Vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě v letech 1792-1815

08.07.2012 14:29

Lubomír Uhlíř

Naposledy změněno: 08.07.2012

 

Známé latinské přísloví „inter armas silent musae“ platí se značnými výhradami. Vojenství jakožto obor lidské činnosti bývá sice příznačně označeno jako umění, leč vzdor tomu zůstává i vědou, dokonce v mezích lidských možností svým způsobem exaktní. A proto si vyžadovalo vždy vzdělané odborníky.

Bernhard Albrecht: Kadeti vojenské akademie při výcviku, 1787.
(Pro zvětšení klikněte zde)

 

I ve vojenství existuje diferenciace požadavků podle hierarchického žebříčku zastávaných funkcí. Odborné požadavky na prostého vojína byly a jsou dodnes nesrovnatelně menší než na důstojníka atd. Vzhledem k tomu, že Carl von Clausewitz již není dnes u nás tak zapomenutou osobností jako v minulosti, nebude od věci připomenout zde jeho myšlenky o potřebě volních vlastností, které se zvyšují úměrně se zastávanou funkcí ve vojsku.

Ve starověku nebyl vytvořen systém vojenského vzdělávání. Přitom ale již z té doby pochází různé odborné práce z oboru vojenství, což je důkazem toho, že již tenkrát bylo známo, jak je důležité vzdělávání vojenských odborníků. Středověk se svými tendencemi, označovanými někdy jako centrifugální, preferoval individualitu válečníka - rytíře, a tím vlastně negoval kolektivní charakter vojenství. Až vznik a rozvoj početnějších armád nutil odborníky vracet se k antickým pramenům a propracovávat nové teorie, vždy na úrovni své doby a úměrně stávajícímu pokroku ve vojenství, determinovanému pokrokem technickým a ostatním. Stálé armády pak byly přímo nuceny vytvářet systémy vzdělávacích systémů, tedy vojenské školy či ústavy pro potřebu výchovy a vzdělávání budoucích velitelských na nejrůznějších úrovních.

Systém rakouských vojenských škol a výchovných a vzdělávacích ústavů byl velmi rozsáhlý. Najdeme v něm různé typy těchto institucí, vysokou válečnou školou a vojenskými akademiemi počínaje, přes různé kadetní školy až třeba po vychovatelny pro vojenské sirotky či dcery poddůstojníků. Vojenská akademie ve Vídeňském Novém Městě, známější jako Teresiánská vojenská akademie, byla jednou z nejstarších rakouských důstojnických škol. Vzhledem k tomu, že její tradice je udržována v současné Rakouské republice dodnes, lze hovořit o tradici, trvající již čtvrt tisíciletí.

Za její předobraz lze považovat již technickou školu, založenou v r. 1666 z odkazu, který učinil dvorní komorní rada Johann Conrad von Richthausen Freiherr von Chaos (1604-1663). Tato škola neměla sice ryze vojenský charakter, ale výchova technických odborníků byla již tehdy pro armádu velmi důležitá. O tom, že tento systém nedokázal plně pokrýt potřeby vojska, svědčí např. dopis prince Evžena Savojského císaři Josefu I. (1705-1711) z r. 1710.

Princ Evžen nakonec dosáhl toho, že v době panování císaře Karla VI. (1711-1740) vznikl dne 24.12.1717 první skutečný rakouský vojenský vzdělávací ústav - inženýrská škola (pozdější Technická vojenská akademie). Z dnešního pohledu může tato instituce působit poněkud neobvykle. Jednak byla vytvořena a až do r. 1755 vydržována z nadace, založené výše zmíněným baronem Chaosem. Také personální obsazení této školy stojí za povšimnutí - z počátku jej tvořily pouze 4 osoby - 2 vojáci a 2 civilisté. Všichni se honosili tituly ředitelů či jejich zástupců. Ovšem vlastní učitelský sbor představovali pouze oba civilisté - místní ředitel (Localdirector) císařský vrchní inženýr Leander Graf Anguissola a podředitel (Subdirector) dvorní matematik a zemský inženýr Johann Jakob Marinoni. Stojí za povšimnutí, že finanční náležitosti, spojené s výkonem funkcí obou jmenovaných, nebyly zrovna přemrštěné. Anguissola bral plat v přepočtu o 5 zlatých měsíčně vyšší, než měl tehdejší poručík jízdy a Marinoni měl plat stejný jako kornet. Posluchači školy nebyli kasernováni a scházeli se na přednáškách, konaných ve vlastním domě podředitele na Annagasse čís. 997 ve Vídni, a to až do r. 1754. V té době však již dva roky fungovala další vojenská škola, více odpovídající dnešním měřítkům - potomní Teresiánská vojenská akademie.

Na projektu vojenské akademie se začalo pracovat již v r. 1744, kdy byla k tomuto účelu vytvořena odborná komise. Za datum jejího vzniku je považován 14. prosinec 1751, kdy bylo vydáno nejvyšší rozhodnutí Marie Teresie o založení „Adelige Militär-Schule oder Akademie zur Wienerischen Neustadt“. Toto důstojnické učiliště, vydržované převážně na státní náklady¹⁾, bylo určeno pro syny nemajetných šlechtických rodin a dále pro syny důstojníků, zasloužilých ve válkách. Bylo zaměřeno na výchovu budoucích důstojníků pěchoty (později i myslivců) a jízdy. Za sídlo ústavu byl určen adaptovaný hrad ve Vídeňském Novém Městě. Při svém otevření dne 11.11.1752 se škola skládala ze dvou setnin posluchačů po 100 mužích.²⁾ Jedna setnina sestávala ze synů šlechticů, druhá ze synů důstojníků; obojí byli ve věku od 14 let. Každá setnina se dělila na 10 družstev po 10 mužích. Výchova posluchačů trvala 3 roky. Prvním místním ředitelem (Localdirector) byl GFWM³⁾ Franz Ludwig Graf Thürheim. V r. 1754 byla zřízena ve Vídni přípravná škola, označovaná jako Militär- či Kriegs-Pflanzschule, mající 1 setninu o 100 posluchačích ve věku 7 až 13 let.⁴⁾ Jejím ředitelem byl GFWM von Kleinhold. Vrchním ředitelem (Oberdirector) obou ústavů byl FZM (od r. 1754 FM) Graf von und zu Daun,⁵⁾ a to až do své smrti v r. 1766.

V akademii se vyučovala nauka o fortifikacích, dělostřelecká teorie, zeměpis, náboženství, němčina, francouzština, italština, čeština, pořadový a tělesný výcvik, šerm kordem a partyzánou a jízda na koni. Vedle toho byli posluchači zařazováni do stráží a hlídek, denních i nočních. První vyřazení absolventů se konalo v r. 1755 a ti se svého prvního bojového nasazení dočkali záhy po vypuknutí sedmileté války.

Co se názvu tohoto důstojnického učiliště týká, bylo zprvu označováno jako „Adeliges Cadetencorps“. Pravděpodobně pod vlivem nejednoznačné formulace v zakládací listině, kde se hovoří o „škole neboli akademii“,⁶⁾ se začalo rozšiřovat označení akademie. Armádní schematismy od 90. let 18. stol. uvádějí v historických přehledech tento název již k r. 1756. Někdy ale bývá tento fakt spojován až s umístěním pamětní desky, citující zakládající listinu, na jedné z věží hradu ve Wiener Neustadtu v r. 1765.

V noci z 27. na 28.2.1768 zasáhlo Vídeňské Nové Město zemětřesení, které obzvláště poškodilo hrad. Škody byly tak veliké, že se tehdy uvažovalo o přeložení akademie do Vídně. Marie Teresie si však přála, aby byla zachována ve svém původním sídle a na její obnovu věnovala 40.000 zlatých. Objekt byl pak nejen opraven, ale i uzpůsoben k tomu, aby pojal větší množství lidí. Během rekonstrukce posluchači bydleli v zimní jízdárně a v hradních kasematech. Opravy ubytovacích prostorů skončily v r. 1770, ale celková oprava hradu se protáhla až do r. 1777.

Ke dni 14.3.1769 byla přípravná škola spojena s akademií a od 1.5.1769 fungovaly spolu pod názvem císařsko-královská Teresiánská vojenská akademie - tehdy se jméno zakladatelky poprvé objevilo v názvu školy. Mezi učitele byli tou dobou zařazeni piaristé a členové tohoto řádu7) se vyskytovali v pedagogickém sboru akademie jako vyučující náboženství, filosofie apod. až do r. 1918.

V l. 1779-1805 stál v čele akademie GM (později FZM) Joseph Graf Kinsky, a sice 1779-1785 jako místní ředitel a 1785-1805 jako vrchní ředitel. Pod jeho vedením byly na akademii realisovány důležité reformy výuky. Dne 23.5.1780 byla akademii udělena zástava (s bílým listem ve stylu plukovních tělesných zástav) se stuhou, vlastnoručně vyšívanou Marií Teresií.

V r. 1786 bylo z názvu ústavu vypuštěno jméno zakladatelky. Až do r. 1806 byl označován jako Dům vojenských kadetů (Militär-Cadetenhaus) a teprve v tomto roce se opět začalo užívat názvu akademie, ovšem stále bez jména Marie Teresie. Takto je vývoj názvů popisován v moderních schematismech z 90. let 19. stol. a ze začátku 20. stol. Ovšem v soudobých schematismech od r. 1790 nacházíme označení Militär-Cadeten-Academie.

V r. 1786 vychovávala akademie 400 posluchačů, převážně synů důstojníků, ale přijímáni byli i synové nemajetných šlechticů. Každý uchazeč musel skládat přijímací zkoušky a po přijetí absolvovat přípravný ročník.

Akademie byla dotována částkou 145.000 zlatých, z čehož pocházelo 95.000 zlatých ze státního vojenského fondu a 50.000 zlatých z prostředků jednotlivých říšských zemí. Zemské příspěvky byly odstupňovány podle počtu reservovaných míst v ústavu. Jejich počty byly následovné: Čechy 36 míst, Dolní Rakousy, Štýrsko a Morava po 12 místech, Korutansko, Horní Rakousy, Kraňsko a Slezsko po 6 místech. V r. 1791 zřídil císař Leopold II. ještě 40 míst pro syny nemajetné haličské šlechty.

Bernhard Albrecht: Kadeti vojenské akademie při bruslení s prapory, 1787.

 

V době působení hraběte Kinského zaznamenala akademie i svoji dámskou aféru. Do tohoto ryze mužského zařízení nejen pronikla, ale dokonce je úspěšně absolvovala žena. Byla jí Italka Francisca Scanagatta (jméno uváděno i ve tvaru Scanagatti), narozená 14.9.1781 v Milánu jako dcera městského senátora Giuseppe Scanagattiho. V r. 1794 se bez vědomí rodiny dostavila do Vídeňského Nového Města místo svého bratra Guida. Pod jménem Franz Scanagatta se zde stala externím posluchačem akademie v době od 1.7.1794 do 16.2.1797. Jednalo se zřejmě o dosti dobrodružnou dívku - v době nástupu do akademie jí ještě nebylo ani 13 let. Na celé historii je pikantní i to, že po dobu pobytu ve Vídeňském Novém Městě bydlela u nadlékaře akademie Ferdinanda Hallera. Po vyřazení v hodnosti praporčíka v r. 1797 sloužila až do r. 1800 postupně u tří pěších pluků - hraničářského č. 6, řadového č. 56 a hraničářského č. 12. V únoru 1800 byla přeložena do posádky v Livornu, kde se setkala se svou rodinou, která prozradila jej totožnost velícímu generálovi Michaelu von Melasovi. Zřejmě ve snaze zatušovat aféru byl postoj eráru více než velkorysý. Dne 8.6.1800 dovolil císař František II., aby Franciscou uvolněné praporčické místo bylo převedeno na jejího bratra(!) a jí samé byla od r. 1801 přiznána poručická pense 200 zlatých ročně.

Po smrti hraběte Kinského 9.6.1805 byl jmenován vrchním ředitelem akademie bratr císaře Františka GdC (později FM) Erzherzog Johann Baptist, který tuto funkci zastával až do své smrti v r. 1849. Místním ředitelem se stal plk. Philipp Faber von Ehrenbreitstein. V r. 1806 byla provedena další reorganisace. Počet nadačních míst byl omezen na 304 a byli přijímáni uchazeči ve věku 10 až 12 let. Vyučovací osnovy se rozšířily o etiku, přirozené, státní a mezinárodní právo, základy strategie, další tělocvičné discipliny (včetně plavání) a tanec. Posluchači byli vyřazováni po absolvování 8. třídy a složení poslední předepsané zkoušky. Podle jejich prospěchu se jim přidělovala hodnost. Absolventi se slabým prospěchem obdrželi hodnost soukromého kadeta (Privatcadet, od r. 1822 Regiments-Cadet), tj. kadeta, který si musil hradit služební náklady, včetně výstrojních. Absolventi s průměrným prospěchem obdrželi hodnost c.k. řádného kadeta (k.k. ordentlicher Cadet čili Kaiser-Cadet) s plnými finančními požitky, vyjma výstrojních. Kadeti obou kategorií nebyli důstojníky, pouze čekateli důstojnických hodností. Důstojnické hodnosti obdrželi pouze posluchači s dobrým prospěchem, a to nejnižší stupeň, tj. praporčíka. Pouze čtyřem nejlepším absolventům každého ročníku byla udělována hodnost podporučíků pěchoty resp. jízdy, ale v druhém případě jen tehdy, když měli vlastní prostředky na úhradu nákladů, spojených s finančně náročnějším postem jezdeckého důstojníka.

V r. 1807 je vedle vrchního ředitele a podředitele⁸⁾ Fabera uváděn personál ve složení 42 učitelů, z toho 22 důstojníků, 9 duchovních a 11 civilních světských osob - tedy téměř polovinu pedagogického sboru tvořili nevojáci. Ke štábu dále náleželo 7 důstojníků či vojenských úředníků a 20 inspekčních šikovatelů. Skladba učitelského sboru se zvolna měnila ve prospěch vojáků. Např. v r. 1816 tvořilo personál akademie 60 vojáků a vojenských úředníků, 8 duchovních a 9 civilistů. Posluchači byli rozděleni do dvou oddělení (Division), první tvořila 1. a 2. setnina, druhé 3. a 4. setnina.

Po napoleonských válkách fungovala akademie ještě po dobu více než sta let. Její poslání zůstalo nezměněno - i nadále vychovávala budoucí důstojníky pro potřebu pěších vojsk a jezdectva. Přirozeně ovšem musela kráčet s duchem doby a reagovat na změny ve vojenství, které se rychleji či pomaleji objevovaly v průběhu 19. a počátkem 20. stol. Ústav za toto více než stoleté období zaznamenal i řadu organizačních změn, z nichž připomeneme pouze některé.

Od poloviny 19. stol. stál v čele pouze jeden ředitel, označovaný od 60. let jako velitel (Commandant). Velitelem akademie byl generál v hodnosti GM nebo FML. Stav pedagogického sboru kolísal mezi 40 a 50 muži, z čehož většinu tvořili vojáci. Pomocný personál tvořilo 150 až 200 osob, vojáků i civilistů. Na akademii studovalo 350 až 450 posluchačů. Absolventi posledního ročníku byli slavnostně vyřazováni vždy 18. srpna v 11 hodin dopoledne - v den narozenin Františka Josefa I. Po zavedení všeobecné branné povinnosti se v 70. letech 19. stol. změnila i kritéria pro udělování absolventských hodností. Posluchačům s prospěchem alespoň dobrým byly udělovány hodnosti poručíků (s antedatováním udělení o jeden rok), s dostatečným prospěchem hodnosti kadetů (kteří i v tomto novém systému byli důstojnickými čekateli) a posluchačům s nedostatečným prospěchem pouze poddůstojnické hodnosti. Ke stému výročí prvého udělení zástavy byla akademii 23.5.1880 udělena nová zástava, rovněž s bílým listem. Podruhé se jméno zakladatelky dostalo do názvu akademie rozhodnutím Františka Josefa I. ze dne 16.1.1896.⁹⁾ Poslední absolventi byli vyřazeni v srpnu 1918. Během 166-leté existence akademie vychovala 10.475 důstojníků pěchoty a jezdectva. Z nich 1.024 dosáhlo generálských hodností, 85 bylo dekorováno Vojenským řádem Marie Teresie a více než 1.400 padlo na různých bojištích.

Poslední velitel Teresiánské akademie GM Guido Novak von Arieti (jmenovaný v r. 1917) předal v r. 1919 objekt zrušené akademie státnímu úřadu pro vnitro a vyučování. Hrad byl v civilní správě do r. 1921, pak sloužil po krátkou dobu četnictvu, celníkům a armádě, ale ještě koncem tohoto roku byl jimi vyklizen. Jediná tehdejší rakouská vojenská škola (Heeresschule) byla dne 9.8.1934 přeložena do Vídeňského Nového Města a podle rozhodnutí ministerstva pro zemskou obranu ze dne 29.8.1934 jí byl s platností od 1.9.1934 přidělen historický název Theresianische Militärakademie. Jméno zakladatelky se tak objevilo v názvu již potřetí. V l. 1938-1945 byla v prostorech bývalé akademie umístěna německá jednoroční válečná škola. Ke konci II. světové války bylo Vídeňské Nové Město značně zdevastováno nepřátelským leteckým bombardováním a následným průchodem fronty.¹⁰⁾ Hrad byl opravován v l. 1954-1958. Teprve v r. 1957, krátce před vnitřní dostavbou, bylo rozhodnuto, že bude opět využit pro potřeby vojenského školství. Od 14.12.1958 je v objektu hradu umístěna Vysoká škola válečná rakouského spolkového vojska (Hohe Schule der Kriegskunst), založená v r. 1956. Po čtvrté se objevilo jméno zakladatelky v názvu v r. 1966, kdy škole byl opět přidělen historický název Teresiánská vojenská akademie. Každoročně v září jsou v přítomnosti spolkového presidenta vyřazováni absolventi v hodnosti poručíků. Každému z nich je předán prsten akademie. Všichni skládají veřejně svůj slib věrnosti včetně staré tradiční přísahy „Treu bis in den Tod“.

 

 

Doporučené odkazy:

www.miles.ac.at - Theresianische Militärakademie, Burgführung

 

 

Literatura a prameny:

Anger, G.: Illustrirte Geschichte der k.k. Armee I.-III. Wien 1886-1887.
Bergmayr, I. F.: Kriegs- und Marine-Verfassung des Kaiserthums Oesterreich. Wien 1842.
Blumenthal, J. H.: Die Theresianische Militärakademie und ihre Kommandanten (I.)-IV. In: Alma Mater Theresiana - Jahrbücher. Wiener Neustadt 1960-1963.
Brosch-Fohraheim, L.: Francesca Scanagatta - Lebenbild einer aussengewöhnlichen Frauen. In: Alma Mater Theresiana - Jahrbuch. Wiener Neustadt 1970.
Clausewitz, C. v.: O válce. Praha 1959, 1996.
Danzer, A.: Unter den Fahnen. Prag-Wien-Leipzig 1889.
Der Soldat, Nr. 14. Wien 1959.
Die Kriegsmacht Oesterreichs I - Der Organismus der österreichischen Kriegsmacht. Wien 1875. Doderer, W. v.: Die k.k. Militär-Erziehungs-Anstalten. 1852.
Dorner, H.: Tereziánská vojenská akademie. In: Obrana lidu č. 4/1991.
Ebersberg, J.: Lieutenant Franziska Scanagatta. In: Österreichische Militär Zeitschrift, Band 3/1860.
Egger, R.: Wiener Neustadt als Garnison vom Beginn des 18. Jahrhunderts bis zum Ende des ersten Weltkriege. In: Wiener Neustadt - Festung, Residenz, Garnison. Wiener Neustadt 1972.
Gerhartl, G.: Das Schulwesen in Wiener Neustadt III. – Von Regierungsantritt Maria Theresianas bis zum Jahre 1800. In: Jahresbericht 1967/68 des Bundesgymnasiums für Mädchen und wirtschaftliches Realgymnasium für Mädchen in Wiener Neustadt. Wiener Neustadt 1968.
Gerhartl, G.: Wiener Neustadt - Festung, Residenz und Garnison. In: Wiener Neustadt - Festung, Residenz, Garnison. Wiener Neustadt 1972.
Hödl, R.: Original-Altenstücke des Hofkriegsrates 1800, die Franzisca Scanagatti betreffend. In: Nachrichtenblatt des Vereins „Alt-Neustadt“, Nr. 2/1933.
Jobst, J.: Die Neustädter Burg und die k.u.k. Theresianische Militärakademie. Wien-Leipzig 1908.
Jobst, J.: Kleine illustrierte Führer durch die k.u.k. Theresianische Militärakademie in Wiener Neustadt. Wiener Neustadt s.a.
Jobst, J.: Leutnant Francisca Scanagatta Majors Spini - Witwe. In: Nachrichtenblatt des Vereins “Alt-Neustadt“, Nr. 2/1932.
Kählig, E. v. - Jedina, R. Rit. v.: Österreich-Ungarn – Die Heere und Flotten der Gegenwart IV. Berlin (1898).
Leitner v. Leitentreu, T. I.: Ausführliche Geschichte der Wiener-Neustädter Militär-Akademie (Theresianischen Akademie). Hermannstadt-Kronstadt 1852-1853.
Müller, F.: Die kaiserl. königl. österreichische Armee seit Errichtung der stehenden Kriegsheere bis auf die neueste Zeit I.-II. Prag 1845.
Österreichs Bundesheer. Wien (1928).
Poten, B.: Geschichte der Militär-, Erziehungs- und Bildungswesens in Österreich-Ungarn. Berlin 1893.
Rechberger v. Rechkron, J. Rit.: Die Bildungswesen in österreichischen Heer. Wien 1878.
Regele, O.: Die Theresianische Militär-Akademie und ihre Kommandanten V. In: Alma Mater Theresiana - Jahrbuch. Wiener Neustadt 1965.
Regele, O.: Ein Beitrag zur Schulgeschichte Österreichs 1752-1952. In: Gedenkschrift zur 200-Jahrfeier der ehm. Theresianischen Militärakademie. Wien 1952.
Stöcklmazer, E.: Die Theresianische Militär-Akademie. In: Unsere Neustadt - Bläter des Wiener-Neustädter Denkmalschutzvereine, Folge 4/1958.
Svoboda, J.: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustadt und ihre Zöglinge von der Gründung der Anstalt bis auf unsere Tage I.-III. Wien 1894-1897.
Teuber, O. - Ottenfeld, R. v.: Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895.
Überlieferungspflege im Bundesheer - Durch die Jahrhunderte österreichischen Soldatentums. Wien 1931.
Uhlíř, L.: Absolventi Tereziánské vojenské akademie padlí v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 3/1992.
Uhlíř, L.: Teresiánská vojenská akademie. In: Bellum 1866 č. 3-4/1992.
Wedenig, S.: Das Museum der Militärakademie. In: Alma Mater Theresiana - Jahrbuch. Wiener Neustadt 1965. Wiener Neustadt - Festung, Residenz, Garnison. Wiener Neustadt 1972.
Wrede, A. Frh. v. - Semek, A.: Geschichte der k.u.k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905.
Zitterhofer: Die Heeres- und Truppengeschichten Österreich-Ungarns. In: Österreichische Militär-Zeitschrift Nr. 2/1907.
Schematismy rakouské (rakousko-uherské) armády z let 1790-1918.