Válka s Osmanskou říší 1737 - 1739
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 25.11.2015
(* Osmanská říše je historické označení pro současné Turecko, byť v poněkud odlišných hranicích a obraty Osmani a osmanský jsou v tomto článku ze stylistických důvodů užita jako synonyma slov Turci a turecký. Jako Vysoká Porta se nazývala vládní garnitura Osmanské říše v čele se sultánem.)
Po úspěšném balkánském tažení zakončeném roku 1717 dobytím pevnosti Bělehradu se zdálo, že habsburská monarchie má své jižní hranice bezpečné a že staletí obávaný turecký nepřítel je definitivně poražen. V roce 1726 byla navíc uzavřena spojenecká smlouva s Ruskem, kterou se obě země zavázaly ke vzájemné pomoci v případě války vedené jednou ze smluvních stran. Tak tomu bylo v konfliktu o dědictví polské v první polovině třicátých let osmnáctého století, kdy Rusko své závazky vůči císaři splnilo vysláním vojenského kontingentu na rýnské bojiště.
Císařská oplátka byla žádoucí za několik měsíců, neboť na počátku roku 1736 „Její Carovská Milost regirující carevna vypověděla vojnu Turkovi“, jak sděluje ve svém Letopise pražský měšťan Felíř. Habsburské mocnářství mělo tehdy postavit do pole třicet tisíc mužů a koordinovaně táhnout proti Osmanské říši s carskou armádou, která hodlala zaútočit na břehy Černého moře, především na Krym, ale i směrem k ústí Dněpru a Dunaje. Hlavním cílem bylo získání Azova jako brány k moři.
Císařský granátník pěšího pluku Max von Hessen-Kassel 1735-60 a ruský důstojník kyrysníků 1732-42; císařský büchsenmeister (dělostřelecký poddůstojník) a ruský bombardýr, oba v letech 1730-40.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Situace však byla jiná než ve zmíněném roce 1717, ve kterém dosáhl princ Evžen Savojský skvělého vítězství u výše uvedeného opevněného města na Dunaji. Starý generalissimus 29. května 1736 zemřel a slabiny v císařské armádě, které byly patrné již za předchozího konfliktu o nástupnictví ve Varšavě, se v nové válce s Portou projevily v plné míře.
Již v červnu šestatřicátého roku protahovaly Prahou jednotky do Uher, „aby jak jeho hranice (Království uherského) k opatření jiných zemí býti mohly i také v čas potřeby její, totiž carevně a jejím lidem k spojení tím spíše býti mohly“. Osmanská říše ovšem měla mocného spojence ve versailleském dvoře. Vedle politicko-vojenské rivality tu byla i hrozba konkurence ekonomické ve formě pronikání obchodníků a podnikatelů vůbec z Říše i habsburských zemí do oblasti Levanty. Protihabsburskou politiku prováděl zcela záměrně vyslanec Ludvíka XV. v Cařihradě (Istambulu) markýz de Villeneuve, který postupoval v proti vídeňském kurzu společně s hrabětem Bonnevalem, jenž si přestupem k islámu vytvořil v sultánově vojsku zcela výjimečné postavení jako velitel dělostřelectva, které reorganizoval podle západoevropského způsobu. Jako paša Achmed, Felířem nazývaný „tří rossschweifův generál“, tedy paša se třemi bunčuky, patřil ke špičce tehdejšího osmanského velení.
Rusko využilo příležitosti k odplatě za potupnou porážku v roce 1711, zejména po tureckém neúspěchu a domnělém oslabení sultánových ozbrojených sil za předchozí války s Persií na přelomu dvacátých a třicátých let. Přesto během zmíněného konfliktu se snažil Petrohrad vystupovat jako prostředník mírových jednání mezi těmito dvěma orientálními despociemi. Záminka k ozbrojenému vystoupení Ruska proti Portě se brzy našla, neboť pustošivé nájezdy krymských Tatarů, jinak Osmanských vazalů, na ruské teritorium k ní bezprostředně příčinu zavdaly. To už také bylo předmětem jednání o pomoci ve Vídni, kde ruský vyslanec hrabě Löwenwald o budoucím konfliktu s Osmanskou říší hovořil.
Konkrétní ruské kroky k odvetě přišly již na konci roku 1735, záhy po posledním tatarském vpádu. Výprava na Krym, mající povahu trestné expedice, byla ruskými generály započata již na podzim roku 1735 a hned následujícího roku vypukl otevřený konflikt se sultánem. Zpočátku probíhala ofenziva carských vojsk úspěšně a první výhry Anny Ivanovny brzy našly komentáře i ve středu Evropy, „neb již ta paní velká mocná tak daleko svým lidem přišla, že jednu velikou pevnost i s městem přepevným s brannou rukou jest dostala při Černém moři ležícímu totiž Assov, jinak po turecku Azak. Kdežto mnoho Turkův tisíc zbitých a zjímaných tu zůstalo. Dáleji její pokračování bylo, že několika mil od Assova ležící onou převelmi velkou pevnost Perecop taky do svých rukouch s velkou strátou tureckého, tak tatarského etc. lidu přišla. Jakož i dále celou zem tatarskou Crimeu dostala a onnoho jich tatarského chána nákladný palác, v kterém nesčíselné bohatství se vynašlo, v poses svůj vzala“.
Tolik ovšem pouze spojenecká císařská propaganda reflektovaná zmíněným kronikářem. Potíže byly spojené s krymským tažením od samého počátku - nezajištěné zásobování pochodujících kolon v stepním a bezvodém prostředí, nemoci, dezerce, zejména pak neobyčejně značný úbytek koní u ruských dragounských pluků, které záhy byly nuceny bojovat pěšky, velké ztráty nejen bojové, chyby a nepořádky ve vyšším i nižším velení, to vše nastoupené ofenziv ní operace utlumilo. Za této situace carevna naléhavě očekávala slíbenou habsburskou pomoc, ale stav císařských pluků po právě skončené válce o dědictví polské byl neuspokojivý a značně omezoval možnost následného opětného bojového nasazení. Přesto bylo brzké zapojení kontingentů Karla VI. na balkánském válčišti vehementně prosazováno bojovnou stranou, výrazně ovlivňující dvorská rozhodnutí. V čele ní stál sekretář tajné konference Johann Christoph hrabě Bartenstein společně s vysokým vojenským hodnostářem princem Josefem Friedrichem ze Sachsen-Hildburghausen. Oba sledovali vedle osobních ambicí i možnost rozšíření vlivu Vídně na balkánském teritoriu, ovšem jejich plány - mající rozhodující podporu císaře - byly stejně smělé jako nerealizovatelné.
Nebezpečný a fantastický projekt, nehledící vůbec k reálným možnostem, předpokládal totiž rozšíření vlivu habsburské monarchie přes celou Bosnu až do Albánie, tedy k ústí Driny u Skadaru, podobně jako východním směrem měla sféra zájmů vídeňského dvora dosahovat přes Valašsko a Moldávii až k řece Prutu. Již počáteční kroky v jeho realizaci se záhy zhroutily jako zcela iluzorní.
Osmanská říše: tobdži (dělostřelec), 18. století; janičár, 1736-39.
1. ledna 1737 uzavřel vídeňský dvůr s ruským vyslancem zcela v intencích smluvních závazků konkrétní spojeneckou konvenci. Ta zavazovala v případě válečného střetu carské říši vyslat vojenský kontingent na moldavské území a neuzavřít za žádných okolností s Portou separátní mír. Další postup obou velmocí měl být koordinovaný; Rusové měli postupovat na Očakov u ústí Dněpru i směrem na Krym, habsburské mocnářství mělo vyslat svá vojska přes Dunaj jižním směrem na turecké teritorium. V případě, že by Turci zaútočili a přešli do ofenzivy, armády obou zemí se měly spojit pod společné velení ruského polního maršála hraběte Münnicha.
Vojska Karla VI. ovšem nebyla schopna podniknout větší operace vzhledem k četným nedostatkům jak ve výzbroji, výstroji, zásobování i počtu jednotek, tak především ve zcela nepřipraveném velení. Namísto zesnulého prince Evžena císař Karel VI. byl nucen pověřit komandem polního maršála hraběte Seckendorffa, který sice byl poměrně schopný diplomat, ale jeho velitelské kvality byly velmi problematické. Na rozsáhlé válečné operace prostě nestačil.
Seckendorffovi byl podřízen vojenský sbor stojící na řece Sávě pod velením prince Sachsen-Hildburgshausen a dále útvar operující na severovýchodním směru v Sedmihradsku v kopcovitém terénu. Na rozdíl od formálně poměrně hojně zastoupené říšské armády v předchozích letech na Rýně stálo proti Osmanské říši s císařskými pluky spojenců nesrovnatelně méně. Připochodovaly sice menší oddíly Sasů a Hesenců, příbuzný Karla VI. vévoda brunšvicko-wolfenbüttelský poslal také menší kontingent (císařovna Alžběta Christina byla brunšvicko-wolfenbüttelskou princeznou) a konečně malé italské vévodství Modena připojilo pěší regiment. To bylo v podstatě všechno, neboť pruský král Bedřich Vilém 1., za posledního tažení na Rýn, spíše formální spojenec, se omluvil a tak braniborsko-pruské pluky, ještě za války o dědictví španělské a i u Bělehradu tvořící nezanedbatelnou část říšské armády s velmi kvalitními vojáky už po boku císařských nebojovaly. Mladí vévodové lotrinští, císařovi zeťové, si své rytířské ostruhy měli vysloužit jako dobrovolníci u hlavní armády.
Polní tažení proti sultánovi bylo poznamenáno neshodami mezi veliteli od samého počátku v březnu 1737. Nicméně operační plány stále zůstávaly na papíře velmi smělé. Ofenzivními akcemi měly být zajištěny spoje s Dunajem a Valašskem, bylo naplánováno dobýt Vidin a poté Niš a pokračovat v postupu jižním směrem až k linii Ruščuk - Soluň, tedy již hluboko na osmanském území. Samozřejmě se předpokládalo obsazení celého rozsáhlého teritoria ležícího na západ. Záměry byly ještě odvážnější, než bylo původně zamýšleno. Chyběly ovšem prostředky a především energie a schopnosti, kdysi tak charakteristické pro prince Savojského. Seckendorff byl nejen neschopný, ale také svévolný a v permanentním sporu s Dvorskou válečnou radou, nejvyšším císařským vojenským orgánem obsazeným starými generály. Hned na počátku tažení se projevila nedostatečná úderná síla čela armády postupující zpočátku poměrně úspěšně. Koncem července 1737 byla dokonce dobyta překvapivě Niš a druhý císařský armádní kontingent na severním směru postoupil až k Banjaluce, ale zde snahy o obsazení pevnosti ztroskotaly, protože nejen nestačily síly na její obklíčení, ale císařské regimenty utrpěly citelné ztráty a byly nuceny ustoupit zpět za Sávu, neboť „v Bosnii u města a pevnosti Banjalucy byli naše císařské vojáci přepadnuti, neb jich více než na 5000 na placu zůstalo, též mnoho oficírův ztraceno, jakož i kusy 6, moždířův 4 a pagáže jim Turkům v moc přišla“.
Ale již zhroucení trestuhodně nepřipraveného útoku na Banjaluku předznamenalo neblaze proslulý řetězec diletantských improvizací tak příznačných pro celý další průběh nešťastné války, jejichž typickým znakem bylo mimo jiné zcela nekoordinované velení jednotlivých těles. Tak zmatek ve štábech způsobil zcela neomluvitelnou nečinnost Hildburghausenova sboru stojícího a mařícího čas za Sávou jalovými manévry trvajícími až do října. Vedle přímých bojových ztrát ovšem císařské jednotky trpěly značně malárií a jinými nemocemi.
Osmanská říše: spahi - těžká jízda; akindži - lehká jízda, oba 18. století.
Stejně nepochopitelná byla Seckendorffova pasivita, když zůstal stát u Niše. Strategické chyby se vršily tedy od prvních týdnů konfliktu, zejména nenadálým a nelogickým pochodem na Vidin v době, kdy bylo daleko potřebnější posílit pluky pod Hildburghausenovým velením.
To samozřejmě umožnilo do této doby trestuhodně podceňovanému protivníkovi celkem bez problémů přeskupit síly. Obléhání Vidinu, beztak neúspěšné, bylo přerušeno a teprve nyní nastoupily pluky od této pevnosti směr pochodu na posílení Sachsen-Hildburghausenova tělesa, které stálo nyní na Drině. Celá operace probíhala zdlouhavě po celé září, jejím celkem strategicky nevýznamným výsledkem bylo obsazení Užice a teprve v polovici října se obě habsburské formace spojily u Šabace.
Podobně neúspěšné bylo i sedmihradské tažení generála Wallise na severním operačním směru a tak stála armáda Karla VI. po prvních měsících kampaně na prahu vleklé balkánské války, na jejíž drsné podmínky nebyla připravena ani materiálně, ani psychicky. Na spojené akce podniknuté s Rusy ovšem nebylo v této pokročilé roční době pomyšlení, třebaže v předchozích letních časech byly ruské jednotky poněkud úspěšnější, neboť vedle Očakova dobyly i Kinburn u ústí Dněpru, ale i ony byly posléze vyčerpány a rády odešly do bezpečnějších zimních kvartýrů.
O to více se činili Turci, tolik na počátku tažení arogantně považovaní za méněcenného soupeře. Dokázali postavit ještě do podzimu značnou armádu o šedesáti tisících mužů a její sílu pocítila právě čerstvě císařskými obsazená Niš. Obránců byla pouhá desetina, navíc jejich zásoby byly nepatrné a pro dlouhé obléhání zcela nedostačující, takže velitel, jinak dosti schopný generál Nicolas Doxat de Démoret, se po poradě se svými důstojníky rozhodl v bezvýchodné situaci uzavřít s osmanskými obléhateli dohodu o třítýdenním příměří. Předpokládal celkem realisticky, že to bude dostatečná doba kontaktovat Seckendorffa a získat tak naléhavou pomoc nutnou k vyproštění Niše z kleští tureckého obležení. Seckendorff však místo toho, aby rychle zasáhl, doporučil vyčkat instrukcí z Vídně. A tak místo císařských posil přitáhly k Niši nové osmanské houfy s novým velitelem, který předchozí dohodu o příměří neuznal. Během necelého týdne 11. - 16. října - bylo o Niši rozhodnuto a „ku konci tohoto měsíce octobria - ve skutečnosti 16. října - zase před jmenovaná pevnost Nissa Turkům v moc přišla“, jak poznamenal staroměstský letopisec. Doxat de Démoret sice kapituloval za poměrně čestných podmínek, neboť posádka mohla se ctí odejít, takže dorazila počátkem listopadu do Bělehradu, ale jeho osud tím byl rozhodnut. Čekal jej válečný soud a vzhledem k tehdejší vypjaté konfesní intoleranci doby protireformační - byl stejně jako Seckendorff protestant - lidové mínění (jak se zmiňuje Felíř) připisovalo jejich jednání zrádnou povahu. Motiv zrady ostatně hrál velkou psychologickou roli i u dalších vysokých důstojníků a ovlivňoval náhledy veřejnosti i za několik let za 1. slezské války, kdy opět na počátku císařská armáda selhala. Je zajímavé, že naopak byly vyzdvihovány ruské úspěchy, konkrétně vítězství u Očakova.
Za vydání Niše byl nešťastný Doxat de Démoret odsouzen a 20. března 1738 popraven. Seckendorff vyvázl tehdy lépe, byl za rok na den pádu Niše - 16. října 1738 zbaven velení.
Neúspěchy ovšem stíhaly spojence nejen v poli, ale i v diplomatických jednáních. V těch se také poprvé projevily vážné rozpory mezi Karlem VI. a Ruskem, neboť se jednalo o prosazování mocenských zájmů obou impérií. Ty pochopitelně v následujících desetiletích a staletích poznamenaly daleko výrazněji vztah obou států - a nejen jich - v otázkách balkánské politiky. Zcela vědomě z celého konfliktu těžila Francie, protože v říjnu roku sedmatřicátého obratným přičiněním markýze de Villeneuve odvolala z jednání svého zástupce Osmanská říše, a tak i v této sféře císařští a carští zástupci ztroskotali. Vliv habsburského mocnářství byl po předchozích neúspěších vlastně omezen jen na zúžený pruh teritoria na jih od Sedmihradska u hraničního pohoří.
Turci na druhé straně povzbuzeni nečekanými úspěchy stále své síly posilovali a velkovezír Jegan Mohammed využil dokonce kontaktů s tradičním protihabsburským rebelem, sedmihradským magnátem Josefem Rákoczym, synem v dubnu 1735 zesnulého Ferencze Rákoczyho. Nový sedmihradský kníže ovšem zdaleka nedosahoval respektu svého otce, který byl pro Vídeň v prvním desetiletí století velmi svízelným protivníkem. S ohlasem se také nesetkalo ani provolání k uherskému obyvatelstvu s výzvou k všeobecné proti císařské rebelii. Josef Rákoczy ovšem už byl pouhou osmanskou loutkou, neschopný fyzicky i psychicky, opuštěn svými přívrženci v emigraci a záhy i Turky a v roce 1738 umírá.
Císařský kyrysník 1737-67; krymský Tatar, 30. léta 18. století.
V témže roce ovšem Rusové vedou válečné operace zcela bez koordinace s potřebami svého císařského spojence a jejich akce nabývají defenzivního charakteru. Od černomořského pobřeží a Dněstru se Münnichovy sbory počaly stahovat a už vůbec odmítl tento carský oblíbenec vyslat někdy slíbenou pomoc do Uher.
Arogance a agresivita Porty narůstala a možnost kompromisu při počínajících kontaktech na diplomatickém poli byla vyloučena, neboť osmanské podmínky byly neslýchané - vedle vydání Bělehradu požadoval sultán i vyklizení Banátu s Temešvárem.
V březnu 1738 zahájily osmanské jednotky ofenzivu dobytím Užice a v květnu pak pokračoval osmanský postup od Vidinu na Oršovou. Obě císařská předmostí na pravém dunajském břehu, Fort Elisabeth a Novooršová, se staly cílem prudkých tureckých útoků. Postavila se na odpor, ale přes úpornost obránců Novooršová padla. Poté se nápor janičářů a spahiů soustředil na Mehadiji, která byla oddíly pašů dobyta 26. května 1738.
V císařském velení byly provedeny personální změny, do čela vojsk byl nominálně postaven mladý arcivévoda a manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský, nicméně skutečným výkonným velitelem se stal Lothar hrabě Königsegg, ovšem ani ten nebyl zkušeným vojákem. Sice zde nebyla obava ze svévolného jednání jako u sesazeného Seckendortfa, ale Königsegg byl více diplomat než vojevůdce. Varovné bylo i to, že jako důstojník selhal v předchozím konfliktu u italské Guastally r. 1734 a pro tvrdé balkánské bojiště mu chyběly právě ty nejpotřebnější vlastnosti jako rychlost, samostatnost, rozhodnost a akceschopnost. Z toho potom vyplývaly taktické chyby.
Vzhledem ke stále trvající liknavosti se císařská armáda spojila - do této doby byla značně rozptýlena - až v červenci u Temešváru a konečně byla schopna zahájit kampaň v počtu čtyřiceti tisíc. Cílem postupu byla Mehadije, krátce předtím obsazená Turky. Počátek se vyvíjel pro císařské příznivě, bez problémů byl uskutečněn jinak s riziky spojený pochod oblastí na horním toku řeky Temeše. Císařští využili příležitosti a 4. července porazili osmanského nepřítele u Kornije severně od Mehadije. Boj byl tvrdý, odpor Turků sveřepý, ale Turci byli odraženi a již následujícího 9. téhož měsíce byla dobyta zpět Mehadije a za dva dny uvolněna i Oršová.
Ovšem šťastný byl opět pouze začátek. Šance slibně zahájených operací nebyly zase využity a vzápětí nastal nešťastný obrat. Turci záhy získali iniciativu do svých rukou a osmanský velitel Jegan Paša rychle táhl od řeky Moravy na Vidin a dále na Oršovou. Zásadní chybou, zcela nepochopitelnou a absurdní, byl Königseggův rozkaz k ústupu, třebaže několik dní předtím byly císařské úspěchy tak výrazné. Nicotné důvody - údajně pro vyčerpanost armády - pobouřily i císaře. Nepříznivou shodou okolností náhle onemocněl František Štěpán, který jediný mohl z titulu svého postavení nešťastné Königseggovo rozhodnutí zvrátit. Císařští tedy ustoupili až ke Karansebeš a dále přes Vršec až k dunajskému veletoku. Přepravili se přes něj 19. srpna do Semendrije a tímto osudným manévrem odkryly tureckému náporu celý Banát i Sedmihradsko. K dovršení všech neúspěchů padla opět do nepřátelských rukou 14. srpna 1738 Oršová a definitivně došlo k nepříznivému a zásadnímu obratu v celém tažení.
Císařská armáda byla donucena neschopností svých velitelů k přechodu do strategické defenzivy. V těchto dramatických dnech bylo ve Vídni rozhodnuto udržet za všech okolností alespoň Bělehrad, který se ovšem stal hlavním cílem osmanského útoku. Proto již od 6. září oddíly pod Königseggovým velením zaujímaly postavení k obraně této důležité pevnosti a města. Pluky Karla VI. byly ovšem předcházejícími pochody, nedostatkem proviantu a munice, stejně jako nemocemi a v neposlední řadě i neutěšeným morálně-psychickým dopadem předchozích neúspěchů značně vyčerpány a jejich bojeschopnost povážlivě oslabena. Velení se přesto nepoučilo a Königsegg zanedbal trestuhodně i tak důležitý profesionální prvek, jako byla nezbytná rekognoskace a kontakt s nepřítelem. To už ovšem trvalo prakticky od července, přestože císařská kavalerie byla poměrně dostatečně početná, aby nutný průzkum terénu zajistila. Proto mohli Turci celkem bez větších problémů obsadit důležitý Kovar severně od bělehradské pevnosti a podobně jimi byla okupována i na jih položená Semendrije a dále Uj-Palanka a Pančevo. Přestože císař důrazně nařídil Königseggovi dobýt Uj-Palanku zpět ještě v říjnu a Banát postupně vyčistit od Turků, nedošlo k tomu, a tak byl opět promarněn další rok tíživého konfliktu.
Císařský husar pluku Karolyi 1734-39 a dragoun (jízdní granátník) pluku Evžena Savojského 1735-67.
Při dramatických jednáních probíhajících průběžně i během zimních měsíců let 1738 a 1739 byl v pozadí intrik opět Villeneuve, který podněcoval osmanské vyjednavače k nehorázným požadavkům. Ve vzdálené metropoli na Něvě se sice ve stejném čase jednalo o dynastický sňatek císařovnina synovce vévody brunšvického s velkokněžnou Annou, ale vedle tohoto oficiálního okázalého rokování byla důležitější méně nápadná jednání o vytvoření definitivní společné základny pro konečné zahájení koordinovaných vojenských operací ozbrojených sil carevny a císaře, zejména o konkrétní nástup ruských pluků přes Polsko a Moldávii do dunajského operačního pásma a následné spojení s císařskými oddíly. Jednání s Portou však byla neúspěšná.
Přípravy projektovaného společného císařského a ruského postupu však záhy ztroskotaly - jako ostatně prakticky všechny předchozí akce - na pomalosti, nerozhodnosti a neschopnosti cokoliv realizovat. Navíc nastaly komplikace způsobené jarními záplavami rozvodněného Dunaje i Dněpru. Nicméně nová císařská vojska doplnila citelné předchozí ztráty a na konci května devětatřicátého roku byla hlavní armáda v počtu šestapadesáti tisíc mužů připravena u Petrovaraždína a za několik dnů nastoupila pochod směrem na Semlin. Poněkud menší patnáctitisícový kontingent byl v záloze pod velením hraběte Neipperga u Temešváru. Novým velitelem hlavní armády - arcivévoda František Štěpán sice zůstával nadále nominálním nejvyšším představitelem velení na balkánském bojišti, ale k vojsku se nedostavil - byl jmenován Olivier hrabě Wallis, který sice poznal poměrně dobře zmíněné válčiště ještě za slavných dob prince Evžena, ale jeho lidské a profesionální vlastnosti byly velmi problematické. Starý, ješitný, malicherný a strnulý generál bez invence a iniciativy byl jen dalším z řady neschopných zástupců císařské generality v této neblahé válce.
Osmanský protivník na druhé straně soustředil značnou moc kolem bulharské Sofie za balkánským hřebenem a neprodleně zahájil pochod na Niš, který se rozvíjel v květnových dnech roku 1739. Hlavní směr tohoto marše byl jasný, cílem bylo obležení a dobytí Bělehradu.
Císařské regimenty sice překročily zatím Sávu, ale jinak se nepokusily o další akce a čekaly pasivně na další posily. Vzchopily se až po alarmujících zprávách o příchodu prvních předních tureckých stráží až do oblasti bělehradské pevnosti a teprve nyní začala aktivizace Wallisových formací. Nelze však hodnotit negativně chování celé armády, neboť obětavé a cenné služby prokazovala v této dramatické době čajkistická flotila ozbrojených dunajských říčních člunů, která registrovala a předávala hlášení o pohybu tureckých vojsk zejména v prostoru Grocka, vzdáleného šest mil od Bělehradu. Zde totiž osmanská vojska počala obsazovat takticky výhodná návrší na dunajském břehu. Třebaže se Wallis konečně rozhodl udeřit a zmíněná turecká postavení zlikvidovat, události pokročily tak daleko, že již ve druhé polovině července - jak bylo oznámeno velitelem flotily - stály turecké oddíly hlavního osmanského voje na pravém břehu Dunaje. 22. tohoto měsíce se strhla krvavá bitva u Grocka, kde se statečně držely zejména císařské jezdecké eskadrony, které byly navíc ve velké nevýhodě, neboť byly nuceny v pahorkatém terénu s vinohrady sesednout a bojovat jako pěchota. Odolaly sice osmanské převaze, ale za cenu značných ztrát. Turci totiž byli stále posilováni nově příchozími oddíly a císařští kavaleristé se ani po doražení pěších batalionů nemohli v nepříznivých podmínkách srázů s vinicemi dostatečně rozvinout. Mrtvých a raněných tehdy bylo na císařské straně přes 5000, ale osmanská vojska měla ztráty ještě vyšší.
Podobně jako před lety u Mehadije, i zde se dopustil velitel císařských těžké chyby a nepochopitelným rozkazem k ústupu promarnil statečné úsilí svých vojáků. Proti jeho rozkazu protestovali i jemu podřízení generálové, ale musel být proveden, a tak po dvou dnech byly udatné eskadrony a prapory opět u bělehradské citadely. Zakrátko dorazili k městu Turci a zahájili pod velkovezírovým komandem osudné obléhání. Bělehrad byl na tuto situaci poměrně dobře připraven, pevnost byla dostatečně zásobena jak municí, tak proviantem a ostatním materiálem. Ani posádka nebyla malá, deseti tisícům mužů velel generál Suckow.
Bylo ovšem třeba podniknout další operace, které měly zajistit udržení pevnosti do příchodu posil. Ty měl představovat Neippergův sbor. Bylo nejvýš nutné zamezit dalšímu postupu osmanských oddílů od Oršové na Pančevo. Zde pak byla 30. července 1739 svedena mezi císařskými a Turky nerozhodná bitva, která alespoň na určitý čas zdržela osmanský nápor. Jako už mnohokrát předtím, byl neschopným velením promarněn drahocenný čas, zejména svévolnými a neúčinnými Wallisovými manévry v oblasti Temeše, ačkoliv stav věcí vyžadoval neprodleně táhnout přímo na Semlin a tak alespoň částečně ulehčit nebezpečně svíranému Bělehradu. Nekoordinované a namáhavé pochody za dešťů a záplav v polovině srpna armádu vyčerpávaly, navíc se šířila epidemie malárie, která oslabené císařské pluky opět zdecimovala.
Císařský pěšák pluku Wallsegg 1734-50; Rusko - dragounský důstojník, 1720-63.
V této době postupně Turci definitivně uzavírali obklíčení města a pevnosti Bělehrad, kdysi tak skvěle dobyté Evženem Savojským. Velitel Suckow byl vystřídán generálem Schmettauem, a dokonce se uvažovalo o tom, že by město a pevnost měly být vyklizeny a posádka by se měla stáhnout k hlavní armádě a soustředit tak společné síly u Petrovaraždína. Generalita našla v tomto okamžiku dostatek cti a proti tomuto katastrofickému poraženeckému řešení se rozhodně postavila a sám císař nařídil energicky Wallisovi táhnout v předposlední srpnový den na Semlin. To se již nestalo, neboť vzápětí přišla pohroma ve zprávě o Neippergově uzavření míru. Zklamali jak vojáci, tak diplomaté, ti v první řadě.
Slabosti spojeneckého velení, ostatně koordinujícího akce více méně jen formálně, ale i vyslanců, kteří vyjednávali se sultánovými pověřenci v Němirovu, nepřátelská strana zcela hanebně využívala. Turci arogantně požadovali nejen Bělehrad a Temešvár - jako již v prosinci předchozího roku - ale i znovuodstoupení Sedmihradska a Uher, na Rusku pak vzdání Azova. Vídeňský dvůr ovšem ještě v březnu 1739 požadoval na druhé straně odstoupení Mehadije a Oršové; jako kompromis se uvažovalo a nabízelo jednat o vzdání některých lokalit ve Valašsku a v případě nezbytí i v Srbsku. Rusové jako náhradu za zbořenou a ztracenou azovskou pevnost požadovali vybudování další pevnosti při ústí Donu. Porta ovšem na zmíněný ruský požadavek neodpověděla a boje pokračovaly dál.
Po porážce u Grocka byl generálu Wallisovi zaslán císařský rozkaz, který byl spíše formulován jako instrukce pro následující jednání s osmanským soupeřem v tom smyslu, aby pokud by to bylo možné, byly protivníkovy návrhy přijaty, pokud by neodporovaly intencím vídeňského dvora. Přesto Wallis zcela svévolně vyslal k velkovezírovi svého osobního vyjednavače hraběte de Gros. Ten postupoval při jednání s Turky - 14. srpna - ukvapeně a proti vůli Vídně dojednal osudnou kapitulaci Bělehradu. Wallis sice 2. srpna zaslal Dvorské válečné radě dopis o neudržitelnosti situace, především o nízké bojové morálce armády, a tím defétistické nálady v metropoli jen podpořil. V další fázi jednání byla funkce hlavního císařského zástupce svěřena Neippergovi, a to od II. srpna, z přímého panovníkova pověření. O vzdání Bělehradu nebyla zmínka, a třebaže byla Vídeň shodou okolností přinucena k ústupku, připadaly v úvahu jako eventuální lokality, které by v krajním případě měly být odstoupeny Portě, pouze Oršová, případně jiná místa na Valašsku.
Neipperg se dopustil další neblahé chyby, když za jednání s Villeneuvem (zastupoval osmanskou stranu) zcela jasné císařské dispozice ignoroval a tím překročil trestuhodně své pravomoci. Opět zcela ze svého rozhodnutí přijel do tureckého ležení 18. srpna a tento krok si velkovezír vyložil jako slabost a podle toho s ním jednal jako se zajatcem včetně omezení osobní svobody (bylo mu zabráněno v návratu, znemožněna korespondence i styk s Villeneuvem). Neipperg navíc vycházel ze zcela mylného subjektivního přesvědčení, že především je třeba uzavřít mír i za cenu vzdání Bělehradu. K dovršení všeho tento nešťastný úmysl sdělil velkovezírovi, který jej považoval za další důkaz slabosti císařské strany.
Schmettau přišel do Bělehradu jako velitel pevnosti 21. srpna a císařské jednotky za několik dní obsadily i důležitou citadelu Boza na levém dunajském břehu, která byla předmostím nemalého taktického významu. Bylo však již pozdě. Neipperg byl sice okamžitě zbaven plných mocí 2. září, ale prvního téhož měsíce ještě stačil dovršit sérii svých katastrofálních kroků uzavřením potupných předběžných mírových podmínek. Tím jenom ukončil celý nešťastný řetězec, který předcházel - neschopný vojenský postup Wallise v poli, zbrklé jednání de Grose,vlastní svévolná diplomacie za jednání s Villeneuvem. Konec války pak byl fiaskem, které stálo císařskou stranu neúměrné ztráty na lidských životech, materiálu a penězích, dále mělo dalekosáhlé nepříznivé důsledky zejména v územních úbytcích. Celé rozlehlé kraje v Bosně, Srbsku a Valašsku padly do osmanských rukou, pevnosti Šabac a Bělehrad měly být vzdány i s celým vlastně nedotčeným a nákladně vybudovaným fortifikačním systémem, který mohl být odstraněn (rozmetán) pouze z části. Stejně tak Stará i Nová Oršová byly levnou osmanskou kořistí. To bylo podmínkou sultánových vyjednavačů (spolu s dalšími neslýchanými požadavky). Vše mělo být realizováno již za pět dní po podpisu, kdy byla zahájena demolice bělehradské zástavby. Za deset dní po předběžných mírových podmínkách měla být zahájena hlavní mírová jednání. Císař byl tím v podstatě postaven před hotovou věc, aniž byl s těmito podmínkami dříve seznámen.
Vídeň obdržela zdrcující zprávy 7. září, tři dny nato pak byla informována o již naplňovaných podmínkách. Oprávněné rozhořčení panovníka a celého dvora už nemohlo na stavu věcí nic změnit, a tak 18. téhož měsíce nezbývalo, než potupný mír podepsat.
Pražský měšťan Felíř pak k celému ponižujícímu závěru konfliktu poznamenal: „Ku konci toho měsíce (augusti) byl učiněn waffenštilštand (= tedy příměří) s Turkem tak, že sme musili Turkovi celou Servii (Srbsko) i s pevností Bělohradem postoupiti. Která k rozházení přijíti má, jako i přišla, takže kámen na kameni neostal.“
Rusko: důstojník pěchoty, 1731-40 a pěšák, Rusko 1731-41.
Postih viníků na tomto vojenském a politickém debaklu ovšem bezprostředně následoval. Wallis a Neipperg byli zatčeni a souzeni, podobně jako před nedlouhým časem Doxat a Seckedorff. Hlavu sice žádný z provinilců neztratil, nicméně Wallis si odpykával trest na brněnském Špilberku, Neipperg pak ve Štýrském Hradci. A však po smrti Karla VI. za rok - 20. října 17 40 - byli všichni potrestaní včetně Seckendorffa novou panovnicí Marií Terezií omilostněni, ba dokonce kolovaly pověsti o tom, že Neipperg obdržel od následnice trůnu ještě v době závěrečných jednání tajné instrukce a pokyny, v nichž byl údajně nabádán k uzavření míru. Seckendorff byl však tak hluboce uražen, že potupu zatčení a věznění neodpustil a za následujícího konfliktu o dědictví rakouské se stal ve službách bavorského Karla Albrechta jedním z nejaktivnějších habsburských protivníků.
Po ratifikaci míru byl spěšně vyklizen Bělehrad, němečtí a srbští obyvatelé města se přestěhovali do Semlinu a Osijeku (Esseg), Szegedínu a Temešváru, případně do Petrovaraždínu, později pak do Nového Sadu. Hraničářské vesnice se posunuly až k Semlinu, případě do Banátu.
Münnichovy ruské pluky byly sice na svém postupu úspěšné, ale když po překročení Dněstru v srpnu 1739 a následné porážce Turků u Stavučan 28. srpna, dobytí pevnosti Chotinu a obsazení Jass 9. září se ukázala další pomoc císařským bezpředmětnou, vzhledem k závěrečným mírovým jednáním Rusko také neotálelo a uzavřelo rovněž spěšně mír s Portou. Bylo ovšem v jiné situaci, neboť stálo v postavení vítěze. Přesto petrohradský dvůr pospíchal s ukončením bojů na jihu, neboť na severu vyvstal konflikt s novým protivníkem. Schylovalo se totiž ke střetu se Švédskem a carevna potřebovala rychle uvolnit tolik potřebné regimenty vázané dosud v jižních oblastech říše. Jako zprostředkovatel opět vystoupil Villeneuve a vzhledem k ruské tísni byl tento separátní mír uzavřen již 18. září a ratifikován 28. prosince téhož roku. Zbořený Azov se měl stát spolu s přilehlým územím nárazníkovou zónou mezi carskou a osmanskou říší. Rusko se ovšem muselo zavázat rovněž k ponižujícím podmínkám - nesmělo mít v budoucnosti ozbrojenou flotilu na Azovském moři, třebaže na Donu bylo umožněno carským inženýrům budovat fortifikační systém. To však bylo povoleno na Kubáni i Turkům. Navíc Chotin a celá Moldavie musely být ruskými vojsky vyklizeny. Následky války byly ale daleko rozsáhlejší. V budoucnosti totiž došlo k definitivnímu odklonu balkánských národů od habsburské monarchie a jejich nové orientaci na slovanskou ruskou říši.
V nešťastné válce tehdy bojovalo nemálo vojáků z Čech a Moravy sloužících v tehdejších císařských plucích, pěších i jízdních, u dělostřelectva i u technických útvaru. Na bojišti byla totiž během tří let soustředěna značná část habsburských vojsk. Tak u Niše v roce 1736 stál pěší pluk Františka Štěpána prince lotrinského a rakouského arcivévody, později patřící titulárně vždy panovníkovi. Byl verbován také na Moravě - v roce 1914 měl č. 1 - a v dalších letech války byl v roce 1739 u Grocka a jeden jeho prapor patřil k bělehradské posádce. Františkův bratr Karel Alexandr byl titulárním velitelem pozdějšího třetího pluku, jehož pěšáci a granátníci v roce 1738 vzdorovali janičářům u Kornije a Mehadije.
Ve stejné době a na stejných bojištích stáli vojáci pozdějšího píseckého jedenáctého regimentu, tehdy barona Wilczeka. Dále se stejných bitev účastnil Reitzensteinův pluk; do konce monarchie veden pod číslem dvanáct. U Kornije i Užice se účastnili bojů vojáci sedmnáctého pluku Alexandra vévody württemberského, od roku 1737 Kolowratova. Východočeské brance míval pluk č. 18 (až do roku 1918), jehož majitelem byl zmíněný generál Seckendorff. Jeho vojáci si vedli zdatněji než regimentsinhábr u Šabace, Lešnice, Niše, Kornije i Mehadije, stejně jako u Grocky či Bělehradu. Schulenburgův (jedenadvacátý pluk) útvar se utkal udatně u Kornije a Starhembergův pluk (v roce 1914 č. 24) i u Užice a jako většina u Kornije a Bělehradu. Grünneho pluk, později pod č. 26, byl v posledním roce války u Grocka. Většinu bitev i menších šarvátek prodělala i infanterie pozdějšího štýrského pluku č. 27 v době bosenského tažení patřící Maxi Hessenskému.
Podobně pěšáci pluku Braunschweig-Wolffenbüttel nesoucí na konci monarchie označení dvacátého sedmého pěšího regimentu mimo jiné u Banjaluky kryli v sedmatřicátém roce ústup celé armády a nakonec stáli o dva roky později u Pančeva. Regiment pozdějšího maršála Browneho s č. 36, v jehož řadách bojovalo a padlo mnoho vojáků z Čech, stál nejen u Užice, ale i u Kornije a Mehadije. Těžké ztráty u augustovského průsmyku nedaleko Niše v roce 1739 utrpěl pozdější jedenačtyřicátý pluk tehdy nesoucí jméno Bayreuth. O číslo vyšší měl do roku 1918 regiment irského šlechtice Johanna O’Nelly, který nakonec stál na Sávě. Jméno hraběte Harracha nesla infanterie pozdějšího sedmačtyřicátého regimentu, stojící v ohni ve výše zmíněných třech bitvách podobně jako předchozí. Wallseggovi pěšáci (později pod č. 49) se např. vyznamenali u Grocka. Starého Königsegga regiment, jak je zván pražským kronikářem, posléze čtyřiapadesátý, patřil k nejstarším ozbrojeným tělesům v monarchii (založen roku 1661) a v palbě stál především u Užice. Z dalších irských důstojníků patřících do císařského velitelského sboru nejen za vlády Karla VI. byl i majitel pozdějšího 57. pěšího pluku Patrik O’Neillan, jehož infanteristé zůstali na válčišti až do hořkého konce. Nejen Olivier Wallis, ale i další člen rodu Václav měl majitelství další infanterie, končící za I. světové války svou historii jako pluk č. 59, za války s Portou odrážející janičáry u Niše, Užice i Kornije.
Také z jezdeckých regimentů armády habsburské monarchie stálo v nehostinných končinách Bosny i nezdravém ovzduší Banátu útvarů nemálo. Tak kyrysníci pluků Seher (v roce 1914 dragounský pluk č. 4), Hamilton (po roce 1738 Bernes a v dobách Rakousko-Uherska dragounský pluk č. 7), Hohenems (v roce 1918 pod číslem osm jako dragounský regiment) a Portugal (naposledy devátí dragouni) stáli nejen u Kornije, Mehadije a Grocka jako jejich pěšácké protějšky, ale i u Niše (Portugal) a na jiných exponovaných bojištích.
Císařští dragouni se vyznamenali především u Grocka, kde sesednutím a následným pěším bojem úspěšně vzdorovali nepříteli. Ostatně použili původní dragounskou taktiku, ačkoliv v době turecké války už plně patřili mezi jízdu. Na balkánských bojištích byly nasazeny regimenty Batthyányi (v roce 1914 dragounský pluk č. 10), Württemberg (v roce 1914 dragounský pluk č. 11), proslulí třináctí dragouni honosící se do konce monarchie čestným velitelstvím prince Evžena Savojského. Dragouni pluku Philippi pak dotáhli svou kariéru do konce roku 1918 jako patnáctí husaři a podobně dragouni hraběte Althanna, jako předchozí bojující u Grocka i na jiných bojištích, jsou v posledních schematismech uvedeni jako šestý hulánský pluk.
Zánovní lehká uherská jízda - ze tří pluků vzniklých na počátku třicátých let bojoval proti Turkům pluk Károlyi (v roce 1914 šestí husaři) a Csáky. Hrabě Csáky byl majitelem nejstaršího pluku monarchie v husarské kategorii vůbec (roku 1688 založeného jako Czobor a končící v roce 1918 pod č. 9). Měly svěřeny především přepadové, kurýrní, eskortní a výzvědné úkoly.
Vedle dělostřelectva byly kladeny těžké nároky zejména na pontonýry stavějící v obtížných podmínkách turecké palby mosty nejen přes Dunaj a Sávu. Nadále zůstával dosti početný trén a zásobovací oddíly vůbec, na jejichž kvalitách záležely nejen manévry a průběh bojů, ale i celková morálka armády vůbec.
Rusko: kyrysník, 1731-60 a dragounský seržant, 1730-60.
Ozbrojené síly habsburské monarchie právě procházely organizačními, tedy i výstrojními změnami v prvních týdnech po zahájení války. Nové prvky - např. barevné klopy u již bílých kabátů pěchoty - se částečně objevily již za předchozí války o dědictví polské. Podobně tomu bylo u adjustace dragounské, barevně proměnlivé podle jednotlivých pluků. Také vystrojení a vyzbrojení císařských kyrysníků bylo v podstatě totožné s předchozími lety, tedy poměrně jednotné bílé s červenými doplňky, pouze s plukovními odlišnostmi čabrak. Stejní byli v podstatě od počátku třicátých let i pestře odění husaři, dělostřelci stále nosili stejnokroje v nenápadné šedi, pouze poněkud oživené červenými manžetami. Generalita, která za tažení tolik zklamala, užívala nejvíce nepředpisovou červenou uniformu s černými doplňky upomínající na oděv nedávno zesnulého prince Evžena.
V řadách ruské armády vedle hlavních sil pěchoty v zelených kabátech s červenými kamizolami a vyložením byli i převážně opěšalí dragouni v chrpově modrých uniformách s červenými límci, manžetami a kamizolami v kožených kalhotách (důstojníci v modrých soukenných). Nově i kyrysníci jako těžká jízda Anny Ivanovny se od svých protějšků v německých zemích příliš nelišila. Podobně jako například v pruské jízdě byli carští kyrysníci v jelenicových koletech, kamizolách a kalhotách, na límci, manžetách a okrajích koletu a vesty (včetně lemů šosů) s červenými portami. Černý pancíř byl pouze náprsní; jako pokrývka hlavy sloužil třírohý klobouk vyztužený ochrannými železnými pruty. Důstojníci měli pochopitelně zdobnou zlacenou garnituru nejen na kyrysech, ale dracounové třepení bylo na polním pásu - šerpě s černými hedvábnými průsvity. Pozlacena byla rovněž barokním dekorem zdobená kartuše na bandalíru. Na klobouku byla pro důstojníky určena bílá plymáž. Pomocná lehká kozácká jízda v této době ještě neměla jednotné stejnokrojové předpisy. Dělostřelectvo bylo za tažení do jižních stepí oblečeno v červených stejnokrojích s černými manžetami.
Neutěšený byl především stav ruské kavalerie. Úbytek koní a nemocnost mužstva i důstojníků během pochodu jen umocnil vady, s nimiž jezdectví pod Münnichovým velením zahájilo kampaň. Zejména se jednalo o slabou úroveň koní, ale i výcviku mužstva a důstojníků, nemluvě o nepraktické adjustaci. Rovnocenným protikladem nepravidelné tatarské jízdy ovládající jak lukostřelbu, tak kopí, mohly být pouze podobnou taktiku rychlých a nenadálých přepadů praktikující kozácké oddíly. Právě kozáky vysoce cenil císařský styčný důstojník u Münnichova kontingentu hrabě Paradim, jakož i Kalmyky. Podle rytmistra Paradirna byl v ruské jízdě v roce 1738 značný nedostatek kvalitních kavaleristů. Kozáků a Kalmyků bylo podle zmíněného pozorovatele sotva dva tisíce. Pro značně nízký stav a především slabou úroveň koní dragounských regimentů nebylo možno je podle císařského důstojníka vůbec k jízdě počítat.
U Stavučan stálo na bojišti celkem šestnáct opěšalých dragounských pluků ve stejném bitevním pořádku jako pěchota. Na koních sedělo pouze 700 kyrysníků pluku hraběte Münnicha jako ochrana velitele a do boje vůbec nezasáhli. Zánovní těžká kavalerie byla jinak stejně v menšině z hlediska poměru k ostatním kategoriím. V letech 1731-33 byly kyrysnické pluky zřízeny ze tří dragounských regimentů - Vyborgského, Něvského a Jaroslavského - a postaveny tři elitní útvary těžké jízdy: zmíněný Münnichův pluk, Tělesný kyrysnický a Bevernský, později následníka trůnu. Podobně jako Münnichovi jezdci tvořily štábní a velitelskou ochranu na stavučanském bojišti ještě tři roty zmíněného Tělesného pluku (lejbgvardii Konnogo polka). Do bitvy pak zasáhli pouze kozáci a pět set mužů Münnichova dobrovolnického husarského sboru.
Celý průběh tažení ukázal nezbytnost vytvoření řadové lehké jízdy, tedy husarů, podobně jako již tomu bylo nejen v habsburské monarchii, ale i ve Francii a záhy i v Prusku. První řádné husarské pluky v ruské armádě byly postaveny nedlouho po válce v roce 1741. Srbský šlechtic podplukovník Stojanov vytvořil z 1 000 srbských utečenců Srbský husarský pluk, podplukovník Mumming postavil Uherský husarský regiment z pětistovky maďarských jezdců a kavkazský aristokrat kníže Mamunov-Davydov dal spolu s dvěma sty gruzínskými šlechtici základ Gruzínskému husarskému pluku.
Osudně podceňovaná vojska osmanského protivníka si zachovávala nadále hierarchicky od evropských armád zcela jinak strukturovanou podobu, poplatnou společenské skladbě orientální despocie. Velitelské stupně byly proto svým významem těžko srovnatelné s hodnostmi v císařské, ruské nebo braniborské armádě této doby. Tak funkce agy odpovídala zhruba hodnosti majora a snad i plukovníka v rámci vojenského útvaru, ale zároveň představovala i stupeň úřednický v provincii. Podobně tomu bylo i u dalších titulů jako paša či beg (bej), které ovšem byly hodnostně vyšší - na úrovni generálské, resp. guvernérské.
Také jednotlivé druhy osmanských vojsk lze těžko v těchto časech přirovnat k evropským ekvivalentům. Řadovou pěchotu měli reprezentovat především proslulí janičáři vychovávaní z unesených křesťanských dětí v ortodoxním islámu. Tvořili elitní formace s poměrně jednotnou výzbrojí a výstrojí - s typickým oděním charakterizovaným rukáv ovitou pokrývkou hlavy. Patřili k nejdisciplinovanějším oddílům sultánových vojsk. V jízdě sloužili těžcí spahiové odpovídající zhruba kyrysníkům v císařské či carské armádě, ale s orientální ochrannou zbrojí; poněkud lehčí formace jízdy představovali akindži a deli, používající taktiku nepravidelných oddílů. Také byli - zejména deli - často značně nedisciplinovaní a údajně šli do boje pod vlivem drog (hašiše). Jako dělostřelci jsou známi tobdži, s technickým výcvikem. Ženijní a týlové (pomocné) jednotky byly najímány často z Řeků či ostatních balkánských národností. Jako spojenci pak byli zastoupeni již zmínění krymští Tataři. O jednotné výzbroji a výstroji ve smyslu stejnokrojů či předpisových vzorů zbraní nelze – kromě snad janičářů - hovořit. Turecké a islámské vojenství vůbec ostatně tvoří specifickou oblast představující předmět samostatného pojednání.
Tolik k pozapomenuté „vojně s Turkem“, která dlouhodobě poznamenala vývoj celého Balkánu, především již zmíněná nová orientace porobeného obyvatelstva na nábožensky a jazykově příbuzné Rusko. Od války neuplynul více než rok a několik týdnů a po smrti císaře Karla VI. začaly pro české země velmi dramatické války o dědictví rakouské, v jejichž průběhu se po porážkách opět v lidovém povědomí zrodila „zrada generálstva“. Nový konflikt pak z historické paměti vytlačil neúspěch na Balkáně a trvalo půl století, než císařská armáda opět získala Bělehrad zásluhou generála Laudona. Ale to je již jiná kapitola.
Přetištěno: Střelecký magazín, č. 3/2000, s. 39-40, č. 4/2000, s. 42-43 a č. 5/2000, s. 40-42.