Vývoj leteckých uniforem od 1. světové války do roku 1939, část 2/2
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 26. 06.2019
Polské ozbrojené síly zavedly r. 1919 nové předpisové stejnokroje barvy khaki pro všechny své složky. Důstojníci dostali blůzy s uzavřenými límci, s nárameníky, dvěma náprsními a dvěma pobočnými kapsami, obojí s rovnými příklopkami a s jednou řadou sedmi knoflíků. Mužstvo obdrželo blůzy s pěti knoflíky a pouze boční kapy. Nošeny jezdecké kalhoty (pantalóny) pro důstojníky gala tmavomodré, kalhoty mužstva se zúženými lýtkovými částmi byly s ovinkami. U důstojníků jezdecké boty. Jako opasek byl důstojníkům přidělen tzv. sam browne, tedy s ramenní přepáskou, mužstvo jednoduchý s rámovou přezkou. Plášť dvouřadý, jako čepice nošena tzv. brigadýrka s dýnkem, okolkem a štítkem, u důstojníků štítek s kovovým okrajem a s hodnostmi na přední straně okolku. Emblémem byla polská korunovaná orlice na tzv. amazonském štítě. Pro letectvo byla určena jako barva zbraně žlutá, tedy na okolku čepice a límcových výložkách s typickým cikcak dezénem, u důstojníků stříbřitým. Hodnosti celoarmádní, tedy hvězdy u důstojníků, lemy nárameníků u vyšších poddůstojníků a prýmky u mužstva.
Podstatná změna nastala ve výstroji letectva v r. 1936, kdy byla předepsána nová uniforma v šedomodrém odstínu pro důstojníky s otevřeným límcem, s původními hodnostmi na náramenících, a pantalony s černými pruhy, které lemovaly i manžety s náprsními a pobočnými kapsami, se světlešedou košilí s černou kravatou. Okrouhlá čepice s černým okolkem byla jako předchozí, emblém dostal navíc postranní křídla ve stylizaci, původně nošená v sedmnáctém století pancéřovými husary. Řemení a polobotky nyní černé. Mužstvo si podrželo armádní střih uniforem (tentokrát se sedmi knoflíky a náprsními a pobočnými kapsami v tmavším tzv. ocelově šedém odstínu, boty s manžetami a pro polní službu nošen baret v černé barvě. Jako plášť důstojníci obdrželi tzv. ulster, mužstvo jednořadý armádního střihu. Hodnosti zůstaly v podstatě nezměnněné, pouze počet vyšších poddůstojníků se navýšil.
Malé letecké oddíly nových pobaltských států Litvy, Lotyšska a Estonska při jistých střihových resp. distinkčních odlišnostech se pozoruhodně shodovaly černou barvou označení a červenými lemy.
Tak litevští letci dostali ve dvacátých létech khaki uniformy, s blůzami zapínanými ke krku, s lodičkou s červenými lemy, černými límcovými výložkami červeně lemovanými stejně jako nárameníky a manžetové parky a distinkcemi a rovněž červeně lemovanými, stejně jako s červenými lemy nárameníků a vykrojených černých manžetových patek se 2 knoflíky. Plášť litevských leteckých důstojníků byl dvouřadý se 6 knoflíky, s képi generálů zcela po francouzském vzoru, tedy s černým okolkem s dubovými ratolestmi a s červeným dýnkem s dracounovými lemy.
Lotyšsko vybavilo příslušníky letectva ve dvacátých létech tmavomodrými uzavřenými blůzami, kalhotami a čepicemi armádního střihu, stejně jako vševojskovými límcovými hrotitými výložkami s armádními distinkcemi. Vyložení a okolek čepice byly černé, lemy okolku, límcových výložek, příklopek náprsních kapes, nárameníků (s okřídlenou vrtulí) a rovných manžet červené. Blůza zapínána na pátý knoflík, stříbřitých jako všechny kovové prvky, včetně čepicového emblému. Po r. 1930 dostali lotyšští letečtí důstojníci otevřená tmavomodrá saka s distinkcemi na náramenících, kalhoty a lodičky.
Estonské letectvo užívalo ve dvacátých létech a v první polovině let třicátých khaki uzavřené blůzy, opět s černými límci s distinkcemi a stejně jako manžety s příklopkou červeně lemované. Po zavedení nových stejnokrojů v roce 1936 s otevřenými límci a s distinkcemi ve formě manžetových prýmků s estonským emblémem v převýšení dostali piloti a další personál stejnokroje téhož střihu v tmavé modrošedé barvě a se stejnými distinkčními prýmy ve žluté barvě a s modrou lodičkou s emblémem, podobně jako jejich kolegové v Lotyšsku a Litvě, samozřejmě s příslušným státním znakem a poněkud odlišným střihem.
Maďarské letectvo (Magyar kyrályi honvéd légierö) oficiálně postaveno po zrušení Trianonské smlouvy až 22. 8. 1938. Jeho příslušníci dostali khaki stejnokroje, pro důstojníky a vyšší poddůstojníky s otevřeným límcem blůz, pro nižší poddůstojníky a mužstvo uzavřené blůzy armádního vzoru. Jako pokrývka hlavy byla pro profesionální vojáky zavedena čepice s dýnkem, s hnědým štítkem (pro poddůstojníky černým), se zlatistým (resp. pro vyšší poddůstojníky stříbřitým) splétaným podbradníkem - tento kov platil pro uvedené kategorie i u emblému orla se svatoštěpánskou korunou v převýšení nad okolkem, na kterém byly rovněž 1-3 zlatisté pruhy podle hodnostních kategorií pro důstojníky a generály.
Pro denní službu khaki košile a kravata a jezdecké kalhoty s holínkami, pro společenské užití bílá košile, černá kravata, pantalony, hedvábný opasek s přezkou a kordík. Kapsy skládané s rovnou příklopkou, u mužstva vykrojenou. Mužstvo baret s obdobným emblémem orla, na límci křidélka. Dlouhé kalhoty a boty s manžetou. Hodnosti na tuhých černých náramenících ve formě prýmů analogické dimenzemi c. a k. námořnictvu, u poddůstojníků stříbrné resp. bílé, pro všechny hodnosti se stylizovanými křidélky (u generálu zkřížené dubové listy), u mužstva nárameníky užší. Pláš důstojníků tzv. ulster, u mužstva jako u pěchoty. Řemení hnědé, boty černé. U kombinéz hodnosti na předloktí a pro piloty do kokpitu důstojnická honvédská čepice.
Ve švédských leteckých oddílech byla na počátku 90. let předepsána nová střízlivá tmavomodrá uniforma. Tento vz. 30 sestával z čepice s dýnkem s emblémem zlatisté okřídlené vrtule s korunou v převýšení, u důstojníků navíc se splétaným hedvábným podbradníkem. Důstojnická otevřená blůza byla zapínána 5 knoflíky, s krytými náprsními a pobočnými kapsami s příklopkou s krytými knoflíky. Košile světlá šedomodrá, pro společenské účely bílá s černou kravatou. Na manžetách byly hodnostní prýmky po celém obvodu, pro vyšší důstojníky s širším vespod a se stejným emblémem jako na čepici v převýšení. Pantalony rovněž tmavomodré. Poddůstojníci a mužstvo nosili stejnou čepici jako důstojníci, s menším emblémem a černým koženým podbradníkem, s uzavřenou tmavomodrou blůzou se stojatým límcem, se stejným počtem knoflíků a stylem kapes jako důstojníci, s manžetovými krátkými distinkčními prýmky s okřídlenou vrtulí bez koruny, pantalony rovněž tmavomodré.
Jednotky norského letectva byly oděny v celoarmádních šedozelených uniformách vz. 14/34, tedy uzavřených blůz s distinkcemi na límcích resp. manžetách (hvězdy resp. prýmky), s modrými lemy manžet a límce, s lodičkou místo obvyklého képi i u důstojníků - zde zdvojená kokarda: dolní červená s norským lvem, horní modro-bílo-červená (u mužstva pouze tato) a opět s modrým lemem.
Dánsko vybavilo svůj letecký personál rovněž celoarmádními khaki stejnokroji vz. 23 bez bližšího rozlišení, pouze s pilotním odznakem nad pravou náprsní kapsou. Důstojníci vedle uzavřené uniformy s čepicí s dýnkem nosili i modernější otevřenou blůzu (stejně s nárameníky jako na uzavřené blůze), doplněné navíc lodičkou se světle khaki lemy a s dánskou kokardou, mužstvo jednodušší lodičku rovněž s kokardou. Jediným odlišením příslušníků leteckých formací byl podobně jako v Norsku pilotní odznak (zkřížené pušky na dělové hlavni s korunou v převýšení mezi perutěmi) nad pravou náprsní kapsou.
Také nizozemské vzdušné síly se nelišily svým vybavením od pozemních jednotek, pouze na límci šedozelené upnuté uniformy vz. 15/34 byl za distinkčním označením (hvězdy) symbol letectva, vrtule na kruhovém motoru ze zlatistého kovu a lemy límce, manžet a lodiček byly modré.
Nicméně zcela osobité bylo vystrojení leteckých oddílů koloniální nizozemské armády v Holandské východní Indii (dnes Indonésii), tzv. Koninklijk Nederlandsch-Indisch Leger (K. N. I. L.), které sice do r. 1928 nosili stejnokroje metropolitní armády z lehčího materiálu, ale s poněkud odlišnými distinkcemi na vykrojených límcových patkách (např. poddůstojníci a mužstvo mělo hodnostní prýmky na přední a dolní straně těchto výložek), navíc s kloboukem s kokardou na levé klopě a s čepicí se štítkem se stejnou kokardou (oranžovou). Vrtule byla opět na límci, ale rovněž na tuhých náramenících, u důstojníků dracounových. Ve zmíněném roce 1928 dostalo koloniální letectvo otevřené šedozelené blůzy (měly být původně khaki, ale ještě v r. 1942 byly v původní barvě), při podržení čepice se štítkem. Hodnosti nově-i na košilích-ve formě černých trojúhelníčků na konci nárameníků a opět s hvězdami pro důstojníky s knoflíky pro praporčíky a vyšší poddůstojníky a s geometrickými miniaturními obrazci pro nižší poddůstojníky a mužstvo.
Do blůzy byla nošena světlešedá košile s kravatou, jinak v létě rovněž s náprsními kapsami jako na blůze, pro letní podmínky předepsána lodička. Pilotní a specialistické odznaky (perutě a oranžovým terčem, resp. s iniciálou W = královna Wilhelmina) jako u evropské uniformy nad levou kapsou.
Belgické letecké útvary zprvu nosily celoarmádní khaki uniformu vz. 15 s upnutou blůzou se značením na límci v bleděmodré barvě s červeným lemem. Hodnosti celoarmádní, tedy hvězdy důstojníků na límcové patce a prýmy poddůstojníků na rukávech. Mužstvo nosilo vševojskovou lodičku s příslušnou kombinací jako na patce (s červeným střapečkem). Důstojníci na čepici se štítkem a na levém nadloktí iniciály panovníka s perutěmi po stranách a s korunou v převýšení. V r. 1929 byla pro důstojníky letectva předepsána tmavá šedomodrá uniforma jako u RAF, s čepicí původního střihu rovněž šedomodrou, pantalony a jezdecké kalhoty v barvě blůzy, soukenný opasek. Košile pro denní nošení světle šedá, slavnostní bílá, vždy s černou kravatou. Atributy na čepici a levém nadloktí jako u předchozí uniformy, hodnosti důstojníků na límci bez podložky. Na tmavé šedomodré lodičce miniaturní emblém jako na čepici. Mužstvo nadále v původní khaki uniformě. Od r. 1936 belgické letectvo samostatnou složkou.
Španělské letecké útvary byly počátkem dvacátých let součástí ženijního vojska a proto na khaki uniformě (se zeleným odstínem) měly na límci i na čepici umístěn bílý kovový symbol hradební věže. U důstojníků byla nošena blůza s otevřeným límcem, jezdecké kalhoty a vysoké boty, čepice s dýnkem, a na manžetách nebo nad nimi armádní distinkce ve tvaru šesticípých nebo u štábních důstojníků osmicípých hvězd. Mužstvo mělo blůzy upnuté a kalhoty se soukennými lýtkovnicemi.
Po roce 1923 byla předepsána pro letecké formace tmavomodrá uniforma stejného střihu jako předchozí se žlutými paspulemi a pro důstojníky navíc s tmavomodrými nárameníky s hodnostními prýmky (horní ve středu lomený), stejně tak na španělské lodičce (zvaná isabellino nebo gorillo) s třapečkem a s miniaturním odznakem letectva (užíván v kovové formě i jako pilotní nad pravou kapsou) s korunou v převýšení. Přitom byly zachovány původní manžetové hodnostní hvězdy. Místo koženého opasku nošen soukenný. Mužstvo na tmavomodrých blůzách hodnostní distinkce ve formě armádní v zelené barvě, u vyšších poddůstojníku žluté. Miniaturní odznak nošen i na lodičce i na čepici s okolkem (na dýnku) a také na límci. Tato uniforma platila do r. 1931, kdy jednak byla po zrušení monarchie odstraněna koruna a jednak pro důstojníky byla předepsána nová tmavomodrá uniforma civilního vzhledu odpovídající námořnické, tedy se třemi knoflíky ve dvou řadách, s otevřeným límcem, s bílou košilí a kravatou, s čepicí s dýnkem, na němž byl nadále umístěn miniaturní emblém, tedy červený terčík s vrtulí mezi stylizovanými křidélky, podobně jako stejný pilotní odznak vpravo na hrudi. Na manžetách a okolku opět distinkční hvězdy. Uniforma poddůstojníků a mužstva zůstala nezměněna.
Uvedený stejnokroj byl nošen nacionalistickým letectvem za občanské války 1936-39, během níž byla uniforma nacionalistů inovována, když byla zavedena alespoň pro důstojníky nová v šedomodré barvě (ve střihu původní, nošené do r. 1931), navíc s modrou falangistickou košilí. O stejnokroji italských intervenčních leteckých oddílů byla zmínka u Itálie, Německo vyslalo na pomoc generálu Frankovi tzv. Legii Condor, oblečenou do khaki uniforem ve střihu Luftwaffe, s lodičkou a s distinkcemi španělského typu nad levou náprsní kapsou a na lodičce, s koženým opaskem s přepáskou, s jezdeckými kalhotami i mimoslužebními pantalony.
Republikánské letectvo užívalo pro důstojníky a létající personál modré kombinézy (overaly) v různém odstínu, ponejvíce s čepicemi s okrouhlým dýnkem, v létě bílým, s novými distinkcemi ve formě pásků (horní opět ve středu lomený) s rudou hvězdou v převýšení jak na levé straně hrudi, tak na pokrývce hlavy, vždy na černém podkladě. Mužstvo mělo tmavé khaki stejnokroje armády s novými distinkcemi na hrudi, manžetách a čepicích. Pro důstojníky sloužila jako služební a vycházková uniforma jednak otevřená blůza khaki a pantalóny, jednak letní bílá plátěná blůza upjatá ke krku s tmavomodrými nárameníky s páskovými distinkcemi s hvězdou (rudou) v převýšení. Vzhledem k nedostatku výstrojního materiálu byly u republikánů četné i nouzové varianty někdy i s civilními součástkami.
Portugalští letečtí důstojníci nosili v meziválečném období otevřenou šedou armádní uniformu, čepici s dýnkem, na níž byl na okolku symbol letectva ve formě zlatistých perutí a na dýnku jako u pozemní armády státní znak ve věnci. Perutě byly i na límci, distinkce ve formě krátkých prýmků francouzského typu na manžetách. K otevřené blůze (saku) bílá košile a černá kravata, pantalony nebo jezdecké kalhoty. Mužstvo letectva užívalo jako u pozemního vojska uzavřené blůzy, u vyšších poddůstojníků zřejmě technického pozemního personálu ve formě bund a s kapsou na stehně kalhot s kamašemi. Obvyklá lodička s křidélky a hodnostní označení armádního typu ve formě ševronů na nadloktí. Pro koloniální službu byla určena uniforma z lehké látky v pískovém okrovém odstínu a pro důstojníky tropická přilba a slavnostní bílý stejnokroj s uzavřenou blůzou a nárameníky.
Po nástupu nacistů k moci v r. 1933 byla založena paramilitární organizace Německý svaz leteckého sportu (Deutsche Luftsportverband - DLV), která v podstatě měla připravit letecký personál pro budoucí vzdušné zbraně a porušila tak zákaz budování vojenského letectva stanovený versailleskou mírovou smlouvou. Příslušníci DLV dostali stejnokroje v šedomodré barvě, čepici s okrouhlým dýnkem s kokardou v otevřeném dubovém věnci se dvěma stylizovanými perutěmi po stranách a s malou říšskou orlicí se svastikou na dýnku, s podbradníkem z aluminia (mužstvo černým koženým), bílou nebo šedou košili s černou kravatou, blůzu s otevřeným límcem a pantalóny, s distinkcemi na náramenících jako pozemní vojsko a s novým systémem na obdélníkových límcových výložkách se stylizovanými křidélky. V roce 1935 H. Göringem založená Luftwaffe (vzdušná zbraň) přejala stejnokroj DLV s některými úpravami. Na dýnku byla nově letící orlice se svastikou stejně jako nad pravou kapsou, nové barvy specializací byly vyjádřeny na límcových patkách (opět s křidélky), lemech čepice, nárameníků a límce, u důstojníků aluminiové šnůry, u generálů zlatisté včetně knoflíků (jinak stříbřitých). Vedle čepice nošena i lodička, nově zavedena tzv. letecká blůza s jednoduchým zapínáním lištou a pouze se všitými bočními kapsami, nošená jako služební pozemním a především létajícím personálem (vhodná do kokpitu). Kožené řemení bylo hnědé, boty černé, u důstojníků jezdecké kalhoty, u generálů s bílými lampasy. Barvy specializace byly následující: generalita bílá, létající personál žlutá, protiletadlové dělostřelectvo červená, štáby karmínová, technický personál růžová, pozorovatelé světlehnědá, lékaři modrá, kontrolní pozemní personál zelená, administrativa tmavozelená a ministerstvo černá. Na rukávech kombinéz stylizované distinkce (křidélka a prýmy).
Také Rakousko bylo vázáno a omezeno ve svém zbrojení saint-germainskou smlouvou, ale již r. 1935 začalo budovat své letectvo. Stejnokroj sestával z otevřené blůzy v barvě polní šedi s čepicí s dýnkem a s pantalóny. Na blůze byly náprsní a poboční kapsy s vykrojenými příklopkami, nad pravou kapsou označení zbraně, tedy červený terčík s bílým trojúhelníkem mezi stylizovanými perutěmi. V otevřené blůze byla bílá košile s černou kravatou, kalhoty byly v jiném odstínu šedi než blůza, jako plášť tzv. ulster, tedy dvouřadý s otevřeným límcem, na límci blůzy i pláště typické rakouské černé šípové výložky s knoflíčkem, distinkce na manžetách ve formě prýmků dlouhé 8cm, 1-3, u vyšších důstojníků navíc se silnějším prýmem vespod, horní prýmek s kličkou, stříbřité, generalita ve zlatě s širším dolním prýmkem; poddůstojníci prýmky stříbřité, bez kličky na horním prýmku, mužstvo 1-3 uzavřené ševrony z modrého hedvábí. Pro polní službu starorakouská čepice se štítkem, jinak čepice s dýnkem, se stylizovaným orlem mezi dubovým otevřeným věncem, na dýnku červeno-bílo-červená kokarda, po obvodu 1-3 zlatisté prýmy pro důstojníky a generalitu, dvojitý podbradník, u poddůstojníků 1 stříbrný prým a stříbřitý podbradník, mužstvo jeden modrý hedvábný prým a kožený podbradník.
Švýcarští letci v uniformách armády, tedy šedozelených s uzavřeným límcem a s képi, límec černý stejně jako patka na manžetách, na pravém nadloktí orel, létající personál navíc na patce okřídlenou vrtuli, distinkce na límci resp. na rukávech jako pozemní síly.
Z mimoevropských leteckých sil pochopitelně nejpočetnější byly vzdušné síly Spojených států, nicméně zařazené jako sice snad autonomní, ale v rámci armády jako US Army Air Corps (USAAC), tedy i s totožnými stejnokroji, do r. 1926 v zelenošedých (odstín khaki) upnutých blůzách s jezdeckými kalhotami či pantalóny, s čepicí s dýnkem, pro důstojníky se státním matným bronzovým znakem, knoflíky z téhož kovu a s límcovým označením US a s okřídlenou vrtulí vzadu na límci. Mužstvo mělo uvedené symboly v kovových terčících jak na čepici, tak na límci. V uvedeném roce 1926 byla předepsána modernější uniforma s otevřenou blůzou v olivově zelené barvě a se skládanými kapsami pro důstojníky, v khaki nahnědlém odstínu pro mužstvo, se stejnými kalhotami a symbolikou, ale stejně jako knoflíky ve zlatistém kovu, u důstojníků US na límci a okřídlená vrtule na klopě, u mužstva opět uvedené symboly v terčíku. U leteckých sil tolerována (a rovněž u tankových jednotek) lodička, příhodná pro stísněné kokpity, pro klimaticky teplejší pásma (Havajské ostrovy, Karibik, Filipíny, pásmo Panamského průplavu) i pro letní období lehké plátěné součástky v okrové barvě a košile. Pro námořní letectvo vedle standardních námořnických uniforem byla pro důstojníky předepsána olivová uniforma v armádním střihu, s emblémem námořnictva s černými hedvábnými distinkcemi námořního typu na manžetách, případně na náramenících, rovněž olivové barvy, ale tuhých (varianta).
Jižní soused Spojených států Mexiko své letce v meziválečném období obléklo do standardních khaki stejnokrojů, tedy uzavřených blůz, jezdeckých kalhot a čepice s dýnkem. Vedle vlevo nošeného pilotního odznaku - triangl v národní trikoloře mezi dvěma perutěmi - byla fialová barva lemů na čepici, nárameníků a manžet jediným znakem příslušnosti k leteckým silám.
Největší ostrov Karibiku Kuba pak létající personál v armádních stejnokrojích a vševojskovými distinkcemi odlišil pouze okřídlenou vrtulí na límci.
Větší letecké síly měla Argentina, která je ovšem rovněž vystrojila do celoarmádních khaki uniforem, pro důstojníky s otevřenou blůzou, s odlišovacím znakem letectva ve formě perutí po stranách státního znaku na okolku čepice s dýnkem a na límci, s doplňkovou světlemodrou barvou lemů čepice, manžet a nárameníků s armádními distinkcemi, stejně jako podkladovou barvou vševojskových uniforem mužstva.
Na západě s Argentinou sousedící Chile s tradiční adjustací pruského stylu v barvě polní šedi se rovněž přidrželo ve výstroji svého letectva celoarmádních vzorů (čepice s dýnkem se státním znakem na okolku, distinkce na náramenících, případně u mužstva na rukávech. Pouze šedá barva lemů určovala příslušnost ke vzdušné zbrani v meziválečném období.
Také severně ležící Peru vybavilo letce celoarmádními khaki uniformami, pro důstojníky s otevřenou blůzou, s čepicí s dýnkem a s jezdeckými kalhotami. Letce odlišovala modrá barva okolku čepice, límcových výložek s perutěmi a lemy manžet, podobně jako hrubší upnutý stejnokroj mužstva měl rovněž okolek a lemy manžet v modré barvě, stejně jako distinkční prýmky.
Brazílie jako nevětší stát subkontinentu se rovněž nelišila od předchozích armád ve vybavení svých vzdušných sil, neboť letectvo meziválečného období bylo vystrojeno v armádních khaki uniformách, i u důstojníků s uzavřenými blůzami, s čepicí s dýnkem, se stříbřitým mečem mezi dvěma perutěmi na límci jako odlišovacím emblémem, který byl ve třicátých létech i na nově zavedených světlešedých vycházkových uniformách důstojníků, se stejnými atributy jako služební uniforma.
V Africe pouze Jihoafrická unie disponovala letectvem, ale na rozdíl od RAF s distinkcemi armády.
V Asii Japonsko vybavilo letectvo - mimo pilotní odznaky - celoarmádní adjustací včetně distinkcí, japonští námořní letci pak byli vystrojeni jako standardní námořní důstojníci.
Pouze v Číně letectvo Kuomintangu bylo specificky vystrojeno s uzavřenými khaki blůzami, s čepicí s okolkem a dýnkem se znakem Kuomingtangu v modrém terči mezi dvěma perutěmi, na límci s okřídlenou vrtulí a na manžetách s prýmky s orlem v převýšení pro důstojníky.
Uvedené pojednání je pouze stručným pokusem o základní informace o adjustaci letectev. Nejsou v něm zmíněna speciální vybavení pro létající personál, tedy kombinézy, kukly pro letní a zimní období, padáky a záchranné plovací vesty, odlišné u jednotlivých letectev, která si zaslouží samostatnou studii, stejně jako různé overaly a kombinézy pozemního personálu. Také symbolika pilotních, pozorovatelských a jiných speciálních odznaků je zmíněna jen okrajově, jako často jediná odlišnost, a rovněž tato oblast by potřebovala speciální zpracování.
Použitá literatura:
Knötel, Herbert - Sieg, Herbert. Handbuch der Uniformkunde. Hamburg 1937.
Encyklopedia Lotnictwa Wojskowego - Mundury lotnicze
Tom 1 - Europa 1: Wielka Brytania, Belgia, Dania, Holandia, Norwegia. (Andrzej Galaczka, Piotr Glowacki, Bohdan Wróblewski). Warszawa, Bellona 1993.
Tom 3 - Europa 2: Francja, Niemcy, Austria, Szwajcaria. (Andrzej Galaczka, Piotr Glowacki, Andrzej Rekse, Bohdan Wróblewski). Warszawa, Bellona 1993.
Tom 5 - Europa 3: Szwecja, Finlandia, Rosja (carska i ZSRR), Ukraina, Bialorus, Czechy, Slowacja, Litwa, Lotwa, Estonia. (Andrzej Galaczka, Piotr Glowacki, Bohdan Wróblewski). Warszawa, Bellona 1994.
Tom 7 - Europa 4: Portugalia, Hiszpania, Wlochy, dawna Jugoslawia, Wegry, Rumunia, Bulgaria, Grecja, Turcja. (Andrzej Galaczka, Piotr Glowacki, Bohdan Wróblewski, Cezary Zamojski). Warszawa, Bellona 1994.
Tom 13 - Ameryka Środkowa i Poludniowa: Meksyk, Kuba, Brazylia, Peru, Chile, Argentyna. (Andrzej Galaczka, Bohdan Wróblewski). Warszawa, Bellona 1997.
Poděkování za pomoc a cenné připomínky patří PhDr. Miroslavu Husovi a Dr. Nigelu Thomasovi, PhD.
Související příspěvky:
Jan Vogeltanz: Vývoj leteckých uniforem od 1. světové války do roku 1939, část 1/2
 |
Jiří Bureš: C. a k. letecké eso - Ústečan Ernst Strohschneider Na vlastní žádost byl v březnu 1916 přijat do K. u. K. Luftfahrtruppen a v důstojnické škole ve Wiener Neustadtu vycvičen na leteckého pozorovatele. Po ukončení výcviku byl jmenován důstojníkem-pozorovatelem u nově vytvořeného Fliku 23 pod velením hejtmana Heinricha Kostrby. Jednotka byla umístěna na italské frontě v Jižním Tyrolsku. Zde se Strohschneider vyznamenal během mnoha pozorovacích letů nad nepřátelským územím a bombardovacích akcích... |