Vzpomínky na Adama knížete Czartoryského jako c. k. maršála
Anna hraběnka Potocká - přeložil Jiří Staněk
Naposledy upraveno: 26.08.2007
Po čtrnáctidenním pobytu v Lancutu, odebrali jsme se [roku 1803] do Pulavy, překrásného sídla prince Czartoryského, bratra princeznina, našeho prastrýce. Říkalo se mu všeobecně kníže generál; bylo u nás zvykem jmenovati dle hodnosti, tak jako ve Francii zase dle hlavního panství.
Adam Kasimir kníže Czartoryski-Sangusco (1734-1823).
V roce 1782 byl povýšen na c. k. polního zbrojmistra a 1805 na polní maršála. Od roku 1808 byl nositelem řádu Zlatého rouna.
V letech 1783-1801 majitel kyrysnického pluku (1783-1789 označovaného jako č. 21, 1789-1798 č. 27 a 1798-1801 č. 4) a v letech 1802-1823 (1825) řadového pěšího pluku č. 9.
Tento zámek byl zcela jiný. Tam bylo vše bez elegance; tam měli jen jedinou starost, nechat ožíti staré tradice či spíše pokračovati v nich a ničeho neměniti na zvycích předků, na jejich srdečnosti a dobromyslnosti v obcování. Za prostým chováním skrývala se u knížete veliká učenost. Nejen že byl znamenitým orientalistou, on znal ještě několik jiných řečí a byl mimo to dokonalým znalcem všech literatur. Učenost jeho nebyla protivná, protože měl mnohé šťastné nápady a byl upřímně veselý. Jeho rozum byl bystrý, skvělý a pronikavý; mimo knížete de Ligne nepoznala jsem nikoho, kdo by se mu mohl vyrovnati v tomto ohledu; jen že kníže generál měl mimo to šlechetného ducha a city nejušlechtilejší. Kdyby se byl neoddal příliš záhy všem svůdnostem světa a malichernostem života, byl by málo kdo se odvážil se měřiti se s ním, a jeho vliv politický nebyl by zůstal bez znamenitých výsledků.
Když jsem ho viděla poprvé, nebylo na živosti jeho ducha znáti vliv pokročilého věku. Byl to stařeček suchý a napudrovaný, švarný a dobře zachovalý. Nevím, při jaké příležitosti ho jmenoval Josef II. polním maršálkem, neboť on nebyl nikdy ve válce. Nicméně pod cizí uniformou jeho a nepřátelskými barvami bilo šlechetné srdce, plné vlastenectví a oddanosti. Jeho dokonalá dobrota osvědčovala se vždy a všude, také byl lidmi zbožňován. Chudé šlechtice nechával vzdělávat na své útraty, sám se zajímal o jejich záměry, sledoval jejich pokrok, nechával je cestovati. Řada vzácných mužů děkovala za vývoj svých schopností Škole Pulavské, která štědrostí knížete velmi se povznesla, majíc styky i s Anglií a Francií. Tak spotřeboval pozoruhodné jmění, prodlužil se, a synové jeho později dluhy zaň zaplatili.
To byla vzácná šlechta, s jakou, mohu to právem říci, bylo možno setkati se jen v Polsku. Kníže jenerál zabezpečil osud některé počestné rodině, poděkoval se ji za důvěru, kterou jemu osvědčila. Šetřil jenom u stolu. Sám byl velmi střídmě živ a odsouzen lékařem, aby samoten obědval, i smál se vždy nejdříve našim, špatným obědům. Bývalo u něho na padesát lidí u stolu a jistě sto lidí by se uživilo se zbytky. Když přišel po svém skrovničkém poustevnickém obědě mezi nás, způsobil všeobecný rozruch a rozveseloval všecky stolovníky svým jadrným humorem.
Potkal-li náhodou svého intendanta, poklepal mu na ramena, a tázal se ho, zdali je stále věren témuž systému. Říkával: „Tento šibal totož učinil slib, že bude vždy jen předkládati mladé víno a starou hovězinu!“
Všichni se smáli a nikomu nevstoupilo na mysl, aby si stěžoval, vyjma snad několik starých sybaritů, jejichž sobectví pohoršovalo se nad takovou lhostejností k tomu, co natývali první potřebou životní.
Kněžna (Isabella Czartoryska 1746-1835; byla dcerou Flemmingovou, jehož rodina pocházela z Holandska) měla také své přednosti… Těžko je vylíčiti, s jakým zájmem a potěšením bylo možno poslouchati kněžnu, kteráž po celý život shromažďujíc vzácné a skvostné předměty, je někdy sama ukazovala, připojujíc skoro ke každému zajímavou legendu.
Když jsme se večer shromáždili po vykonané procházce parkem u paní zámku, ráda jsem vyvolávala její vzpomínky. Cestovala mnoho a jsouc již pokročilého věku, vypravovala o historických osobnostech, jako by se s nimi byla právě rozloučila…
Kněžna Czartoryska mnohem raději rozmlouvala s císařem Josefem II., kterého poznala velmi zblízka. Nešťastná Marie Antoinetta jí svěřila dopis pro svého bratra, prosíc ji, aby jej odevzdala tajně, jelikož všecky její kroky byly bedlivě střeženy. Kněžna ochotně převzala tento úkol. Císař Josef, promluviv obšírně o všech vyhlídkách revoluce, která se právě připravovala, zvolal jednou , jako by byl jat duchem prorockým:
„Dojde až k tomu, že geniální člověk domůže se autority a věci zase spraví. Co se mé sestry tkne, myslím, že už je pozdě, a bojím se velice, aby nestala se obětí své neprozřetelnosti a slabosti svého muže.“
Josef II. náležel k nejosvícenějším lidem své doby. Byl rád ve společnosti a rád hovořil. Jeho důvěrný kroužek skládal se z několika půvabných paní, mezi nimiž první místo zaujímala kněžna Czartoryska. My jsme těžili z jejích vzpomínek.
Jednou ke konci oběda nám vypravovala, že znala knížete Kounice (Václav Antonín Kounic 1711-1794), který mezi jiným slynul svojí neurvalostí. Měl krásné zuby a čistil si je bez ohledu ke svým hostem. Když se sklízelo ze stolu, tu jeho lokaj postavil před něj zrcadlo, umyvadlo, kartáčky a milý kníže jal se upravovati svou toilettu, jako by byl samoten ve svém pokoji, zatím co všichni čekali až ji skončí, aby mohli vstáti od stolu. Nemohla jsem zatajiti své překvapení a tázala jsem se, zda-li princezna také čekala.
„Ovšem,“ odpověděla, „byla jsem tak pomatena, že jsem se vzpamatovala až dole na schodech; ale vícekrát jsem toho neučinila; stěžovala jsem si na horko a odešla jsem k desertu.“
Při témž diner byl hostem u Kounice vzácný Benátčan, jménem Grandenigo. Kníže dobře naladěný bavil se tím, že ho oslovoval hodně nahlas, nazývaje ho velkým hlupákem. Ubohý cizinec neuměl francouzsky a jsa překvapen velkým smíchem, tázal se svého souseda po vysvětlení. „To znamená, že jeho výsost je ráda, když je veselo u stolu!“
Ale Benátčan nebyl docela spokojen odpovědí tou, byl zaražen a nevšímal si jídel jemu předkládaných. Když kníže spozoroval, že tato roztržitost vadí obsluze, pravil zase zcela nahlas svému správci:
„Proč pak mu nedáš štulec?“
Nezdálo by se nám při těchto historkách, že se mohly státi před několika staletími? Kníže Metternich, jenž nyní zaujímá místo knížete Kounice, neodvážil by se takového podivného chování, i kdyby měl k tomu vlohy; o tom ovšem pochybuji, protože jsem ho viděla vždycky velmi slušného a zdvořilého. Nemohu mluviti tak o jeho ženě.
...
Když všechna opatření byla učiněna, císař [Napoleon roku 1812] dal na jevo, že by si přál viděti starého knížete Czartoryjského, otce knížete Adama, jako maršálka sněmu. Matuszewicz, ministr vnitra, muž neobyčejně oduševnělý, jenž vším byl starému knížeti povinen, odebral se do Pulav, aby přiměl ochránce svého, by připojil své ctěné jméno k pamětihodné události. Mluvilo se o účinku, jenž vzbudí se v celé zemi, bude-li v čele všech podpisů federačního aktu podpis starce všeobecně uctívaného, jejž jmění nesmírné, stáří a sociální postavení činily jakýmsi patriarchou, k němuž pojily se naše staré vzpomínky. Ti kdož znali hlouběji myšlenky císařovi, tvrdili, záleží-li Napoleonovi tak na tomto jmenování, že se děje tak proto, poněvadž má v úmyslu postaviti jméno otce proti jménu synovu.
Kníže Adam [syn starého knížete] byl spojen s cařem upřímnou náklonností sveden byl sliby, jenž snad tehdy nebyly ilusorními; očekával od Alexandra tutéž Polsku, kterou jsme si představovali, že můžeme obdržeti jen vítěznými zbraněmi od francouzského císaře. Ohnivě zastával tuto chiméru, jedinou vášeň svého ušlechtilého života, a slouže věrně autokratovi, nechtěl viděti v demonstraci Napoleonově nic jiného, než prostředek podporující jeho ctižádostivé plány. Nezapomenu nikdy, jak jednoho dne, když bylo se dlouho diskutovalo o obou míněních, z nichž jedno se stalo jemu přesvědčením, kdežto druhé zůstalo nadějí založenou na všeobecném zájmu, vykřikl s nejušlechtilejším nadšením:
Kdyby budoucnost dokázala, že moje nedůvěra jest hříšnou, podrobil bych se bez reptání tomu, aby žil ve vyhnanství, vzdálen vlasti, za kterou bychom byli povinni velikomyslností vítěze. Vztýčil bych jí oltáře třeba i v poušti, kam by mne vyhnala trestem, že věřil jsem slibům Alexandrovým!“
Starý kníže nesdílel mínění synovo, anebo snad neměl již žádného určitého vzhledem k vysokému svému věku a sesláblým schopnostem, dal se tedy konečně přemluviti Matuszewiczem a přijel do Varšavy, aby zabral vynikající, jemu nabízené místo.
Dopustil se neodpustitelné nerozvážnosti, že objevil se v uniformě rakouského polního maršála, uniformě, kterou obyčejně nosíval. Pohled na tyto cizí barvy ve shromáždění patriotů, urazilo odůvodněné zástupce země. Významné jméno a bílé vlasy byly skoro zapomenuty pro tento oděv, jenž připomínal velmi spravedlivě naše stížnosti proti domu rakouskému od doby prvého rozdělení Polska, kdy nás Marie Terezie tak horlivě oloupila. Na neštěstí nebylo to jediným pochybením starcovým. V den sněmu (26. června 1812) přimísil do své řeči zabarvení, připomínající rytířskou dobu a nehodící se ani k místu, ani k okolnostem. Když počal výmluvným dovoláváním se citů nejušlechtilejších, oddanosti nejhrdinštější a obětavosti nejúplnější , obrátil se k dámám, jež naplňovaly tribuny; mluvil o patriotismu, jehož důkaz měly podati manželky, matky a sestry. Stará kněžna a dcery byly v sále; odpověděly souhlasem a přísahami, jež zabíhali silně do směšnosti…
Vyslanec odpověděl maršálkovi s diplomacií tak dvojsmyslnou, že jeho odpověď byla by potřebovala výkladu, aby se jí mohlo porozuměti; jak pak snadno přichází, vykládal si ji každý na svůj způsob; jen v jednom se všichni shodovali, že císař se ještě nechce zavazovati k ničemu.
Přetištěno: POTOCKÁ, Anna. Paměti z let 1794 – 1820. Praha, 1906, ze 7. francouzského vydání přeložil Jiří Staněk, s. 48-58, 249-253.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/edice/potocka-a-czartorysky.html