Jakub Malý a jeho kniha o Napoleonovi - ojedinělá ukázka cenzurní činnosti rakouské policie
Lubomír UHLÍŘ
Naposledy upraveno: 27.10.2009
Cenzura v habsburské monarchii byla po dlouhou dobu zajišťována římskokatolickou církví. Teprve za vlády císařů Leopolda I. (1657-1705) a Josefa I. (1705-1706) začal stát přebírat cenzuru do vlastních rukou a její provádění bylo na počátku 19. století svěřeno policii.1) Dlouhodobé obstarávání cenzurních záležitostí církví bylo evidentním atavismem, jehož kořeny tkvěly ve středověkém prostředí, v němž církev měla po dlouhou dobu monopol na vzdělanost. Nicméně již v té době stát v případě potřeby sám činil cenzurní opatření.2)
Výrazné kroky k etatizaci cenzury pocházejí z tereziánského a josefínského období.3) Do roku 1749 byla systematická cenzura knih právního a politického obsahu, jakož i kalendářů a novin, jen v Praze (doložená roku 1744) a ve Vídni,4) protože pouze v těchto oblastech byla relevantní.5)Rozšíření státních zásahů do cenzurní oblasti v habsburských državách po nástupu Marie Terezie na trůn a vypuknutí válek o rakouské následnictví (1740-1748)6) způsobilo podloudné dopravování spisů protináboženského obsahu (přesněji řečeno zaměřených proti římskokatolické církvi), ale i protidynastického rázu. Zejména posledně uvedené se v tehdejší Evropě objevily ve značném počtu7) a byly produktem četných protivníků mladé habsburské panovnice, kteří se snažili zpochybnit její nároky na trůn zcela v souladu s vlastními mocenskými ambicemi.
V roce 1750 byl dosavadní cenzurní systém shledán jako naprosto nedostačující a byly zřízeny zemské cenzurní komise, označované ale různými názvy.8) Úkoly cenzurních komisí byly dvojí:
1) Vlastní cenzura, tj. schvalování rukopisů před jejich tiskem.
2) Kontrola (revize) knih, dovážených z ciziny.9)
V té době se rovněž začínají projevovat tendence úplného postátnění cenzury na úkor duchovní cenzury. Ke dni 1.4.1753 bylo děkanům fakult zakázáno udílet povolení k tisku knih a byla stanovena zásada, že státní cenzuře podléhají i knihy duchovního obsahu.10)
Cenzura pak měla v podstatě stejnou formu po celé tereziánské období. První výrazné změny začal provádět až císař Josef II., který se v rámci svých centralistických tendencí pokusil i o sjednocení cenzury, když v roce 1781 zrušil všechny zemské cenzurní komise a ponechal pouze vídeňskou komisi jakožto hlavní a jedinou. Nicméně i zde se projevila nevhodnost některých Josefových opatření v civilní státní správě.11) Již v roce 1782 bylo řízení cenzury předáno studijní komisi. V roce 1792 byla studijní komise (a tedy i cenzura) spojena s dvorní kanceláří a přidělena studijnímu referátu. Od roku 1801 pak byla cenzura součástí Nejvyššího policejního a cenzurního úřadu a přešla tak zcela do resortu státní policie.12)
Koaliční války 1792-1815 představovaly v habsburské říši (1804 Rakouském císařství) nebývalý nárůst cenzury, spjatý se strachem z šíření revolučních myšlenek z Francie, příznačným pro všechny tehdejší monarchie.13) Císařský dekret ze dne 18.5.1793 zakázal zřizování nových tiskáren na venkově. Dvorním dekretem o cenzuře ze dne 22.2.1795 zrušil římsko-německý (1804 rakouský) císař František II.(I.)14)mnoho liberálních zvyklostí, zavedených Josefem II. Bylo zrušeno právo na odvolání vůči cenzuře. Byl-li publikován rukopis v zahraničí, i když o tom autor nevěděl, byl autor pohnán k odpovědnosti. Knihkupci museli předkládat knihy, které byly na prodej, k oficiálním prověrkám. V roce 1798 bylo zakázáno, aby byly literární časopisy a letáky vystavovány ve veřejných prostorách, což vedlo k zániku mnoha knihoven a čítáren. V roce 1801 byly znovu zkoumány dosud vydané tituly a více než 2 000 vydaných knih bylo zakázáno. Dále podle nařízení ze dne 14.4.1801 musel být snížen počet tiskáren ve velkých městech (včetně Prahy). Nařízením ze dne 16.4.1803 byla ochromena žurnalistika. Podle dekretu z 18.3.1806 směly být nové tiskárny zakládány pouze ve velkých městech, kde byly pod dozorem úřadů, přičemž nová tiskárna směla být otevřena pouze tehdy, když nahrazovala jinou tiskárnu, která měla být uzavřena. Dne 10.9.1810 byl vydán cenzurní předpis („regulativ“),15) platný až do roku 1848.16)
Ve smyslu této normy měl cenzor rozhodovat, které publikace jsou vědecké a které jsou určeny širší veřejnosti. Vědecké práce měly být posuzovány mírně, knihy pro veřejnost přísně. Knihy o státu a vládě nebyly zcela zakázány, ale kritika v nich obsažená měla být skromná, věcná a konstruktivní a nesměla být zaměřena vůči konkrétním osobám. Publikace o rakouském císaři a jeho rodině byly zcela zakázány. Vydávány nesměly být rovněž knihy, šířící nespokojenost a pověru nebo obsahující materialistickou či deistickou filozofii a pomlouvačné texty. Cenzoři rozdělovali knihy do čtyř kategorií:
- povolené knihy, na něž se směla tisknout reklama,
- tolerované knihy, které se směly rozšiřovat bez reklamy,
- zakázané knihy.
Zakázané knihy se pak dělily do dvou skupin. V první byly publikace, které byly přístupné zvlášť vybranému okruhu čtenářů, známých císařovi. Ve druhé skupině byly knihy zcela zakázané - jednalo se o literaturu zaměřenou proti státu a proti náboženství.17)
„Censurní edikty z let 1792-1810 podávají nám jasně vývoj psychologie předbřeznového absolutismu: vida stále příšeru kralovražedné revoluce francouzské a přičítaje celou zhoubu podvratným naukám učených theoretiků, nerozumnému lidu vočkovaným, shledával první úlohou svou »oddalování škodných vlivů na prostý lid« (Fernhaltung aller schädlichen Einflüsse auf den gemeinen Mann). Dalším důsledkem však bylo zakazování politické literatury vůbec, i vzdělancům, potlačování všeliké, jen poněkud volněji veřejnými záležitostmi se zabývající literární produkce v zemi vůbec, čímž spůsobena bezpříkladná stagnace celého duševního života, jejímž slabým aequivalentem byla uznání hodná péče vlády o zvelebení hospodářské. Rakousko octlo se v očích ciziny kulturně pozadu, čehož dříve nebylo. Následky toho ještě dlouho zůstaly citelnými.“18)
Cenzura trvala po celou dobu existence habsburské monarchie s výjimkou krátkého období v letech 1848-1849, kdy byla po přechodnou dobu zrušena, aby byla již v roce 1849 de facto obnovena.
Léta revolučních zvratů 1848-1849 představovala pro Císařství Rakousko jednu z nejsvízelnějších historických etap, v níž se monarchie ocitla ve stavu naprostého rozvratu státu a na pokraji zániku. Z řady změn, pocházejících z tohoto období, připomeňme první pokusy o zavedení ústavy a zrušení cenzury v dunajské monarchii.19)
Císařský patent ze dne 15.3.1848 zrušil cenzuru a zavedl svobodu tisku. Dne 4.3.1849 byla vyhlášena druhá oktrojovaná ústava (tzv. březnová či Stadionova).20) V ní bylo mj. zakotveno: „každý má právo slovem, písmem nebo tiskem mínění své svobodně projevovati. Tisk nesmí se cenzuře podrobovati. Na zlé užívání tisku vydá se zákon odvetný“. Zanedlouho poté, dne 13.3.1849 byl vydán nový tiskový patent (č. 161 ř.z.). Cenzura jím sice oficiálně obnovena nebyla, ale omezující opatření, obsažená v něm a následujících obdobných předpisech, postupně vracela situaci do doby předbřeznové.21)
Činnost policejních cenzorů zůstávala širší veřejnosti vesměs utajena. Obraz o ní je možno si učinit většinou pouze z dochovaných archivních dokumentů, případně z nepříliš četných materiálů memoárové povahy. Ty se ovšem dostávaly do oběhu z pochopitelných důvodů vesměs se značnou časovou prodlevou a mnohdy ve zdeformované podobě, takže mnohé z nich lze zařadit spíše mezi historické anekdoty zcela ve stylu Gaia Suetonia Tranquilla.22)Jako např. cenzurní úpravu článku, informujícího o průjezdu spojeneckých ruských vojsk českým územím roku 1799,23) v němž autor referoval o ruském jezdectvu takto: „Ruská jízda jezdí na koních malých, na pohled nevzhledných.“ K tomu podotkněme, že autor byl zřejmě inspirován kozáckou nepravidelnou lehkou jízdou.24) Ruská regulérní jízda (gardová i řadová) byla vybavena již od dob vojenských reforem cara Petra I. Velikého (1689-1725) stejnými typy koní, jako jezdecké jednotky ostatních tehdejších evropských armád.25) Podezřívavému oku cenzora neunikla některá slova, o nichž se domníval, že by se mohla nějakým způsobem dotknout vážnosti tehdejšího spojence ve válce s Francií. Naznal jako nevhodné psát o koních ruského jezdectva, že jsou malí a nevzhlední. Po jeho kontraproduktivním zásahu pak text nabyl značně komické podoby: „Ruská jízda jezdí na koních na pohled.“
Ale opusťme historické anekdoty a věnujme se doložitelným faktům. Ojedinělý příklad cenzurní práce z poloviny 19. století nacházíme v prvním dílu knihy Jakuba Malého, věnované Napoleonu Bonapartovi,26) která je názornou ukázkou dějinného zvratu - období pádu Metternichova systému. Autor knihu dopsal v roce 1847 a ta pak vycházela v letech 1848 a 1849.
Nejprve stručně připomeňme osobnost J. Malého (4.8.1811-7.3.1885). Jakub Malý byl literárně činný po celý svůj život a ve své době náležel k uznávaným autorům. Mj. byl jedním z Riegrových spolupracovníků při vytváření prvního českého naučného slovníku27) jakož i atlasu k němu,28) jehož vydávání pak po Riegrově smrti redigoval. Sám byl autorem dvou naučných slovníků.29) Rozsáhlá byla i jeho činnost překladatelská.30) V současné době znalost díla J. Malého značně upadla. Minulý režim jej nezařadil mezi tak říkajíc „učebnicové autory“, a to ani v relativně liberálním chruščovském období. Doklad o tom nacházíme např. ve slovníku spisovatelů z roku 1964,31) který k J. Malému zaujímá značně negativistické postoje.32) Až v současné době je možno se setkávat s pojetím díla i osobnosti Jakuba Malého, které postrádá dřívější účelové zkreslování.33)
Kniha J. Malého Napoleon Bonaparte, císař Francouský sestává ze dvou dílů (429 + 462 s.), které vycházely v sešitovém vydání v letech 1848 a 1849. V prvním dílu nacházíme zajímavou autorovu reakci na zrušení cenzury v roce 1848. Kniha byla dána do tisku již dříve (předmluva je datována 3. květnem 1847) a tedy předložena cenzorovi, ale po likvidaci cenzury J. Malý nelenil a dodal do tiskárny pasáže předtím zabavené nebo pozměněné, které se pak v prvním dílu knihy objevily pod názvem Dodatek, obsahující místa, v předešlých svazcích od censury vymazaná, datovaný 29. březnem 1848.
Cenzura zasáhla do knihy celkem jedenáctkrát. Většina autorových „prohřešků“ se týká církve. Jakub Malý ovšem nebyl zaměřen protinábožensky, jeho výtky směřují vesměs proti církevním funkcionářům a jejich činnostem, které byly spojeny se světským panováním a působením církve, či chceme-li s její etatizací, kdy se církev dostávala až příliš často do rozporu se svým posláním.
Do této kategorie spadá pasáž, pojednávající o jakobínských proticírkevních opatřeních ve Francii roku 1793, kde po slovech „křesťanství zavrženo“ následoval dodatek „jehož nejprvnější odřekli se veřejně biskupové a duchovní v konventu sedící, složíce kněžské své ouřady“, který byl cenzurou odstraněn.34)
Podobně u protifrancouzských aktivit v Církevním státu roku 1796 „Po tři dni neustále všude na poplach bito, nařizováno modlení, missionáři s křížem v ruce procházeli města i vsí a na obrazech marianských dály se rozličné divy.“ vyškrtnul cenzor posledně uvedenou část.35)
Vůbec největší část textu knihy (celý odstavec) zabavil cenzor v pasáži, týkající se obsazení Ankony Francouzi v roce 1796: „Tu se rozhlásí v městě, že jeden obraz mariánský slze vylévá, a pověreční lid houfně dere se k němu a v prachu se koří. Bonaparte však, ne bez příčiny maje zázrak ten v podezření, dal věc tu vyskoumati, a když se nalezlo, že všecko jest pouhý podvod jistého kněze, dal toho ihned zatknouti a přísně za to potrestati, že se opovážil zneuctívati náboženství, které nižádných křivých prostředků nepotřebuje, aby u vážnosti bylo v lidu, jsouc samo sebou nade všecko vznešeno.“36)
Poslední cenzurní zásah v této kategorii byl učiněn v popisu první fáze konfliktu Francie s Církevním státem začátkem roku 1798. Po větě „V skutku obdržel nyní Berthier, který v Předalpinsku kommandoval, rozkaz k válce proti papeži.“ následovala věta „Tu nepomohlo žádné modlení ani procesí, žádné posty ani veřejné pokání.“, cenzorem vyškrtnutá.37)
Další skupinu cenzuře podezřelých pasáží tvořily zmínky o demokracii, vládním útisku apod.
V popisu situace v Benátsku (republice Svatého Marka) během 1. koaliční války 1792-1797: „Při vypuknutí francouské revoluce zmalátnělá vláda benátská pro žádnou stranu se neprohlásila, neustále váhajíc a každého rozhodného kroku se obávajíc. Teprve když Bonaparte ve Vlaších se objevil, poznala nebezpečenství, jaké ji nastává od blízkosti francouského vojska, jenžto všude, kam přišlo, národům osvobození od jejich tyranů hlásalo.“ se cenzorovi nelíbil závěr druhé věty, kterou upravil takto: „... národům tak nazvané osvobození hlásalo.“38)
Profrancouzská propaganda v Turinu v roce 1796, autorem charakterizovaná jako „demokratická provolání“, byla cenzorem změněna na „bouřlivá provolání“. J. Malý na tomto místě dodatku vysvětluje i termíny demokracie a aristokracie, přičemž pro posledně uvedený používá zajímavý, leč nevžitý adekvát „šlechtovláda“.39)
Atmosféru ve Vídni na jaře 1797 za situace francouzského ohrožení J. Malý charakterizoval takto: „Dvůr i přednější obyvatelé stěhovali poklady své do Uher, Dunaj byl pokryt loďmi a lid naříkal na ministry, kteří nechtí žádného pokoje.“ Cenzor zabavil poslední část věty.40)
V pasáži, věnované poválečné situaci v Evropě v roce 1797, autor charakterizoval tehdejší nejistotu monarchistických režimů: „A měliť mocnářové příčinu k takovému obávání, neboť při nejlepší vůli nemohli to francouští representanti v oněch republikách [jsou myšleny francouzské satelitní republiky; pozn. aut.] zabrániti, aby demokrati písemně pikle nestrojili v sousedních zemích a národy pro svobodu nerozněcovali.“ Zde cenzor rovněž zabavil konec věty.41)
V pojednání o situaci ve Švýcarsku v roce 1797 autor původně napsal: „V témže čase i ve Švejcařích utlačený od aristokratů lid proti vrchnostem svým se pozdvihnul...“, což cenzor upravil následovně: „... ve Švejcařích nespokojený [J. Malý uvádí v dodatku nepřesně „nepokojný“] lid...“42)
Do výše uvedených skupin nezařaditelné jsou celkem dva cenzurní zásahy.
První zásah se týká vynuceného vydání Verony dne 5.6.1796 Benátskou republikou Francii, které autor komentoval následovně: „nebude to Bonapartovi za tak velikou vinu klásti, měltě tento též na své straně právo, totiž právo silnějšího, které vždy a všude platiti vidíme nad všecka ostatní“. Vzdor tomu, že zde byla pouze konstatována notoricky známá prostopravda o omezené platnosti právních norem za války, byl cenzorův krasocit dotčen do té míry, že text upravil takto: „nebude se tomu příliš diviti; měltě Bonaparte na své straně též právo, totiž právo silnějšího, které často platiti vidíme nad všecka ostatní“.43)
Druhý zásah byl učiněn v popisu událostí ve Vídni dne 14.4.1798: „Na vzdor slavil Bernadotte [tehdy francouzský vyslanec ve Vídni; pozn. aut.] ve svém palácu jedno z vítězství vlaských, a rozpálen vínem zatknouti dal nad vrata trojbarevnou korouhev s nápisem 'Svoboda a rovnost'. Nad tím rozlítila se luza vídenská, pobouřenci od anglických tajně vyslaných poštěvačů a vrhnouc se na palác francouského vyslance vytloukla mu okna.“ Zde cenzor zabavil zvýrazněnou část poslední věty.44)
V tomto případě ovšem J. Malý, jak se říká, „píchnul do vosího hnízda“. Připomínání anglických ingerencí bylo pro vídeňský režim nepříjemné i po třech desetiletích míru. Bylo totiž inspirací pro nepříjemné otázky po smyslu rakouských vojenských aktivit v koaličních válkách 1792-1815. Ty byly opodstatněné v roce 1792, kdy habsburská monarchie musela čelit Girondisty vyvolané francouzské invazi. Zdůvodnění rovněž nacházely aktivity Rakouského císařského státu v roce 1813 a následujících letech, vzdor jejich přídechu proradnosti. Zde je ovšem bilance méně zářná - namísto „obrany trůnu, oltáře a vlasti“ (přirozeně ve smyslu státního vlastenectví) se rakouský císař František I. prostě odpoutával od svého bývalého francouzského spojence (od roku 1810), který začal být vojensky neúspěšný.45)Ovšem opodstatnění ostatních rakouských válečných aktivit je značně sporné (přímo čítankový příklad nám poskytuje válka roku 1809 a její pro Rakousko katastrofální následky politické i hospodářské) a pochopitelné pouze tehdy, když jsou podloženy cinkotem anglických zlaťáků.46)
Závěr dodatku tvoří Připomenutí k čtenářstvu, z něhož vyjímáme část, týkající se cenzury: „Každý uzná, že jsem pod nátlakem censury svobodněji psáti nemohl a ouplné své smýšlení na jevo dáti nesměl. Nikdy však nenapsal jsem ani písmeny, která by byla proti mému svědomí.“47)
Jakub Malý svým „Dodatkem“ v podstatě rakouskou cenzuru znevážil. Nicméně samotný fakt, že autorovi nebylo nadále zabraňováno v publikování a že ani nebyl jinak postihován, nám dává názorný příklad rozdílu mezi cenzory metternichovsko-bachovskými a jejich pozdějšími následovníky.
Poznámky:
1) Srov. MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva I.-III. Praha 1997-2001, I. díl, s. 50, 101; MARŠAN, R. Dějiny policejní organisace rakouské I.-III. Praha 1904-1911, II. díl, s. 66.
2) První vlnu rozsáhlejších státních ingerencí v cenzurní oblasti vyvolalo rozšiřování náboženské reformace ve střední Evropě, která byla v té době mocenskou sférou dynastie Habsburků. Příslušníci tohoto panovnického rodu byli tradičními stoupenci římskokatolické církve a k protestantismu zaujímali, až do osvícenecké éry, vesměs značně negativistické postoje (srov. Politické dějiny světa v datech 1.-2. Praha 1980, 1. díl, s. 146-151). Na druhé straně je třeba mít na zřeteli, že německý protestantismus 16. století byl záhy „postátněn“, takže získal evidentní mocenský podtext. Ten v průběhu doby značně sílil, jak je názorně vidět na příkladu třicetileté války 1618-1648, kde konfesní rozdíly byly pouhým pláštíkem mocenských zájmů zúčastněných válčících států (srov. JANÁČEK, J. Valdštejn a jeho doba. Praha 1978; TÝŽ Valdštejnova pomsta. Praha 1992; TÝŽ Valdštejnova smrt. Praha 1970, 1974; POLIŠENSKÝ, J. Třicetiletá válka a evropské krize 17. století. Praha 1970; Politické dějiny světa v datech, c.d., 1. díl, s. 204-213; UHLÍŘ, D. Černý den na Bílé hoře. 8. listopad 1620. Brno 1998). O státních cenzurních aktivitách svědčí řada patentů počínaje rokem 1523, jako byly zákazy „paškvilů“ (Pasquillverbote) z let 1559-1560, předpisy o nevěře, proti hadačům a kouzelníkům z roku 1544 apod. (MARŠAN, R. Dějiny policejní organisace rakouské, c.d., I. díl, s. 284). Důvody přebírání cenzury státem mohly být i ryze politické. Např. v 16. století se v českých zemích objevovaly ve značném počtu letáky, informující o politických, náboženských a válečných událostech, tedy o oblastech, sledovaných cenzory. Český král (1556 římsko-německý císař) Ferdinand I. se po dosti dlouhou dobu choval k těmto letákům nevšímavě, ale po vyhrané válce s protestanty v Německu (viz Politické dějiny světa v datech, c.d., 1. díl, s. 149) vydal roku 1547 nařízení, podle kterého měli být tiskaři a prodavači hanlivých letáků a knih bez milosti utopeni (KOLÁŘOVÁ, M. Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939. https://www.e-polis.cz).
3) Viz MARŠAN, R. Dějiny policejní organisace rakouské, c.d., II. díl, s. 65-71.
4) Pražská komise měla ale působnost pouze pro království České, na Moravě v té době obdobná instituce neexistovala - cenzuru prováděl kancléř soudního tribunálu (Tamtéž, s. 66).
5) “V zemích ostatních byla chudoba literární produkce taková, že nebylo zapotřebí činiti zvláštních opatření.“ (Tamtéž).
6) Viz např. Politické dějiny světa v datech, c.d., 1. díl, s. 269-270; VOGELTANZ, J. Jižní Čechy za války o dědictví rakouské 1740-1748. https://www.primaplana.net.
7) MARŠAN, R. Dějiny policejní organisace rakouské, c.d., II. díl, s. 66.
8) Komise pro revizi knih (Bücher-Revisions-Kommission), dvorní (dvorská) komise pro cenzuru knih (Bücher-Censur-Hoffkommission) apod.
9) Kontroly, prováděné původně u knihkupců, byly zrušeny v roce 1752 (MARŠAN, R. Dějiny policejní organisace rakouské, c.d., II. díl, s. 67). Což je dokladem toho, že v té době byl dohled nad dováženými spisy považován za dostatečně funkční a výše uvedené revize se tedy jevily jako nadbytečné. Nicméně v případě potřeby mohly být takové kontroly prováděny i později, dokonce v širším rozsahu. Tak v roce 1764 byly dovoleny „visitace veřejných i soukromých (!) knihoven“ (Tamtéž, s. 70).
10) Tamtéž, s. 67.
11) Josef II. se stal spoluvladařem Marie Terezie po smrti svého otce římsko-německého císaře Františka I. (1745-1765). Jeho matka mu ale přenechala pouze vojenské záležitosti. Jakékoliv pokusy o Josefovo zasahování do civilní sféry Marie Terezie důrazně a nevraživě odmítala. Důsledkem toho bylo, že císař Josef sice učinil řadu užitečných a funkčních vojenských reforem již v letech 1765-1780 (viz např. WREDE, A., SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts I.-V. Wien 1898-1905), ale když do jeho rukou přešla v roce 1780 veškerá státní správa, některé z jeho civilních reforem se v průběhu kratší či delší doby ukázaly být ukvapenými a nefunkčními. Viz MAGENSCHAB, H. Josef II. Revolucionář z boží milosti. Praha 1999; MARŠAN, R. Dějiny policejní organisace rakouské, c.d., II. díl, s. 116.
12) MARŠAN, R. Dějiny policejní organisace rakouské, c.d., II. díl, s. 68.
13) K této problematice viz např. BURNAT, J., DUMONT, G. H., WANTY, E. Le Dossier Napoléon. Paris 1962; Dějiny světa I.-X. Praha 1959-1968, VI. díl, s. 15-128; DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin. Praha 1969, s. 147-148, 156-157, 352-353, 425, 586-587; HROCH, M. Napoleonské války a evropská společnost. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001, s. 7-21; KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny devatenáctého století. Boj monarchické Evropy s revolucí francouzskou I.-II. Praha 1883; MACEK, P. Rakouský policejní systém na přelomu 18. a 19. století. In: Evropa 1805. Sborník prací V. mezinárodního napoleonského kongresu 26.-28.9.2005. Brno 2006, s. 411-428; TÝŽ Tvůrce moderní rakouské policie. In: Bulletin ČSNS č. 26/2004, s. 19-27; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva, c.d., I. díl, s. 50-51; MARŠAN, R. Vznik moderní policejní organisace rakouské. Praha 1905, s. 36-41; MELCHIOR-BONNET, D. Dictionnaire de la Révolution et de l'Empire. Paris 1965; Politické dějiny světa v datech, c.d., 1. díl, s. 273-280, 409-410, 422-423; TARLE, J. V. Napoleon. Praha 1950; UHLÍŘ, L. Dějiny evropských policejních sborů. Praha 2007, s. 53-63.
14) Viz KOČÍ, J. České národní obrození. Praha 1978, s. 236-237; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva, c.d., I. díl, s. 31-32; TUPÝ, O., SÁČEK, K., UHLÍŘ, L. Rakouská armáda v roce 1805. In: Třetí koaliční válka 1805. Třebíč 2004, s. 306, 352; UHLÍŘ, L. K rakouské oficiální terminologii v polovině 19. století. In: Sborník k 200. výročí založení brněnského měšťanského střeleckého sboru. Brno 2000, s. 151-160; TÝŽ K rakouské oficiální terminologii v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 5/1995, s. 181-190; TÝŽ Oficiální terminologie habsburské monarchie. In: Genealogické a heraldické informace 1997. Ročenka Moravské genealogické a heraldické společnosti. Brno 1999, s. 42-46; UHLÍŘ, L., SÁČEK, K. Rozlišování součástí rakouské armády 1792-1815. In: Austerlitz 2005. DVD k 200. výročí bitvy u Slavkova. Brno 2006, s. 4; URFUS, V. 19.4.1713. Pragmatická sankce. Rodný list podunajské monarchie. Praha 2002, s. 21-22, 130.
15) K omezením pro noviny uvádí Markéta Kolářová: „Podle předpisů z roku 1810 se musel cenzuře předložit každý materiál již v rukopise a pak znovu už hotový otisk celého čísla. Dále v nich mohly být otištěny jen ty politické zprávy, které byly převzaté z Wiener Zeitung a Österreichische Beobachter, v nichž dělal cenzurní zásahy sám kancléř Metternich. Noviny tak dostávaly zcela zřetelně vládní charakter ...“ (KOLÁŘOVÁ, M. Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939, c.d.).
16) MARŠAN, R. Vznik moderní policejní organisace rakouské, c.d., s. 39.
17) ČULÍK, J. Historie cenzury v Čechách. https://www.blisty.cz.
18) MARŠAN, R. Vznik moderní policejní organisace rakouské, c.d., s. 40.
19) Viz např. BARCY, Z., SOMOGYI, G. A szabadsághere hadserege. 1848/49 katonai szervezete egyenruhái és fegyverzete. Budapest 1986; DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin, c.d., s. 433-435, 564-565, 598; FEJTÖ, F. Rekviem za mrtvou říši. O zkáze Rakouska-Uherska. Praha 1998, s. 72-105; KOŘALKA, J. Pozvání do Frankfurtu. Praha 1990; KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny nové doby. Dějiny národa německého v době parlamentu frankfurtského. Praha (1906); TÝŽ Dějiny nové doby. Prvý pokus o zavedení ústavnosti v soustátí habsburském. Praha 1902; MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva, c.d., I. díl, s. 34-35, 38-39; Politické dějiny světa v datech, c.d., 1. díl, s. 411-413, 424-425; SCHELLE, K. Organizace veřejné správy v letech 1848-1948. Brno 1993, s. 14-18; SKED, A. Úpadek a pád habsburské říše. Praha 1995, s. 98-157; URBAN, O. Kroměřížský sněm. Praha 1988; VOGELTANZ, J. Stejnokroje 1848-1849. České Budějovice 2009.
20) Viz MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva, c.d., I. díl, s. 38-39.
21) Nový tiskový patent zaváděl pro noviny kauce v částce 1.000 - 3.000 zlatých podle místa a způsobu vycházení. Měly ručit za eventuální pokuty a mohly i zcela propadnout. Již toto opatření vedlo k zániku celé řady politických novin. Následně byla dne 6.9.1850 zavedena inzertní daň, zhoršující hospodářskou situaci tisku. Dne 6.7.1851 byl zaveden systém výstrah, který umožňoval zastavení listu pouhou administrativní cestou po dvou výstrahách. Konečně bylo dne 27.5.1852 vydáno nařízení, podle něhož bylo k vydávání novin potřebné povolení policejního ministerstva. Omezující opatření byla uvolňována zejména v 60. letech 19. století, ale za I. světové války 1914-1918 došlo opět k jejich utužení. Viz KOLÁŘOVÁ, M. Cenzura v českém tisku od Habsburků do roku 1939, c.d. Srov. MORAVA, J. C.k. disident Karel Havlíček. Praha 1991; Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl V., s. 292-293; UHLÍŘ, L. Četník. Příklad Johanna Franze von Kempen a Františka Valouška. In: Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004, 2008, s. 306-319; TÝŽ Osudy rakouských četníků. https://www.primaplana.net.
22) Gaius Suetonius Tranquillus (asi 75-160), působil v Římě jako rétor a tajemník císaře Hadriána (117-138). Napsal větší množství pojednání, nejznámější jsou Životopisy císařů - De vita Caesarum libri VIII - zahrnující biografie dvanácti osobností od Caesara (jakožto zakladatele dynastie) po Domitiana. Stavěl vedle sebe a hromadil s kronikářskou lhostejností údaje příznivé i nepříznivé, politické činy i klepy ze soukromého života bez vyslovení vlastního soudu. Suetoniova kniha vyšla v českém a slovenském překladu celkem třikrát (1964, 1966 a 1974). Jeho styl, charakterizovaný jako zvědavost novináře rubriky „Ze společnosti“, který s obzvláštní zálibou vypichuje skandální historky ze soukromého života (Slovník antické kultury. Praha 1974, s. 586), je inspirací pro celou řadu moderních žurnalistů, upřednostňujících skandály (viz např. TABERY, E. Vládneme, nerušit. Opoziční smlouva a její dědictví. Praha-Litomyšl 2006).
23) Viz např. AMORT, Č. Ruská vojska u nás 1798-1800. Praha 1954. Srov. BOUHLER, P. Napoleon. Hvězdná dráha genia. Praha 1944, s. 75; DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin, c.d., s. 157; Politické dějiny světa v datech, c.d., 1. díl, s. 274, 370, 403, 410, 422, 458; RITTERSBERG, L. Dějiny ruské od nejstarších dob až do nejnovějšího míru Pařížského. Praha 1857, s. 243-248.
24) Totéž by se rovněž dalo říci o dalších iregulérních útvarech tehdejší ruské armády, jako např. o jízdě kalmycké nebo baškirské.
25) Viz např. FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. L'Uniforme et les Armes des soldats de la guerre en dentelle 2. 1700-1800. France, Grande-Bretagne et Prusse: cavalerie et artillerie. Autres pays: infanterie, cavalerie, artillerie. Tournai 1976, s. 134-136, 140-151; TÍŽ Historische Uniformen. 18. Jahrhundert. Französische, britische und preußische Kavallerie und Artillerie. Infanterie, Kavallerie und Artillerie der übrigen europäischen Länder. München 1978, s. 134-136, 140-151; TÍŽ L'Uniforme et les Armes des soldats du premier Empire 2. De la garde impériale aux troupes alliés, suédoises, autrichiennes et russes. Tournai 1969, s. 139-152; TÍŽ Historische Uniformen. Napoleonische Zeit II. Französische Kaisergarden, die Truppen der Alliierten, die schwedische, österreichische und russische Armee aus der Zeit des Ersten Kaiserreichs. München 1979, s. 138-152; TÍŽ L'Uniforme et les Armes des soldats du XIXe siecle 2. 1850-1900: France, Grande-Bretagne, Allemagne, Autriche, Russie. L'infanterie, la cavalerie, le génie et l'artillerie. Tournai 1982, s. 148-152; TÍŽ L'Uniforme et les Armes des soldats de la guerre 1914-1918 2. Cavalerie - Artillerie - Génie - Marine - Services diverses. Tournai 1971, s. 46-49. Srov. VOGELTANZ, J. Malý slovník starého vojenského názvosloví. Praha-Litomyšl 2008, s. 38, 70-71, 74.
26) MALÝ, J. Napoleon Bonaparte, císař Francouský I.-II. Praha 1848-1849.
27) RIEGER, F. L. a kol. Slovník naučný I.-XI. Praha 1860-1874.
28) RIEGER, F. L. a kol. Názorný atlas k slovníku naučnému I.-IV. Praha 1865-1871.
29) MALÝ, J. Stručný všeobecný slovník věcný I.-IX. Praha 1874-1885; TÝŽ Vlastenecký slovník historický. Praha 1877.
30) J. Malý přeložil např. řadu her W. Shakespeara. Z historických prací je možno vzpomenout jeho překlad Mignetovy Historie revoluce francouzské od 1789-1814 z roku 1850.
31) Slovník českých spisovatelů. Praha 1964, s. 308-309.
32) “Od počátku se objevovaly v jeho většinou kompilačních pracích některé negativní rysy, např. povrchní znalost předmětu, o němž psal, nepůvodnost myšlenek, nepříliš citlivý přístup k ideové stránce a k estetickému hodnocení uměleckého díla ...“ (Slovník českých spisovatelů, c.d., s. 308); „Ve společenském a literárním kontextu byl M. typem zpátečníka brzdícího pokrokové tendence, probíhající českým životem.“ (Tamtéž, s. 309). Na druhou stranu je nutno přiznat, že duch let šedesátých se projevuje již v tom, že Jakub Malý mohl být vůbec do tohoto slovníku zařazen a že na něj tedy nebylo uvaleno damnatio memoriae.
33) Viz KOTULÁN, J. První zmínka v české knize o bitvě u Slavkova. In: Bulletin ČSNS č. 39/2008, s. 47-48; KUTNAR, F., MAREK, J. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. Praha 1997, s. 318-319; UHLÍŘ, L. Bitva u Slavkova v díle Ludvíka Rittersberga (rukopis pro Bulletin ČSNS); TÝŽ Jakub Malý a jeho kniha o Napoleonovi (rukopis pro Bulletin ČSNS).
34) MALÝ, J. Napoleon Bonaparte, cd., s.73, (425). Srov. KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny devatenáctého století. Boj monarchické Evropy s revolucí francouzskou, c.d., I. díl, s. 19, 36-37; NEUMANN, S. K. Francouzská revoluce. Populární dějiny bojů francouzské společnosti na sklonku 18. století I.-III. Praha 1955, I. díl, s. 258-263, 270-277; Politické dějiny světa, c.d., s. 332n; TINKOVÁ, D. Francouzská revoluce. In: Napoleonské války a české země. Praha 2001, s. 62-83.
35) MALÝ, J. Napoleon Bonaparte, cd., s. 172, (426). Srov. DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin, c.d., s. 88.
36) MALÝ, J. Napoleon Bonaparte, cd., s. 173, (426).
37) Tamtéž, s. 198, (427).
38) Tamtéž, s. 185, (426).
39) Tamtéž, s. 125 (425).
40) Tamtéž, s. 180, (426).
41) Tamtéž, s. 197, (426).
42) Tamtéž, s. 198, (427). Srov. DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin, c.d., s. 178-179, 530.
43) MALÝ, J. Napoleon Bonaparte, cd., s. 139, (425). Srov. DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin, c.d., s. 58.
44) MALÝ, J. Napoleon Bonaparte, cd., s. 199, (427).
45) Císař František I. se tehdy choval stejně pragmaticky jako jiní šéfové států za srovnatelných situací (jako např. na konci II. světové války učinilo Finsko a Rumunsko, nebo se o to pokusilo Maďarsko či Slovensko, ve všech případech vůči Německu).
46) Tyto činnosti - tedy boj cizími zbraněmi (přirozeně Anglií dobře zaplacený) za britské zájmy - Angličané úspěšně provozovali od 18. století do II. světové války. Po roce 1945, kdy byla Velká Británie odsunuta mezi druhořadé státy, ovšem aktivity tohoto druhu přestaly přicházet v úvahu.
47) MALÝ, J. Napoleon Bonaparte, c.d., s. (427).
Dodatek
Karel Sáček, 27.02.2013
V roce 1864 Jakub Malý také přeložil a vydal Idey Napoleonské od prince Napoleona Ludvíka Bonaparta, které jsou v elektronické podobě dostupné například na archive.org/details/ideynapoleonsko00malgoog.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/kontext/cenzura-maly-napoleon.html