Protirevoluční povstání ve Vendée, chouani a emigrantské ozbrojené formace v letech 1792-1801
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 05.05.2023
Záhy po výbuchu revolučních událostí ve Francii roku 1789 docházelo již k prvním vlnám emigrace a projevům royalistického odboje. Během následujících let, zejména po pádu monarchie 1792 a utvoření 1. protifrancouzské koalice téhož roku spolu se zahájením válečných operací armád habsburské monarchie a Pruska, pluků z říšských států za podpory Velké Británie, s eskalací revolučního teroru vypukla roku 1793 royalistická povstání v západofrancouzském kraji Vendée na levém břehu Loiry a současně revolta tzv. chouanů (šuanů) na pravém břehu zmíněného toku od Bretaně po Normandii. Boje těchto občanských válek byly vedeny s oboustrannou brutalitou, přičemž zejména ve Vendée měly z republikánské strany povahu genocidy, kdy bylo systematicky masakrováno civilní obyvatelstvo. Povstání mělo podporu zejména Velké Británie, odkud přicházeli na pomoc aristokratičtí emigranti, z nichž byly postaveny první ozbrojené oddíly vystrojené a vyzbrojené na britském území. Jednalo se zejména o výsadek na poloostrově Quiberon v počtu 5 500 mužů v červnu a červenci 1795, který byl ovšem vzhledem k nedostatečnému zajištění záhy republikány zlikvidován.
Vybavení, tedy výstroj a výzbroj povstalců ve Vendée i v Bretani bylo nedostatečné a často provizorní, vedle palných ručních zbraní a částečně i dělostřelectva to byly bodné a sečné zbraně, u selských účastníků často i kosy. Oblečení sestávalo ze součástek lidového kroje a u velitelů z dobového měšťanského či aristokratického oděvu (často ovšem podle poslední módy - tak byly oděni ve Vendée šlechtičtí vůdcové jako Cathelineau, Maurice d'Elbée, Henri de la Rochejaquelein, Francois Charetté, Jean-Nicolas Stofflet a další. Vesměs byli opásáni bílou šerpou a na pokrývce hlavy s bílou kokardou - odtud bílá barva jako protirevoluční symbol i v následující historii. Všeobecným identifikačním znakem (vedle bílých válečných praporů s bourbonskými liliemi a s heslem Dieu et Roy) zejména u vendéeských povstalců byl symbol Nejsvětějšího Srdce Páně (Sacre Coeur) v červené barvě na v bílém plátěném čtvercovém podkladě nošený na levé straně hrudi.
Velitel a povstalec ve Vendeé 179-96 – dvě z několika z variant (i při povstání Chouanů).
(pokud není uvedeno jinak - jsou všechny ilustrace jsou originálními díly autora příspěvku)
Velitel a povstalec ve Vendeé 179-96 – další varianty (i při povstání Chouanů).
Jednotně uniformované byly ovšem jednotky postavené za britské finanční pomoci nejen v Anglii, ale i na říšském, resp. nizozemském území. Byly vystrojeny v červených fracích upomínající na stejnokroj anglické armády s různobarevným vyložením a s osobitou pokrývkou hlavy, tedy s kašketem s podélnou housenkou, ale s kloboukovou úzkou krempou, s bílou kokardou krátkým chocholem, s různobarevným vyložením límce a manžet, resp. šosů. Tyto pěší jednotky měly následující egalizaci: Broglié fialovou, Montemart černou, Autichamp blankytnou modř, Viomenil bílou, Bethisy Laval žlutou, Motmorency tmavě žlutou, Castries jasně žlutou, Hervilly chamois.
Další s britskou pomocí vybavené útvary jako pluk Waldstein / Wallenstein vystrojený kašketem, ale v tmavomodré uniformě s krátkými klopami, límcem a vyložením ve světlemodré barvě a s prýmky, včetně modrých kalhot. Latour dostal světlemodrou uniformu, červený límec, klopy a vyložení černé, kalhoty bílé a granátnickou medvědici, Loyal-Emigrant nosil opět červenou uniformu, egalizaci včetně klop žlutou a dvourohý klobouk, stejně jako předchozí s bílou kokardou, Hompesch myslivci a husaři bojovali v zeleném s červenou egalizací a bílými lemy, u myslivců klopy a kašket, u husarů dolman zelený, kalhoty a čáka červená (bez štítků a podobná uherské husarské), šnůry a lemy bílé, kalhoty červené, čabraka zelená s červeným zubatým lemem. Stejnou kombinací zelené s červeným, ale jiný kašket (s příčnou housenkou) měli Hardyho myslivci. Podobný kašket, ale světlemodrou uniformu se žlutým límcem klopami, vyložením patřil myslivcům formace York, světlemodří s černým vyložením, ale s kloboukem byli vojáci oddílu Löwenstein a totožný klobouk, ale červenou uniformu se světlemodrým vyložením dostali pionýři.
Ve službách Velké Británie 1793-98: střelec Montemart a důstojník Autichamp's; pěšáci: Latour a Loyal emigrant.
Myslivec oddílu York a ženista; Löwenstein a husar de Carneville.
Waldstein / Wallenstein: důstojník a pěšák; Béon – pěšák a Hompesh - myslivec.
Choiseul husar a Houd; Choiseul – dělostřelec a hulán v britských službách.
Husar Hompesch a pěchota Hardy.
Quiberonského výsadku se zúčastnili husaři pluku Choiseul, postavení r. 1794 v Holandsku. Po neúspěchu jich bylo několik desítek odveleno na Antilly, kde - podobně jako republikánská expedice na San Domingu o několik let později - byli decimováni žlutou zimnicí a zbylí pak včleněni do výše zmíněných pluků Castries a Montemart. Husaři (a dělostřelci) dostali zelené fraky, resp. dolmany a kožíšky s červenými límci, vyložením a klopami, resp. s bílými šnůrami, tradiční kašket nebo případně černou čáku, čabraku zelenou s červeným klikatým okrajem a tašku červenou.
Největší emigrantské vojenské těleso postavil čelný představitel francouzské emigrace Louis Joseph Bourbon princ Condé (1736-1818), královský generál, který emigroval již na podzim 1789 a kolem kterého se soustředila v Koblenzi aristokratická emigrace a jenž ze svých prostředků již r. 1792 postavil rámci 1. koalice po boku habsburské armády a podpory císaře malý kontingent o síle necelých 5 000 vojáků a důstojníků v šedohnědých stejnokrojích s červeným límcem se zlatistou lilií a s dvourohým kloboukem s bílou kokardou a chocholem. Tento útvar měl setninu generálního štábu (Compagnie de Quartier géneral), pěší pluk Infanterie noble složený výhradně z aristokratů a o síle cca 1 350 mužů a podobně jízdu Cavalerie noble se stejnou skladbou, ale pouze jezdců, v totožném stejnokroji pouze v jelenicových kalhotách a s černou kožešinovou čabrakou s červeným hrotitými lemy (tzv. dent de loup). Uváděna byla i světlemodrá uniforma pro oba útvary a lilie na límci bílá, na levém nadloktí pak bílá páska se třemi zlatými liliemi. Další pěší pluk de Mirabeau, podle černého stejnokroje s modrým límcem, hrotitým vyložením a krátkými klopami s bílými lemy a knoflíky byl zván Legion noire (Černá legie), s dvourohým kloboukem a také s kašketem, resp. přilbou zcela ve tvaru tehdejšího bavorského Rumfordova kašketu. Husaři mimo černý dolman měli límec, vyložení, kalhoty a kožíšek včetně sáčku na kalpaku světlemodré. Mirabeauova pěchota měla cca 1 200 mužů. Světlemodrá uniforma náležela i pěšákům pluku Hohenlohe-Bartenstein se žlutou egalizací, přičemž pluk Hohenlohe-Schillingsfürst měl mít klopy a manžety černé, obojí klobouk. Další jízdní pluk Chevalieurs de la Couronne (kolem 350 jezdců) pod velením vévody Richelieu byl adjustován v modrých fracích s červeným límcem a vyložením, s přilbou s hřebenem a žíněným chocholem podobnou francouzské kyrysnické nebo dragounské, s modrou čabrakou. Menší složení měly eskadrony Cavalerie de Dauphin (kolem 200 mužů) v modrém s blankytným límcem, klopami, vyložením a s modrou čabrakou, ale s kloboukem s černo-světlemodrým chocholem. Hussards de Salm (cca 100 jezdců) byli vybaveni červenými dolmany, modrými kožíšky a uherskými gatěmi vše s bílými šnůrami. O 60 jezdcích složená eskadrona Cavalerie de la Prevoté byla oděna v modrých fracích s červenými límci, klopami a manžetami jelenicovými kalhotami, modrou čabrakou a s dvourohým kloboukem.
Noble-Cavalerie a Noble-Infanterie; Cavalerie de la Prevote a švýcarská setnina (compagnie Suisse)
Légion Mirabeau: důstojník a kavalerista; husar a granátník.
Pěšáci Hohenlohe-Bartenstein a Hohenlohe-Schillingfürst.
Po neshodách s habsburským velením stran strategie (Condé požadoval na rozdíl od císařských velitelů ofenzivní postup) přešla Condého armáda do spojenectví s Angličany a v následujícím roce 1796 bojovala ve Švábsku. Tehdy už měla cca 8 000 mužů, šest pěších a čtyři jezdecké regimenty včetně samostatných eskadron. Staronový pluk Noble a pied opět s výhradně aristokratickým mužstvem sestával z více než 1 000 vojáků, dále opět původní pluky de Mirabeau a de Hohenlohe byly doplněny regimenty pěchoty de Roquefeuille (červená egalizace), de Damas (Etienne) - se světlemodrým vyložením) a de Montesson (černá egalizace), všechny v bílých stejnokrojích staré královské armády, s medvědicemi s bílým chocholem a jako granátníci s červenými epoletami, celkem pěchota kolem 5 300 mužů. Kavalerie již se dvěma pluky de Noble, Chevaliers de la Couronne a pluk Cavalerie de Dauphin, v původní adjustaci, kolem 500 mužů. Po stech až dvouchstech kavaleristů měly mít samostatné eskadrony Dragons de Farques (červená uniforma se zeleným límcem, vyložením a kalhotami, s bílým lemováním a přírodní čabrakou a tradiční francouzskou dragounskou přilbou). Dragouni Clermont - Tonnerre Chasseurs d'Astorg stejnou zelenou uniformu s červeným límcem, klopami, vyložením, bílými kalhotami a zelenou čabrakou, s černým husarským mirlitonem (myslivci; mirliton je typ husarské čáky, vzhledově podobný pruské „Flügelmütze“) a dragounskou přilbou (dragouni). Myslivci de Noinville stejně jako předchozí. Husaři Damas ve světlemodrých dolmanech, gatích vše s černým vyložením a s bílými šnůrami, čáku s bílým chocholem a béžový kožíšek. Husaři Baschy-Cayla červené dolmany, zelený kožíšek a gatě s bílými šnůrami. Jízda měla kolem 3 500 tisíc jezdců. 1797 byl ještě postaven granátnický pluk vévody de Bourbon v bílém s červeným vyložením a s medvědicí, Damas byl rozšířen na husarský pluk d'Enghien a celý Condého kontingent dosáhl onohu roku 10 000 mužů a přešel do ruských služeb. Stalo se tak po uzavření míru v Campo Formio téhož roku. Condého sbor tehdy obdržel novou „gatčinskou“ uniformu ruské armády vz. 1797, tedy v zelené barvě a s černým vyložením u všech pluků, u šlechtického pluku prince Condé navíc s prýmky knoflíkových dírek, u granátnického pluku vévody de Bourbon bez, na granátnické čáce s černým orlem (jinak plastický), dragouni d'Enghien s černým límcem a vyložením bez klop, dragounský pluk vévody de Berry s černými klopami s prýmky, pěší pluk von Hohenlohe klopy jako granátníci de Bourbon černé klopy. Condého sbor se účastnil Suvorovova tažení do Itálie 1798/99, táhl přes Moravu. Po míru v Lunéville 1801 byl rozpuštěn a jeho velitel s částí důstojníků odešel do Anglie.
Damas Chasseur (myslivec) a dělostřelec Rohan; Rohan: husaři 1. a 2. pluku
Myslivec D'Altorg a Noinville a dragoun Clermont-Tonnerre; pěšák pluku Rohan a dělostřelec oddílu Salm.
Dragoun de Farques a legie de Maillebois; granátníci pluků d'Etienne de Damas a de Roquefeuille.
Pěchota: de Durand a Périgord; husaři de Salm Barry a de Neuville.
Damas: husar a pěšák; chevalier de la Corone a Douphin cavallerie.
Salm – husar a jezdec d'Ecquerilly.
Sbor Condé v ruských službách 1797-1801: důstojník dragounského pluku de Berry a mušketýr pluku prince de Condé; důstojník a granátník pluku Bourbon.
Sbor Condé v ruských službách 1797-1801: důstojník pluku vévody de Hohenlohe a poddůstojník dragounského pluku d'Enghien.
Dodatky k příspěvku
05.05.2023 Karel Sáček
Zájemcům o podrobné seznámení s průběhem nemilosrdné občanské války ve Vendée lze doporučit knihu Michala Šťovíčka: Vandéeské války 1793-1832, kterou v roce 2013 vydalo nakladatelství Akcent. Její obsah čítající 439 stran shrnuje přiložená anotace:
Válka ve Vendée či vendéeská válka v západní Francii v letech 1793-1796 je u nás známá takřka výhradně z historických románů V. Huga Devadesát tři a H. de Balzaca Šuani, v burleskní podobě pak jako dějový rámec filmové komedie Manželé z roku II. Jednalo se ve skutečnosti o nemilosrdnou a nesmírně krvavou občanskou válku, kterou zažehlo lidové povstání proti novorozené Francouzské republice a v níž záhy šlo oběma bojujícím stranám o přežití. Původně rolnická - či možná po našem selská - vzpoura ve Vendée se totiž bleskově změnila v otevřeně royalistické kontrarevoluční povstání, které svým rozsahem i silou ohrozilo mladičkou republiku v samotných jejích základech. V této občanské válce bylo na obou stranách napácháno nespočet ukrutností, na bojujících i na nevinném obyvatelstvu včetně žen a dětí, které bychom čekali spíše od středověkých nájezdníků, než od potomků osvícenského století. Leccos o vzájemné nenávisti, úpornosti bojů a rozsahu utrpení napovídá fakt, že za necelé tři roky bylo na ploše cca 25 000 km2 svedeno asi 30 regulérních bitev s tisíci padlých, plus asi 700 větších či menších bitek a šarvátek, v nichž počet padlých dosahoval několika stovek nebo „jen“ desítek.
