Z historie vojenských pokrývek hlavy
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 27.09.2019
Přilba, klobouk, čáka nebo lehká polní čepice byly vždy nejvýraznějším znakem bojovníků, vojáků, ozbrojenců. Ostatně pokrývky hlavy všeobecně hrály vždy v historii odívání důležitou, často i dominantní roli. Jejich význam společenský, především ceremoniální a prestižní, byl vždy zjevný, ale nelze opominout samozřejmě i aspekt ochranný, hygienický a estetický. Svým vzhledem vzbuzovaly respekt, umocňovaly důstojnost nositele, ale vzbuzovaly mnohdy i strach. Právě postavení ve společnosti bylo často vyjádřeno navenek především pokrývkou hlavy, ať už to byly koruny, čepice, čelenky či klobouky panovníků a hodnostářů nebo opeřené přilby bojovníků. Sociální postavení ostatně bylo zjevné pokrytí hlavy příslušné osoby. Otrok, zajatec či odsouzenec býval často s hlavou nepokrytou ba vyholenou. V následujícím textu se jedná o pokus podat stručný přehled dějin a vývoje vojenských pokrývek hlavy alespoň s krátkým popisem jednotlivých typů a druhů této součásti vybavení vojáků a bojovníků od šestnáctého století do současnosti.
Baret
Od konce XV. století za vlády císaře Maxmiliána I. a posléze králů Ludvíka Jagelonského či Ferdinanda I., francouzského Františka I. a jeho současníka a rivala císaře Karla V. již v 1. polovině šestnáctého věku spolu s dalšími následujícími monarchy byly v jejich vojscích prováděny postupně četné organizační změny, týkající se samozřejmě výzbroje a výstroje, s novými specifickými prvky, nikoliv ovšem dosud předpisové a uniformní. Zatímco byla rozmanitost vybavení tehdejších ozbrojenců stále zjevná, žoldnéři městských signorií na Apeninském poloostrově doby renesanční, jejich současníci švýcarští pěšáci spolu se svými rivaly německými lancknechty i nově se formující španělské tercie mají od prvních let XVI. století - přes neobyčejnou pestrost individuálního vybavení – vzhledově (pochopitelně opět v mnoha variantách) překvapivě poměrně jednotný typ pokrývky hlavy. Byl jím plochý baret, jak zmíněno v nejrůznějších barvách a formách. Samozřejmě, že byl zastoupen i v obecně mužské dobové módě (v Čechách známý jako biret), nicméně nejrozšířenější byl u lidu vojenského.
Lancknechtský biret 1525
(všechny ilustrace zhotovil autor textu)
Barety vojenské byly prostřihované, širší i užší, s opeřením od drahého pštrosího po prostá péra kohoutí či bažantí, z hrubého sukna i z hedvábí či sametu, pochopitelně podle finančních a společenských možností nositele. Po čtyřech stoletích se jako jednotící výstrojní element objevuje ve třicátých létech XIX. století na hlavách karlistických povstalců ve Španělsku, kde byl pochopitelně převzat z tradičního lidového kroje baskického či navarského. Jako již skutečná regulérní výstrojní součástka byl předepsán - opět ovlivněn baskickou čapkou, ostatně nošenou i v oblasti jihofrancouzské - u nově zřízených oddílů francouzských alpských střelců (chasseurs d´Alpine). Jejich baret zavedený v roce 1889 měl tmavomodrou barvu celé střelecké uniformy s emblémem loveckého rohu ve žluté barvě, atributu uvedené armádní kategorie. Zjevnou inspirací francouzských horských útvarů bylo i předepsání tvarově totožného, nicméně v jasnějším modrém odstínu, pro nově zřízené československé legionářské pluky ve Francii za 1. světové války. Emblém byl kovový ve formě sdruženého znaku typického i pro legie italské a ruské.
Podobně byl alpinský střelecký baret výslovně připomenut jako předloha pro nově zavedených čapek tankových oddílů ve Velké Británii v polovině dvacátých let XX. století, tentokráte v černé barvě. Po stu letech se pak navarská či baskická čapka objevuje u jednotek na obou stranách fronty za španělské občanské války 1936-39. V černém provedení patřila k výstroji, často jako jediný jednotící prvek v rozmanité improvizované adjustaci baskických oddílů, bojujících na republikánské straně. Červené barety nosili příslušníci navarských monarchistických requetés válčících v řadách jednotek pod velením generála Franca. Podobně i v jiných barvách patřil baret i v útvarech obou nepřátelských táborů této války. Za druhé světové války náležel baret v černé barvě nejen k výstroji britských a dalších spojeneckých tankistů, ale na začátku konfliktu až do roku 1940 jej nosily i posádky německých obrněnců. Ale nejen tankové oddíly, nýbrž i další speciální formace spojeneckých armád byly typické svými barety - karmínovými parašutisté, zelenými commandos, hnědými ženisté. V současnosti patří baret v nejrůznějším barevném provedení k nejrozšířenějším pokrývkám hlavy většiny světových armád.
2) Klobouk
Mezi léty 1540 až 1560 byl baret postupně vytlačován kloboukem. Ten byl zprvu vyšší homolovitý, plstěný, jeho další formou byla tzv. toque (později v dámské módě známá toka), vycházející původně z plochého baretu s úzkou střechou a nošená ve Franci za králů Jindřicha II., Jindřicha III. a Karla IX., a pochopitelně dalšími aktéry hugenotských válek, jakými byli vévoda de Guise, admirál Coligny, maršál Saint-André, vévoda de Condé, tedy představitelé obou nepřátelských stran. Ale toqua patřila i k nezbytnému doplňku pánské -a tedy i vojenské - módy v dalších evropských zemích a v různých variantách (často s opeřením)se toque a další klobouky typově podobné, ale postupně s již vyšším zvonem a užší krempou a tak nabývající již vzhledu klobouků podle našich představ, objevily a byly oblíbeny nejen u kavalírů a kupců, měšťanů a vojáků rudolfinské Prahy i alžbětinského Londýna, ve Flandrech, v Říši, Lombardii, Aragonii a Kastilii a na dalších místech v Evropě přelomu XVI. a XVII. století. Pochopitelně je nacházíme v žoldnéřských řadách za bojů s Portou v Uhrách, na francouzsko-belgickém pomezí (tehdy ovšem habsburské državy) opět na obou stranách konfliktu.
Lancknechtský klobouk 1547 a taque důstojníka 1570.
Nicméně definitivní forma klobouku již odpovídající víceméně současným typům, tedy již s užším kónickým středně velkým zvonem a postupně se rozšiřující krempou pravděpodobně vznikla odvozením od velmi funkčního a praktického slaměného klobouku, nošeného ve středozemské oblasti od antických dob lidovými vrstvami jako účinná obrana proti slunečnímu úpalu. Velmi brzy pak byl tento klobouk slaměného typu v tropických a subtropických oblastech Nového světa i úředníky a vojáky španělské i portugalské koloniální správy a ve své plstěné odvozenině se v sedmnáctém století rychle rozšířil od Palerma po Edinburg. Již mezi roky 1908-1612 je zachycen na rytinách mušketýrů v instrukční práci Johanna von Wallhausen Kriegskunst zu Fuss und zu Pferd i na podobných rytinách rovněž učebnice vojenského umění Jacoba van Gheyna, Wallhausenova současníka. Střecha byla poněkud užší než u klobouků slaměných a zvon tuhý. Tato modifikace v mnoha variantách patřila k základnímu vybavení výstroje mušketýrů a rejtarů po celou třicetiletou válku. Postupem let tohoto evropského konfliktu se střecha ovšem poněkud rozšířila, byla ohýbaná, zvon rovněž měnil tvar a eleganci umocňovalo opeření, barevně často -vedle šerp-určující často příslušnost k té které armádě. Ovšem pštrosí péra byla samozřejmě atributem spíše vyšších velitelů. Marciálně vyhlížející klobouk byl pochopitelně populární jak u francouzských kavalírů (nejen nejznámějších Dumasových mušketýrů), tak důstojníků císařských, ale i švédských rejtarů a jeden z jeho názvů - „montero“, tedy španělský jezdecký klobouk byl obvyklý i v puritánské armádě anglického parlamentu, všem ve formě prosté černé a s tuhým vyšším zvonem a krempou rovnou byl právě typickým znakem přísných puritánů a paradoxně se vrátil po půl roce na místo svého prvního slaměného vzoru, když se jako pokrývka hlavy anglických oddílů objevil po jejich vylodění na karibské Jamaice r. 1655.
Důstojnický klobouk 1600 a klobouk mušketýra 1620.
Široká střecha byla později lemována často soukennou harasovou (někdy splétanou vícebarevnou šňůrou rovněž někdy kolem obvodu zvonu) nebo u důstojníků a elitních útvarů (palácových gard) dracounovým prýmem. Příležitostně byla před bitvou na klobouky přidávána rozlišovací znamení. Tato polní označení. Jednalo se například o drobné slaměné víchy, papírové nebo látkové stuhy podobně jako zmíněné stuhy v různých barvách, mnohdy se jednalo o květy nebo větvičky. Smrkové nebo dubové se staly od počátku XVIII. století tradičním označením císařských vojsk a často i jejich spojenců. Kokardy, tedy skládané stuhy obvykle v motýlovém tvaru a umístěné na levé straně již klopené krempy se spolu s šerpami staly postupem doby standardním identifikačním znakem především na nově po třech stranách klopeného klobouku na přelomu XVII. a XVIII. století. Třírohý klobouk, všeobecně akceptovaný evropskou módou nejen vojenskou po takřka celé století, se stal integrální součástí vojenské adjustaci spolu s předpisovými jednotnými stejnokroji. Ke kokardám nebo místo nich (kokardy byly nošeny hlavně důstojníky) byly na okraj krempy umisťována především rozlišovací znamení pluků, tedy tuhé bavlněné kulové chomáčky´- známé jako pompony v příslušných barvách formace, často několika barevné, zejména v pěchotních plucích nejen habsburské monarchie, ale i v Prusku a německých státech. V jiných armádách nebyly příliš obvyklé. Pruští poddůstojníci měli navíc pompon čtvrcen na bílou a černou hohenzollernskou barvu, kdy tato kombinace korespondovala se stříbřitou barvou důstojnických šerp protkávaných černým hedvábím.
Klobouk šlechtice 1645.
Jezdecké pluky měly zvon ještě vyztužen železnými pásy jako ochranou proti sekům a za sedmileté války navíc dragouni a především kyrysníci Bedřicha II. dostali tuhý péřový chochol, záhy přijatý v dalších armádách (pruský byl bílý s černým spodkem, u tereziánských kavaleristů od sedmdesátých let XVIII. století to byl černo/žlutý (černá barva jako vrchní).
Po sedmileté válce se klobouk splošťuje do příčné formy (francouzsky en front). Kokardy nadále vlevo, ponejvíce černé (císařské, pruské a německých států, také anglické, v Sasku a Rusku ale bílé, ve Španělsku a Neapolsku červené, ve Francii od padesátých let černá vystřídána bílou, v Savojsku modré, za americké války za nezávislost dokonce americké kokardy dostaly střed bílý do jinak černých kokard (nošeny ale i barevné vyjadřující hodnost) jako kompliment ke spojeneckým francouzským jednotkám, které naopak jako výraz aliance do bílých kokard umístily černý střed).
Klobouk braniborského pěšáka 1690 a císařského pěšáka 1756.
Po vypuknutí francouzské revoluce 1789 revoluční armády dostaly (nejprve národní garda) novou republikánskou kokardu červeno-bílo-modrou v kruhové podobě skládané stuhy, kdy kombinace této trikolory byla různá, se středem někdy červeným s mezikružím bílým a okrajem modrým i v opačné kombinaci, také okraj byl někdy bílý, nakonec jako předpisová (i za císařství) se ustálila kombinace středu modrého a okraje červeného s mezikružím bílým. Vícebarevné kokardy pak byly přijaty v příslušných kombinacích i v satelitních státech republiky i císařství - Cisalpinské republiky či Království italského, Batavské, Helvétské a Parthenopské republiky v devadesátých létech a podobně.
Pro generalitu se od konce sedmnáctého století ustálil typický způsob opeření po obvodu krempy - jako plymáž (spolu s dekorativným dracounovým lemem krempy) nejčastěji s bílého pštrosího peří (méně často červeného a černého) ve Francii, posléze v Prusku a Rusku, nicméně plymáž nebyla obvyklá v císařské a později rakouské armádě, ale i v ozbrojených silách Velké Británie.
Klobouk napoleonského generála 1805 a rakouského generála 1811.
Batalistní umění nejen velkých pláten, ale i menších grafických prací pak ukazuje postupný vývoj nošení zploštělých klobouků en front do počátku XIX. století, ale již koncem století předchozích francouzští revoluční velitelé a vojáci postupně nejprve nepředpisově preferují podélné nošení en colonne, které se uplatnilo záhy na konce první dekády devatenáctého věku i u jejich rivalů, především ovšem opět u velitelů protinapoleonské koalice. Pro generály rakouské, pruské a ruské pak byl nově typický splývavý chochol z kohoutího peří, u rakouských generálů světle zelený (i u důstojníků vyšších štábů), pro pruské velitele v kombinaci bílo/černé, a pro ruské generály ve stejné, k níž byly přidána oranžová péra. Klobouk se ale postupně stává ceremoniální záležitostí, třebaže za polních tažení první poloviny století s příslušným ochranným krytem je u důstojníků-konkrétně rakouské armády maršála Radeckého v Itálii 1848-49 - užíván jako služební. Nosili jej ovšem - už jako ceremoniální - i úředníci. Prosadily se dvě formy:francouzská s nižšími klopami a spíše kvadratickými, druhá s vyššími klopami u většiny ostatní států. V románských státech pak byl dvourohý klobouk en front charakteristický pro policejní sbory: ve Francii pro četnictvo (gendarmerie) do konce II. císařství, pro italské státy v oddílech karabiníků (carabinieri), kde jako ceremoniální je užíván i v Italské republice dodnes a ještě za 2. světové války s krycím potahem byl obvyklý v italských útvarech. Také ve španělském policejním útvaru guardia civil je v miniaturní tuhé formě znám ještě ve dvacátém století. Dodnes patří nadále do ceremoniální výbavy dvourohý klobouk ve Velké Británii, také v diplomatickém sboru byl ve dvacátém století nezbytným prvkem gala adjustace stejně jak
Korsický klobouk rakouského myslivce 1848.
Čáka
Čáka (čako) se jako stejnokrojový prvek objevuje poměrně pozdě. Předcházela jí tuhá soukenná homolovitá čepice nošená v Uhrách od anjouovské doby (tedy v polovině 14. století). Patřila od století osmnáctého k typické výstroji hajduků, uherské pěchoty a též pandurů, ale nejznámější je jako vybavení tehdejších husarů, ať ruských, pruských nebo francouzských, obvykle se zavinovacím cípem, v boji vlajícím a známá ve francouzské armádě jako mirliton, v pruské jako tzv. Flügelmütze, právě kvůli onomu cípu. Vedle šňůr a péřových chocholů byly na těchto kónických kuželovitých pokrývkách hlavy i symboly jako kokardy nebo u pruských černých husarů i lebky s hnáty (u jednoho pluku i celý skelet). V císařské armádě se sice za sedmileté války sporadicky objevila tato čáka rovněž, ovšem převažovaly kožešinové kalpaky, které ostatně byly i druhým nejčastějším výstrojním prvkem lehké kavalerie. Ve vojsku Marie Terezie se poprvé husarské čáky - bez cípu, nezúžené, s kokardou, pomponem a péřovým chocholem včetně šňůr, v černožlutých císařských barvách Čáky samotné byly barevně různé podle pluků objevují poprvé r. 1770, přičemž důstojníci si podrželi až do konce století kalpak se sáčkem v barvě mužstva.
Čáka rakouského důstojníka 1811.
První čáky již se štítkem přišly do vybavení evropských armád jak Napoleon a jeho satelitních spojenců, tak protinapoleonské koalice na počátku XIX. století. Nejdříve v ruské, anglické, posléze francouzské, rakouské a pruské armádě, nejdříve v pěchotě a zejména střeleckých (mysliveckých) formacích a pochopitelně u lehké jízdy, především husarů. Jak podotknuto výše, byly již opatřeny čelním stínícím štítkem, na přední straně ponejvíce s kokardou (v rakouské, ruské a pruské armádě) s pomponem, s chocholem, posléze u gardových formací i s kovovým emblémem, který byl obvyklý u husarů napoleonských. Granátníci, fyzilíři a voltižéři se lišili lemy po obvodech (ve Francii), chocholy, to vše b různých variantách v té které armádě. Zmíněné čáky již byly se širším dýnkem (prohnuté u ruských kiverů), s girlandovými závěsy opět podle armádní příslušnosti a podobně. Tyto závěsy však kolem r. 1830 mizí (zejména v pruské a ruské armádě a místo nich zůstávají pouze párové střapečky na pravé straně obvodu dýnka). Léta 1820-40 také znamenala změny ve vzhledu, tedy od relativně nižších s širším dýnkem po vyšší s nepatrně širším dýnkem, až ve čtyřicátých letech se všeobecně zavádějí nižší opět kónicky zúžené čáky ve více armádách, přičemž jsou obvyklé krytí. Lze jej také pokládat za paralelu či předchůdce prvních přileb voskované potahy pro polní službu.
Čáka rakouského husara 1811.
Po krymské válce je čáka postupně opět odlehčována a vytlačována přilbou (viz dále) a ještě častěji v polních podmínkách lehkou čapkou. Po r. 1870 se stále častěji stává čáka součástí slavnostní adjustace.
Kašket
Zvláštní a do určité míry přechodné postavení v historii vojenských pokrývek hlavy zaujímá kašket (též kasket), který ve více variantách přichází do adjustace jako spíše experimentální záležitost v poslední třetině XVIII. století. Lze jej rovněž pokládat za jistou variantu nebo paralelu k prvním přilbám, s nimiž měly některé typy kašketů poměrně shodné znaky. Kaškety byly zhotovovány - tedy jejich zvony - z vyztužené kůže a pod pojmem kašket byly mimo jiné často míněny zcela odlišné adjustační elementy. Tak v habsburské monarchii na konci šedesátých let zmíněného věku byl pod názvem kašket vynalezen presidentem Dvorní válečné rady a generálem polním maršálem Lascym jeden z nejnevhodnějších a nepraktických adjustačních prvků, skládající se s kastrůlkovitého zvonu ze ztužené kůže s předním zaobleným koženým štítkem připomínající pruské fyzilírské mitry, s barokním kartušovým emblémem (s iniciálami panovníků MT a J, posléze s rakouským císařským orlem), nechránící ani před, chladem, deštěm či slunečním úpalem, ba ani proti sekům. Nicméně se objevil po několika desetiletí ve variantě britské pěchoty, ale již se stínicím štítkem a jako osobitá varianta čáky, jako tzv. Waterloo shako. Jinak byly jako kašket ve stejné době jako Lascyho výtvor zavedeny ve francouzské a podobně i v britské armádě vyztužené pokrývky hlavy s koženým polokulovým zvonem respektujícím tvar lebky, s hřebenem housenkového typu z kožešiny nebo peří, s turvanem (obvodovým pásovým lemem) obvykle z kožešiny, někdy s leopardím potiskem. Takřka současně byly tyto kaškety zavedeny u lehkých jezdeckých formací a vzhledově takřka totožných, ve Francii za revolučních let 1791 až 1795 i u některých pěších pluků. V Rusku kníže Potěmkin pro nově vystrojenou ruskou armádu v letech 1786 a1796 kašket přilbového typu s masivním předním horizontálním štítkem a s příčnou bavlněnou housenkou podle kategorie - pro celou armádu mimo husary - v různých barvách s týlovými koženými splývavými pásy. V Bavorsku opět státník Benjamin Rumford - mimo výživné polévky - uvedl do vybavení bavorské armády tzv. Rumfordův kašket, rovněž již s polokulovým zvonem, štítkem a mosazným hřebínkem a týlovým ohonem, který na konci osmnáctého století napodobovaly i armády některých německých států. Konečně v Prusku jako kašket byl znám vlastně poměrně malý příčný dvourohý klobouk nošený naposledy pruskou pěchotou za prohrané války v r. 1806.
Kašket ruského pěšáka 1790 a francouzského granátníka 1792.
Kašket císařského pěšáka 1790.
Granátnické čepice
Pokrývky hlavy granátnických útvarů byly především účelové, neboť střecha klobouku byla pro tyto elitní pěšáky nepohodlná při manipulaci s granátem. Ale zůstaly i nadále jedním ze základních odlišovacích prvků granátníků i v době, kdy granáty byly už z výzbroje vyřazeny.
První nízké typy s předním vyztuženým štítkem byly soukenné, se splývavým dýnkem a za doby Evžena Savojského, vévody z Marlboroughu i maršálů Ludvíka XIV. se vyhranily dva základní typy:jednak s předním kožešinovým dýnkem a s plechovým emblémem (opravdu nejčastěji s hořícím granátem) a později vlastně celá homolovitá kožešinová čepice a druhý typ měl vyztužený mitrovitý štítek soukenný s bohatým dracounovým dekorem, posléze pak celokovový.
Medvědice císařského granátníka 1710 a mitra pruského granátníka 1757.
První kožešinový model byl nošen v katolických státech, druhý v protestantských. Postupně se přední štítek zvyšoval, především u druhého typu, kde barevný cíp byl fixován k vrcholu štítku a tvořil dýnko, které spolu s okolkem, dekorem štítku resp. pomponem patřily k identifikačním znakům jednotlivých pluků. Kožešinový model, známý jako medvědice (skutečně byly první typy z medvědí kožešiny, později z nouzových resp. úsporných a praktických důvodů byly zhotovovány z kožešin psích). Medvědice byla typická pro habsburské granátníky, ale od sedmdesátých let - bez ohledu na původní konfesijní důvod - ji nosili i gardoví granátníci angličtí a za Napoleona i elitní granátníci císařské gardy. Zmíněné mitry s vyztuženým a posléze kovovým předním štítkem patřily k typickým atributům granátníků (v nižším provedení i fyzilírů) pruského panovníka Fridricha II., s vyztuženým soukenným štítkem s bohatým dracounovým dekorem patřily do vybavení granátníků anglických až do výše zmíněných šedesátých let XVIII. století. Od r. 1742 měl přední štítek Angličanů barvu vyložení. Plechový přední štítek s koženým zvonem dýnka patřil do adjustace ruských granadýrů carevny Alžběty Petrovny po r. 1740. Předtím byla čepice ruských granátníků s okolkem v barvě vyložení a vyztužený soukenný kužel v barvě uniformy i u granátníků jízdních, na přední straně okolku byl kovový štítek se symbolem pluku. Po napoleonských válkách se medvědice stala všeobecně jedinou granátnickou pokrývkou hlavy, pouze ruský gardový pavlovský pluk si ponechal mitru fridericiánského typu až do konce ruské monarchie a podobně pruské gardové útvary přejaly rovněž původní mitry Bedřicha II. Jak v Rusku, tak v Prusku vilémovském byly ovšem zmíněné historické mitry výhradně ceremoniální záležitostí. V rakouské armádě dosloužily medvědice granátnických setnin řadových pěších pluků (v poli s voskovaným krytem) do r. 1850, v britské armádě se po krymské válce staly rovněž ceremoniální záležitostí, u gardových regimentů jsou spolu s červenými tradičními kabáty slavnostním adjustačním prvkem dodnes, stejně jako u gardových útvarů v Belgii, Nizozemsku, Švédsku a Dánsku, kde patří ke koloritu palácových stráží.
Medvědice rakouského granátníka 1805.
Přilba
Především ochrannou funkci měla od starověku přilba. První hromadněji vyráběné a poměrně jednotné přilby byly moriony pěšáků zaváděné od poloviny XVI. století především u španělských tercios. Moriony měly půlkulový zvon, prohnutou loďkovou krempu a temenní hřeben se během doby tvarově a velikostí pozměňovaly, ale byly přejaty i ve variantě tzv. hruškové přilby, zaváděné v žoldnéřských formacích od počátku XVII. století především u pionýrů nebo jízdních arkebuzírů. V pikenýrských formacích se hrušková přilba udržela do konce století ve svém poslední variantě s nízkým hřebenem a klopenou krempou. Kyrysnický šišák známý spíše jako pappenheimka byl od druhé dekády třicetileté války vlastně jediným typem kovové přilby orientálního původu a jako nutná ochranná zbroj byl pro případ války s Osmanskou říší v císařských depotech uchováván takřka celé XVIII. století
Teprve první typy iniciované antickými předlohami se objevují v mosazné podobě jako pokrývky hlavy dobrovolníků (dragounů a kopiníků) francouzského maršála vévody Mořice Saského na evropských bojištích války o dědictví rakouské 1740-1748. Později už jako součást adjustace francouzských řadových dragounů zahájily nové období přileb postupně zaujímajících standardní vybavení především kavalerie nejen francouzské. Doba válek s Napoleonem potom znamenala velký rozmach těchto klasicistních elegantních a marciálně vyhlížejících výstrojních elementů, třebaže jejich praktičnost byla často diskutabilní. Dominovaly dva typy přileb. Rozšířenější byl vzor s vysokým hřebenem s housenkovým válcem nebo s žíněmi na konci s koženým, mosazným nebo ocelovým zvonem:například u rakouských kyrysníků a dragounů byl tento válec žlutý s černým středem (po r. 1837 bylo rozložení barev obrácené).
V Rusku zprvu masivní černý zvon, po r. 1807 na hřebeni žíně, stejně jako posléze v Prusku, u trubačů bývala housenka i žíně u všech zmíněných kavalerií červené. V prvním desetiletí XIX. století patřila přilba s hřebenem i do vybavení rakouské, württemberské a bádenské pěchoty. Přilbu s hřebenem a housenkou sice nosili i napoleonští karabiníci a švališaři, ale přilby s hřebenem a žíněným ohonem nadále patřily francouzským kyrysníků a dragounům, tvoříce tak další etapu od přileb zmíněných dragounů královské Francie XVIII. století. Za bourbonské restaurace sice jistou dobu dominovala u královských kyrysníků housenka, ale po několika letech opět přišly ke cti přilby s žíněným ohonem. Konečně podobné přilby jako kyrysníci a dragouni francouzského císaře nosili překvapivě ú Waterloo i jezdci vévody Wellingtona.
Piklhaubna pruského pěšáka 1866 a přilba rakousko-uherského dragouna 1900.
Ve čtyřicátých letech XIX. století v Prusku a Rusku střídá čáku u většiny kategorií proslulá piklhaubna, tedy hrotitá přilba s emblémem, u kyrysníků z lesklého kovu a u ostatních kategorií černě lakovaná. V ruské armádě již v polovině padesátých let je opět nahražena čákou - u kyrysníků a gardy zůstává - kdežto v Prusku a posléze v dalších německých státech je nošena její poslední modifikace až do 1. světové války. Piklhaubna je záhy v polovině století zaváděna ve švédské armádě, ale i ve vévodství Parma a po sedanské katastrofě pak nachází cestu i do dalších armád, např. anglické (zde se stala předlohou i pro tropickou přilbu), portugalské, norské i do ozbrojených sil latinskoamerických států např. Chile či Venezuely a jistou dobu nošena i v US Army.
Nicméně přilba s hřebenem patřila do r. 1914 do vybavení rakouský dragounů a v jisté modifikaci i u sardinské resp. italské těžké kavalerie.
Drsné zkušenosti 1. světové války si vynutily zavedení nutných ocelových přileb ve všech válčících státech již ve druhém roce konfliktu. Tehdy byla pro francouzskou armádu zavedena známá přilba Adrian vz. 15, následovala záhy armáda britská vzorem 16 i německá téhož roku. Přilba Adrian poté patřila do vybavení spojeneckých armád v Belgii, Itálii, Rusku, Rumunsku, Srbsku i Řecku, anglickou helmu přijali v kanelované obdobě Portugalci a v totožné vojáci američtí. Podle německé přilby vyráběly vlastní model i v Rakousko-Uhersku. V poválečných létech postupně zaváděly vlastní modely ve Španělsku, Švédsku, Švýcarsku, Bulharsku, Portugalsku, Holandsku (stejný i v Rumunsku), Československu (zde dokonce vz. 28 - tzv. fuadka a vz. 34), také po Adrian přilbě i na konci třicátých let v sovětské armádě a r. 1934 v Itálii, v německé Wehrmacht pak vz. 35, který byl nošen i v dalších armádách, stejně jako již zmíněná Adrian, modifikovaná rovněž v r. 1935 a rovněž britská přilba M 16 se nosila posléze v Řecku a Norsku vedle místních vlastních modelů.
Kalpak
Kalpak byl typický pro husary. Jako kožešinová čepice byl nošen uherskými jezdci jak v císařských husarských plucích od 2. poloviny XVII. století, tak i v povstaleckých kuruckých oddílech Imricha Tököliho a Ference Rákoczyho. Byl zpočátku poměrně nízký s užším kožešinovým lemem a s delším barevným splývavým dýnkem. Za válek s Prusy ve čtyřicátých létech XVIII. století se kožešinovým obvodní válec (koruna) zvýšil, barevné dýnko nadále odlišovalo pluky. Ve Slezsku nosily tyto kalpaky proslulé husarské pluky Nadásdyi, Splényi, Baranyi, Kálnoky a Esterházy, stejně jako jejich pruští rivalové Zietheova a později Malachowského, Bronikowského, Wechmariova a Puttkamerova pluku. Kalpak byl sice na konci století vytlačen plstěnou čepicí, ale objevil se znovu u elitních útvarů Napoleonovy armády, ale rovněž u hannoverských a nassavských formací a opět v menší podobě kolem poloviny šedesátých let XIX. století v rakouské armádě pod novým názvem kučma.
Kalpak uherského husara 1750.
Ale opět v podobných kalpacích jako za slezských válek osmnáctého století vyjeli na bojiště šestašedesátého roku proti rakouským husarům husaři pruští a podobně v r. 1870 se utkali v podobných kožešinových pokrývkách hlavy opět lehcí jezdci pruské armády s husary a jízdními myslivci francouzskými (u těchto se úzký kožešinový válec nazýval tehdy talpak). Souběžně s nimi byl nošen britskými dělostřelci a rovněž husary, v pěších útvarech střeleckých (odpovídajících kontinentálním myslivcům) byl znám jako busbie. Jinak od r. 1882 byla nízká kožešinová čapka známá v ruské armádě jako papacha, kde byla užívána nejen pěchotou, dělostřelci a technickými oddíly, ale s výkrojem s barevným dýnkem i u ruských dragounů až do první dekády XX. století. Konečně i v současnosti patří kožešinové čepice nejrůznějšího tvaru (především se sklopnými okolky) nošeny v řadě armád v zimních podmínkách a v arktické oblasti, nejvíce známé jako ušanky.
Čapka
Jako čapka (název z polštiny byl přejat i do jiných jazyků) je známa typická pokrývka hlavy u kopiníků, lanciérů a hulánů v řadě armád XIX. století, inspirovaná konfederatkou polské národní jízdy z osmnáctého století. Od napoleonských válek se přizpůsobovala čáce svou dolní částí, přičemž horní byla se čtverhranným dýnkem a opět známá často jako rogatywka rovněž polské provenience. Čapka byla obvyklá jak v rakouské, tak v pruské, ruské, francouzské i britské armádě. První typ byl na přelomu XVIII. a XIX. v rakouské i ruské armádě s kožešinovým okolkem a čtvercovým dýnkem a jako tatarka rakouského dobrovolnického Traniho pluku bojujícího na italském válčišti v r. 1866 se udržel i po tomto roce v nové adjustaci již rakousko-uherských hulánských pluků až do poloviny sedmdesátých let.
Čapka rakouského hulána 1798 a 1811.
Čapka rakouského hulána 1848 a tatarka rakouského hulána 1869.
Polní a táborové čepice
Asi nejrozsáhlejší místo v historických vojenských pokrývkách hlavy zaujímají mimoslužební, polní a táborové čepice nejrůznějšího tvaru.
Již za zmíněných slezských válek čtyřicátých let XVIII. stoletá byla snaha nahradit v polních leženích klobouky a granátnické medvědice či mitry lehkými plátěnými nebo soukennými čapkami. V pruské armádě to byla vlastně noční čepice s cípkem, zhotovená s vyřazených vest a kalhot, takže měla i určitou barvu příslušného pluku. Podobně i francouzští dragouni i v polních akcích nosili lehkou čepici s okolkem a delším cípkem, opět v kombinaci plukovních barev. V císařské armádě pozdního tereziánského a josefinského období užívali vojáci mimo službu plátěnou obdobu výše zmíněného kašketu, podstatně pohodlnější než uvedená předloha, někdy s lemy v barvě plukovní egalizace.
Ve Francii ve stejné době, tedy v poslední třetině XVIII. století, se ujímá jako mimoslužební čepice tzv. bonnet a police, v podstatě vycházející ze zmíněné dragounské čapky s vykrojeným okolkem a dýnkem ve formě dlouhého cípku s koncem zasunutým do klopy, opět v barvách pluku a u všech kategorií. Tento typ byl nošen i v republikánském a císařském období, přičemž za revoluce radikální vojáci nosili často červenou frygickou čapku (tedy jakobínskou) s trikolorou v kokardové formě.
Lehké plstěné čepice se štítkem a okolkem s kulovým zvonem se ovšem objevily již několik desetiletí před revolucí za sedmileté války u britských oddílů bojujících s Francouzi v Kanadě.
Určitou dobou byl nošen podobný typ jako bonnet a police i v ruské armádě i v první dekádě XIX. století (1801-1809), ale postupně byla zaváděná okrouhlá čepice se širším dýnkem (u důstojníků se štítkem), opět v barvě uniformy (dýnko) a s okolkem v barvě egalizace.
Jednalo se o proslulou furažku (něm. Fouragiermütze, tedy čepici určenou pro vojáky sloužící ve stájích, ale i v táboře mimo službu). Stala se posléze jedním s atributů ruské armády a byla v r. 1813 napodobena pruskou zeměbranou (Landwehrem), ale již s velkým štítkem a s podbradníkem pro všechny zeměbrance.
Furažka ruského pěšáka 1830 a táborka rakouského pěšáka 1866.
Francouzský bonnet a police patřil do adjustace i za bourbonské restaurace i za krále Ludvíka Filipa, ve zmenšené formě jako lodička se střapečkem a již bez cípu i za Napoleona III. (tehdy přijata jeho poslední forma jako bonnet a siufflet). Varianty této čapky zavedly i armády Sardinie, Neapolska a Belgie, ve dvacátém století i Dánové a tato lodička se střapečkem byla nejrozšířenější pokrývkou hlavy obou válčících stran za španělské občanské války 1936-39 jako tzv. isabellino nebo gorillo.
Po r. 1830 byla na základě zkušeností z koloniálních bojů za invaze do Alžíru zkonstruována lehká polní čepice respektující tvar a velikost tuhé armádní čáky, pro klima v Africe nevhodné. Tak bylo zavedeno známé képi, v první soukenné formě ještě celomodré, ale záhy s horní dýnkovou částí v červené barvě.
Barevná polní čepice v rakouské armádě byla jako tzv. táborka (Lagermütze) poprvé v barevném provedení předepsána na přelomu třicátých a čtyřicátých let u hulánů, ne nepodobná képi, posléze u husarských důstojníků a poté mužstva v barvě plukovní čáky a s vitézkötös ornamentem na přední části a s malou rozetkou ve žluté a černé barvě. Ve stejné formě se první model v černé barvě s rozetkou, agrafou a štítkem objevuje u rakouských důstojníků, zpočátku v měkké, od konce XIX. století ve vyztužené podobě a ne vždy stejně vysoké, s paralelně zavedenou světlemodrou (v šedesátých létech) pro poddůstojníky pěchoty, u dělostřelců s červeným dolním pruhem, zatímco mužstvo po r. 1830 dostalo světlemodrou lodičku na dalších třicet let. V sedmdesátých létech dostala již rakousko-uherská armáda v novém adjustačním předpisu známou polní čepici v barvě kalhot (tedy světlemodrou) s klopou a sepnutou vepředu knoflíky a s rozetou s iniciálami panovníka. V barvě štičí šedi potom dosloužila do konce monarchie.
Képi – první model u francouzských granátníků v Alžíru 1837 a képi konfederačního pěšáka 1863.
Stran képi je třeba podotknou, že se jeho výška snižovala nejen podle příslušného modelu čáky. Francouzská armáda, tedy pěchota a myslivci včetně dělostřelců - poslední dvě kategorie měly képi celomodré - u mužstva, u důstojníků pak všechny kategorie mimo kavalerii v krymské válce, u Solferina, v Mexiku a nakonec u Sedanu. Nízké képi těchto let nosili jistou dobu i piemontští vojáci a za občanské války v USA obě strany, přičemž unionistické pluky měly képi tmavomodré, konfederační oddíly šedé. Jinak ve Francii képi zůstalo až do současnosti ve vyztužené podobě pro důstojníky v barevném provedení jednotlivých kategorií, za Velké války s šedomodrým potahem, během války nahraženo v poli hrotitou lodičkou, i v podobě khaki, včetně generálského s dekorem, ale i v polní podobě pouze s distinkčními hvězdami-u důstojníků již od zavedení ve 30. létech XIX. století s distinkčními prýmky po obvodu.
Polní čepice se staly ve dvacátém století nejužívanějšími vojenskými pokrývkami hlavy zejména ve formě nejrůznějších lodiček (ty se vyvinuly s bonnet a police), méně okrouhlých čepic, nejnověji pak baretů, jak zmíněno výše, při respektování specifických tradic té které armády.
Tolik tedy k historii vojenských pokrývek hlavy, kdy bylo snahou stručně načrtnout nejznámější typy. Každý typ pak si zasluhoval samostatnou podrobnější studii.
Čepice (Kappe) rakousko-uherského důstojníka 1910 a polní čepice rakousko-uherského vojína 1914.