Vojenská léta v pamětech Josefa Němce, chotě Boženy Němcové

09.07.2021 16:47

Josef Němec (ed. Miloslav Novotný)

Naposledy upraveno: 09.07.2021

 

Dne 10. července 1805 se v Novém Bydžově narodil Josef Němec, český vlastenec, publicista a manžel spisovatelky Boženy Němcové (roz. Barbory Panklové). Němec byl od roku 1835 příslušníkem důchodkové a později finanční stráže. Předtím však osm let sloužil jako voják řadového pěšího pluku Lilienberg č. 18. Odveden byl v roce 1824 za trest kvůli údajné účasti na studentských nepokojích. Na vlastní žádost byl v roce 1827 odeslán do posádky pluku v Itálii (Neapolsku), od roku 1831 sloužil jako šikovatel granátníků v Praze. Z armády byl propuštěn na vlastní žádost dne 20. června 1832. Podle propouštěcího listu hovořil německy, česky, italsky a latinsky, dovedl číst, psát, počítat i dělat tabulky; v civilu byl zdvořilý a řádný, v pluku oblíbený, ve výstroji pěkný a čistý; žádná nectnost u něj shledána nebyla.

Němec ve svém pozdějším věku sepsal paměti, které byly postupně publikovány časopisecky. V roce 1928 je souhrnně vydal Miloslav Novotný pod názvem Z pamětí Josefa Němce, chotě Boženy Němcové (online viz cs.wikisource.org/wiki). I když paměti vznikly s poměrně velkým časovým odstupem od Němcovy vojenské služby, přinášejí několik zajímavých postřehů, které se týkají okolností jeho odvodu či používání češtiny v c. k. armádě:

 

 

V měsíci květnu 1824 navštívil zvěčnělý císař František se svou chotí Prahu. K přivítání císaře pána děly se velké přípravy a studujícím z university při císařovu vjezdu do hradu hradčanského bylo ustanoveno náměstí křižovnické s nařízením provolávati mu vivat! Hned na [to] povstala po Praze řeč, že bylo slyšet z našeho středu od některých na místě provolávání vivat! výkřik bída! Zakládá-li se tato pověst na pravdě, tvrdit nemohu, já alespoň v tom návalu lidu takového něco podobného neslyšel, proto ale držela se tato pověst co pravdivá. Při audienci sborů profesorských u císaře přišla i poptávka na chování študujících, které bylo císaři vylíčeno pro studující v nepříznivém světle. Nato měl císař se ptát, jakým způsobem by se podobnému počínání študujících učinilo přítrž.

Odpověď na to zněla: nejlepší by byl bílý kabát. Povídalo se, že tento výrok vyjíti měl od generála křižovníků Köhlera, ba jiní tvrdili od samého od nejvyššího pulkrabího co předsedy tehdejšího gubernia (nyní místodržitelství) v Království Českém, hraběte Antonína Kolovrata, pozdějšího státního ministra. Tímto výrokem byl osud velkého počtu studujících rozhodnut. Tehdejšího času byli študující vůbec od vojenského stavu osvobozeni, a aby se k těmto tím spíše sáhnout mohlo, byli na ten rok ze studií vyloučeni. Ta samá procedura se děla též na technice, což bylo na tu dobu něco neslýchaného. Jakéhosi odvolání nebylo odvrátit tento krutý osud za vlády absolutistické a k tomu metternichovské. Tento osud stihl více než 200 mladíků, dílem filosofů, dílem techniků, a mezi těmi byl jsem i já. Že jsem i já byl vřaděn mezi tyto, toho příčina jest mně až podnes neznáma, neb byl jsem si toho vědom, že jsem se v ničem neúčastnil, snad proto, že jsem dostal z náboženství špatnou známku.

V prvním okamžení sebral[i] každého proškribovaného, koho natrefil [i] ve svém bytu, odvedl [i] na radnici k odvodu. Bez výjimky, byl-li tělesně k vojsku schopen neb ne, stal se vojákem a sice [s] čtrnáctiletou kapitulací každý u svého patřícího pluku. Z těchto bylo nejvíce vřaděno k pražskému pluku Kučera, nynějšímu Benedek, já byl vřaděn ke pluku tehdejšímu Lilienberg a bylo nás 17. Mezi těmito byli někteří k vojenskému stavu docela tělesně neschopní, jeden byl šilhavý, druhý přihrblý, třetí s křivými noh[ami], a konečně jeden docela krátkozraký, jmenovitě to byl Kocián, již ze studentských dob známý co český básník, vydal celou sbírku dosti obšírnou českých básní. Musím tu podotknout, že byl též tímto osudem stižen pozdější P. Schmidinger, můj vroucí přítel, známý to po celých Čechách co horlivý a obětavý vlastenec, který si o Matici českou vydobyl se svýma sbírk[ami] velkých zásluh. Jda k polední době po Staroměstském náměstí, spatřil jsem skládati vojenskou přísahu mých kolegů u strážnic[e] toho času stojící naproti paláce Kinského. Věděl jsem, že na mne čeká stejný osud, a domnívaje se, že tomu ujíti mohu, když se z Prahy vzdálím, neb toho času platilo „kdo uteče, ten vyhraje“, odebral jsem se bez meškání k domovu. Asi po čtrnácti dnech mého pobytu doma přišel na tehdejšího purkmistra přísný rozkaz, aby mě do Jičína dostavil k odvodu. Rodiče se kojili nadějí, že jsa nadmíru tělesně slabý budu uznán k vojsku neschopným. Vzdor mé slabosti stal jsem (se) vojákem u pěšího pluku Lilienbergova. Vojenskou přísahu jsem skládal společně [s] několika též odvede[ný]mi nováčky, rozenými to Němci. Důstojník vykonávaje tuto funkci předčítával přísahu pouze německou, maje za to, že já co študent musím se vyznat též v němčině. Při tomto předčítání německé přísahy neklapl jsem ani hubou. Vida to důstojník, že neodpovídám, obrátil se ku mně s otázkou, proč nepřisahám. Odpověděl [jsem] mu: já jsem Čech a chci přisahat po česku. Tento byl ale tak moudrý, že se mnou souhlasil a se pronesl: „Máte pravdu, česká přísaha je dů[raz]nější (viel kräftiger)“ a já skládal nato přísahu po Česku. Takováto shovívavost toho důstojníka na tu dobu byla něco neobyčejného, jiný by mé odepření přisahat po německu, tak jak jsem později panujícího ducha tehdejšího důstojnictva poznal, [pokládal] za jakousi [v]zpouru. Druhý den nato jsem byl transportován do Josefova a tam vřaděn [k] třetímu batailonu mého pluku posádkou tam ležící[mu), kde jsem se shledal [s] mnohými z mých bývalých kolegů, k několika plukům rozdělených.

Mnoho-li je doposud z oných roku 1824 tímto osudem stižených študujících na živu, není mně povědomo. Jeden z těchto a sice Šedivý, jeden z mých nejdůvěrnějších přátel, umřel před krátkým časem co major na odpočinutí v Berouně. Druhý, a sice Frant. Tvrdý, žije doposud a je nyní farářem v Střítěži blíže Polné. Tento byl po něko[lika]leté službě z vojny co dědič selské živnosti z vojny propuštěn, študoval v Budějovicích theologii, kde jsem se s ním co absolvovaným theologem roku 1831 při svém návratu z Italie do vlasti náhodou naposledy sešel.

Nemohu opomenout uvésti tu též v krátkosti něčehož z mého vojenského života. Vypravovalo se po začátku, že jako z trestu k vojsku odvedení zůstaneme po celý čas služby sprostými. Tomu ale tak nebylo, nebo postoupili mnohý svým časem za důstojníky. Nahlížeje, že tu není pomoci, vpravil jsem se dosti záhy do té vnucené vojančiny. Příčina toho byla ta, že se se mnou od představených vlídněji zacházelo, zvláště tehdáž, když se stal mým setníkem baron Běla, nad jiné to muž vzdělaný, svého času pověstný astronom, neb jest vynalezcem jedné komety, mající jeho jméno. Běla byl rozený Sasák a potomek českých vystěhovalců, a co takový byl přízniv české řeči, ačkoliv sám se v ní jen vyznal v tom nejpotřebnějším. Důkaz toho podal tím, že mně nařídil, abych vykládal vojenská pravidla při odbývané škole mužstvu, z většiny české národnosti, tehdáž pozůstávající pouze v německém jazyku, po česku, což i mně působilo, neznaje se sám důstatečně v pravidelné češtině, nemalou obtíž. Jeho příčinem stal jsem se kadetem, jak pravil, abych snáze postoupit mohl za důstojníka. Můj, jak se nazýval, polní pluk ležel toho času posádkou v Neapolsku, v hlavním městě samém. Má vroucná touha byla seznat krásnou Italii a k tomu se mně naskytla příležitost za příčinou odeslání transportu mladšího mužstva k doplnění pluku. Dobrovolně jsem se hlásil, bych byl odeslán též s tímto transportem k pluku, což se i stalo. Tak jsem seznal při častých pochodech skoro celou tu krásnou zem, kde jsem setrval přes čtyry roky. Musím ještě podotknout, že při tomto pochodu do Italie setník vedoucí transport za Kaplici, tam, [kde] stávají hranice mezi Čechy a hoření[mi] Rakousy, nařídil odpočinek. Při této příležitosti se mne zmocnil nikdy před tím netušený cit a byl jsem tímto citem tak dojat, že jsem se snížil k zemi a na rozloučenou [s] mou drahou vlastí zem políbil, nevěda, vrátím-li se kdy nazpět.

 

...Již ze životopisu Jungmannova od Zeleného, vydaného nákladem Matice české, je známo, že v prázdných dnech, a sice každý úterek a čtvrtek dopoledne po školních hodinách vyučoval v češtině. K t[ě]mto přednáškám nebyl žádný nucen, a přece navštěvovala tyto přednášky většina žáků pilně, mezi těmi byl i já. Při těchto přednáškách jsem se po prvé v mém živobytí dozvěděl, že mimo domácí mluvy české se v novější době i v české řeči píše a knihy tisknou. Čítával nám ze své malé „slovesnosti“, ním vydané, a při tom nám vysvětloval o pravopisu, mluvnici a skladbě. Mne tyto přednášky tak zajímaly, že jsem si slovesnost u jednoho antikváře v židovském tandelmarku a jak se podnes pamatuju, za čtyry groše šajnových koupil… Tato slovesnost Jungmannova byla mně tak milá, že jsem si ji vzal s sebou, když jsem se pozděj stal vojákem při mém pochod[u] v roku 1826 do Italie, a nesl v tornistře uschovanou až do Neapole, kdež můj pluk ležel toho času posádkou, a v prázdných chvílích co milou vzpomínku na drahou vlast v ní čítával...

(Poznámka K.S.: pro představu, co nesl Josef Němec ve své tornistře při pochodu do Itálie, viz Slowesnost aneb zbjrka přjkladů s krátkým pogednánjm o slohu, Praha 1820, online dostupné na books.google.cz/books?id=vqJbAAAAcAAJ)

 

Dodatky k příspěvku

09.07.2021 Karel Sáček

 

Řadový pěší pluk Lilienberg č. 18 zasáhl do Němcovy kariéry znovu v roce 1838, tentokrát s nepříznivými následky. Tehdy Němec sloužil jako respicient důchodkové stráže v Josefově. Dne 4. srpna 1838 Jan Leiszler, pěšák pluku Lilienberg č. 18 podal stížnost na chování respicienta Josefa Němce a vrchního dozorce Františka Bienerta, že ho „ztýtrali zneužitím zbraně“. Toto obvinění se neprokázalo, ale svědky bylo potvrzeno, že oba obvinění dotyčného pěšáka, který se odmítl prokázat totožnost „tahali sem a tam a tak s ním nanejvýš neslušně nakládali.“ Z pozdějšího svědectví Václava Rumla, správce vrchnostenského úřadu ve Velichovkách z 15. dubna 1839, víme, že při zákroku proti Janu Lieszlerovi byl Němec „ve stavu docela střízlivém“. Němec byl nakonec 26. září 1838 zproštěn spolu se svým kolegou nejvážnější obžaloby, ale kvůli této kauze mu byl zamítnut kariérní postup - došlo k odvolání jeho povýšení na podinspektora se služebním působištěm v Kutné Hoře.