Vzpomínky jezdeckého důstojníka Gruebera
Carl Johann Ritter von Grueber - přeložil Jiří Kovařík
Naposledy upraveno: 10.04.2010
Jak jsem se stal kyrysníkem.
Má matka vůbec nechtěla s mým vstupem do armády souhlasit a rovnou mě poslala z Mnichova do Landshutu, abych tam navštěvoval právnická studia. Poslechl jsem její striktní přání a odjel do Landshutu, přitom jsem ale byl rozhodnut, že se hned v prvním zářijovém týdnu odeberu do Řezna k nějakému rakouskému vojenskému náboru a nechám se tam zapsat. Vypověděl jsem svému profesoru náboženství Sailorovi, jenž později zemřel v Řeznu jako biskup, že toužím po vojenské dráze, ten to nikterak neodsuzoval a krom toho napsal hned otci, aby nekladl mojí vojácké touze žádné překážky. Ježto já už ale pevný názor svého otce znal, nečekal jsem žádnou odpověď a odjel jsem už 15. září 1800 z university do Řezna, rovnou do rakouského náborového domu.
Ve dveřích u vstupu do lokálu, kde se verbovalo, stál starý rakouský kaprál od Michael Wallis-Infanterie a v ruce držel svazek klíčů. Přátelsky se na mne podíval a ptal se, čeho si žádám. Sdělil jsem mu svoje rozhodnutí stát se vojákem, on si mě změřil přísným pohledem, nakonec ale se smíchem prohodil: „Vypadáte, že pocházíte z dobrého domu, a vaši rodiče určitě vědí, že se chcete dát naverbovat.“
Musel jsem tedy s pravdou ven, jak na tom jsem. Vzal mě za ruku, odvedl mne do své světnice, poručil, ať si sednu, a zahrnul mě obřadným mravním kázáním ohledně mého rozhodnutí neohlížet se na vůli rodičů, zjevně s cílem, aby moje rozhodnutí zvrátil. Nakonec ale, když pochopil marnost své řeči, prohlásil vcelku mile: „Podívejte se, můj milý mladý pane, jako verbíř bych s vámi takto neměl mluvit, vy však na tom trváte. Mám vás za nezkušeného a obávám se, že až vás zamknu s ostatními v náborové kanceláři, k čemuž slouží tyto klíče, mohl byste začít svých kroků převelice litovat. Jestli se ale i přesto chcete stát vojákem, pojďte se mnou k náborovému veliteli. Přemýšlejte o mé výstraze! Mějte však hlavně na paměti, že voják se nikdy zbytečně neptá žádného svého představeného, ať už je to kaprál, nebo plukovník, stojí stále v pozoru, poslušně, bez odmluv a nikdy před nadřízeným, byť by to byl jeho nejlepší přítel, neřekne žádnou nepřístojnost a neprojevuje přílišnou ctižádost, neboť tak si zpravidla poštve na krk zpravidla jen nepřátele. Jestliže jednoho dne vkročíte jako nepřítel do protivníkovy země, zůstaňte člověkem, se zajatci jednejte dobře, s nepřátelským obyvatelstvem ohleduplně, abyste surově nelidským zacházením neumocňoval neštěstí, které válka už beztak do země vnáší. A teď pojďme za komandantem!“
Jak často se mi později naskytla příležitost, abych si na toho čestného člověka vzpomněl, mnohá ta ponaučení mi vskutku byla k užitku a nejednou jsem litoval, že jiní na ně nedbají. Teď mě vedl do prvního patra náborového domu k veliteli, jednomu rytmistru od Kinsky-Chevauxlegers, který přišel ve Francii o pravou ruku, pročež byl jako invalida přidělen k náboru. Rytmistr Knapp, tak znělo jeho jméno, byl pěkný mladík kolem třicítky. Samozřejmě se mě ptal na všechny rodinné poměry a já přitom postřehl, že mu při některých mých odpovědích unikl výraz rozhořčení, pokaždé se ale dokázal ovládnout, což jsem si já vysvětloval nesprávně. Pak se objevil vojenský lékař, který mě v sousedním místnosti pečlivě prohlédl, a ježto na mně neshledal nic nedostatečného, pokynul, ať se znovu obléknu, a poslal mě zpět do místnosti, kde byl rytmistr, jemuž jsem pak hlásil, že jsem schopen služby. Ten poručil zlověstným hlasem kaprálovi, který mě předvedl, aby mne odvedl do náborové místnosti. Oba jsme šli dolů po schodech, kaprál pak otevřel v dlouhé chodbě dveře do velké místnosti, ve které rámusilo a veselilo se v leže na slamnících více než dvacet mladíků. Na stole stály džbány a lahve s pivem i vinnou pálenkou, vedle leželo vícero bochníků chleba. Kaprál mi se smíchem řekl: „Nuže, jezte a pijte a veselte se!“
S těmito slovy udělal vpravo v bok a dveře zamknul zvenčí dvěma mohutnými klíči. Své okolí těžko dokážu popsat a musím doznat, že při pohledu na ten spolek tolika odpadků lidské společnosti jsem rozhodnutí stát se vojákem vbrzku zalitoval. Jak je známo, lákali se mladí lidé zčásti penězi, zčásti pitím, aby se nechali naverbovat. Proto tu moji noví druzi leželi víc než ze tří čtvrtin zpiti jak hovada a oddávali se nevázanému zpěvu i křiku. Někteří leželi pod dlouhým stolem a chrápali, jiní proklínali až do nebes proradnost verbířů. Někteří, co se už z opilosti vyspali, vstávali s pomateným a nepřítomným pohledem ve tváři, jiní zas, co byli opilí jen napůl, si dolévali do pohárů pálenku a znovu, se slzami, láteřením a klením se snažili zpít do němoty. Tak to šlo celý večer a celou noc. Párkrát padl párek opilců na mne, který jsem se utrápeně stáhl na lavici do kouta páchnoucího lokálu. Ježto jsem nikterak nedal na jejich neodbytné naléhání, abych s nimi pil na bratrství, hanebně mi spílali, lili mi svoje pití pod nohy a zpívali mi posměšné písně. Při rozbřesku upadli všichni včetně mne do mdlobného spánku. Bylo ticho, pak zazněl v šest hodin buben, načež kaprál odemkl dveře a nakázal všem, že mají vyjít na dvůr. Silný pěší odřad, jenž před námi rozvinul jeden důstojník, dostal rozkaz nabít ostrými. Důstojník nám poté řekl, že každý, kdo se během transportu pokusí utéct, nebo bude dělat potíže, bude bez okolků oddílem zastřelen. Nato se dal transport na pochod. Starý verbířský kaprál ke mně ještě jednou přistoupil, stiskl mi ruku a povídal: „Připomínejte si vpravdě často má slova a buďte opravdovým vojákem!“
Poděkoval jsem mu se slzou v oku a zařadil se. Neměl jsem naprosto tušení, že se rytmistr Knapp zná s mým strýcem Antonem von Plankem, bratrem mojí matky, jenž byl v Řezně vrchním ředitelem solného úřadu, a že jsou to blízcí přátelé. Referoval strýci, aniž se přitom o mně jakkoliv vyjadřoval, že jsem se dal zverbovat, a ten mu řekl, že jsem se o to pokusil už před lety, současně ale referoval mým rodičům s tím, že se vévoda Albert, vlastník jednoho c. k. kyrysnického pluku, se už obrátil z Vídně na říšský verbovací úřad, že by rád měl ve svém pluku mladé šlechtice z říše. Knapp už této příležitosti využil a zapsal mě jako kadeta do onoho pluku, aniž mi však o tom cokoliv řekl. Během nástupu na dvoře náborového domu každému z nás oznámili, k jakému pluku je určen, touto cestou jsem se tedy i já dozvěděl, že od tohoto okamžiku náležím k Herzog Albert-Kürassieren.
Můj otec, jakkoliv otřesený, že jsem všechny jeho plány zmařil, mi už nekladl překážky, dokonce přes mého strýce složil u rytmistra Knappa peněžní obnos na výstroj kadeta a zaplatil kadetní příplatky ve výši dvaceti zlatých konvenční měny měsíčně na rok dopředu; rytmistr pak vyrozuměl o zaslání peněz doplňovací velitelství u Ödenburgu v Uhrách (dnešní Šoproň). Regiment sám byl polem ve Francii. Z Řezna putoval transport až do Pasova po zemi, v Pasově nás naložili na čtyři velké lodice a my pokračovali vodní cestou přes Linec do Vídně. Zde v domě, v němž jsme se shromažďovali, mi 20. září 1800 jeden důstojník Albertova pluku sdělil, že mě rytmistr Knapp vřele doporučil vévodovi a ten že mne jmenoval kadetem ve svém pluku. Onen důstojník mě ve Vídni rovněž vystrojil jako kadeta. Po dvoudenní zastávce ve Vídni, kde jsem s ním pobýval v Matschakerhofe, mne odvezl vlastním povozem do Ödenburgu. Vévoda nebyl ve Vídni přítomen osobně, pobýval na svém panství v slezském Těšíně, proto jsem mu nemohl být představen...
Z Ödenburgu se sotva vystrojený a pramálo vycvičený von Grueber vydal za plukem; jeho cvičištěm mělo být bojiště, neboť se psal podzim roku 1800 a armády císaře Františka čelili Francouzům na dvou frontách, v Itálii a v jižním Německu, přičemž bojové akce se povážlivě blížily k rakouskému sídelnímu městu.
Obrist Radetzky, později slavný a chrabrý maršál, byl tehdy velitelem pluku, baron Wolfsteel naším generálem a brigadýrem. Pluk v tom čase tábořil hodinu cesty od Nördlingen na velké louce před zámkem, který patřil sestře generála Wolfsteela, jež byla vdovou a žila tu se svým osmnáctiletým synem. Jméno hraběnky i zámku mi už vypadlo. Celý důstojnický sbor pluku byl onoho dne pozván na zámek k polední tabuli. Ježto šel poručík plukovníkovi během oběda ohlásit náš příjezd, musel tam hned zůstat a generál Wolfsteel poslal na přání své sestry do ležení lokaje, aby nás, dva kadety, rovněž přizval k tabuli. Při obědě se generál Wolfsteel snažil svoji sestru přesvědčit, že ne všechny nepřátelské kulky trefí cíl, že proto nemusí mít o svého syna, jenž velice toužil po vojenském stavu, obavy, k čemuž matka nemínila dát souhlas. Generál se jí snažil vysvětlit, že mu nemůže ve vstupu k pluku bránit. V něm bylo právě volné jedno poručické místo, a ježto měli plukovní velitelé v poli právo sami obsazovat subalterní místa, jmenoval Radetzky mladého hraběte. Hned mu dali přebývající uniformu, na což každý přispěl malým obnosem; generál Wolfsteel mu daroval plně vystrojeného jezdeckého koně.
Po obědě se nově jmenovaný poručík odebral s našimi důstojníky do plukovního ležení. Ježto byl nadporučík Schimer navečer vyslán s jedním družstvem na průzkum směrem k nepřátelským hlídkám, které se nalézali před Neeresheimem, vyprosil si mladý hrabě na plukovníkovi, aby se mohl k hlídce přidat, což mu bylo povoleno.
Uplynula sotva hodina, co jízdní oddíl opustil ležení, když jsme zaslechli dosti vzdálenou střelbu z pušek. Výstřely se stále víc blížily a Radetzky rozkázal nadporučíku hraběti Clarymu, aby se svým družstvem vyrazil jako podpora. Po hodině se oba nadporučíci vrátili se svými oddíly zpět a na nosítkách z dřevěných tyčí s sebou přinášeli mrtvolu mladého hraběte. První výstřel nepřátelské hlídky, na níž nadporučík Schimer narazil, proletěl hraběti, který mu jel po boku, hrudí...
Boje u Štoků roku 1805 ve vzpomínkách rytíře von Gruebera
Roku 1805 se Grueber společně s kyrysníky pluku č. 3 Albrechta Těšínského zúčastnil úniku z Ulmu do Chebu a jako Hohenzollernův pobočník bitvy u Štoků.
Arcivévoda Ferdinand k sobě povolal všechny záložní a zeměbranecké prapory z Čech a mezi nimi se nalézal také jeden divizion Meerveldtových hulánů pod velením nadporučíka Bogdana. Takto se objevila u Německého Brodu armáda o 20 000 mužích, která zůstala až do 1. prosince ve zdejším okolí, načež zaujala postavení proti Jihlavě, neboť zatím dopochodovala francouzská armáda z Vídně ke Slavkovu, kde zaútočila na Rusy.
Generál Wrede přitáhl s bavorským armádním sborem o 15 000 mužích skrze Falcko k Jihlavě a rozmístil přední hlídky u Pfauendorfu (dnes Pávov, pozn. překl.). Dne 3. prosince pochodoval arcivévodův armádní sbor ke Stecken (Štoky, pozn. překl.) a tady zaujaly jeho dva celky postavení.
FML kníže Hohenzollern velel našemu předvoji; já sám byl onoho dne určen ordonančním důstojníkem a z tohoto titulu jsem se celé věci zúčastnil.
Bylo pěkné odpoledne, když se náš předvoj, a to prapor polních myslivců, dva prapory Czartoryského pěchoty, divizion Meerveldtových hulánů a nakonec i dvanáctifuntová baterie, šikoval k útoku na Bavory u Pfauendorfu.
Před tím místem se nacházela obora pro zvířata, obehnaná zdí zvící dvou sáhů. Bavorská infanterie tu zeď obsadila. Kníže Hohenlohe jel se suitou v čele, a když pěchota došla ke zdi, velel rozvinout do linie a nechal prapor polních myslivců a jeden prapor Czartoryského zaútočit. Pobočník knížete kles se střelnou ranou na hlavě, mě zasáhla kulka z muškety do přilby škrábla mi vršek hlavy, až jsem spadl v mrákotách z koně, rychle jsem ale vstal, třebaže jsem se poněkud potácel. Zatímco odnášeli těžce zraněného adjutanta z bojiště, vsedl jsem opět na koně. Obora byla vzata útokem, načež naše baterie prostřílela dvě velké zahradní brány a bavorskou pěchotu odtud vyhnala. Kníže Hohenzollern mě jmenoval svým pobočníkem, v kteréžto funkci jsem během celé události setrval.
Divizion hulánů musel po onom úspěchu vyrazit po silnici, aby pronásledoval bavorskou pěchotu. Hned za vsí Pfauendorf narazil na divizion bavorských švališerů, který tu byl rozmístěný k podpoře pěchoty. Na levém křídle onoho divizionu ležel úplně zamrzlý a hustou vrstvou sněhu pokrytý rybník, jenž vypadal jak obrovská polní plocha. Bavoři nestihli terén prozkoumat, pročež došlo k tomu, že se švališeři, na které naši huláni zaútočili tak prudce, až je vrhli dozadu, dali na ústup k rybníku a chtěli přes něj přejet. Sotva dojeli doprostřed, začali se propadat skrze pukající led. Zachránili se jen jejich nadporučík hrabě Rechberg a něco mužstva, ty však naši zajali. Týž Rechberg byl později, když mě povolali nazpět do služby v Bavorsku, jako generálporučík mým divizionářem a na celou věc si velmi dobře vzpomínal.
Arcivévoda Ferdinand postoupil poté skrze Pfauendorf a nechal za vsí opět vytvořit dvě uskupení, neboť generál Wrede stál se svým armádním sborem v bitevním šiku proti nám, načež hned došlo ke střetu, v němž byli Bavoři s velikými ztrátami odraženi a zatlačeni zpět na Jihlavu. Bystře jsme je pronásledovali a zastavili jsme až v devět večer před jihlavskými zdmi.
Když se mělo na druhý den časně ráno ve čtyř vyrazit do útoku, přišel posel, který nám sdělil, že nepřítel celé město vyklidil. Pár minut nato se objevil bavorský parlamentář se zprávou, že už 2. prosince, po bitvě u Slavkova, bylo uzavřeno s císařem Napoleonem příměří, pročež generál Wrede požaduje vrácení všech zajatců a dobytých trofejí.
Po pár hodinách - během nich se v našem hlavním stanu sešla ohledně navrácení ukořistěného materiálu válečná rada - dorazil jiný francouzský vyjednavač, který požadoval jménem maršála Bernadotta okamžitý ústup našeho sboru do Němec a předání všem Bavorům vzatých zajatců, praporů i koní. Císař Napoleon totiž poslal Bernadotta s jeho armádním sborem do Jihlavy poté, co se dozvěděl, že 3. prosince, těsně po uzavření příměří, Rakušané Bavory napadli, aby ono porušení příměří potrestal.
FML kníže Hohezollern byl nyní vyslán k francouzskému maršálovi do Velkého Meziříčí, což je od Jihlavy nedaleko, aby útok na Bavory ospravedlnil, neboť ani arcivévoda Ferdinand, ani generál Wrede neměli o příměří potuchy. Rakouský sbor se musel stahovat k Německému Brodu a arcivévoda Ferdinand poslal okamžitě všechny bavorské zajatce a dobyté trofeje do bavorského hlavního stanu.
Kníže Hohenzollern, jehož jsem provázel jako pobočník, odjel zatím spěšně do Velkého Meziříčí, kde čekal se ve velkém a krásném zámku knížete Liechtensteina čekalo na příchod maršála Bernadotta a jeho sboru. Bylo 8. prosince k poledni, když jsme do Velkého Meziříčí dorazili. Kníže Hohenzollern si nechal otevřít jeden pokoj. Z našeho okna jsme viděli, jak se ze strany od Jihlavy blíží předvoj Bernadottova armádního sboru. V zámku se zatím s příkazu hlavního Bernadottova pobočníka, který dorazil s předvojem, prostírala v zámeckém sále tabule pro šedesát osob. Francouzský armádní sbor mezitím obsadil Velké Meziříčí; asi ve dvě hodiny vjel na zámecké nádvoří maršál Bernadotte se suitou více než sta důstojníků a ordonancí, sesedl z koně a odebral se s doprovodem do připravených apartmánů.
Kníže Hohenzollern mě za ním poslal, abych oznámil jeho přítomnost coby parlamentáře. Maršál mě přijal ve velkém sále obklopen průvodem, a okamžitě poté, co jsem poselství vyřídil, mi se zachmuřeným pohledem odpověděl: „Dites à Monsieur de Hohenzollern qu´il vient tout à l´heure.“ (Řekněte panu de Hohenzollern, ať okamžitě přijde.) Když jsem se s tou nafoukanou odpovědí vrátil ke knížeti, odebral se osobně v mém doprovodu, který jej přijal chladně a velkopansky. Hořce knížeti vyčítal, že arcivévoda Ferdinand nedodržel příměří, ba že je i porušil, za což by Rakušané zasluhovali napráskat.
Všechna ujištění knížete o tom, že nejen Rakušané, ale i Bavoři neměli o příměří ani tušení, byla bezvýsledná. Maršál dal najevo, že bude s knížetem zacházet nikoliv jako s parlamentářem, ale se zajatcem. Hohenzollern dal najevo, že je mu to lhostejné a chtěl vytasit z pochvy kord, aby mu jej předal. Avšak Bernadotte jej náhle uchopil za ruce a požádal jej pojednou zcela přívětivě, aby byl jeho hostem u stolu. Kníže Hohenzollern, pohoršený předchozím přijetím a maršálovým chováním, nejen že pozvání odmítl, ale chladně se odporoučel a opustil salon. Jen co jsme se vrátili do pokoje knížete, abychom vyrazili na zpáteční cestu, přišel za knížetem pobočník, aby ohlásil, že maršál určil komando o jednom seržantovi a osmi žandarmech, kteří nás dovedou přes francouzské přední hlídky k Jihlavě, aby vše bylo, jak se patří. Tato komando vystřídal na každé poštovní stanici stejný počet jízdních myslivců…
[Grueber, Carl Johann, Ritter von. Lebenserinnerungen eines Reitenoffizierrs vor hundert Jahren. Wien, 1906. Vybral a přeložil Jiří Kovařík – viz KOVAŘÍK, Jiří. Napoleonova tažení V: Ať žije Císař! - Vzpomínky, příběhy, paměti a osudy. Třebíč, 2005, s. 42-47 a Kovařík, Jiří. Boje u Štoků ve vzpomínkách rytíře von Gruebera. In: Bulletin Československé napoleonské společnosti, č. 21, roč. VI (2002), s. 142-144.]
Carl Johann, Ritter von Grueber byl synem syn jednoho z dvorních radů bavorského kurfiřta (a posléze z Napoleonovy milosti krále). Karla Johanna, narozeného roku 1783, lákalo vojenské sukno, kterému nakonec neodolal; a roku 1800 jako sedmnáctiletý vstoupil do c. k. armády, týž rok stihl projít rakouskou porážkou v bitvě u Hohenlinden. V dnes už téměř zapomenutých a přesto mimořádně čtivých pamětech Grueber vylíčil celou svoji dosti dobrodružnou vojenskou kariéru. Bojoval v řadách rakouské a bavorské armády u kyrysníků, hulánů švališerů proti Francouzům i po jejich boku. Svoji vojenskou kariéru zakončil pozoruhodnou sérií soubojů, z nichž k poslednímu dostal rozkaz a povolení od samotného rakouského císaře.]
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/edice/grueber.html