Vojáci studené války - mimoevropské země: Asie a Afrika
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 04.05.2020
V roce 2007 vydalo nakladatelství Montanex knihu autorské trojice Jan VOGELTANZ - Miroslav HUS - Jiří PROCHÁZKA Vojáci studené války. Níže uvedený text je koncipován jako její stručné doplnění, věnované uniformám vojáků mimoevropských zemí od ukončení druhé světové války.
Rozdělení poválečného světa na dvě nepřátelská uskupení daleko přesáhlo území Evropy a studená válka nabyla tak celosvětového rozsahu v řadě zemí, kde dokonce přerostla v ozbrojené střety. Ty se staly zástupnými konflikty především mezi USA a SSSR, v nichž oba státy podporovaly ideologicky, politicky, ekonomicky a především vojensky zaangažované strany. V těchto omezených válkách mimo Evropu měly obě supervelmoci mimo jiné možnost otestovat nové zbraňové systémy, stejně jako tomu bylo za španělské občanské války ve druhé polovině třicátých let dvacátého století, kde zkoušely novou bojovou techniku Německo, Itálie a Sovětský svaz.
Nejvážnější konfliktní oblastí se stal hned po skončení II. světové války asijský kontinent. První střety zde proběhly hned v r. 1945 na Filipínách, v Malajsku, v bývalé nizozemské Východní Indii (poté Indonésii) a zejména v tehdejší Francouzské Indočíně.
Záhy vyvrcholily vypuknutím války v Koreji v červnu 1950. Tento konflikt ukázal v plném rozsahu rostoucí dominanci komunistické ideologie v uvedené části kontinentu. Již předtím ovšem bylo výstražným signálem vítězství čínských komunistů pod Mao-ce-tungovým vedením v říjnu 1949 nad nacionalistickým Kuomintangem, v jehož čele stál generalissimus Čankajšek podporovaný Spojenými státy. Krátce poté pronikaly čínské komunistické vlivy i do tehdejší francouzské Indočíny a mnohem výrazněji se agresivní postoje čínských komunistů projevily nasazením několika set tisíc tzv. dobrovolníků přímo na severokorejském území na konci r. 1950, když byly vyslány na pomoc takřka poraženému severokorejskému režimu Kim-Ir-sena. Během korejské války ukončené v r. 1953 příměřím v Panmundžonu se staly velmi výraznými vnějšími symboly obou nepřátelských stran především vojenské stejnokroje, demonstrující svým vzhledem mj. protiklady studenou válkou rozděleného světa. Většina účastněných kontingentů vyslaných jako jednotky OSN pod velením USA byla vyzbrojena a vystrojena americkými zbraněmi a technikou, rovněž výstrojí a stejnokroji, v případě účastněných útvarů z Britského společenství národů byly zaangažované formace Commonwealthu vybaveny materiálem britské provenience. Obojí výzbroj a adjustace jak amerického, tak britského původu v podstatě odpovídalo stavu z konce 2. světové války, ovšem v extrémních klimatických podmínkách korejského válčiště (především zimního období) dostaly uvedené jednotky teplé blůzy, kalhoty, boty a čepice s kožešinovým podšitím podobné v nepřátelském prostředí nošeným sovětským ušankám. Vedle zmíněných ušanek byly čínské oddíly oblečeny rovněž v teplé adjustaci, ovšem v daleko jednodušším provedení a v horší kvalitě. Nejtypičtější byly prošívané vatované kabátce a kalhoty (v sovětské armádě nazývané tělogrejky) a ušanky.
Větší rozdíly byly u obou nepřátelských stran v polním vybavení mimo zimu a ve služebních stejnokrojích. Komunistické čínské a severokorejské oddíly měly celkem jednoduché khaki blůzy ke krku a se dvěma náprsními kapsami a čepici se štítkem čínského typu bez okolku, s červenou hvězdou. Tento oděv v tmavším olivovém odstínu pak patřil ke standardní výbavě čínského i severokorejského stranického a státního aparátu v lepším střihu než pro řadové mužstvo. V Číně byla vycházková uniforma kopií sovětské, včetně pogon a okrouhlých čepic s dýnkem (Čína později v šedesátých letech distinkce zrušila). Severokorejci nosili čepici – képi s barevnými lemy, nárameníky (pogony) na služebních i polních uniformách. Obdobně sovětský model v kompletní adjustaci akceptovala i mongolská armáda.
Čína: důstojník - nová uniforma z poloviny 80. let.
(všechny doprovodné fotografie pocházejí z archivu autora)
Mongolsko: důstojníci po roce 1980.
Naproti tomu armáda Korejské republiky převzala výstrojní komplet US Army se specificky odlišnými distinkcemi a emblémy.
Jižní Korea (Korejská republika): důstojník armády, důstojník armády v polní uniformě a důstojník námořnictva – 80. léta
V Indočíně partyzáni komunistického Vietminhu byli vybaveni domácím černým plátěným kompletem obvyklým na vietnamském venkově, tzv. kéo. Později postavená severovietnamská armáda oblékla své příslušníky do světle-khaki košil a blůz s hodnostmi pro polní podmínky na límci, pro mimofrontové pásmo na náramenících, ne nepodobných severokorejským nebo čínským. Typickou pokrývkou těchto vojáků byl specifický typ korkové přilby.
Francouzské jednotky byly adjustovány americkými nebo britskými lehkými maskovacími komplety vedle olivově zelených amerických vz. 43, ale již na počátku padesátých let oblékly vlastní model vz. 47/53, s přilbami americké provenience a v poli zejména cizineckými legionáři byly nošené měkké klobouky.
V nové situaci po ženevských dohodách vzniklé dva vietnamské státy stály opět proti sobě od šedesátých let. Na komunistické straně to byl opět partyzánský Vietkong, posléze řadová severovietnamská armáda v adjustaci v podstatě stejné jako za bojů s Francouzi v padesátých létech, ovšem s některými drobnějšími změnami v kompletech podmíněných novými pěchotními zbraněmi, tedy sovětskými útočnými puškami, proslulými Kalašnikovy AK 47. Nově se angažující US Army, USMC a US Air Force nastoupily do akcí od počátku v šedesátých letech ve více variantách výstrojních kompletů i výzbroje, stejně jako jihovietnamská armáda, prakticky se opět lišící jen distinkcemi a specifickými emblémy.
Podobně byly v inovovaných stejnokrojích oděni na straně Vietnamské republiky angažovaní Australané nebo opět jihokorejské jednotky.
V Laosu po r. 1954 byla sice královská armáda ve stejnokrojích upomínající na koloniální Francii, ale s hodnostmi spíše britského typu, komunistické oddíly partyzánů Pathet Lao se v khaki jednoduchých uniformách vyznačovaly typickými čínskými čepicemi popsanými výše.
V kambodžském království byl akceptován daleko více francouzský vzor včetně distinkcí, pochopitelně s odlišnými emblémy, za Lon Nolovy diktatury se přejímaly prvky americké. Po nástupu hrůzovlády Rudých Khmerů byly jejich oddíly oblečeny v černém kompletu podobnému vietnamskému nahoře uvedenému, ale i v khaki jednoduchých košilích s identifikačními šálami s červeno resp. modrým potiskem na bílém podkladě a opět s čínským modelem čepic. Po jejich potlačení se nová královská armáda vrátila k modernizovanému typu ze šedesátých let.
Malajští komunističtí partyzáni nosili výstroj a uniformy podobné válečným japonským, pouze se lišili rudou hvězdou.
Další státy jihovýchodní Asie včetně Japonska na Dálném východě reflektovaly ve vybavení svých ozbrojených sil výstrojní trend západoevropských armád, především USA. Tak Japonsko vybavilo své Síly sebeobrany komplexem stejnokrojů sledujícím americký model včetně kamufláže. Obdobně filipínská armáda již před 2. světovou válkou vystrojená prakticky v tehdejších uniformách US Army i po r. 1945 nadále ve vývojovém uniformním stylu transpacifického spojence, pochopitelně se zmíněnými odlišnostmi ve specifických detailech.
Japonsko: důstojník Sil sebeobrany a důstojník letectva Sil sebeobrany ve služební uniformě
Filipíny: důstojník armády a letectva – kolem roku 1980.
Ozbrojené síly Thajského království (do r. 1939 Siamu) patřily jako symbol státní suverenity této monarchie již za 1. světové války do svazku dohodových států, když v r. 1917 vyslaly na západní frontu kontingent svých vojáků vystrojených v khaki stejnokrojích anglického modelu, ale s francouzským přilbami vz. 15 (Adrien), s pochopitelné svébytnou symbolikou, byť hodnosti byly rovněž anglického typu, přičemž palácové elitní oddíly zůstaly ve svém vybavení věrny domácí tradici - podobně jako jiné gardové formace dalších monarchií (sultanátů apod.) v regionu. Moderní thajská armáda ovšem převzala do značné míry americké předlohy včetně polní varianty. Nejinak tomu bylo i armády indonéské, která samozřejmě zachovala drobné odlišnosti lokální tradice a obdobné to bylo i u Malajsie a Singapuru, Bruneje a dalších států oblasti, kde se mísily angloamerické modernizační vlivy s původními regionálními elementy. Barmské jednotky se v základních rysech při zachování specifik také v podstatě od zmíněných západních předloh neodlišovaly.
Thajsko: důstojník armády a důstojník letectva.
Thajsko: major armády (80. léta).
Indonésie: důstojník armády, námořnictva a speciálních sil a poddůstojník námořní pěchoty ve vycházkové uniformě. - všichni po roce 1980.
Na Indickém subkontinentu po vyhlášení nezávislosti Indie a Pákistánu v r. 1947 mohutné armády obou států, ovšem od počátku stojících ve sporu o Kašmír, převzaly v podstatě britské vybavení v plném rozsahu, při akceptování domácích tradic, především konfesních (např. turbany u Sikhů, hrotité čapky omotané šátkem – kullah u Patánců a Pandžábců), samozřejmě se státními odlišnými emblémy a distinkcemi, u místních indických vládců navíc se zajímavou směsí domácích a britských atributů (např. zůstala zachována červená barva ceremoniálních anglických stejnokrojů ve specifickém provedení v souladu s domácími tradicemi).
Pákistán: důstojník dělostřelectva a letectva.
Obdobně byly stejné výstrojní tendence u Srí Lanky (Cejlonu), ale i u himalájských států, dodávajících britské a posléze i anglické armádě vynikající brance proslulé Gurky, mající ve své výzbroji osobité nože kukri, které patřily i jako plukovní badge k symbolice obou zmíněných ozbrojených sil.
Afghánské královské jednotky byly vybaveny sice stejnokroji evropského vzhledu (s německými přilbami vz. 35!), ale poměrně archaického střihu.
Afghánistán: důstojník roku 1978.
Iránská armáda šáha Rezi Pahlavího byla vystrojena po r. 1945 rovněž v inovovaných stejnokrojích západoevropské provenience, postupně přejímala modernější prvky US Army. Po změně režimu v r. 1979 byly samozřejmě odstraněny monarchistické symboly i například kravaty byly nahrazeny šátky, jinak vedle pozměněných distinkcí zejména elitních gard moderní vzhled mohutných ozbrojených sil zůstal zachován.
Střední Východ
Napětí nezůstal po válce ušetřen ani Střední Východ. Záhy po založení Arabské ligy jako sdružení suverénních států v květnu 1945 v egyptské Káhiře a vyjadřující narůstající sebevědomí arabských zemí, zejména Egypta, Sýrie a Iráku došlo za několik let k ozbrojené konfrontaci s nově utvořeným izraelským státem v květnu r. 1948.
Izraelské vojenské síly, které záhy nabyly nad arabskými armádami (včetně tzv. Arabské legie Jordánského království) převahu, měly zpočátku velmi improvizovanou výzbroj a výstroj, především stran stejnokrojů, které v první fázi konfliktu sestávaly ze součástek amerických, britských, francouzských elementů, ale i civilních prvků.
Ovšem již v dalším konfliktu v roku 1956, tzv. šestidenní válce roku 1967 i v sedmdesátých létech už se jejich vybavení osobitě profilovalo v jednotlivých prvcích jako přilby, postupně jednotné olivové stejnokroje s vyloučením kamufláže, typické posléze pro jejich protivníky, zejména palestinské jednotky. Arabské státy na druh= straně po r. 1945 převzaly pro své armády prakticky britské uniformy typické pro Montgomeryho 8. armádu za bojů v severní Africe proti jednotkám Osy. Samozřejmě opět s vlastním dodatky vedle symboliky a hodností, u jordánské Arabské legie navíc se specifickou arabskou kostkovanou pokrývkou hlavy, postupně s novými přilbami sovětské provenience, vedle nových olivových stejnokrojů také postupně vybavovány kamuflážními komplety, s velmi oblíbenými barety podle určení jako v ostatní armádách v různých barvách (ty nošeny i v Izraeli), podle modernizované výzbroje i s novými výstrojními systémy s hodnostním označením vycházejícím s britského systému včetně kombinace emblémů na čepicích vyšších důstojníků. Armáda Saudské Arábie ovšem vzhledem ke spojeneckým svazkům spíše akceptovala prvky americké výstroje. Malé kontingenty Spojených arabských emirátů, Kuvajtu, Maskatu a Ománu v dílčích prvcích elitních gardových oddílů kuriózně kopírovali britská specifika jako dudácké kapely (včetně Jordánska) a podobně při zachování tradičních kmenových elementů.
Jemen jako republika, po r. 1967 rozdělený na severní a jižní u obou v konfliktu stojících států se neodchyloval od běžného trendu zavedeného u výše zmíněných arabských sousedů.
Saúdská Arábie: důstojníci kolem roku 1980.
Jemen: důstojník.
Afrika
Vedle arabských armád na Středním Východě včetně již na území Afriky ležícího Egypta nosily podobnou výstroj a označení i vojenské síly severoafrické Libye. Původní italská kolonie získala po krátkém poručnictví nezávislost a byla zprvu královstvím, až po vojenském převratu provedeném r. 1969 plukovníkem Kaddáfím byla jim zřízena svérázná státní forma jako tzv. džamáhírije. Vzhled libyjských vojáků byl zpočátku podobný egyptským, stejně tak symbolika-u většiny arabských armád Středního Východu byl jako emblém na pokrývkách hlavy tzv. orel Korajšovců, tedy arabského kmene z prvních islámských desetiletí, se štítkem kopírujícím státní vlajku- a jako hodnosti pěticípé hvězdy u vyšších hodností s tímto orlem v převýšení, u poddůstojníků a mužstva pak otevřené ševrony na nadloktích. Kaddáfí jako bizarní diktátor nosil uniformu ceremoniálního určení a operetního vzhledu, v těchto kuriózních nápadech pak obdobně výstředně s přemírou dekorací byli vystrojeni i další afričtí samovládci jako ve Středoafrické republice samozvaný císař Bokassa (ten ve velké míře přebíral napoleonskou symboliku, načež se mu mj. dostalo přezdívky „černý Napoleon“), v Zaire Mobutu či v Ugandě Idi Amin, ale i komunistický tyran v Etiopii Mengistu.
Ve státech Maghrebu, tedy v Tunisu, samostatném od r. 1956, Alžírsku po r. 1962 a v Maroku od r. 1957 byly ovšem armády zcela nově vystrojeny, v Tunisu a Alžírsku odlišně od koloniálních dob, kdy patřily do francouzské nadvlády, s novými distinkcemi, emblémy a celkovou výstrojí. V Maroku ovšem byl v královské armádě částečně patrný vliv francouzského modelu jak v hodnostech, tak i v symbolice, při zachování tradičních domácích elementů, včetně monarchistických atributů.
Egypt: major a důstojník armády a generál letectva - všichni kolem roku 1980.
Tunisko.
Alžírsko: major letectva kolem roku 1980.
Jižně od Maroka se na území bývalé Španělské Sahary na atlantickém pobřeží po odchodu španělské koloniální správy v r. 1976 ustavila pod vlivem nacionalistického hnutí POLISARIO tzv. Západní Sahara,nově s oficiálním názvem Saharská arabská demokratická republika, neuznaná jak severním sousedem Marokem, tak na jihu ležící Mauretánií, nicméně podporovaná na východě sousedícím Alžírskem. Podle zmíněného hnutí (rovněž levicově orientovaného) s oficiálním názvem Saharská arabská demokratická republika, neuznaná jako severním sousedem Marokem, tak na jihu ležící Mauretánií, nicméně podporovaná s východně sousedícím Alžírskem. Po bojích byla z 80% obsazena marockou armádou, POLISARIU zůstalo pod kontrolou zbývajících 20%. Jeho ozbrojené složky byly vesměs vystrojeny kamuflážovými komplety, s distinkcemi francouzského typu u mužstva a poddůstojníků u důstojníků se zelenými půlměsíci na okrových návlecích nárameníků, posléze byly půlměsíce na bílých kovových terčících na černých návlecích.
Západoafrická na sever od Sahary ležící Mauretánie, od r. 1962 samostatná islámská republika, podržela ve vnějším vzhledu částečný vliv francouzského uniformního a hodnostního modelu.
Mauretánie: důstojníci kolem roku 1980
Nové státy subsaharského pásma (Sahelu) patřící do přelomu padesátých a šedesátých let (1958/60) do koloniálního teritoria Francouzské západní resp. rovníkové Afriky ovšem akceptovaly v míře daleko širší ve formě derivátů francouzské stejnokrojové a hodnostní vzory a lišily se ve svých armádách pouze dílčí státní symbolikou. Tak tomu bylo u Mali, Nigeru, Čadu, Středoafrické republiky, na západoafrickém pobřeží pak u Senegalu, Burkiny Faso (do r. 1984 Horní Volta), Pobřeží slonoviny, Toga, Beninu (do r. 1984 Dahomé), Kamerunu, Konga-Brazaville a Gabunu. V západoafrických státech s britskou koloniální minulosti jako Gambie, Sierra Leone a Ghana se odrazila koloniální minulost v odvozeninách uniforem, symbolů a hodností akceptujících britské předlohy s pochopitelnými odlišnostmi podle jednotlivých států. Nigérie ovšem změnila pips na šesticípé hvězdy na černém terčíku podobně místo koruny orlici se svislými křídly na stejném podkladě.
Kamerun: důstojníci kolem roku 1980.
Nigérie: důstojník letectva kolem roku 1980.
Senegal kolem roku 1980.
V letech 1967 až 1970 se od Nigérie separovaná východní provincie Biafra pod vedením plukovníka Ojukwu stala nezávislým státem. Za bojů s nigerijskými ozbrojenými silami až do své porážky biaferská armáda sice používala jako distinkční označení rovněž šesticípé hvězdy, ale jako symbol letícího orla. Jako další odlišující odznak byla nad levým loktem nošena miniatura biaferské vlajky. Výstroj vzhledem k nouzovým podmínkám byla improvizovaná z rozličných zdrojů.
Od r. 1847 nově vzniklý stát Libérie ustavený pod protekcí USA s osvobozených amerických afroamerických otroků pochopitelně přijal pro své ozbrojené síly prvky obvyklé v USA Army. Guinea Bissau a Kapverdské ostrovy, první portugalská kolonie, která získala nezávislost v roku 1974, dala svým ozbrojeným silám osobitou formu hodností. Bývalá španělská kolonie Rovníková Guinea získala nezávislost v r. 1968 a její ozbrojené síly svou adjustaci přizpůsobily původnímu metropolitnímu španělskému vzoru. Původní francouzský Gabun se také inspiroval v koloniální francouzské předloze.
Pohnutý historický vývoj Konga - Léopoldville, od r. 1975 Zaire pod Mobutuovou diktaturou již uniformou samovládce připomínal původní belgický vzor včetně distinkcí. Od r. 1977 byla zavedena forma nová, distinkční systém u poddůstojníků zůstal prakticky nezměněn, ale stříbřitá barva adjutantů byla nově vyjádřena horizontálně položenými stylizovanými ptačími péry, u subalterních důstojníků zlatistými, u štábních pak zlatistými stylizovanými lvími hlavami (ty byly přejaty z nového státního znaku na čepicových emblémech), u generality pak stejně jako u adjutantů a důstojníků na náramenících byly hodnostní stupně vyjádřeny zlatistými pěticípými hvězdami.
Další dříve belgické kolonie Rwanda a Burundi po získání nezávislosti r. 1962 distinkční označení také zavedli podle belgických předloh, přičemž Rwanda se vyznačovala červeným vyložením a Burundi světlemodrým.
Etiopie jako nejstarší křesťanský stát v Africe na tzv. východoafrickém rohu za doby monarchie se po r. 1945 inspiroval ve vybavení své císařské armády americkými elementy (např. etiopský kontingent v rámci sil OSN v korejské válce), distinkce osobitého vzhledu byly přizpůsobeny britskému systému, zejména u poddůstojníků. Po pádu monarchie za diktatury Mengistu Haile Mariana po r. 1974 se marxistický režim orientoval na sovětské vzory. Eritrea na severu bojující s Etiopií o plnou nezávislost, které formálně dosáhla r. 1962, své ozbrojené jednotky vybavila specifickým modelem distinkčního systému. Další soused Etiopie – Somálsko (samostatné od r. 1960) zavedlo hodnostní systém svébytného vzhledu, nicméně i zde se přiblížila somálská armáda britskému modelu. Severní soused Etiopie Súdán pak po dosažení suverenity v r. 1956 velmi důrazně následoval ve vybavení své armády britskou předlohu včetně upravené distinkční soustavy.
Džibuti: důstojníci kolem roku 1980.
Bývalé britské kolonie ve východní Africe vesměs přejaly vybavení svých armád podle koloniálního britského metropolitního vzoru, zejména systém distinkcí. Rovněž vzhled nových státních emblémů byl motivován velkým znakem Spojeného království podle historických heraldických předpisů. Distinkční kategorie mužstva poddůstojníků byly přejaty podle tradičních britských otevřených ševronů, místo koruny nebo imperiálního znaku byl všeobecně přijat nový státní znak té které země. Také důstojnické čtvercové hvězdy známé britské pips byly zmíněny již u výše uvedených bývalých západoafrických britských kolonií, nyní samostatný ch států jako Gambie, Sierra Leone či Nigérie - zmíněná Biafra měla u důstojnického sboru šesticípé hvězdy bez terčíku a orlice měla křídla roztažená - a také Ghany. Obdobně byly přejaty i hodnostní prýmy letectva a námořnictva, tedy RAF a Royal Navy (i ve výše zmíněných zemích v západní části kontinentu).
Podobně se pips objevují i na označení nejseverněji na východě položené Kenye (samostatná od r. 1963), Ugandy (samostatná od r. 1960 - v čele následně stál diktátor Idi Amin, původně seržant britských koloniálních jednotek a samozvaný generál s přebujelým počtem dekorací). Rovněž Tanzanie (společně se Zanzibarem samostatná od r. 1961, původní Tanganika) rovněž s distinkčním systémem pips, stejně jako policejní útvary na ostrově Mauritius, dále jižně položená Botswana (s. od r. 1966, předtím Bečuánsko), stejně jako Zambie (původně Severní Rhodesie, nez. od r. 1964) či monarchie, ležící jako enklávy na území Jihoafrické republiky, tj. Lesotho (do r. 1966 Bautsko) nebo od r. l1968 Svazijsko. Pouze na severu ležící Malawi (do r. 1964 Njasko) místo pips u důstojníků svých ozbrojených sil užívala červeně mořené rozety a u štábních resp. generality stylizované rovněž červené lví hlavy a loutkové protektoráty či bantustany se segregovaným systémem na území Jihoafrické republiky Transkei a Bohuthatswana v letech 1976 až 1994 hodnosti důstojníků svých ozbrojených útvarů vyjádřily červenými rozetami.
Republika Rhodesie proklamovaná jako samostatná bílou menšinou od r. 1964 do r. 1979 vedla od r. 1972 domácí občanskou válku s partyzánskými skupinami ZANU a ZAPU, sjednocenými do tzv. Rhodeské vlastenecké fronty pod vedením pozdějšího autokratického Roberta Mugabeho. Vládní jednotky v podstatě přejaly britské elementy od distinkcí, přes typická badge, tedy označení jednotlivých útvarů v různém provedení po adjustaci, převážně pro podmínky gerilové války v kamufláži. Nejznámější jsou elitní formace Selous Scouts, vycvičené pro anti-partyzánské boje, Grey Scouts, původně jízdní pěchota na koních, posléze mobilní s terénními vozidly, se stejným výcvikem a konečně zkušené černošské oddíly Rhodesian African Rifles, mající bojové zkušenosti z koloniálních válek Velké Británie po r. 1945, rovně připravené proti gerilám. V bojových akcích nošena odlehčená adjustace, např. trička, klobouky, krátké kalhoty (šortky) a tenisky (u Selous Scouts).
Partyzánské oddíly jednotné vybavení pochopitelně neměly, sice podporovány východním blokem dostávaly určité výzbrojní a výstrojní vybavení, ale rovněž užívaly kořistních prvků. Po r. 1980 byla vyhlášena v referendu republika Zimbabwe včele s presidentem Mugabem, jejíž nyní již pravidelná armáda akceptovala rovněž britské předlohy včetně pips s příslušnými státními specifickými označeními.
Jihoafrická unie na jihu Afriky byla do r. 1961 součástí Commonwealtu s příslušnými atributy v adjustaci ozbrojených sil. V uvedeném roce vyhlášená Jihoafrická republika v podstatě výstrojní vybavení neměnila, nicméně v distinkčním systému přikročila k následujícím změnám: označení nižších poddůstojníků a mužstva bylo nově prezentováno novým typem ševronů v obdobné sestavě jako byly obdobné hodnosti v Německu dvacátých až čtyřicátých let u Reichswehru resp. Wehrmachtu, 1-3 ševrony od největšího rámcového s menšími soustřednými. Adjutanti při podržení nového emblému byly analogičtí britským Warrant Officers. Nově uspořádané důstojnické hodnosti se vyznačovaly užitím pěticípých hvězd, u štábních důstojníků se symbolem pentagonu (stylizovaná citadela) místo obvyklé koruny, u generality pouze pentagony nad zkříženým mečem a maršálskou holí. Systém badge jednotlivých druhů vojsk byl analogický britskému - místo koruny u generálů kráčející lev, který byl i nad emblémy námořnictva a letectva a rovněž nad jinak britské provenience pozůstavšími prýmy námořních důstojníků. Jihoafrické jednotky podporovaly pravicové formace v Angole, Mosambiku a konečně bojovaly s partyzány levicového hnutí SWAPO v jihozápadní Africe, od r. 1990 Namibii. I zde byla nošena odlehčená adjustace v bojových podmínkách podobně jako v Indonésii.
Namibie opět převzala britský hodnostní model samozřejmě v určité modifikaci, tedy státní znak, u důstojníků pěticípé hvězdy, u štábních v převýšení pentagon, ale poněkud jednodušší než u Jižní Afriky a u generálů hvězdy nad zkříženými šavlemi.
Namibie.
Nejstarší koloniální mocnost Portugalsko drželo svou vládu nad koloniemi v Africe nejdéle. Teprve s pádem pravicové vlády v Lisabonu v r. 1974 došlo v Angole a Mosambiku, do této doby dějišti koloniálních bojů k postupnému dekolonizačnímu procesu, nicméně proti metropolitním jednotkám z Portugalska, jednotně vystrojeným a vyzbrojeným stály levicová uskupení jako PAIGC v Guinei-Bissau, MPLA v Angole -proti němu nacionalistické FNLA a UNITA a v Mosambiku marxistické FRELIMO. Vnitropolitické boje v podobě občanské války pokračovaly zejména v Angole, kde MPLA bylo podporováno východním blokem, vedle SSSR zejména přímou intervencí regulérní kubánské armády, která přispěla k jeho vítězné dominanci. FNLA a UNITa byly podporovány západními zeměmi, UNITA přímo jihoafrickými jednotkami. Vybavení gerilových uskupení pak odpovídalo jejich politické orientaci, kdy vedle sovětské a čínské výzbroje to byly výstrojní elementy, v Guinei-Bissau dokonce import (přilby a stejnokroje také v Etiopii) z NDR, tedy Národní lidové armády, jinak směs neregulérních a často kořistných prvků byla běžná. Stran distinkcí akceptovala starý koloniální model zejména UNITA, tedy portugalské distinkce (velitel Jonatas Savimbi měl dokonce portugalské generálské hvězdy). V samostatných státech pak byla pochopitelně výstroj podle možnosti unifikována, v Mosambiku byl přejat hodnostní systém sovětský, v Angole se přiblížil stran ševronů, prýmů a hvězd starému koloniálnímu portugalskému, v Guinei-Bissau pak byl osobitý s pěticípými hvězdami, s přirozeným podržením příslušných státních emblémů ve všech uvedených zemích.
Ostrovní stát Madagaskar, bývalá francouzská kolonie do r. 1960, se orientoval opět levicově na východní blok. Jeho ozbrojené síly se vyznačovaly osobitým hodnostním systémem, zvláštním typem miniaturních červených ševronů pro mužstvo, u důstojníků na náramenících - dosti podobně jako v Mauretánii - systémem knoflíčků a prýmu s kličkou, u generality hvězdy jako ve Francii.
Ve většině afrických armád mimo zmíněné vlivy koloniálních mocností byla sice dílčí specifika, ale jejich vybavení bylo velmi závislé na importu, přes předpisy byly výjimky, kvalita zejména uniforem mužstva byla nepříliš vysoká, zato důstojníci, zejména generálové, měli své stejnokroje perfektně střižené, často doplněné u slavnostních uniforem luxusnějšími prvky (a podobně jako u elitních gardových jednotek určených pro přehlídky a ceremoniální události) jdoucích až do bizarních operetních výstřelků.