Vojenský policejní strážní sbor v habsburské monarchii
Lubomír Uhlíř
Naposledy upraveno: 14.09.20101)
Název Vojenský policejní strážní sbor2) (dále VPSS) byl v rakouském, resp. rakousko-uherském prostředí použit pro několik bezpečnostních sborů ne zcela totožného charakteru. Z hlediska historického vývoje se jednalo vlastně o složku jedinou, která v průběhu doby nabývala různých forem. Vývoj VPSS můžeme rozdělit zhruba do tří časových etap:
1) Období 1791 - 1852. Zde VPSS představoval bezpečnostní složku civilní státní správy. Byl však vojensky organizován a měl dosti výrazné vazby na armádu. Typickým znakem byla decentralizace sboru.
2) Období 1852 - 1870. VPSS se stal součástí armády, vykonával ale i nadále bezpečnostní služby pro civilní sektor. Výrazným znakem tu byla centralizace složky.
3) Období 1870 - 1918. VPSS se stal vojenskou policií. Přitom ani v této době nebyl zcela odtržen od civilní státní správy. Typické pro toto období bylo značné početní oslabení sboru a jeho omezená územní působnost.
Příslušníci vojenského policejního strážního sboru v letech 1800, 1815 a 1840.
VÝVOJ POLICEJNÍCH SBORŮ PŘED ROKEM 1791
Název VPSS se poprvé vyskytuje v r. 1791 u vídeňské policie, což úzce souviselo s přeměnami, kterými prošla již před patnácti lety.3) K přiblížení vídeňské bezpečnostní problematiky podotkněme, že kořeny profesionální policie zde sahají až do středověku,4) vzdor tomu, že tehdejší nedostatečně fungující státní správa svalovala na své poddané celou řadu záležitostí, zajišťovaných v moderních dobách státem.5) Mezi obvyklé zjevy středověku patřila všeobecná povinnost obyvatelstva účastnit se stíhání zločinců. Policejní služby museli měšťané vykonávat vedle svého občanského povolání. Přičteme-li k tomu absenci jakéhokoliv výcviku, bude evidentní, že taková bezpečnostní činnost nemohla být po odborné stránce na výši. Policejní služba měšťanů byla ovšem intenzívnější za války či v situaci ohrožení, než v dobách míru. V podstatě ale byla vždy jen doplňkem policejních služeb, vykonávaných profesionálními žoldnéři. Konkrétně ve Vídni jsou připomínáni již v r. 1368, v polovině 15. stol. již v tamní policejní službě převažovali.6)
Po prvém obléhání Vídně Turky r. 1529 zde byla zřízena nová bezpečnostní složka, tzv. Stadtguardia7) (městská stráž či městská garda), existující až do r. 1741. Ta kumulovala funkce vojenské posádky s funkcemi bezpečnostních složek ve městě a předměstích. Její povaha byla převážně vojenská, jak to ostatně vyjadřovalo i její pozdější označení Kaiserliches Leib- und Stadtguardia-Regiment.
Stadtguardia byla několikrát reorganizována. Od poloviny 16. stol. podléhala Dvorní válečné radě a vojenským velitelům Vídně. Po stránce administrativní a finanční byla závislá na městské radě, která také obstarávala její doplňování. Z úsporných důvodů byla do tohoto sboru přijímána nezpůsobilá individua, takže časem Stadtguardia nebyla schopna plnit své úkoly, což lze ilustrovat příkladem z r. 1722, kdy za sociálních nepokojů ve Vídni odepřela zasahovat proti buřičům.8)
V r. 1650 byla ve Vídni zřízena další bezpečnostní složka, tzv. Rumorwache či Rumor-Wache9) (stráž proti výtržnostem či stráž pro zabránění výtržnostem). Jejím velitelem byl Rumormeister (od začátku 18. stol. označovaný jako Rumorhauptmann), který, vzdor tomu, že složka byla zřízena vídeňským magistrátem, byl zaměstnancem dolnorakouské zemské vlády. Nevyhraněnost lze sledovat i v jiných oblastech. Tak např. od r. 1688 byly náklady na Rumorwache hrazeny jen z poloviny magistrátem, druhou polovinu nesla státní pokladna. Mužstvo bylo najímáno jako u vojska a stejně bylo i řízeno. K další reorganizaci a zvětšení početního stavu pak došlo v r. 1706.
Názornou ukázkou toho, že úspěchy armády nemusejí být v přímé úměrnosti k výkonnosti vnitřních represivních složek, je bezpečnostní situace na počátku 18. stol. Již v letech 1716-1717 bylo poukazováno na to, že dosavadní stráž nedostačuje proti rušitelům zákonů (v této souvislosti jsou uváděni cikáni a jiní lupiči). Rumorwache bylo vytýkáno, že je jakýmsi druhem invalidního zaopatření pro nemocné a ke službě nezpůsobilé vojáky, že věkový průměr strážníků je příliš vysoký apod. V r. 1721 se jednalo o zlepšení stráže. Konkrétně mělo být odstraněno mužstvo neschopné ke službě a ženaté, strážníkům mělo být zakázáno provozování vedlejšího zaměstnání (ovšem pouze bylo-li na úkor služby), na druhé straně ale bylo požadováno zvýšení platů.10)
Uniforma vídeňské Rumorwache připomínala civilní oděv své doby. Jednalo se o černý třírohý klobouk a šedý kabát se žlutými knoflíky. K šedým kalhotám se nosily černé kamaše či holínky. Výzbroj tvořila hůl a šavle, zavěšená na černém opasku.11)
V 18. stol. bylo provedeno několik policejních reforem,12) nejvýraznější z nich byly uskutečněny za vlády Marie Terezie. V jejich rámci se již v r. 1773 objevil projekt na reorganizaci Rumorwache.13) Zdlouhavá projednávání způsobila, že patent, zavádějící novou stráž, byl vydán až v r. 1776.
Dosavadní Rumorwache (v té době čítající 184 mužů, z nichž 147 konalo aktivní bezpečnostní službu, zbytek byl používán jako kancelářští sluhové apod.) byla rozpuštěna. Místo ní byla zřízena policejní stráž (Polizei-Wache)14) o 250 mužích (návrhy počítaly se 300 až 400 muži).15) Nová vídeňská policie byla při svém vzniku v zásadě koncipována jako civilní stráž, podléhající vídeňskému policejnímu ředitelství.16) Již od počátku ale měla dosti úzké svazky s armádou.17) Policejní stráž byla sestavena jednak z příslušníků bývalé Rumorwache, kteří byli uznáni schopnými služby, jednak z mužstva, dodaného vojskem. Příznačné pro tehdejší dobu bylo, že v případě vojáků se jednalo o tzv. poloinvalidy (Halb-Invaliden).18) Rovněž další doplňování mužstva bylo svěřeno armádě.
Nově přijímaní policisté měli být převážně svobodní,19) bezúhonní, schopní pěšího pochodu a vykonávání strážní a hlídkové služby. Požadovaný věk nebyl konkretně vymezen (v nepřijatém návrhu se vyskytuje 25 až 40 let). Na uchazečích bylo též požadováno aspoň částečné ovládání čtení a psaní. Po přijetí do služby musel každý strážník složit služební přísahu.
Policii veleli zpočátku jen 2 důstojníci, setník a poručík, kteří měli i trestní pravomoci. Mj. se užívaly i tělesné tresty. Pro těžší provinění mohl být policista propuštěn ze služby. Vzhledem k tehdejší (teoretické) doživotnosti vojenské služby byl v tom případě navrácen zpět ke kmenovému pluku. Armádě ale náležela i starost o zdravotně nezpůsobilé policisty. Pokud byli propuštěni ze zdravotních důvodů, musely je vojenské orgány zařadit k některé složce s lehčím výkonem služby. V případě úplné nezpůsobilosti ke službě bylo povinností armády umístit je v některé z vojenských invalidoven.20)
Policejní reforma z r. 1776 přinesla i některé výstrojní změny. Pokrývkou hlavy zůstal i nadále černý třírohý klobouk, zaměněný až v r. 1798 dvourohým kloboukem. Rovněž šedá barva uniformy byla zachována, byly ale zavedeny žluté výložky, takže stejnokroj se přiblížil svým vzhledem k vojenskému.21) Ještě schematismy z přelomu 18. a 19. stol. uvádějí žluté výložky a bílé knoflíky.22) Na uniformách mužstva byla služební čísla, sloužící k usnadnění podávání stížností na policisty. Vídeňská policie měla vojenskou výzbroj - šavle a dragounské karabiny bez bodáků. K výzbroji náležely i pistole, jinak atypické pro pěší složku. Zde se užívaly při hlídkové službě a při pronásledování zločinců. Zbraně byly policii dodávány armádou. Zcela nevojenskou kuriozitou bylo, že ve službě měla jen polovina policistů palné zbraně nabité ostře, zbytek slepě (tj. jen prachová náplň a ucpávka). Hole používali pouze nositelé hodností, podobně jako u armády.23) Po r. 1776 začaly být postupně podle vídeňského vzoru nově vytvářeny, případně reorganizovány stávající policejní sbory. Jednalo se většinou o větší centra, kde byly zřízeny nové řídící články policejní služby - policejní ředitelství.24)
V menších městech a na vesnicích byly policejní služby na nižší úrovni, než ve větších centrech. Zajišťovaly je obecní úřady či pozemkové vrchnosti v rámci svých finančních možností a organizačních schopností. Bezpečnostní služba v terénu, zajišťovaná všeobecně až od poloviny 19. stol. četnictvem,25) nebyla ke konci 18. stol. pravidelně organizována.26) Při rozsáhlejších bezpečnostních potížích musela být vyžadována pomoc od armády.
OBDOBÍ 1791 - 1852
V r. 1791 byl početní stav vídeňské policie zvýšen na 300 mužů. Současně jí byl přiznán statut vojenského tělesa a její nový oficiální název byl nyní VPSS.27) To ovšem neznamenalo, že by se vídeňská policie stala přímou součástí armády. Určitá nevyhraněnost, plynoucí hlavně z toho, že civilní orgány nebyly od počátku schopny postavit vlastní výkonný bezpečnostní sbor bez spolupráce vojska, tu přetrvávala i nadále.
Vojenský charakter byl policii přiznáván hlavně ze dvou důvodů: - policisté podléhali jurisdikci vojenských soudů; - policistům náleželo vojenské zabezpečení v případě invalidity.
Současně se zpřísnily požadavky pro přijetí do policejního sboru. Ten byl i nadále doplňován z armády. Od adeptů byl vyžadován kvalifikační posudek, podepsaný velitelem pluku a bezprostředně nadřízeným důstojníkem uchazeče. Na začátku 19. stol., kdy byla doživotní vojenská služba zrušena, se pak vedle poloinvalidů přijímali schopní vysloužilci, kteří se dobrovolně nehlásili k další činné službě v armádě. Po skončení napoleonských válek se věkový průměr v policejním sboru značně snížil, protože uvádění armády na mírové stavy poskytlo dostatek mladšího mužstva. Nově přijímaní policisté již služební přísahu neskládali (vycházelo se z jimi složené vojenské přísahy).
Při povyšování se uplatňovaly civilní i vojenské úřady. V podstatě náleželo Policejnímu dvornímu úřadu (Polizei-Hofstelle), ale návrhy dávala Dvorní válečná rada (pro důstojníky) či velitel policejního útvaru (pro poddůstojníky a mužstvo).
Rovněž v trestních záležitostech prolínaly pravomoci civilní a vojenské správy. Při lehčích proviněních mohl ukládat policejní ředitel tresty v rozsahu několika hodin vězení. Jinak trestní pravomoc náležela veliteli policejního sboru, který byl oprávněn udílet vedle vězení i tělesné tresty (6-8 ran holí). K lehčím proviněním náleželo podle předpisu z r. 1796 např.: - opilství, pokud nezpůsobilo závažné zanedbání služby; - spánek ve službě, vzdálení se ze strážního místa a jiné nedbalosti, které neměly za následek další újmy ve strážní službě; - neuctivé chování (slovy či posuňky) vůči nadřízenému důstojníkovi či poddůstojníkovi, ale „v nepříliš značném stupni“; - nečistota uniformy a nedostatek tělesné čistoty, potřebné k udržení zdraví; - nedbalost při konzervování výstrojních a výzbrojních součástek; - hádky a „méně značné“ rvačky mezi policisty.28)
Při těžších proviněních rozhodovala komise, složená z vojenských a civilních úředníků. Konkrétně ve Vídni byl předsedou podplukovník místního vojenského velitelství, členy komise pak vojenský posádkový soudce a jeden rada vídeňského magistrátu. Při spáchání zločinu byli policisté stavěni před vojenský soud.
Podle vídeňského vzoru byl postupně některým schopnějším policejním útvarům přiznáván vojenský charakter. Nebylo tomu tak všude, protože ne vždy místní policejní jednotky dosahovaly těch kvalit výcviku a služby jako vídeňská policie. Policejní součásti vojenského charakteru byly označovány různě; ve větších městech jako VPSS, v menších centrech jako Vojenské policejní strážní velitelství (Militär-Polizei-Wach-Commando). Přitom tyto složky byly samostatné a nepodléhaly žádnému jednotnému velení. Vývoj byl ale dosti komplikovaný, v některých případech byla nová policie i rušena.29)
Vídeňská policie si stále udržovala prioritu, determinovanou důležitostí metropole. V r. 1801 byla rozmnožena o cca 160 mužů a dále tu byl zřízen menší jízdní oddíl.30) Početní stavy se opětovně zvětšily po r. 1809 (u důstojníků ze 4 na 5, u pěšího mužstva z 527 na 563-564). Od r. 1839 byl velitelem vyšší důstojník a sbor měl normován následující stav: 1 vyšší důstojník, 1 setník, 1 nadporučík, 4 podporučíci, 1 adjutant, 1 vedoucí účtů, 1 lékař, 2 furýři, 40 jízdních a 607 pěších poddůstojníků a mužů. V r. 1850 zde byl systemizován druhý vyšší důstojník. V r. 1851 se vídeňský sbor skládal ze 6 setnin.
Na počátku 19. stol. bylo ve službách VPSS vyjma Vídně asi 600 mužů, tedy zhruba tolik, jako v metropoli. Přitom více než třetina těchto policistů sloužila v Haliči.31)
Podle projektu z r. 1828 byly v letech 1831-1833 zřízeny dva policejní sbory32) v nepokojných severoitalských provinciích. Jejich štáby sídlily v Milánu a Benátkách a velitelé byli vyššími důstojníky. Mužstvo se doplňovalo z dobrovolníků, a to jak z řad armády, tak z civilních osob. Služební úvazek byl osmiletý a policisté skládali služební přísahu. Od uchazečů byla požadována mj. i znalost italštiny. Lombardský sbor se skládal původně ze dvou setnin, do r. 1836 byl ale rozšířen na čtyři setniny a čítal 924 mužů. Benátský sbor o dvou setninách měl stav 500 mužů.
Schematismy poskytují údaje o VPSS poněkud zvláštním způsobem. Odmyslíme-li si absenci jakýchkoliv údajů v letech 1791-1798, je uváděna od r. 1799 pravidelně pouze vídeňská policie. Teprve ročníky 1832 a 1834 obsahují lombardskou a benátskou policii. Až od r. 1839 jsou uváděny další sbory a velitelství, postupně je to Praha, Brno, Lvov, Innsbruck, Trident, Linec, Krakov a Štýrský Hradec.
Následkem událostí v Itálii byla milánská a benátská policie r. 1848 zrušena,33) ale v r. 1851 znovu aktivována. V tomto roce byl též např. znovu založen policejní sbor v Pešti. Jednalo se o restauraci policie v oblastech s politicky nespolehlivým obyvatelstvem.
VPSS byl od počátku 19. stol. vybaven jednotnou uniformou - štikověšedou34) se zelenými (trávově zelenými) výložkami a jednou řadou žlutých knoflíků.35) Po napoleonských válkách byly u policie donášeny helmy s hřebenem, užívané v armádě v letech l799-1806 (event. 1809). Řemení bylo bílé, služební číslo nosili policisté na bandalíru patrontašky. K výzbroji náležela šavle36) s portepé a desátnická lískovka. V r. 1840 bylo zavedeno čáko (pro důstojníky dvourohé klobouky) a pantalony (s trávově zelenou paspulací), podobně jako v armádě, přičemž kabáty měly nyní dvě řady knoflíků. Lombardsko-benátské oddíly měly odlišný stejnokroj, tmavě zelené uniformy, žluté výložky a žluté knoflíky.37)
OBDOBÍ 1852 - 1870
Rok 1852 představuje v historii VPSS počátek další etapy, kterou lze označit jako období jednotné státní policie. Její vztahy s armádou byly upevněny, nadále byla považována za součást vojska. Tyto tendence úzce souvisejí s neoabsolutismem, jeho centralistickými tendencemi a tvorbou jednotných výkonných represivních složek, použitelných nejen k efektivnímu udržování pořádku a veřejné bezpečnosti, ale i k potlačování protivníků režimu všeho druhu.
V r. 1852 byly všechny dosavadní policejní součásti vojenského charakteru sloučeny do jednotného sboru. Tento byl označen jako VPSS, tedy stejným způsobem, jako dosavadní policie ve Vídni či v dalších městech. Jednotlivé místní součásti byly nyní oddíly tohoto nového sboru (Militär-Polizei-Wach-Abtheilung). Jednalo se o dosti podstatnou strukturální změnu, protože předtím policejní součásti v žádném vyšším organizačním svazku nebyly.
Sbor byl podřízen polnímu podmaršálu baronu Kempenovi von Fichtenstamm, který se osvědčil již dříve jako tvůrce četnictva na území celé monarchie. Jemu byla též udělena ve vztahu k VPSS tzv. práva majitele.38) Ta, i když v té době byla značně zredukována, ponechávala v jeho kompetenci např. povyšování nižších důstojníků (vyšší důstojníky povyšoval císař). Praktické Kempenovy kompetence byly ovšem vyšší než u ostatních majitelů pluků, protože byl současně velitelem sboru z titulu své funkce šéfa Nejvyššího policejního a cenzúrního úřadu. Tato funkce jej kladla prakticky na úroveň ministra, mj. se zúčastňoval zasedání vlády.
Změnily se i podmínky pro přijímání k policejnímu sboru, který byl nyní doplňován výhradně vojáky. Pro přebírané důstojníky byla předepsána tříměsíční zkušební praxe. U nastupujícího mužstva bylo požadováno, aby jeho příslušníci sloužili nejméně 2 a nejvíce 4 roky v armádě. Tak bylo získáváno mladší mužstvo s dostatečným vojenským výcvikem. Dále byl podmínkou pro přijetí dobrý zdravotní stav (včetně minimálně stanovené tělesné výšky), bezúhonnost, svobodný stav, znalost čtení, psaní a zemského jazyka, u poddůstojníků i znalost německého jazyka.
Celkový stav VPSS byl 5 vyšších důstojníků, 88 nižších důstojníků (včetně lékařů a vedoucích účtů) a 5.854 mužů (z toho 125 jízdních). Organizačně byl rozdělen do 22 oddílů (s dalšími 36 podřízenými expoziturami, detašementy a pododdíly).39) V r. 1857 byl VPSS značně zredukován. Nyní jej tvořili 4 vyšší důstojníci, 57 nižších důstojníků (včetně lékařů a vedoucích účtů) a 3.357 mužů (z toho 126 jízdních). Rozdělen byl do 13 oddílů.40)
V r. 1858 byla ještě zřízena jízdní policie v počtu 30 mužů u milánského oddílu. Vytvoření jízdy u milánské policie souviselo s tehdejším zrušením jízdních četníků u lombardského četnického pluku č. 14. Aby lombardské bezpečnostní složky nezůstaly zcela bez jízdy, byl proveden poměrně komplikovaný převod mužstva čtyř jezdeckých pluků k milánské policii.41) Jednalo o poslední posílení VPSS.
Již v r. 1859 byl milánský oddíl zrušen v souvislosti s odstoupením Lombardska (jeho zbytky byly začleněny do benátského oddílu). Pád Bachova systému předznamenal následovnou redukci a posléze destrukci VPSS. Prosadily se zde snahy liberálních politiků o zrušení bezpečnostních sborů vojenského charakteru resp. o jejich přeměnu na složky civilní.
Od počátku 60. let 19. stol. začal být VPSS převáděn na civilní stráž. Ale ještě v r. 1866 existovaly početné součásti VPSS.42) Tehdejší válečná situace nahrála protivníkům vojenského charakteru této složky. V r. 1866 byla poprvé od koaličních válek rozsáhlá území monarchie obsazena nepřátelským vojskem. Oddíly VPSS ustupovaly za dané situace spolu s armádou. Jinak by se vydávaly nebezpečí, že upadnou do nepřátelského zajetí.
Nastalé vakuum pak muselo být řešeno improvizovanými prostředky. K výkonu policejní služby byly povolávány místní měšťanské ozbrojené sbory a dále byly tvořeny provizorní jednotky magistrátních policií, které pak vykonávaly bezpečnostní službu za pruské okupace, pokud ji ovšem neobstarávala pruská armáda sama. Tak tomu bylo v Praze a v Brně.43)
Po válce s Pruskem a Itálií pak likvidace VPSS pokračovala. Již v r. 1866 byla v souvislosti s odstoupením Benátska zrušena lombardsko-benátská policie (vyjma Terstu), v témže roce pak byly zrušeny oddíly pražský a brněnský. V r. 1867 je následoval pešťský detašement a r. 1869 byl zrušen vídeňský oddíl.44)
VPSS měl po r. 1851 jednotnou uniformu, kterou užíval až do r. 1868. Jako pokrývka hlavy sloužilo čáko, stejné jako u pěchoty. Od r. 1853 nosili čáko i důstojníci místo bývalých dvourohých klobouků. Kabát byl tmavě zelený, egalizace růžověčervená (rovné „německé“ výložky na rukávech, na límci pouze malé výložky v přední části - Paroli, nikoliv celý límec pokrytý egalizačním suknem) a dvě řady žlutých knoflíků. Šedé pantalony měly červenou paspulaci. Jízdní policisté nosili švališarské helmy, mosazné epolety a červený lampas na kalhotách. Řemení bylo bílé, na bandalíru patrontašky na prsou bylo nošeno číslo policisty, na víku patrontašky orel (jako na čáku). Důstojníci nosili polní přepásky jako v armádě a dále epolety (s třásněmi pro vyšší důstojníky).45) U nové policejní uniformy bylo použito stejné schema barev jako u četnictva.
Výzbroj tvořily perkusní pušky (s hladkou hlavní)46) s bajonetem a krátké šavle.47) U jízdních to byla šavle, systemizovaná pro jízdní četníky, a pistole.48) Po r. 1854 byly zaváděny zbraně systému Lorenz (puška pro zvláštní sbory). Po r. 1867 pak postupně zadovky systému Wänzel a Werndl.
OBDOBÍ 1870 - 1918
V r. 1870 existovaly jen tři oddíly VPSS - v Terstu, Krakově a Lvově. Terstský oddíl byl ale zrušen již v r. 1872 a zbyly pouze haličské oddíly.49) Oba oddíly fungovaly pod svým původním společným názvem VPSS. V r. 1893 byl vytvořen třetí oddíl v Przemyslu.
VPSS měl nyní charakter vojenské policie, přičemž ale jeho působnost nebyla omezena jen na vojenské složky, protože vykonával bezpečnostní služby i pro civilní státní správu. Mohli bychom jej nejspíše přirovnat k četnictvu, s tím rozdílem, že služba byla vykonávána ve městech. U VPSS byl dosti komplikovaný systém podřízenosti. V zásadě podléhal říšskému ministerstvu války a příslušným vojenským teritoriálním a dále posádkovým či pevnostním velitelstvím. Ve výkonu bezpečnostní služby byl podřízen místním policejním ředitelstvím a lvovskému místodržitelství. Inspekční pravomoce náležely četnickému inspektorovi, tedy orgánu předlitavského ministerstva zemské obrany.
Každému z oddílu VPSS velel důstojník v hodnosti setníka. Teprve později se zde vyskytovali i vyšší důstojníci, za I. světové války až v hodnosti podplukovníka.50) Celkový stav byl asi 600 mužů. Důstojníci se doplňovali jednak povyšováním v řadách sboru, jednak přebíráním armádních důstojníků, pro které byla předepsána tříměsíční zkušební praxe, jako ostatně již dříve. Mužstvo51) se doplňovalo dobrovolně se hlásícími vojáky prezenční služby (po odsloužení aspoň jednoho roku) nebo záložníky. Podmínky pro přijetí byly obdobné jako u četnictva.
VPSS po r. 1868 nosil podobné uniformy jako v předchozím období. Pokrývkou hlavy bylo i nadále čáko. Vedle toho se užívaly i polní čepice se štítkem, černé pro důstojníky a tmavě zelené pro mužstvo (tyto ale měly stejný tvar, jako důstojniclé čepice). Tmavě zelený kabát měl nyní celý límec pokrytý egalizačním suknem (jeho barva byla krapově červená) a jen jednu řadu knoflíků. Knoflíky byly zpočátku žluté, později bílé. Epolety byly všeobecně odstraněny, polní přepásky nosili jen důstojníci pěší policie, zatímco důstojníci jízdní policie měli stříbrné patrontašky na zlatém bandalíru (jako důstojníci dragounů). Dále byly zavedeny bluzy jako v armádě (na límci Paroli, rukávy bez výložek, zapínání lištou, tj. skryté knoflíky). Kalhoty a pláště byly v modrošedé barvě. Řemení bylo nyní černé a služební číslo se nosilo nadále na bandalíru patrontašky až do r. 1878. Od toho roku pak mužstvo nosilo na krku zavěšený štítek ze zinkového plechu ve tvaru půlměsíce, na němž bylo připevněno černě lakované služební číslo (číslo na bandalíru bylo odstraněno). Tento služební odznak se nosil na kabátu či na plášti. V r. 1902 byly pro hlídkovou službu zavedeny vložky z ovčí kožešiny do pláštů a připínatelné černé kožešinové límce. Dále byly zavedeny kaučukové pláště do deště. Jízdní policisté byli vybaveni kožíšky (Pelzrock) podobně jako dragouni.52)
Na rozdíl od četnictva, kde jsme mohli pozorovat tendence k zavední opakovaček v předstihu před celoarmádním trendem, nevyžadoval charakter VPSS takovou výzbroj a proto zde byly zachovány jednoranné pušky. Pěší mužstvo bylo vyzbrojeno puškou pro zvláštní sbory (systém Werndl)53) s bodákem a krátkou šavlí.54) Šikovatelé měli ve výzbroji šavle pro pěší důstojníky a revolvery, jízdní mužstvo bylo vyzbrojeno šavlemi pro jízdu a revolvery.
Na závěr se pro úplnost zmíníme ještě o tzv. justiční stráž (Justizwache), založené k 1.1.1870.55) Její oficiální název byl Vojenský strážní sbor pro c.k. civilní soudy ve Vídni56) a vypovídal celkem věrně o charakteru této složky. Její příslušníci byli vojáky a podléhali společnému ministerstvu války a velitelství 2. armádního sboru. Sloužili ale k udržování pořádku a bezpečnosti v objektech civilních soudů v metropoli57) - vykonávali tedy službu pro rezort ministerstva spravedlnosti (justičního ministerstva - Justizministerium).58)
Justiční stráž při svém vytvoření čítala 206, od r. 1893 pak 260 mužů.59) Velitelem byl zpočátku setník, později vyšší důstojník (za I. světové války podplukovník, podobně jako u VPSS).60) Vojenský charakter justiční stráže byl navenek prezentován uniformou, téměř totožnou se stejnokrojem VPSS (pouze výložky byly fialové, knoflíky žluté až do r. 1918). Výzbroj byla shodná s výzbrojí pěšího mužstva VPSS.61)
Poznámky:
1) Článek je doplňkem dříve publikované stati o četnictvu (Četnictvo habsburské monarchie v míru a ve válce. In: Historie a vojenství, č. 1, r. 1996). Proto zde již ke zmínkám o četnictvu nejsou činěny bližší odkazy.
2) Militär-Polizei-Wach-Corps, podle norem, platných od počátku 20. stol. Militär-Polizei-Wach-Korps či Militär-Polizeiwachkorps.
3) K historii rakouské policejní správy viz MARŠAN, Robert: Dějiny policejní organisace rakouské I.-III. Praha 1904-1911; Vznik moderní policejní organisace rakouské. Praha 1905. Doc. JUDr. PhDr. R. Maršan (1875-1938), český právník a právní historik, od r. 1905 docent říšských dějin na právnické fakultě Karlovy univerzity.
4) Doc. Maršan podává výstižnou charakteristiku bezpečnostní situace za středověku: „Naproti tomu jeví se instituce policejní v ostatních zemích evropských [vyjma byzantského císařství a městských italských republik, kde přežívaly antické instituce - L.U.] ve středověku na velice nízkém stupni rozvoje, odpovídajícím zcela primitivnímu stupni kulturního života; omezujíce se takřka veskrze na funkce represivní, spadající za jedno s organisací vojenskou a justice, zvláště kriminální. Při centrifugální tendenci feudálního zřízení, nepřejícího utváření se silné ústřední moci, vyhraženo zeměpanské péči policejní jen udržování bezpečnosti na veřejných silnicích a tu ještě, jak dosti známo, uplatňuje se velmi nedokonale.“ (MARŠAN, R., Dějiny..., I. s. 7). „Zvláštní policejní orgány jsou vůbec výsledkem dlouhého vývoje a pokročilé specialisace; neboť úkoly policejní v dobách primitivnější organisace správy vykonávány jsou orgány odvětví příbuzných a to buď vojenskými neb soudními.“ (MARŠAN, R., Dějiny..., III. s. 14-15).
5) Srovnej MARŠAN, R., Dějiny..., III. s. 165n.
6) Přitom ale ještě podle městského zřízení, kodifikovaného r. 1526 Ferdinandem I., vykonávali policejní funkce ve Vídni a předměstích sami měšťané. Vrchní velení měl purkmistr (jako „nejvyšší hejtman“), kterému podléhali čtvrťmistři (hejtmani čtvrtí) a rotmistři; nejnižší organizační jednotku tvořili obyvatelé jednoho domu. Policejní službu konali členové městské rady na koních, ostatní pěšky. V městské policejní službě se vedle toho uplatňovala i stráž městského soudu (Stadtgerichtswache), z dnešního pohledu vězeňská či justiční stráž s adjungovanými obecně policejními funkcemi. Viz MARŠAN, R., Dějiny..., I. s. 113-118, II. s. 83, III. s. 51-53, 61-69, 84-90, 231-237, 259-278; týž, Vznik..., s. 6.
7) MARŠAN, R., Vznik..., s. 5-6, 10-11; týž, Dějiny..., II. s. 13, 78, III. s. 71, 137, 143-145; WREDE, Alphons Freiherr von, SEMEK, Anton: Geschichte der k.u.k. Wehrmacht I.-V. Wien 1898-1905, V. s. 675; WEISS, Karl: Geschichte der Stadt Wien I.-II. Wien 1882-1883, II. s. 402-403.
8) MARŠAN, R., Vznik..., s. 9.
9) MARŠAN, R., Vznik..., s. 6; týž, Dějiny..., II. s. 79; WREDE, A., SEMEK, A., c.d. V. s. 675; WEISS, K., c.d., II. s. 403.
10) MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 82.
11) TEUBER, Oscar, OTTENFELD, Rudolf von: Die österreichische Armee von 1700 bis 1867. Wien 1895, s. 649.
12) Zde můžeme vzpomenout zřizování tzv. bezpečnostních komisí (později policejní a bezpečnostní komise), z nichž prvá byla vytvořena v r. 1720 při dolnorakouském místodržitelství. V jejich rukou byla soustředěna veškerá policejní správa. Tento kolegiátní orgán, typický pro karolinské a tereziánské období, přežíval ještě na počátku josefinské éry a byl zrušen až r. 1782. Podobné komise se od poloviny 18. stol. zřizovaly u místodržitelství v rakouských a českých zemích. Na venkově byly ustavovány partikulární komise, podléhající krajským úřadům. Pro výkonné policejní složky se ale v r. 1720 mnoho neudělalo. Jejich neschopnosti zajistit bezpečnost a pořádek bylo nakonec čeleno výpomocí od armády. Např. v Dolních Rakousích byli dislokováni dragouni s úkolem zajišťovat veřejnou bezpečnost, zejména na venkově. Viz MARŠAN, R., Vznik..., s. 9; týž, Dějiny..., II. s. 31. V této souvislosti hovoří Maršan o dvou eskadronách dragounů. Jde o zřejmý anachronismus, protože eskadrony byly u dragounských pluků formovány až za sedmileté války. V uvedené době se jednalo nejspíše o 2 setniny dragounů, tj. cca 160-170 mužů. Srovnej WREDE, A., SEMEK, A., c.d., III. s. 53-54.
13) „O dosavadní stráži vídeňské pronáší vláda již 16. ledna 1773 zdrcující kritiku, prohlašujíc o ní, že ačkoliv jest velmi drahou, přec skoro naprosto jest nepotřebnou a prohlašuje zároveň, že opravě její bude věnovati v prvé řadě svou pozornost.“ (MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 139). Viz též WEISS, K., c.d., II. s. 403; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 675.
14) Termín policie, odvozený od řeckého slova polis, se za středověku užíval dosti volně pro celou řadu záležitostí státní a veřejné správy. V Německu se stalo v 16. stol. slovo Polizei (Polizey, Policey) zhruba synonymem slova Ordnung a ještě v polovině 18. stol. se zde termín Polizeiwissenschaft užíval pro nauku o vnitřní státní správě. Výraz policie v moderním slova smyslu se poprvé vyskytuje až ve Francii po r. 1667. Ke genezi terminologie viz blíže MARŠAN, R., Dějiny..., I. s. 15-25; týž, Vznik..., s. 15-16. Podle původního projektu zemské vlády se měl pro novou vídeňskou stráž použít název k.k. Stadtfahne (policista neměl být označován jako Wächter, nýbrž Mann von der Stadtfahne), což nebylo realizováno. Viz MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 142; týž, Vznik..., s. 21-22.
15) MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 139-140; týž, Vznik..., s. 21.
16) Tento řídící policejní orgán byl rovněž produktem reformy z r. 1776, byť i zde existovaly návrhy staršího data (1767, 1771). Další výrazné změny zde byly provedeny za vlády Josefa II. Srovnej MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 116n.
17) V původním projektu se dokonce počítalo se vzájemnou kontrolou vojenských a policejních hlídek, což ale dvorská kancelář zamítnula (MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 141).
18) Ve vojsku existovaly garnizonní (posádkové) útvary, které v případě války nebyly zařazovány k polní armádě, ale vytvářely posádky pevností apod. K nim byli vyčleňováni starší a fyzicky méně zdatní vojáci, dle tehdejší nomenklatury poloinvalidé. Policejní služba ve městě tak byla vlastně položena na roveň garnizonní vojenské službě. Je ovšem pravda, že při vytváření nové vídeňské policie se armáda chtěla zbavit skutečných invalidů, tedy vojáků pro zranění či stáří vyřazených i z posádkové služby a deponovaných v invalidovnách, což ale civilní správa nehodlala akceptovat a v tom byla podpořena i Marií Terezií. Ale ani civilní orgány se nechovaly vůči nové policii vždy vstřícně, tak např. vídeňská předměstí projevovala neochotu přispívat finančně na ubytování stráže (MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 144-145; týž, Vznik..., s. 22-23).
19) „Novotou jest proti dřívějšku nařízení, že pouze třetina stráže smí být ženata (beweibt). Dle posavadních instrukcí měli býti sice všichni strážníci svobodní, avšak předpis tento nebyl zachováván vůbec, tak že zdálo se připuštění třetiny ženatých menším zlem.“ (MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 141).
20) WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 675-676.
21) „Zevní vzezření stráže má se pokud možno přizpůsobiti vojenskému: «Die Montierung solle ganz der militärischen gleich sein. Die Farbe hechtgrau für Rock, Weste und Beinkleider, die Klappenaufschläge und das Lederwerk gelb ... Die Aufschläge könnten bei den Gemeinen in Wolle weiss und roth, bei den Unteroffizieren mit Silber besetzt sein.» Dvorská kancelář v této věci také nevyhověla, jako pravidelně tam, kde šlo o nějaký větší náklad; při této reformě aspoň pokud jde o reformu stráže: «mit der Montur muss man sehr oekonomisch vorgehen, die Aufschläge der Unteroffiziere können doppelt oder breiter als die bei den Gemeinen sein. Silber ist zu kostbar.»„ (MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 142; též srovnej Vznik..., s. 21).
22) Oesterreichischer Militaer-Almanach für das Jahr 1799 (Militaer-Almanach Nro. X.). Wien, s. 128, kde barva uniformy je tmavě štikověšedá (dunkelhechtgrau) a barva výložek slámově žlutá (paille). Stejně následující schematismy pro roky 1800 a 1801.
23) MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 142-144; TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 649.
24) Např. v Praze byla orgánem policejní správy městská stráž (Stadtwacht). V polovině 18. stol. čítala 71 mužů. Konala strážní službu na radnici a v městském vězení, pořádkovou službu a dozor v ulicích, v městských branách i v blízkém okolí města. Dále zakročovala při pouličních nepokojích, prováděla nařízená zatčení, dohlížela na městská tržiště, udržovala pořádek při požárech, prováděla postrk, eskortovala vězně a asistovala při veřejných popravách. Její výzbroj tvořily šavle a pušky. V r. 1750 měly být stráži podle císařského reskriptu palné zbraně odebrány. Teprve po opětovných intervencích magistrátu byly palné zbraně opět povoleny. Po r. 1780, kdy se v Praze rozmohly krádeže a loupeže, bylo najato 60 ponocných (Nachtwächter), podléhajících bezpečnostní komisi. Sjednocení bezpečnostních složek bylo provedeno v r. 1783. Početní stavy nové policie byly sníženy, takže nyní čítala 95 mužů. V letech 1784-1785 bylo předloženo několik návrhů na zvýšení počtu policistů (na 155-214 mužů), byly ale odmítnuty z finančních důvodů. Až v r. 1787 byla provedena další reorganizace stráže, spojená se zvýšením stavu na 160 mužů (v r. 1793 byl stav 163 mužů). Vedle standardní bezpečnostní služby bylo 24 strážníků určeno ke střežení vězňů v donucovacích pracovnách, při čištění ulic apod. Při doplňování mužstva byli upřednostňováni vojenští poloinvalidé, koncem 18. stol. tvořili dvě třetiny mužstva. Pražská policie byla uniformována a užívala služební čísla. Pražští policisté měli původně šedé kabáty a černé výložky. Jejich stejnokroj byl dosti podobný tehdejší uniformě vojenských lékařů, které si občas veřejnost pletla s policisty. Teprve na základě stížnosti lékařů v r. 1784 byla policejní uniforma změněna - policisté dostali žluté výložky (zřejmě podle vídeňského vzoru). K pražské policii viz ROUBÍK, František: Počátky policejního ředitelství v Praze. Praha 1926, s. 134-149. Srovnej též WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 676.
25) Za předchůdce četníků bývají někdy omylem považováni tzv. krajští či zemští dragouni (Kreis-Dragoner, Land-Dragoner). Byli zřízeni r. 1783 v Čechách, později i v ostatních neuherských zemích. Jednalo se o jízdní ozbrojené a uniformované zřízence krajských úřadů (či jejich teritoriálních ekvivalentů), kteří obstarávali kurýrní službu, trestní exekuce apod. Jejich charakter byl ryze civilní, pouze doplňování obstarávala armáda. Běžnou bezpečnostní službu nevykonávali, ostatně by toho ani nebyli schopni vzhledem ke svému nepatrnému početnímu stavu. Každý krajský úřad (případně čtvrť [Viertel] v zemích, kde nebyly kraje zřízeny) měl totiž k dispozici pouze 3 tyto dragouny (WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 603).
26) Snahy o zajištění bezpečnosti v terénu jsou ovšem již staršího data. Např. v letech 1716-1717 bylo navrhováno zřídit stálou jízdní stráž (Reitende Rumorwache) s vojenskou organizací, která měla zajišťovat bezpečnost v dolnorakouském teritoriu. Projekt však nebyl realizován (MARŠAN, R., Dějiny..., II. s. 82; týž, Vznik..., s. 8). V tomto úsilí pokračoval i hrabě Pergen (1725-1805), stojící v čele policie v letech 1782-1791 a 1792-1804, který několikrát navrhoval vytvoření jízdní policejní stráže pro potřeby terénní služby. Tyto jeho snahy, ovšem ke škodě věci, nakonec vyzněly naprázdno. Podařilo se mu, aby v r. 1790 byla zřízena v Dolních Rakousích jízdní stráž, tzv. Maréchaussé (podle francouzského vzoru). K jejímu vytváření byli použiti důstojníci a mužstvo z jezdeckých pluků, včetně tehdy zrušeného pluku štábních dragounů. Tato jízdní stráž měla být prototypem pro vytváření obdobných sborů v ostatních zemích. Maréchaussé byla ale již koncem r. 1790 zrušena a tento bezesporu progresivní projekt upadl na více než půlstoletí v zapomnění, aby byl posléze realizován v jiné formě až zřízením četnictva. Viz WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 603.
27) WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 676-679; BERGMAYR, Ignaz Franz: Kriegs- und Marine-Verfassung des Kaiserthums Oesterreich. Wien 1842, s. 403-406; WEISS, K., c.d., II. s. 403.
28) BERGMAYR, I. F., c.d., s. 405. Uvedená fakta netřeba komentovat.
29) Tak např. v průběhu let 1791-1793 byly zrušeny policejní sbory v Pešti, Prešpurku a Milánu (WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 677).
30) 1 strážmistr, 2 desátníci (později 3) a 24 mužů (později 36). Od r. 1851 velel jízdě nižší důstojník.
31) 31 K r. 1803 jsou uváděny následující stavy: Vídeň 534, Praha 157, Brno a Opava 75, Linec 18, Ljubljana 23, Klagenfurt 18, Štýrský Hradec 36 (později zvýšeno na 52), Lvov a Krakov 230. Pražský policejní sbor byl nadále posilován, takže ve 30. letech 19. stol. dosahoval počtu více než 500 mužů. (WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 677-678)
32) Wrede v souvislosti s nimi používá termín Bataillon, zatímco ve schematismech je uváděno stabilně Corps.
33) Ze zrušených severoitalských sborů byl v r. 1848 zformován lombardsko-benátský lehký pěší prapor o 6 setninách, který existoval do r. 1850 (WREDE, A., SEMEK, A., c.d., II. s. 411). Ve schematismech se, vzhledem k absenci ročníku 1849, vyskytuje jen v jediném svazku (Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes. Wien 1850, s. 511). Podle něj byla barva uniformy tmavě zelená, výložky světle modré a knoflíky žluté. Wrede ale uvádí pro tento prapor barvu uniformy dunkelgrau.
34) „Diese war um eine Nuance blauer als die lichthechtgraue Kleidung der k.k. Feldjäger“ (TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 649).
35) Štikově šedé uniformy a zelené výložky uvádí poprvé Oesterreichischer Militaer-Almanach für das Jahr 1802 (Militär-Almanach Nro. XIII.). Wien, s. 134. Barvu výložek jako grasgrün specifikuje až Schematismus der kais. königl. Armée für das Jahr 1804 (Militär-Almanach Nro. XV.). Wien, s. 358. Viz též WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 678, kde ovšem je adjustace uváděna až k r. 1811 a v poznámce je nepřesný odkaz na předchozí vídeňskou policii, která je chybně označena jako Rumor-Wache místo správného Polizei-Wache (barva výložek je u ní udávána jako schwefelgelb). Pokrývky hlavy zde uvedené (klobouk pro důstojníky a čáko pro mužstvo) odpovídají až situaci ze 40. let 19. stol.
36) Po napoleonských válkách byla policie vyzbrojována různými staršími typy šavlí pro dělostřelce a minéry z let 1798-1809 s mosaznou soupravou, čepelí dlouhou 67 cm a pochvou z kůže (TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 827).
37) TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 649-650. Barva kabátů lombardské policie byla zpočátku uváděna jako stahlgrün (Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes. Wien 1832, s. 442). Teprve o dva roky později, kdy byla poprvé uvedena benátská policie, je u obou severoitalských bezpečnostních složek udávána barva dunkelgrün (Militär...1834, s. 443-444). Barva výložek specifikována stále jako kaisergelb.
38) Důstojenství majitele pluku (ev. jiného vojskového tělesa) patří ke starým vojenským funkcím již z dob žoldnéřských armád. Kondotiéři najímali na vlastní náklady vojáky, se kterými se pak dávali do služeb k válčícím panovníkům. Tento systém byl v habsburské armádě běžný ještě za třicetileté války. V té době byli majitelé nejvyššími veliteli, administrátory a soudci u svých pluků. Funkce majitelů nezanikla ani po vytvoření stálé armády. Změnil se ale její obsah - velitelská funkce z ní byla vyčleněna a majitelství se stalo výnosným úřadem pro rakouskou generalitu. Práva majitelů zasahovat do činnosti svých pluků byla postupně omezována, ve značné míře např. Josefem II. Po r. 1868 se majitelství stalo pouze čestnou funkcí bez jakýchkoliv výkonných pravomocí, přetrvávalo ale až do r. 1918 (srovnej WREDE, A., SEMEK, A., c.d., I. s. 60-66, III. s. 85-86).
39) „1. Nieder- und Ober-Oesterreich, in Wien, Linz, Salzburg (mit Exposituren ze Schärding, Braunau und Engelhardszell). 2. Tyrol, in Innsbruck (Detachement in Trient). 3. Inner-Oesterreich, in Graz, Laibach (Detachements in Klagenfurt und Triest). 4. Böhmen, in Prag (Expositur in Bodenbach). 5. Mähren, in Brünn (Detachements in Olmütz und Troppau). 6. Galizien mit Bukowina, in Lemberg, Krakau (Exposituren in Szczakowa und Chrzanów), Czernowitz (Detachement in Suczawa). 7. Lombardie, in Mailand, mit Unter-Abtheilungen in Pavia, Lodi, Cremona, Mantua, Como, Bergamo, Brescia und Sondrio. 8. Im Venezianischen, in Venedig, mit Unter-Abtheilungen zu Padua, Treviso, Udine, Rovigo, Vicenza, Verona. 9. Ungarn, in Pest (Detachements in Szegedin und Stuhlweissenburg), Pressburg, Kaschau, Oedenburg, Grosswardein (Detachements zu Debreczin und Arad). 10. Siebenbürgen, in Hermannstadt (Detachements zu Kronstadt und Klausenburg). 11. Croatien, in Agram (Detachements zu Esseg und Fiume). 12. Banat, in Temesvár (Detachements zu Maria-Theresiopel und Neusatz). 13. Dalmatien, in Zara.“ (WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 679). Vídeňský oddíl se skládal ze 6 setnin, milánský ze 4 setnin a benátský ze 3 setnin. Jízdní oddíly byly ve Vídni a Pešti. V Tridentu byl původně samostatný oddíl, přičleněný k Innsbrucku v r. 1853.
40) Vídeňský oddíl se nyní skládal ze 4 setnin, milánský ze 2 setnin. Jízda byla nadále ve Vídni a Pešti.
41) Jízdní detašement zde tvořil 1 strážmistr, 4 desátníci a 25 mužů. Převody byly učiněny následovně: od hulánského pluku č. 6 převelen 1 desátník a 7 mužů, od hulánských pluků č. 9 a 11 a od dragounského pluku č. 8 převeleno po 1 desátníkovi a 6 mužích (WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 680).
42) Tvořilo jej celkem 7 organizačních jednotek. Oddíl v Lombardsko-benátském království působil na 9 stanovištích (Benátky, Verona, Terst, Treviso, Mantova, Udine, Rovigo, Padua, Vicenza). Dalších 5 oddílů bylo rozmístěno ve Vídni, Praze, Lvově, Krakovu a Brně. V Pešti byl detašement, vzniklý redukcí tamního oddílu v r. 1860. (Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes für 1866. Wien 1866, s. 522-523; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 685).
43) K situaci v Praze viz HELLER, Servác Bonifác: Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky. Praha 1896. Podobně k Brnu SCHWADOSCH, Rudolf, SZEGEDA, Franz: Gedenkbläter Sicherheits-Polizei der Landeshauptstadt Brünn 1866-1906. Brünn 1906.
44) Civilní policejní sbory, které nyní zajišťovaly bezpečnostní službu ve městech, byly buď státní, podléhající c.k. policejním ředitelstvím, nebo městské (obecní), podřízené magistrátům. Systém dvoukolejnosti policejní služby zůstal v Rakousko-Uhersku zachován až do r. 1918. Počátky nových policejních sborů nebyly vždy jednoduché. Tak např. v Brně, kde uniformovaná policie byla zcela přenechána magistrátu, sami městští policisté přiznávali, že veřejnost, zvyklá na vojensky rázné vystupování bývalého VPSS, nejevila zpočátku vůči nové policii patřičný respekt (SCHWADOSCH, R., SZEGEDA, F., c.d., s. 26).
45) TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 650. Nové uniformy byly prvně zavedeny u vídeňské policie. Viz Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthumes. Wien 1850, s. 610-611, kde pro Vídeň jsou uváděny kabáty dunkelgrün, výložky rosenroth a kalhoty russischgrau, zatímco u ostatních sborů a velitelství je stará štikověšedá uniforma s trávově zelenými výložkami. Lombardsko-benátské složky jsou zde ovšem uvedeny na jiném místě ve formě lehkého pěšího praporu (viz pozn. 33). Následující schematismus (Militär...1851, s. 662) sice uvádí novou adjustaci pro všechny sbory a velitelství, leč severoitalské formace zde absentují zcela (tj. nejsou uvedeny ani jako lehký pěší prapor, ani mezi policií). Schematismus pro r. 1852 podchycuje již jednotný VPSS (i když termín Abtheilung se objevuje až v následujícím ročníku) včetně Lombardska a Benátska. Ovšem ze struktury informací zde nelze specifikovat vzhled uniforem severoitalské policie (adjustace je uvedena na s. 610, dotyčné formace následují na s. 611 bez jakýchkoliv adjustačních údajů). Teprve až následující ročník (Militär...1853, s. 625) obsahuje zcela jednoznačně identickou adjustaci pro celý VPSS. Informace tohoto typu jsou ve schematismech někdy poněkud ošidné. Není ale vyloučeno, že výše uvedené naznačují (byť poněkud nejasně) situaci, kdy u lombardské a benátské policie po znovuzřízení ještě přežívaly určitou dobu uniformy bývalého pěšího praporu.
46) Po r. 1850 to byly transformované trofejní pušky piemontských bersaglierů (ráže 17 mm, délka 104,5 cm, váha 3,66 kg). V r. 1852 je nahradil jiný typ (ráže 17,8 mm, délka 104 cm, váha 3,26 kg). Viz GABRIEL, Erich: Die Hand- und Faustfeuerwaffen der habsburgischen Heere. Wien 1990, s. 292-293; TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 853.
47) Původně se jednalo o šavle pro dělostřelce a minéry vz. 1828, vyřazené u těchto složek po r. 1851. Šavle měly mosaznou soupravu, jednoduchý páskový koš, přecházející stupínkem v plochou, kapkovitě zakončenou přímou záštitu. Čepel byla dlouhá 66 cm, pochva byla z kůže. V r. 1862 byl VPSS vyzbrojen jinou šavlí s delší čepelí. Měla mosaznou soupravu s páskovým esovitě prohnutým košem, dole rozšířeným v nesouměrný záštitný list. Čepel byla dlouhá 78 cm, pochva ze železa potaženého černou kůží. Poddůstojníci nosili na šavli černo-žluté portepé, stejně jako v armádě. Tato zbraň byla variantou pěchotní šavle vz. 1862, určené pro vyšší poddůstojníky, vojenské školy a některé speciální branže, která ale měla železnou soupravu. Viz KONOPISKÝ, Petr, MOUDRÝ, Petr: Chladné zbraně, Šavle habsburské monarchie 16. - 20. století ze sbírek Vojenského historického muzea v Praze. Praha 1991, s. 150, 176; TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 827-831; UNTEREGGER, Fritz: Die Blankwaffen und deren Rüstungen im Österreichischen Heer von 1860-1918. In: Militaria Austriaca 2/1979, s. 44-45.
48) Teuber uvádí dvě pistole (TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 650), Wrede jen jednu (WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 680).
49) Zachování těchto oddílů v Haliči nebylo náhodné. Po válce r. 1866 začaly ztrácet strategický význam pevnosti, vybudované v českomoravském prostoru proti pruskému vpádu. Pevnosti typu Terezína či Josefova sice zůstaly fyzicky zachovány, plnily nyní ale pouze funkce posádkových center, vojenských skladů apod. U starých, ze středověku pocházejících měst, doplněných později pevnostními systémy, byly tyto fortifikační prvky přímo odstraňovány, protože brzdily moderní rozvoj (např. Hradec Králové nebo Olomouc). Jinak tomu bylo v Haliči, protože ta vytvářela nástupní prostor proti novému potenciálnímu nepříteli - Rusku.
50) Ranglisten des kaiselichen und königlichen Heeres 1918. Wien 1918, s. 1580.
51) Vojín VPSS byl označován jako Polizeisoldat, šarže jako u pěchoty Gefreiter, Korporal, Zugsführer a Feldwebel (Dienstreglement für das kaiserliche und königliche Heer, I. Teil, Zweite Auflage des Reglements vom Jahre 1873. Wien 1909, s. 388-394).
52) TEUBER, O., OTTENFELD, R., c.d., s. 650; WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 680-683; KÄHLIG, E. von, JEDINA, R. Ritter von: Die Heere und Flotten der Gegenwart IV., Österreich-Ungarn. Berlin 1898, s. 154; BRÜCH, Oskar, DIRRHEIMER, Günter: Das k.u.k. Heer 1895. Wien 1983, s. 97; JUDEX, M.: Uniformen, Distinctions und sonstige Abzeichen der k.k. österr.-ungar. Wehrmacht. Troppau 1884, s. 27; dtto, Leipzig 1908, s. 38. Zavedení bílých knoflíků uvádí Wrede k r. 1902, ve schematismech se tato změna objevuje poprvé až v lednu 1909 (Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer und für die kaiserliche und königliche Kriegsmarine für 1909. Wien 1909, s. 1080). Žluté knoflíky uvádí např. i Judex v r. 1908.
53) Ráže 11 mm. Puška existovala v několika variantách - vzor 1867 (délka 99,5 cm, váha 3,16 kg) a 1873 (délka 100,5 cm, váha 3,30 kg); dále modifikace obou předchozích typů z r. 1877, označované jako vz. 1867/77 a 1873/77 (GABRIEL, E., c.d., s. 366-371). Srovnej též HINTERMEIER, Heino: Die Extra-Corps-Gewehre in der k.u.k. Armee von 1867 bis 1918. In: Deutsches Waffen-Journal 5-6/1991.
54) Vzor 1862.
55) 55 WREDE, A., SEMEK, A., c.d., V. s. 695; KÄHLIG, E., JEDINA, R., c.d., s. 154. Justiční stráž přetrvávala i v Rakouské republice, rozpuštěna byla až v srpnu 1920 (KONOPISKÝ, P., MOUDRÝ, P., c.d., s. 176).
56) Militär-Wach-Corps für die k.k. Civil-Gerichte in Wien resp. Militär-Wach-Korps [Militär-Wachkorps] für die k.k. Zivil-Gerichte [Zivilgerichte] in Wien.
57) Zde je zřejmá preference Vídně jakožto sídelního města. Ostatní soudy nedisponovaly vlastními ozbrojenými složkami. V případě potřeby se musely obracet na všeobecné bezpečnostní sbory. Např. při nepokojích, doprovázejících známý proces s Omladinou v r. 1894 byla použita pražská policie (PERNES, Jiří: Spiklenci proti Jeho Veličenstvu - Historie tzv. spiknutí Omladiny v Čechách. Praha 1988, s. 282-286).
58) Justiční stráž je třeba odlišovat od tradiční instituce vězeňství - vězeňské stráže (k její problematice viz např. PROCHÁZKA, František V.: O žaláři a jeho dějinách a organisaci. Praha 1925). Členové vězeňské stráže byli původně zaměstnanci jednotlivých věznic, od r. 1848 státními zaměstnanci v rezortu ministerstva spravedlnosti (srovnej ROTTLEUTHNER, Johann Wilhelm: Vzpomínka na rok 1848 v Brně. In: Forum Brunense 1992; Život v brněnských věznicích před sto čtyřiceti lety. In: Forum Brunense 1990). Vězeňská stráž měla civilní charakter, což lze ilustrovat příkladem z Prahy r. 1866, kdy tamní vězeňská stráž vykonávala nadále svoji službu i za pruské okupace. V jejím případě bylo dokonce upuštěno od odebrání palných zbraní, což postihlo např. i provizorní policejní sbor, vytvořený magistrátem po odchodu VPSS z Prahy (HELLER, S. B., c.d., s. 288, 301).
59) Kais. königl. Militär-Schematismus für 1869-1870. Wien 1870, s. 719. K postavení justiční stráže byla použita část mužstva zrušeného vídeňského VPSS. K tomu viz UNTEREGGER, F., c.d., s. 44; KONOPISKÝ, P., MOUDRÝ, P., c.d., s. 176. Přirozeně nebyl využit celý vídeňský oddíl VPSS, protože nová justiční stráž měla asi jen šestinu jeho početního stavu. Nehledě k tomu, že většina mužstva musela být převedena k nové civilní policejní stráži, pokud neměl být v metropoli způsoben bezpečnostní kolaps. Podle údajů ve schematismech se v prosinci 1867 velitelský sbor vídeňského oddílu VPSS skládal z 1 plukovníka, 3 setníků 1. třídy, 2 setníků 2. třídy, 6 nadporučíků a 8 podporučíků. V lednu 1870 nacházíme v řadách justiční stráže pouze 3 z nich (setník 1. tř. Eduard Glässer, který zde byl velitelem, dále npor. Johann Stumbauer a por. Joseph Tiller, který přirozeně u VPSS byl ppor.). Některé dosavadní příslušníky VPSS nalézáme nyní v armádě. Tak např. bývalý velitel vídeňské policie plk. Heinrich Ritter Giesl von Gieslingen byl v r. 1870 rezervním velitelem pěšího pluku čís. 72, či poručíci (ve VPSS podporučíci) Anton Kahler a Carl Schumák sloužili u pěších pluků čís. 49 a 72; Johann Nowak (v r. 1867 nadporučík, v r. 1870 setník 2. tř.) setrval v řadách VPSS a byl nyní velitelem oddílu ve Lvově. Většinu důstojníků bývalého vídeňského oddílu ale již v novém schematismu nenacházíme.
60) Ranglisten..., c.d., s. 1581. Vojín justiční stráže byl označován jako Wachsoldat, šarže stejně jako u VPSS s tím, že četař se nazýval Führer (Dienstreglement..., c.d., s. 388-394).
61) KÄHLIG, E., JEDINA, R., c.d., s. 154; BRÜCH, O., DIRRHEIMER, G., c.d., s. 98; JUDEX, M., c.d., (1884) s. 27, (1908) s. 38-39.
Přetištěno:
Historie a vojenství, 35, 1996, č. 5, s. 3-21.