Vojenská jízda v průběhu staletí
Lubomír UHLÍŘ
Naposledy upraveno: 08.12.2007
Nejstarší známé vyobrazení jezdce je staré téměř pět tisíciletí. Člověk využíval rychlost a sílu koně k práci, lovu, ale i k boji. Kůň doprovázel člověka v jeho válkách, starověkem počínaje až po poslední světovou válku před půlstoletím. Jistě nelze vyloučit, že koně nejsou používáni i v některých současných válkách. K tomu snad dodáme jen jednu moudrou sentenci: „Účast tak ušlechtilého zvířete, jako je kůň, ve válce je ospravedlnitelná jen tehdy, když se válčí o pastviska.“
Lidé se naučili zvířata dříve zapřahat, než na nich jezdit. Ve vojenství užívali bojové vozy, jejichž „motorem“ byl z počátku pravděpodobně osel, který byl ale později zcela vytlačen koněm.
Egyptské bojové vozy byly obávanou údernou silou. Jednalo se o vozy dvoukolové, chráněné zepředu a z boků, vzadu ale otevřené. Pokud si odmyslíme detaily provedení, byly takové vozy typické pro vojska starověku. Do každého vozu byl zapřažen pár koní. Posádku, stojící na voze, tvořil vozataj a bojovník, který ničil živou sílu protivníka střelbou z luku, případně ručními chladnými zbraněmi. Jízdu jako takovou staří Egypťané neměli, někdy jsou připomínáni jen ojedinělí jízdní kurýři.
Bojové vozy v hojné míře užívali i Chetité, kteří je nasazovali ve velkých formacích. Chetitské vozy byly proti egyptským značně lehčí, byly rovněž taženy dvěma koňmi, ale jejich posádka byla tříčlenná - vozataj, lukostřelec a štítonoš. Chetitům se připisuje priorita v užívání železných zbraní. Náleží jim i první dochovaný odborný spis o výcviku koní. Jeho autorem je vrchní královský štolba Kikkuliš. Na čtyřech hliněných tabulkách metodicky rozvedl zásady, které se v podstatě ztotožňují s dnešní tzv. anglickou školou. Výcvik koní trval 200 dní. Na jeho konci dosáhli koně střídavým cvalem a klusem za noc vzdálenosti 112 kilometrů. Koně, kteří se osvědčili, byli zařazeni do armády.
Staří Babyloňané měli bojové vozy čtyřkolové, Asyřané ale dvoukolové. Ty byly lehčí a praktičtější. I asyrský vůz byl tažen dvěma koňmi, ale jeho posádka byla zpravidla trojčlenná - vozataj, lukostřelec a bojovník vyzbrojený kopím a štítem. Existovaly také lehčí typy vozů jen s dvoučlennou posádkou, nebo naopak těžší typy se čtyřčlennou posádkou. Asyřané kromě bojových vozů měli i skutečnou jízdu. Tato se dělila na kopiníky a lučištníky. Asyrští jezdci byli vedle kopí či luků se šípy vyzbrojeni ještě krátkými meči, dýkami, sekerami a palicemi. Z ochranné výzbroje používali kovové helmy a okrouhlé štíty. Dále pak plstěné, koženými či bronzovými destičkami pošité krunýře. Tyto se spíše uplatňovaly u kopiníků než u lukostřelců, určených pro boj na dálku. Koně jízdy i zápřahy bojových vozů byly chráněny silnými soukennými nebo filcovými čabrakami.
Úvodem jsme se zmínili o typických armádách raného starověku, které představují vojska států Předního Východu. V tomto výčtu bychom mohli pokračovat dále, neboť válečné vozy tažené koňmi, nacházíme např. i u starých Indů a Číňanů. Pozornost nyní zaměříme na armády, které rozhodujícím způsobem poznamenaly evropskou (ostatně i mimoevropskou) bojovou scénu - armády antického Řecka a Římu.
Staří Řekové byli zdatnými bojovníky a později i vyhledávanými žoldnéři v celé oblasti středomoří. Jízdou však řecké armády příliš neoplývaly. O armádách zde mluvíme úmyslně, protože Řekové se nikdy nedopracovali k vytvoření větších státních celků. Proto bylo vojsko každého starořeckého městského státu originálním útvarem. Početnější armády vznikaly pouze v rámci různých koalicí. Chov koní byl v Řecku rozšířen jen v některých oblastech. Proslulá byla např. jízda thessalská a bojotská. V armádách dvou nejsilnějších a nejvýznamnějších států, Sparty a Athén, tvořila jízda vždy jen menší a nikoliv rozhodující část armády.
Síla řeckých armád spočívala v těžkooděné pěchotě. Pěší těžkooděnec, tzv. hoplita, nastupoval do boje vybaven bronzovou helmou, náprsním a zádovým kyrysem, holeněmi a okrouhlým štítem. Vyzbrojen byl 2 až 3 metry dlouhým kopím a krátkým mečem. Helmy bývaly různých tvarů, mnohdy zdobené chocholy. Vedle kovových kyrysů se užívaly i kožené nebo vyrobené z kovových destiček, upevněných na kožený podklad, nebo všitých mezi dvě vrstvy plátna. Pod ochrannou zbroj oblékal hoplita vlněný chitón. Sparťané nosili chitóny červené, aby, jak se říkalo, „nebylo vidět krev“. V athénské armádě zdobily červené pruhy jen oděv velitelů.
Řecká vojska nevynikala ani početní, ani technickou převahou. Jejich výzbroj sice byla na svou dobu dokonale zpracovaná, ale nepřevyšovala tehdejší možnosti. Řekové znali různé válečné stroje, tedy předchůdce moderního dělostřelectva. Tyto se daly ale pro svoji těžkopádnost použít spíše při obléhání opevněných míst, nežli pro válku v poli. Proti svým protivníkům měly řecké armády přednost ve výcviku a organizaci. Systematický výcvik vyplýval z jejich tehdejší výchovy občana - vojáka. V boji vytvářela řecká pěchota kompaktní útvary, nazývané falanga. Tyto obdélníkové formace, stavěné v hloubce osmi i více řad, byly používány v útoku i obraně. Řecká falanga, manévrující podle povelů svých velitelů, ovládala starověká bojiště. Vedle těžkooděných kopiníků, kteří byli jádrem armády, existovali též lehkooděnci, kteří vrhali oštěpy či stříleli z luků nebo ručních praků. Mezi těmito dvěma kategoriemi byl u pěchoty mezičlánek, tzv. peltasté, vybavení odlehčenou zbrojí a určení jak pro boj na dálku, tak pro boj muže proti muži.
V dřívějších dobách bychom u Řeků vojenskou jízdu nenašli, pouze dvoukolové bojové vozy. Jejich přímé použití v bitvě je však diskutabilní. Pomocí těchto vozů se pravděpodobně přepravovali jednotliví vůdcové na bojiště, tam ale z vozů sestupovali a bojovali jako pěšáci. Vůz pak mohl sloužit vítězi k pronásledování, poraženému k útěku. V pozdějších dobách tyto vozy z řeckých armád vymizely.
Jejich místo zaujala jízda, stavěná v bitvě po bocích falangy nebo v jejím čele. Staří Řekové vytvářeli různé kategorie jízdy, těžkooděnou počínaje až po lehkooděné střelce - lučištníky. V tomto řecká jízda vlastně jen napodobovala pěší vzory. Těžkooděný jezdec bojoval podobnými zbraněmi jako hoplita, tj. kopím, někdy i dvěma, a mečem. Ve výzbroji se nacházely i meče se zahnutou čepelí, tzv. „kopis“. Jezdecký štít býval menší než pěchotní. Ochrannou zbroj tvořila kovová helma a kyrys a kožené chrániče holení. Pěchotními kovovými chrániči by totiž jezdec mohl poranit boky koně. Jízdní lehkooděnci většinou ochrannou zbroj nepoužívali. Ostatně ji ani vzhledem k charakteru boje nepotřebovali. Byli určeni k boji na dálku, vrhali oštěpy či vystřelovali šípy. Vedle těžké a lehké jízdy měli Řekové i jakýsi mezistupeň, jezdce s odlehčenou ochrannou výzbrojí. Tato „střední“ jízda byla zajímavá tím, že v případě potřeby byla užívána i k pěšímu boji. Můžeme v nich tedy spatřovat jakýsi předobraz pozdějších dragounů.
Průměrný podíl jízdy v řeckých armádách bývá odhadován na jednu dvanáctinu celkového početního stavu. V Athénách byla jízda vytvořena až ke konci 6. století př. n. l. za Kleisthenových reforem. Město bylo tehdy rozděleno na 10 částí, tak řečených fýl, z nichž každá stavěla 1.000 hoplitů a 100 jezdců. Celkově tedy Athéňané disponovali tisícovkou jezdců. Athénští jezdci pocházeli ze dvou nejvyšších majetkových tříd a koně si museli vydržovat na vlastní náklady. Spartská jízda byla vytvářena až v průběhu 5. stol. př. n. l. Z počátku se skládala z 600 jezdců a 300 jízdních pěšáků. Na příkladu bitvy u Leukter r. 371 př. n. l. je dobře vidět skutečné vnitřní proporce starořeckých armád. Bojovalo zde spartské vojsko proti thébskému. Sparťané měli armádu složenou ze 14.000 pěšáků a 1.600 jezdců. U Thébanů bylo pouze 8.000 pěšáků a 500 jezdců. Tato čísla zde neuvádíme proto, že téměř dvojnásobně silná spartská armáda tu byla poražena. Zajímá nás vzájemný poměr mezi pěchotou a jízdou. U Sparťanů připadalo na 1 jezdce 8 až 9 pěšáků, u Thébanů to bylo 16 pěšáků.
Mnohem více jezdců bychom našli v armádě makedonských králů. Zde tvořila jízda jednu sedminu až jednu šestinu vojska. Silná jízda byla specifická pro Makedonce, kteří se jinak vojenskému umění učili od Řeků. Své učitele ale v mnohém předčili.
I u Makedonců byl jádrem armády těžkooděný pěšák - kopiník, vytvářející na bojišti kompaktní celky. Vedle falangy o asi 4.000 mužích používali i mohutné tetrafalangy, čítající více než 16.000 bojovníků. V dané situaci by se ovšem uplatnilo v přímém boji jen málo vojáků. Proto se makedonské kopí, nazývané sarissa, vyrábělo v různých délkách. Pro první řadu to byly 2 až 3 metry, pak délka narůstala, až dosáhla 6 metrů. Lze najít i zmínky o sarissách, dlouhých 7 či 8 metrů. Je však otázka, zda v těchto případech nejde jen o špatnou interpretaci starověkých měr. Kopí takto enormně dlouhé by bylo asi jen těžce ovladatelné. V boji se sarissy buď skláněly v mezerách předchozích řad, nebo se kladly na ramena vojáků stojících vpředu. Sarissy, zejména pak ty delší, bylo nutno ovládat oběma rukama a proto byl štít opatřen řemenem k zavěšení přes rameno. Kromě toho byl dřevec opatřen na opačném konci hrotem, takže kopí bylo možno zarazit do země a tak zvýšit jeho stabilitu. Tento způsob se přirozeně dal použít pouze při obraně, nikoliv v útoku.
Vedle těžkooděnců disponovala makedonská armáda i lehkou pěchotou. Tato, stejně jako řecká, byla určena především k boji na dálku. Jejími zbraněmi byly převážně oštěpy, luky a praky. Makedonci znali i válečné stroje. Jeden z makedonských vojevůdců, jménem Demetrios, získal přezdívku Poliorketes (bořič měst) právě díky své oblibě ve válečných strojích a jejich hromadnému užívání při dobývání opevněných míst. Ovšem tak jako řecké, i makedonské válečné stroje byly velké, těžko přemisťovatelné a tedy nevhodné pro bitvu v poli.
Jádro makedonské jízdy tvořili těžkooděnci. Jezdec byl vystrojen a vyzbrojen podobně jako těžkooděný pěšák. Jen jezdecké kopí nedosahovalo takových enormních délek, jako pěchotní sarissa, protože jezdec je musel ovládat jednou rukou. Zde již můžeme hovořit o skutečném „bitevním jezdectvu“, které mohlo být s úspěchem nasazováno ve vhodném okamžiku k rozhodujícímu úderu. Makedonská jízda byla často užívána v počátečních či koncových fázích bitvy. Podobně jako u Řeků byla stavěna na křídla formace a dále tvořila zálohu. Jízda byla seskupena do různých organizačních celků. Nejmenší byla embole, čítající 32 mužů. Zdvojnásobením pak vznikaly vyšší organizační jednotky od 64 do 4.096 mužů - ile, epilarchie, tarentinarchie, hipparchie, ephipparchie, telarchie a epitagme. Posledně jmenovaná měla stejný počet mužů jako pěší falanga. Vedle těžkooděné jízdy disponovali Makedonci i jistým množstvím lehké jízdy. Byla většinou bez ochranné výzbroje a určená především pro boj na dálku.
Zatímco na Balkáně bylo zdokonaleno starověké vojenství do vysokého stupně, na druhé straně Jadranu vyrůstal nový stát, který nakonec ovládnul celé středomoří, či jak se říkalo „tehdy známý svět“. Byl to Řím, původně městský stát, který se svými výboji rozrostl na obrovské imperium. Předpokladem těchto výbojů byla velká, dokonale vyzbrojená, vycvičená a organizovaná armáda. Jízda nebyla nikdy silnou stránkou římského vojska. Kořeny problému byly podobné jako v antickém Řecku - nedostatek vhodného koňského materiálu. Zde snad jen podotkněme, že s nedostatkem vhodných jezdeckých koní se potýkala ještě moderní italská armáda v 19. století.
Jádrem římské armády byl po celou dobu její existence těžkooděný pěšák. Jeho hlavu chránila přilba, kovová, kožená či kombinovaná, později zcela převážily přilby kovové. Tyto byly někdy zdobeny různými chocholy, většinou ale ozdobené přilby užívali jen velitelé. Tělo chránil kyrys, vyráběný z různých materiálů. Nejjednodušší byl z několika vrstev plátna, impregnovaného octem a solí tak, že vytvářel dostatečně pevnou ochranu. Existovaly i kyrysy ze silné kůže, někdy ještě vyztužené kovovou destičkou na srdci. Složitější kyrysy byly vyráběny ze spojovaných kovových kroužků nebo kovových či kostěných destiček ve tvaru rybích šupin nebo ptačích per. Šupiny byly našívány na plátěný nebo kožený podklad tak, že se vzájemně překrývaly a tak poskytovaly tělu dobrou a elastickou ochranu. Celokovové kyrysy, podobné řeckým, užívali Římané jen málokdy, většinou jen jejich důstojníci. Později byl všeobecně používán lamelový kyrys ze železných pásů, vzájemně se svými okraji překrývajících, který kryl trup a ramena. Tento poskytoval vojákovi dobrou ochranu a protože se přizpůsoboval tvarům těla při pohybu, nebyl na překážku v boji. V dřívějších dobách užívali Římané i chrániče holení, později byla takto chráněna jen pravá noha, protože levou zakrývala štít. Postupem doby ale tyto chrániče zcela vymizely z výzbroje. V boji se římský pěšák chránil štítem, původně okrouhlým, později velkým obdélníkovým.
Hlavní zbraní římské pěchoty bylo kopí a meč. Kopí v délce 2 až 3 metrů bylo posléze nahrazeno oštěpem, zvaným pilum. Tento byl dlouhý asi 2 metry, dřevěné ratiště tvořilo asi jeho polovinu, druhá byla kovová, zakončená hrotem. Oštěpy Římané vrhali salvou do řad nepřátel. I v případě, že pilum zasáhlo jen štít, stávalo se pro nepřítele nepříjemnou zátěží. Ostrý hrot utkvíval ve štítu a dlouhý kovový krk se ohýbal, takže štít jen ztěžoval pohyby svému nositeli. Na takto otřesené řady nepřátel pak Římané zaútočili s mečem v ruce. Římský meč byl krátký, broušený sice oboustranně, ale počítalo se především s jeho ostrým hrotem k bodání. Meč, respektive způsob jeho nošení, byl i výrazem stavovské příslušnosti - prostí vojáci jej měli zavěšen na pravém boku, důstojníci na levém.
Základním organizačním i taktickým celkem římské armády byla legie. „Zdá se, že jedině bohové jim mohli vnuknout organizaci legie“ - takto se vyjadřuje o Římanech byzantský spisovatel z konce 4. století Flavius Vegetius Renatus ve svém díle o válečných dějinách. Se stejným obdivem se o ní vyjadřuje princ Eugen Savojský, císař Napoleon či maršál Montgomery. Římský voják bývá též označován jako legionář. Původem těchto slov je latinský výraz legere (sbírati). Termín legie ovšem neměl vyjadřovat, že by snad římská armáda byla nějakou sebrankou, ale že vojáci byli „sbíráni“, tedy povoláváni do armády, před začátkem polního tažení. Tak tomu bylo v dobách království i republiky. Teprve na jejím konci vznikla armáda stálá, udržovaná i v míru, která pak existovala i po celou dobu císařství. Organizačně se legie dělila na kohorty, dále na manipuly a tyto na centurie. Římané, stejně jako Řekové, bojovali původně v kompaktních formacích. Jejich původní bojový šik, zvaný acies, byl vlastně kopií řecké falangy. Později začali svůj šik členit. Taktické členění bylo nejprve tzv. manipulární, kdy jednotlivé manipuly zaujímaly několikařadovou lineární formaci. Později byly za sebou stojící manipuly spojovány v masivnější kolony, označované jako kohorty. Vojenské šikování Římanů se stalo v novověku „učebnicí“ všech moderních armád. Stejně tak do novodobých evropských jazyků přešly pojmy legie a legionář.
V římské armádě byli i lehcí pěšáci podobného určení jako u Řeků. Římané měli i různé válečné stroje. Jejich přínosem zde bylo, že se dopracovali k „miniaturisaci“ těchto původně neohrabaných monster a účinně je využívali v polních bitvách. Byli tak vlastně protagonisty zcela moderní vojenské zásady součinnosti různých druhů zbraní.
Podíl jízdy v římské armádě v průměru nepřekračoval jednu desetinu celkového stavu. V různých historických obdobích byly poměry jízdy k pěchotě zhruba tyto: za království 1:10, za republiky 1:14 a za císařství 1:50. Římané si byli vědomi nevýhod, které měla armáda s málo početnou jízdou - především tedy ztrátu faktoru rychlosti. Proto se snažili doplňovat jízdu z jiných zdrojů. Tak za republiky kontingenty spojeneckých italských měst měly poměr jízdy a pěchoty asi 1:5. Nebo za císařství tvořená pomocná vojska z cizinců měla tento poměr 1:3. Podobně jako Řekové či Makedonci, stavěli Římané v bitvě svou jízdu na křídla formace nebo do zálohy. Jízda díky své pohyblivosti mohla být efektivně nasazována při obchvatech nebo pronásledování nepřítele. Rovněž byla využívána k průzkumu, kurýrní službě apod.
Římská jízda, stejně jako pěchota, měla pevnou organizaci a v jejím rámci i stupnici velitelských funkcí. Ve starších dobách po skončení válečného tažení se vojsko rozpouštělo a nabyté funkce tím zanikaly. Tyto se stabilizovaly teprve po vytvoření stálé armády a pak bychom je spíše mohli přirovnat k vojenským hodnostem v dnešním slova smyslu. Jízdě královského Říma, složené z 18 setnin po 100 mužích, velel tribun, označovaný jako tribunus celerum či tribunus equitum. Jízda legie za republiky, v počtu 300 mužů, se dělila na turmy po 30 mužích pod velením prefekta (praefektus equitum). Turma byla rozdělena na 3 dekurie, jímž veleli dekurionové (decurio) a jejich zástupci (optio). V dobách pozdního císařství byly stavěny samostatné jízdní formace o 500 mužích. Jízda měla i své trubače. Z dnešního pohledu bychom je označili jako signalisty či spojaře. Dunivé zvuky trubek, které Římané převzali od Etrusků, dovedly přehlušit válečnou vřavu a tak bylo možno jejich prostřednictvím předávat povely. Konečně měla jízda i své praporečníky. Římský prapor (vexillum) nebyl připevněn přímo na žerdi, ale na břevnu, umístěném nahoře kolmo k žerdi. Vedle praporů se vyskytovaly i tzv. dračí standarty (draco). Jednalo se o plasticky provedenou hlavu draka, doplněnou dlouhými pruhy látky. Tyto pruhy se ve větru vlnily jako tělo oné bájné nestvůry. Ovšem dračí standarty se v římské armádě objevily až značně později s přílivem cizorodých asijských elementů. Kromě jízdy užívali prapory ještě vrchní velitelé. U pěchoty byly původně na žerdích jen různé plastické kovové symboly (jako např. orel pro legii, otevřená ruka pro manipul atd.), látkové prapory se zde objevily až později.
Římský jezdec z období království byl vystrojen stejně jako tehdejší těžkooděný pěšák, tj. kovovou přilbou a kyrysem. Používal i chrániče holení, které byly, podobně jako u Řeků, kožené. Bojovala kopím a mečem a chránil se menším kulatým štítem. Později užívali jezdci většinou kroužkové nebo šupinové pancíře. Jejich kopí mívalo v některých případech hroty na obou koncích. O způsobu nošení meče platí to, co již bylo zmíněno u pěchoty. V dobách císařství se dostaly do výzbroje delší meče a štíty ve tvaru oválu nebo šestiúhelníku. Někdy bývala jízda vybavena i toulci se třemi či více oštěpy. Koně většinou ochrannou zbroj neměli. Někdy byli opatřeni koženými pokrývkami a jejich hlava a prsa byla chráněna železnými pláty. Sedlo se objevilo na začátku císařství a bylo zřejmě převzato od Keltů. Od Keltů převzali Římané i podkovy.
Již u starých Římanů lze nalézt předchůdce středověkých turnajů. Jednalo se o tzv. jízdní hry (hippica gymnasia), ve kterých spolu bojovala dvě družstva jezdců. Ovšem jen lehkými oštěpy s tupým hrotem. Přestože se bojovalo jen atrapami zbraní, byli jezdci i koně vybaveni zvláštní ochrannou zbrojí, mnohdy nákladně zdobenou. Vedle štítů, pancířů a chráničů holení to byly přilby, zakrývající obličej. Byly nalezeny i přilby, vybavené jakousi maskou. Tyto masky představovaly tváře mužů a žen, z čehož se usuzuje, že účastníci her napodobovali snad boj Řeků s Amazonkami. Koním se chránila zbrojí hlava a prsa, především ale oči. Tyto jízdní hry byly ovšem vojenskou záležitostí a nemohou být zaměňovány s gladiátorskými hrami v cirku - i tam totiž byla jedna varianta boje jízdní, nebojovalo se ale atrapami, leč ostrými zbraněmi.
V římské armádě v průběhu doby zcela převážila jízda, vytvářená z cizozemců. Kromě galských, germánských či hispánských jezdců to byli třeba i lehcí numidští jezdci ze severní Afriky. Vedle lehké jízdy bez ochranné výzbroje se v římských řadách objevují v dobách pozdního císařství naopak „supertěžcí“ jezdci asijského původu, tzv. cataphractarii. Tito byli vybaveni kovovou helmou a celé jejich tělo, včetně nohou, chránil kroužkový nebo šupinový pancíř, někdy ještě zpevněný kovovými pláty na ramenou, bocích či stehnech. Ochrannou zbrojí z podobného materiálu byli opatřeni i jejich koně. Tato jim zakrývala hlavu a celé tělo, vyjma ovšem nohou. Pokud Římané posilovali těmito cizorodými prvky jen svoji jízdu, jednalo se o jev vcelku positivní. Jiná již byla situace, když tyto elementy začaly ve větší míře pronikat do římské pěchoty. Masové najímání cizinců, zejména Germánů, na počátku 4. století působilo rozkladně ve vojsku a poznenáhlu uspíšilo i rozklad celé římské říše.
Bojové vozy znali a používali již předchůdci Římanů - Etruskové. Tyto vozy vyráběli nejen pro vlastní potřebu, ale i pro obchod. V římské armádě najdeme vozy jen zřídkakdy, většinou u cizineckých oddílů, jako např. galské válečné vozy u pomocných jednotek. Při známém nedostatku koní by pro Římany bylo hříšným přepychem používat takový problematický bojový prostředek a plýtvat na něj koňmi. Je nutno si uvědomit, že zranění jediného koně zápřahu mohlo vyřadit z boje celý vůz. Dále starověký bojový vůz své posádce neposkytoval příliš velkou ochranu. Této by se dalo dosáhnout jen za cenu zvětšení jeho pancéřování a tedy váhy, což by ovšem bylo na úkor rychlosti. To je ostatně i zcela moderní problém, se kterým se potýkají současní konstruktéři tanků. A jestliže si oni mohou vypomoci různými zázraky moderní techniky, jako jsou např. vrstvené pancíře, starověk žádné takové vymoženosti neznal.
Z hlediska prostého aritmetického kalkulu bude bojový vůz, tažený dvěma koňmi, užitečný tehdy, když na něj postavíme aspoň 4 lidi. Jeden z nich je vozataj, který je zaneprázdněn řízením spřežení a do boje účinně zasahovat nemůže. Zbývají 3 muži - bojovníci, které bychom mohli asi dost těžko posadit na 2 koně. Ovšem bojové vozy starověku mívaly většinou nejvýše tříčlennou, případně jen dvoučlennou posádku. Tato úvaha byla jistě poněkud schematická. Na druhé straně je pravdou, že každý kůň, zařazený do armády, stál peníze. A sama výroba bojových vozů též nebyla zadarmo.
Zřejmě důležitější roli hrála asi použitelnost vozů. Z hlediska terénu je co do použitelnosti nejpraktičtější pěchota. Tu lze nasadit v naprosté rovině, v členitém i horském terénu. S jízdou je to již komplikovanější. Pokud nebudeme koně zrovna nutit, aby šplhal jako kamzík, lze jej použít i v těžko schůdném terénu. Má-li se ovšem jízda rozvinout k boji, potřebuje k tomu poměrně dosti široký a nepříliš členitý terén. S bojovými vozy je tomu ještě hůře, protože je třeba, aby terén nebránil ani běhu koní, ani jízdě vozů. Nehledě k tomu, že útok bojových vozů, měl-li být účinný, musel být proveden hromadně. Postupné najíždění jednotlivých vozů by bylo málo účinné. Konečně tu byly i historické zkušenosti s praktickým užitím vozů v boji. Vozy se ukázaly nejúčinnější tehdy, když byly nasazovány proti rozptýleným houfům. Při střetu s organizovaným a manévrujícím šikem však většinou selhávaly. Lze tu pouze namátkou vzpomenout absolutní neúspěch perských „srponosných“ vozů při střetu s makedonskou falangou. Proto se setkáváme s bojovými vozy ve větší míře v Egyptě či Asýrii, kde i terén byl příhodnější jejich použití. Méně již v Řecku nebo Itálii. U římské armády pak bylo dalším faktorem to, že musila být zcela univerzální, vzhledem k topografické různorodosti jednotlivých částí imperia. Římské legie musely být schopné nasazení jak na hornatém Balkánu, tak v rovinaté Mezopotámii. Této univerzálnosti nejvíce odpovídala pěchota a nejméně bojové vozy.
Dvoukolový vůz, svým původem bojový, našel v Římě poněkud jiné uplatnění. Používal se při tzv. triumfech, tj. slavnostních vjezdech vítězných vojevůdců s vojskem a kořistí do Říma. Triumfující vojevůdce se vezl na okrášleném voze, taženém čtyřmi bělouši. Později bývaly někdy vozy taženy slony nebo jel triumfátor přímo na slonu. Pro udělení triumfu existovala pevná pravidla. Vítězství muselo být dosaženo nad regulárním nepřítelem, nikoliv třeba nad loupežníky či piráty. Ve válce muselo být zabito aspoň 5.000 nepřátel. Dále se muselo jednat o nepřítele cizího - neslušelo se triumfovat po vítězstvích v občanské válce. Po roce 70 směl triumf slavit jen císař jakožto vrchní velitel branné moci. Nižším stupněm byly tzv. ovace. Udílely se za vítězství méně významná nebo méně krvavá. Vojevůdce při ovacích jel na koni nebo kráčel pěšky.
Dvoukolový vůz byl užíván přirozeně i v civilním životě. Zmíníme se jen o jednom jeho typu a to o vozu dostihovém. Římané, jak známo, byli milovníky her všeho druhu. Odvážný vozataj, stojící na dvoukolovém vozíku a řídící pevnou rukou dvoj-, troj- či čtyřspřeží, byl miláčkem římského cirku. Ani zde nebyli, jako ostatně v mnoha oborech, Římané originální. Závody vozů převzali od Řeků. Z Říma se pak tyto rozšířily do Byzance a zejména obyvatelé tehdejší Konstantinopole, dnešního Istanbulu, byli vášnivými příznivci těchto dostihů. Vozatajové zde měli, podle římského vzoru, obleky různých barev. Podle nich se vytvořily dvě strany fanoušků, Modrých a Zelených. Jejich vzájemné soupeření přerostlo v roce 532 ve vzpouru, známou pod jménem Nika. Výsledkem pětidenní všeobecné řeže bylo asi 30.000 mrtvých a vypálení značné části Konstantinopole.
Vraťme se ale zpátky k vojenskému koni. Doposud jsme hovořili jen o koních, užívaných jízdou, nebo zapřahaných do bojových vozů. Vedle jezdců používali koně někdy i velitelé pěchoty. Jejich vyvýšená posice jim umožňovala přehled po jejich podřízených. Mohli snáze velet a pěšáci zase viděli své velitele, jak v jejich čele táhnou proti nepříteli. Tento zvyk se udržel i v pozdějších dobách.
Koní, někdy též bojových vozů, užívali i vyšší velitelé - z dnešního pohledu generalita. A dále panovníci (nebo jim na roveň postavené osoby), kteří byli vrchními veliteli, někdy jen nominálními, jindy ale skutečnými. Vedle toho, co již bylo řečeno o velitelích pěšáků, tu byl ještě jeden činitel. Nebyl sice tak vznešený, zato vrcholně pragmatický. Kůň, případně koňmi tažený vůz, poskytoval faktor rychlosti, který v té době mohl být jen stěží překonán. A tak mohl, v případě porážky, neúspěšný vojevůdce či panovník z prohrané bitvy snáze prchnout. Kůň mu byl jakousi zárukou, že unikne nepřátelskému pronásledování.
Kůň se vlastně stal stavovským odznakem, který symbolizoval nějakým způsobem výjimečnost postavení toho, koho nosil na svém hřbetě. Ať tiž tedy bohatství, moc či postavení. Z latinského slova equs - kůň je odvozeno slovo equitus - jezdec. Tímto termínem nebyl označován jen příslušník vojenského jezdectva, ale i člen privilegované společenské vrstvy (v některých pramenech jsou tito označováni poněkud anachronicky jako „rytíři“). Je ovšem pravdou, že tato skupina se vyvinula ze skutečných vojenských jezdců. Již za království byl jezdec hodnocen více nežli pěšák. Služba u jízdy byla i za republiky počítána za více, nežli služba u pěchoty. Povolávání do armády se tehdy v praxi řídilo počtem odsloužených válečných výprav. Po dovršení určitého limitu již občané nebyli zpravidla dále povoláváni. Tento limit byl stanoven u pěchoty na 16, ale u jízdy jen na 10 výprav. Konečně i po zavedení stálé armády byl jezdec hodnocen více nežli pěšák, tentokrát ovšem finančně. Jestliže měl důstojník pěchoty ve funkci velitele setniny (centurio) dvojnásobek platu pěšího legionáře, pak jezdec měl trojnásobek.
Není bez zajímavosti, že kůň dal jméno i druhému nejvyššímu mimořádnému úřadu římské republiky. V dobách obzvláštního ohrožení státu býval senátem jmenován diktátor (latinsky dictator či magister populi, tedy asi tolik jako „velitel lidu“ nebo „vrchní velitel“). Tento se stával neomezeným nejvyšším státním úředníkem a vrchním velitelem armády. Sám si vybíral svého zástupce, řečeného „magister equitum“, tj. velitel jízdy. Tento původně vykonával velitelské funkce u jízdy, odtud ostatně pramenil i název jeho funkce. Později, v souvislosti s rozrůstáním armády, býval diktátorem pověřován různými velitelskými funkcemi. V dobách císařství funkce diktátora zanikla, neboť kolidovala s funkcí císaře. Nikoliv ovšem různé velitelské funkce. Nejvyšší dvě velitelské funkce u vojska, tzv. magistri militum, se nazývaly magister peditum (velitel pěchoty) a magister equitum.
Zatím jsme se zmiňovali pouze o koni válečném, ať již nesl prostého jezdce nebo „generála“. Vedle elegantních jezdeckých koní používaly starověké armády koně méně atraktivního vzhledu, leč neméně důležité - koně tažné eventuelně nákladní. Potraviny, náhradní výzbroj, stany, ale třeba i různé válečné stroje nebo mostní materiál bylo potřeba přepravovat z místa na místo. K tomu byl nejvhodnější vůz tažený koňmi nebo nákladní kůň. Starověké vozatajstvo používalo ovšem různých zvířat. Zapřaženi či obtíženi nákladem byli třeba i voli nebo osli. Když se římský vojevůdce Marius pokusil zredukovat své vozatajstvo přenesením většího množství zavazadel na pěšáka, byli takto asi třicetikilogramovým závažím obtížení legionáři přezdíváni jako Mariův mezek (mullus Marianus). Je ovšem jasné, že tímto způsobem nebylo možno eliminovat vozatajstvo úplně. Římané totiž potřebovali vždy velké množství propriet pro pravidelně stavěný polní tábor. Nadto enormní náklad vojáka při přesunech nadbytečně unavoval. Nebezpečnější ovšem bylo, že mu překážel při rychlých přechodech z pochodové formace na bojovou. Takže se Římané stejně bez tažných koní neobešli. Římské vozatajstvo (calones) pro legii disponovalo 500 koňmi nebo soumary. Porovnáme-li tento počet s výše uvedenými počty bojových koní, zjistíme, že je převyšuje. Tento jev ovšem není náhodný. A není ani způsoben slabou početností římské jízdy. I nadále budeme v armádě nacházet vždy větší množství koní tažných či nákladních, nežli koní jezdeckých, určených k boji.
Středověk jako historické období bývá různě časově vymezen. Historikové si stanovili dva dějinné mezníky k jeho ohraničení, rok 476 - pád západořímské říše a rok 1492 - objevení Ameriky. Ovšem třeba vyznavači Marxova a Engelsova historického materialismu posouvali konec starověku do roku 1649 či dokonce 1789, aby nenarušili svá schémata přeměn společensko-ekonomických formací. My se, jakožto nejvhodnějšího pro naše tema, přidržíme hlediska vojenského. Z pohledu evropského vojenství lze za počátek středověku považovat 4. století, kdy tzv. barbarizace, tj. masivní příliv cizorodých elementů do římské armády, způsobuje její rozklad. Nebudeme se zde pokoušet o celkové vojenské zhodnocení středověku. Značně by záviselo na hledisku, které bychom zvolili. Z hlediska ústupu od řecko-římských organizačních a taktických principů vyzní toto hodnocení pro středověk jednoznačně negativně a tento se bude jevit jako období vojenského úpadku. Jiný obraz již dostaneme, budeme-li zkoumat vývoj jednotlivých složek armády, tedy druhů zbraní. Vynoří se nám tu nejen zrod moderního dělostřelectva, ale i celá řada zbrojních technologií, které byly využívány a rozvíjeny i v pozdějších dobách. A ještě jednu věc můžeme středověku připsat k dobru. Zbavil se balastu bojových vozů, které, jak jsme ostatně viděli, byly problematickým druhem zbraně již po dosti dlouhou dobu. Naším tématem je ale vojenská jízda. A pro ni byl středověk zcela jednoznačně obdobím rozvoje. Jestliže síla armád antického Řecka a Říma spočívala v pěchotě, opanovala středověká bojiště naopak jízda. Pokud bychom tedy starověk poněkud zjednodušeně označili jako „pěchotní období“, mohli bychom pro středověk užít označení „jezdeckého období“. Konec této historické epochy vymezíme 16. stoletím. V té době byl totiž zhruba dovršen proces, ve kterém získala převahu na bojišti znovu pěchota.
Doznívající starověk byl poznamenán tzv. stěhováním národů, tj. pohybem celých etnických skupin, směřujících z Asie do Evropy. Tyto nájezdy kočovníků přinesly Evropě většinou málo dobrého. V jezdectví tu ale jeden přínos byl, od asijských jezdců se Evropané naučili používat třmeny. Ty zpevnily posici jezdce v sedle a umožnily tak postupné zvětšování ochranné zbroje. Jezdec, vybavený stále dokonalejším pancéřováním, se stával čím dál, tím více odolnější proti účinku tehdejších zbraní. Kůň jezdci při útoku nejen dodával rychlost, ale svou váhou potencoval i sílu nárazu. K boji začali obrnění jezdci používat těžších koní, což výše uvedený fakt jen podpořilo. Jezdec na bojišti nenacházel jiného rovnocenného protivníka, nežli zase jezdce. Úpadek pěchotní taktiky způsobil, že pěšák se stal méněcenným elementem.
Důvody, proč středověká bojiště opanoval jezdec, nebyly jen ryze technického charakteru. Nepříliš velké státní celky, na které se Evropa rozdělila po rozpadu západořímské říše, nedisponovaly takovými prostředky, aby si mohly vydržovat stálé armády. Válek se zúčastňovala celá tzv. zemská hotovost, tj. všichni bojeschopní muži. V míru byla většinou ve zbrani jen družina panovníka. Tito družiníci, bojující na koních, bývali ve válce jádrem armády. Vladař své věrné pak odměňoval propůjčováním nebo darováním půdy. Vznikla tak nová společenská soustava, založená na držení půdy. Bohatství umožňovalo držitelům půdy - feudálům, opatřit si nejen dobrou a nákladnou zbroj, ale měli i dostatek volného času k výcviku. Drobní zemědělci se dávali pod ochranu větších pánů, kterým se zavazovali konat určité práce a odvádět část výnosu hospodářství. Páni se zase zavazovali je chránit a plnit za ně brannou povinnost. Vojenský a politický význam pánů a rytířů vzrůstal až k absolutní převaze. Naopak lid, který se vzdal práva vojenské služby, se stával i politicky nevýznamným a připravoval si tak do značné míry sám trpký osud poddaného a nevolníka. Za této situace se šlechtická obrněná jízda stává vlastním vojskem. Pěchota je odsouzena k pomocným a podřadným rolím na bojišti.
Feudální armády se skládaly z rytířských kontingentů a z doprovodu. Rytířští těžcí jezdci byli hlavním a jediným rozhodujícím činitelem v boji. K doprovodu náleželi zbrojnoši, poddaný lid a vojáci zemské hotovosti. Část zbrojnošů sloužila na koni, jinak doprovod bojoval jako pěchota. Jízdní zbrojnoši neměli tak dokonalou výzbroj jako rytíři. Představovali většinou lehké jezdectvo. Základním článkem rytířského vojska bylo tzv. kopí (gléve, lancea, Lanze). Jeho síla závisela na majetkových poměrech a společenském postavení šlechtice. Název byl odvozen od kopím ozbrojeného rytíře, který byl jádrem této jednotky. Vedle něj tu byl různý počet jízdních a pěších zbrojnošů. Někteří byli vyzbrojeni pro boj muže proti muži kopími, meči, tesáky, sekerami apod. Jiní byli určeni pro boj na dálku a proto jejich výzbroj tvořily luky, později výkonnější samostříly (kuše) a konečně i první ruční palné zbraně, užívající střelný prach. Několik kopí tvořilo korouhev (bannićre, Banner), což byla vůbec nejvyšší organizační i taktická jednotka.
Rytíři bojovali v korouhevních šicích, seřazených vedle sebe do jednoho sledu podle zemí, krajů, správních jednotek a panství. Několik korouhví tvořilo zálohu. Hloubka šiků byla přizpůsobena rázu bojiště. Mělkých šiků se užívalo ve volném terénu, hlubších v členitější krajině. Před rytířský šik bývali stavěni střelci, později i děla, pokud byla k disposici. Bitvu někdy zahajovala srážka lehké jízdy, která ovšem vyklízela bojiště, jakmile nastoupili do útoku obrnění rytíři.
Jízda raného středověku nevynikala přehnaným pancéřováním. Hlava jezdce byla chráněna přilbou nezakrývající obličej, z počátku nejvíce tzv. žebrovou neboli páskovou. Její kostru tvořily ploché železné pásy, křížící se na temeni a spojená železnou obroučkou kolem hlavy. Otvory mezi pásy byly zevnitř zaplněny přinýtovanými destičkami z kosti nebo ze železa. Později byla užívána tzv. normanská přilba, snýtovaná z deltovitých dílců, nebo vykovaná z jednoho kusu plechu. Vpředu bývala někdy opatřena železným výstupkem, chránícím nos, tzv. nánosníkem. Normanské přilby měly kónický tvar, vedle nich existovaly tzv. kaloty, přilby s polokulovitým zvonem. Kaloty bývaly někdy opatřeny pevným hledím - plechovým krytem obličeje s průzory pro oči, případně ještě s menšími otvory pro usnadnění dýchání. Normanské přilby a kaloty byly nejvíce rozšířeny v 10.-12. století. Tělo jezdce bylo chráněno dlouhým koženým či látkovým kabátem, pošitým šupinově se překrývajícími kovovými destičkami nebo kroužky či řetízky. Dokonalejším typem byly drátěné čili kroužkové košile, zhotovené z malých železných kroužků zapadajících do sebe tak, že se vzájemně zřetězovaly. Tím vzniklo husté elastické pletivo, ve kterém se kroužky mezi sebou volně pohybovaly. K ochraně rukou byly užívány různé druhy rukavic z drátěného pletiva, někdy vyztužené železnými plíšky. Nohy původně chráněny nebyly, jezdci si je třeba jen obtáčeli koženými řemínky. Později byly drátěné košile zkracovány a na nohy se navlékaly kroužkové nohavice. Jezdci užívali různé typy štítů, kulaté či podélné, nakonec zobecněl tzv. normanský či mandlový štít ve tvaru obrácené kapky. Na štítech se objevovala výzdoba, která se později stala základem heraldických znamení. Mezi hlavní zbraně patřilo kopí a meč. Se zdokonalováním kroužkové zbroje, kterou bylo možno jen těžko proseknout, začal nabývat u mečů důležitosti hrot, který mohl proniknout kroužkovým pletivem a zasáhnout protivníka.
Na přelomu 12. a 13. století patřila k ochranné zbroji rytíře drátěná košile a nohavice. Hlava byla kryta tzv. hrncovou helmou, která měla zhruba válcový tvar a skutečně se podobala hrnci, obrácenému dnem vzhůru. Byla těžká 5 až 7 kg a výhled z ní umožňoval úzký průzor. Na přelomu 13. a 14. století se objevuje tzv. kbelcová přilba, připomínající svým tvarem obrácený kbelík. Její vrchol nebyl zakončen rovnou plochou, ale byl vykován do více nebo méně zaobleného zvonu. Její spodní část byla prodloužena tak, že dosahovala až na ramena. Asi od poloviny 13. století se začaly používat zárodky plátové zbroje. Nejprve to byly kovové chrániče kloubů, později byly železnými pláty opatřovány další části těla. V průběhu 14. století bylo používání plátových součástek stále rozšiřováno, až v 15. století se stala obvyklou celoplátová zbroj. Ve 14. století se mění rovněž tvar přilby. vedle hrncové či kbelcové přilby, které sice poskytovaly dobrou ochranu, ale byly těžké, se i dříve užívaly lehčí otevřené helmy. Tyto ale nechránily obličej, a tak se na ně začaly připevňovat různé chrániče, např. ve tvaru sklopné mříže. Posléze byly vybavovány kompaktním sklopným hledím s průzory různých tvarů, zvedajícím se ve dvou kloubech po stranách helmy. Tvary těchto helem byly různé. Ve 14. století a v první polovině 15. století byla nejrozšířenější přilba, označovaná jako „psí nos“. Zvon byl vejčitý nebo lomený a hledí vybíhalo do špice, podobné psímu čenichu. V té době je ukončen vývoj plátové zbroje. Rytíř je chráněn helmou se sklopným hledím, vzájemně propojené železné pláty zakrývají horní část těla, přední část stehen a nohy od kolen dolů. Pod železnými pláty má oblečenou kroužkovou zbroj. Nacházíme tedy na bojišti onoho typického „železného pána“.
Zdokonalování ochranné zbroje mělo za následek i částečné změny ve výzbroji. Jestliže kroužková zbroj z 12. století vážila 10 až 15 kg, úplná plátová zbroj vážila kolem 30 kg. Jezdec v ní byl nejen lépe chráněn, ale byl i těžší a bylo nesnadnější jej vyrazit ze sedla. Rytíři svá kopí při útoku zakládali do podpaždí, aby upevnili jejich posici a tím posílili náraz. Proti těžce obrněnému protivníkovi začala být klasická kopí málo účinná, proto byla prodlužována a zesilována. Kvůli lepší ovladatelnosti se rozšiřovala jejich dolní část a pro ochranu ruky jezdce byl vytvářen široký kruhový val - vznikly tak typické rytířské dřevce. Pro zvýšení stability dřevce při útoku byly někdy na pravou stranu náprsního krunýře připevňovány háky, do nichž byly dřevce zakládány. Dále byly štíty opatřovány v horní části okrouhlými výřezy, sloužícími rovněž k podepření dřevce. Meč, který se stal stavovským odznakem šlechtice, zaznamenal rovněž určitý vývoj. Některé meče měly široké a masivní ostří, význam hrotu zde ustupoval do pozadí. Tyto zbraně byly schopny díky své značné hmotnosti prosekávat brnění. Jiné meče měly naopak propracován hrot a byly vhodné především k bodání. Při bodnutí muselo být ovšem zasáhnuto vhodné místo mezi propojenými pláty zbroje soupeře. Proti plátové zbroji se začaly ve větší míře používal bojové sekery či palcáty, které silou nárazu prorážely nebo aspoň deformovaly pancíř. Jejich nevýhodou ovšem bylo, že s nimi nebylo možno šermovat. Rovněž štít měnil v průběhu doby svůj tvar. Se zdokonalováním ochranné zbroje jednotlivce se normanský štít, zakrývající celou postavu, stával zbytečnou zátěží. Štíty se zmenšují a zakrývají jen horní polovinu těla. Mají zhruba trojúhelníkový tvar, jejich horní okraj je rovný, boční okraje bývají zpravidla zaoblené. Dole vybíhá štít ve špici, nebo je zakulacen. Později zevšeobecněl štít nepravidelného tvaru, nazývaný tarče. Byl zhruba obdélníkového či čtvercového tvaru, ale třeba i oválného. O výřezech ve štítech jsme se již zmínili při popisu vývoje kopí.
Vývoj plátové zbroje byl v podstatě ukončen v 15. století. Od té doby je jen zdokonalována její povrchová úprava, takže mnohá rytířská brnění jsou pravými uměleckými skvosty. Zmíníme se alespoň ještě o tzv. maxmiliánské či kanelové zbroji. Ve snaze zvýšit odolnost ochranné zbroje proti stále se zdokonalujícím zbraním, zejména střelným, by bývali mohli výrobci zesílit plátování. Příliš těžká zbroj by ale byla pro uživatele neúměrnou zátěží. Proto byly pláty opatřovány žlábky, které zesílily odolnost zbroje jen za cenu malého zvýšení váhy. Tato zbroj byla ale velmi nákladná a proto se přestala vyrábět již v průběhu 16. století. To ovšem již byla doba, kdy obrněný rytíř přestával ovládat bojiště.
Nyní obrátíme pozornost k rytířovu koni. Ten představoval pro rytíře mnoho. Umožňoval mu plně využít jeho bojového výcviku a převahy. Ale také reprezentoval jeho společenské postavení. Při střetu s lukostřelci byl rytíř ve své zbroji do značné míry nezranitelný. Horší ovšem bylo, že střelba zraňovala nebo dokonce zabíjela koně. Není ovšem pravdivé tradované tvrzení o praktické bezmocnosti opěšalého rytíře. Existuje mnoho důkazů o úspěšných bojových akcích, které podnikli rytíři jako pěšáci. Při ztrátě koně se především omezila rytířova bojeschopnost ve vztahu k útočícímu nepřátelskému jízdnímu těžkooděnci. Všeobecně pak rytíř ztrácel faktor rychlosti, poskytovaný mu předtím koněm. Kromě toho se jednalo i o dosti značnou finanční ztrátu. Jezdecký kůň byl drahý a proto byl šetřen jen pro čas vlastní bitvy. Při přesunech jezdil rytíř na méně kvalitním koni, tzv. palefridovi, nebo i na mule. Ve 12. století se začaly objevovat silné soukenné nebo kožené čabraky, někdy zesilované prošíváním či probíjením nýty. Čabraky kryly celého koně až do poloviny nohou. Byly buď jednodílné, nebo se skládaly z přední a zadní části, mezi nimiž bylo umístěno sedlo. Mezeru mezi oběma díly pak zakrývaly jezdcovy obrněné nohy. Přes čabraky z kůže byly často navlékány ozdobné čabraky z drahých látek. Rytířské sedlo jednak dodávalo jezdci stabilitu, jednak ho do jisté míry chránilo před zraněním. Bylo vysoké, jeho přední rozsocha chránila bojovníkovy slabiny a částečně stehna, zadní rozsocha obepínala jezdcovy boky. Přední rozsocha sedla byla někdy protažena dolů a vytvářela chrániče pro jezdcovy nohy. Používání ochranné zbroje koní se stalo běžným v první polovině 13. stol. Kožené čabraky byly zesilovány hustým nýtováním, ale vedle toho se stále častěji vyskytovaly čabraky, vyráběné z kroužkového pletiva. Ve 14. stol. bývají na čabraky připevňovány železné pláty, nejčastěji na krku, hrudi či bocích koně. Od druhé poloviny 15. století jsou koně opatřeni souvislou pokrývkou z kovu. Koňská hlava, prsa, boky a zadek jsou chráněny anatomicky tvarovanými pláty. Krk je kryt překrývajícími se kovovými pásy, nebo pláty, spojenými kroužkovým pletivem. I ochranná zbroj koně mohla být, stejně jako rytířovo brnění, podle vůle a zámožnosti majitele, vyzdobena rytím, zlacením apod. Tato těžká ochranná zbroj vymizela současně se zánikem rytířské jízdy.
Hovoříme-li o rytířském období, nemůžeme pominout jeden jeho typický produkt - turnaje. Aniž bychom přeháněli, můžeme říci, že turnaje by byly bez koní nemyslitelné. Původ turnajů je nejasný a odborníci se dodnes nesjednotili na nějakém stanovisku. S jízdními hrami (hippica gymnasia) jsme se setkali již u starých Římanů. Někteří historikové ale předobraz turnajů shledávají v bojových hrách starých Germánů, jiní v rivalitě národnostních skupin feudálů za křížových výprav, další v tzv. ordálech čili soudních soubojích, kde se ovšem bojovalo na život a na smrt.
Turnaje se objevily ve 12. století ve Francii. Zhruba bychom je mohli označit za bojové hry rytířů. Zároveň se ale jednalo o jakési velké divadlo, v němž jednotliví účastníci předváděli svoji sílu a bojovou zdatnost. Turnaje měly různé formy. Existovaly i pěší turnaje či dokonce takové, při nichž rytíři předváděli dobývání hradu, ať již skutečného, či jen nějaké dřevěné makety. Nejrozšířenější a nejoblíbenější byly jízdní turnaje. Není ovšem divu - rytíř byl ve své podstatě jízdním bojovníkem.
Účelem turnaje nebylo samozřejmě zabití protivníka, ale pouze jeho vyřazení z boje jako např. vyhození ze sedla či odzbrojení. Turnajová výzbroj se z počátku nelišila od výzbroje bojové. Hlavními zbraněmi bylo kopí a meč a jezdec užíval stejnou ochrannou zbroj jako do války. U zbraní nebyl snížen jejich smrtící účinek, nebyly otupeny či jinak upraveny. Docházelo tak k četným úrazům, mnohdy smrtelným. Rytíři se v zápalu boje potýkali zcela bezohledně a na případné zranění či zabití protivníka se příliš neohlíželi. Zachoval se kronikářský zápis o turnaji, pořádaném v roce 1321 v Praze králem Janem Lucemburským. Tento bojovný panovník nezapřel svoji francouzskou výchovu - rytířské ctnosti mu byly nade vše. Turnaj netoliko uspořádal, ale sám se jej i zúčastnil. Při zápolení ale spadl z koně, byl pošlapán kopyty a teprve po delší době se podařilo polomrtvého a zabláceného monarchu vytáhnout z kolbiště. Podobných případů bylo zaznamenáno mnoho. Český král Jan tento svůj turnaj přežil, méně štěstí již měl v roce 1559 francouzský král Jindřich II. Při jízdním klání s kapitánem jeho skotské gardy pronikla králi tříska ze zlomeného dřevce hledím přilby do oka. Jindřich II. po deseti dnech zemřel. Velký počet obětí při turnajích měl za následek časté církevní zákazy. Ty ale na celé věci nemohly mnoho změnit. Pořadateli a mnohdy i účastníky turnajů byli i panovníci, kteří si do svých pravomocí dávali jen neradi mluvit.
Samotný termín turnaj, užívaný pro libovolný druh rytířského zápolení, představoval vlastně jízdní souboj dvou skupin protivníků. Souboj dvou jezdců se označoval jako tjost, juxta či joute, česky byl nejčastěji označován jako klání. Mnohdy ale dochází k záměně obou těchto termínů. V průběhu doby se objevily další formy turnajů. Vedle tzv. „klání na volné dráze“, kdy na sebe protivníci útočili přímo, se v 15. století rozmohlo tzv. „velšské klání přes ohradu“. Při klání na volné dráze docházelo ke srážkám koní, při nichž byla tato drahá zvířata mnohdy zraněna nebo dokonce zabita. Velšské klání zabraňovalo nebezpečí srážky koní. Uprostřed kolbiště byla zřízena bariéra ze dřeva či napnuté látky, oddělující jezdce od sebe. Protivníci na sebe najížděli tak, že měli bariéru a tedy i soupeře po levé ruce. Kopími směřovali šikmo vlevo přes bariéru.
Pro turnaje se vyvinula v průběhu doby určitá pravidla. První pokusy o jejich kodifikaci se objevily v polovině 15. století. Vymezovaly druhy boje, povolené zbraně a ochrannou zbroj pro každou disciplinu. Počátkem každého turnaje byla výzva. Vyzyvatelem byl panovník či jiný suverén, nebo rytířský spolek. Výzvu vypracovával dvorský hodnostář, zvaný „král heroldů“, který ji pak sám či prostřednictvím svých pomocníků předával. Vyzyvatel vybíral čtyři soudce, kteří dohlíželi na dodržování pravidel. Musel zařídit i všechny technické a organizační záležitosti. Bylo vybráno vhodné místo, vysypáno pískem a opatřeno zábradlím a tribunami pro vznešené hosty. Pořadatel se staral i o vhodné ubytování účastníků.
První den turnaje byl věnován obřadnému zahájení. Na kolbišti byli soudci na koních a rovněž král heroldů se svými pomocníky. Soudci měli asi dvoumetrové hole, které byly odznakem jejich úřadu a užívaly se k oddělování soupeřících a k přerušování boje. Král heroldů před započetím turnaje zkoumal znaky účastníků a zjišťoval jejich způsobilost. Účastník musel být šlechticem, nesměl být zbaven cti, být vrahem apod. Pak se rytíři v plné zbroji, ale bez helem, na kolbišti seřadili do dvou skupin a rozjeli se proti sobě se založenými dřevci. Nezaútočili však na sebe, pouze se minuli, odhodili dřevce a vytasili zvláštní tupé turnajové meče. Meči začali na sebe dotírat, nesměli však své soupeře bodat ani sekat. Jednalo se pouze o předstíraný boj, který zasvěcoval kolbiště.
Další den turnaje pokračoval podle stanoveného programu. Účastníci si sami vybírali, ve kterých disciplinách budou bojovat. Soupeře si buď volili sami, nebo jim byl určován losem. Vyvrcholením turnaje byl jízdní souboj dvou skupin rytířů. Na závěr byli vyhlášeni vítězové a předány ceny. Pak se konala hostina, která se někdy protáhla na několik dní.
Rytíři původně nastupovali na turnaje vybaveni stejně jako do bitvy. Protože se ale jednalo o společenskou událost, snažil se každý účastník předvést v plné kráse. Pro turnajovou výstroj byly typické znaky a heraldické symboly. Znaky byly namalovány na štítech a vyšity na tzv. varkočích, látkových košilích navlékaných přes zbroj, jakož i na čabrakách koní. Přilby bývaly zdobeny tzv. klenoty, plasticky provedenými znameními, často převzatými ze znaku, nebo různobarevnými chocholy.
Koncem 13. století se začala užívat kopí, která měla místo hrotu tzv. turnajovou korunku, což byl hrot, rozštěpený do tří krátkých špicí. Dále se začaly používat meče s tupým ostřím. V poslední čtvrtině 15. století se rozmohl tzv. mlatový turnaj. Meč tu byl nahrazen asi 90 cm dlouhým kyjem z tvrdého dřeva s průřezem ve tvaru mnohoúhelníku.
Rovněž běžná ochranná zbroj pro turnaje postupně přestala vyhovovat. Ve 14. století se začaly vyrábět různé zesilující pláty, které se na zbroj připevňovaly pomocí řemenů nebo šroubů. Postupem doby se přešlo k výrobě speciálních turnajových zbrojí. Začaly se tvořit typy ochranné zbroje, určené pro konkrétní druhy zápasu. Při boji kopím byla nejvíce ohrožena hlava, případně levá část trupu. Proto se zde používala tzv. uzavřená turnajová přilba, odvozená od helmy kbelcové. Její levá polovina byla někdy vyrobena ze silnějšího materiálu. Dále to byly např. těžké ocelové palcové rukavice na levou ruku, masivní náprsní pláty apod. Pro boj mečem byl zase důležitý dobrý výhled z helmy. Pro tuto disciplinu byla vytvořena tzv. otevřená turnajová přilba s velkým oválným průzorem, krytým mříží ze železných prutů. Turnajové zbroje byly velmi těžké, vážily 60 až 80 kg. Pro svůj účel, kdy je bojovník používal po krátkou dobu zápasu, byly velmi vhodné. Pro použití ve válce by však byly neúnosné. Pro jezdce i pro koně.
Kůň při turnajích nebyl nikdy terčem úmyslného útoku. Přesto docházelo, byť nechtěně, ke zranění či zabité koní. Proto bývala pro různé turnajové discipliny užívána i vhodná ochranná zbroj pro koně. Zejména pro jejich nejvíce ohrožené části těla, tj. hlavu a prsa. Při turnajích se užívala běžná bojová sedla, někdy opatřená i speciálními chrániči nohou. Pro některé discipliny neměla sedla zadní rozsochu - bojovník se musel při nárazu protivníkova kopí udržet jen silou svých nohou.
Turnaje začaly vycházet z módy ke konci 16. století. V té době již dlouho nebyly praktickou přípravou k boji. Staly se jen barvitou podívanou, určenou k pobavení diváka. Rytířská jízda končila svoji existenci i na bojištích. Tam nastupovala v organizovaných formacích žoldnéřská pěchota, aby se na dlouhou dobu stala „královnou zbraní“.
Od 16. století začíná na bojištích jednoznačně převládat pěchota. Svoji převahu nezískala náhle. Středověký rytíř byl vytlačován pěšákem v dlouhodobém a komplikovaném procesu. Jistěže by se dala najít celá řada příkladů, kdy na středověkých bojištích rytířská jízda neobstála při střetu s pěchotou.
V Čechách bývají v této souvislosti s oblibou uváděny husitské války. Husitské válečnictví bylo nesporně zajímavou episodou v historii vojenství. Nelze mu upřít celou řadu předností, které mělo oproti svým protivníkům. Byla to jednak organizace a dále systematický výcvik. Z taktického hlediska to byla součinnost různých druhů zbraní. Protože v husitských armádách převažovala pěchota, bylo nutno ji „vylepšit“ tak, aby se vyrovnala obrněnému jezdci. Zvolená metoda „bojových“ vozů byla sice za dané situace účinná, ale poněkud těžkopádná. Je nutno mít na paměti, že husitské vozy nebyly vůbec žádným napodobením starověkých bojových vozů, ale pouze jakýmsi pojízdným polním opevněním. K jejich přípřežím ovšem bylo potřeba enormního množství koní. Přitom vlastní husitská jízda byla vždy početně slabá, řádově se jednalo asi o desetinu celkového početního stavu. Jezdci se dělili na kopiníky a střelce z kuší. Kopiníci byli zpravidla vybaveni ochrannou zbrojí, střelci většinou jen tzv. poloviční zbrojí, tj. bez ochrany nohou. Husitská jízda byla v bitvě užívána pro obchvatné údery na křídlo nepřítele a k pronásledování. Při přesunech tvořila předvoj a sloužila k zadržování nepřátelských sil do doby, než mohla být postavena vozová hradba. Dále byla část jízdy pravděpodobně používána k pořádkovým službám, což bychom mohli zhruba přirovnat ke službě moderního polního četnictva. Husitské vojenství bylo, a mnohdy ještě je, předmětem obdivu, někdy až nekritického. Je ovšem nutno vidět, že husité nebyli tvůrci systému, který by se stal přelomem ve středověkém válečnictví. Jejich přílišná vázanost na vozovou hradbu limitovala jejich taktiku terénem. Sám systém vozové hradby byl sice účinný proti rytířské jízdě, ale málo účinný proti manévrující pěchotě. Krom toho jejich defenzivní způsob první fáze bitvy by při stejném použití na obou stranách vylučoval počátek střetu a tedy i střet samý. Skutečný přelom na středověkých bojištích znamenalo až vystoupení švýcarské a německé pěchoty.
Těžkooděný feudální jezdec byl předurčen pro boj proti muži. Pro boj na dálku ani nebyl vyzbrojen. Rytíři byli sice vycvičeni k individuálnímu boji, ale nikoliv k součinnosti ve formaci. U vědomí své stavovské nadřazenosti se pak vůbec neradi podrobovali nějakým rozkazům. Ochranná zbroj rytíře byla sice dobře uzpůsobena proti chladným zbraním, ale stávala se neúčinnou proti stále se zdokonalujícím střelným zbraním. Miniaturizace palných zbraní a jejich postupné rozšiřování na stále větší počet bojovníků zapříčinila, že ochranná zbroj jezdce i jeho koně sice zatěžovala, ale nechránila jako dříve.
Hlavním důvodem taktické převahy pěchoty bylo to, že na bojišti vytvářela organizované a manévrovatelné formace. Tyto byly schopné nejen odolat útoku obrněné jízdy, ale i samy zaútočit na libovolného protivníka. Někdy bývá v souvislosti s tím přeháněn význam palných zbraní. Dokonce se vytvářel i takový obraz, že rytíř byl vytlačen jen díky střelnému prachu. Takové tvrzení je ovšem značně přehnané. Žoldnéřské armády v 16. století byly převážně vyzbrojeny chladnými zbraněmi. Hlavní zbraní pěšáka bylo dlouhé kopí a halapartna. Palných zbraní bylo zpočátku dosti málo a zhruba až v 17. století je asi polovina pěšáků vyzbrojena mušketou. Kromě toho tehdejší předovky, tj. zbraně nabíjené ústím hlavně, vyžadovaly k přípravě výstřelu příliš dlouhou dobu na to, aby se v bitvě mušketýr obešel bez ochrany kopiníka.
Jestliže mizí v průběhu 16. století z bojiště rytířská jízda, neznamená to samozřejmě, že mizí jízda jako taková. Stejně tak nemizí z vojenství šlechta. Právě naopak. Šlechtici své stále nadřazené společenské postavení prosazují i v armádě. Šlechta obsazuje v nových žoldnéřských vojscích velitelské funkce, na druhé straně ale již na ně nemá monopol. Bohatí šlechtici se pak věnují válečnictví jako podnikání. Z vlastních prostředků najímají žoldnéřské armády, které pak nabízejí panovníkům či jiným suverénům, kteří vojsko k válce sice potřebují, ale nemají peníze na jeho postavení či vydržování. Doménou šlechty ovšem zůstává i nadále jízda. Služba u jízdy je stále, byť nyní již poněkud paradoxně, považována za více, nežli služba u pěchoty. Staré zvyklosti se ovšem těžko překonávají, i když je realita úplně jiná.
Jezdectvo žoldnéřských armád se změnilo proti středověkému modelu úplně. Jízda nastupuje v pevně semknutých tělesech. Toto semknutí nebylo ovšem u jezdectva tak intensivní jako u pěchoty, neboť boj muže proti muži zde zůstal více v platnosti. Dále začínají krystalizovat jednotlivé druhy jízdy. Oproti středověku začíná narůstat důležitost lehké jízdy. Získat dobré lehké jezdectvo nebylo vždy snadné. Mužstvo bývalo najímáno u národů, které si zachovaly primitivnější ráz. Byli to např. Albánci (Stradiotové), které začali najímat nejprve Benátčané a pak je možno se s nimi setkat v armádách různých evropských států až do druhé poloviny 16. století. Dále to byli třeba uherští husaři, objevující se již v 15. století, častěji ale od 16. století. Jízdní střelci zavedli během času na místo luku a samostřílu palnou zbraň - hákovnici či arkebuzu. První jízdní arkebuzíři byli zorganizováni již v roce 1496.
Na druhé straně ale nevymizely ani těžkoodění jezdci. Je ale odstraňována ochranná zbroj koní, která ztrácí svoji funkčnost a koně jen zatěžuje a komplikuje jejich pohyb. Rovněž jsou odstraněna těžká rytířská sedla, jejichž rozsochy se staly zbytečnými. Z ochranné výzbroje jezdce mizí štíty. Těžký jezdec je i nadále opatřen helmou s pohyblivým hledím a plátovou zbrojí, chránící trup, ruce a přední strany stehen. Ostatní pláty mizí, jezdec je obut do vysokých kožených bot. U sedla jsou připnuta dvě podlouhlá pouzdra na pistole, tzv. holstra. Na bojišti se tak objevuje nový druh těžkého jezdce, označovaný jako kyrysník. Vedle kyrysníků existovali po určitou dobu i tzv. rejtaři, vybavení lehčí ochrannou zbrojí.
Nová jízda se snažila v bitvě uplatnit přednosti palných zbraní, kterými byla stále ve větší míře vybavována. Vyvinul se nový způsob jezdeckého boje, tzv. karakola. Jízda prováděla útok v několikařadové formaci, označované jako eskadrona. Při nájezdu na nepřítele odpálila první řada své pistole či arkebuzy, objela cvalem eskadronu po bocích a seřadila se znovu za poslední řadou. Tam jezdci v krytu nabíjeli vystřelené zbraně. Mezitím se dostala ke střelbě druhá a pak ostatní řady. Vlastní útok chladnou zbraní byl prováděn až po narušení nepřátelských řad střelbou. Karakolová taktika měla i řadu nevýhod. Proti pěchotě ji jízda díky své větší pohyblivosti mohla použít v podstatě kdykoliv. Samozřejmě byli karakolující jezdci i koně vystaveni účinkům palby pěchoty. Proti jízdě byla použitelná prakticky jen tehdy, pokud na tento způsob boje přistoupila i druhá strana.
Ve druhé polovině 16. století se objevuje nový druh jízdy - dragouni. Dragouni nebyli ve svých počátcích plnohodnotnými jezdci, pouze pěchotou, posazenou na koně. Využívali pro přesuny rychlosti, kterou jim poskytoval kůň, bojovali ale jako pěšáci. Dragouni mohli o své koně snadno přijít, přestože bylo k jejich střežení v průběhu boje vyhrazeno několik mužů. Proto byli vybavováni lehčími a tedy méně nákladnými koňmi. Sám název dragounů zůstává dodnes hádankou. Lze se setkat s celou plejádou názorů, římskou dračí standartou počínaje a tvrzením, že se „bili jako draci“ konče. Staromilci na ně hleděli přezíravě a považovali je jen za jakousi méněcennou odnož jízdy. Ve skutečnosti byli dragouni progresivním prvkem, který v sobě spojoval rychlost jezdeckého přesunu s předností pěchotní bojové taktiky.
Největším střetem žoldnéřských vojsk byla třicetiletá válka v letech 1618-1648. Ještě na začátku války se voják sám vyzbrojoval a vystrojoval. Zbraně a výstroj, které s sebou přinášel, měly vliv na výši žoldu. Jezdci si přiváděli i své koně. Později opatřují výstroj a výzbroj svým vojákům majitelé pluků, kteří jsou zpravidla současně i veliteli. Vojenské řemeslo je ovšem pro tyto pány výnosným podnikáním. Vynakládají sice nemalé obnosy na postavení pluků či celých armád, ale následně získávají nemalé sumy ze státní pokladny, levně zakupují konfiskáty apod. Základem armády je pěchota, tvořená asi z poloviny z mušketýrů, vyzbrojených těžkou doutnákovou mušketou. Druhou polovinu tvořili pikéři s dlouhými kopími. Dále byli pěšáci vyzbrojeni kordem, který nahradil těžký meč, pikéři měli i helmy a ochrannou zbroj horní poloviny těla.
I jízda byla vyzbrojena kordem, který byl posléze nahrazen masivnějším palašem. Dále náležel k jezdecké výzbroji pár pistolí v sedlových holstrech. Kyrysníci byli ještě v prvních letech války vybaveni plátovou ochrannou zbrojí. Postupně ale začínají její jednotlivé části odkládat. Ke konci války jsou zpravidla vybaveni jen helmou a náprsním a zádovým kyrysem. Arkebuzíři s lehčí ochrannou zbrojí jsou v průběhu války absorbováni jinými druhy jízdy. Dragouni se, stejně jako pěšáci, dělí na mušketýry a pikéry.
Vedle tohoto bitevního jezdectva nacházíme ve všech vojscích různé typy nepravidelné lehké jízdy. V bitvě těmto jezdcům nepřipadala žádná, nebo jen podřízená úloha. Jejich posláním bylo vést drobnou válku, přepadat nepřátelské transporty, znepokojovat nepřítele na pochodech či v táboře apod. Lehká jízda pocházela z různých krajin. Např. ve vojsku českých stavů byla uherská a sedmihradská jízda. Tito jezdci jsou známi svým předčasným útěkem z bitvy na Bílé hoře. Na císařské straně byli pro změnu polští kozáci. Vyskytovali se i později ve Valdštejnově vojsku. On sám je příliš rád neměl, stěžoval si na jejich divokou nekázeň a rychlou náklonnost ke vzpourám. Proto se také polští kozáci ve Valdštejnově armádě neudrželi a na jejich místo nastoupili Chorvati.
Třicetiletá válka poskytuje zvláštní obraz v poměru zastoupení pěchoty a jízdy. Zatímco již téměř po dvě staletí vzrůstal počet pěchoty na úkor jezdectva, lze nyní sledovat opačnou tendenci. V habsburské armádě dokonce po určitou dobu tvořila jízda asi polovinu stavu. Armády, jejichž počty stále vzrůstaly, neměly žádné zásobovací základny a své potřeby si opatřovaly rekvizicemi. K této činnosti bylo nejvhodnější právě jezdectvo. Je ovšem nutno dodat, že se jednalo o přechodný jev. Později budeme pozorovat stálý pokles zastoupení jízdy ve vojsku.
V prvních fázích třicetileté války se ještě setkáváme u jízdy s déletrvající střelbou před střetnutím s nepřítelem. Toto bylo ovšem na úkor síly úderu. Ke konci války se ale množí případy, kdy jezdectvo útočí v trysku, aniž by vůbec střílelo. Tyto pokroky učinila taktika jízdy zásluhou švédského krále Gustava Adolfa. Švédské jezdectvo, sešikované ve třech řadách, se dává na do trysku. Jakmile rozeznali bělmo v oku nepřítele, vystřelila první a druhá řada své pistole, ale hned nato se chopili jezdci palašů.
Třicetiletá válka byla posledním velkým střetem, který byl vybojován převážně žoldnéřskými vojsky. Ve druhé polovině 17. století začínají být budovány stálé armády. Latentní spory mezi jednotlivými státy mohly kdykoliv propuknout v ozbrojený konflikt. Starý žoldnéřský systém, kdy byla vojska najímána před započetím nepřátelství a po podepsání míru byla rozpouštěna, již nevyhovoval. Bylo potřeba mít k disposici určitý počet stálého vojska, který bylo možno v případě hrozícího konfliktu doplnit na potřebný stav. Pokud si odmyslíme různé systémy doplňování, platí toto v podstatě dodnes. Stálé armády přinesly i pevné organizační struktury a začlenění jednotlivých druhů zbraní do celkového armádního komplexu. U jízdy se ustalují kategorie, které pak přetrvávají, ať již účelně či neúčelně, po dvě až tři staletí.
Hlavním druhem bitevního jezdce zůstává i nadále kyrysník. Jeho ochranná zbroj je již značně zredukována. Helmu a kompletní kyrys najdeme ještě i u kyrysníků ve 20. století. Na druhé straně se již v 18. století setkáváme s odkládáním helmy a v 19. století s odkládáním kyrysů.
Dragouni tvoří stále jakýsi mezičlánek mezi pěchotou a jízdou. Dragounští pikéři záhy mizí, ale píky jsou se všeobecným zavedením bajonetů na přelomu 17. a 18. století zrušeny i u pěchoty. Zhruba v té době jsou zaváděni u pěchoty granátníci a záhy na to se objevují i u dragounů. Když byly ruční granáty ke konci sedmiletí války z výzbroje odstraněny, zůstávají pěší i jízdní granátníci nadále součástí vojska, nyní ovšem již jen podle jména, přičemž plní funkci elitních jednotek. Dragouni se pak v průběhu 18. století zařazují mezi plnohodnotnou jízdu.
Nepravidelná lehká jízda, najímaná za třicetileté války, většinou nebyla pro své špatné kvality převzata do stálých armád. Brzy ale vyvstal nedostatek takového druhu jezdectva, které by obstarávalo průzkum, pronásledování a podobné úkoly, ke kterým se kyrysníci ani dragouni nehodili. K těmto účelům byly ke konci 17. století vytvářeny zvláštní jednotky, mnohdy napodobující různá národní jezdectva. Tak ve většině armád vznikají podle uherského vzoru husaři, podle polského huláni apod.
V průběhu 18. století byla již jízda běžně dělena na těžkou a lehkou. K těžké jízdě zpravidla náležely takové kategorie jako např. kyrysníci, jízdní karabinýři, jízdní granátníci, později i dragouni. Husaři, huláni, švališaři, jízdní myslivci apod. náleželi většinou k lehké jízdě. Dělení na jednotlivé kategorie se neřídilo žádnými obecně platnými pravidly a ne každá armáda měla všechny tyto typy jízdy. Ani začlenění jezdeckých kategorií mezi těžkou či lehkou jízdu nebylo vždy stejné. Tak např. v roce 1866 patřili rakouští dragouni k lehké jízdě, zatímco pruští huláni k těžké jízdě. Těžká jízda byla vybavována robustními koňmi, kteří svojí hmotností posilovali sílu nárazu jezdecké ataky. Lehké jízdě byly naopak přidělovány menší a pohyblivější druhy koní, více vhodné pro jejich úkoly. Jednotlivé jezdecké kategorie, které se původně vyznačovaly poněkud odlišným způsobem boje, začaly z hlediska svého použití postupně splývat. Již na přelomu 18. a 19. století by v podstatě všechny armády vystačily s dělením na těžkou a lehkou jízdu. Ke konci 19. století se pak již jevilo zbytečným jakékoliv dělení jízdy. Nicméně kategorie kyrysníků, dragounů a všech ostatních byly konzervativní tradicí zachovány i ve 20. století. V té době ovšem již bez jakéhokoliv praktického významu.
Jednotlivé jezdecké kategorie dávaly téměř neomezené možnosti tvůrcům vojenských uniforem. Starý problém rozeznání protivníka na bojišti měl být vyřešen zavedením jednotného stejnokroje. Tato „jednotnost“ byla ovšem značně omezená. Prakticky po celé 18. a 19. století představovala každá světová armáda pestrý uniformní mumraj. Je pravdou, že postupem doby se ustálily určité markanty, typické pro tu či onu armádu. Často to byla barva uniformy jako např. bílá v Rakousku, červená v Anglii či zelená v Rusku. Ale pokud toto bylo dodržováno, platilo to většinou jen pro pěchotu. Jízda všeobecně vynikala pestrostí a barevností uniforem až karnevalovou. Typickou ukázkou jsou husarské uniformy. Téměř ve všech armádách je najdeme v těch nejrůznějších barevných provedeních. Na druhé straně se barevné kombinace mnohdy opakovaly v cizích armádách. Někdy se pak na bojišti stávalo, že vlastní husaři byli pokládáni za protivníka či naopak. K jakým následkům to vedlo netřeba jistě zdůrazňovat. Tento problém byl ovšem zdaleka širší a netýkal se samozřejmě pouze husarů.
Výzbroj jízdy se skládá ze zbraní chladných a palných. Hlavní chladnou zbraní jezdce je palaš s rovnou čepelí či šavle s čepelí obloukově zakřivenou. V palaši můžeme spatřovat přímého následníka evropského meče, šavle se dostaly do Evropy z východu. V 19. století můžeme sledovat postupné vytlačování palašů šavlemi. Bajonet čili bodák není typickou jezdeckou zbraní. Jedná se o součást pěchotní výzbroje, která střelci s puškou nahrazovala na přelomu 17. a 18. století zrušené kopiníky. Proto také nacházíme bajonety u jízdy nejdříve u dragounů. Ve větší míře se pak znovu bajonety objevují u jízdy ve 20. století. Toto souvisí s technickým pokrokem vynucenou tendencí přechodu k dragounskému způsobu boje. Bodák pak často najdeme nošený na opasku, zatímco šavle bývá upevněna u sedla. Třetí hlavní chladnou zbraní jízdy je kopí. Vedle kopí dragounských pikérů, které ovšem mizí v průběhu 17. století, je to vlastní jezdecké kopí, označované často jako píka či lance. Jeho použití není jednotné, v různých armádách a v různých dobách jeho obliba roste či klesá. Kopí bylo typickou zbraní např. polských hulánů či ruských kozáků. S napodobováním hulánů ve většině evropských armád dochází i k rozšiřování jezdeckých kopí. Ovšem píky můžeme najít třeba i u husarů nebo kyrysníků. Dalo by se očekávat, že s pokrokem výzbrojní techniky bude kopí z jízdní výzbroje mizet. Zcela paradoxně se ke konci 19. století objevila módní vlna, při níž téměř všechny evropské armády zavedly pro své jezdce kopí s ratištěm z duté kovové trubky.
Další kategorii výzbroje jízdy tvořily palné zbraně. Střelné zbraně, nevyužívající k výstřelu tlaku spálených plynů, jako na př. luky, ještě sice přežívaly na východě Evropy a na Balkáně, ale vzhledem k jejich stále nižší použitelnosti na moderním bojišti od nich můžeme zcela odhlédnout. Původní jezdeckou palnou zbraní je pistole. Pokud si odmyslíme nabíjení, je ovladatelná jednou rukou, což je důležité pro jezdce, který musí druhou rukou řídit koně. Pistole, nejčastěji v páru, umístěné v sedlových holstrech, byly typickou součástí výzbroje jezdce v 17. a 18. století. Koncem 18. a v průběhu 19. století počíná být používání pistolí redukováno. Zůstávají většinou jen důstojníkům nebo poddůstojníkům, mužstvo bývá zpravidla vyzbrojeno puškou. Pušky ovšem patří rovněž již k prvotní výzbroji moderní jízdy. Z počátku to byly arkebuzy jízdních střelců a pěchotní muškety dragounů. Ještě v 18. století bylo běžné, že dragouni byli vyzbrojeni pěchotními puškami s bodákem. Jak se postupem doby stírají rozdíly mezi dragouny a ostatní jízdou, začíná se sjednocovat i jejich výzbroj. Jezdecká puška, označovaná často jako karabina, bývá oproti pěchotní kratší a lehčí. Někdy byly karabiny extrémně krátké a svojí velikostí se příliš nelišily od běžných jezdeckých pistolí. Téměř všechny typy vojenských ručních palných zbraní až do 70. let 19. století byly předovky, tedy zbraně, nabíjené ústím hlavně. Existovaly samozřejmě i dokonalejší typy, ty se ale pro armádní použití příliš nehodily. Jejich konstrukce bývaly příliš náročné a tedy drahé pro hromadnou výrob. Čestnou výjimkou zde bylo Prusko, které o tři desetiletí předběhlo světový vývoj. U zbraní se v průběhu doby měnily jejich zámky. Dragounské doutnákové muškety byly vlastně zbraní pěchoty, ale doutnákové zámky byly z evropské armádní výzbroje všeobecně odstraňovány na přelomu 17. a 18. století. Jezdecké palné zbraně byly většinou vybaveny křesadlovým zámkem různých konstrukcí. Až na začátku 19. století je křesací kamínek nahrazen chemickou roznětkou, objevují se tzv. perkusní zbraně. Tyto se ale do výzbroje dostávají prakticky až ve druhé třetině 19. století a udržují se v ní tak po relativně krátkou dobu. Již na přelomu 60. a 70. let jsou pod vlivem zkušeností z prusko-rakouské války nahrazovány zadovkami na jednotný náboj. Vývoj pak směřuje k víceranným opakovačkám, které jsou všeobecně zaváděny v 80. a 90. letech 19. století. Pistole jsou nejdříve nahrazovány revolvery, ve 20. století se dostávají do armádní výzbroje samonabíjecí pistole. Na začátku 20. století se pak u jízdy, s určitým opožděním proti pěchotě, objevují kulomety.
V jezdecké taktice najdeme v období stálých armád jen málo nového. Rozdělení jízdy na těžkou a lehkou předurčuje i poslání těchto složek. Rozhodujícím bitevním jezdectvem zůstává těžká jízda. Lehká jízda plní většinou pomocné role a dále ty, pro které je těžká jízda nevhodná. V souvislosti s integrováním dragounů mizí i jejich způsob boje. Žádné z těchto tvrzení však neplatí absolutně. I lehká jízda může být použita jako bitevní jezdectvo. A jezdec v případě potřeby bojuje jako pěšák, dokonce je k tomu ve většině armád systematicky cvičen. Ovšem hlavním úkolem jízdy zůstává boj chladnou zbraní v sedle koně. Střelba při útoku bývá dokonce jezdcům zakazována, jak to činil např. pruský král Fridrich II. Ale ani v tomto neplatí nějaké všeobecné a neměnné pravidlo.
Tak např. předpis pro rakouskou jízdu z 18. století stanoví, že s „regulérním nepřítelem“ se má bojovat palašem či šavlí, zatímco „dědičný nepřítel“ má být napadán palbou. Regulérním nepřítelem byl myšlen evropský protivník jako např. Prusové či Francouzi. Dědičným nepřítelem zde byli míněni Turci. Turecké nebezpečí skutečně Habsburkové zdědili současně s nástupem na uherský trůn a pak je přebíral jeden panovník od druhého současně s vládou. O tureckých válkách bylo napsáno již mnoho a netřeba proto tento problém hlouběji rozvádět. Připomeňme snad jen, že Turci se při své expansi dokonce dvakrát propracovali až k obléhání Vídně v letech 1529 a 1683. V první třetině 18. století sice Turci zaznamenali četné ztráty a porážky při střetu s habsburskými vojsky pod velením prince Eugena Savojského, přesto ale zůstávali, i přes celkový úpadek své armády, stále nebezpečným protivníkem. Zaostávání tureckého vojska se projevovalo především v pěchotě a dělostřelectvu. U jízdy měli Turci naopak zcela zřetelnou převahu. Z toho pramenila snaha narušit řady turecké jízdy nejdříve soustředěnou palbou. O tom, že turecká jízda byla obávaným soupeřem ještě ke konci 18. století svědčí i rakouské přípravy k poslední válce s Tureckem, kterou vedl v letech 1788-1790 císař Josef II. Ochranná zbroj byla u rakouské jízdy v 18. století zredukována na minimum. Helmy byly zcela odstraněny a pouze kyrysníci zachovali náprsní plát, tzv. plastron. V rámci příprav na válku s Tureckem byly ze skladů vytaženy staré helmy a kompletní kyrysy, užívané naposledy zhruba před půlstoletím. Byly přidělovány nejen kyrysníkům, ale i dragounům. Ovšem pouze těm jednotkám, které byly určeny pro turecké bojiště. Např. jízda, která byla použita v té době k potlačování povstání v tehdejším Rakouském Nizozemí (zhruba v nynější Belgii), touto ochrannou zbrojí vybavována nebyla. Turecká problematika byla ale zcela specifická a neovlivnila směry evropského válečnictví.
V použití jízdy neučinil nijaké pronikavé změny ani Napoleon. Pouze vymezil principy součinnosti jízdy s jinými druhy zbraní v současném pojetí války. Prakticky je jízda stále více vytlačována z bojiště rostoucí palebnou silou pěchoty a stále mohutnějším dělostřelectvem. Přesto nacházíme jízdu na všech bojištích 19. století. Její funkce jsou stále nezastupitelné, stále je nejrychlejší složkou armády. V bitvě začíná být používána realističtěji, převážně opět proti jízdě. Projevují se i tendence k návratu k prvotnímu dragounskému způsobu boje, zatím ale nepřevažují. Konec 19. a začátek 20. století dávají již zcela jasné signály, že role jízdy na bojišti končí. Všeobecné zavedení opakovacích pušek a stále početnější a dokonalejší děla a kulomety začínají měnit jízdní ataku v sebevražednou záležitost. Jsou tu i praktické zkušenosti z válek na přelomu staletí. Přesto je ve velení armád dosti konzervativních lidí, kteří ještě na prahu I. světové války vidí prvořadý úkol jízdy v boji v sedle se šavlí v ruce.
I. světová válka přinesla všem zastáncům klasického jezdeckého boje krvavé rozčarování. Jezdci se zde mohli většinou uplatnit nanejvýše jako dragouni v 16. a 17. století - koně mohli používat k přesunům, bojovat ale museli jako pěšáci. Někdy zůstávají jízdou již jen podle jména. Moderní armády, stejně jako armády starověku a středověku, potřebovaly velké množství koní ve vozatajstvu. Novověk k tomu přispěl svými nároky na mohutné polní dělostřelectvo, k jehož přepravě byly potřeba rovněž tisíce koní. První automobily pochází sice již z konce 19. století, ale ještě za I. světové války nebyl počet motorových vozidel dostatečný k tomu, aby vytlačil tažného koně z vozatajstva a dělostřelectva. Pro tyto složky jsou někdy koně odnímány i jízdě.
Ani trpké zkušenosti z jatek I. světové války nedovedly otevřít oči zastáncům zastaralých koncepcí. Vojenská jízda existuje téměř všude i ve 20. a 30. letech 20. století. Její počet se sice rapidně zmenšil a pohled na ni je již mnohem realističtější, přesto se najde v té době jen málo lidí, kteří jsou schopni a ochotni říci, že vojenský jezdec již patří minulosti. A tak najdeme jízdu i ve II. světové válce. Této války se účastnilo asi 7 milionů koní. Tento překvapivě velký počet musíme ovšem z valné většiny připočítat na vrub vozatajstvu a dělostřelectvu. Lidské ztráty z tohoto posledního světového konfliktu jsou vyčísleny aspoň přibližně. U koní se o to snad ani nikdo nepokusil.
Bylo zapotřebí dvou světových konfliktů, aby vojenští odborníci konečně došli všeobecně k názoru, že kůň na moderní bojiště nepatří. Po II. světové válce jízda v krátké době mizí ze všech armád světa.
Ale ještě dnes najdeme vojáky na koních, většinou v krásných pestrých uniformách, kteří „střeží“ vládní budovy či vítají státní návštěvy. Tak mají Francouzi Republikánskou gardu či Angličané různé královské gardy. S jejich použitím na bojišti přirozeně nikdo nepočítá, jedná se o jednotky, určené pouze k ceremoniím. Na druhé straně objevíme i v bojových jednotkách třeba „kyrysníky“ či „dragouny“. Samozřejmě již jen podle jména. Např. války s Irákem v roce 1991 se zúčastnili mj. francouzští dragouni z Toulouse. Jednalo se ovšem o obrněný pluk, užívající historický název svých předchůdců.
Nezbývá než doufat, že kůň nebude nadále zatahován do lidských válečných konfliktů. V historických uniformách se budou ve výročí bitev prohánět na koních po bojištích jen romantici a milovníci tradic. Budou nám připomínat ony dávné války, ale i statečné jezdce a jejich krásné koně.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/vojenska-jizda-v-prubehu-staleti-uhlir.html