Válka o dědictví španělské 1701 – 1714
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 12.12.2017
Po úmrtí bezdětného španělského krále Karla II. r. 1700 o následnictví na madridském trůně usilovala zejména Francie, protože zesnulý král určil jako svého nástupce vnuka Ludvíka XIV. Filipa, který se ujal vlády již na sklonku zmíněného roku jako Filip V. Nicméně o španělský trůn se ucházel i arcivévoda Karel, syn císaře Leopolda I., jakožto zástupce rakouské linie habsburského rodu. Všeobecně ale perspektiva spojení Francie a Španělska a tím vytvoření silného mocenského svazku, především vojenského, nejen na kontinentě ale i na moři silně znepokojovala Anglii a nizozemské generální stavy, neboť se obávaly po více než stu letech hrozby silné námořní flotily obou spojených zemí. Proto již r. 1701 Anglie (tehdy už ovšem Velká Británie), Nizozemí, císař a většina států Říše (kromě Bavorska, které bylo francouzským spojencem), dále Dánska a od r. 1703 Savojska a Portugalska vytvořily silnou protifrancouzskou koalici. Následné vojenské operace probíhaly na území tehdejšího Španělského Nizozemí (dnešní Belgie), v Porýní, jižním Německu (zejména v Bavorsku), Itálii a Španělsku a samozřejmě na světových mořích, především v Atlantiku.
Císařský granátník pěšího pluku Bayreuth a mušketýr pěšího pluku Hasslingen 1713;
Císařský důstojník pěšího pluku biskupa osnabrückého (stejnou zelenou uniformu nosila i valonská pěchota).
(všechny ilustrace zhotovil autor textu)
První válečné akce byly zahájeny již r. 1701 z podnětu Evžena Savojského, velitele císařské armády, když v květnu pluky pod jeho velením po přechodu alpských průsmyků postupovaly jižním směrem do údolí řeky Pádu. Následně došlo k první bitvě, ve které princ Evžen porazil u Capri francouzský kontingent generála Catinata a po vystřídání Catinata maršálem Villeroyem porazily císařské oddíly opět tohoto vojevůdce v září u Chiari. S nastávající zimou se pak obě nepřátelská vojska utábořila v zimních kvartýrech. V září (7. 9) byla postavena vojenská spojenecká koalice, když k císařské armádě přistoupily i pluky anglické, nizozemské a dalších zemí.
Další vojenský úspěch zaznamenal princ Evžen již 1. února 1702, když porazil u Cremony opět Villeroye, na jehož místo poté nastoupil jeden z nejschopnějších francouzských velitelů maršál Vendôme.
Anglie vstoupila do akcí v Nizozemí v polovině května a do čela spojeneckého vojska byl jmenován John Churchill, záhy povýšený na vévodu z Marlborough, který v červenci zahájil postup ve Španělském Nizozemí. V téže době operoval v jižním Německu další císařský generál Ludwig markrabě Bádenský, z válek s Portou proslavený jako „Türkenlouis“. Táhl proti Catinatovi, který sem byl převelen z italského bojiště předchozího roku, jak podotknuto výše.
Na italském válčišti princ Savojský stál v nerozhodných akcích proti Vendômovi u Luzara, nicméně se obratně držel proti francouzsko-španělské přesile.
Vévoda z Marlborough v září postupně dobyl povodí Maasy, Venloo, Roermond a Lutych (Liége). Nicméně v jižním Německu bavorské oddíly stojící na straně Francie po vyhlášení války obsadily Ulm a Ludwig Bádenský byl nucen se vrátit na západ, aby ochránil své vlastní území, navíc byl v říjnu poražen francouzským maršálem Villarsem u Friedlingenu.
Císařský důstojník uherské pěchoty (hajduků) 1700-1715 a císařský husar pluku Pála Deáka po roce 1706;
Španělská kavalerie v císařských službách 1700-1721: kyrysnický důstojník pluku Cordoba y Galbes a dragoun.
V dubnu následujícího roku 1703 byly zahájeny po zimní pauze opět operace francouzských pluků pod Villarsem, který táhl přes Schwarzwald, aby se spojil s bavorským spojencem Maxem Emmanuelem.
Na druhé straně spojenci pod Marlboroughem úspěšně táhli na Antverpy.
V oblasti Alp ovšem byla bavorská vojska v ofenzívě, obsadila dokonce rakouské Tyroly, ale zde narazila na houževnatý odpor císaři věrného obyvatelstva, které okupantům úspěšně oponovalo. Ovšem na Dunaji (Villars) a na Brenneru (Vendôme) byli Francouzi na postupu proti slabším oddílům Ludwiga Bádenského.
I v Nizozemí nastala patová situace, protože jednotky generálních stavů byly pasivní a proto anglický vévoda rovněž nemohl podniknout větší operace. Tato pro spojence neutěšená situace trvala až do října. Podobně tomu bylo na říšském území, protože již v červenci Villars odrazil u Muderkingenu markraběte bádenského a další císařský velitel generál Styrum dokonce utrpěl 20. září v tzv. první bitvě u Höchstadtu citelnou porážku (ztratil 11 000 mužů z dvaceti tisíc), čímž se zvýšilo nebezpečí postupu francouzsko-bavorských pluků na Vídeň. Předtím sice 9. t. m. dobyl Ludwig Augsburg, ale poté polní akce ustaly, neboť se obě strany chystaly na přezimování.
Vídni ovšem hrozilo i nebezpečí z druhé, východní, strany, protože aktivita uherských povstalců pod velením sedmihradského vévody Rákoczyho, podporovaných penězi i zbraněmi z Francie, nabývala na síle. Tito kurucové, jak byli tehdy nazýváni, totiž vázali nemalou část císařských pluků, které nemohly být nasazeny na západě.
V této pro spojence svízelné situaci, kdy na Rýně úspěšně manévrovali (byl dobyt Kheul) od srpna do listopadu další schopní francouzští maršálové Tallard a Vauban, se konečně císařským i Marlboroughovi ulehčilo přechodem savojského vévody Vittoria Amadea na spojeneckou stranu (25. října), takže Evžen Savojský mohl být z Itálie odvolán na obranu ohrožené Vídně, proti které hodlala Francie podniknout strategickou ofenzívu.
Francie 1700-1715: Garde du Corps – 1. francouzská rota (rozlišení podle barvy bandalíru) a gardový četník (Gendarmerie de la garde);
Francie 1700-1715: švýcarská garda a dělostřelec.
Třebaže Francouzi chtěli v dubnu r. 1704 posílit bavorské spojenecké jednotky, již v následujících měsících květnu a červnu proti nim podnikly ofenzivní akce jak formace Evženovy a Ludwigovy, tak regimenty Marlboroughovy, které postupovaly směrem k Dunaji. Zde se také obě vojska spojila 13. června u Mondelsheimu a spojenci tak mohli koordinovaně manévrovat jak proti Tallardovi a Villeroyovi (oběma se snažil Evžen zabránit v posílení bavorských pluků Maxe Emmanuela). Další spojené regimenty Ludwiga a Marlborougha postupovaly směrem na Donauwörth. Třebaže měly francouzsko-bavorské jednotky početní převahu, podařilo se Marlboroughovi dosáhnout 2. července u Schellenbergu prvního vítězství na německé půdě a následně dobýt Donauwörth. Max a další francouzský velitel Marsin se poté snažili zamezit vévodovým plukům postupu na Mnichov, ale přesto nebyli schopni zabránit plenění západního Bavorska spojeneckými pluky. Ofenzivní postup spojenců pokračoval příchodem Evženových jednotek k hlavní spojenecké armádě 12. srpna, přes úsilí maršála Tallarda spojení koaličních oddílů překazit. Následovalo drtivé vítězství spojenců 13. srpna v tzv. druhé bitvě u Höchstadtu (podle bitevního pořádku anglických pluků je tato bitva v Anglii také nazývána bitvou u Blenheimu), když poprvé oba vojevůdci provedli koordinovaný útok na francouzské pozice a úspěšný taktický model byl efektivně opakován v dalších společných vítězstvích prince Evžena a vévody Marlborougha. Savojského kontingent stál na pravém křídle, anglického vévody ve středu sestavy. Tallard byl zajat a ztráty francouzsko-bavorské armády byly otřesné – 38 000 mužů padlých, zatímco spojenci měli 4 500 padlých a 7 500 raněných vojáků.
Touto porážkou byli Francouzi citelně oslabeni a následně postupně z Bavorska vytlačováni, přičemž území Maxe Emmanuela bylo obsazeno Evženovými pluky.
Námořní operace v Atlantiku byly v úspěšné režii anglické Royal Navy a Holanďanů, jejichž flotily od r. 1702, kdy spojené loďstvo porazilo francouzsko-španělské rivaly v zátoce Vigo a dobylo množství lodí s nákladem stříbra z Nového světa, dále pokračovaly v postupném ovládání rozsáhlých mořských ploch.
V r. 1703 se navíc podařilo přimět Portugalsko k účasti na aliančních akcích a v Lisabonu se vylodil rakouský arcivévoda Karel jako další pretendent španělského trůnu. Ovšem Středozemní moře bylo francouzskou doménou, takže anglický admirál Rooke se stáhl ke Cádizu. Přesto i zde na jihu byli Angličané úspěšní, když v červenci 1704 dobyli strategickou gibraltarskou skálu a v den spojeneckého vítězství u Höchstadtu dosáhli vítězství u Malagy.
Francie 1700-1715: důstojník pěšího pluku Dauphin a důstojník jízdního pluku Villeroy;
Francie 1700-1715: dragoun a kavalerista pluku Royal carabiniers.
V následujícím roce se dokonce vylodily spojenecké pluky na katalánském pobřeží a v říjnu dobyly Barcelonu.
Na pevnině ovšem tento rok 1705 znamenal v akcích obou stran určitou stagnaci, přičemž především u Francouzů bylo omezení akcí způsobeno citelnými ztrátami v předchozích bojích, především u Höchstadtu. Akce Marlborougha v Nizozemí byly neefektivní, znovu vinou pasivity holandských spojenců, podobně na Rýně probíhaly pouze dílčí menší srážky. Vendôme naopak v Itálii obsadil část Savojska a ani snaha Evžena pomoci v tísni Vittorio Amadeovi nebyla úspěšná.
Ale již r. 1706 přinesl změnu na obou stranách. Vojenská činnost opět dostala dynamický ráz, zejména u spojenců, když 23. května dosáhl Marlborough energickým útokem u Ramilies dalšího vítězství a v následujících týdnech ovládly jeho formace takřka celé Španělské Nizozemí.
V Itálii ovšem byla situace zpočátku pro spojence nepříznivá, když Vendôme v dubnu zahnal u Turína císařské a metropoli Savojska oblehl. Teprve příchod prince Evžena ústup císařských zastavil a v červenci a srpnu nastoupil císařský velitel pochod jižním směrem a posléze donutil Vendôma k ústupu, poté se obrátil na západ a 15. srpna dobyl Parmu. Po Vendômovi odveleném v srpnu na nizozemské bojiště, kde měl po porážce u Ramillies nahradit neschopného Villeroye, se ujal velení francouzsko-španělských vojsk na Apeninském poloostrově vévoda Orleánský. Evžen se na přelomu srpna a září spojil s vojskem Vittoria Amadea nedaleko Turína, a přestože spojené síly nedosahovaly počtu Orleánského armády, zaútočil Evžen energicky 7. září na francouzské linie, prorazil je a s pomocí turínské posádky, která provedla úspěšný výpad z města, Francouze a Španěly u Turína drtivě porazil, zahnal na útěk a v říjnu po tomto vítězství Francouzi italské území vyklidili.
Také na Iberském poloostrově byli toho roku spojenci úspěšní. 26. června koaliční vojska dobyla Madrid a spojila se s arcivévodou Karlem, opírajícím se o podporu katalánského obyvatelstva. Ovšem v Kastilii byla situace opačná, protože lidové povstání donutilo spojence k ústupu a v říjnu získal francouzský maršál Berwick (jinak synovec Marlborougha) Madrid opět do bourbonských rukou. Karel byl poté donucen ustoupit do Valencie.
V r. 1707 opět nastal na válečných polích útlum zejména u aliančních vojsk, ba dokonce pokus o vpád do Provence znamenal pro Evžena a Vittoria Amadea neúspěch, podobně na Rýně byli císařští v defenzívě a také ve Španělsku triumfoval Berwick v dubnu u Almansy, kde zvítězil nad anglickým generálem Galowayem.
Velká Británie 1700-1715: Life Guard a jezdec řadové kavalerie;
Velká Británie 1700-1715: granátník pěší gardy (1st Foot Guards) 1704 a důstojník řadové pěchoty.
O to větší aktivity následovaly v příštím roce 1708. Soustřeďovala se nejen francouzská vojska (ve Flandrech u Monsu Vendôme, Berwick převelený z iberského bojiště se spojil s Maxem Emmanuelem ve Štrasburku a konečně Villars stál ve Vogézách). Nedaleko na druhé straně velel svým plukům Marlborough, Evžen v Koblenci a další koaliční generál vévoda Hannoverský stáli nedaleko Štrasburku. Oba hlavní spojenečtí velitelé plánovali spojení svých armád v Nizozemí během dubna, ovšem ve Flandrech je svou iniciativou předešel Vendôme u Lovaně (Louvain) a v následujících týdnech postupoval na Oudenaarde, dobyl Gent a Bruggy a chtěl tak zabránit spojení svých protivníků. To se mu ovšem nepodařilo a 11. července se právě u Oudenaarde oba protivníci srazili. Zpočátku nebylo rozhodnuto, ale spojenci byli razantnější a jejich taktika opět vycházela z osvědčeného postupu u Höchstadtu (Blenheimu). Do večera Marlborough protivníka obklíčil a Evžen zaútočil, čímž byli Francouzi donuceni k ústupu, za něhož ztratili 4 000 padlých, 2 000 raněných, 9 000 zajatých a 3 000 nezvěstných. Spojenecké ztráty byly 2 000 padlých a 5 000 raněných.
V dalších měsících až do konce roku se operace změnily na manévrovací a obléhací, Lille bylo spojenci dobyto a Marlborough oblehl 2. ledna 1709 Gent a Bruggy.
V této době byly v chodu první kontakty ohledně uzavření míru, přesto vyčerpaná Francie pokračovala ve válce. Ovšem tuhá zima přelomu let 1708 – 1709 doléhala nepříznivě i na francouzské zázemí, kde byly vzpoury hladového venkova. V Cevenách a Auvergne několik let předtím povstali rovněž tzv. camisardi (podle košil navlečených navrch), tajní hugenoti, proti nimž byly nasazeny nemalé vojenské síly citelně postrádané na severním válčišti.
Jaro devátého roku sice přineslo opět posílení francouzské armády na 112 000 mužů, přesto většina španělského Nizozemí nadále zůstávala v rukou spojenců.
Hannoversko 1700-1715: pěšák a důstojník dragounského pluku von Büllow;
Nizozemsko 1700-1715: důstojník dělostřelectva a granátník pěšího pluku van Friesheim.
V letních měsících konečně strategická iniciativa přešla do rukou spojenců, 20. července dobyli Tournai (Dornijk), v září a říjnu obléhali Mons. Villars ve snaze osvobodit tuto pevnost vytáhl s 90 000 muži k Malplaquetu, kde stál proti němu přibližně stejný počet spojeneckých vojáků. 11. září se zde strhla bitva, ve které velel Evžen opět pravému křídlu, Marlborough levému. Útok byl znovu veden podle zmíněné úspěšné taktiky, tedy císařští na levé křídlo protivníka, Marlborough předstíral nástup na pravé křídlo Villarsovy armády. Odpor francouzského středu byl tentokrát velmi houževnatý, Villars totiž patřil k nejschopnějším velitelům krále Ludvíka XIV. Evžen byl dokonce dvakrát raněn, ale pokračoval ve vedení útoku. Těžce zraněný Villars předal poté velení generálu Boufflérsovi, ale to už byla bitva rozhodnuta masivním útokem Marlboroughovy kavalerie a pěchoty na francouzský střed. Francouzi ustoupili, ale vítězství stálo spojence těžké ztráty (6 500 padlých a 14 000 raněných). Francouzi ztratili 4 500 padlých a 8 000 raněných. Bitva byla vedena s úporností a odhodláním obou protivníků, přesto byl tvrdý odpor francouzských jednotek nakonec zlomen důsledností útoků obou spojeneckých velitelů.
Ve stejném roce sice spojenci na španělském bojišti vybojovali úspěchy u Almenary a Zaragozy a dobyli opět Madrid, ale záhy byli poraženi u Brihuegy a Villaviciosy (v první bitvě byl poražen anglický generál Stanford, ve druhé císařský velitel Guidobald Starhemberg).
Roku 1710 převažovaly opět operace manévrového a obléhacího charakteru, v červnu spojenci zaznamenali úspěch dobytím Douai a Béthune.
Po smrti císaře Josefa I. roku 1710 byl ve Frankfurtu nad Mohanem zvolen novým císařem jeho bratr Karel (VI.), který tak rezignoval na madridský trůn. Velká Británie totiž nechtěla ani rakouského Habsburka v čele Španělska a rozsáhlých zámořských kolonií.
Politická a vojenská situace se značně změnila v roce 1711, kdy byl novou londýnskou vládou odvolán vévoda Marlborough. Nicméně obě znepřátelené strany byly válkou značně vyčerpány a r. 1712 byla v Utrechtu zahájena mírová jednání. Na bojišti pak zůstal bez anglické podpory osamocený princ Evžen se 120 000 muži proti schopnému Villarsovi a u Denainu byl tímto maršálem poražen a nucen ustoupit. Francouzská armáda byla na postupu a opět získala zpět Douai a další města.
Velká Británie separátně pokračovala v iniciativních jednáních a 11.4.1713 uzavřela s Ludvíkem XIV. v Utrechtu mír. V zámoří za války (mimo vlastní námořní operace) probíhaly střety mezi Francouzi a Angličany zejména v Kanadě a v Indii. Na severoamerickém kontinentě dobyly anglické oddíly část francouzského území a ta také připadla po uzavření míru Velké Británii (území kolem Hudsonovy zátoky a New Foundland). Londýn na druhé straně uznal Filipa V. jako španělského krále, Savojsko získalo Sicílii a konečně císař španělské Nizozemí a italské državy. Tyto územní zisky byly potvrzeny i následujícího roku dalším separátním mírem v Rastattu a s Říší v Badenu.
Prusko 1700-1715: granátník gardového pěšího pluku (Leibgarde) 1708 a granátník pěšího pluku Alt-Dohna;
Prusko 1700-1715: důstojník pěšího pluku Kronprinz (korunního prince) a dělostřelec.
Postavení Bourbonů ve Španělsku bylo ostatně umocněno ještě za války 11. 9. 1714 vítězstvím maršála Berwicka dobytím Barcelony a mírem s Portugalskem. Anglie také definitivně získala Gibraltar a dočasně i Minorku.
Vleklý a vyčerpávající konflikt byl především válkou manévrovací a obléhací, třebaže se prokázalo, že Vaubanův fortifikační systém už neměl dominantní postavení. Bitvy byly rozhodovány energickými útoky, masivními údery jezdectva a pěchoty a za použití silné palebné podpory dělostřelectva ke zlomení nepřátelského odporu. Logistické problémy byly velmi významné, takže útočné akce byly často zaměřeny na přerušení nepřátelským komunikací.
Do bojů vstupovaly zúčastněné armády vesměs již v předpisových uniformách, přinejmenším zaváděných v rámci pluku, přičemž nadále zůstávala určitá volnost u důstojnického sboru. Stejnokroj korespondoval svým střihem s dobovým měšťanským nebo šlechtickým oděvem. Důstojníci ovšem již ve své adjustaci barevně a střihem respektovali vybavení mužstva, pouze dekor byl pochopitelně bohatší. Do značné míry už se prosadily základní barevné trendy typické pro jednotlivé armády i v následujících letech. Všeobecně byl zaveden třírohý klobouk, rovněž odpovídající dobové módě. Objevily se i nové charakteristické výstrojní prvky, jako granátnické čepice, přijaté všeobecně z praktických důvodů, pochopitelně v různém provedení. Jejich homolovitý tvar totiž byl vhodnější při manipulaci s ručnicí a s granáty než klobouk. U elitních granátnických oddílů také byla často nošena malá nábojová brašna na opasku, zatímco velká na granáty na bandalíru, obvykle s připevněným mosazným pouzdrem na doutnák.
Výzbroj u granátníků byla často doplňována šavlí místo kordu. Ten si podržela řadová pěchota více armád, ovšem postupem doby se stával kord poboční zbraní pouze důstojníků a poddůstojníků. Mušketýři nebo fyzilíři, jak byli tehdy pěšáci nazýváni, byli opatřeni pouze bodákem na opasku. To ovšem platilo až po létech. Důstojníci pěchoty měli ve všech armádách krátké dřevcové zbraně – spontony, poddůstojníci se vyznačovali halapartnami. U jezdectva byl jako poboční zbraň palaš, zejména u kyrysníků, u jízdních granátníků (nové kategorie) šavle. Šavle rovněž patřila do výzbroje nově formovaných husarů, původně uherského národního jezdectva. U jezdeckých kabátů byly již spínány šosy, především z praktických důvodů, hlavně v bojových podmínkách. Ojediněle se objevují u pěchoty i kamaše s knoflíky chránící barevné punčochy (které se ovšem stále hromadně v uvedeném konfliktu užívaly), přesahující přes koleno a s podvazkem. Praktičnost kamaší se záhy projevila jako nezbytnost, protože chránily nohy před chladnem, vlhkem i proti zranění a samozřejmě šetřily uvedené punčochy. Jezdectvo obdrželo jednotné sedlové pokrývky vždy v rámci pluku nebo i celé armády (co do jednotných barev). Tyto kryty, u kyrysníků a dragounů doplněné ještě i pistolovými holstry na přední části sedel, byly nazývány jako čabraky, kryty holster čabrunkami. Husaři ovšem měli sedlové pokrývky odlišného střihu. Výše podotknutá volnost u důstojníků byla samozřejmostí u tehdejší generality, kde byl charakteristický individuální osobitý model, často typický pro proslulé velitele. Pro generály se už tehdy stává charakteristické opeření jinak bohatě premovaných klobouků, které pod názvem plymáž bylo po obvodu krempy a bylo ponejvíce z bílého pštrosího peří (výjimečná nebyla ale i plymáž červená, modrá černá), v některých armádách byla užívána i mužstvem gardových útvarů či důstojníky obecně. Pro důstojníky více armád byla typická i plechová nákrční označení v různém provedení, nejčastěji srpkovitého tvaru, pozlacená nebo postříbřená s bohatým dekorem vyznačujícím příslušnost k pluku nebo armádě a podle bohatosti vyzdobení i označení hodnosti. V císařské armádě ale tento druh označení obvyklý nebyl. Hudebníci (pištci, bubeníci, trubači a tympánisté) u pěchoty a jezdectva byli ve všech tehdejších armádách vystrojeni v bohatě premovaných stejnokrojích, často v opačné kombinaci barev adjustace příslušného pluku.
Prusko 1700-1715: mušketýr gardového pluku (Leibgarde) 1701 a dragoun pluku Ansbach 1700;
Brunšvický mušketýr gardového pěšího pluku a hessenský mušketýr pěchoty.
Pluky habsburské monarchie se objevují na bojištích v podstatě ve stejnokrojích z posledních desetiletí sedmnáctého století, tedy ještě v rozličném barevném plukovním provedení. K zásadnímu sjednocení adjustace císařské armády došlo v r. 1708 z iniciativy prince Evžena Savojského, kdy byly pro pěchotu předepsány jednotné kabáty v perlově šedé barvě (později proslulá bílá) ze sukna vyráběného v Jihlavě s různobarevnou plukovní egalizací. Výjimkou až do dvacátých let byly valonské pluky z bývalého Španělského Nizozemí, které si podržely kabáty zelené. Přestrojení ovšem trvalo ještě několik let po zmíněném roce, ve kterém pak je pro císařské důstojníky předepsána jednotná šerpa v barvě císařské žluti, někdy už i s černým protkáním. Ta ovšem se objevuje již v předchozím století, vedle červené a vedle černého protkání i s červeným. Spontony důstojníků císařské infanterie vyjadřovaly bohatostí dekoru a střapci i hodnost. Granátnické čepice elitních pěšáků dunajské monarchie byly zprvu s tuhým předním štítkem často s emblémem hořícího granátu, záhy se ale prosadily kožešinové medvědice s menším předním štítkem a s barevným splývavým cípkem na temeni a týle. Novinkou za uvedené války byly pro císařské a spojenecké (např. nizozemské) formace dubové listy na pokrývkách hlavy jako identifikační označení pro rozlišení často velmi podobně oděných protivníků (francouzská pěchota byla také v šedých kabátech) a až do konce mocnářství jako polní označení pro habsburskou armádu typické. Kyrysníci oblékli kožené kolety s širokými manžetami, spolu s vestami a kalhotami těchto jezdců pro všechny pluky červené, stejně jako čabraky, které ovšem měly podle regimentů rozličné označení (erby nebo iniciály majitelů) v rohu čabraky a na čabrunkách. Oficiálně byl kyrysníkům přidělen třírohý klobouk, ale na bojišti (v bojích s Portou zcela samozřejmě) byla často nošena „Pappenheimka“. Dragounské pluky císařské armády už měly odění pestřejší, neboť jejich kabáty byly červené, modré i zelené s různobarevnou plukovní egalizací, ale s jednotnými červenými čabrakami a čabrunkami. Červený kabát s černými manžetami ostatně (vedle nejobvyklejšího hnědého) nosil někdy v poli i princ Evžen jako majitel dragounského pluku a po něm až do poloviny století byla červená barva kabátů nejčastějším šatem císařské generality.
Husaři a hajduci, tedy uherské jezdectvo a pěchota užívali odění ovlivněné lidovým krojem, přičemž povstalečtí kuruci pod vedením Ference Rákoczyho se od svých císařských protivníků příliš nelišili, pouze akceptovali v daleko větší míře červenou barvu výstrojních součástek. Dělostřelectvo obsluhovalo polní kusy stále v tmavších (nyní šedých) kabátech, pro onu dobu byla u kanonýrů pocházejících většinou z Čech oblíbená kožešinová čepice s liščím ohonem (podobnou nosil v Texasu známý traper a obránce Alama ve 30. létech 19. století Davy Crockett).
Dánsko 1700-1715: mušketýr národního pěšího pluku Vestjaelland (možné i bílé punčochy) a kyrysník národní jízdy 1706-1711 (poté v červeném kabátu bez kyrysu);
Savojsko 1703-1715: mušketýr pěchoty a dragoun pluku Dragoni di Genevoisis.
Spojenečtí Angličané dokončili na přelomu 17. a 18. století přestrojení královské armády v tradiční červené barvě prakticky u všech kategorií. U královských pluků (nejen gardových, kde v modré byl vystrojen pluk Horse Guard (podobně jako v nepřátelské Francii u královských pluků) byla modrá barva egalizace, tedy manžet, klop, kalhot i vest; jinak bylo obvyklé i označení žluté, okrové (tzv. buffs), zelené, bílé i černé. U pěchoty se objevují první náprsní klopy, granátnické čepice (mitry) s vyšším předním štítkem s bohatým dracounovým dekorem (hvězda Podvazkového řádu, iniciály panovníka apod.) byly velmi oblíbené. Velmi rozšířené bylo lemování knoflíkových dírek a knoflíků prýmky. Důstojníci s nákrčními plechovými štítky, spontony a karmínovou šerpou se nelišili od svých pěších protějšků na kontinentě. Červenou uniformu měl v oblibě i velitel Marlborough a důstojníci jeho štábu oblékali často uniformu modrou.
Z říšských kontingentů se účastnily ve spojeneckých řadách formace hannoverské, ostatně nově dynasticky spojené s Velkou Británií, u pěších regimentů byla rovněž předpisová barva červená, zatímco kavalerie byla oděna v bílém. Šerpy hannoverských důstojníků byly ovšem žluté.
Pluky čerstvě zvoleného pruského krále Fridricha I. také již na konci 17. století uzavřely své vystrojení v tmavé (tzv. berlínské) modři s různou regimentální egalizací, granátníci se vyznačovali mitrami s vyztuženými barevnými soukennými štítky s prolamovaným krajem a dracounovým dekorem. Řemení (jako ostatně všeobecně v tehdejší Evropě) bylo z okrové přírodní kůže, na bandalíru opět u granátníků s mosazným pouzdrem s doutnákovou šňůrou. Pruský důstojnický sbor podobně jako předchozí braniborský si podržel stříbřité šerpy s černými průsvity, tedy v hohenzollernských barvách, jinak oficíři pruské infanterie měli obligátní nákrční plechové štítky a spontony. Kavalerie Fridricha I. byla v bílých kabátech s různobarevnou egalizací (modrou a červenou), gardový pluk byl ale v předchozí modré dekorativní uniformě. Střízlivě oděná artilerie oblékla opět uniformu celomodrou, včetně manžet, na bandalíru pak byly umístěny jehlice pro čištění hlavňových otvorů pro odpálení.
Z malých německých států přistoupivších k protifrancouzské koalici jsou známé stejnokroje severního vévodství brunšvického či Hesenska. Kontingent brunšvický, začleněný do císařské armády a účastný spolu s ní většiny akcí (manželka Karla VI. Alžběta Christina byla brunšvická princezna) v počtu 11 000 s převažující modrou barvou uniforem (u jezdectva byla barva šedá nebo bílá). Hesenci byli oděni rovněž v modrých justaucorpsech s červenou egalizací a s bílými prýmky kolem knoflíkových dírek. Obě zmíněná německá tělesa, jako posléze i další z říšských severních a protestantských monarchií, byla postupně značně ovlivněna pruským modelem akceptovaným výrazně i v detailech granátnické mitry, stylu klop, manžet apod.
Bavorsko 1700-1715: důstojník dragounů pluku Verita 1701 a mušketýr gardového tělesného pluku 1701;
Uherští povstalci (kuruci) 1700-1708: husar a důstojník.
Na straně spojenců stálo rovněž Dánsko. Pěchota tohoto severského království se vyznačovala střízlivou šedí (mimo červeně vystrojené gardy). Kyrysníci se v šedých kabátech, kyrysech a kloboucích vzhledově nelišili příliš od císařského či nizozemského těžkého jezdectva.
Ostatně šedá byla i uniforma nizozemské pěchoty, zatímco dělostřelectvo a garda si podrželo i nadále stejnokroje modré. Šerpy byly oranžové, ale i červeno/oranžovo/modrobílé.
Od r. 1703 přistoupilo k protifrancouzské alianci i Portugalsko v modře vystrojených pěchotních kabátech a Savojsko, které vyslalo své vojáky do pole v bílých (pěchota) či různobarevných (jízda) či v modrých (garda) kabátech.
Španělské ozbrojené síly bojovaly na obou stranách. Zatímco v řadách spojenců byly kyrysníci pluku Cordoba v šedomodrých kabátech a s kyrysy příliš se nelišící od císařských a dragouni v červeném, na straně bourbonské byla pěchota v bílých uniformách prakticky francouzského střihu (s červenými kokardami). Zmíněné pluky (navíc ještě s kyrysnickým plukem Morras-Onnobia) zůstaly ve svazku císařské armády až do roku 1721, kde se vyznamenaly i ve válce s Portou u Petrovaraždína a Temešváru v r. 1716, i při dobytí Bělehradu v r. 1717.
Francie stála se svou mohutnou armádou (kolem 200 000 mužů) proti koalici takřka osamocena, pouze se svým falcko-bavorským spojencem Maxmiliánem Emmanuelem.
I v ozbrojených silách Ludvíka XIV. byl od počátku konfliktu užíván již relativně jednotný výstrojní model vzoru 1697. Pěchotní perlově šedé stejnokroje (později jako u císařských rivalů bílé) u většiny infanterie převládaly, poměrně omezený rejstřík egalizace (u královských pluků - jak zmíněno výše modrá, jinak u královniných červená, méně černá nebo zelená, ale i perlově šedá barva manžet u většiny pluků) byla kompenzována rozmanitě střiženými kapsami s různým počtem knoflíků. Irské a švýcarské pluky byly v červených kabátech (i švýcarská garda). Kavalerie byla rovněž hojná a poměrně diferencovaná. Zatímco formace náležející do gardového sboru Královského domu (Maison du Roi, modře odění jezdci Gardes du Corps a od r. 1696 i Grenadiers à cheval de la Garde. V červených justaucorpsech vyjížděli pak do pole Gendarmes de la Garde a proslulí královští mušketýři - Mousquetaires de la Garde, ti ovšem navíc nosili přes justaucorps tzv. supravestu s premováním a s náprsním i zádovým liliovým křížem, vše na černém sametovém podkladě) byli počítáni do těžkého jezdectva, kyrysníci, řadové jezdectvo a dragouni byli jezdectvem lehkým (nepočítaje zvláštní status prvních husarských těles). Courassiers du Roi byli v kabátech modrých s červeným vyložením, podobně Royal, Le Roi, Royal Étranger, Royal Cravattes, Royal Piedmont, Dauphin, Royal Alemagne, Royal Roussilon, Berry, Grand-Royaux, Anjou a Royal Carabiniers, tedy pluky s titulem krále, La Reine v červeném, stejně jako Colonel-Genéral. Ostatní pluky v šedém a s různým převážně červeným vyložením a s různobarevnými čabrakami jako hlavním identifikačním prvkem, stejně jako ramenními šňůrami. Dragouni byli pestřejší, v modrých, červených či zelených stejnokrojích s různobarevnou egalizací a nyní s kožešinovou pokrývkou hlavy s barevným cípkovým dýnkem. Husaři byli po uhersku, místo kožíšku kožešinu (vlčí, s převažující barvou dolmanů, kalhot i dýnek (ta také červená) ve světlemodrých barvách. Dělostřelectvo se postupně vystrojuje v modrých kabátech s červeným vyložením - praktické tmavé barvě jako u jiných artilerií.
Jediný výše zmíněný francouzský spojenec Bavorsko a Falc dalo k dispozici svému mohutnému spolubojovníkovi pěší pluky v nebesky modrých kabátech, u gardy s bílým vyložením a bílými prýmky, s kavalerií v modrých, červených i šedých uniformách a s kanonýry v šedém s modrým vyložením.
Během bojů pochopitelně docházelo mimo uvedené úpravy u císařských těles i k dílčím inovacím v jiných armádách.
Související příspěvky:
Peter Chrastina: Krajina v bitke – bitka v krajine: vojenské a historickogeografické aspeky bitky pri Hámroch 1708 a ich rekonštukcia na digitálnom modeli reliéfu