Vojenské stejnokroje 1848-1849, 2. část: polní tažení maršála Radeckého v Itálii
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 15.09.2016
V prvních týdnech roku 1848 mělo rakouské císařství k dispozici ozbrojené síly rozptýlené ve všech částech monarchie, v nestejné síle a v různé lokální koncentraci. V severní Itálii tehdy stála sice dobře vycvičená, ale početně poměrně nevelká armáda pod velením dvaaosmdesátiletého polního maršála Josefa Radeckého z Radče, důstojníka patřícího ještě ke generaci aktivně bojující s Napoleonem. Přes svůj vysoký věk, v němž převzal velení nad zmíněným kontingentem, byl obdivuhodně aktivní a v následujících dramatických měsících se projevil jako chladnokrevný perfektní profesionál. Dokázal totiž v komplikované situaci, pro jeho formace od počátku krajně nepříznivé, i s omezenými silami získat nakonec strategickou iniciativu.
Důstojník rakouského pěšího pluku č. 1 (majitel císař Ferdinand, od listopadu císař František Josef I.) v polní adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37.
Rakouský křídelní pobočník v polní adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37.
K jeho nepočetnému vojsku, ve kterém byla třetina italských a tudíž potenciálně nespolehlivých vojáků, došly první posily teprve v březnu, tedy v době, kdy revoluční pohyb začal nabývat na intenzitě v celém mocnářství a nejvíce právě na území Lombardie a Benátska, kde byly Radeckého jednotky dislokovány. Jako první přišly disciplinované hraničářské pluky a jeden pěší regiment. Na počátku válečných operací pak celkový počet jednotek, kterým starý maršál velel, čítal včetně četnictva a technických rot maximálně pětašedesát tisíc mužů.
Proti nim stálo devadesát tisíc vojáků pocházejících takřka z celého Apeninského poloostrova, nejpočetnější pak byla armáda Království Sardinie a Piemontu. Velká technická výhoda jejich oddílů spočívala v dokonalejší výzbroji, která sestávala z tehdy moderních pušek s rýhovanou hlavní, jenž u Rakušanů patřily pouze k vybavení mysliveckých praporů. Radeckého formace stály v první čtvrtině revolučního roku v historických italských městech jako byla Cremona, Pavie, Vicenza, lombardská metropole Milán a Bergamo, dále v Piaceze a Lodi, rovněž v Padově, Mantově, Rovigu, Veroně a Benátkách.
Na severu a západě musely čelit Radeckého pluky silnému uskupení Piemonťanů, jichž stálo v poli čtyřicet pět tisíc, z jihu pak byl očekáván nástup menších kontingentů středoitalských států. Ve vzbouřeném Toskánsku, kde v hlavním městě Florencii 21. března 1848 národně orientované síly vyhlásily Rakousku válku, bylo ve zbrani 5 000 mužů, kteří vzápětí následující měsíc vpochodovali do Lombardie. V Parmě po útěku prorakouského vévody přešlo důstojnictvo s mužstvem na stranu Sardinie a malé vévodství parmské vyslalo na bojiště celkem 1 500 mužů. Rovněž Modena se připojila k protirakouské koalici a dala k dispozici toskánskému sboru jednotku o 2 500 mužích. Nejsilnější z těchto útvarů patřil ozbrojeným silám Církevního státu, jehož vláda vypověděla poslušnost papeži Piu IX. a do čela papežského vojska se postavil piemontský generál-poručík Giovanni Durando. Dvě divize pod Durandovým velením vyrazily proti vůli Pia IX. do pole v celkovém počtu 15 000 mužů. O dva tisíce méně bylo ve formacích neapolských, které rovněž zahájily válečné akce proti Vídni (již od ledna 1848), navzdory odporu prohabsbursky orientovaného krále obojí Sicílie Ferdinanda II.
Pěšák rakouského pěšího pluku č. 5 (majitel Filip princ hessenský) v polní adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37.
Dragoun rakouského dragounského pluku č. 2 (majitel Ludvík I., král bavorský) v adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37.
Po tzv. tabákovém incidentu na přelomu r. 1847-1848, který byl vlastně bezprostřední záminkou k ozbrojenému povstání, došlo k prvním střetům. Rakušané - vojáci a důstojníci - totiž tehdy začali na ulicích italských mést provokativně kouřit erární rakouský tabák (dýmky, cigarety a doutníky) a nutili jej i Italům, čímž dávali ostentativně najevo svou loajalitu vídeňskému trůnu. Rozhořčení italští patrioti je napadali a ve vlastenecké horlivosti jim kuřivo vyráželi z rukou a úst, a tak vznikaly první incidenty. Situace se postupně vyhrocovala, takže v březnu byl lombardský místokrál arcivévoda Rainer nucen opustit nebezpečný Milán a uchýlit se pod ochranu děl veronské pevnosti. V Miláně byla tehdy rakouská posádka o síle asi deseti tisíc mužů, zeslabená navíc dezercemi italských vojáků. Proti císařským praporům stálo dvěstě tisíc Miláňanů. Radecký okamžitě jednal, přešel bleskově do protiútoku a za dva dny obsadil městské hradby, přičemž citadela uvnitř města držela povstalé obyvatelstvo v šachu svou artilerií.
Úspěšnější byli povstalci v Benátkách, kde jadranská flotila, složená takřka výlučně z Italů, přešla na stranu revoluce. Nicméně v Terstu zabránil povstání známý inženýr Josef Ressel, který vedle technické zdatnosti demonstrované vynálezem lodního šroubu projevil svou rozhodností i věrnost trůnu, později ovšem nepřipomínanou.
Události dostaly rychlý spád. 23. března starý maršál se třemi stříbrnými dvacetníky v kapse a s necelou desítkou tisíc vojáků opustil nepřátelstvím vřící milánský kotel a vytáhl na Veronu, další rakouskou pevnost, kde se mezitím soustředily jiné rakouské oddíly. Zatím sardinský monarcha Carlo Alberto vydal rozkaz k pochodu a 25. 3. překročil Ticino a vstoupil na území Lombardie. Takřka současně přešly Pád z jihu středoitalské batalióny.
Piemonťané za několik dní - 8. dubna - dosáhli Mincia a v témže čase oblehli Peschieru. Rakouská armáda ve stejné době byla v defenzivě a tísněna značnou přesilou. Po drobných šarvátkách zadních vojů a předních stráží se 6. května utkali soupeři u hřbitova obce Santa Lucia. Zde se vyznamenal 10. myslivecký prapor složený z českého mužstva pod velením plukovníka Kopala společně se setninami 45. pěšího pluku, kdy tvrdě odrazily sardinskou přesilu, ovšem za cenu značných ztrát. Přítomen byl také tehdy ještě arcivévoda František Josef, který se za několik měsíců stal císařem rakouským.
Myslivec rakouského mysliveckého praporu č 10 v polní adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37.
Husar rakouského husarského pluku č. 5 (majitel polní maršál Josef hr. Radecký z Radče) v adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37.
Pětadvacátého května dorazil do Verony s dvaceti tisíci vojáky generál Nugent a podstatně posílil kriticky nízký stav Radeckého armády. Záhy se začala situace obracet ve prospěch císařských barev. Srážka u Curtatone a Montamary 28. května znamenala pohromu pro toskánské, modenské a neapolské oddíly. Jejich poražené zbytky rychle ustoupily jihovýchodním směrem na Goito, kde se předposlední májový den spojily s piemontským sborem generála Bara a tentokráte dosáhly v boji s Rakušany úspěchu.
Ti utrpěli ve srážce velké ztráty a protirakouská koalice opět nabyla vrchu dobytím Peschiery sardinskou armádou. Radeckému v této době hrozilo nebezpečí obklíčení dalšími nepřátelskými pluky pod velením generála Duranda, který obsadil Benátky.
Proto se hrabě z Radče rozhodl k dalšímu energickému kroku nejen kvůli hrozbě dvaceti tisíců Durandových ozbrojenců. Překročením Mincia 5. června a obklíčením Vicenzy o dva dny později získal znovu bojovou iniciativu. Nejtěžší boje, které vzápětí následovaly, svedla nepřátelská vojska o klášter Santa Maria del Monte, kde se Rakušanům postavili na sveřepý odpor švýcarští vojáci papežského kontingentu. Zde byl 10. 6. smrtelné zraněn vítěz od Santa Lucie plukovník Kopal a dělostřelcům velel další nositel českého jména, plukovník Štvrtník. Švýcarům, ostatně nejlepším vojákům protirakouské koalice, poprvé a naposledy zde projevivším sveřepost v boji s tvrdým protivníkem, se postavili neméně udatně i z Čech pocházející infanteristé osmnáctého pluku. 11. června velitel Švýcarů Durando vzdal Vicenzu do Radeckého rukou a se závazkem tříměsíční neúčasti v bojích mohl odtáhnout v plné zbroji. Poté se již válečných akcí skutečně nezúčastnil.
Taktický a ve svých důsledcích i strategický úspěch u Vicenzy přiměl k odstoupení z protirakouské koalice i další sardinsko-piemontské spojence. Mimo patnácti set parmských pěšáků a jezdců přerušili válečné akce i jejich toskánští, modenští, papežští i neapolští spolubojovníci. Po příchodu 2. rezervního armádního sboru pak dosáhla rakouská armáda počtem devadesáti tisíc mužů konečné strategické převahy.
Hulán rakouského hulánského pluku č. 4 (majitel císař Ferdinand I., od konce roku 1848 František Josef I.) v adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37.
Bombardýr (poddůstojník) rakouského dělostřelectva v adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37. Takto byli vystrojeni rakouští dělostřelci i v Praze, Vídni i Uhrách.
Třebaže se Piemonťané snažili přechodným protiútokem u Rivoli změnit situaci znovu ve svůj prospěch a opět se o to pokusili 13. června u Verony, jejich protiofenzíva ztroskotala. Radeckého rozložení sil od hranic s Tyrolskem na severu po Mantovu na jihu bylo velmi výhodné, naproti tomu sardinsko-piemontské síly, zeslabené výše zmíněným odchodem spojeneckých pluků, byly nyní ohroženy porážkou. K té také záhy došlo u Mincia u Sommacampagna, kde se 24. června Rakušanům podařilo překvapivým útokem prorazit nepřátelská postavení a obsadit strategické výšiny, ovšem za cenu mnohem vyšších ztrát Radeckého formací. Mezi nimi se vyznamenal tváří v tvář nepřátelské přesile 54. pěší pluk, najímaný na Moravě. Bojové povzbuzení velitele von Sunstenau „Hanáci, držte se!“ bylo také později jediným českým nápisem na stuze plukovního praporu v celé rakousko-uherské armádě. Díky tomu, že se Hanáci skutečně srdnatě drželi, se mohl Radecký po překročení Ticina dostat do sardinského týlu
K hlavnímu střetu celého tažení r. 1848 však mělo dojít 25. června u Custozzy, kde se utkaly hlavní síly - ty byly přibližně vyrovnané. Piemonťané zahájili bitvu útokem, který ztroskotal. Nato přešli do protiútoku Rakušané a během odpoledne a podvečera dobyly batalióny náčelníka Schwarzenbergova štábu od Lipska do půl sedmé navečer již všechny výšiny u zmíněného města. Italské jednotky se daly na hromadný ústup a ten se po čtyřech měsících válečných akcí změnil v trvalou defenzívu. Pluky Carla Alberta ustupovaly k Milánu s rakouskými regimenty v patách. Euforie města, kde byl na jaře zahájen hromadný protirakouský odpor, se ovšem po debaklu sardinské armády změnila v pohrdání poraženými. Ztráty a dezerce na přelomu července a srpna osmačtyřicátého roku zredukovaly počet původně tak mohutného vojenského tělesa savojského monarchy na polovinu a na rozdíl od nyní sebevědomého a disciplinovaného Radeckého vojska byla armáda Carla Alberta zcela demoralizována. Pátého srpna se poslední odpor Piemonťanů u milánských bran zhroutil a následujícího dne starý maršál splnil slib daný na počátku tažení a do města se vrátil.
Rakouský generál v polní adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37.
Pěšák rakouského hraničářského pluku č 2 v polní adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37.
Příměří bylo podepsáno po dvou dnech 9. srpna. Tažení v Itálii r. 1848 skončilo. Nicméně ve Vídni a v Uhrách se v této době schylovalo k dalšímu střetu s vládní mocí, proto Radeckého armáda setrvávala připravena na hranicích, aby na povel byla k dispozici jak při případném porušení příměří ze sardinské strany, tak pro možné nasazení v Rakousku a Uhrách.
Po uplynutí podzimu a zimy chystal ovšem Carlo Alberto odvetu, která měla odčinit potupu letní kampaně předcházejícího roku. Již v březnu r. 1849 se mu podařilo znovu postavit novou armádu o impozantním počtu jednoho sta tisíc mužů, tentokrát pod velením polského generála Chrzanowského. Ten vedle generála Mieroslawského v Bádensku a v uherských službách stojících velitelů Béma a Dembinského patřil k plejádě polských komandantů revolučních sil v Evropě let 1848-1849.
Služebně nejstarší rakouský velitel ovšem protivníkovy záměry obezřetně sledoval a připravil k válečnému nasazení sice o čtvrtinu slabší, ale zkušený a dobře vycvičený kontingent. 20. března s 75 000 muži přerušil sám příměří a preventivně překročil známé Ticino. První střetnutí se odehrálo u Mortary, kde se pod velením plukovníka Benedeka prosadili Slováci třiatřicátého pluku, kteří odřízli od města tamní posádku. Mortara padla a ztráty italských jednotek byly značné - 500 piemontských vojáků padlo, do zajetí byl vzat jeden generál, 60 důstojníků a 2 000 mužů.
Po denním odpočinku pokračovaly rakouské pluky v pochodu na Novaru, u níž ráno 23. března zahájily útok na podstatně silnější italská postavení. Proti sobě stálo kolem 65 000 Piemonťanů a 45 000 Rakušanů. Ztráty sardinské armády dosáhly šesti tisíc padlých, raněných a zajatých, Radeckého stála bitva u Novary dva a půl tisíce vojáků a důstojníků. Druhého dne podepsal sardinský panovník se starým maršálem u San Giustina dohodu o zastavení palby, která ukončila toto 99 dní trvající tažení.
Další rakouské akce pak byly zaměřeny na obsazení protivníkových pozic. Po delším dělostřeleckém obléhání padly 25. srpna Benátky, které tehdy zažily první bombardování ze vzduchu - z balonů.
Sapér rakouských technických oddílů v polní adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37. Takto vystrojeni byli rakouští sapéři i na ostatních bojištích.
Rakouský vozatajec (příslušník trénu) v polní adjustaci z let 1848-1849 podle vz. 1836-37. Stejně byli oděni rakouští vozatajci i na ostatních válčištích let 1848-1849.
Kontingent pod Radeckého velením byl vystrojen v uniformách podle posledního výstrojního předpisu z let 1836-37. Pěchota stála v bílých fracích s jednou řadou deseti bílých nebo žlutých knoflíků, s různobarevným vyložením. U hraničářských pluků byl kabát hnědý. Pantalony ve světlemodré barvě byly zahrnuty nebo zasunuty do krátkých černých kamaší, u uherských a hraničářských pluků byly sice stejné barvy, ale úzké (do šněrovacích bot) a s černožlutými šňůrami. V poli byly pravidlem černé voskované plátěné kryty čák, plášť byl na pochodu nošen kolem torny, v poli za bojových akcí zpravidla jako bandalír od levého ramene k pravému boku. Podobně jako čáka byla kryta i drahá granátnická čepice a někdy také dvourohé klobouky důstojníků. Velitelský sbor pěchoty, štábů a generalita se oblékaly do černošedých, zelených nebo modrošedých převlečníků s barevnými límci s vyložením jako na parádních fracích. Myslivecké prapory, na nichž ležela hlavní tíha především ústupových bojů na počátku kampaně, prodělaly všechny akce v šedých stejnokrojích, střižených jako bílé fraky i světlemodré pantalony pěchoty. Specifické pro tuto kategorii byly tzv. korzické klobouky s černozeleným kohoutím peřím, zelené vyložení, žluté knoflíky a černé řemení. I na italském bojišti tyto formace nosily plášť jako bandalír.
Z kavalerie se Radeckého tažení účastnili dragouni, švališaři, husaři a huláni. Kyrysníci byli tehdy nasazeni na uherském válčišti. Husarský komplet dalšího pluku nasazeného v Itálii, tedy 7. Heinricha LXIV. knížete z Reuß-Köstritz, sestával ze zelené čáky, světlemodrého dolmanu, kožíšku a kalhot (gatí), knoflíky měl bílé a lem kožíšku černý. Černožluté šňůry mužstva pak byly u důstojníků zlatisté nebo stříbřité, stejně jako knoflíky podle adjustace toho kterého pluku. Huláni oblékali obligátní zelené uniformy s červenou egalizací. Čapky s žíněným chvostem byly opatřeny dýnkem v plukovních barvách. Kopí mělo černožlutý dvoucípý praporek. Artilerie s korzickými klobouky a husarským chocholem byla oděna v tradičních hnědých fracích s červenými výložkami, na pantalonech pěchotních barev byly červené pruhy. Pionýrská uniforma byla totožná s mysliveckou (až na bílé knoflíky), stejnokroj minérů a sapérů pak byl šedomodrý s karmínovým vyložením. Všechny technické jednotky měly předepsánu čáku s černým žíněným chocholem.
Vedle zmíněných pěších pluků č. 1, č. 5, č. 18 a č. 54 bojovaly v Itálii pod Radeckého velením i pěší regimenty č. 4, č. 9, č. 14, č. 25, č. 28, č. 40, č. 42, č. 46 a č. 53. Z pluků rakouské kavalerie se italského tažení mimo zmíněné husarské regimenty č. 5. a 7. dragounského pluku č. 2 a hulánského pluku č. 4 zúčastnily i švališarské pluky č. 4 Alfreda knížete Windischgräzte a č. 5 Karla knížete Liechtensteina, které ovšem byly r. 1849 přesunuty do Uher, a 3. huláni arcivévody Karla.
Serežán chorvatských dobrovolnických oddílů (zejména bána Jelačiče) v rakouských službách nasazených v Itálii, Vídni a Maďarsku v letech 1848-1849. Adjustace sestávala ze směsi chorvatských a balkánských krojových prvků stejně jako často archaický komplet výzbroje (handžárů, balkánských či tureckých pistolí a ručnic).
Armáda Sardinie a Piemontu - Armata Sarda - byla vystrojena při svém vstupu na bojiště tmavomodrými tunikami s pantalony zavedenými v r. 1843. Tato uniforma koncipovaná podle francouzského vzoru - jednalo se o alternativu k pruskému zbrojnímu kabátu zavedenému prakticky ve stejné době - byla dvouřadově zapínána, s barevným límcem a rovnými výložkami v barvě pluku (resp. brigády složené vždy ze dvou pluků) nesoucích jména historických měst a odvodních okresů. Kónické čáky s barevným pomponem a kovovým štítkem s korunou byly záhy po vstupu na bojiště opatřeny národními kokardami (trikolorou) namísto světlemodrých savojských. Opasek a ostatní řemení bylo z černé kůže, mimo gardovou brigádu s medvědicí a prýmky, mající bílé řemení. Ramenní vycpávky byly u střelců v barvě tuniky, u granátníků červené a u myslivců zelené. Polní képi byly vyšší soukenné v barvě stejnokroje, s okolkem v barvě brigády.
Království Sardinie a Piemontu: seržant pěšího pluku č. 11 (Brigata Casale) z roku 1848 v polní adjustaci a důstojník pěšího pluku č. 7 (Brigata Cuneo) v polní adjustaci.
Seržant pěchoty Království Sardinie a Piemontu v nové jednotné polní adjustaci od podzimu 1848 do roku 1849.
Elitní ostrostřelecké formace, bersagliéři, nosili typický kulatý klobouk s černozeleným kohoutím chocholem, podobně jako jejich rakouští myslivečtí rivalové. Barva označení byla u nich karmínová.
Sardinské jezdectvo mělo stejnokroj obdobný jako pěší tělesa, kalhoty ovšem byly šedé s dvojitým lampasem v barvě označení manžety hrotité a stejně jako límec a lem modré čabraky v barvě pluku. Řadová jízda dostala ocelové přilby s hřebenem a tzv. turbanem z černé kůže s bílým savojským křížem, lehká jízda nosila čáky v barvě pluku. Pro obojí kategorie bylo typické kopí s modrým praporkem. Řemení u jízdy bylo bílé, plášť ze šedého sukna se navlékal od ramene k boku jako bandalír.
Království Sardinie a Piemontu: Kavalerista jízdního pluku Piemonte Reale v polní adjustaci z roku 1848.
Důstojník dělostřelectva v přehlídkové adjustaci z let 1848-1849.
Pro sardinské a později i italské důstojníky byla charakteristická modrá šerpa, nošená kolem pasu, u generality od pravého ramene k levému boku a u generálního štábu od levého ramene k pravému boku.
Výstroj dělostřelectva sestávala z tunik a pantalonů, s černým žlutě lemovaným vyložením a límcem.
Technické jednotky byly oblečeny jako pěchota se zvláštním kloboukem se zvonem připomínajícím čáku. Označení bylo karmínové.
Království Sardinie a Piemontu: gardový granátník z roku 1848 v přehlídkové adjustaci.
Království Sardinie a Piemontu: seržant ženijních oddílů v polní adjustaci z let 1848-1849.
Generalita v dvouřadových tunikách pěchoty nadále nosila typický sardinský dekor na límci a vyložení - stříbřitý meandrovitý ornament tzv. grecu, kterou měla i na dvourohých kloboucích. Ty byly v poli nahraženy képi, zavedenými již v září 1848.
Po příměří došlo i k dalším změnám sardinsko-piemontské adjustace. Do jarní kampaně r. 1849 nastoupilo vojsko Carla Alberta v lehčích jednořadových tunikách a v jednotné červené soukenné čáce, podobné francouzským armádním képi. Barvy označení byly zredukovány pouze na lemy, u jízdy pak místo hrotitého vyložení zůstaly barevné patky.
Generál v polní adjustaci zavedené na podzim roku 1848 a užívané v roce následujícím.
Důstojník generálního štábu ve služební adjustaci v roce 1848.
Vzbouřená vojska Církevního státu byla oděna ještě v uniformách staršího střihu, tedy ve fracích. Řadová pěchota měla bílé rakouského střihu, v boji nasazení Švýcaři se velmi podobali Francouzům třicátých let svými jednořadými modrými fraky i červenými pantalony. Jejich čáky se širším dýnkem byly opatřeny kovovým papežským emblémem se svatopeterskými zkříženými klíči a s tiarou v převýšení. Pro polní podmínky byly předepsány šedé pláště. Papežská jízda, složená především z dragounů, bojovala v modrém fraku a pantalonech s červenými doplňky a s přilbou s hřebenem. Distinkce byly vyjádřené prýmky u poddůstojníků a epoletami důstojníků, tedy podle francouzského vzoru.
Granátník švýcarské pěchoty Církevního státu z let 1848-1849.
Toskánský pěšák pluku Real Toscana z let 1848-1849. Uniforma byla takřka totožná s rakouským vz. 1836-37.
Toskánský pluk Real Toscana, nasazený u Mortary a Curtatone, byl až na čáku s červeným pomponem a kosočtvercovým emblémem takřka k nerozeznání od rakouských protivníků. Bílý frak s červeným vyložením a světlemodré pantalony, stejně jako řemení, byly téměř totožné s tehdejší adjustací císařské infanterie. Důstojnické označení bylo vyjádřeno prýmky na čáce a rozetách, pouze šerpa Toskánců byla žlutá s červenými průsvity. Pluk toskánské kavalerie pak byl v jednotlivých prvcích - od přilby po čabraku – opět velmi podobný Radeckého švališarům se zelenými fraky. Dělostřelci ovšem byli oblečeni v modrém s černým vyložením červeně lemovaným.
Parmský batalión byl sice v modrých uniformách, ale jinak až na kokardy, šerpy a pompony (s převahou červené barvy) i u něho byl patrný rakouský vliv. Nejinak tomu bylo u jednotek modenských, podobné jako parmští vojáci v modrých fracích, s čákami podle rakouského modelu (včetně kokard). Šerpy, kokardy a pompony byly ovšem pro Modenské vévodství modré a bílé.
Modenský důstojník myslivců 1848-1849. Uniforma byla inspirována stejnokrojem rakouských myslivců vz. 1836-1837.
Parmský pěšák z let 1848-1849. Stejnokroj střihově vycházel z rakouského vzoru 1836-37.
Podobně jako papežské oddíly napodobily francouzské předlohy čtvrtého desetiletí XIX. století i formace Království obojí Sicílie přelomu čtyřicátých a padesátých let. Pouze myslivci byli v zeleném, pěchotě jinak patřily pantalony červené a fraky modré.
Pěší myslivec armády neapolského Království obojí Sicílie v letech 1848-1849.
Přetištěno:
VOGELTANZ, Jan: Stejnokroje 1848-1849. České Budějovice, Karmášek, 2009, nestr.; viz karmasek.cz/knihy
Související příspěvky:
|
|
Jan Vogeltanz: Vojenské stejnokroje 1848-1849, 1. část: revoluce v Praze a Vídni (17.08.2016 - varia) Podobně jako v ostatních zemích zasažených revolucí se ale již v březnu objevila nová symbolika, v Praze a v Čechách představovaná národními barvami červenou a bílou. V těchto barvách byly prapory, kokardy - tyto červené se stříbrným lvem - či šerpy a stuhy. Vedle národních se objevily i symboly v monarchii obecně revoluční – tzv. kalabrézy. Obojí, obecná bílá i národní červeno-bílá, byly chápany jako barvy nové konstituce... |
Jan Vogeltanz: Vojenské stejnokroje 1848-1849, 3. část: revoluce v Uhrách
F. V.: Krátký životopis c. k. polního maršála hr. J. V. Radeckého z Radče, část II.: 1809-1836
Podporujeme návrat pomníku maršála Radeckého na Malostranské náměstí
radecky.org
Doporučené odkazy:
Josef Brtek: Maršálovi, co jest maršálovo. Literární noviny, 2.8.2012, s. 22; v elektronické verzi literarky.cz
Jiří Rak: Národ sobě: 5) Maršál Radecký. Stream.cz, 11.6.2013, 4:03 min. - stream.cz/narodsobe
Jiří Rak - Zdeněk Hojda - Ladislav Čepička - Vladimír Kučera: Maršálek Radecký zachránce monarchie. ČT 2, Historie.cs, 15.5.2012, 40 min. - ceskatelevize.cz, redakčně krácený přepis - ceskatelevize.cz/ct24/archiv
Vorschrift zur Adjustirung der Mannschaft vom Feldwebel und Wachtmeister abwärts, der kaiserlichen königlichen Armee, vom Jahre 1840. Wien, 1840, 185 S.
data.onb.ac.at/rec/AC10416115
books.google.cz/books?id=MzNeAAAAcAAJ
Adjustirungs-Vorschrift für die Generalität, Stabs- und Ober-Officiere, dann Feldärzte der kaiserl. königl. Armee. Wien, 1837, 75 S.
- text: books.google.cz/books?id=Iz9JAAAAcAAJ
+ nákresy: books.google.cz/books?id=iT1JAAAAcAAJ
Erlaß des Kriegsministeriums vom 14. Februar 1849, womit die a. h. genehmigten Veränderungen in der bisherigen Adjustirung der Generalität, der Stabs- und Oberofficiere, dann der Feldärzte mitgetheilt werden. In.: Reichs- Gesetz- und Regierungsblatt für das Kaiserthum Oesterrich, Nr. 127, S. 124-136
- books.google.cz/books?id=sYtCAQAAMAAJ
- alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=rgb&datum=18490005&seite=00000124
Potlačení revoluce 1848-49 (diskusní skupina na Facebooku)
facebook.com/groups/268153430343612