Vyhlídkový altán na loketské hradní skále slaví letos již 200 let
Josef Brtek
Naposledy upraveno: 25.09.2012
Sličný osmiboký vyhlídkový altán, s maximálním citem pro zvolení příhodného místa osazený na upravený výběžek hradní skály v Lokti, zná asi každý. Málokdo ale tuší, že ona drobná profánní stavbička nad ohybem řeky, jenž Lokti dal výstižné jméno, poskytujíc rozhledem do okolí i pohledem na sebe potěchu oka i ducha, se letos dožila již dvou staletí. Podnětem k jejímu vybudování nebylo nic menšího, nežli očekávání vzácné císařské návštěvy v Lokti zjara 1812. Byl to vůbec osudný rok, završený tuhou zimou, kdy zhynuly nejen trosky poražené Napoleonovy armády v Rusi, ale u nás leckde i mnoho zvěře. Na premonstrátském klášterství Teplá v Plzeňsku tolik, až penzionovaný rytmistr jezdectva Peter Christl (1762-1834) z klášteru poddaného městečka Mnichova (Einsiedel), příbuzný opatova sekretáře, příštího 42. opata a slavného zakladatele Mariánských Lázní Karla Kašpara Prokopa Reitenbergera (1779-1861), povždy zanechal lovu a pustil se do sepisování privátní kroniky na základě historických archiválií z klášterního archivu k městečku se vztahujících. Stihl jí 1046 stran ve čtyřech svazcích. O několik mil dál v Lokti, centru sousedního kraje a malebném „západočeském Rothenburgu“, tou dobou už měli po vzácné návštěvě. Dodnes nám ji tu připomíná jen onen altán.
Weyrotherovo odpočívadlo dnes. Foto J. Brtek, 2012
Čas bubnů
Tažení na Rus přitom začalo velkolepě. Výbojná Francie císaře Napoleona I., mající tehdy (oproti 89) 130 departementů se 44 miliony obyvatel od Hamburku přes dnešní Benelux, Navarru, Aragonsko, Katalánsko, Janovsko až po Řím a za humny věnec mnoha satelitních států, dodala do boje národy podmaněné západní, jižní i střední Evropy. Osm sborů Napoleonovy Grande armée táhlo na Vislu a k ruské pohraniční řece Němenu, aby přes ni od 24. června 1812 vpadly do carské říše v síle až 702 000 mužů osmnácti národností. „Když zavlekl Francii do války, naučili jsme Evropu pochodovat,“ uvedl známý romantický spisovatel a diplomat vikomt Francois René de Chateaubriand. Francouzsko-pruský pomocný sbor maršála Macdonalda a generála von Yorcka dobýval ruské Pobaltí, francouzsko-sasko-rakouský sbor div. gen. Reyniera a knížete Schwarzenberga (kde velel divizi i podmaršál Leopold Anton von Trautenberg, rodák z Kozlova u Bochova) zase Halič a Volyni. Před grandiózní výpravou svolal Napoleon do metropole svého saského spojence okázalé setkání sobě podřízených panovníků. Oslnivá „drážďanská apoteóza“ vešla do dějin 17.-29. máje 1812. Měla cara zastrašit ukázkou nerozborné jednoty evropských vládců pod žezlem Napoleona I., pěstujícího si vzdor potížím s okupací Pyrenejského poloostrova doma i před cizinou mýtus neporazitelného válečníka.
Vladaři v Drážďanech
Mocného císaře Napoleona, jenž 9. května vyjel ze Saint-Cloud, 12.5.1812 vítali v silně opevněné Mohuči vévoda Anhaltsko-Köthenský i velkovévoda Hessensko-Darmstadtský, kdysi kníže a lantkrabí, 13. v Aschaffenburgu na dolním Mohanu bývalí kurfiřti bádenský a württemberský, z jeho vůle velkovévoda i král, jakož i frankfurtský velkovévoda Karl Theodor von Dalberg, kdysi mohučský a řezenský arcibiskup, nyní coby kníže-primas hlava Rýnského spolku německých vazalů.
Drážďany 1812. Franz I. a Marie Ludovika, Napoleon a Marie Louisa, za nimi saská král. rodina. Archiv J. Brtka
Napoleon s chotí, maršály Berthierem, náčelníkem gen. štábu Velké armády, a Bessieresem, velitelem gardové kavalerie, i se třemi divizními generály Moutonem, hrabětem z Lobau, Durokem, maršálkem svých paláců, a vrchním štolbou markýzem Caulaincourtem, bývalým vyslancem v Rusku, v doprovodu polských hulánů i saských kyrysníků 15.-16. května nocoval ve slavobránou zkrášleném Plavně (Plauen), kam, očekáván od rána, dorazil kolem půl šesté v podvečer. Tímto správním centrem saského Fojtska jeho oddíly jako - mnoha jinými německými městy - procházely už od března až do června 1812. Nepobyl v tamním hradě, poté zámku na Zámeckém vrchu (kdysi, v lednu 1430, i s městem dobytém husity Prokopa Holého), nýbrž v klasicistně přestavěném barokním domě bohatého výrobce mušelínu a obchodníka Kanze (dnes plavenské Muzeum Fojtska v Nobelově ul. č. p. 13). Tam v zelenobílém salonu se štukovým stropem zhlédl pod záštitou krajského hejtmana připravenou výstavku textilních produktů města. To patřilo k centrům saského plátenictví a jeho kontinentální blokádou, od konce r.1806 uvalenou i na bavlnu z Brity držených i obsazených kolonií, kdy jen někteří podnikatelé se přeorientovali na zpracování ovčí vlny a jiných náhražek, očividně trpělo (po r.1799 násilně potlačené revoltě zdejších nuzných tkalců, domáckých i manufakturních, mělo r.1800 město 5743 obyvatel, z nichž 2291 lidí, tj. 40%, bylo spjato se zpracováním bavlny). V tomto duchu též proběhl císařův rozhovor s Kanzem, týkající se produkce i útlumu prosperity.
Ve výstavném báňském Freibergu s téměř tisíciletou rudokopeckou tradicí pak nazítří 16.5. Napoleona v saském Podkrušnohoří uvítal saský král Bedřich I. August s chotí Marií, kteří mu vyjeli v ústrety. V neděli 17.5. v Drážďanech mu holdovali wettinští vladaři vedlejších údělů Saska: Výmarska, Koburska, Anhaltsko-Dessavska. Dorazili též k Rýnskému spolku volky nevolky přistoupivší vládci obojího Meklenburska (Zvěřínska i Střelicka), odvozující svůj původ od knížat Polabských Slovanů, i panovníci dalších údělů saských Wettinů, 26.5. Napoleonem opovrhovaný pruský král Bedřich Vilém III., 27. jeho syn, pruský korunní princ, habsburští arcivévodové, pak i někdejší bavorský kurfiřt Maxmilián I. Josef, z jeho moci král. Napoleonův nedobrovolný tchán, rakouský císař František I. s chotí Marií Ludovikou přibyl už v pondělí 18.5. Shledal se tu s dcerou Marií Louisou, druhou ženou Napoleona I. Ten si sňatek vynutil, když r.1809 Rakousko počtvrté porazil („Lépe, když půjde do pr… jedna arcivévodkyně, než celá monarchie,“ pravil tehdy drsně, leč trefně c. k. maršál, ostrovtipný bonviván kníže Charles Joseph de Ligne).
Přijela sem i další knížata, m.j. z Reussu (větve Plavno, Greitz, ba i Köstritz – ta svým 29letým princem Jindřichem LXI. zaplatí Napoleonovi daň z krve r.1813 u Chlumce v Krušnohoří). „Byl jako Bůh, král nad králi,“ viděl Napoleona současník. Ač na vrcholu moci navenek předváděl lesk, i z Drážďan vysílal kurýry k maršálům v čele sborů. Válka byla na dosah, 35letý car Alexandr I. a jeho dvůr i vojenská a civilní správa s ní také počítali. Jen obří rozměry nadcházejícího válečného požáru si nikdo neuměl jasně představit.
Ples uspořádaný v Drážďanech roku 1812 u příležitosti setkání evropských panovníků s Napoleonem
Rok 1812: zápas titánů
Francouzům vzdorovali jen Španělé a Portugalci, podpoření Brity gen. Wellingtona (pod ním se tu v Královské německé legii britské armády bil i někdejší klatovský dragoun Václav Kořán, rodák z Domažlic), ale jinak mnozí v Evropě malomyslněli. Ještě nikdo nevytáhl do pole s takovou mocí jako pyšný Napoleon. „Podle našeho mínění Rusko muselo prohrát,“ vzpomínal páter Antonín Marek, přítel buditele Josefa Jungmanna, avšak jejich někdejší pedagog, učený Josef Dobrovský, historik, slavista a jazykovědec pronikavé mysli, kdysi též vychovatel hrabat Nosticů, jejich obavy nesdílel. „Rusko nepadne, odpověděl mně,“ líčil Marek, „Napoleon ještě nezná Rusy, když mají hájit vlastní kůži.“ Věděl, o čem mluví: jako bystrý a vnímavý pozorovatel navštívil Rusko na studijní dvacet let předtím, na sklonku vlády Kateřiny Veliké.
Klamnou a nebezpečnou iluzí zdánlivé všemoci zaslepený dobyvatel to měl seznat záhy. Od počátku mu vše vázlo: tažení zpozdilo váhání bankéřů válečný risk podpořit, nešlo uživit masy vojsk i koní, logistika selhala. Od léta začali hynout koně tažní i jezdečtí. V září v Moskvě jich měl už jen třetinu. Zničit dvě carská vojska u hranic nedokázal. Unikla, spojila se, ústupem na východ ho nutila drobit síly jištěním boků a týlu, sváděla tuhé ústupové bitvy. „Ruského vojáka nestačí zabít,“ řekl, „musíte do něj ještě strčit, aby upadl.“
Když převzal velení 67letý maršál kníže Kutuzov, 43letého nadutého rutinéra Napoleona přelstil: ustál bitvu u Borodina, vydal Moskvu, jež vyhořela, a obratně mu uhnul do boku. Částí vojsk posílil povstalé mužiky v týlu okupantů, nabral posily, zahájil drtivý protiúder. Od konce října byly z hrdých šiků Velké armády trosky s minimem koní, děl i povozů, tlačené zpět trasou, již prve zničily, unavené, zavšivené, hladové, nemocné, sužované mrazy, kozáky, věčnými boji. Ztráty byly strašné, scény zkázy hrůzné. Došlo na slova z Kutuzovova provolání k vojsku a lidu: „Ruská zem, již nepřítel zamýšlel porobit, pokryje se jeho kostmi.“
Zpět došla asi 1/8 vesměs vyzáblých trosek s panickou hrůzou z kozáků. Sotva před půl rokem byli „orly Velké armády“, obávanými pány světa. Jejich obrovská, nevídaná katastrofa v Rusku, kterou nešlo nadlouho utajit, vzápětí podnítila odboj podmaněných národů. Napoleon s veliteli nepřiznali, že je přemohli chytřejší a odhodlanější, vlastenci, udatně hájící svou zemi. O své porážce a selhání vydatně propagandisticky lhali, že za vše mohla pouze shoda nešťastných okolností, vnímaná jako nepřízeň osudu, toliko zákeřné spiknutí živlů, rozloha a klima, jako by i jim nečelila též carská vojska.
Drážďany 18. května 1812 – velká iluminace na počest Napoleona a Františka I.
(v pozadí je královská rezidence, přední část zachycuje část Augustusbrücke)
František I. v Čechách
„Jsa již osobně v Drážďanech,“ líčil Napoleona na jaře 1812 obrozenec Jan rytíř Jeník z Bratřic, „smýšlel dnem i nocí na plány, kteréž by se mu nejprospěšnější zdály. Manželka jeho, císařovna, nechtíc ho v jeho práci roztržitým učinit, přijela z Drážďan dne 5. června do Prahy. Tato císařovna francouzská zdržela se zde v Praze skoro jeden celý měsíc až do 1. července. V kterémžto čase bylo u nás živno a veselo.“ Z
Drážďan přibyli do Prahy tři: František I. a jeho r.1810 za Napoleona I. vdaná 20letá dcera z Františkova 2. manželství Marie Luisa (1791-1847), jakož i její 24letá macecha, od r.1808 Františkova 3. choť Marie Ludovika Beatrix d’Este (1787-1816). Tato velká odpůrkyně Napoleona I., před jehož vojsky musela kdysi s rodiči utéci z rodné Itálie, z Prahy odjela do Teplic k marné léčbě své plicní TBC. Ani ne do čtyř let jí coby 28letá milovnice umění i společenského života podlehne. Císař s dcerou poté dále pokračovali z Prahy na západ Čech, do půvabného kraje léčivých kyselek při horní Ohři.
Hejtman vítající
Hejtmanem Loketska, tvořícího tehdy většinu dnešního Karlovarska, byl rytíř Johann von Weyrother (+1817), příbuzný c. k. generálmajora Franze von Weyrothera (1754/55 Vídeň - 16.2.1806 Brno, tyfus), veterána válek s Turky a Francií, m.j. hrdiny slavné obrany Mohuče (1794-95), aktéra bitev u Bassana, Arcole (1796), Legnana, Magnana (1799), Hohenlinden (1800) atd., jenž jako náčelník štábu spojenců u Slavkova, kde upadl do zajetí, vešel i do Tolstého literární fresky Vojna a mír, kde je autorem vylíčen jako suchopárný, pedantický metodik. Franz byl synem Antona von Weyrothera, císařského majora a 1. vrchního štolby španělské jezdecké školy ve Vídni, dodnes proslulé drezúrou lipicánů, ušlechtilých běloušů ze slovinského hřebčína Lipica (v jejím čele stáli i jiní von Weyrotherové: 1729-40 Adam, 1754-1760 Franz, 1810-1828 Gottlieb a 1813/14-1833 Max; oba poslední jako rytíři von Weyrother). Severoněmeckému biskupství Münster zase sloužil r.1782 vrchní strážmistr (major) jízdy Johann Nepomuk von Weyrother. Ten patrně nebyl totožný s pozdějším loketským krajským hejtmanem.
Goethova perokresba hradu Lokte r. 1807, t.j. 5 let před vznikem altánu pod románskogotickým severním palácem (podlouhlé křídlo vlevo). Archiv J. Brtka
Císařovnu Marii Ludoviku v Karlových Varech vítal loketský hejtman Johann von Weyrother už roku 1810, kdy v červnu u tam dlícího sasko-výmarského ministra, básníka, dramatika a spisovatele Johanna Wolfganga von Goetha objednal uvítací verše pro ni. Napsal 4 básně, vyšlé tiskem. O tutéž službu jej požádal i v červnu 1812, kdy Karlovy Vary očekávaly ještě všecky tři. Chorý, téměř 63letý výmarský klasik (jenž cestou do lázní potkal v Hofu u Aše Napoleonovy italské voje, táhnoucí z pekla zuřivé španělské války do rozlehlé Rusi jisté smrti vstříc) mu vyhověl tím spíš, že týž krajský hejtman r.1811 kladně vyřídil jeho stížnost na šenkýře z hospody U červeného vola v Horním Slavkově. Hostinský tehdy využil státního bankrotu Rakouska po 4. prohrané válce s Napoleonem, kdy hodnota peněz drasticky klesla na pětinu, a Goethovi s přáteli účet za jídlo notně opepřil. Za to musel po hejtmanově zásahu Goethovi bezdůvodný přeplatek vrátit a ještě zaplatit pokutu.
Goethovými opět vytištěnými verši, jimž vyslovili uznání 5.7., byli císař s dcerou v Karlových Varech uvítáni 2.7.1812. Goethe pak vyhověl pozvání Marie Ludoviky a 13.7. odjel k císařovně do Teplic. Potkal tu ji, svého z drážďanské slávy přijedšího zeměpána Karla Augusta Sasko-Výmarského i slavného skladatele Ludwiga van Beethovena. Otylostí a nemocemi souženou manželku Christianu, rozenou Vulpiusovou, z jejíhož někdejšího antického profilu a mladistvé štíhlosti i grácie zbývalo už jen málo, zanechal v Karlových Varech, kde hledala úlevu od neduhů, na něž za pár let skoná.
„Čím výše je člověk,“ pronese Napoleonovým charismatem okouzlený i jeho zásluhy o otřesení feudalismu uznávající Goethe na jeho adresu později ke svému tajemníkovi doktorovi J. P. Eckermannovi, „tím větší vliv naň mají démoni a musí jen stále dávat pozor, aby se jeho vůdčí vůle nedostala na scestí.“ Škoda, že k této jeho životní moudrosti za chimérami kvapící autokrat a dobyvatel Napoleon, hlava i tvůrce vojensko-policejní despocie doma i v podrobené Evropě, nikdy nedospěl. „Dobyvatel je jako dělová koule,“ zažertoval na účet jeho nezdolné, hektické činorodosti, hodné ušlechtilejších cílů, výstižně inteligentní tory Wellington, „když zpomalí, nikam nedoletí.“
Sasko-Výmarsko-Eisenašský ministr a literát Johann Wolfgang von Goethe s výmarským Řádem sokola.
Ryt. Christiana Joh. Ernsta Müllera dle obr. Ferd. Jagemanna, vzniklého před r. 1820. Archiv J. Brtka
Hejtman budující
Ani 44letý František I., vyprovázející Marii Louisu, vracející se do Paříže, s ní v Praze neprodlel. Už 4. 7.1812 projeli po severozápadním břehu horní Ohře starou poštovní silnicí přes Hory, Loket, Jehličnou, Svatavu a Chlum Svaté Maří do Chebu, přičemž si císař o dnešním Sokolově, v jehož malebném okolí tehdy hnědouhelné dolování teprve začínalo, nadto hlubinnou těžbou, do deníku zapsal: „Vlevo, asi čtvrt hodiny od od Svatavy, leží Falknov s kostelem a věží, se zámkem, oborou a kapucínským klášterem; kolem města jsou chmelnice a roste tu znamenitý chmel…“
Nevíme, zda si urozený pár vyhlídkový altán, místními zedníky nově vystavěný na kameníky zarovnaném výběžku loketské hradní skály, užil. Zdá se, že jim nepřálo počasí ani čas. Altán dostal po krajském hejtmanovi záhy název Weyrother’s Ruh(e), Weyrotherovo odpočívadlo, lidově Tempel, chrámek (tzv. templ cís. Františka je v knize o Lokti patvarem soudruha Vlasáka). Nejpozději r.1813 novou vyhlídku poznal i častý host K. Varů, syn Schillerových a Goethových přátel Carl Theodor Körner (1791-1813), vídeňský básník a dramatik saského původu, záhy bard německého boje s Napoleonem, v němž potká svou kulku (poblíž vyhlídky má pod hradem v Lokti od 11.10.1903 obnovenou reliéfní pamětní desku, mylně branou za Goethovu). Však Körner také svou šestislokou báseň o loketském hradě, tehdy c. k. věznici („Zámku na šíji skály, stojíš tu věrně, přísně, temné se vlny valí, pějíce tiché písně…“), nejspíše vzniklou v oněch místech, německy nazval Z Weyrotherova odpočívadla u Lokte (kolem 100. výročí úmrtí 22letého Körnera za svobodu vlasti, se motiv s ním, hradem i jeho básní objeví nejméně na dvou pohlednicích). R.1812, kdy altán, nepřesně označovaný i jako gloriet, vznikl, již malebný Loket znali četní karlovarští hosté, m.j. literáti Johann Gottfried Herder, jeho přítel Goethe, romantik Clemens Brentano a sestra šarmantní vévodkyně Doroty Kuronské, spisovatelka Elisa von der Recke či od r.1794 tu s Weyrotherovým předchůdcem, z Bezděkova na Klatovsku povolaným loketským krajským hejtmanem hrabětem Christophem Hermannem Küniglem, dlící herec a literát Christian Heinrich Spiess (1755-1799). R.1835 vyhlídku na barevné litografii Lokte zachytil zde v letech 1834-1850 působící soudní úředník, náš slavný vedutista Vincenc Morstadt (1802-1875). Následovali ho i mnozí jiní umělci.
Loket, Weyrotherovo odpočívadlo na hradní skále. Foto Mgr. Jiří Fiedler, 14.4.1989
Hejtman spočívající
Zděnou besídku k poctě oběma Habsburkům dal hejtman realizovat asi už v součinnosti se svým činorodým zetěm Martinem Kopeckým (1777-1854), příštím primátorem Plzně, jenž v l.1812-1828 zastával úřad loketského purkmistra. Tento 35letý pokrokář, jemuž Loket vděčí za vznik vyhlídek a stezek či Spiessovy již zaniklé pamětní desky, leč i za zboření řady stavebních památek a zničení hradního archivu, najmě spisů manského soudu, byl chotěm jeho dcery Josefíny. Ta se posléze stala švagrovou dcer pražského krajináře pruského původu, prýmkaře Augusta Bedřicha Piepenhagena (1791-1868), žaček svého otce, malířek Luisy (11.V.1825-4.XI.1893), narozené těsně před otcovou tvůrčí cestou do Mariánských Lázní a okolí, a zejména vyhořelý Sokolov později navštívivší Charlotty (Karolíny Ludmily, (19.X.1821-3.I.1902). Ta byla dvakrát vdaná za členy úřednické šlechty rakouského mocnářství; podruhé za Carla Mohra von Edlerfeld, leč prvně za Josefinina bratra, hejtmanova syna Klementa v. Weyrothera, jehož přežila.
Iniciátor altánku, krajský hejtman rytíř Johann von Weyrother, „za bezúhonnost a zásluhu“ dekorovaný nejnižším, rytířským stupněm všeobecně záslužného Leopoldova řádu, založeného Františkem I. r.1808 k poctě jeho otce Leopolda II., zemřel 22. října 1817. Přinejmenším sňatku svého syna se již nedožil. Jeho pomník, zřízený vdovou a dětmi (jak hlásal nápis na něm), stával ještě roku 1933 na terase hřbitova u starobylého kostelíka sv. Ondřeje v Karlových Varech (ve stráni za hotelem Thermal, na styku ulic Ondřejské, Bezručovy a Na Vyhlídce). Můžeme jen hádat, zda ho objednali u sochaře a kameníka Joh. Wild(t)a, tehdy činného v Lokti a širém okolí, neb známo to není.
Výběr z literatury:
Bernau, Bedřich: Čechy společnou prací umělcův a spisovatelů českých X. Krušné hory a Poohří. Praha 1896
Brtek, Josef: Herec, dramatik a spisovatel Ch. H. Spiess žil také v Lokti. (Sokolovský deník, r. XIV., č. 298, 22.12.2005, s.11; č. 304, 31.12.2005, s.11)
Gnirs, Anton (Anna Gnirs ed.): Topographie der historischen und kunstgeschichtlichen Denkmale in dem Bezirke Karlsbad. Mnichov 1996, (rkp. Praha 1933).
Eckermann, J(ohann) P(eter): Rozhovory s Goethem. Praha 1960
Ellis, Geoffrey: Napoleon. Praha, Litomyšl 2001
Fellmann, Walter: Sachsens Könige 1806 bis 1918. Mnichov, Berlín 2000
Groß, Reiner: Geschichte Sachsens. 3. vyd. Lipsko 2004
Halder, Winfried: Friedrich August III./I., 1763/1806-1827 (in: Frank-Lothar Kroll [ed.]: Die Herrscher Sachsens. Mnichov 2004, s.203-222)
Helmert, Heinz – Usczeck, Hansjürgen: Europäische Befreiungskriege 1808 bis 1814/15. Militärischer Verlauf. 3. vyd. Berlín 1986
Kašička, František – Nechvátal, Bořivoj: Loket. Praha 1983
Kraus, Arnošt V(ojtěch): Goethe a Čechy. Praha 1896
Kovařík, Jiří: 1812 – Napoleonovo ruské tažení. Praha 2001
týž: Napoleon v Rusku I. Pochod na Moskvu. Třebíč 2012
Lobkowicz, František: Encyklopedie řádů a vyznamenání. 2. vyd. Praha 1999
Manfred, Albert Zacharovič: Napoleon Bonaparte. Praha 1975
Němec, Václav – Agler, Zdeněk: Goethe a Sokolovsko. Sokolov 1959
Poche, Emanuel a kol.: Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1975
Polišenský, Josef: Napoleon a srdce Evropy. Praha 1971
Schrader, Wolfgang: Zwischen Trikolore und Zarenadler. Die Stadt Plauen in der Zeit von 1806 bis 1813. Plavno 1995
Švankmajer, Milan: Čechy na sklonku napoleonských válek 1810-1815. Praha 2004
Tarle, Jevgenij (Viktorovič): Napoleonovo tažení na Rus 1812. Praha 1948
Toman, Prokop: Nový slovník československých výtvarných umělců II. Praha 1950
Urzidil, Johann: Goethe in Böhmen. 2. přeprac. a rozšíř. vyd. Stuttgart, Curych1962
týž: Goethe v Čechách. Příbram 2009
Wajs, Miloslav: Goethe v západních Čechách. K. Vary 1993
Yorck von Wartenburg, (Maximilian): Napoleon jako vojevůdce II. Praha 1926
Žilin, P(avel) A.: Kutuzovova protiofensiva v roce 1812. Praha 1953
týž: Kutuzov. Praha 1988