Vojáci v Praze F. L. Věka II/2
Antonín Novotný
Naposledy upraveno: 28.03.2013
Všeobecná branná povinnost nebyla tehdy známa a početný stav pluků udržován činností verbířů, lákajících do stejnokroje ne vždy laskavou domluvou. Panu purkmistrovi Steinerovi ze Steinernů sotva bylo milo, když bral na vědomí obsah guberniálního přípisu o rekrutýrce (2.5.1809), obsahující údaje o verbířských přehmatech. Za bílého dne obsadili ulice strážemi a chytali mužské jak v době nejsilnější frekvence, tak nejpilnější práce v dílnách. Takhle si nemají počínati, neboť zbytečně ponoukají obyvatelstvo k nežádoucím počinům. Nadává a srocuje se. Toť nebezpečné a zbytečné i nepříjemné, jelikož nevhodný způsob rekrutýrky vyvolává záplavu aktů. Jedna stížnost stíhá druhou, čímž gubernium je nadměrně zaneprazdňováno. Zcela právem jeho praktikant Antonín rytíř Erben nesouhlasí s odvodem svého tělesného myslivce Franze Krippnera z Kladrub, bylť sluha vybaven řádným, správně vidovaným a dosud neprošlým pasem, [75/76] chránícím před uniformou. Ať je propuštěn, pán ho nutně potřebuje k osobní obsluze (4. a 7.5.1809). Panu praktikantu, majícímu v úřadě vlivné styky, se ochotně vyhovělo, ne však jiným. Jan hrabě Pachta, bývalý generálmajor, jich jako pensista pozbyl, proto jeho kočí Jiří Böhm musel napříště sloužiti císaři pánu, aniž vyhověno sedlářům a řemenářům, prosícím o ponechání pochytaného dělnictva (10.5.1809). Ani dodávka pro vojenský erár neposkytovala spolehlivé ochrany před verbířskou zvůlí. V malostranské ulici Tomášské, hned vedle kovárny, protlouká se životem mladý zámečnický mistr Josef Bergmann. Bůhví, co mu napadlo či zda mu to čert napískal - zkrátka, z nepředloženosti se dal ke gardě, s níž každou chvíli musí někam vyrukovati. Tak, nebýti učedníka a tovaryše Václava Štipla, by řemeslo většinu času zahálelo. Co však nyní, když Štipl chycen na vojnu? Nechť pánové s laskavou myslí uváží ten vlastenecký zápal, se kterým mistr platí daně, nechť vezmou ohled na zakázku monturní komise, pro niž Bergmann zhotovuje tisíce šavlových součástí. Nebude-li v dílenské světnici Štipla, nebude ani jich. Na magistrátě, přečetše mistrovy rozklady, měli mrzutě špatný den. Přece jim nikdo nenamluví, že pro zmíněné součásti by zrovna Štipl neměl nosit tornistru. Jeho práci zastane kterýkoliv vojnou nepostižený tovaryš a tak se Bergmann s navyklým pomocníkem rozloučil (18.5.1809). A jaký že osud potkal zaměstnance mincovny Adama Hassenöhrla? I on sebrán, ač se naň vztahoval císařský patent (6.4.1809), zprošťující mincovníky služby pod militarním [76/77] komandem. Omyl vznikl zápisem Adama do konskripčních knih jako sluhy JUDr Kodíka, ale jakmile vešel ve známost skutečný slav věci, tu též Hassenöhrl uznán za oprávněna užívati výhod patentu (18.5.1809). Zcela různě posouzeny žádosti dvou advokátů. JUDr Leopold Hrubý ze Schwanenheimu marně vynaložil různé právnické kličky ve prospěch svého kočího Matyáše Adamce (9.5.1809), kdežto JUDr Jan Měchura, příští tchán Františka Palackého, měl více štěstí. Nutno ovšem uvážiti, že neintervenoval ve vlastní záležitosti (15.6.1809), nýbrž jménem vysoce urozeného mandanta, knížete Alfréda Windischgraetze, nyní teprve rytmistra od schwarzenberských hulánů a až v budoucnu potlačitele svatodušních bouří roku osmačtyřicátého. Jednal ve prospěch pánova komorníka Ignáce Potřebného. »Nomen omen« - Potřebný je službodárci velmi potřeben, proto v zájmu okněžněné služby propuštěn. V tenatech verbířů uvázl mimo jiné turecký příslušník Demetrius Mitrovic, nemající nejmenšího tušení o výhodě, plynoucí proň z poddanství padišahu, a naivně nabízející místo sebe náhradníka (8.8.1809). Ba ne, s ním si úřady raději nic nezapočnou, od jeho osoby by pro ně mohlo pojíti mnoho nepříjemností, poněvadž jako subjekt cizí vlády nepodléhá ani rekrutýrce, ani není povinen stavěti osobu náhradní. Ti, kdož se octli pod vládou kaprálské lískovky, oblékli stejnokroj v dokonalém zdraví mladého mužství, které na bojišti utrpí mnohou ránu nebo ranku, léčenou třebas zase v Praze, [77/78] ve vojenských špitálech.
Za normálních okolností postačí posádková nemocnice, zřízená v někdejší koleji otců Tovaryšstva Ježíšova na Karlově náměstí brzo po zrušení jejich řádu, ale nikdy, o čemž se vrstevníci našeho dnešku po dvakráte přesvědčili, pobídne-li Ares spřežení svého bojového vozu do cvalu. Pak nutnost káže uvažovati, kam s raněnými, do které dostatečně prostorné budovy, vhodné pro pojetí celého špitálního aparátu. Guberniální pátravost odkryla takovou v rozlehlosti Černínského paláce, doplněného o části Strahovského kláštera (14.4.1809). Městský hejtman, hrabě Kolovrat, neváhal zpraviti o rekvisici opata Milóna Grüna a rovnorodého majitele paláce, hraběte Rudolfa Černína, residujícího tou dobou ve Vídni, s nímž jakoby soucítil a chtěl ho zbaviti záboru. Upozornil nadřízený úřad na nevýhodnost obou nejvyšších pater domu, kterých nelze převzíti v dosavadním stavu. Chybí tam hlavně záchody - a co bude s velkou hraběcí obrazárnou, rozvěšenou v patře prvém? Gubernium míní, že hejtman má zbytečné starosti. Obrazy vezme do své správy galerie Společnosti vlasteneckých přátel umění, v témže paláci usazená, a vyšší patra budou vojenské správě odevzdána tak, jak jsou. Rudolf Černín rovněž remonstroval. Jedná se o jeho jediný pražský dům, užívaný jím pokaždé z jara a na podzim, na rodovou sbírku obrazů by také měl býti vzat zřetel a kam se poděje se svým archivem, hlavní pokladnou i revisním úřadem panství? Dokonce ani jeho vlastní, hedvábnými [78/79] tapetami vylepené pokoje nebyly osvobozeny od rekvisice, což ho hlavně bolí.
Černínu nikdo a nic nepomohlo, takže i v komnatách, vyšpalírovaných hedvábím, uloženi plesírovaní, byť palác nestačil pro tisíc projektovaných lůžek. Stal se útulkem toliko šesti set padesáti raněných. Když potom od nemocniční pobočky na Strahově upuštěno, jelikož dvě vhodné klášterní místnosti - letní refektář a kulečníkový pokoj - se nedaly vytápěti, počínají v červenci nová jednání s obcí, kde by se daly postaviti postele, doplňující hradčanské na plný tisíc. Praha nabídla (4.7.1809) svůj zámek v Libni, s povděkem přijatý, bohužel s jeho přeměnou na špitál mnoho nespěchá no, ač podle purkmistrova názoru je každá hodina drahá. Do čtrnácti dnů nevykonáno mimo odvozu nábytku nic. Lékařská fakulta zdráhala se přiděliti sem lékaře s ranhojiči, dokud jim nebude zaručena denní dieta čtyř, případně tří zlatek, a generální komando, marně zápasící s naprostým nedostatkem všeho, nemůže přiděliti lazeretních potřeb. I nezbylo Libušině městu než samovolně opatřiti ložní »furnitury«, hrnce a pánve, od doktorů až po kuchařku a myčky najmouti celý personál, zaříditi lékárnu a přece: ani koncem měsíce Hygea nespravovala v Libni těch, kdož byli pošramoceni (28.7.1809).
O novodobé organisaci, pamatující na nejnemožnější případnost, nebylo tehdy ani potuchy. Dobře by o tom vyprávěli rekonvalescenti Černínského paláce. Zrovna včera (20.7.1809) filiální nemocnice na Loretánském náměstí jich propustila tři stovky a poslala [79/80] je doplňovacímu velitelství, ale to, nemajíc peněz na žold a komisárek, je vrátilo špitálu, jenž jich také nechtěl, byly zatím do uprázdněných lůžek uložil nové marody. Propuštění, všude odmítaní, bloumali čtyřiadvacet hodin po ulici - ještě dobře, že se tak stalo v létě! - a pak teprve generální velitelství si počíná lámati hlavu, co s nimi počíti. Že by jim bylo souzeno stráviti na dlažbě ještě jednu noc? [80/93]
Po počátečním neúspěchu u Drážďan následuje prvá bitva u Chlumce (29. a 30.8.1813), druhá, po ní zakrátko svedená (16. a 17. 9. 1813), má stejně šťastný výsledek a pod hradčanským kopcem si liferanti mnou ruce. Ne nad laurem Viktorie, ale pro výdělky, které jim mocným tokem proudí do bezedných kapes. Pan baron Wimmer úsměvně přepočítává těch čtyřiasedmdesát tisícovek plus pět set devatenáct zlatek, stržených dodávkou koní, odevzdanou úřadům v jediném dni. Společenstvo handlířů, v němž sdruženi pp. Veith, Zunterer a Havránek, jich stržilo čtyřicet za rýži, velkoobchodník ne křesťanského jména shrábl za stáda koní, přihnaná ve čtyřech dnech, nějakou maličkost nad sto tisíc, o starém Tuscanym je zapsáno, že trojí lifruňk rýže mu vynesl 9 688 zl, a jakou asi róbu si objednala slečinkovská paní Cardová, když manžel vyinkasoval za totéž zboží tisícovek bezmála dvacet? Jen ať se státy perou, pokladny velkokupců přitom hezky nakynou. Zvítězí-li náš císař pán, jak se mu to s pomocí spojenců podařilo v bitvě národů u Lipska (16. až 18. 10. 1813), tu tato okolnost nebude nám dodavatelům na škodu, ovšem nebude-li mír uzavřen příliš záhy. Rádi se zúčastníme všech oslav vyhrané bitvy, nařízených (19. 10. 1813) Metternichem z hlavního stanu koalovaných [93/94] armád v Rötha, malém městečku poblíže veletržní obce, nebo půjdeme na příležitostný kus »Der Tag der Schlacht« ve Stavovském divadle, kolem něhož prochází iluminovanými ulicemi pochodňový průvod (22.10.1813). Proč bychom také s rozvážnou ochotou nevěnovali nějakou maličkost raněným, jichž malostranský fysik MUDr Václav šlechtic Bauer ošetřil ve špitálech maltánského velkopřevorství, tomášského kláštera, palácích Valdštejnském a Černínském do konce roku na půlpáta tisíce. Ale ne každý kupec myslí stále na výdělek a koná neupřímnou filantropii. V Dobrušce handluje kramář, filosof, muzikant a básník F. L. Hek, jenž v týž den, kdy Praha pěla u sv. Víta děkovné Tedeum (24.10.1813), skládá za svým kvelbem supliku k nejvyššímu purkrabímu Františku Antonínu Liebštejnskému z Kolovrat. Před příjmením ji signoval křestným jménem František a přijatým Vladislav, tedy ne Ladislav. Psal, zda by pán dovolil, aby mu předložil svůj »Zpěw českých bogownjků«, jehož účinek na srdce vojsk a poddanskou lásku k vlasti je obdivuhodný. Po úvaze, že mimo Čechů není národa, který by neměl válečných písní, vybídl solnického Siloráda Patrčku k veršům podobného hymnu, načeš sám je podložil slovansko-janičářskou hudbou. Čistý výnos, do cílený prodejem zpěvů u českých, moravských, slovenských a polských pluků, bude věnován raněným. Hek obětuje pro tisk celý rys dobrého kancelářského [94/95] papíru, nemoha učiniti více, požár Dobrušky ho byl příliš poškodil. Píseň
Wzhůru, bratřj! Čas gest wstátj,
Ruce sobě podegme!
Nepřjteli nedat dráti
Drahé wlasti chwátegme.
Rozléhá se po lesynách
Bauřjcý giž trauby zwuk!
Rozkládá se po rowinách
Statný hagitelů pluk,
atd., skutečně vytlačena u Jana Františka Pospíšila v Hradci Králové, když v Praze byla docílila imprimatur (16.12.1813). Hotové tisky svěřeny do prodeje Krameriovi a autor dožadoval se na guberniu (25.1.1814), zda by na ně neupozornilo krajské úřady, ovšem beze zmínky o jeho jméně. Není jí třeba. Nebaží po poctách, nalezlť dosti uspokojení ve vědomí, že pro blaho státu učinil vše, co bylo v jeho moci. Hek, se druhou žádostí odmítnutý, se mýlil, tvrdě, že jeho píseň je prvou českou, složenou na bojovnou notu. Buď nevěděl či zapomenul na Vavákův »Marss každého Cžecha ctného«, zhudebněný Vitáskem a věnovaný dobrovolnickému pluku arciknížete Karla (1800), avšak nebylo důvodu, proč by pražské děti nepochodovaly na západ podle dvojí melodie.
Odtamtud vzešla Praze již jednou velká pohroma, ona ohňová lázeň L. P. 1689, způsobená paliči Ludvika XIV., nyní pak - jedná se opravdu [95/96] o francouzské žháře, jímž bývalá trojobec má padnouti v plen? Sotva, neboť odpovědný list, nalezený na staroměstském rathousu, vlastně pouhý lístek, na několikráte přeložený, obsahoval v textu a dobropísemnosti hrozeb neklamné známky nejdomorodějšího původu. »Bgeda wám, Pražacj!« napsáno na místě adresy, uvnitř pak ruka, nezvyklá péru, načrtala menetekel, formulované kostrbatým slohem: »Mi sme 12 baboru, sme posláni od nopoligona, zapalime prahu se 4 stran památků bůdete mit Pražacj«. Podle názoru městského hejtmanství je ohláška atentátu bohopustým, v přítomné době zhola nemožným nesmyslem, ale pro všechny případy přece učiněna opatření k zatčení původce nebo alespoň rozšiřovatele letáku (2.2.1814). Bodejť Napolion měl teď zrovna čas pomýšleti na takový detail, jakým by požár »stověžaté« v souhrnu historického dějství byl. Po lipské porážce spojenci pronásledovali poraženého k Rýnu, který přešli v novoroční den, přinutili samozvance k mírovému jednání v Chatillonu (5.2.1814), jež nevedlo k cíli, načež po řadě nových vítězných bitev padla Paříž (31.3.1814) a Buonaparte vzdal se ve Fontainbleau bezpodmínečně trůnu (11.4.), vyměniv korunu Francie za miniaturní panství ostrova Elby. [96/97]
Konečně bude mír, konečně je doopravdy pokoj! »Máti měst« neví dosud o abdikaci, toliko o pádu Paříže a i ten slaví bohoslužbou u sv. Víta (13.4.1814), kam mimo domácí honorace pozváni pruští a ruští notáblové, tou dobou zde meškající, kteří včera večer také shlédli iluminaci. Když se její svíce a pochodně rozhořely, když hudby vyhrávaly a publikum hlasitě projevovalo radost v průvodech, stáli na samotném vrcholu Petřína dva starci. Jeden byl postavou skutečnou, druhý romanopiscem smyšlenou, vybavenou charakterem doktora Helda, břitkým a strohým: censor Amand Berghofer a MUDr Srnka, dva starci, naplněni nevírou v lidstvo. Ústa obou vyjadřovala nepokrytou skepsi, nepodlehnuvší náladě davu. Nakonec druhové, tak dobře si rozumějící, zmlkli a dívali se na všechno nádherné divadlo od zářícího Hradu královského, od hradčanských paláců a strahovského kláštera dolů přes Malou Stranu a za řeku do zářivých té chvíle výšin Nového Města, na tisíce tisíců světel všude z temna planoucích. [97/126]
Ovšem nyní, kdy z příspěvků měšťanstva se projektují velké stavby užitkové, třebas most z ulice Trůbní pod Letnou od původního nápadu, klenoucího přechod od špitálské brány do Buben, upuštěno - nebo celnice na Josefském náměstí, bylo by dobře zodpověděti otázku, několikráte nadhozenou, je-li Praha pevností čili nic. Nejvyšší purkrabí Rudolf hrabě Chotek píše proto generálnímu velitelství (26.9.1803), zda by mu v tomto ohledu nenalilo čistého vína. Znalci, vojenských záležitostí dobře zkušení, neustále popírají válečnou způsobilost »stověžaté«. Není-li jí, tu zbořením hradeb by se pro projekty získalo množství materiálu lepší než dneska vyráběné jakosti. Naděje na laciné stavivo bohužel zmehla, neboť komandant Jan Karel hrabě Krakovský z Kolovrat nepokrytě sdělil (3.10.1803), že město, které on zde obhajuje, nikdy nebylo zbaveno pevnostního charakteru. [126/150]
Soudobé děje podněcovaly milosrdenství, ochotné k dobrovolné pomoci. Sotva dozněl halas bitvy u Lipska, vzniká na Vltavě korporace pro podporu vojáků, v ní raněných, a pozůstalých po těch, kdož tam padli. Příspěvky, svědčící o vědomí vděčnosti za odvrácení nepřátelských násilností, plynuly [150/151] bohatě z celých Čech, fürstenberský dvorní rada Josef Horst rozhojnil je ještě výnosem písně »Kampf des Rechtes«, kterou sám složil, než císař, záležitost pozorně sledující, zasáhl do činnosti spolku velmi důrazně. Nakázal, aby ani sebemenší částečka z vybraných peněz nevplynula do pokladny příbuzného spolku lipského, podpořícího ty, kdo v okolí nejstarší říšské university připraveni bojem národů o majetek. Jeť prý v mocnářství dosti ran, jež nutno zahojit (13.4.1814). [150/171]
Pražští studenti dobrovolci, nosili uniformu tělesného batalionu arciknížete Karla také po likvidaci [171/172] sboru. Stejnokroj se jim prostě líbil, oni sobě v něm, i oblékali ho s princovým povolením dále, hlavně po nabyté zkušenosti, že děvčata jdou po dvojím sukně jako mouchy na med. Nikdo by jim toho nebyl bránil, kdyby se samovolně nebyli povyšovali. V tomto ohledu si na ně generální polní zbrojmistr hrabě Sztaray právem stěžoval (27.3.1801), neboť mládenci, chtějíce se zdáti čímsi vyšším, si svoje kroje prostě proměňovali různými dodatky v důstojnické, na klobouky přišívali stříbrné kokardy, červeným hedvábím proložené, a ke košům kordů věšeli oficírské třapce. Toho jim rektor de Vignet nesmí a nebude trpěti.
Kvůli parádě a jí způsobovanému zdání došlo jednou k rozporu mezi městskou gardou a obcí (1.5.1806). Velitelé šiců si vzpomenuli, že jejich hobojisté, vyhrávající gardě do kroku, mají ostudně ošuntělé stejnokroje. Nové budou stát šest set zlatých, což není málo - ale k čemu je u města fond, zvaný původně »flintovým penízem« a teď, po sloučení trojobce v jednu jedinou, armaturním, stále rozmnožovaný příspěvky nově vstupujících gardistů a vynášející ročně tisícovku. Jelikož loni stejná žádost gardového hejtmana Jana Šádka byla zamítnuta, gubernium rozhodlo (9.6.1806) že hobojisté nedostanou šatu, lepší starého. Tím nadmíru podnítilo bojovnost střelců, kteří se nedali. Činíce si právní nárok na podpůrnou výhodu, obrátili se přímo k císaři (9.7.1806), ujišťujíce, že jedině městské ozbrojené sbory mají právo na fond, k němuž jsou připočítávány též příspěvky, placené mimo obvyklých [172/173] tax při zisku měšťanství. Ostatně je tu prejudic, vždyť oni i městská kavalerie byli podpořeni fondem při přípravách pro korunovaci Leopolda II., jízda také před pěti léty, v obojím případě právě v zájmu krasšího zjevu hobojistů. Střelci statečně bojovali za svůj nárok, bohužel v boji neobstáli, neboť dvorní dekret, vzav v úvahu mínění gubernia o chudobě obce, nemající dostatečných peněz na nutný počet policejních vojáků, tím méně na parádu gard, je s muzikářskou nádherou zamítl. (4.9.1806).
Garda, složená valnou měrou z řemeslnických mistrů, pyšných na členství v ozbrojené organisaci, počala teď uvažovati, zda by svou prestiž nevystupňovala jinak. Dlouho rozumovala, kudy na to. Co si v tomto ohledu vymyslila, poznal nejvyšší purkrabí Wallis z její žádosti, odevzdané mu těsně po rozpuku jara (22.3.1808). Jelikož Novému Městu příslušelo právo postaviti granátnický sbor, rozhodla se zavésti pro všechno členstvo granatýrské čepice a ony výložky, které gardy nosívaly před splynutím někdejších tří magistrátů městských. Poněvadž pak milice, připoutaná službou k rodné zemi, se zdobí odznaky, náležejícími řadovému vojsku, prosí, zda orel na jejich čepicích by směl býti obohacen o červený srdeční štítek s českým lvem nebo alespoň o lva samotného, s čímž magistrát naprosto souhlasí. Ani tentokráte garda nepochodila, ba zamítavý dekret (26.5.1808) ofoukl se na ni nějak hodně dopáleně a mrzutě, že císař zakázal ozbrojeným sborům všechny novoty, omeziv je na pouhou bezpečnostní službu ve městech, kdyby z nich odešlo vojsko. [173/174]
Udělil-li císař stejnokroje zaměstnancům městského hejtmanství, tu nelze mluviti o marnivosti úředníků, neboť je nutno, aby jsouce ve službě byli naráz poznání a ctěni, než i tak bude se pánům, od ostatních lidí nápaditě odlišeným, na veřejnosti lépe pracovati, když nad okolí vyvýšeni. Napříště budou oblékati vojenský kabát štikově šedý, se zeleným sametovým límcem a vyložením, bílou vestu a takové též kalhoty. Rozdíly hodností jsou znatelny na pruhu límce, vyšitého u městského hejtmana v šíři půldruhého coule, radovský a vrchnokomisařský zúží se vždy o půl coule, čímž na komisaře, má-li míti rovněž límec ozdoben, zbude už jen coule čtvrt. Všichni bez výjimky pokryjou temena kloboukem na tři facky se zlatou portou, ale bez třapce, a připnou kord s černě kalenou rukojetí, taktéž bez třapců, Jakmile se tato uniforma někde objeví, tu pod trestnými následky nutno uposlechnouti rozkazů jejího nositele, při čemž – praví to vyhláška Františka I. (29. 4. 1808) – policejní úředník, oděný civilem, bude nadále poznamenán červenobílou stužkou na klobouku.
K zbrojnímu kabátu nesporně patří medaile nebo řád, stejně slušící výložku muže, nepatřícího k vojanským. Řád býval spolu s »von« touhou mnohých, jichž ctižádostivé marnivosti a samolibosti by velmi lichotil, koupiti ho však nebylo možno. Dosíci křížku na prsa bylo velmi obtížno, neboť nedovede se každý vyznamenati na tolik, aby vznikl nárok na viditelnou odměnu, povyšující vetknutím barevné stužky do knoflíkové dirky. [174/179]
Chléb náš vezdejší, se někdy slavně nedostává, jako právě v minulé zimě. Aby tomu napříště tak nebylo, císař stanoví (19. 8. 1799) především důvod nedostatku a potom mluví o nutných preventivních opatřeních. Kdyby ti, kdo mají na mlynáře a pekaře dozírati, zda opravdu chovají zásobu mouky na předepsaných šest neděl, byli řádně plnili úkol, jím uložený, nemusela nouze nastati. Zasloužili by, aby z vlastní kapsy zaplatili desetikrejcarovou přirážku z měřice zrna, placenou v zájmu rychlejšího dovozu. Jedině z milosti a v naději, že příště budou dbalejší, budiž jim částka 1951 zl 33 kr, které si dovoz vyžádal, prominuta. Od nynějška budou pekaři s mlynáři udržovati zásobu tříměsíční, z poloviny v zrně, z poloviny v mouce, a povedou o ní zásobníky. Kupovati a prodávati se smělo výhradně na trzích, než tržní předpisy byly všelijak obcházeny a černý obchod kvetl jen což, pročež v listopadu byl v Praze nový nedostatek chleba, kterému vojenské velitelství odpomohlo půjčkou deseti tisíc měřic ze svých skladů [179/180] a dvaceti tisíc, připravených proň v sýpkách velkostatků poblíže města. [180/204]
K důležitému artiklu knižního trhu náležela jarmareční píseň, buď milostná či oslavná nebo líčící některou aktuálnost, hlásající do světa přeukrutný mord a také, jak neštěstí postihlo. Tiskař Dominik Bernard Rokos spatřoval ve válečných opatřeních dostatečný důvod pro edici, nazvanou »Pjseň nowá o cýsařských králowských polnjch mysliwcých«. Rekrut by tak rád vstoupil do jejich řad, ale bojí se [204/205]:
Mysliwcy, mysliwcy!
wy werbugete,
gá bych se k wám taky dal,
mne newezmete,
a hned udává důvod starosti.
neb gá střjlet neumjm,
Fraykunštu nerozumjm,
přesto rád bych se k wám předce dal,
snad se naučjm.
Myslivci utěšují mladíka, toužícího po hrdinství. Jaké pak strachy! Na hlavu narazí kašket, bok opáše šavličkou a půjde s nimi na pražský ostrov, kde se ukáže, zda při průbě obstojí. To bylo zbytečného nářku! Zkouška dopadla dobře a nově přijatý myslivec se honem loučí s pannami, vybízeje přátele: »Allau, kamarádi, - muzykanti prissli, trauběgj nám marš - že nás Pán Bůh zachowá, stále doufegme«. Písnička se líbila a hodně zvýšila tržbu, jenže najednou se objevily její patisky. Rokos pátral, kdo se mu takhle plete do řemesla, až se dověděl, že stopa zlého skutku vede k »Zlatému půlkolu« a Františku Jeřábkovi mladšímu. Důkaz, je-li tomu skutečně tak, není obtížný. Allau, učedníku, doběhni tam a ptej se po písni. Mají-li ji opravdu, kup pár kousků, abychom je porovnali s našimi. Komparace vynesla na světlo skutečnou vinu Jeřábkovu, postihnutou žalobou, která nezapírajícímu patiskaři vynesla toliko slovní výtku (22.6.-1.8.1793). [205/264]
Píše se rok 1796, kdy nebezpečí nepřátelského vpádu z Bavor způsobilo v Libušině městě velký poplach a nebývalou drahotu životních potřeb, která nechce povoliti, ač země nebyla ohrožena déle čtyř neděl. Z krátkosti neblahého období je patrno, že ceny nepodražily vlivem protivníkovy blízkosti, nýbrž lichvou, na kterou - domnívá se tak ústředí říšské vlády (27. 1. 1797) - policie dostatečně nedohlíží. V minulém dubnu až červenci, kdy poblíže Vltavy nikdo nepomyslil na hrozbu francouzského nájezdu, mydláři neuskladnili dosti materiálu pro výrobu svíček, s nímž spekulanti nekale obchodují. [264/267] Trochou šidby pomáhali si chráněnci sv. Kryšpína pří válečných dodávkách, jak se přesvědčil obrist v. Guggenthal od monturní komise. Aby podrážky působily bytelnějším zjevem, podkládaly se odštěpky, papírem, starou koží, aniž dodavatelé pomysleli, na kolik tím snižují branné vlastnosti vojáka. Kdo bude při podvůdku napříště postižen, toho jméno bude pro hanbu otištěno v novinách (8.4.1800). [267/278]
Pěkný, skorem mistrovský kus vyrobil Richard Fleischmann a bylo by záhodno zvěděti, zda jeho pohár zůstal zachován ve stříbrnici měšťanských střelců v Záhani. Ocitl se mezi jejími památkami jako dar vévody Kuronkého, otce »paní kněžny«, maje na číši vyryto jak věnování, tak portrét donátora (22.9.1798). A kde je konec jiného, do Ruska odvezeného poháru, to vědí bozi! Jeho akvarelovaný nárys pochází od ředitele umělecké akademie Josefa Berglera, pražské dámy dostávaly za třicetizlatkové příspěvky k němu diplom, leptaný týmž umělcem - zatím co Josef Fortner vyklepával kupu číše ze stříbra, zdobě ji rytinami, reliefem zlatých rozvilin a po okraji věncem šestnácti květin, do nichž vsazeno po polodrahokamu, nalezeném v nálezištích jednotlivých krajů [278/279] Čech. Pohár byl čestným presentem, věnovaným podle nápisu »VDATNEMU OSTRMANNOVI OD ČECHYNN K PAMIETI NA CHLUMEC DNE 17.-29. SRPNA 1813«, tedy generálu a hraběti Alexandru Ivanoviči Ostermannu-Tolstému na památku jeho velitelství v zápase s Vandammen. Číše Fortnerova, odevzdaná někdy po prvém březnu L. P. 1814, odvezena na Rus, kde prý je každoročně - tuším, že pří vzkříšení - používána plukem Preobraženců. V místě vzniku by nebylo povědomosti o jejím vzhledu, nebýti nákresu Berglerova a mědirytiny Václava Schuldesa, obojí ve sbírkách městského musea. [279/304]
Zcela krátké věty budou napsány o Merkurově vládě v oboru plastiky, neboť sošnictví, nehledí-li se k zadávce díla tvůrci, bývá předmětem trhu velmi zřídka. Těžko říci, co vlastně prodával stavitel Matyáš Hummel, když z Hroznové ulice ostrova Kampy nabízel kamenné sochy, vysoké půl čtvrté stopy, a fontánu, mající třísáhový průměr. Postupně přestavěl malostranský palác Lichtenštejnů, Hartigů, na Novém Městě a v Panské ulici palác Kouniců a tak snad s jejich průčelí, ze dvorů a zahrad sejmul to, čeho se chce zbaviti (č. p. 500-III, 2.11.1793). I druhý obchod, o němž má býti řeč, je uskutečňován na Menším Městě. Ve II. patře zrušeného kláštera kajetánů, pokoj č. 21, bydlel sochař Josef Malínský, slušně vydělavší již na torsu Ilioneovu, koupeném po dražbě rudolfínských sbírek za čtyři zlatky a prodané za dukát Dr Barthovi, nyní pak má na prodej bustu císaře Napoleona od Antonia Canovy. Byvši přivezena z Francie, pocházela z řady těch, které Bonaparte určil pro výzdobu vojenských učelišť. Původně stávala v lyonské vojenské akademii, teď ji od Malínského koupil pro své sbírky guberniální rada Karel Aug. Neumann (19.2.1815). O pražském uměleckém obchodě této a jiných časových period ví se zatím velmi málo, než přesto lze napsati o něm několik slov. [304/306]
Větší pořádek, spojený s jednotností specialisace, vládl u Marca Berry, pocházejícího ze severoitalské osady Camagna. Sedává v krámě »U modrého jelena« na Malém rynečku, omeziv se na grafiku, mapy, globy, kreslící potřeby, hudebniny a struny (č. p. 459-I). Nakládal kvalitnější věci, někdy po koupi staré, jiným podnikatelem využité a nyní novou firmou opatřené desky. Všímaje si aktualit, neváhal vydati ve dnech pražského kongresu portréty tří spojených mocnářů nebo později plán bitvy u Waterloo a pohled na ostrov sv. Heleny, dobře věda, jak půjdou na dračku (11.9.1815), byť by měl Jan Seidan obdobný nápad. Před třemi dny ostrov, přezvaný podle objevitelky Kristova kříže, vyvěšen také v jeho skříni. Že obchod dovedl využíti zájmu na časovostech, s jichž obrazem dnes obeznamuje reportážní fotografie, vidno z počínání Haasova (20. 10. 1815). Ani on nemeškal přispěchati s výspou světice, vyrostlou o samotě z hlubin Atlantiku a zachycenou v okamžiku, kdy u ní přistál válečný koráb »Nothumberland«, vezoucí sem muže, pokusivšího se o změnu tváře Evropy. [306/317]
Pan nejvyšší purkrabí sotva lhal, když se zmínil o nepříkladném, do divadla nenáležitém mravu obyvatel hlavního města... a už se strhnul ve Stavovském nový frmol mezi mladým Saltzbergem a nějakým důstojníkem. Tento dal facku onomu. Důvod nehezké srážky odehrál se minulé neděle. Pánové se tehdy někde sešli a přitom [317/318] oficír nechtě šlápl civilistovi na nohu. Ač událost nestála za řeč, vzešly ze způsobené bolesti dlouhé povídačky, spojené s nabídkou uniformovaného, dotazující se neuniformovaného, zda si přeje šňupky k nosu. Tím záležitost zatím skončena a sotva by byla nalezla pokračování, kdyby ušlápnutý nebyl mezi známými rozhlašoval, že on to byl, kdo šňupku nabídl. Důstojník, dověděv se o civilistově vychloubačnosti, počkal na Saltzberga před divadlem a tam slib doslova splnil (9.1.1807). Brzo na to došlo k nové bitce, tentokráte mezi poručíkem Dufreinesem od regimentu Rainer a Mr. Le Fevrem, francouzským kuchařem dvorního rady Bedřicha v. Gentze, aniž je vidno, kde se nepříjemnost odehrála, zda ve foyeru, v hledišti či chodbách, kol něho obíhajících. Le Fevre vyprávěl něco o neslušných poznámkách páně, Dufreines o nadávkách a drzosti kuchařově, který nakonec, když mu hlava okrvavěla, byl zatčen. Takové svévolnosti se prý nyní přiházejí častěji a publikum je jimi pokaždé rozčilováno (31.12.1807). [318/344]
Neorganisovaný karban, byť ne nevinný, je naráz horším, jakmile se rozroste do obranného a jistě i výbojného ústrojenství. Jako prvý mluví o takovém komandant Prahy, Jan Karel hrabě Krakovský z Kolovrat, hlásicí guberniu velmi rozmrzele, že v Praze musí býti někde tajná herna, kde mladí důstojníci jsou spolu s civilisty sváděni k herní neřesti, ti i oni k vlastní škodě. Bůh ví, v čem tkvěl důvod, proč gubernium, jindy velmi svižné, postoupilo stížnost městskému hejtmanství teprve po třech nedělích, načež hejtman Prokop Hartmann hrabě z Karlštejnu upozornil na předmět stížnosti policejní komisaře i mužstvo (1.-23.4.1806). Zákrok nezůstal bez následků, avšak generální velitelství opakuje své udání po pěti letech a tehdy hejtmanství dlouze vykládá, se kterými obtížemi zápasí při pronásledování prokleté neřesti. Ač policie potlačuje nemorálnost s vynaložením největšího úsilí, karban jí stále uniká, neboť je hrán v soukromých společnostech, v hotelích i hostincích za zavřenými dobře hlídanými dveřmi, takže hříšníci jsou zřídka kdy postiženi při horkém skutku. Jediným prostředkem, jak se jim dostati na kobylku, bude zákaz přijímati hosty při zavřených dveřích a právo policie vnikati do místností, i kdyby byla nucena závěry vypáčit. Proti hráčským dýchánkům, slavícím schůzky v soukromých bytech, bude sv. Hermandada vždycky [344/345] bezmocnou. Ostatně ať komando prohlásí, kde se vlastně hraje (1.-4.4.1811).
Hrabě z Kolovrat měl pravdu. Je večer prvého jarního dne L. P. 1807. Ve skutečnosti už nastala noc, vždyť v divadle byli spustili oponu nad poslední scénou představení a diváci odešli k domovům. Na spoře osvětlených ulicích zavládla prázdnota, toliko občas se jimi mihnul nějaký chodec, nejméně ovšem v temnotě úzké uličky Templové, kam v pozdní hodinu málokdo a nerad zabloudí. A přece sem zahnuli tři muži, opatrně nakračující, jakoby měli něco zlého za luhem. Jdou zvolna, stále se ohlížejíce, než strach z nich nejde, jeť jeden z nich oděn policejní uniformou, druhý vojenským stejnokrojem a pouze třetí, ukazující jim zjevně cestu, je v civilu. Ne, nejedná se o zločince, ale o komisaře A. Langschwerta, kterého zároveň s místním setníkem v. Lenzem vede udavač do hráčského doupěte hospody »V Templu«. Když k ní přišli, shledali její předdveří uzavřeno. Nedobývali se do něho, raději počkali, nebude-li se někdo domáhati vstupu. Jako obyčejně trpělivost i tentokráte přinesla žádoucí ovoce. Netrvalo dlouho a již jsou tu dva, jimž Sesam po trojím zaklepání otevřen. Komisař vešel násilou s nimi, nic se neohlížeje na hostinskou, bránící ve vstupu. Odkázav do patřičných mezí též sklepnici, stavící se mu do cesty, postavil se před místností, kde viděl hráti farao, na tak dlouho, dokud jeho společníci nezmohli obou posledních příchozích. Nežli se tak stalo, sbor přistižených utekl do kuchyně, odkud se po prostěradle spustili na ulici a zmizeli. Toliko tři hráči [345/346] nestačili vzít do zaječích. Především Josef de Neufnannile, někdejší nadporučík svališérského regimentu Leveneur, zrozený v Bruggách a bydlící nyní v »Černeném domě«, dále Filip Tuschner, pensionovaný nadporučík, a jednou již zmíněný advokát JUDr Jan Jablonský. Hostinský Ignác Střelba nebyl doma. Vrátil se po jedenácté a na mol zpitý, tedy s opicí, ulovenou u konkurence, proto Langschwert vyzval hostinskou, aby si dobře zapamatovala, co se u ní dálo. Dva zatčení byli tiší a krotcí, jedině Dr Jablonský, dobře znalý paragrafů, bublal jako doupňák. Mnoho mu to platno nebylo, on i kumpáni museli vyklopiti po devítistovkové pokutě, byť Neufmanille neustále zdůrazňoval svou nevinu. Rovnou z divadla přišel do Templu, jehož hostinský mu nabídnul, aby kvůli vznešené společnosti šel raději do prvého patra podniku. Nahoře zastihl tak kolem dvaceti lidí, z nichž většina obsadila velký středový stůl. Poněvadž z nich nikoho neznal, sedl k malému u stěny, sotva mu však přinesli večeři, nastal vpád policie a on jím uveden do neštěstí. Rekurs rodáka z Brugg nezasluhuje mnoho víry, vždyť mluví o přítomnosti hostinského, který přece uctíval Baccha mimo dům (č. p. 589-I, 22.3.- 29.10.1807). [346/348]
Čtyři králové, vládnoucí karetním souborům, způsobili, že výrobci postavili jak sebe, tak produkt svých dílen pod ochranu svatých tří králů. Kartář Matouš Rothenmiller, psaný jindy Rottmüller, dobře jel, dokud se nespustil tradičních figur a tím i nebeské záštity patronů, když mu ale napadlo nahraditi dosavadní typy tarokních kartů různými zjevy a výjevy z bitvy u Ošprů, tu trojice východních mudrců přestala ho přichraňovati. Jeho nápad, znamenající pestrou novinku, nebyl zrovna špatný. Kdo se má stále dívati na ty věčné čtyři kluky-spodky, lze-li vlastenecké smýšlení potěšiti pohledem na c. k. zeměbrance, francouzského i bavorského granátníka a carského gardistu. Kavalové nebudou na příště fantastickými jezdci, nýbrž císařským hulánem, napoleonským mamelukem, saským dragounem a bavorským švališérem. Pagát vezme na se podobu kurýra smutné tváře, přinášejícího arciknížeti Karlu zprávu o pádu Vídně. Kapitulace mocnářova sídla znázorněna na skýzu, kdežto mond, ta ve hře důležitá XXI, znázorňovala ústup poražených Francouzů. Rottmüller vymohl pro kresby nakládané hry imprimatur dvorní censury, a maje konsens v kapse, pověřil dílem rytce Františka Hollmanna s mědistiskařem Kristiánem Štumpfem. Když konečně schválen i slovní doprovod jeho karet, prodával je nerušeně, až pojednou k němu vpadla policie a celý náklad hry ubohému podnikateli pobrala. Důvod jejího zákroku není jasně viditelný, ani proč kartáři nadiktována pokuta tří stovek a jeho pomocníkům po dvou. Ještě štěstí, že Rottmüllerovi, vloživšímu do podniku [348/349] devět set zlatých, proměnili trest v osmidenní vězení, které odsedělo nedělích a svátcích, jdoucích bezprostředně po sobě. Kde by chudák byl nabral všech těch peněz, dnes, kdy po finančním patentu každý spoří a hlavně na potřebách přepychu (č. p. 846-II, 7.10.1811 až 16.7. p. r.)... [349/359]
Kapitolu, věnovanou slavnostnictví, ukončí podnik hraběte Bentheima, obrista regimentu Vogelsang, který naschvál přijel z Josefova, aby v Královské oboře organisoval plukovní schůzku na paměť ošperské, neprávem zapomínané bitvy (21.5.1811). Varnhagen von Ense se o sešlosti rozepisuje dosti cituplně, mluvě o velkém účastenství Pražanů, jímž se hlavně líbilo nezvyklé společenství důstojníků s prostým mužstvem. Několik vojáků, odnesších si z Napoleonovy porážky čestná vyznamenání, plukovník dovezl osobně a v otevřených kočárech na místo slávy, vykázav jim při polední tabuli čestná sedadla. Že oběd o sto třiceti příborech nesněden bez mnohých přípitků na císařskou rodinu, generály a oficíry, náleží k samozřejmostem, zrovna tak jako ty salvy a tuše kapel, doprovázející toasty, nebo houfy zvědavců, kupící se kolem pokulujících obránců vlasti… [359/403]
Vše, co pro případ ohně vykonáno, vydává neklamné svědectví, že »máti měst« usilovně dbala, čím by domové bloky uchránila před hrozící katastrofou, a přece pověžní hlásní často rozhoupali poplašné zvonce, svolávajíce k místu neštěstí. K prvému požáru, jehož jevištěm byla Celetná ulice, hasiči rozhodně přišli pozdě, neboť kominík, spustiv se do planoucího komínu, udusil žár, odtud hrozící, před jejich příchodem. Zbytečný sběh způsobila služka Kateřina Veselá, přiloživší do kamen zde bydlícího obrstwachmistra tolik dříví, že od topeniště chytla jak dřevěná dvířka komínu, tak šindele při nich složené. Tentokráte se zase projevila lehkomyslná netečnost ohrožených. Obyvatelé páté čtvrti, povinní běžeti ke každému ohni, spokojili se vysláním svých komisařů, cechy následovaly jejich příkladů, o něco více se zde ukázalo kominíků a potahy pro voznice nesehnány vůbec. O tom, kdo potrestá provinilou slouhu, vládla z počátku nejistota, později svěřena ale kárné moci magistrátu, poněvadž vojenské služebnictvo podléhá profousovi jedině tehdy, je-li pán v poli. Způsobená škoda nestála celkem za řeč (č. p. 559-I,14.1.1792)... [403/425]
Války s Napoleonem nijak nepřispěly k větší bezpečnosti města, kde nezaměstnanost nižších vrstev vzbuzovala obavy, zda s bídou nevzroste zločinnost. Policejní stráž sto osmdesáti sedmi mužů, pro finanční potíže [425/426] že těžko rozmnožitelná, naprosto nepostačovala při velké rozlehlosti města, takže v zájmu hlídkové služby nezbude než buď uvésti posádku do početnějšího stavu nebo povolati ke službě gardy. Přitom se nesmí pustiti se zřetele, že prvé opatření zneklidní obyvatelstvo a podraží potraviny i byty, druhé naproti tomu posílí bdělost, neboť při něm bude měšťan dohlížeti na vlastní majetek. Tak uvažoval městský hejtman Jan Limbek z Lilienauů a výsledkem jeho úvah stala se společná porada s purkmistrem Karlem k níž přizvali velitele gard. Výsledku nedosaženo. Nehledíc k setnině granátníků, šiců a městské kavalerii, ostatní sborové kumpačky prohlásily, že nepůjdou nikam, nebude-li vartovní povinnost uložena celému souboru měšťanstva a domácích. Divně působila odpověď sborů, nemajících chuti opustiti pohodlí při rodinném krbu, ač nebyly konstituovány pro zbytečné chlapecké hry, než v zájmu vážného výcviku. Snad se nalezne více ochoty u generálkomanda, snad ztrojnásobí těch osmnáct vojáků, daných policii k ruce, ale ono také nemůže, poukazujíc na rozkaz c. k. válečné rady, aby mužstvo nebylo strážemi zbytečně zatěžováno. Jak vidno, zlepšené poměry nebudou přivozeny, nutno se tedy protlouci nějak po staru (17.12.181l - 26.1. p. r.), pročež zlodějům pokvete pražská pšenice nadále. [426/427] Jednalo se nesporně o výtečníky svého řemesla, vedle nichž vojáci Richter a Beran, okrvavěvší při nočním povyku hlavu strážníka Brabce, byli pouhými břídily, jednajícími v podroušenosti. Zbujnost se jim špatně vyplatila, dostalť Richter třicet ran holí a Beran běhal ulicí tří set mužů (17.12.1807 - 31.1. p. r.).
Nejvíce pastvy poskytovaly pražským očím pohřby vojenských hodnostářů. Ať byl k hrobu nesen podmaršálek svobodný pán z Elmptu (7. 4. 1795), velící generál v Čechách Blasius Kolumban svobodný pán z Benderů (22. 11. 1798), generálfeldmaršál Ferdinad hrabě Morzin, převezený do Vrchlabí (27.2.1805), [431/432] nebo podmaršálek Bedřich svobodný pán z Gottesheimu (7.4.1808), pokaždé vyrukovala posádka. Rakev, ozdobená pancířem a helmou, nesena mezi pohyblivým špalírem důstojnictva, jsouc sledována černě přistrojený tělesným ořem nebožtíka a černým heroldem, jenž svoje kopí obrátil hrotem k zemi. Že i exekvie se konaly velmi pompésně, je vidno z Morzinových, sloužených vyšehradským proboštem Prokopem z Henningerů (2.3.1805). Uspořádány ve zbořeném kostele sv. Vojtěcha u Prašné brány, při castru, po jehož bocích bděli čestnou vartu dva obrněnci s taseným mečem v ruce. Kousek před nimi stál podstavec s krunýřem, helmou, křížem rytířského řádu Marie Terezie a klíčem komořího. Proč ale hrabě Ludvík Civilart de Haponcourt, někdejší velitel c. k. Nizozemska, trávící výslužbu v Praze, zakázal vojenské pocty při svém konduktu (1.3.1805)? Asi nabyl nezvratného přesvědčení, že »všechna sláva, polní tráva«. Ke hrobu neodnesen, ale odvezen pruský generál Gerhard Josef David von Scharnhorst, zemřelý v bytě vojenského velitele Terezína markýze Jana de Chastelér na Spálené ulici. K vozu jeho rakve připřahli šestispřež vranců a cípy příkrovu nesli čtyři štábní důstojníci (30.6.1813). Balsamovaný generál, jehož smrt způsobilo zranění, utržené v bitvě u Grossgörschenu, byl složen k věčnému spánku na vojenském hřbitově karlínském, kde nad ním zbudována kaplička. V ní, dosud stojící pod severním svahem žižkovského kopce, odpočíval třináct let, aby pak převezen do Berlína.
Přetištěno: Novotný, Ant. Naposledy v Praze F. L. Věka. Praha, 1948.
Související články:
Vojáci v Praze F. L. Věka II/1
Vojáci v Praze F. L. Věka II/3