátkozraký, binokl nenosil, nebo jej nechal v kapse uniformy, a poté, co přejel Pleissu, spatřil spousty modrých uniforem. Věděl, že Bianchiho podporuje Kleist, automaticky předpokládal, že muži před ním na sobě mají pruskou modř, načež pobodl, následován jen pobočníky a příkazníky, koně. Modré uniformy ovšem nepatřily Prusům, ale Francouzům, Curialově 2. divizi Napoleonovy staré gardy (byť Józef Grabowski, Poniatowského pobočník, i baron Fain mylně tvrdili, že to byli Poláci). Nic netušící Merveldt předjel svůj skrovný doprovod, dojel na dvacet kroků k oněm vojákům, a než si stačil uvědomit, v jakém nebezpečí je, třeskla salva z mušket. Jedna kulka srazila generálova koně, Merveldt klesl, a když se probral z následku pádu i šoku, byl v zajetí, přičemž pobočníci, kteří unikli, Schwarzenbergovi ohlásili, že je mrtev.
Vikář Hentze se o generálově smůle dozvěděl doslova z první ruky a možná i část dramatické epizody viděl na vlastní oči:
„Navzdory křiku jeho eskorty vjel na opačný břeh. Tam, protože byl krátkozraký a možná i nahluchlý, se stal zajatcem. Velení se místo něho ujal kníže Alois Liechtenstein.“
Když pak Francouzi zajatého Merveldta prohledali, nalezli u něj opis spojeneckého plánu pro neděli sedmnáctého. Baron Wolzogen později tvrdil, že postupoval s Merveldtem a před přechodem Pleissy jej žádal, ať s sebou onen dokument nevozí, generál prý na něj ale nedal…
„Toho večera se pak generální štáb usadil v mém domě,“ pokračoval doktor Hentze. Já ošetřoval jednoho raněného důstojníka v místnosti, sousedící s předpokojem, kde se štáb radil. Když jsem byl hotov, vešel jsem do předpokoje a jeden drobný důstojník, kníže Liechtenstein, ke mně přistoupil s otázkou: ,Kdo jste?‘. ,Majitel tohoto domu,‘ zněla má odpověď, a on opáčil: ,To máte štěstí, protože jste právě naslouchal jednání válečné rady!‘…“
Protiútok polských jednotek na „Torhaus“ Dölitz dle R. Knöttela.
Obsáhlou vzpomínku na boje u Dölitz a Connevitz i na generálově zajetí zanechal chef de batallion Félix Girod de l’Ain, který patřil k Curialově gardové divizi. Ta stála jako záloha na výšině u Probstheidy v půli cesty mezi Lipskem a Wachau a její příslušníci dobře věděli, že budou nasazeni jen v nejnutnějším případě, neboť císař svoji gardu úzkostlivě šetřil. Nebylo nic divného, že se až do druhé hodiny odpolední tito veteráni ničeho nezúčastnili, pak ale přišel rozkaz, aby celá divize podpořila Merveldtem zle tisknutý Poniatowského sbor na březích Pleissy, tedy na krajním pravém křídle.
„V mžiku jsme se dali na pochod oním směrem; podle zvyku z časů, kdy jsem jako důstojník voltižérů obvykle chodíval jako zvěd, nebo jako tiraillér před kolonami, jsem předjel generála Curiala o pět či šest stovek kroků a vyjel na vrcholek návrší.“
Odtamtud už viděl v dálce a u klikatého říčního koryta šedé pláště ustupující polské infanterie, proto jel dál bez přílišných obav, že narazí na nepřítele, jenže opak byl pravdou.
„Náhle jsem spatřil pár kroků před sebou rakouskou kolonu, který tiše defilovala úvozovou cestou. Bleskem jsem obrátil a cválal, abych generála Curiala upozornil na to, nač jsem narazil; v téže chvíli ale třeskly výstřely z pušek, které si vyměňovali naši a nepřátelští zvědové, a my uviděli, jak z lesíka na opačné straně za úvozovou cestou, v níž jsem zahlédl tu rakouskou kolonu, vyjíždí nějaká doprovodem následovaná osoba. Přijížděla sama a cvalem, přičemž na svoje jednotky německy křičela: ,Nestřílejte! Nestřílejte! To jsou Prusové!‘ Měli nás za Prusy podobně, jako my je pokládali za Poláky! Z naší strany ale netrval omyl dlouho. I zmíněná osoba, která nebyla nikým jiným než podmaršálkem [správně GdK] hrabětem Merveldtem, pochopila, že je to francouzský sbor, který mu postupuje do boku. On trhl otěžemi, kůň ale ujel sotva pár kroků, pak ho pod ním zabili.
Vmžiku jsme, komandant Bernelle a já, vyrazili tryskem, abychom se jej zmocnili dřív, než se mu povede vstát, nebo mu přijde pomoc; dva další důstojníci vyjeli se stejnou myšlenkou ze dvou různých stran, takže jsme k tomu nebožákovi dojeli čtyři. Dokázal se zpod koně vyprostit a už udělal pár kroků zpět k lesu, když jsme ho dostihli. Jeho eskorta, složená z pár dragounů, zůstala na okraji onoho lesa nejméně 200 kroků od nás a my viděli, jak výhružně mávají palaši nad hlavami, vyjet na nás je ale nenapadlo. Kořist nám mohli vyrvat zjevně snadno, neboť každý z nás měl v pěsti jen kordík a u sedla ani jedinou pistoli.
Když hrabě Merveldt viděl, že je zajatcem, rozepjal si plášť, ukázal na zlaté krumplování a rozličné řády, načež dobrou francouzštinou pravil: ,Pánové, berte ohledy na můj věk i stav…!‘ Ujistili jsme jej, že mu nijak neublížíme…“
Další z pohlednic vydaných pravděpodobně na počátku 20. století (u příležitosti 100. výročí?).
V tomto případě detaily vyobrazených uniforem c. k. vojáků se značně rozcházejí s historickou skutečností.
Čtyři šťastlivci raději pospíchali z dosahu dragounů.
„Dva z nás jej vzali mezi své koně tak, že ho za šaty zlehka nadzvedli a doslova ho nesli až do určité vzdálenosti, kde jeden z těch dvou seskočil na zem a nechal jej, aby nasedl. Tak jsme ho dovezli ke generálu Curialovi, který jej okamžitě poslal k císaři…“
Jedním z té čtveřice musel být pětadvacetiletý Hubert Joseph Jean Lambert de Stuers, tehdy kapitán 2. (holandského) pluku gardových švališerů-kopiníků, jimž se říkalo podle barvy uniformy Lanciers rouges, Červení kopiníci. Ten se zde ocitl pod velením generála Curiala v rámci staré gardy a ve svých vzpomínkách uvedl:
„Generál Curiali dostal rovněž rozkaz zajistit linii u Dölitz. Naši gardisté nejprve vypálii salvu směrem k lesu, což měla být výstraha vůči pokusům o naše zatlačení ze strany nepřátelské kavalerie. Zanedlouho jsem spatřil, jak k nám míří tři jezdci. Obranná linii pálila dál. Jeden z těch jezdců si myslel, že jsme jejich, a dával rukama znamení, ať palbu zastavíme. Brzo svůj omyl pochopil a chtěl obrátit, koně pod ním ale zabili. Jezdec mohl sám vstát a zraněn nebyl. Já se k němu skrze obrannou linii rozjel, a když jsem ho dohnal, dostával se už namáhavě přes vyschlý příkop, táhnoucí se okrajem lesa. Dva další jezdci, kteří se zprvu snažili svému kamarádu pomoci, se rychle stáhli do uctivé vzdálenosti. Odtamtud pozorovali, že se mnou jedou tři další důstojníci. Rukou jsem toho rakouského důstojníka popadl ve chvíli, kdy sotva popadal dech a obrátil se ke mně se slovy: ,Neubližujte mi, jsem generál von Merveldt.‘ ,Jste mým zajatcem,‘ povídám mu, ,odevzdejte mi svou šavli!‘. Dal mi svou zbraň i s pochvou z oceli. (…) Merveldt nedělal potíže. Stále ještě měl naději, že ho co chvíli osvobodí, neboť mezi lesním stromovím bylo vidět množství nepřátelských jezdců. Přivolal jsem tedy pana Bernella od Curialova divizního štábu a představil mu výjimečnou kořist, kterou jsem před chvílí ulovil. Já uchopil generála za límec, Bernell pod paží a tak jsme ho rychle dovlekli k nám a skrze naši linii. Generál Curial nám poručil, ať Merveldta dopravíme k Napoleonovi…“
Lößnig (Lössnig) - v parku někdejšího Merveldtova náměstí (které se v současnosti jmenuje Rembrandt-Platz), byl v roce 1913 postaven jeden z pěti tzv. Rakouských pomníků. Jeho pamětní deska dodnes nese nápis:
General der Kavallerie Friedrich Erbprinz von Hessen-Homburg
Oesterr. Reservecorps
1. Korps: Feldzeugmeister Grf. Colloredo
2. Korps: General der. Kav. Frh v. Merveldt
-
Dem Andenken der in den Kämpfen um Connewitz, Lössnig, Dölitz und Dösen gefallenen Helden.
(překlad: Památce hrdinů, kteří padli v bojích o Connewitz, Lössnig, Dölitz und Dösen.)
Stav pomníku v roce 2023
(Foto: K. Sáček)
Lambert de Stuers pak podotkl, že Bernelle (kterému říkal Bernell) si později všechny zásluhy přisvojil sám…
Napoleon Merveldta znal buď z Vídně, či z Paříže, a překvapeně jej přivítal slovy, které shodně citují jak Girod, tak de Stuers: „Jakže. To jste byl vy, pane de Merveldt, kdo se nechal takto lapit?“
Pokud šlo o další vývoj situace u Dölitz, posílil tu Poláky v podvečer Souhamův III. sbor (divize Brayer a Ricard), přesunutý ze severu přes Eutritzsch, Schönfeld, Probstheidu a Dösen. Tito Francouzi pak spolu s Poláky obsadili ves a už za tmy, kolem osmé večerní, se pokusili dobýt zpět zámek i domek vrátného. Plné kule a kartáče dopadaly na bránu, pak následovala zteč, avšak Oberleutenant Schindler od IR 56 Wenzel Colloredo ji dokázal odrazit. Hauptmann Pentz pak vyrazil se svými muži na bodák, zahnal Francouze s Poláky za Pleissu a poté nastal na obou stranách zvolna klid.
Rakušané postoupili poměrně daleko, neboť generálmajor Sordenburg, velitel 1. brigády Ledererovy divize, psal, že došel až do Sleussigu:
„Já sám se ve Sleussigu usadil se zbytkem batalionu pluku Kaunitz a dvěma kompaniemi Gradiskaner. Jedna kompanie byla až na pravém břehu Pleissy, proti mostu u Brandu a Spiessu. Často jsem vysílal patroly až k předměstím a zahradám Lipska. Byl jsem v těsném dotyku s Gyulaiovým 3. sborem a mohl jasně sledovat, jak bojuje. Na nepřátelské straně bylo vidět spousty táborových ohňů mezi Plagwitz a Lindenau.“
Být tak blízko západních, či jihozápadních okrajů Lipska znamenalo, že měla rakouská kolona cíl na dosah. Hlavní úkol se ale Maximilianu von Merveldtovi podařit nesplnilo. Nedostal se s jádrem sil přes Pleissu a nevytvořil předpoklad pro obchvatný manévr, který by vedl zčásti do Napoleonova pravého boku a zčásti do týlu Poniatowského Poláků, kteří zde Pleissu bránili.
Pamětní deska v průjezdu „Torhausu“ Dölitz:
„Na paměť slavného dobytí a obrany tohoto panského sídla dne 16. října 1813 rakouským pěším plukem svobodný pán von Strauch č. 24 a oddíly pěšího pluku hrabě Kaunitz-Rietberg č. 20. - Plukovník Samuel v. Reussenfels, velitel pěšího pluku č. 24, zde zemřel hrdinskou smrtí.“
Jeden úspěch ale Merveldtův postup přece jen měl. Napoleon sem přesunul od Neyova severního uskupení III. armádní sbor generála Souhama, čímž obranu proti možnému příchodu Blücherovy Slezské armády nesmírně oslabil. Byla to improvizace a císař Francouzů už nejednou dokázal, že je v improvizacích mistr.
Tentokrát ale přemistroval sám sebe…
Související příspěvky:
|
|
Jiří Kovařík: Bitva národů - vřava u Markkleebergu (16.10.1813) To, že se v Markkleebergu objevili Rakušané, nezjistili Poláci, ale až Francouzi z Augereauova IX. sboru, kteří od jedenácté posilovali Kamieneckého. Maršál sem okamžitě poslal generála Aylmarda, velitele 2. brigády Lefolovy divize, aby nepřítele z pravobřežní části Markkleebergu vyhnal. Rakušané vzdorovali útoku 34. a 35. provizorní půlbrigády houževnatě, neboť se zatím stihli opevnit, nedbali na zhruba osminásobnou přesilu... |
Jiří Kovařík: Bitva národů: jezdecká bitva u Liebertwolkwitz (14.10.1813)