Wrangel ante portas - obléhání Chebu Švédy v roce 1647
Tomáš Dostál
Naposledy upraveno: 17.09.2011
"Povídá se, že teď je ta hrozná válka u konce.
Dosud ale není vidno známky míru... Žijeme jak zvířata, jíme kůru a trávu.
Nikdy jsme si nedovedli představit, že nás něco takového potká.
Mnozí říkají, že Bůh není."1)
Trpký povzdech jednoho z bavorských vesničanů z krušné zimy roku 1647 přesně vystihoval palčivé pocity a nálady těžce zkoušených obyvatel střední Evropy, tedy území, které bylo stále nekončícími boji třicetileté války poznamenáno snad nejvíce. Navzdory tomu, že již od počátku 40. let 17. století doléhala na většinu z bojujících velmocí všeobecná únava a vyčerpání z pokračující konfrontace a stejně tak, jak narůstaly ekonomické problémy a prohlubovala se tíživá finanční situace, vzrůstala i touha po mírovém řešení patové situace, byl konec války v nedohlednu. Ačkoliv absolutní nevyzpytatelnost válečné štěstěny a obava z nejistého výsledku přivedla po více jak dvaceti letech bojů znepřátelené strany konečně za jednací stůl, nenasytná válečná hydra si i v samém závěru předlouhého konfliktu vybírala svou neúprosnou daň.2) Rovněž město Cheb mělo ještě jednou naplno zakusit strázně bezprostředních válečných událostí. V létě roku 1647 ho totiž sevřela švédská armáda. Nebylo to ovšem poprvé, co se v průběhu třicetiletého konfliktu před starobylými chebskými hradbami objevila cizí vojska.3) Ale nepředbíhejme.
1) Opevnění města Chebu z počátku 30. let 17. století.
Již v polovině února 1647 počala pozvolna narůstat aktivita švédských oddílů ležících za hranicemi Českého království. Několik stovek rejtarů se náhle objevilo v severovýchodních Čechách. Krátce poté vpadli Švédové přísečnickým průsmykem do nitra Čech a postoupili až k Plzni. Ze Slezska až k Olomouci4) pronikal v čele zásobovacích kolon generál Wittenberg,5) rodilý Fin ve švédských službách.6) Jednalo se o muže, který o několik měsíců později sehraje významnou roli v chebských událostech. Taktéž hlavní armáda Tří korunek se nadechovala k novému tažení. Vojsko pod vedením polního maršála Carla Gustava Wrangela7) nabíralo koncem jara síly v zimních kvartýrech u Schweinfurtu. Pěchota doplňovala stavy, jezdectvo shánělo v širokém okolí koně a z Erfurtu, klíčové švédské zásobovací základny, bylo dodáváno vše potřebné pro blížící se kampaň.8) Sedmého dubna obdržel Wrangel písemnou instrukci, podle které neměl polevovat v tlaku na císaře Ferdinanda III.9) Nového švédského velitele nebylo třeba k razantní akci příliš pobízet. Osobní, naprosto nízké pohnutky, ho hnaly do náruče nepřítele. Armáda v době třicetileté války totiž představovala pro velícího důstojníka učiněný zlatý důl. Generálové byli často více než skutečnými vojevůdci ryzími podnikateli. Vojsko bylo mlýnem na peníze, který finance nemilosrdně požíral, pokud armáda nečině zahálela, ale na druhé straně přinášel ohromný zisk, jakmile se dala do plenění nepřátelských území. Potřeby celé řady švédských délesloužících důstojníků byly v tomto směru již zcela saturovány, ale Wrangel se na postu vrchního velitele ocitnul přednedávnem a prahnul proto po kořisti.10) A tak se počátkem června dali Švédové do pohybu ve směru na Bamberg. Patnáctého dospěli pomalým pochodem ke Kulmbachu, kde se vojsko rozdělilo na dvě části. Jedna se stočila na severovýchod, k Hofu, druhá vyrazila přímo na východ s úmyslem udeřit na Cheb.11)
2) Obležení Chebu švédskou armádou v létě 1647.
V ostrém kontrastu k aktivitě Švédů byl bohorovný klid armády císařské, jejíž jednotlivé oddíly se v tuto dobu teprve stahovaly ze svých zimovišť na shromaždiště u Českých Budějovic.12) Tím pádem zůstal Cheb bez výraznější podpory a musel se spolehnout pouze na své vlastní síly. Ve čtvrtek 20. června v prvních hodinách po poledni, zrovna ve chvíli kdy městskými uličkami procházelo procesí u příležitosti svátku Božího těla, se na dohled od chebských zdí, v prostoru mezi chorobincem a Holerhofem,13) nenadále objevil jízdní předvoj Wrangelových sil. Proti pohyblivým tykadlům švédského vojska neodkladně z pozic na předměstích vyrazily tři eskadrony a čtyři pěší kompanie císařských. Útočníci vida zjevnou přesilu překročili u Skalky urychleně Ohři a setrvávali v relativním bezpečí na severním břehu. Všem nájezdníkům se ovšem nepoštěstilo uniknout. Několik zajatců záhy ochotně vypovědělo, že celá švédská armáda stojí u nedalekého Hohenbergu a chystá se plnou silou udeřit na město.14) Pod dojmem těchto neblahých zpráv nechal velitel chebské posádky,15) plukovník Franz Paradeiser, vyklidit a ještě v noci vypálit všechna předměstí. Jednalo se o běžné bezpečnostní opatření, jehož cílem bylo zabránit nepříteli využít četné stavby v těsné blízkosti hradeb ke krytí vlastních obléhacích prací a s tím související vojenské činnosti. Do hlavního štábu císařských sil v jižních Čechách byl dále vyslán jeden strážmistr16) i se zajatými Švédy, aby zde podal patřičné hlášení o přítomnosti a započatých operacích nepřátelské armády.17) Ani polní maršál Wrangel nikterak nezahálel a již následujícího dne, 21. června, Švédové neprodyšně sevřeli Cheb do železných kleští. Jezdecké oddíly bleskově obsadily veškeré strategické výšiny v okolí, zatímco pěší a dělostřelecké jednotky se chystaly k útoku. Hlavní švédská moc zaujala pozice po obou stranách silnice na Svatý Kříž, stála v širokém oblouku od Pelhřimova až po Háje.18) Nejintenzivnějšímu ofenzivnímu úsilí protivníka tak bude v následujících týdnech vystaven především nevelký úsek na jižním a jihozápadním okraji města, ohraničený na straně pravé Horní bránou a na straně levé štaufskou falcí.
3) Švédský vojevůdce Carl Gustav Wrangel, velitel švédské obléhací armády.
Ještě než začnou na Cheb dopadat projektily ze švédských baterií, představme si blíže strukturu a stav tehdejší městské fortifikace. Středověké opevnění, zesílené v neklidném období husitských válek a poté znovu v 70. letech 15. století, bylo na přelomu 15. a 16. věku doplněno řadou velkých dělostřeleckých bašt a barbakánem19) předsunutým před Lodní bránu. Jako mohutná městská pevnost na nejzápadnější výspě Českého království sloužil pak Cheb celé následující století v prakticky nezměněné podobě. Přestože docházelo k opravám a údržbě stávajícího opevnění, jednalo se stále pouze o typickou středověkou fortifikaci, tvořenou kamennou hradební zdí s baštami a věžemi. Její charakter se příliš nezměnil ani po roce 1611, kdy bylo v souvislosti se vpádem Pasovských20) před staré opevnění, zejména k ochraně bran, narychlo nasypáno pět mohutných trojúhelníkových zemních ravelinů,21) opatřených dělostřeleckou výzbrojí. Šestý ravelin vytvořil předmostí na levém břehu Ohře, kde poskytoval obranu mostu vedoucímu do Mostní brány. K dalším pokusům o zdokonalení městského opevnění došlo v souvislosti s hektickými událostmi třicetileté války. Kupříkladu saská armáda ovládající Cheb několik měsíců na přelomu let 1631/1632 přistoupila k alespoň improvizovaným pracím, kdy před příkop, předsunutý původní středověké fortifikaci, byl narychlo navršen nový souvislý zemní val s palisádou na vrcholu, který navzájem propojil pět pravobřežních ravelinů pocházejících z roku 1611.22) Ovšem ani toto opatření obranyschopnost Chebu příliš nezvýšilo. Městské hradby prostě již delší dobu nedokázaly účinně vzdorovat případnému masivnímu nasazení artilerie. I to byl jeden z důvodů, proč roku 1641 císař Ferdinand III. pověřil generála italského původu Alessandra Borriho modernizací pevnosti. Časová tíseň i zoufalý nedostatek finančních prostředků znovu zabránily realizaci předložených plánů. Byly proto opět pouze opraveny staleté hradební zdi a oněch zmiňovaných šest ravelinů z počátku 2. desetiletí 17. století. Po celém vnějším obvodu hlavního příkopu byla navíc zřízena krytá cesta, lemovaná na venkovní straně palisádou. Hlavní část těchto úprav byla realizována až v letech 1644/1645, kdy stavební činnost probíhala pod vedením tehdejšího velitele městské posádky plukovníka Paradeisera.23)
4) Švédský vojevůdce Arvid Wittenberg, velitel švédského pomocného sboru.
Zatímco vrcholily švédské přípravy na zteč chebských zdí, městská posádka rozhodně neseděla nečinně s rukama v klíně. Naopak. Třiadvacátého června podnikl podplukovník Warfusee s hrstkou jezdců smělý výpad na předměstí u Lodní brány. Atak byl ovšem bez větších problémů odražen. Warfusee přitom pozbyl jednoho poručíka, který o týden později podlehl utrpěným těžkým zraněním.24) Švédové se nenechali vyvést z klidu a po další dva dny intenzívně pracovali na přibližovacích zákopech, současně také chystali dělostřelecké baterie. Pětadvacátého června dokončili tři pozice obléhací artilerie a vzápětí zahájili ostřelování města. Po čtyři dny nepřetržitě ničily projektily švédských těžkých děl a moždířů část hradeb na jihozápadě Chebu. Pouze za první den dopadlo do tohoto sektoru více jak osm stovek dělových koulí. Velmi brzy se na hradebních zdech začaly objevovat zřetelné stopy nekončící kanonády. Několik obranných věží, především Feilturm a Münchturm25), bylo silně poškozeno. Jen Feilturm zasypali švédští dělostřelci 26. června 365 projektily a přesto se jim nepodařilo zlomit vůli obránců. I proto byl následný pokus o zteč zlikvidován již v zárodku zuřivou palbou mušket a hákovnic. V noci na 27. ukázala vrtkavá štěstěna Chebským příznivou tvář. Jednomu z dragounů, jenž byl pověřen úkolem informovat o chebských událostech velení císařské armády, se podařilo nepozorovaně proklouznout švédskými liniemi, o čemž následujícího dne zpravil obléhané domluveným ohňovým znamením z návrší u Chlumu sv. Máří.26) Radost ovšem neměla dlouhého trvání. Toto dílčí vítězství bylo totiž vzápětí přehlušeno švédským úspěchem. Osmadvacátého června padla do Wrangelových rukou šance v blízkosti Helferturm.27) Současně počali Švédové bombardovat město z nově zřízené baterie u Václavova hrádku, to jest z pozice ležící na druhém břehu Ohře naproti štaufské falci. Obzvláště hradní Černá věž zakusila sílu švédské artilerie. Odvaha posádky i měšťanstva byla záhy vystavena další zkoušce. Zápalné28) koule zapříčinily na několika místech lokální požáry, jejichž nekontrolovatelnému rozšíření se bdělým obyvatelům podařilo zavčas zabránit. O den později nabídl švédský polní maršál plukovníku Paradeiserovi možnost čestné kapitulace, což císařský důstojník zdvořile ale rozhodně odmítnul.29)
5) Švédský vojevůdce Lennart Torstensson, Wrangelův předchůdce na postu vrchního velitele švédských vojsk.
Vzteklá reakce Švédů na sebe nenechala dlouho čekat. Téměř sto šedesát přesně zacílených dělových koulí vyřadilo Feilturm s konečnou platností z podílu na aktivní obraně města. Zdevastovaná věž byla opuštěna a na rozkaz plukovníka Paradeisera ještě téže noci vypálena. Třicátý červen využily obě strany k oddechu. O to hektičtěji se do protivníka Švédové opřeli od následujícího dne. Požáry opětovně způsobené ostřelováním byly sice uhašeny a útok infanterie ztroskotal na zuřivém odporu císařských, přesto Švédové 1. července dokázali obránce vypudit z pozic kolem Helfertor, brány stojící nedaleko Helferturm. Dělostřelci ze severního království téměř nestíhali chladit hlavně svých děl. Kanonáda bez přestávky pokračovala do 4. července. V tento den navíc k městu přitáhly švédské posily v čele s generálem Wittenbergem, který nikterak nelenil a od 5. července započal s bombardováním města z míst, která dnes nesou příznačné pojmenování Švédský vrch. Oheň a železo tak mezi chebské zdi dopadaly již z pěti různých palebných postavení. Dvoudenní ostřelování zcela zdevastovalo Haubitzerturm,30) pevnostní prvek ve Wittenbergově útočném prostoru. Rovněž stovka kraslických horníků, přivezených Švédy na minérské práce, se s vervou pustila do díla.31)
6) Římský císař, český a uherský král Ferdinand III.
Polní maršál Wrangel ale stále nepřestával doufat v diplomatické řešení. Pod dojmem obav z blížící se císařské armády plukovníku Paradeiserovi opakovaně nabízel možnost čestné kapitulace. Byla to však právě víra v brzký příchod vyprošťovacího vojska, co vlévalo novou sílu do žil umdlévající chebské posádce. Že se tato víra nakonec ukáže býti lichou, nikdo nemohl tušit.32)
Sedmého července se švédským kanonýrům podařilo to, čeho se obležení od počátku právem obávali. Mezi opuštěnou Feilturm a přilehlou kruhovou baštou prostřílela artilerie brèche,33) což neodkladně signalizovalo blížící se konec chebského dramatu. Osmého byl průlom rozšířen a 9. července Švédové pronikli do trosek Feilturm, jež byla po půlnoci vyhozena do povětří. Navzdory horšící se situaci odmítli císařští dne 11. července hned trojí nabídku ke kapitulaci. Při poslední z nich byl dokonce švédský parlamentář od hradeb odehnán palbou z ručních zbraní. Wrangel odpověděl neutuchající ofenzivní aktivitou. Dvanáctého července švédští minéři bez většího úspěchu odpálili řadu náloží. Den poté se na ně usmálo štěstí. Kombinace dalších min34) a na pevnostní zdi přišroubovaných petard35) nemilosrdně uhryzla velké kusy hradeb. Situace obležených se stala kritickou. Čtrnáctého byl osud pevnosti v podstatě zpečetěn. Zřícení hradební zdi u Haubitzerturm otevřelo útočníkům nové dveře do města. Přesto byla zteč generála Wittenberga s 800 infanteristy po zoufalém vzepětí obránců odražena. Šestnáctého července, poté co Švédové trhavinou rozšířili průlom u Feilturm a jejich dělostřelectvo již zcela neobtěžováno z bezprostřední blízkosti ukusovalo nové a nové části pevnostního opevnění, organizovaný odpor po sedmadvaceti dnech hektických bojů de facto ustal.36) Dne 17. července v dopoledních hodinách se císařský plukovník Paradeiser vzdal. Jemu a ostatním důstojníkům byl 18. července umožněn čestný odchod se všemi zavazadly a osobními věcmi. Švédové je dokonce bezpečně vyprovodili směrem k Plzni. Úděl přeživších poddůstojníků a řadových žoldnéřů už tak radostný a záviděníhodný nebyl. Museli se bezezbytku podřídit vítězům, do jejichž služeb byli zařazeni.37)
10) Novodobá replika půlkartounu ze 60. let 17. století.
Téhož dne vstoupil Carl Gustav Wrangel se třemi pluky slavnostně do Chebu, kde zrekvíroval vybavení městské zbrojnice a veškeré pro vojsko využitelné zásoby.38) Chebští museli rovněž odevzdat všechny koně a zavázat se k zaplacení výpalného v celkové výši 17 00039) tolarů. Smířlivou tečkou za krvavými událostmi posledních týdnů se stala slavnostní bohoslužba konaná dopoledne 21. července za přítomnosti nejvyšších švédských oficírů a ohromného množství lidu z města i širokého okolí.40) Tato mše byla počátkem více jak čtrnáctiměsíční přítomnosti armády Tří korunek v chebských zdech. Teprve až signování mírových smluv ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku v říjnu 1648, které uzavřelo třicetiletý evropský konflikt, donutilo Švédy k odchodu.
Poznámky:
1) Peter Englund, Nepokojná léta. Historie třicetileté války, Praha 2000, s. 424.
2) Již v prosinci 1641 byla v Hamburku uzavřena mezi císařem Ferdinandem III. na straně jedné a francouzsko-švédskou delegací na straně druhé předběžná dohoda o zahájení mírových rozhovorů, přičemž v Münsteru měla probíhat jednání s katolickými odpůrci císaře a v Osnabrücku s protestanty. Teprve o dva roky později převzali důstojníci císařské armády obranu kongresových měst, čímž zajistili bezpečný pobyt delegátů. Ovšem skutečně seriózní rokování byla zahájena až v roce 1645. K přípravě vestfálských jednání, složení delegací zastoupených velmocí, průběhu a výsledkům kongresu viz Václav Drška, Aleš Skřivan, František Stellner, Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648, Praha 1995, s. 190-193.
3) Již v polovině prosince 1631 Cheb obsadila armáda švédského spojence saského kurfiřta Jana Jiřího I. Sasové se v Chebu příliš neohřáli. V závěru června následujícího roku je z města vytlačil císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna.
4) Olomouce se Švédové zmocnili v červnu roku 1642 a drželi ji až do léta 1650. Město představovalo nejvýznamnější baštu švédské moci na Moravě, potažmo ve střední Evropě.
5) Arvid Wittenberg (1606-1657), švédský vojevůdce finského původu.
6) Ke švédským operacím na počátku roku 1647 blíže viz Kolektiv autorů, Vojenské dějiny Československa 1526 – 1918, II. díl, Praha 1986, s. 105. Obecně k působení Švédů na našem území v závěrečné fázi třicetileté války viz Anton Gindely, Geschichte des dreissigjährigen Krieges in drei Abteilungen, III. Band. Der schwedische Krieg seit Gustav Adolfs Tode und der schwedisch-französische Krieg bis zum westfälischen Frieden 1632 bis 1648, Leipzig 1882, Beda Dudík, Schweden in Böhmen und Mähren 1640-1650, Wien 1879.
7) Carl Gustav Wrangel (1603-1676), švédský vojevůdce.
8) Václav Matoušek, Třebel. Obraz krajiny s bitvou, Praha 2006, s. 94. Srovnej též Peter Englund, c.d., s. 443.
9) Václav Matoušek, c.d., s. 96.
10) Wrangel převzal vrchní velení švédské armády operující ve střední Evropě v závěru roku 1645. Nahradil polního maršála Lennarta Torstenssona. K Wrangelově motivaci a nezakryté chuti pustit se do dalšího tažení podrobně viz Peter Englund, c.d., s. 441. Dále srovnej Anton Gindely, c.d., s. 225.
11) M. Urban, Eger und die Schweden im Jahre 1647, in: Egerer Jahrbuch (dále EJ) 35, 1905, s. 270.
12) Jan Šimek, Bitva u Třebele v Theatru Europaeu, in: Minulostí Západočeského kraje XXXVII, 2002, s. 97.
13) Jedná se o zaniklou samotu, která stála u silnice vedoucí do Horního Pelhřimova.
14) Georg Schmid, Die Belagerung Egers durch die Schweden im Jahre 1647, in: EJ 1, 1871, s. 71, Heribert Sturm, Eger. Geschichte einer Reichsstadt, Bilderband, Augsburg 1952, s. 302.
15) Vojenská posádka sestávala z 1500 pěších mušketýrů a několika eskadron kavalérie.
16) Strážmistr neboli v dobové terminologii Wachtmeister byl důstojníkem u jednotky jezdectva.
17) Vincenz Pröckl, Eger und das Egerland, I. Band, Prag, Eger 1845, s. 150.
18) Georg Schmid, c.d., s. 71 an, Vincenz Pröckl, c.d., s. 150, Heribert Sturm, c.d., s. 302.
19) Barbakán je samostatná obranná stavba z konce 15. a počátku 16. století, předsunutá před bránu města nebo hradu, nejčastěji okrouhlého nebo polygonálního půdorysu, v níž se lomila vstupní komunikace. Brána tak byla chráněna před přímým postřelováním ze strany nepřítele. Někdy byl barbakán též stanovištěm artilerie, jejíž úkolem byla obrana přilehlých částí příkopu boční palbou. Od jeho užívání se ustoupilo v souvislosti se zaváděním bastionového systému opevňování.
20) Na přímou žádost císaře Rudolfa II. vpadlo v lednu 1611 do českých zemí 10-12 tisíc žoldnéřů pasovského biskupa Leopolda, jenž byl Rudolfovým bratrancem. Vojsko postupovalo nejprve jižními Čechami, obsadilo Krumlov, Budějovice, Tábor a v polovině února se objevilo před Prahou, kde se zmocnilo Malé Strany a Pražského hradu, na dobytí celé metropole mu však síly nestačily. V první březnové dekádě se Pasovští, pod tlakem vojska moravských stavů a Rudolfova bratra, krále Matyáše, z Prahy v tichosti stáhli. Ovšem po řadu následujících měsíců drancováním trápili obyvatelstvo středních a jižních Čech. Tímto neuváženým činem ztratil císař Rudolf poslední zbytky politického kreditu a byl nucen 23. května 1611 abdikovat v Matyášův prospěch.
21) Ravelin tvořil součást předsunuté obranné linie pevnosti. Jedná se obvykle o trojúhelníkovou samostatnou pevnůstku v příkopu. Mnohdy jím procházela vstupní komunikace, čímž ravelin nahrazoval funkci původního barbakánu.
22) Stav městské fortifikace na počátku 30. let 17. století je nejlépe zachycen na proslulé rytině Matthäuse Meriana z roku 1650. Viz obrázek č. 1.
23) Ke genezi chebského městského opevnění a jeho vývoji od raného středověku až do závěru třicetileté války detailně viz Vladimír Kupka, Vladimír Čtverák, Tomáš Durdík, Michal Lutovský, Eduard Stehlík, Pevnosti a opevnění v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2002, s. 195-198. Dále srovnej Ryszard Bochenek, Od palisád k podzemním pevnostem. Pět tisíc let fortifikace, Praha 1972, s. 90.
24) Vincenz Pröckl, c.d., s. 150, Georg Schmid, c.d., s. 72.
25) Feilturm se nacházela v dnešní Hradební ulici, přibližně na úrovni městské knihovny. Münchturm stála v blízkosti františkánského kláštera. Blíže k těmto obranným stavbám viz Über vormalige Wehrbauten der Stadt Eger, in: EJ 47, 1917, str. 91-93, 98.
26) Za tento husarský kousek obdržel dotyčný voják od velitele chebské posádky odměnu 12 dukátů.
27) Helferturm chránila západní přístupy k Chebu. Blíže k ní Über vormalige Wehrbauten der Stadt Eger, s. 97.
28) Koule se před vložením do dělové hlavně rozžhavily ohněm do ruda. Prachová nálož v hlavni musela být tudíž zabezpečena látkou nebo koudelí. Zápalná účinnost takovýchto projektilů vydržela nejvýše třicet minut. Eduard Wagner, Třicetiletá válka 1618 - 1648, Praha 2005, s. 164.
29) K první fázi obléhání podrobně M. Urban, c.d., s. 270 an, Georg Schmid, c.d., s. 72 an. K reakci plukovníka Paradeisera na švédskou nabídku ke kapitulaci chebské posádky viz Heribert Sturm, c.d., s. 302.
30) Podrobně k tomuto pevnostnímu prvku Über vormalige Wehrbauten der Stadt Eger, s. 93-97.
31) Über vormalige Wehrbauten der Stadt Eger, s. 92, Georg Schmid, c.d., s. 73 an, M. Urban, c.d., s. 271.
32) Heribert Sturm, c.d., s. 302, Vincenz Pröckl, c.d., s. 151. K odhodlání obránců Chebu nemalou měrou přispěl i dopis od samotného císaře Ferdinanda III., s nímž do města 10. července pronikl onen odvážný dragoun, který byl před časem právě k císaři plukovníkem Paradeiserem vyslán. V listě panovník plukovníka ubezpečil, že zanedlouho přispěchá s hlavní armádou na pomoc. Chebští se tedy následně rozhodli bojovat až do oné příslovečné poslední kapky krve. Císařská armáda k městu skutečně dorazila, ovšem teprve 28. července, to znamená příliš pozdě. Na počátku srpna se navíc stáhla zpět do vnitrozemí.
33) Jedná se o průlom vytvořený v hradbě, valu či pevnostní stěně palbou obléhacího dělostřelectva nebo podkopem jako cesta pro vniknutí útočící pěchoty do obléhaného objektu. Za dostatečnou se považovala šířka kolem 20-30 metrů, přičemž trosky stěny pevnostního prvku sesuté do příkopu měly vytvořit nástupovou rampu se sklonem as 35o.
34) Průlomy v obvodu pevnostních prvků se vytvářely často nikoliv pouze palbou dělostřelectva ale položením a odpálením podzemních náloží. K tomu byly budovány podzemní chodby (tzv. minérské) procházející pod příkopem obléhaného objektu a zakončené podzemními prostorami, zvanými minérské komory, jež byly umístěny pod stavbou, která byla určena k destrukci. Minéři naplnili komoru soudky s prachem, jejichž potřebné množství bylo propočteno podle mohutnosti objektu určeného ke zničení. Poté minéři komoru zazdili a podzemní chodbou vedli doutnák. Po zapálení oheň dosáhl až k mině a její výbuch destruoval nebo rozrušil stavbu stojící nad ní. Minérské štoly začaly být plněny prachem od konce 15. století. V obléhacím umění byl tento způsob převzat na počátku 16. století pravděpodobně od Turků a záhy se rozšířil po celé Evropě. Schématický nákres typické minérské cesty ze 17. století viz obrázek č. 13.
35) Šlo o nálož zvonovitého tvaru odpalovanou zezadu doutnákem. Zpravidla byla umísťována těsně před ztečí na bránu pevnosti. Její odpálení – a především doprava k bráně a upevnění – nebylo vždy bez nebezpečí pro obsluhu, nicméně pro svůj nejen faktický, ale i psychologický efekt patřila kdysi ke standardním finálním prostředkům při obléhacích pracích. Viz obrázky č. 12 a 13.
36) Nastal tedy čas počítat ztráty obou bojujících stran. Dopátrat se přesných čísel není úplně jednoduché. Vincenz Pröckl uvádí 10 mrtvých a 45 raněných měšťanů, k tomu 86 mrtvých či těžce raněných císařských vojáků. Naproti tomu švédská armáda přišla o 500 mrtvých, z toho 1 plukovníka a 2 poručíky. Dále tvrdí, že Švédové odpálili 24 podzemních náloží a vystříleli 9142 železných dělových koulí, 253 granátů, 562 zápalných koulí a 1278 kamenných projektilů. Viz Vincenz Pröckl, c.d., s. 152. Georg Schmid se s Pröcklem shoduje v počtu padlých a raněných měšťanů, pokud jde o vystřílené projektily udává souhrnný počet 11 235. Viz Georg Schmid, c.d., s. 76. M. Urban vyčísluje 4 mrtvé a 52 raněných měšťanů, 300 mrtvých a raněných vojáků chebské posádky. Švédové prý ztratili 200 mrtvých, z toho 4 kapitány, a 200 raněných. Vypálit měli 11 912 dělových koulí, 100 granátů a velké množství kamenných projektilů. Viz M. Urban, c.d., s. 274.
37) Popis posledních dnů obléhání viz Georg Schmid, c.d., s. 74-76, M. Urban, c.d., s. 271-273. Srovnej též Heribert Sturm, c.d., s. 302, Vincenz Pröckl, c.d., s. 151 an. Poraženému nepříteli složil poklonu i samotný Wrangel, který v dopise kancléři Oxenstiernovi uznale konstatoval: "Musím zdůraznit, že dotyčný velitel mi kladl takový odpor, s jakým jsem se předtím po dlouhou dobu nesetkal." Uvedený citát dostupný z www.deutsche-biographie.de/artikelADB_025-048-01.html (cit. 2010-08-23).
38) Ke vstupu Švédů do města viz Vincenz Pröckl, c.d., s. 152 an. Velmi detailní soupis kořisti, jež padla vítězům do rukou viz M. Urban, c.d., s. 273 an.
39) M. Urban stanovuje výši výpalného na 22 000 tolarů. Viz M. Urban, c.d., s. 274. Původní suma ovšem dosáhla hodnoty 50 000 tolarů. Byla však nakonec snížena. Podrobně k tomuto viz Vincenz Pröckl, c.d., s. 153.
40) M. Urban, c.d., s. 273.